Ian Anderson
Tvrzení, že flétna je pro hudbu Jethro Tull nejtypičtější, by bylo ignorancí. Na druhé straně ale i běžný posluchač, právě díky flétně, pozná Iana Andersona a jeho Jethro Tull asi jako jedinou skupinu již po prvních tónech. Koho by tedy nezajímalo, kdo nejslavnějšího flétnistu v historii populární hudby k tomutu nástroji přivedl.
Byl to Eric Clapton. Z jednoduchého důvodu - nebyl znám jako flétnista, tak jsem si řekl, že v tom by mohla být moje šance. Spočítal jsem si, že sám nikdy nebudu tak dobrým kytaristou jako Eric, ani jako Jimi Hendrix nebo Jimmy Page, a měl bych se tedy naučit něco, co by zase nezvládli oni. Nechtěl jsem prostě být jen dalším druhořadým kytaristou v chumlu druhořadých kytaristů. Proto jsem se pokusil o něco zvláštního a zvolil jiný nástroj. Když jsme s Jethro Tull začali, hrál jsem na flétnu teprve dva týdny. Bylo to doslova tak, že každé naše vystoupení bylo pro mě další lekcí hry na flétnu. Svým způsobem to bylo štěstí, protože kdybych začal chodit na hodiny k profesionálnímu učiteli, určitě bych to vzdal. Jako řádný flétnista bych musel považovat nápad integrovat flétnu do rockové skupiny za nemožný. Ukázalo se to dobrou volbou. Již dříve jsem flirtoval s píšťalou a foukací harmonikou, také s buzuki nebo mandolínou, s nástroji, které nejsou regulérními kytarami. Okouzlovala mě jejich tonalita a bohatý etnický zvuk. Různé píšťaly a flétny, nástroje, do kterých se musí foukat, mě vždy lákaly. Jedná se totiž o primitivní instrumenty připomínající lidský hlas v rovině sopránu a spíše ženského hlasu. To mě přitahuje, protože flétna má v sobě zároveň něco ženského i mužského. Navíc na flétnu rády hrají dívky a určitě je to oblíbený nástroj všech žen - přes jeho zřejmý falický význam ve folklóru a různých mytologiích. Ale určitý rys ovládání a svádění v tom je, jak dokládá bezpočet zobrazení např. středoamerických Bohů hrajících na flétnu. Kuriózně stojí na jedné noze, což je zajímavá shoda s mým hraním. Zdá se, že jsem si nevědomky osvojil stejný styl hráčů ze starých mytologií. Stával jsem na jedné noze při hraní na harmoniku během našich začátků v Marquee klubu a první věc, která se o nás objevila v tisku bylo to, že jsem hrál na flétnu a stál na jedné noze. Byl to ovšem omyl, hrál jsem na harmoniku, avšak svým způsobem mně to vytvořilo image, a tak jsem si řekl, že budu i na flétnu hrát na jedné noze. Až po mnoha letech jsem se ponořil do historie a zjistil, že nejsem zdaleka první flétnista hrající na jedné noze. Byl to podivný a nervující objev, když mně při návštěvě Indie novináři vyčítali, že si dělám legraci z hindských Bohů. Nic jsem netušil, a tak mi ukázali Krišnův obrázek, jak hraje na jedné noze na flétnu. To mě málem shodilo ze židle, musel jsem se omluvit. Od té doby si dávám pozor na tyto věci a je to trochu strašidelné, podivné - flétna v mytologiích. Krišna sám byl velkým svůdcem v hindském náboženství. Používal flétnu k svádění mladičkých pastevkyň koz, očividně s velkým úspěchem. Tím se já chlubit nemůžu, zase ovšem nepotkávám tolik dívek pasoucích kozy.
Jak jste zmínil, Jimmy Page patří minimálně mezi vaše oblíbené kytaristy. Dá se podle toho usuzovat, že vztahy mezi hudebníky jsou na rozdíl od jiných sfér showbusinessu lepší?
Nesetkal jsem se s nějakou konkurenční záští, k tomu snad u nás nedochází. Ovšem vždy může být nějaké ale, a to je zrovna můj vztah k Led Zeppelin. V roce 1969 jsme dělali Zeppelinům předkapelu, a ať to byl Jimmy Page nebo i dost náladový a problémový John Bonham, vycházeli jsme skvěle. Avšak z nějakých důvodů ztracených v mlze času, které se nyní zdají absolutně nedůležité, Robert Plant a já jsme k sobě nikdy cestu nenašli. Dávám to za vinu sobě, protože jsem jednou v dobrém rozmaru při rozhovoru pro Melody Maker učinil nijak špatně míněný komentář, že s mými texty a hudbou Zeppelinů bychom mohli vytvořit docela dobrou rock’n’rollovou skupinu, něco v tom smyslu. Měl jsem prostě hloupé zatmění, nedošlo mně, že texty jim psal právě Plant. Pravda zase je, že Led Zeppelin byli tehdy ještě spíše bluesovou skupinou a neměli klasické texty, ale spíše jen transponovali černé blues třeba Willieho Dixona do prostředí bílé střední vrstvy. Proto se mi nezdálo, že bych svou poznámkou mohl nějak ublížit. Zapomněl jsem přitom ovšem na to, že již tehdy měli svou slavnou hymnu Stairway to heaven, dodnes zlatý hřeb nedělních vysílání na amerických stanicích klasického rocku. Podobně jako náš Aqualung, jak rád s hrdostí dodávám.
V Brně už vystupovalo pár známých jmen. Od Paula Anky a Beach Boys v šedesátých letech po Metallicu, Chucka Berryho, Joe Cockera nebo Stinga docela nedávno. Přesto se nedá říct, že by naše město patřilo na hudební mapě světa mezi velké taháky. Co vás přivedlo k brněnskému koncertu?
Jsem znám jako člověk milující koncerty, mám jich za sebou snad ke třem tisícům a vždy se snažím, aby na každé šňůře byla dvě tři místa, kde jsme ještě nevystupovali. I za cenu rizika, že se třeba octneme v americkém zapadákově na zemědělském veletrhu mezi traktory. (Tady se hodí připomenout, že skupina Jethro Tull je pojmenovaná po anglickém vynálezci zemědělských strojů z 18. století, a tak případná kulisa kombajnů není zase tak nestylová.) Ale i když se nejedná přímo o naše fanoušky, nevadí, jen musíme někdy upravit playlist. To se ale v žádném případě netýká Brna, kam se určitě rádi zase vrátíme.
Řazení do žánrů bývá obtížné, u vaší hudby téměř nemožné. Označuje se různě - art rock, symfonický rock, progresivní rock nebo rock s heavymetalovým podkladem. Jak byste ji definoval sám?
Prostě druh rocku, to asi odpovídá nejlépe. Naše hudba má prvky mnoha stylů, zařadit nás opravdu není jednoduché. Je to naší výhodou, hodíme se na jakýkoliv festival nebo koncert. Nemůžete mít Status Quo nebo Iron Maiden na bluesovém či folkovém festivalu, ale můžete tam mít Jethro Tull. Věříme v prolínání různých stylů a v neustálé změny. Snažím se o přebírání motivů z jiných kultur a je možné, že tím zprostředkovávám jinou hudbu i našim posluchačům. Možná jsem jako šéfkuchař, který používá různá exotická koření ve vlastní restauraci a ukazuje tak lidem cestu i k jiným kuchyním.
Pokud jde o texty, vždy jsem si byl vědom toho, že jsem hudebníkem a ne kazatelem. Nemůžu si dovolit vstoupit na jeviště a povídat divákům, co je dobré a co špatné. Mé písně vypráví příběhy každodenního života, ve kterých občas trochu překroutím realitu, takže posluchač nemusí vždy přesně tušit, jak vše spolu souvisí. Jisté písně jsou například o mé ženě, a tak jsem je musel napsat poněkud tajuplně, abych ji nějak nepopudil.
To nás přivádí k tomu, co zajímá většinu posluchačů. Jak se rodí melodie a text, který je mnohdy básní?
Podle mě jsou dva způsoby. Při jednom dostáváte dar v podobě klenotu inspirace. Je to poletující vrtošivý motýlek, kterého vezmete opatrně do dlaní, abyste mu neublížili. Tato inspirační myšlenka je křehoučká a musíte z ní něco vytvořit. Jedná se ale o šťastnou náhodu, která se nestává moc často. Většinu času musíte po motýlkovi pátrat a inspiraci hledat. Ani na okamžik bych si nepomyslel, že Beethoven nebo dokonce Frank Zappa jen seděli s nohama na stole a čekali, až se objeví inspirace. To byli lidé, kteří ráno vstali a šli do práce - a o to se snažím také já. Myslím, že je to přístup každého pilného a kreativního muzikanta. Vytesat něco z beztvaré kostky, která nemá žádnu formu. Musíte hledat, po zuby ozbrojen svými schopnostmi i řemeslem, a dát se do práce. A potom se vrátíte domů a položíte nohy na stůl, ale ne dřív než je práce hotova.
Co bylo na začátku, kde leží kořeny Jethro Tull?
První hudba, kterou jsem začal vnímat někdy v sedmi letech, byla v zásadě akustická hudba, jazzové big bandy. Hodně je poslouchal můj otec. Kolem dvanácti mě začala zajímat skiffle music, což byla akustická odnož amerického folku a bluegrassu. Tato hudba byla v Británii krátkodobě velmi populární a vzbudila můj zájem o akustickou hudbu. Jako teenager jsem začal poslouchat černé americké bluesmany jako Sonny Terry nebo Sonny Boy Williamson, prostě hráče na akustické nástroje v malých klubech. Potom jsem pochopitelně zachytil rockovou a populární hudbu, nikdy mě ovšem nezaujala tak jako zemitější, intimní a improvizovaná hudba, která mě vždy vzrušovala jako hráče. Ale z praktických a komerčních důvodů - rocková hudba vládla období, ve kterém jsem se jako muzikant narodil - jsem se začal tedy věnovat rocku. Ale vždy se jednalo o případ "unplugged" kluka v rockové skupině. Tím se živím přes 30 podivných let a někdy je to deprimující, protože bojujete, abyste byli slyšeni, a jemné nuance nástrojů, na které hraju, se můžou ztratit v kontextu živé rockové hudby. Ale je to má činnost, se kterou mám celkem úspěch a hodně legrace. Přesto si rád udělám malou přestávku, abych mohl dělat více akustických věcí exkluzivním způsobem. Abych měl radost z něčeho, co je intimnější, pestřejší, více improvizující a snad umožňující i publiku ponořit se do hudby hlouběji.
Takže fenomén unplugged koncertů na MTV vás nepřekvapil?
Opravdu ne, je to dlouhá historie. Vzpomínám si, že velmi, velmi dávno jsme byli při návštěvách amerických rozhlasových stanic žádáni, abychom zahráli něco přímo do éteru, naživo. Stejně jako v televizi. Zatímco v Evropě se hrálo na playback a dělali jste mimiku podle pásky nebo desky, zdá se, že Amerika má v živém hraní velkou tradici. Tam se od umělce čeká, že zahraje v intimním a bezprostředním prostředí, a to bylo pro mě velmi povzbuzující. Jistě, MTV vytvořila "unplugged" jako definitivní označení jevu, který ovšem není vůbec jejich patentem. Při naší první návštěvě na samém počátku MTV jsme byli požádáni o interview a vzali jsme nějaké nástroje, akustickou kytaru, flétnu a tak. K jejich velkému překvapení jsme zahráli pár písní. To je doslova odrovnalo. Báječné, přáli bychom si, aby všichni umělci, co přijdou, takhle zahráli, tak jsem jen podotkl, že jistě bude stačit je požádat. Chtěli, abychom se někdy vrátili a zahráli znovu, a tak jsem řekl jistě, žádný problém. Už se ale nikdy neozvali, nápad prostě ukradli a vytvořili MTV unplugged. Je docela možné, že v době začátků, kdy se MTV teprve opeřovala a právě zahájila činnost, byli Jethro Tull první skupinou, která tam udělala neoficiální unplugged vystoupení.
Takže tento jev tady je déle, než si myslíme, a lidem se to líbí. Sám si myslím, že je vzrušující slyšet známé věci jinak, odkryté až k základním elementům písně. To mě vždy těšilo dělat s některými rockovými písněmi Jethro Tull, dát jim akustické nebo dokonce orchestrální aranžmá, protože někdy dělám show se symfonickými tělesy. Některé naše rané písně byly opravdu napsány jako akustická hudba. Tušil jsem ale, že to vadí ostatním klukům v kapele, tak to postupně odeznělo. Začal jsem více myslet na rocková aranžmá, aby měl radost bubeník nebo elektrický kytarista či klávesák, kluci prostě toužili po velkém, bohatém a hlasitém soundu. Proto jsem ne tak dávno začal hledat prostor pro svou akustickou vášeň ve svých sólových albech. Můžu tak věnovat více úsilí organičtějším, subtilnějším věcem, se kterými se můžu vyřádit, aniž bych musel skládat pro ostatní kluky v Jethro Tull. To mně dělá pořád radost, ale občas je fajn být sobecký a udělat si něco sám bez ohledu na ostatní členy týmu.
Ale i v Brně Iana Andersona doprovodí někteří členové Jethro Tull. Bonbónkem pro všechny fandy Městského divadla je potvrzení kvalit jeho hudebního souboru. Při své loňské návštěvě MdB si jej Ian Anderson oblíbil natolik, že jeho 37 muzikantů bude na jevišti spolu s ním. Bude to jeho první přímé setkání s českou hudbou, jednou ovšem byl už velice blízko. Tuto kuriozitu mu připomeneme a věříme, že ho tím patřičně pobavíme. V r. 1968, když byli Jethro Tull začínající kapelou, pozvali je The Rolling Stones do své show Rock and Roll Circus. Toto až nyní doceněné album je pro nás zajímavé tím, že se na něm nachází i skladba českého skladatele. Jedná se o Vjezd gladiátorů, jejímž autorem je Julius Fučík (1872-1916). A hned po ní uvedl tehdy Mick Jagger právě Jethro Tull. Na vlastním dvorku, v nové budově hudební scény MdB, budeme mít možnost vidět a slyšet jednoho z nejvýznamnějších hudebníků posledních desetiletí. A nebude nám muset být líto, že jsme si o nějaké osobnosti mohli opět jen číst v nějaké recenzi koncertu nebo ji v lepším případě vidět v televizi.