Publikum ji zná jako Jane z Čarodějek z Eastwicku, Irenu z Novomanželského apartmá nebo Helenu a Kalypsó z Odysseiy. Svatoušek, který pod nevinným andělským kukučem skrývá neposedné čertovské růžky. Tak se alespoň sama charakterizuje. Absolventka Janáčkovy akademie múzických umění Johana Gazdíková původně nechtěla jít v hereckých stopách své matky. Osudovou se pro ni (stejně jako pro mnoho jejích kolegů) stala inscenace West Side Story v Městském divadle. Teď má před sebou velkou výzvu: za režijního dohledu Gustava Skály zkouší titulní roli v slavné operetě Florimonda Hervého, Henriho Meilhaca a Alberta Millauda Mam’zelle Nitouche. Do této chvíle muzikálová herečka se na operetní debut těší, nezastírá ale respekt a taky trochu herecké trémy.
V operetě Mam’zelle Nitouche budete hrát hlavní roli. Jaká Nitouche ve vašem podání bude?
Mám o Mam’zelle Nitouche takovou představu, že žije v klášteře a hraje tam na matku představenou divadýlko té nejchytřejší, nejpilnější holky, aby vzápětí, když se nikdo nedívá, mohla provést nějakou lumpárnu. To je moje představa, kterou se pokusím zrealizovat.
Jak se vám zkouší s režisérem Gustavem Skálou?
Zatím se mi s ním zkouší velmi dobře. Strašně se mi na něm líbí, že ví, co chce, že má naprosto jasnou představu. Byla jsem na spoustě jeho her, a dokonce i na Mam’zelle Nitouche, kterou režíroval před několika lety v Pardubicích, tak o něm a o jeho práci částečně vím a můžu za sebe říct, že mu jako režisérovi hodně věřím a těší mě, že Mam’zelle Nitouche režíruje právě on.
Čím se bude brněnská inscenace lišit od té pardubické?
Určitě alespoň tím, že v ní budou hrát jiní herci – každý herec do hry přidává svou vlastní invenci. Také se bude lišit tím, že brněnská inscenace bude klasická opereta. Pan režisér dříve Mam’zelle Nitouche inscenoval trošku muzikálověji, byl tam jednodušší zpěv. Tentokrát je zpívání opravdu náročnější, jsme rády, že můžeme stát při zpěvu některých věcí, při kterých Mam’zelle Nitouche v Pardubicích mohla skákat a tančit (smích).
Jak obtížný je pro vás part chovanky Denisy de Flavigny alias Mam’zelle Nitouche?
Je to složité, velký úkol a taky výzva. Je to úplně jiné zpívání než muzikálový zpěv, kde se člověk může vylhat a nemusí zazpívat všechny notičky. Tady jsou natvrdo napsané kantilény a je to velmi těžké zpívání. Ale doufám, že se mi to podaří a že mě tato role posune jinam, někam dál, co se týče techniky zpěvu.
Mam’zelle Nitouche je operetou, v níž vše dobře dopadne. Vyhovuje vám víc hraní v komediích nebo tragédiích?
Já mám raději komedie. Jako herečka i jako divák. V tomto světě, ve kterém žijeme, je pro mě lepší jít se odreagovat na komedii než jít na nějaké těžké drama. Jsem takový člověk, který si umí udělat drama v životě, tak se v divadle raději směju a dělám, že se nic neděje.
Jane v Čarodějkách z Eastwicku, role v muzikálech Kdyby tisíc klarinetů, Markéta Lazarová, Jesus Christ Superstar, Nana, Hair, Oliver! nebo Oddyseia, vedle toho působení v G-studiu, například v muzikálu Jeptišky... Která z vašich četných rolí se vám hraje nebo hrála nejlépe?
Hrozně ráda si vzpomínám na Jeptišky, které se bohužel nehrály v Městském divadle, ale v G-studiu. Hrála jsem tam sestru Robertu, která byla úplně stejná jako já. Taky taková, že ze sebe dělala svatouška a potom udělala strašný čurbes. Myslím, že je to podobné, jak jsem si představila právě Mam’zelle Nitouche, a že to na mě sedí. Já jsem taky takový svatoušek, který všemu přikyvuje, a potom někde strašně skáču a křičím – takový anděl s ďáblem v těle.
Takže vám obsazení do připravované operety sedlo jako ulité?
Sedlo a jsem za to strašně vděčná. Teď už jen se to naučit zpívat.
Ve zpěvu ale děláte pokroky. Myslí si to například i divadelní kritik Jiří P. Kříž, který o vašem výkonu v koncertním představení Jazz Side Story napsal toto: „Pracuje na sobě i Johana Gazdíková, je už hlasově čistější.“ Což je od něj vlastně pochvala.
Jo? To jsem ani nečetla. Tak to je super. Když to píše on... (smích)
Jak se vůbec díváte na divadelní kritiku?
Raději se řídím podle diváka. Kritika může někdy pochválit, a není to úplně právem. Jindy zase může hanět a to vám může ublížit – protože se třeba zrovna někde něco říká, tak to kritika taky napíše. Takže je pro mě důležitější, co na hru řekne divák – jestli zatleská, kde se směje a tak.
Minulou sezonu jste o sobě dala nejvýrazněji vědět v muzikálu Čarodějky z Eastwicku v roli Jane. Čerpala jste inspiraci z filmové adaptace románu Johna Updikea, kde vaši postavu hrála Susan Sarandonová?
Samozřejmě jsem se na ten film dívala a dívala jsem se na něj i studijně. Všechny tři ženy – ať Cher, Susan Sarandon nebo Michelle Pfeiffer – jsou v tom úžasné. Ale bohužel filmová verze je jiná než muzikálová a příběh je tam trošku o něčem jiném. My jsme si spíš musely najít nějakou svoji polohu – už tím, že ve filmu byly zralejší ženy, asi jim nebylo... třeba osmadvacet. Takže je to o něčem jiném, ale ten film mám strašně ráda.
Pocházíte z herecké rodiny, přesto se zeptám: Jak jste se k hraní dostala?
Já jsem samozřejmě nechtěla být herečkou. Maminka nás k tomu vždycky vedla a chtěla, abychom byli herci. Byla jsem ale takové to dítě, že když něco chtěla maminka, tak já just ne. Později, když se v Městském divadle začala dělat West Side Story, řekla jsem si, že vlastně asi chci být herečkou a že bych chtěla jít na konkurz, tak jsem tehdy dělala dodatečný konkurz a vzali mě. A bez maminky jsem se za pomoci Alenky Antalové připravila na JAMU a tam mě taky přijali.
Mnozí herci své děti od herecké profese odrazují. U vás to tedy bylo naopak?
Ano. Ale teď jsem to já, kdo nechce, aby z mého dítěte byl herec.
A možná si stejně jako vy řekne: A just budu.
Myslím, že bude tím, čím bude chtít. Zatím se herecky projevuje velmi silně, ale když bude chtít být něčím jiným, tak se vůbec nebudu zlobit.
Jak vzpomínáte na svá studia?
Těžce. Měli jsme ještě na škole hrozný dril, který dnešní studenti už nemají, a myslím si, že je to dobře. My jsme měli všechno zakázané. Pět hodin denně jsme tančili, neměli jsme vůbec na nic čas, a co se týká divadla, měli jsme všechno zakázané, nesměli jsme hostovat. Takže jsme se s nimi pořád hádali, protože spousta z nás hostovala, třeba v tomhle divadle. Bylo to nepříjemné, protože si myslím, že škola je fajn a je dobré ji mít, ale praxe je praxe. Je to stejné jako vykládat dítěti, jak má hladit psa. Když ho nepohladí a neuvidí, co ten pes cítí, nikdy nebude vědět, co to je. Můžete se učit na zkušebně krásně zpívat a zazpíváte všechno, potom vás strčí na jeviště, zajíknete se... a konec. Jde o to, kolikrát na jevišti jste, záleží na tom, aby režisér nebo ředitel věděli, že máte talent, a i když to jednou zkazíte, tak to vůbec nic neznamená. Je to zkrátka o tom se ohrát.
Takže když jste začínala, mívala jste trému?
Strašnou. A mám ji pořád.
To říká spousta herců, ale na výsledných výkonech to potom není poznat.
Myslím, že to trošku poznat je, ale to toho herce musíte opravdu dobře znát. Je to pokaždé stejné – když jdete hrát nějakou novou věc, potřebujete ji zažít. Říká se, že premiéra není nikdy tak dobrá jako třeba desátá repríza. Čím víc to budete zkoušet a potom někomu ukazovat a ukazovat, tím víc si budete jistý v mluveném textu, zpívaném textu, pohybech a všem ostatním. Může se vám stát, že při písničce, při které jste stál a bál jste se, že ji neudýcháte, teď můžete běhat maraton a přitom zpívat.
S dalšími herečkami a známými ženami (Alenou Antalovou, Radkou Coufalovou nebo moderátorkou Janou Adamcovou) jste nafotila kalendář na podporu boje proti rakovině prsu. Vy jako představitelka února jste fotila v horách. Jak bude vaše fotografie se synem vypadat?
Fotili jsme u Nového Hrozenkova, na moravsko-slovenském pomezí. Nahoru nás vyvezla Horská služba. Byla jsem tam oblečená jen v takové sutaně a fotili nás s mým chlapečkem Kubíčkem na sáňkách. Házeli po nás sníh, už jsem byla celá zmrzlá a dítě mělo od té zimy úplně rudé ručičky, protože nemohl mít na sobě bundu, i když byl oblečený víc než já. Ale celá ta atmosféra kolem toho byla velmi pěkná a fotograf Petr Šebel byl moc milý.
Takže výsledkem bude jistě krásná fotografie za cenu osobního nepohodlí.
To bych tak neřekla, zkrátka byla zima. Ale malý má sníh rád a já taky. Takže to bude vypadat jako víla, která jede na saních a drží dítě.
Jak hodnotíte nápad bojovat proti rakovině kalendářem?
Myslím, že zaujmou spíš větší hvězdy, jako Alenka Antalová nebo Linda Rybová a další. Ty jsou podle mě zárukou toho, že se na kalendář někdo podívá. Jakákoli prevence je rozhodně užitečná, i kdyby to mělo zachránit jedinou ženu, která si řekne: Jo, tak já na to vyšetření půjdu. A toto rozhodnutí jí zachrání život. Určitě to za to stojí. Bude to moc pěkné a Masarykův onkologický ústav jistě udělá ještě další kampaň, takže to bude mít smysl.
Netáhlo vás to někdy herecky někam jinam, mimo Městské divadlo a Brno vůbec?
Netáhlo. Jsem strašně domácí a rodinný typ, a tohleto divadlo mám opravdu jako svůj domov a rodinu a nedám na něj dopustit. A i když jsem se odstěhovala do Prahy nebo jsem si říkala, že tu pro mě není práce a možná bych měla odejít jinam, nedokážu ho opustit a zbavit se ho. Je ve mně pevně zakořeněné. Někdy jsem naštvaná a napadne mě to, ale nemůžu.
Máte nějakou veselou vzpomínku ze zkoušení?
Jé, tak zrovna teď si na nic nevzpomenu. Teď je třeba zkoušení takové celé veselé, doufám, že to takhle půjde i dál. Ale na nějakou konkrétní historku si nevzpomenu. Je toho spousta. Ono se vždycky něco stane, že někdo něco nepodá nebo někdo někam nepřijde.
Právě jsem si ale vzpomněla, že u Čarodějek z Eastwicku se například stalo, že jak mě tam všichni, co alternují Darryla van Horna (Martin Havelka, Petr Štěpán a Petr Gazdík, pozn. aut.) svlíkají jen tak decentně, při posledním představení mi můj bratr tak roztrhal košili, že i když je na cvočky, aby šla snadno rozepnout, tak on mi ji opravdu roztrhal. To mi přišlo vtipné, že zrovna on to na mě tak hezky trhá (smích).
Ta scéna u violoncella je vůbec taková odvážná...
Mně už to tak nepřijde. Horší mi přišla Odysseia, kde Gazďa hrál Odyssea. Nymfa Kalypsó, kterou jsem hrála, nad ním deset minut tančí erotický tanec a zpívá mu takovou tu ukolébavku na konci první půlky. Tak to se mi zdálo horší než Čarodějky. Jinak je to taková sranda, třeba s Martinem Havelkou v roli Darryla van Horna, ten tam dělá strašné blbosti.
Bára Rácová - 8. 6. 2008
