březen 08/09

Dali jsme si výborný oběd a zároveň pohovořili nejen o práci, ale taky o práci, o práci a především o práci - s muzikálovým hercem, zpěvákem, režisérem, šéfem a bůhvíčím ještě – Petrem Gazdíkem.
Ahoj, Petře! Tak hned pro začátek, aby bylo jasné, že nebylo lehké najít společný čas pro tento rozhovor; řekni mi, prosím tě, jak to děláš, že stíháš udělat všechno, co potřebuješ. Máš rodinu, hraješ jako herec nesčetně rolí, jsi ve funkci šéfa muzikálu v MdB, k tomu máš svou firmu „G studio“ a ještě děláš soundesignera při Bídnících, hraješ ráno před zkouškou tenis a podobné srandy. Jak to teda zvládáš?
Tak... co na to odpovědět. Není to samozřejmě úplně jednoduché, ale když si všechno dobře rozvrhneš, tak to jde...
To základní, co mě ke všemu žene, je moje touha o sobě co nejvíce rozhodovat sám, být nezávislý. Dnes zaplaťpánbůh můžu říct, že se mi to snad daří. Vlastně všechny ty profese spolu stejně souvisí a krom herectví, kdy musíš být vždy přesně o půl osmé v divadle, si čas můžeš rozplánovat podle sebe.
Když jsme u toho herectví, tak se tě ještě zeptám. Právě zkoušíš v MdB  roli Jeana Valjeana z muzikálu Bídníci, kterýžto je jako postava (ve většině scén) zhruba ve věku 50 let, nebo má jistě notně přes čtyřicet, takže je zde věkový deficit a vůbec je to velká role nejen po stránce pěvecké, tedy prostě a jednoduše: jak se ti Jean Valjean hraje?Je pravda, že dříve inscenátoři sahali spíše po zralých hercích-zpěvácích, zvláště kvůli náročnosti partu se často jednalo spíše o operní pěvce.
Od doby, co Valjeana nazpíval Colm Wilkinson, který do Valjeana vložil nejen skvělý školený hlas, ale propůjčil mu taky dokonalou dramatickou sdělnost, obrací se inscenátoři také na mladé „muzikálové“ herce – a to je asi můj případ. Trend muzikálu se vyvíjí stále dopředu a směřuje podle mě především k dramatické a emocionální sdělnosti příběhu, stále častěji můžete v dobrém muzikálu vidět spíše výborně zpívajícího činoherce nežli naopak. A pak... myslím, že vypadám starší, než jsem (tuhle mi říkal Michal Šebek, že si myslel, že je mi třicet devět)...K otázce, jak se mi to hraje... zatím se mi to nehraje, ale myslím si, že se mi „to“ bude hrát dobře!
Když jsi mluvil o tom, že muzikál jde dopředu, nebo respektive, že ty tendence, jak ho dělat, se mění... onehdy jsme se třeba bavili o jazzovém muzikálu.... jaké máš zkušenosti s tím tvořit – nechci říct nový žánr, ale dělat muzikál jinak, nebo nově?Muzikál se vlastně vyvíjí kontinuálně pořád. Na muzikálu je nejhezčí, že je  vícežánrový, že se v něm pojí rock s operou, se symfonií, s filmovou hudbou… Konkrétně Bídnící jsou v tomto směru ukázkoví a přelomoví. Do doby Bídníků si nevybavuji takto velké dramatické muzikálové plátno ve formě opery.
A o tom jazzovém muzikálu. Muzikál jako takový de facto z jazzu vyšel, nebo nevím jestli z jazzu, ale určitě ze swingu. Klasický muzikál je pro mě třeba Zpívání v dešti nebo... atp...
Ale já jsem vlastně spíš myslel nějakou tvou osobní zkušenost či názor. Protože u nás je vlastně muzikál docela mladý. Protože přestože muzikál vznikl v Americe podstatně dřív, tak ten „pravý muzikál“ se u nás nedělal, jelikož byl režim, jaký byl. Takže vlastně nebyl problém přijmout po revoluci něco nového, protože po tom všichni bažili. Jenže teď, když už jsme zhýčkaní, myslíš, že se dá udělat něco nového, aniž by to bylo „umění za každou cenu“?Ono to má dvě roviny, víš? Jedna je ona autorská, kdy je samozřejmě možné vymyslet něco nového a jistě dobrého  - rozhodně to však není jednoduché. V našem divadle se o to kontinuálně a myslím, že poměrně úspěšně, snažíme. Druhá rovina je interpretační – to je ten trend, o kterém jsem mluvil na začátku, vrací se sice autorsky starší kusy, avšak ve zcela moderním kabátě – stávají se tak mnohdy znovu z mnoha procent autorskými. I to je stálou snahou našeho divadla..
A jaký je vlastně ten světový trend?
V každé smlouvě  se zprostředkovatelskou agenturou je napsáno, že předvedené dílo musí být „first class production“, což znamená, že představení bude měřeno v rámci toho, co se odehrává  v současné době v profesionálním divadle v Anglii, to je řekněme hlavní parametr.
V rámci tohoto parametru máš možnost dílo ovlivnit svým uměleckým názorem, koncepcí, svými emocemi – nikoliv ho však „znásilnit“ třeba tím, že bys hrál Bídníky na vesmírné lodi.
Ono toho vlastně ani tak moc změnit nejde, že? Protože, pokud vím, tak každé takové dílo a obzvláště pak muzikály obřích rozměrů, jako jsou třeba Bídníci, mají svá licenční práva, která je v drtivé většině případů nutno do puntíku dodržet. Jak to vlastně je s těmito právy a licencemi?
V prvé řadě je samozřejmě těžké taková práva už jenom získat, protože majitelé těchto práv je nevydají jen tak někomu. Nejdříve musí žadatel prokázat svou ekonomickou způsobilost, která dokazuje, že zvládne takový muzikál vůbec uvést, dále zaplatit zálohu, která je nevratná v případě, že se představení vůbec nebude hrát. To hlavní je prokázat způsobilost uměleckou. Agentura držící práva tvoji koncepci stále kontroluje a také schvaluje či nikoliv. My jsme prozatím velmi úspěšní a naše vztahy jsou nyní nadstandardní.
Vzpomínám si, že jsem se zúčastnil konkurzu na Čarodějky z Eastwicku, a když jsme se  všichni sešli na zkušebně, první, co jste nám tehdy oznámili, bylo, že vlastně neděláme konkurz na „Čarodějky“, ale na „Olivera“. Jak to tedy vlastně bylo?To bylo tak, že „Oliver!“ se ukázal jako jakýsi prubířský kámen.
Zřejmě proto, že „Oliver!“ není vůbec jednoduchá věc z hlediska hudebního nastudování, scénického nastudování, atd. Ale hlavně je taky těžká, protože zde vystupuje na 25 dětí. Až když jsme dokázali ukázat svoji profesionalitu a současně invenci u tohoto dnes už klasického díla, byli oni ochotni hovořit o dalších možných titulech pro naše divadlo. Kontrola však probíhá stále - při „Čarodějkách“, několikrát na „Oliverovi“ – jak jsem již říkal, naše spolupráce je příjemná na obě strany, tedy cesta je otevřená. Například nyní jednám o práva na muzikál Marry Poppins, což ještě před rokem nebylo možné, protože jde o koprodukci s Walt Disneym, který je velmi striktní. Díky naší pověsti však první, komu byla tato práva nabídnuta pro Českou republiku, je MdB. Stanislav Moša díky kvalitě svých režií má dnes v podstatě volnou „inscenátorskou“ ruku.
A  předposlední otázka. Jakou otázku by sis přál, aby ti položili, kdyby s tebou někdo dělal rozhovor?Třeba, co je na muzikálu nejdůležitější.
Dobrá. Poslední otázka, Petře. Co si myslíš, že je na muzikálu nejdůležitější?
Těžká otázka. Jsem přesvědčen, že ona dramatická a emocionální sdělnost, o které stále mluvím. Vzhledem k tomu, že dobrá hudba je většinou velmi dramatická již sama o sobě, že by vlastně mnohdy stačilo ji jenom poslouchat, všechno, co se odehrává na jevišti, musí být podpořeno stejně nosnými a hlavně pravdivými emocemi.
Z některých českých produkcí je zřejmé, že jde o to, že tam přicházejí především známí lidé, ať už popové hvězdy nebo vítězové Superstar nebo já nevím... někdo, kdo hlásí počasí a umí zpívat. A mnoho lidí u nás si potom myslí, že muzikál je jen o tom umět zpívat. Kdežto onen světový trend je, být především skvělým hercem a zpěv či tanec je už jen nutná dovednost. Já to jednoduše přirovnávám k tomu, že chceš-li být dobrý truhlář, tak musíš umět hoblovat a řezat. Když neumíš rovně řezat a hezky hoblovat, tak prostě nemůžeš být truhlář, ale zároveň nestačí umět jen výborně hoblovat a řezat, abys byl truhlář. Snad to čtenář pochopí…
Já mám pocit, že mi z té vší práce jde už hlava kolem, každopádně díky za rozhovor, Péťo. Ahoj.

Letos, ke konci února, se dožívá významného životního jubilea - osmdesáti let, literární a divadelní vědec, rodák z Frýdlantu nad Ostravicí, PhDr. Viktor Kudělka, CSc. Jeho celoživotní aktivity jsou velice bohaté, já bych se zastavil alespoň u těch divadelních, odkud pana Kudělku  trošku znám. Samozřejmě, že skrze Městské divadlo Brno, jak jinak.
Utkvěl mi v paměti ještě z dob Milana Páska svými hodnotícími referáty. To se vždy hodnotila uplynulá sezona některým z brněnských nebo mimobrněnských kritiků - každá jednotlivá inscenace, podíl režie a herců, atd. – zkrátka, takový ten „ nelítostný pohled “. Pan doktor Kudělka ale uměl své soudy říkat tak, aby neurazil, a zároveň, aby to byla pravda. Že je to nesnadné, o tom nepochybujte. Ale on se toho zhostil vždy s bravurou, všechna čest. Nebo pamatujete na jeho sloupky pro pamětníky v Brněnském večerníku? Ty si lidé vystřihovali a schovávali,  protože je psal poutavě a ještě uměl pohladit po duši. S příchodem Stanislava Moši do funkce ředitele divadla se Viktor Kudělka stal pro naše divadlo doslova nepostradatelným. Velice si cením (a myslím, že nebudu sám) jeho dramaturgické spolupráce. Fungování dramaturga v inscenaci bývá různé, podle toho, jak na sebe slyší s režisérem. Kudělkova účast se ale vyznačovala vždy důkladností. Chápal ji jako úzkou spojnici mezi sebou a režisérem, jako jejich společnou vizi, kterou se snažil naplňovat až posedlým hledáním výsledného tvaru .Těch inscenací byla pěkná řádka, a i v letošní poslední - Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše - je Viktor Kudělka  naším dramaturgickým strážným andělem. Navzdory zdravotnímu stavu, který mu nedovoluje chodit do divadla a účastnit se společenského života, je pan doktor Kudělka stále aktivní, plný zájmu o dění v divadle. Např: videonahrávky ze zkoušek, které s režisérem vyhodnucuje, jsou jedním z těchto dokladů. 
Nebo jeho pověstné úvody do studia hry, plné poutavých postřehů, bonmotů i nepostradatelných rad, na něž se herci těší, je radost poslouchat. Škoda, že nevycházejí tiskem, většina se jich totiž stává suvenýrem režiséra,  kořistí pro jeho šuplík.
Vedle dramaturgické činnosti je třeba zmínit i Kudělkovu práci kritickou. Kritiky psal celý život . Několik jeho hodnocení z posledních let naleznete v Ročenkách MdB, které divadlo každoročně vydává. A samozřejmě, že nezapomenutelné jsou jeho vstupy do historie  Městského divadla na stránkách Dokořánu. Jako pamětník nás v nich seznamoval  s nejzajímavějšími  počiny divadla; režiséry, herci  - a zařazoval vše do celkového kontextu divadla. V několika málo řádcích naskicoval tvar inscenace nebo herecký portrét! To je opravdu mistrovství zkratky, ve které pan doktor Kudělka vyniká nad jiné.
Co popřát našemu milému jubilantovi?
Především – upřímně mu poděkovat za všechny ty dobře míněné podněty pro divadelníky, pro divadelní kolbiště, odkud jak známo, vede cesta k potlesku a radosti diváků, často skrze pot a i slzy. Ale to je u divadla normální.
A popřát, aby mu vitalita, elán a láska k divadlu ještě dlouho vydržely - a zdravíčko, panebože, co nejdéle setrvalo v přijatelném stavu!  Držte nám i nadále palce!
Všechno nejlepší, milý Viktore!

Manžel Stano Slovák vás prý nechce obsazovat do svých inscenací. Proč?
Ze zásady. Nedělalo by to dobrotu mezi lidmi. Asi se Stanko bojí, že bych mu do práce moc mluvila (smích).
Jste stále na mateřské dovolené? Když jste zkoušela náročnou roli Jane v Čarodějkách z Eastwicku, tvrdila jste, že si do divadla jen odskakujete...Teď si také jen odskakuji, pořád jsem na mateřské dovolené s Tadeáškem. Třeba v minulé sezoně jsem nezkoušela vůbec nic, jen jsem občas hrála. Až teď zase zkouším Bídníky.
Až rozhovor vyjde, už vás bude hodně lidí vidět v roli Fantiny. Dnes, na začátku února, se vás ptám, jak se v této roli cítíte, co k ní můžete divákům říct?Jsem ráda, že jsem tu roli dostala. V pražské inscenaci Bídníků jsem zpívala Eponinu, nejdříve jsem si říkala, že bych si ji chtěla zahrát ještě v jiné režii, mám tu roli také ráda, ale Fantine je pro mě výzva. Je to nová role, zralejší postava. Na rozdíl od Eponiny je Fantine mladá maminka malé Cosetty, kterou se snaží zachránit. Lidé, kteří se o holčičku starají, z Fantiny tahají peníze, je vyhozená z práce, přesto udělá všechno pro záchranu dítěte. Prodá svoje vlasy, i sama sebe by prodala. Já jsem panu režisérovi říkala, že nejsem tip na Fantinu. Vždycky jsem si myslela, že jsou to nádherné vysoké prsaté blondýny, což opravdu nejsem. Režisér mně ale vysvětlil, že potřebuje dramatickou herečku.
Jak jste se dostala k Eponině v pražské inscenaci?
Ještě na pražské konzervatoři byli Bídníci můj velký sen, dokonce někdy ve 4. nebo 5. ročníku jsem začala zpívat píseň samotářky, tehdy to byl úplně nový muzikál. Písničku jsem nastudovala a Bídníci mě tak chytli, že jsem přečetla i Hugův román a začala se o to dílo více zajímat. Chodila jsem tehdy do muzikálové školy Petra Novotného, který mi říkal, že kdyby dělal Bídníky, moc by si přál, abych zpívala Eponinu. A když k tomu opravdu došlo, pozval mě na konkurzy. Postava Eponiny mně přirostla k srdci už při četbě románu, už tehdy jsem si říkala, že je přesně pro mě. Na konkurzu mně trošku vnucovali Cosettu, ale řekla jsem, že na „tu pindu“ už jsem trošku postarší a že ji zpívat nechci (smích)! Je to pro mě taková nezáživná role a já už jsem si těch sopránových rolí užila dost.
Můžete obě inscenace srovnat? Tedy pražskou inscenaci Bídníků Petra Novotného a zdejší?
Netroufám si srovnávat ještě před premiérou, samozřejmě pro mě jako pro herečku je to v našem divadle více postaveno na hereckém projevu. V Praze je to showbyznys a obsazují se popové hvězdy. Nechci ubírat jejich kvality, dobře zpívají, ale - jak to říct kulantně - nejsou herci, jejich jednání na jevišti je trochu horší. Samozřejmě pražská inscenace pro mě znamenala setkání s mnoha lidmi. Velmi si vážím Jana Ježka, který teď u nás hostuje v roli Jeana Valjeana. Vážím si také Jirky Korna, je to naprostý profesionál, v roli Thénardiera byl naprosto skvostný. Byla tam spousta dalších lidí, ale já jsem se těšila, jak si v tomto muzikálu zahraji se svými hereckými kolegy tady v Brně.
Divák jistě musel poznat, že popové hvězdy příliš dobře nehrají...No jasně, ale o tom bych nechtěla mluvit, i když v pražských Bídnících už nehraji. Nechci se nikoho dotknout. Já si těch lidí samozřejmě vážím, ale herecký zážitek to pro mě úplně nebyl.
Nebyli v Praze tehdy více svázaní autorskými právy, než je nyní váš pan šéf a režisér?
Petr Novotný inscenoval v Praze Bídníky poprvé už v roce 1992 a to byla absolutní copyright. Při zkouškách před zářijovou premiérou v roce 2003 nám vyprávěl, jak přišel před jedenácti lety s nějakým režijním nápadem, ale londýnská agentura mu to hned zkrouhla, velmi si svá práva hlídala. V roce 2003 už bylo všechno volnější, přesto museli inscenátoři nechat v Londýně schválit kostýmy, scénu i jednotlivé zpěváky. S Městským divadlem Brno má agentura dobré zkušenosti po uvedení už několika muzikálů, takže máme absolutně volná práva. Samozřejmě že i za těchto podmínek přijede naši verzi z Londýna někdo zkontrolovat.
Zaslechl jsem termín dvoufázové zkoušení. Co to je?
Když jde do tuhého, zkouší se dvoufázově, tedy ráno i večer. Pokud není večer nějaké představení, kde by hrála většina herců. Pracujeme od desíti do dvou a potom od šesti nebo od půl sedmé do desíti večer. Někdy se zkouší i v sobotu a o svátcích.
Co to znamená, když jde do tuhého?
Když se blíží premiéra a když nás tlačí čas.
Kdy jste začali zkoušet Bídníky?
Před Vánocemi, ale dvoufázově se zkoušelo až od poloviny ledna. Bídníci jsou těžká věc, hodně se také korepetovalo. Já mám takovou dobrou roli, že umřu po třináctém čísle. Ale většina lidí ze sboru nebo jak se říká z company je na jevišti opravdu pořád. V inscenaci je hodně hromadných scén a jen občas přijdou intimnější scény.
Jak se učíte roli jako je Fantina?Učím se při korepetici, není to nic těžkého, funguje také svalová paměť. Navíc, hudba s textem vás vede. Taky si doma popěvuji, ale Tadeášek mně to zakazuje, nechce, abych zpívala. Jen to, co on mně určí. To, co studuji, se mu nelíbí, musím zpívat jeho oblíbené písničky.
Vysledovali jste u synka už nějaké vlohy?
Nechci svoje dítě nějak idealizovat, maminky to tak dělají, ale myslím, že je hudebně nadaný. Velmi dobře slyší. Má už několik hudebních nástrojů, když mu byl rok, dostal piano, teď má nové, lepší. Hraje na něm po svém, nenutíme ho do ničeho. Má ještě xylofon a bubny. Má také vynikající rytmus. Manžel občas hraje své písničky na klavír, zpívá a Tadeášek ho diriguje, protože chce být dirigentem, ale i popelářem, hasičem, doktorem, záchranářem, vojákem a nevím čím ještě. Taky by chtěl hrát na bubny, teď zase na trumpetu. Sám se naučil hodně písniček ze Sněhurky, dokonce umí i kus písničky Gavroše z Bídníků, protože se mu to líbilo na nahrávce. Stačí mu párkrát zazpívat a on si pamatuje. Nadaný je taky sportovně. Protože je moc temperamentní, budeme ho muset krotit.
V minulém rozhovoru jste uvažovala o chůvě. Máte ji?
Máme dokonce tři, jedna by všechno nestačila. Jednou z nich je naše kamarádka Markétka. Druhá, Barunka, která kromě jiného vede Tadeáška k malování. A třetí, teta Svetlanka. Jinak se snažíme u Tadeáška co nejvíce střídat my se Stankem. Ale v generálkovém týdnu Bídníků už ho čeká babička s dědou v Poděbradech. Od příští sezony začne chodit do školky, koncem dubna mu budou totiž tři roky, a já už normálně nastoupím do plného provozu.
Bývá Stano Slovák před premiérou, kterou režíruje, doma nervózní?
Bývá, ale u nás v rodině je kliďas právě Stano. Hodně věcí ustojí (smích). Bylo by divné, kdyby nebyl nervózní. Ale že bychom to my s Tadeášem nějak pociťovali, to ne. Myslím, že bývá stejně nervózní, jako když jde na jeviště. To víte, že mu na výsledku práce určitě strašně záleží, ale nikdy nás něčím nezatěžoval.
Holdujete zimním sportům?
Stanko má rád hokej, ale hory moc neprožívá. Sjezdové lyžování – vlekem nahoru a zase dolů, to není nic pro něj. Zimním sportům vlastně holduji jen já. Doma jsem byla v Poděbradech, odkud jsme jezdili každé Vánoce do nedalekých Krkonoš, o jarních prázdninách se jelo na lyžařský výcvik, pak na Velikonoce a ještě předtím v zimě. Pocházím z lyžařské rodiny. Ovšem Stanko je úžasný v tom, že na hory s námi pojede, bude se na nás jen dívat, a popíjet grog. Jednou jsme byli na Kvildě a manžel se s radostí nabídl, že u grogu bude hlídat naše malé telátko, jenže zrovna nebyl sníh...
Nezávidíte některým kolegům a kolegyním účinkování v televizních seriálech?
Nezávidím. Já jsem o to nikdy nestála, mně stačí být v angažmá tady. A hlavně nechci odcházet z Brna, kde jsme se rozhodli žít. Ani dříve jsem nepřemýšlela o odchodu do Prahy, tady v divadle jsem velmi spokojená, zahraji si jak činohru, tak muzikál. A vyhovuje mi to. Asi bych fyzicky nevydržela další práci, mně úplně stačili Bídníci v Praze. Když dělám nějakou věc, musím ji dělat pořádně, dělám tedy vždy jen jednu. Párkrát jsem si zkusila dělat dvě věci, nedokážu se ale soustředit a je to podle mě pak vidět. Já ale nikoho neodsuzuji za to, že hraje v seriálu. Chápu, že si herci potřebují vydělat peníze, myslím, že většina to dělá kvůli penězům. Ale potom, jsou taky i lidi, kteří čekají, že možná bude i „něco víc“, a proto klidně z divadla odejdou.
Dramaturgyně Pavlína Hoggard označuje Bídníky jako přechod mezi muzikálem a operou. Nezatoužila jste si někdy zazpívat v opeře či operetě?Ano, Bídníci je muzikál celý zpívaný, vůbec se v něm nemluví. Já ale v opeře nemohu zpívat, nemám na operu školený hlas, také opereta se dělá většinou bez portu. Po těchto žánrech jsem nikdy netoužila, je to úplně jiná kategorie, do které bych se netlačila. Já mám školený hlas, ale ne na operu či operetu.
Jak vznikla vaše přezdívka Maki?
Tak mi začali říkat tady v divadle, už ani nevím, jak to vzniklo. Všichni mi tak říkají, ale pan ředitel mi říká Markétko, on je hodný.
Bojíte se v divadle globální ekonomické krize, mluvíte o ní?(Velký smích) Uvědomuji si, že dnešní finanční krize ublíží mnoha lidem v různých profesích. Já pořád čekám, kdy krize dopadne na naši rodinu, zatím však necítím, že bychom nějak trpěli. Jasně že přemýšlíme i o tom, že lidé třeba přestanou chodit do divadla, ale minulost dokázala, že dobré divadlo vždycky ustálo všechny hospodářské krize i světové války.

(Se schovankou a Evitinou sestrou Elisou, pařížskou revolucionářkou Terezou Martinkovou, toulající se Komenského Labyrintem srdce jsem si zaskočil do závodní jídelny na meníčko. Pravý okamžik na několik otázek, když to vezmu pozpátku, tak nakonec jsem položil naprosto dementní otázky /promiň Marečku!/). Jaký by si přála automobil, kdyby na něj měla, a co je doma její nejoblíbenější předmět.
Přemýšlím, co já mám nejraději... když otevřu dveře.... Domov je pro mne útočiště, nejraději si uvařím čaj do velkého hrnku, který mi dala Hanka Kováříková, nikdy ho neumývám, a tak se tein krásně usazuje na stěny. S kouřícím čajem se usadím na židli u okna a svět mne krásně míjí, veškeré přetlaky nasbírané během dne ztrácejí na intenzitě. Na jedné straně různobarevné listí parku podle ročního období, a na druhé lidé se svými příběhy. Osudný bude ten hrnek, který mi přípomíná Hančin usměv a zároveň zosobňuje domov. Žiji sice
ve středu města, ale naštěstí ve velmi tiché ulici. No a auto, to je mně docela jedno.
A jak jsi na tom s módou, v čem nejraději mezi lidi?
Pokud bude teplo, tak klidně ve spodním prádle, jinak v tom nejvolnějším oblečení, nejsem salonní slečinka. Raději mluv o jahodách, mňam, mňam, mňam se šlehačkou a cukrem, no a v botech na  šteklech to moc neumím, tenisky taky nemusím, že bych tedy vyrazila bosá ?!?
(Přes Terezčin zvonivý smích jsme se s podnosem dostali na řadu. Terezka si dala lososa a já zůstal u knedlíčkové polévky). Kdy a s kterým muzikálem ses setkala poprvé?To jsem už byla zatraceně dospělá holka, překročila jsem osmý rozhodující rok a zvažovala svoje životní šance na cestách mezi školou a zájmovými kroužky. Když tu do mého života vstoupil zázrak, někdo přinesl hodně ohraný video pás s nahrávkou Formanova filmu Hair.  Osmiletá dáma se najednou potkala s úplně jiným životem, táta sice byl hipisák a věřím, že si i toho jointa ubalil a nosil ty nejširší  zvonáče široko daleko, ale Hair to byla revoluce. Táta hipisák je  muzikant, a tak jsem byla od malička vedena k vztahu k muzice, no jo, ale vztah k muzice a najednou Hair. Svět se změnil během jednoho večera, kdy jsem třeštila oči na televizní obrazovku. Revoluce!!!
Trošku skočím desetiletí a jsem strašně šťastná holčička na jevišti Hudební scény Městského divadla a patřím mezi partičku newyorské svobodné mládeže a z nejmodernější aparatury mne do duchen jevištního prachu v báječné atmosféře poráží stále úžasná muzika Hair.
(Cink, to mi upadl z tácku příbor, ještě že už jsme u stolku.) To byla tvoje první role v našem divadle, jak to pokračovalo?
Hair jsem musela vydýchat, ale šoky pokračovaly, zahrála jsem si nahatá (hihi) v Bouři, pořádně se vyřádila v Komenského Labyrintu, pokecala si s dámičkami z Eastwicku, líbala se stydlivě, ale vášnivě a vroucně s Haničkou Kováříkovou v muzikálu Cabaret, abych se uklidnila jako operetní schovanka a stále jsem se nenápadně jako slušné děvče bez hlasitého pokřikování hlásila o nějakou roli rolí. Nemůžeš někde zatlačit, abych si zahrála třeba něco takového jako Viktor Skála ve Večeru tříkrálovém, mně by žluté punčochy s podvazky křížem také určitě slušely, možná i víc než Viktorovi (se vší úctou k jeho aristokratickým nohám), také nikdy neodpustím Robertu Jíchovi, že mi vyfoukl před lety roli Merkucia v Romeu a Julii (no když si klekne a bude zkroušeně šudlat rukama, tak se nad ním smiluji) nebo Athose v Třech mušketýrech. Já bych to těm kardinálovým pacholkům natřela, to by Bureška koukala..
Bože, to ale jsou mužské role, a mimo to, já tu moc pohříchu nemám!
Neříkej?  No škoda, mě láká mužský svět!!!
Vraťme se k tvému prvnímu setkání s divadlem na Lidické (nechceš zákusek?), jaký jsi měla první dojem z našeho divadla?
Nechci, jahody v závodce stejně nemají. To se nedá popsat, byla jsem delší čas na stáži ve Vídni a ani tam neměli tak dokonale vybavenou scénu, tak úžasně sladěnou zvukovou a světelnou aparaturu, s takovou symbiózou se ani ve světě tak často nesetkáš.
(Dostal jsem chuť na cigaretu a to už osm let nekouřím,....) Teď tě diváci uvidí v nejslavnějším muzikálu všech dob, příběhu, který už vidělo na padesát milionů diváků, jen v současnosti se hraje v třiceti šesti zemích světa, patříš mezi ty miliony?
Tady jsem naprosto nepolíbená, muzikál Bídníci jsem ještě neviděla, ale příběh jsem samozřejmě četla.
Nebolí ta četba?
Tlustá kniha, silný nadčasový příběh. Myslím, že mám dostatečně barvitou fantazii, a tak se do Paříže roku 1832 umím přenést. Příběh je to úžasný a velmi dobře napsaný, pochopitelně na prkna divadla se dostane jen zlomek knížky, ale co nestihnou písmenka, to dokreslí úžasná hudba, přenádherné melodie. Vsadím se, že každému diváku odcházejícímu z naší produkce budou ještě dlouho v hlavě znít některé z melodií. Nediv se, prosím, mému nadšení, tady se opravdu podařilo skloubit fantastický tvůrčí team. Třeba scéna, tou jsem naprosto okouzlená, když se rozsvítí reflektory a stojíme v kostýmech uprostřed jeviště, tak mám silný pocit, že jsem opravdu uprostřed Paříže. Je to scéna největší a nejnákladnější, jakou jsem kdy v divadle viděla, a těší mne, že jsem součástí tohoto zázraku (dlouhé mlčení). Od dirigenta, scénografa, kostýmní výtvarnice přes osvětlovače, zvukaře a techniku to prostě nemá chybu. Když si jenom spočítám nás, co ve světle reflektorů předvádíme divákům příběh z předminulého století, je to při alternacích téměř přes stovku těch nejlepších herců, kterými tento kraj disponuje...
(V závodce je takový kravál, že mám strach, že na magnetofonový pásek se jemný hlas Terezky ani neprobojuje, no když, tak si budu muset vymýšlet. Trošku mystifikace neškodí, jak nám předvedl David Pestrobarevný.) Jak si myslíš, že osloví muzikál Bídníci mladou generaci, nebude pro ni příběh z francouzské revoluce již trochu pasé?To teda určitě ne, v každé době se vyskytnou situace, kdy je potřeba, aby se mladí dali dohromady a čelili nějaké nespravedlnosti či úletu vládnoucí garnitury.
Proti čemu by ses bouřila dneska?
Ani se neptej, musela bych nad tím pořádně zapřemýšlet, ale jen se rozhlédni kolem sebe, jsi se vším spokojen? A to já jsem velký optimista. A dej mi už pokoj, musím zpět na zkoušku, jinak pokuta za pozdní příchod.
Měl jsem pravdu. Na magnetofonovém pásku byl víc slyšet zpěv Karla Gotta z jídelního megafonu než hlas Terezy Martinkové, takže nevím, zda jsem si její odpovědi vlastně všechny nevymyslel…
U knedlíčkové polévky s fotoaparátem