červen 05/06

U příležitosti premiéry muzikálu Šumař na střeše jsem položila několika svým kolegům pár jednoduchých otázek. A nepovídali jsme si jen o Šumařovi, snažila jsem z nich dostat i nějaké delikátní klepy z jejich soukromého života! Tázala jsem se představitele Tovjeho Zdeňka Junáka, dále pak mého milého spolužáka Jiřího Zmidlocha, který má v této hře důležitou úlohu „swinga“ (zvládá hrát více postav zaráz), odpovídala mi také mladá herečka (majitelka ukázkového grand batmánu - viz. představení Slaměný klobouk) a představitelka Tovjeho dcery Chavy Evelína Jirková, otázky mi zodpověděl i charismatický herec, představitel Perčika Ján Jackuliak, a za muzikanty mi na otázky odpověděl milý kontrabasista Vít Šujan.

Eva Jedličková: Na začátek bych vám ráda položila možná poněkud tradiční otázku: proč si myslíte, že by měl divák nezbytně vidět právě muzikálové představení Šumař na střeše? (Kromě toho, že tam hraji já!) Myslíte si, že má tento muzikál i po čtyřiceti letech publiku stále co sdělit?

Zdeněk Junák: Muzikál Šumař na střeše je určitě dílem univerzálním a dá se hrát v každé době. Určitě MÁ co sdělit! Je to příběh o velké lásce, o odpuštění, víře... zkrátka o tom všem, na co v poslední době, dost uspěchané a hektické, jaksi nemáme čas. Myslím, že divák, který se přijde podívat na představení, bude spokojen.

Jiří Zmidloch: Tak tuhle tradiční otázku jsem samozřejmě čekal. Trochu jsem doufal, že co se týče otázek, se, Evičko, pro jednou vybičuješ k nadstandardnímu výkonu, nicméně blahosklonně odpovím. ANO, myslím si, že divák by měl jít na toto představení, a to právě kvůli tobě. Dokonce i my – tvoji kolegové (ta pánská část) – se na tebe chodíme dívat opakovaně. Začínáme být už na tobě tak závislí, že si po nocích pouštíme tvá představení ze záznamů! Navíc jsme instalovali skryté kamery i do zákulisí, aby nám neunikl jediný tvůj krok. Měli jsme trochu problém při umístění kamery do sprchy v dámské šatně, ale několik úplatků ochrance to nakonec spravilo. Jsem přesvědčen o tom, že i po čtyřiceti letech budou mít tyto záznamy lidem co sdělit.

Evelína Jirková: Myslím si, že by měl toto představení každopádně každý vidět, a proč? Až nebudou témata vycházející ze vztahu lásky, rodiny a historie (ne tak dávné), kam patří třeba i vysídlování Židů, publiku nic říkat, bude zle. Naštěstí tomu tak ještě není, já jsem v tomto směru optimista... Takže, MAZELTOV!

Ján Jackuliak: Šumař na střeše je pro mě jeden z nejkrásnějších muzikálů, které znám. Je nadčasový, osloví kteroukoli generaci. Má úžasný lidský příběh o velkém srdci, doprovázen je navíc nádhernou hudbou. Je to moje srdeční záležitost. Abych nezapomněl, hraje v tom Evička Jedličková – to musíte vidět!

Vít Šujan: Máme sklon již po docela krátké době relativizovat, zjednodušovat a přeměřovat většinu dějinných skutků. Rádi a často zapomínáme, když potřebujeme, a házíme cizí špínou, když se to hodí. Šumař na střeše nemluví jen o pogromech a jen o předurčení rasy nebo národa; připomíná, že moc, zvůle a slepota může ovládnout téměř kohokoli a skoro kdykoli a že tohle nebezpečí zrodil už kdysi nepovedený ovocný mejdan v ráji (ale nechci ti to, Evo, tady nějak předhazovat; ą-propos: tvoje Cajtl je samozřejmě bezkonkurenční) a jeho konec přinese teprve okamžik (doslova), kdy se ze světa všichni vzájemně sprovodíme. Aby k tomu nedošlo hned pozítří, lidi lidem hrají svoje Šumaře na střeše. Jak dlouho ještě budou, těžko říct.

EJ: V muzikálu Šumař na střeše obhajují dcery mlékaře Tovjeho svůj „nový“ pohled na život a porušují zastaralé tradice. Najdete ve svém životě nějaký moment, kterým jste porušili zažité zvyklosti? (Já si na žádnou takovou situaci nevzpomínám. Jsem totiž poslušné a spořádané děvče!)

ZJu: Nějak si teď na nic nemohu vzpomenout. Asi nejspíš jsem taktéž poslušný a spořádaný chlapec, dnes i manžel a otec.

JZm: Ano, jeden takový zásadní moment jsem zažil. Již nad kolébkou mi sudičky věštily Nobelovu cenu za biochemii a já kráčel tvrdě po jimi vytyčené cestě. Nicméně, po letech tvrdého odříkání, intenzivního studia a hledání kamene mudrců mi do hlavy udeřilo něco jako blesk. Toho rána jsem si nečichl ani k toluenu, nevypil ani deci kyseliny sírové, a dokonce ani nezavraždil několik miliard bakterií kyanidem. Místo toho jsem si šel podat přihlášku na JAMU. Asi prostě nejsem tak poslušné a spořádané děvče jako ty.

EJi: Ano, tak například jsem nikdy neviděla na Štědrý večer zlaté prasátko, protože jsem nikdy nedodržela tradici se na Štědrý den postit... A zřejmě jej ani nikdy neuvidím…

JJa: Těch momentů je hodně a každým rokem je to jinak. Zítra to bude zas jinak, pozítří se k tomu vrátím, ale popozítří to bude třeba tak, jak to bylo předevčírem. Takže má zvyklost je měnit staré a staronové zvyklosti...

VŠu: Na tuhle otázku nemůžu odpovědět, protože bych tím porušil tradici nezabývání se poměřováním toho, co dělám z hlediska tradice. Už tím, že jsem více než 15 let u komediantů, v naší rodině určité tradice bořím; do té doby se všichni u nás živili poctivě.

EJ: Každý člověk má nějakou tu svoji tajnou nectnost, ať už třeba v podobě špatné vlastnosti, nebo něčeho, čím rád a často hřeší. Prozraďte nám nějakou vaši malou nedokonalost. (Já se nejvíce potýkám s chronickou „zabejčeností“, která však trvá maximálně dvě hodiny od prvních příznaků.)

ZJu: Samozřejmě, že nejsem bez chyb. Ovšem i z nedokonalosti se dá udělat přednost. Tak třeba – jsem hrozně líný, proto v žádném případě nespěchám, strašně rád jím, tudíž jsem ozdobou každé kuchyně a kuchařky mě milují, rád spím, tím pádem nikoho po nocích „nevopruzuju“ apod.

JZm: Teď jsi mě tedy opravdu zaskočila... a tím i mile překvapila svojí originalitou. Rozhodně nebude jednoduché najít nějakou slabinu. Ale i já jsem jen člověk, a tak mimo chorobné závislosti na tvých uměleckých výkonech se přiznám ještě k něčemu. Jsem ZÁKUSKOFIL. Trpím nevyléčitelnou úchylkou na tvaroho-jogurto-želatinové zákusky! Nejlépe s jahodami nebo borůvkami. A jak nás Šumař na střeše kouzelnou cestou vychovává k rasové a náboženské toleranci, já vám pravím: „Každý zákusek byl vyroben s láskou a nadšením. Neopovrhujme jím jen proto, že je pouze čokoládový nebo je na něm málo šlehačky. I takový zákusek dokáže být věrným přítelem, který ti ukáže tu sladší stránku nelítostného světa.“

EJi: Plynule přejdu z otázky dvě na otázku tři... Jídlo! Jíst, pokud možno maso. Maminčinu svíčkovou – kdykoliv. Nejlépe večer po představení a hlavně – ve velkém množství! No, taková „malá“ nedokonalost.

JJa: No, tak hlavně na sebe prozradím, že jsem..., že mám..., že nerad..., že to..., ale to určitě všichni vědí.

VŠu: Jsem cholerický melancholik se sklony k flegmatičnosti a chtěl bych být sangvinik. To je tak asi nejhorší.

EJ: Poslední otázka, tzv. „odlehčovací“. Příjemnou tečkou za divadelními premiérami bývají oblíbené rauty. Které z jídel, pochutin a nápojů vidíte na servírovacích stolech nejraději? (Mým favoritem je uzená prasečí noha. Mňam!)

ZJu: No, jelikož jsem víceméně na každé premiéře pracovně, tak než se svléknu z kostýmu, odlíčím a umyju, tak už toho na rautových stolech moc nezbude. Ale když nehraji a jsem na rautu včas, tak v každém případě si jej prohlédnu nejdříve zprava doleva, pak zleva doprava a než se dostanu k uzené prasečí noze, tak je snědená. Teď je mi jasné, kdo ji vždycky „zblajzne“, že jo, Evičko?

JZm: Myslím, že na poslední otázku jsem už vlastně taky odpověděl. Pravda... uzená prasečí noha marná není – bohužel, když jsem posledně přišel na raut, tak prasečí noha už dávno vzala nohy na ramena.

EJi: Výborně, poslední otázka je mi taktéž „střižená přímo na míru“, že Motl? Takže, nejraději zde vidím VŠECHNO! Jediné, co zpravidla míjím, jsou mísy s ovocem, ale jinak se to na mě všechno směje a žadoní, abych to snědla! Ovšem, má to jeden háček: jelikož většinou hraji, tak než se dostanu ze šatny na raut, obvykle svádím boj s hladovým divákem o poslední řízeček, ale hladový jak herec může být jen herec, takže většinou zvítězím.

JJa: Z jídel nejraději vidím pomeranč a skořici a z nápojů GOLD TEQUILLA.

VŠu: Nejen po premiérách jsem obvykle z výkonů kolegů i svého natolik psychicky a fyzicky vyčerpán, že se dokážu „odlehčit“ kdekoli a můj výběr limituje pouze hustota okolostojících Skandinávců u jednotlivých švédských stolů. Řídím se poznáním z dob své dávné studentské zahraniční cesty: chutnat to nemusí, hlavně ať je toho hodně. Detaily spolu můžeme probrat na některém z dalších rautů u uzené prasečí nohy.

EJ: Děkuji za vaše velkorysé odpovědi!

JZm: Jsem rád velkorysý a svoji velkorysost si hýčkám.

PS.: 10. června mám narozeniny. Miluji dárečky!

ZJu: Mimochodem, 10. června se narodila i moje manželka Irena. Takže budu kupovat o dárek víc!

Stefan Milkov patří k významným českým sochařům. V osmdesátých letech spolu s Jiřím Davidem, Jaroslavem Rónou, Stanislavem Divišem a dalšími výtvarníky zakládá skupinu Tvrdohlaví, která se zakrátko stane nejvýznamnější uměleckou skupinou u nás. Po revoluci skupinu rozpouští, ale jejich cesty se nerozcházejí a pro veřejnost stále zůstávají Tvrdohlavými. Kromě sochařství se věnuje i grafice a malířství a plánuje samostatnou výstavu svých malířských prací. Žije v Praze, ale do Brna jezdí často a rád. „Brno je vlastně můj druhý domov. Jezdím sem za svým čtyřapůlletým synem, za přítelkyní, rodinou a za přáteli. Ale musím vám říct, že se tady hrozně moc pije!“ smál se, když jsem zapínala diktafon.

Neuvažoval jste o tom, že byste se do Brna přestěhoval? Nevím, jestli si to ve svém věku můžu dovolit. Přece jenom mám pracovní zázemí a kořeny již přes třicet let v Praze, a tak se obávám, že bych tady musel začínat od nuly. Vy spojujete volné umění s uměním užitým. To není u sochaře obvyklé, jak vás to napadlo?

Říkám tomu sochařský design. Bývají to třeba vázy nebo mísy na ovoce nebo nůž na otevírání obálek. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a chtěl něco takového udělat. Lákalo mě na tom právě to spojení volné plastiky a užité věci. Podařilo se to, když mě Kooperativa oslovila, že by chtěli udělat kalendář s fotografiemi mých prací. Zdálo se mi málo nafotit jen staré věci, a tak jsem to pojal jako příležitost vytvořit dvanáct nových objektů. Vytvořil jsem právě kolekci designu, která se nakonec ukázala jako výborný obchodní artikl. Protože dneska už je celá garnitura lidí, kteří by si do bytu rádi pořídili nějaký umělecký kus a mají na to i peníze, ale nemají odvahu koupit si volnou plastiku. Tohle je přesně pro ně. Přestože jsem s tím na začátku nepočítal, mělo to pak velký úspěch.

Jste si jistý tím, že si lidé do tak drahé mísy dají opravdu ovoce? Nebo že vaším uměleckým nožem na obálky opravdu otevírají poštu?

Ano, vím o spoustě lidí, kteří mé věci opravdu používají. Je to samozřejmě milé.

Dá se výtvarným uměním uživit?

Já mám naštěstí kliku, uživím se. Ale spousta mých kolegů s tím má samozřejmě problém. Dneska je to těžké. Společenské objednávky prakticky již neexistují, a tak se člověk musí spolehnout jen na soukromé sběratele. Dříve u nás platil zákon, říkalo se mu Hlava 5, a ten říkal, že z každé investice se musí nějaké procento věnovat na umění. Škoda, že ho zrušili, podle mě nebyl komunistický, ale prvorepublikový. V mnoha zemích takové zákony platí a výtvarní umělci díky nim mají víc možností vydělat si peníze.

Jak a jak dlouho vaše plastika obvykle vzniká?

To je různé. Něco vznikne velmi rychle, jindy něco pečlivě rozvažuji. U sochařské práce je to bohužel tak, že nemůžu realizovat všechno, co mě napadne. Musím řešit třeba problémy s výběrem materiálu – výroba plastik je hodně drahá. Postup je jednoduchý. Vyrobíte něco z tvárné hlíny, pak to odlijete do sádry, vyretušujete a nakonec nastává fáze, kdy se rozhoduji, do jakého materiálu to převedu a pak taky záleží na velikosti a na zvolené technologii.

Která věc byla nejnáročnější a vznikala nejdéle?

Před čtyřmi lety jsem pro město Havířov navrhl devítimetrovou bránu jako dominantu nového náměstí. Šlo o technicky velmi náročnou věc, součástí brány je také kyvadlo a fontána. Bohužel jsem se setkal s šíleným přístupem magistrátu, který nebyl schopen dodržet naše instrukce na stavbu fundamentu podle námi dodaného projektu. Ta věc tam sice stojí, ale nefungují média, to jest osvícení a voda, protože přívodní šachty fundamentu jsou zalité betonem. Takže ta věc tam vizuálně je, ale mrtvá. Dodnes nebyli schopní ty chyby odstranit. Hrozně mě to mrzí, protože bych toto dílo mohl považovat za vrchol své kariéry. Je to velmi skličující, ale po letech marného boje už mě přestalo bavit snažit se o nápravu. Už jsem jinde.

Soustředíte se vždy jen na jednu věc nebo jich máte rozpracovaných víc?

U sochařiny je, alespoň pro mě, nejvzrušivější a nejzábavnější proces vymýšlení. Když chcete nějaké své myšlence dát tvar a přemýšlíte, jak na to. Pak nastane výroba a tam se vám může stát, že už vás napadají další a další věci, které byste dělala radši než to, na čem právě pracujete. Ale já se snažím věc nejprve dodělat, než se pustím do něčeho dalšího, protože jen tak se na ni můžu plně soustředit. Pracuji-li ale na velké plastice a chci si trochu odpočinout, tak si k tomu můžu třeba malovat. Ale nemůžu zároveň vytvářet další velkou plastiku. Musí to být z jiného soudku. Třeba právě malba nebo grafika.

Který svůj výtvor máte nejraději?

S výtvory je to jako s dětmi. Nejsilnější vztah k věcem máte, když je tvoříte. Samozřejmě mám velmi oblíbená díla, která neprodávám. Bývají to pro mě třeba mezníky v tvorbě. A pak jsou věci, ke kterým až takový vztah nemám. Ty klidně prodám a je možné, že už je nikdy neuvidím. Často totiž prodávám věci do zahraničí a i když existuje dohoda, že mi je nový majitel zapůjčí na výstavu, nehledám je pak. Bylo by příliš složité shánět svá díla po celém světě.

Co vás inspiruje?

Ze všeho nejvíc mě inspiruje vlastní život. To pak často vznikají hodně intimní věci, se kterými mám problém vyjít na veřejnost. Samozřejmě se občas zabývám tématy obecnějšími, která se dotýkají nás všech. Přemýšlím, co tady vlastně děláme, co jsme to za partu, jak to tady všechno devastujeme a kdy přijde od přírody pomsta... Ale v takových případech člověk musí být opatrný, aby nebyl moc patetický.

Vaše díla na mě působí vážným, přemýšlivým a smutným dojmem. Jste vy takový?

Já se nepovažuji za smutného. Ale proto člověk umění dělá, proto mi byl dán talent. Můžete žít veselý život, ale když chcete do svých výtvorů dát nějaké poselství, tak to nemůže být moc rozjuchané. Nechci znít moc pateticky, ale měla by to být prostě vážná věc. Ale mé věci nejsou smutné, zkuste se na ně podívat víckrát a pozorně. Naopak si myslím, že v každé mé plastice je špetka humoru. I když většinou černého. (smích)

Ve vašem životopisu mě zaujalo, že jste po maturitě pracoval s dětmi s vadami řeči. Jaká to byla zkušenost?

Bylo to úžasné. Ty děti, které se neuměly nebo nemohly vyjadřovat slovy, se vyznačovaly výrazným a zvláštním výtvarným talentem. Takže jsme spolu komunikovali pomocí kreseb. Byl tam třeba chlapeček, který do svých pěti let nemluvil a pak najednou z ničeho nic začal. To bylo něco zázračného. Jak nám chtěl rychle říct všechno, co nestihl, mluvil najednou hrozně rychle a nadšeně. Celou dobu tu slovní zásobu někde v sobě kódoval. No a  ten třeba kreslil úžasné věci, takové propracované stavby a města... Ta práce mě hodně bavila, ale pak jsem se dostal na vysokou a život mě odvál jinam. Ale byla to zajímavá zkušenost.

Dělal jste někdy něco pro divadlo?

Během let jsem spolupracoval na několika scénografiích. Teď nedávno jsme dělali performance pro Husu na provázku. Pro festival Sedm smrtihlavů jsme nachystali takový skeč. V jednom koutě byl namalovaný na plátně obrovský růžový kosočtverec a v druhém koutě byla napnutá velká zadnice. Uprostřed scény stál stůl s aktovkami, mobily a obleky. Za zvuků Beethovenovy Ódy na radost se ten kosočtverec roztrhl a vyskákali z něj mužíci v trenkách. Oblékli si věci ze stolu, vzali si aktovky a mobily... a naskákali do té zadnice.

Nesmíme zapomenout na skupinu Tvrdohlaví. Proč jste tuto skupinu v osmdesátých letech založili?

Protože byla taková potřeba. Výtvarné umění tenkrát nebylo svobodné, s každou blbostí jsme museli předcházet před komisi plnou tajtrlíků, kterých si člověk vůbec nemohl vážit. A tak jsme sepisovali různé petice a oni nás pořád zatýkali a  tak pořád dokola. Přitom o nic nešlo, zavřít nás za nic nemohli, protože všechno, co jsme říkali, byla pravda. Nakonec jsme došli k tomu, že nejlepší bude se nějak zorganizovat, soustředit síly dohromady. Sám jedinec nezmůže nic, ale vždycky se hůř zavírá deset lidí než jeden. Po revoluci jsme v roce 1991 měli velkou společnou výstavu v Národní galerii a tam nám došlo, že svůj účel už skupina splnila a že každý chceme jít svou cestou. A tak jsme to rozpustili. Ale bude nás to provázet celý život a vždycky nás bude k Tvrdohlavým vázat nějaká zodpovědnost.

Víte, nikdy jsem moc nechápala, proč umělci vstupují do skupin. Nepotlačovalo to vaši individuální tvorbu? Neměl jste pocit, že se najednou musíte podřizovat jiným umělcům?

Ne, to rozhodně ne. My jsme si navzájem své práce vážili. A naše společně nainstalované výstavy naopak dávaly našim dílům další rozměr. Naše věci spolu dokonale fungovaly a my se na ty společné výstavy vždycky hrozně těšili.

Jak se liší vaše dnešní tvorba od tvorby mladého tvrdohlavého muže?

Myslím, že se moc neliší. Je to dáno tím, že vycházím opravdu ze sebe, ze svého života, používám tvarosloví, která jsem si za těch třicet let vytvořil. Samozřejmě jsou tvůrci, kteří mění styl a formu každý týden, ale to u mě nehrozí. Mně to časté měnění přijde podezřelé, jako by si ti lidé nestáli za svým, jako by hledali nějaké únikové cesty.

Přijde mi, že se vyhýbáte experimentům...

Co je ale experiment?

No, mediálně nejznámější Tvrdohlavý je Jiří David, známý třeba svým neonovým srdcem na Hradčanech nebo trnovou korunou nad Rudolfinem. Ten proti vám hodně experimentuje...

Jiří David je hodně angažovaný, je to jeho forma zviditelnění se. Já proti této cestě nic nemám, ale jsem uhnětený úplně jinak. Myslím, že na takové věci jsou úplně jiné oblasti lidské činnosti. Výtvarné umění je věc, která má být pozitivní i bez politického podtextu. Když promluvím ústy malíře Milana Kunce, tak řeknu: „Umění musí být tak krásné, že se vám chce buď řvát radostí nebo plakat.“ A mně je blízký tento přístup. Takže to, že je dnes populární vyjadřovat uměleckou tvorbou třeba svůj politický postoj, vám nic neříká? Víte, to už tady bylo. Od padesátých let jsme si toho užili tolik... Já si myslím, že umělec má stát nad tím. Má mít určitý nadhled, aby si nezadal s různými politickými proudy. Vyjadřují-li se umělci k nějakým problémům, které se týkají každého z nás, tak to samozřejmě akceptuji. Ať to dělají, ale já mám k politickému umění negativní vztah od dob minulého režimu. Jsem rád, že se tím ve své tvorbě nemusím zabývat. V uměleckém díle by nemělo být vidět, jestli je autor více doleva či doprava, ale že je nad tím, tedy svobodný.

Zaujal vás někdo z mladých umělců?

Výrazný mi přijde David Černý. Líbí se mi, že své věci velkoryse projektuje a že má odvahu je realizovat. Je to rebel, ale řemeslo umí výborně, na rozdíl od jiných, a neopouští hranice sochařství. Může si dovolit vyrábět obrovské věci a instalovat je na šílená místa. Navíc všechno, co chce říct, vyjadřuje samotným výtvorem. K tomu, abyste jeho myšlenku pochopila, nepotřebujete vysvětlující časopis navíc.

Zmínili jsme Jiřího Davida, Davida Černého. Stejně mediálně zprofanovaný jako tito dva je ještě Milan Knížák. Nemůžu se tedy nezeptat, co říkáte na jeho tvorbu...

S Milanem Knížákem si sebe navzájem nevšímáme. To je člověk, který patří svým založením jinam než já. Je to extrovert, všechno zná, upozorňuje na sebe. Na moje gusto má až příliš autoritativní a naduté chovaní. Pár jeho věcí se mi líbí. Na jeho výstavě v Mánesu se mi líbily dva obrazy a jeden kus nábytku. A někdy mě pobaví jeho politické komentáře.

První měsíce nastupujícího roku bývají ve znamení rozličných anket, připomínajících úspěchy minulého období v nejrůznějších sférách lidské činnosti. Výjimkou není ani kultura a v jejím rámci oblast Thálie, u níž těchto bilancujících akcí najdeme hned několik. V březnovém čísle Dokořánu jsme si podrobněji všimli průzkumu Divadelních novin, kde i tentokrát (podobně jako už loni) dosáhlo vynikajícího výsledku právě Brno. Výrazně se o to přičinilo také Městské divadlo, protože při ocenění „Inscenace roku 2005“ se jako druhý umístil zahajovací titul zdejší probíhající sezony, zářijová česká premiéra alegorického dramatu Španěla Pedra Calderóna de la Barcy Znamení kříže v překladu Vladimíra Mikeše a v pohostinském nastudování renomované pražské režisérky Hany Burešové. Závěrem března t. r. vyhlásila rezultát 13. ročníku Cen Thálie za rok 2005 Herecká asociace. Mezi předběžně jmenovanými byl též představitel Fagina z muzikálu Oliver! Jan Apolenář; zásluhou herečky Kateřiny Holánové, operního pěvce Jurije Gorbunova a baletního sólisty Jiřího Nermuta se však prosadilo brněnské Národní divadlo.

O týden dříve, 18. března 2006, se rovněž v přímém televizním přenosu (uskutečněném v tomto případě poprvé) v pražském Divadle Na Vinohradech po čtrnácté předávaly Ceny Alfréda Radoka. Vlastnímu ceremoniálu opět předcházelo zveřejnění širších nominací, v nichž mělo MdB čtyři želízka v ohni. Z nich jakožto suverénní vítěz kategorie „Hudba roku 2005“ vyšel skladatel Vladimír Franz právě za podíl na inscenaci Znamení kříže, která se rovněž ocitla v celostátně vybrané pětici těch divácky nejoblíbenějších. Tento úspěch připomněl sérií barevných fotografií dubnový Dokořán a klíčové výsledky přece jen našly příslušnou publicitu v denním tisku. Teprve s několikatýdenním odstupem však dubnové 2. číslo odborné revue Svět a divadlo (SAD) jako každoročně uveřejnilo podrobné výsledky radokovské ankety.

Přímým hlasováním se jí zúčastnilo 58 oslovených kritiků (včetně několika brněnských), kteří své tipy (netýkaly se pouze činoherních představení, ale nejširšího spektra veškerých jevištních aktivit) v celkem devíti kategoriích zpravidla doprovodili stručným zdůvodněním. Protože většina našich návštěvníků patrně nemá možnost SAD pravidelně sledovat, zalistujme tímto poměrně obsáhlým, reprezentativním a především odborně kompetentním zhodnocením. Alespoň enumerativně si povšimneme, jak je tu i mimo „medailová“ umístění zaznamenán právě umělecký přínos MdB – aniž bychom ovšem bagatelizovali souběžně jmenované úspěchy dalších scén Brna, resp. zde žijících tvůrců (za všechny jmenujme agilní režiséry Vladimíra Morávka, J. A. Pitínského nebo Arnošta Goldflama) v souborech jiných měst.

Již zmíněné vítězství skladatele Vladimíra Franze se opíralo o přesvědčivých 14 hlasů, což byl mimochodem druhý největší počet ze všech pevně stanovených kategorií. Pro ilustraci ocitujme – bez uvedení konkrétních jmen – přímo z některých telegrafických hodnocení: „spoluvytváří základní velkolepé gesto pozoruhodné inscenace“; „vznešená varhanní hudba barokních rozměrů přesně zasazená do doby i inscenace“; „rafinovaně prokomponovaný hudební obraz“; „umnost pohybovat se v rozpětí od symfonických harmonií po modernistické dodekafonické kontrapunkty, skladatel si s motivy pohrává, s příběhem si rozumí“; „hudba svou vlastní řečí často doslovuje to, na co už slova nestačí, protože je vetkána přímo do struktury inscenace“. Dodejme, že Franzovo jméno opakovaně figuruje též u dvou titulů pražských. Na 3.-5. místě v dané kategorii se díky čtyřem respondentům ocitla partitura Miloše Štědroně k české premiéře muzikálu Milana Uhdeho Nana, režírovaného Petrem Kracikem. O autorovi se mj. dočteme, že „muzikál opatřil hudbou, která ho řadí mezi absolutní špičku domácích, divadelně cítících skladatelů“ nebo že „různost stylů, zcizení dobových harmonií, vtíravá melodičnost, smysl pro hudební humor, pohrávání si s motivy korespondujícími s vrcholným dílem světového naturalismu – to umí jen Štědroň“.

Znamení kříže de facto přesně zopakovalo své úspěšné umístění z lednových Divadelních novin také v radokovské anketě SAD. I zde se totiž v kategorii „Nejlepší inscenace roku 2005“ objevilo se ziskem 11 hlasů (jen o dva méně za pražským vítězem) na druhé příčce. Z mozaiky obdivných hodnocení uveďme užší výběr: „jako jedna z nemnoha u nás je Hana Burešová schopna velice citlivě a přesně porozumět dnes zdánlivě neaktuální tzv. náboženské tematice a nezkresleně ji divákům předložit v celé škále neošizené divadelní řeči“; „režisérka si výborně poradila se všemi záludnostmi tohoto veršovaného barokního thrilleru“; „umně sdělený patos a tragédie, která tady nepramení ze zakrvácených kostýmů, ale prudce a silně sdělovaných hereckých kreací“; „duchovní horizont, který z naší společnosti již dávno zmizel, tato inscenace zázračně zpřítomnila silou vize a výrazu“; „režie se snažila víc než jen interpretovat text, snažila se ho pochopit“; „inscenace v nejlepším slova smyslu rehabilituje jevištní patos a ve vrcholně dynamickém tvaru, s propastnými kontrasty a prostřednictvím suverénní herecké tvorby otevírá nadčasová dilemata lidské existence“. V témže oddíle se pak připomíná i Mošovo nastudování Webberova a Riceova muzikálu Jesus Christ Superstar.

Od předchozí nominace ke konečnému vítězství v kategorii „Ženský herecký výkon roku 2005“ měla velmi blízko rovněž protagonistka Znamení kříže – ztělesnitelka postavy Julie Helena Dvořáková, která zde zásluhou 7 „bodů“ spolu s Pražankami Vandou Hybnerovou a Taťjanou Medveckou obsadila vynikající 2.-4. místo. Ocitujme tedy mínění kritiků do třetice: „čistá duše, zmítající se v osidlech svodů, ztvárněná věrohodně až po zázrak milosti“; „určitost, s níž zpřítomní škálu citů (např. lásku, vzdor, pokoru, zoufalství) i duchovních mohutností (od nihilismu až po mystické vytržení), je fascinující“; „sugestivní tragickou hrdinku, ovládanou milostnou vášní, neschopnou kompromisu, krutou i něžnou, staví na expresivním napětí mezi hlubokou spontánní citlivostí a smyslem pro povinnost a čest“.

Calderonovská inscenace „zabodovala“ konečně také v oddíle „Scénografie“, kde výpravě Milana Davida napomohly čtyři hlasy k 5.-7. místu – tedy např. souběžně s monumentální Lazaridisovou konstrukcí k Řeckým pašijím Bohuslava Martinů v Janáčkově opeře. Opominuto nebylo ani výtvarné řešení Shakespearovy Bouře, jak je pro režiséra Zdeňka Černína navrhl Jan Dušek.

Zatímco tip „Divadlo roku“ připadl MdB jen ojediněle, v kategorii „Talent roku 2005“ narazíme hned na čtveřici herců tohoto souboru – Evu Ventrubovou za roli Teriny v Bergmanově pojetí Hrubínovy Romance pro křídlovku („zatím nejautentičtější kolotočářka v dosavadních dramatizacích největší skladby české epiky 20. století“) a dále Jitku Čvančarovou, Helenu Dvořákovou a Petra Štěpána, avšak již bez jmenování příslušných kreací.

MdB nechybí ani mezi oceněnými scénami nabízejícími původní novinky, tedy v oddíle „Česká hra roku 2005“. Zde totiž 8.-11. stupínek zaujala zolovská Nana zmíněné autorské dvojice Milan Uhde-Miloš Štědroň („prokomponovaný klasický muzikálový tvar, chvályhodná snaha přivést na muzikálové jeviště příběh klasické světové literatury, literárně vytříbené libreto a poučená hudba“), nota bene připomínané také v souvislosti s Morávkovou „provázkovskou“ Baladou pro banditu. V celkovém pořadí tu však Nanu předstihl titul Zdenka Merty a Stanislava Moši La Roulette, uvedený Státní operou Praha.

Zasloužené anketní úspěchy Městského divadla Brno, opírající se především o odborné posouzení inscenačních kvalit Calderónova Znamení kříže (v témže 2. čísle SAD se jí věnuje studie Petra Christova), znovu oponují občasným paušalizujícím tvrzením o údajné „bulvárnosti“ jeho repertoárové nabídky.

Nejslavnější Offenbachova opereta o čtyřech obrazech z autorské dílny libretistů Hectora Crémieuxe a Ludovica Halévyho. Hudba z pera „otce“ operetního žánru dodnes neztratila nic ze svého lesku a je u nás i v zahraničí právem označována za perličku klasického operetního repertoáru. Také brněnskému publiku je v důsledku svých pravidelných návratů na zpěvoherní jeviště velmi dobře známa.

Jacques Offenbach, který prožil většinu života ve Francii, ačkoliv pocházel z německé židovské rodiny, se v Paříži druhého císařství prosazoval jen velmi těžce. Není snadné uvěřit, že tento hudebními nápady překypující génius trpěl paradoxně dlouhou dobu nedostatkem finančních prostředků a zároveň opovržením dobových kulturních „mocipánů“ pro údajnou nelegitimitu hudebně divadelního žánru, který tvořil. Orfea v podsvětí však komponoval již jako známý ředitel pařížské operetní scény a zároveň evropsky uznávaný autor mnoha operet. Offenbach sám nepochybně nezamýšlel napsat novou kapitolu v dějinách hudby, chtěl své publikum především bavit. Jeho klíčové hudebně dramatické dílo přesto nemá v dějinách hudby obdoby. Vzniklo v polovině 19. století jako výsměch antické mytologii a klasické hudbě zároveň. V neposlední řadě šlo o hudební i dějovou parodii Gluckovy opery o Orfeovi a Eurydice. Předlohou parodie se tedy pro libretisty stala antická báje o pěvci Orfeovi, který se s pomocí olympských bohů vydává do temného podsvětí zachránit svou milovanou manželku Eurydiku.

V našem příběhu však tato bývalá nymfa manžela již dávno nemiluje, proto ochotně přijímá pekelnou náruč svého milence Pluta a nechává se jím unést do blažených hlubin podsvětí. Pěvec a „houslový virtuos“ Orfeus nezoufá nad ztrátou své ženy ani v nejmenším, naopak jásá, že se nyní bude moci plně věnovat vlastním avantýrám se svými fanynkami a žačkami. Takto by mohl celý příběh skončit úsměvným „happy endem“, kdyby veřejné mínění nedonutilo Orfea bezpodmínečně navštívit božskou instanci na samotném Olympu a žádat nejvyššího boha Jupitera o navrácení své zákonité manželky. Prostřednictvím humorného příběhu prostých smrtelníků i vládnoucích olympských bohů, pronásledovaných veřejným míněním, nabízí opereta geniální nadčasovou společenskou satiru. Živé strhující melodie včetně nejznámějšího pekelného kankánu spolu s aktuální jiskřivou dějovou komikou jistě uspokojí i náročné diváky všech věkových skupin.

Městské divadlo Brno uvede tento slavný kus v režii a choreografii hostujícího Gustava Skály, který se svým pojetím snaží maximálně přiblížit původní verzi Orfea v podsvětí a inscenovat dílo tak, jak jej Offenbach skutečně zamýšlel. K tomu účelu byla k dnešní obvyklé podobě operety doplněna zbývající původní hudební čísla, která se ve světě běžně provádějí. Inscenace je tedy obohacena o několik písní a baletních čísel, které český divák dosud neměl možnost poznat.

Orfeus v podsvětí se představí ve scéně Evy Brodské, kostýmech Lucie Loosové, v dramaturgii Kateřiny Divákové a Ondřeje Šrámka. Hudební nastudování a dirigování bude dílem Jiřího Petrdlíka. V hlavních rolích se můžete těšit na Karla Pajera nebo Richarda Samka jako Orfea, na Olgu Bezačinskou, Olgu Jelínkovou nebo Magdu Vitkovou jako Eurydiku, Igora Ondříčka nebo Jakuba Tolaše jako Jupitera, na Miroslava Čížka nebo Petra Gazdíka jako Pluta a na celou řadu dalších. Premiéra se uskuteční v sobotu 17. června 2006 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Jak ses dostala k divadlu?

Peťa: Děda mi jednou řekl, jestli nechci zkusit jít na konkurz, že by ze mě mohla být nadějná herečka. Já jsem se tomu nejdřív smála, ale potom jsem si řekla, že bych to opravdu mohla zkusit - a ono to vyšlo. OLIVER! To byla moje první inscenace v MdB.

Takže jestli to dobře chápu, hrála jsi už i někde jinde?

Peťa: Ano. Hrála jsem, nebo spíše tančila v Janáčkově divadle Lišku Bystroušku, Louskáčka, a spolu s Terkou jsme tančily při příležitosti oslav zakladatele baletní školy NDB I. V. Psoty. No a v MdB jsem kromě OLIVERA! hrála také v inscenaci Magická flétna a teď v Šumařovi.

A Terko, jak ty ses dostala k divadlu?

Terka: Známá mi řekla o konkurzu na Zahradu divů a  tvrdila, že bych to určitě měla zkusit. Když jsem přišla na konkurz, tak jsem se klepala jako ratlík, a když jsem viděla porotu, bylo to ještě horší. No ale naštěstí jsem to i přes velkou trému zvládla a později mi došel dopis, že jsem u konkurzu obstála.

Hrála jsi i v něčem jiném kromě Zahrady a Šumaře?

Terka: Ano. Hrála jsem taky v inscenacích Kdyby tisíc klarinetů, Magická flétna a Ginger a Fred.

Která role ti nejvíc sedla?

Terka: Asi role Andělky v Klarinetech.

Peťa: Já ani nevím… Všechny byly super.

A po čem toužíš?

Terka: Všechno mám.

Peťa: Po pejskovi - čivava.

Jak se tváří spolužáci ze školy? Nezávidí vám?

Terka: Někteří jsou féroví a nevadí jim to, protože jsou to kamarádi. Někteří jsou ale pěkně závistiví. Ze začátku jsem to nesla špatně, ale teď už jsem si na to zvykla a nic si z toho nedělám, protože mám lepší kamarády v baletu.

Peťa: No tak u mě to bylo ze začátku strašný. Třeba když jsem někomu nabídla, jestli se nechce přijít podívat, tak mě hned začali všichni pomlouvat, že se předvádím apod. Dříve mi to bylo trochu líto, ale teď už si z toho nic nedělám.

A co kdyby přišel kouzelník?

Terka: Tak bych ho nechala „rozšrotovat bleskovým kotoučem!“ (smích), tak jako Karel Bušina v Magické flétně.

Peťa: Ani nevím…………

A co děláš ve volném čase?

Terka: Věnuju se škole, chodím do dramaťáku, navštěvuji kostel, ráda ležím v knížkách, venčím Deniska (psa), poslouchám vážnou hudbu, a chodím 2x týdně do baletu.

Peťa: Já se rozhodně nenudím (smích). Chodím do keramiky, do keyboardu (elektrický klavír), na angličtinu, venčím Snížka (morčátko), čtu knížky, kreslím, učím Pepíka a Aničku (osmáci degu) triky a spolu s Terkou chodím 2x týdně do baletu.

Hodláš se baletu věnovat dál?

Terka: Ano. Díky mé skvělé učitelce baletu Vandě Skopalové jsem se dostala na taneční konzervatoř a doufám, že mě balet bude bavit stejně i nadále.

Peťa: Jasně! (smích) Taky se mi podařilo dostat na taneční konzervatoř a věřím, že ji dodělám. Bude to sice dřina, ale budu se snažit…

Myslíte si holky, že existují mimozemšťané??? Kde podle vás mohou být?

Peťa: Myslím si, že určitě ano... A kde by mohli být? Třeba u mě ve skříni (smích).

Terka: No tak já na takový potvůrky nevěřím! (smích)

Jak to stíháte s učením, když máte takový nabitý program?

Peťa: Já to v podstatě stíhám. A když ne, tak si učení vezmu do divadla a tam to doháním.

Terka: Lítám pořád mezi školou, baletem a divadlem, ale mám dobrý známky, takže se moc učit nemusím. Máte doma zvířata, zvířata, zvířata, protože jsou chlupatá?

Peťa: A mají hebkou srst… (smích). Já mám skoro celou zoo! Takže: 7 rybiček, 1 morčátko Snížka, 1 suchozemskou želvu Minžu, 2 osmáky degu Aničku a Pepíka, a možná budu mít křečka Bobištu.

Terka: Já mám doma pejska Deniska a ten mi bohatě stačí. (smích)

A co vaše lásky???

Terka: Tak to ti teda pěkně děkuju!

Peťa:Neeeeeeeeeeeeeeeeee!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

(Styděly se……………)

A plány do budoucna?

Terka: Tak já už to mám namyšlený několik let dopředu! (smích) Chtěla bych dokončit konzervatoř a potom jít studovat na JAMU.

Peťa: Jak už jsem řekla, chtěla bych dodělat konzervatoř a pak bych si přála jít na klasiku do NDB. A dál se uvidí……

A co puberta?

Terka: No, u mě puberta zatím nehrozí a doufám, že ještě dlouho nebude!!!!!!

Peťa: Já radši ani nevím, co to je. (smích)

S premiérou Šumaře na střeše v Městském divadle Brno byla spojena výstava s názvem Zeď italského výtvarníka Cesara Marcotta.

Výprava k Anatěvce je vlastně zeď, která pomalu zaplňuje scénu, až nakonec nenechá prostor pro jakoukoli interpretaci, kromě té nejzazší a definitivní.

Když jsem přemýšlel nad kulturním významem takové zdi, proběhla mi před očima spousta představ a nápadů.

Zeď je v určitém smyslu prvním stavitelským nápadem, který se člověk snaží realizovat, je bariérou, která chrání určitý prostor, poté jej obklopuje a vzniká tak nejprve jeden dům a později složitější stavby, které však dále zůstávají spojené s pocitem bezpečí a přijetí, ale také se strachem a odmítáním.

Propracovanost a uspořádání těchto „zdí“ se vyvíjí až ke vzniku architektonického jazyka, ve kterém se zeď stává „slovem“ v komplikovaném příběhu a oprávněným počátečním prvkem.

Napříč časem je zeď aktérem i svědkem rozumovosti a normy, „nepřekonatelnou hranicí“, někdy tichou a klidnou jako dům na venkově, jindy zas neklid budící a nucenou jako žalář.

Kdysi bývaly zdi ze dřeva nebo kamene, dnešní zdi jsou naproti tomu stále propracovanější, pevnější, vybílenější, perfektně hladké, panelové. Dnes více než tehdy, ruku v ruce, roste současně s budováním staveb utkvělá myšlenka, že taková racionalita nám umožňuje, a také nás „nutí“ k vysvětlení, a z této posedlosti z prázdné zdi se dnes, více než kdy dříve, znovu rodí potřeba malby.

Malba se pokouší na zdi otevřít nějaký průchod, aniž by ji trhala a aniž by to ospravedlňovala. Jako okno otevřené našemu pohledu nám malba dovoluje vidět dál a všímat si následných myšlenek, mimo každodenní obavy, nabízí se a přijímá nás s jinými pravidly, jestliže si to přejeme.

Malba a zeď spolu odjakživa úzce souvisí, a jestliže malba může umožnit našim očím jít „dál“, je to jen díky těsnému vztahu s vědomím hranic, díky tomu, že zůstává vymezena dvěma rozměry, základnou a výškou, a nabízí tak svoji „hloubku“ našemu vnímání.

Zeď postrádá tuto lehkost a malba se pro ni stává potřebným odchýlením, nezbytným vzdálením se pravidlům, které umožňuje v ní číst, možná s rozčarováním, ale s vědomím, že se toho nemůžeme vzdát.

Moje malba má původ v dětské hře v tůni, zrcadle světa a zázraku přírody. To dítě jsem byl já a ta tůň tajemstvím, které mi umožňovalo hledět na zem a vidět nebe, slunce, ptáky, přítele, sám sebe a kámen vhozený do vody mísil zemi a nebe a vytvářel tak koncert barev, který mě naplňoval radostí, když jsem do ní ponořil ruce a stával se malým čarodějem. Vzpomínám si, s jakou lítostí jsem hleděl na kamaráda, který se nesměl umazat.

Tato hra, kterou jsem během let dál utvářel a komplikoval, vždy zůstane hrou, ve které vítězím, jen pokud mě její výsledek stále znovu překvapuje.

Barvy, které dnes používám, jsou půdou pro mé malby, které zpracovávám, jako písek, nahazuji je, liji, roztírám štětcem i rukama, s velkým, neskutečně velkým množstvím vody.

Malba pro mne zůstává jednoduchým gestem, které o ničem nevypráví, ale je kouskem samotné přírody.

Ohlasy v rakouském tisku:

Ovace ve stoje, bouřlivý potlesk pro obě superstar Roba FOWLERA a Petra GAZDÍKA.

…V roli Jidáše se zaskvěl Petr GAZDÍK, který studoval na konzervatoři v Brně a který své herecké a pěvecké umění mohl prokázat už v mnoha velkých muzikálových rolích v tuzemsku i zahraničí. Oba byli opravdovými hvězdami večera a podle toho byli náležitě oslavováni. Byla doba květinových dětí a Webberova rocková opera byla promyšlená směs náboženství a jedinečné komerční hudby, která tady zcela vysvětluje ideologie mladých lidí, kteří hledali lásku k bližnímu. „Jesus Christ Superstar“ se mezitím stal klasickým dílem, muzikálem, který oslovuje nejen starší generaci, ale především také mladé lidi, kteří už sice nezažili vlnu Hippies, ale jejichž životní ideologie se v podstatě příliš nezměnily.

Do této míry je tato rocková opera nadčasová, a co se týče tematiky, stále ještě aktuální. Tento večer v Raimundtheater byl doslova pamětihodný a také protagonisté jako Reinwald KRANNER (Šimon), Andre BAUER (Pilát), Roman STRAKA (Petr) und Dennis KOZELUH (Kalifáš) přesvědčili svou velkou radostí z hraní a pěveckým, jakož i hereckým uměním.

Také dámské trio, soulgirls, kde zpívala a hrála Jacqueline BRAUN, Kathleen BAUER a Tina SCHÖLTZKE, hrálo velmi působivě a ukázalo se v příznivém světle. Zvolání „Bravissimo“ patří také Walteru LOCHMANNOVI, pod jehož taktovkou letěly takové muzikálové „pecky“, které vás v pravém slova smyslu zvednou ze židle! Každý tón dostával ze svého orchestru s nesmírně muzikální přesností.

Díky tomuto zvuku, jaký je jen málokdy k slyšení a z něhož jen sršely jiskry, zazářilo představení v plném lesku. Byla to show superlativů, jakou můžete v Raimundtheater zažít jen málokdy…

Manuela MIEBACH

Recept na úspěšnou muzikálovou produkci je úplně jednoduchý: Vezme se „Jesus Christ Superstar“ ...stačí, to by bylo. Víc toho není zapotřebí. Kdykoliv, kdekoliv – rocková opera Andrewa Lloyd Webbera z roku 1971 je kvůli omezenému počtu opravdových show stále dobrá na to, aby trhala rekordy v počtu vyprodaných představení... Aniž bychom chtěli ubírat zásluhy jiným produkcím, je „Jesus“ 2006 s přehledem tou nejvíce úchvatnou verzí mezi produkcemi tohoto největšího příběhu všech dob za poslední roky... Představitelé na jeviště vystupují z hlediště, zní potlesk, představitel Ježíše Rob Fowler přichází z bočního jeviště - Jesus Christ Superstar, hlavní motiv. To je úvod, působivě inscenovaný a úchvatně zahraný. Další překvapení: Jidáš. Pouze málokdo zná Petra Gazdíka, abychom to formulovali nonšalantně. Informace, které můžeme najít na internetu, jsou skromné.

Jeviště v Raimundtheater si tento večer podrobuje díky divokému vyzařování Meat Loaf a díky právě tak poutavé síle hlasu, zkroceného a koncentrovaného jen jeho klasickým vzděláním. S „Heaven on their minds“ zvítězil už po pár sekundách. Song zahřímá do sálu v Raimundtheater s takovou vehemencí, že divák lapá po dechu. Jeho přítomnost na jevišti je neslýchaná. Odteď jede show jako po másle... Trefa do černého.

Celé čtvrtstoletí poctivé umělecké práce věnoval brněnskému obecenstvu přední český herec, dlouholetý člen tehdejšího Divadla bratří Mrštíků (přímého předchůdce Městského divadla Brno) Vilém Pfeiffer. Odešel v roce 1986, když v poslední roli vévody Johna Gaunta z Rímského nastudování Shakespearovy Tragédie krále Richarda Druhého oslavil na jevišti ještě svou pětasedmdesátku.

Jako pražský rodák (1910) začínal V. Pfeiffer již od svých sedmnácti let u divadelních společností Z. Melíška, A. Brázdové a  J. Bittla. Velkou část své umělecké dráhy strávil na menších scénách v Praze (Intimní divadlo, Nezávislé divadlo, Divadlo kolektivní tvorby, Lidová činohra, Divadlo města Žižkova) a hlavně mimo toto centrum (Kladno, Plzeň, Východočeské divadlo Pardubice, Benešov, Ostrava). Na určitou dobu ho přijal avantgardní režisér Emil František Burian, svěřiv mu v proslulém „D-36“ např. titulní roli Kata v dramatizaci stejnojmenné předlohy K. H. Máchy. Pfeiffer vystupoval i v jeho nastudování Máje, veselohry Každý něco pro vlast, Vojny nebo Žebrácké opery. V tomto kolektivu potkal se též se svou budoucí manželkou, herečkou, režisérkou a posléze pedagožkou JAMU Lolou Skrbkovou. Z iniciativy Otokara Fischera byl Pfeiffer po dvě sezony stálým hostem Národního divadla. Jevištní dráhu mu rozhodujícím způsobem ovlivnil rovněž režisér Antonín Kurš, s nímž se herec přátelil až do jeho nenadálého odchodu počátkem šedesátých let. Tato výrazná, ideově i umělecky spřízněná osobnost jej přivedla do Ostravy, kde se sblížil také s amatérským divadelnictvím. Jako Vít v Tylových Kutnohorských havířích hrál r. 1949 ve Vladislavském sále Pražského hradu.

Do Brna přišel V. Pfeiffer – opět díky tehdejšímu šéfovi DbM A. Kuršovi – už jako zralý umělec z jihlavského Horáckého divadla v r. 1959. Uvedl se v dramatu Renata Lelliho Od noci k ránu, Virtových Nedohledných dálkách a v Sylvanově antifašistické hře Korczak a děti. S Divadlem bratří Mrštíků prožil zejména pod uměleckým vedením ředitele Milana Páska náročnou cestu od převážně zájezdové scény k profilově vyhraněné druhé brněnské činohře, jejíž významnou oporou se brzy stal. Postupně tu spolupracoval s řadou režisérů rozličného tvůrčího rukopisu, jako byli Zdeněk Dopita, Jiří Jaroš, Jan Fišer, Josef Henke, Karel Texel, Libor Pleva a nověji zejména M. Pásek, Pavel Rímský, Richard Mihula či Pravoš Nebeský.

Kromě příležitostné režijní práce měl V. Pfeiffer za sebou repertoár bohatý na desítky dramatických postav – od milovníků po role hrdinské a charakterní. Herecký projev, jehož se postupně dopracoval, býval většinou zbaven vnější okázalosti a patetičnosti. Soustředil se na co nejplastičtější, mnohostranné a nezkreslující podání člověka, jenž pak měl svou plnokrevnost, nevšední duševní život, vlastní protrpěnou pravdu a tedy neobyčejnou vnitřní přesvědčivost.

Umělec statné postavy a sonorního hlasu setkal se s velkými rolemi shakespearovskými (Petruccio, Othello, Baptista, Prospero) i s figurami české klasické dramatiky (Václav IV. z Tylova Jana Husa a Poctiva z Venkovského poslance téhož autora; nebezpečný pan Láb z Burianovy dramatizace Věry Lukášové; starostlivý Profesor, zemitý kapitán van Toch, zbrojař baron Krüg nebo mile senilní aristokrat Hauk-Šendorf z děl Karla Čapka). Rádi tu vzpomínáme zejména na jeho ztělesnění tvrdého sedláka Lízala z vynikajícího Páskova nastudování Maryši. Neméně zaujal i v soudobém americkém repertoáru (Arthur Miller, Tennessee Williams). Své zkušenosti dával nejednou do služeb československých premiér domácích novinek (Miloš Rejnuš: Američan v Poříčí, František Bohdal: Jen si nezvyknout). Z Pfeiffrových vyzrálých kreací připomeňme alespoň Profesora Poležajeva v Rachmanovově Neklidném stáří, egocentrického Serebrjakova ze Strýčka Váni, Ostrovského Mamajeva, nedémonického Smolka z Vodorostů v Hausmannově báchorce Lilofee, starého irského venkovana Mohana ze Syngova Hrdiny Západu, aténského Sochaře v Nezvalově Atlantidě nebo Profesora z Daňkovy Zprávy o chirurgii města N. Smysl pro psychicky nahlodané, rozporuplné hrdiny prokázal např. v sérii složitých postav ambiciózních, problematizovaných církevních hodnostářů, jako byli např. vnitřně rozpolcený biskup Mikuláš Arnesson z Rímského uvedení Ibsenových Nápadníků trůnu, výčitky svědomí podstupující arcibiskup Jan z Dražic (Daňkova historická alegorie Vrátím se do Prahy), intrikánský kardinál Zambelli (Anouilhův Beckett) nebo Cauchon ze Shawovy Svaté Jany.

Zásluhou režiséra Martina Friče a poté jeho kolegů Vladimíra Slavínského nebo Miroslava Cikána navázal V. Pfeiffer již koncem třicátých let spolupráci s filmem (Muzikantská Liduška, Třináctý revír, Velké pokušení, Jan Cimbura, Počestné paní pardubické aj.), kde mu partnerkou byla nejedna tehdejší ženská hvězda stříbrného plátna. Vídávali jsme ho i na televizní obrazovce nebo u rozhlasového mikrofonu, jeho láska však náležela především jevišti.

Téměř šedesátiletá scénická tvorba tohoto skromného umělce, který se od kočovných začátků vypracoval v mnohostranného herce takříkajíc vydrovského ražení (jeho mnohaletý kolega F. Bohdal jej v nekrologu výstižně přirovnal ke vzpřímenému, tvrdému a houževnatému habru), má nejen v análech brněnského Městského divadla, ale rovněž v historii celé naší moderní Thálie své nezastupitelné místo.