Galerie
Dramaturgyně Monika Bártová
Uděláš rozhovor s naší dramaturgyní?
Ano. Udělat něco pro Jefa a dobrý divadelní časopis je přece pocta. Ale bude to někoho zajímat, když z těch „neviditelných od divadla“ je vnímán sotva režisér? Ke všemu byla při domluvě termínu znát nedůvěra až obavy, dle mých domněnek paní Bártové.
Zajímavá barva jejího hlasu ale dávala naději, že by rozhovor nakonec nemusel být pro oba jen „povinností“. Abych vše usnadnil, připravil jsem si na schůzku heslo Interview z knihy Milana Kundery L’art du roman.
Několik řádků proslulého rodáka, který rozhovory vůbec nemiluje, mělo dokázat to, že obavy z rozhovorů nejsou neobvyklé. Kunderovy hlavní výhrady spočívají v tom, že tázající dává otázky zajímavé jen pro něj a jeho médium, aniž by měl na mysli jejich užitek či prospěch pro druhou stranu. Také z odpovědí využije jen to, co se mu hodí a „přeloží“ je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. A ve stylu amerického žurnalismu se ani neuráčí o nějakou autorizaci. I proto se Milan Kundera v červnu 1985 pevně rozhodl, že už nikdy více interview, s výjimkou jím samotným editovaných dialogů.
Během chvíle čekání v recepci MdB jsem v rámci denního snění s Kunderou diskutoval.
Jak je možné, že si slavný a tedy mocný spisovatel není schopen autorizaci svých rozhovorů uhlídat?
Fiktivní Kundera odpověděl, že byl prostě mnoha novináři zklamán a dodal, že uzavírat před rozhovorem nějakou smlouvu na profesionalitu či slušnost by bylo absurdní.
Další úvahy přerušila půvabná, sportovně vyhlížející blondýnka. „Monika Bártová. Těší mě.“
Také mě těšilo. Aby ne. Dýchl na mně Hollywood. Naprosto reálně. A ještě k tomu ten lepší, spontánně přirozený. Tak jsem si osobu s pracovním zařazením dramaturg nepředstavoval ani náhodou. Hned mi blýsklo hlavou - to bude lepší než celý Kundera. A bylo. Ale nepřeskakujme.
Důvod Moničiných obav z rozhovoru byl kouzelný a u tak mladičké dívky nečekaný. Byla totiž už u desítek publikovaných rozhovorů, až dnes ale poprvé na straně tázané osoby.
DOK:Jak je možné, že toho máte tolik za sebou?
Monika: Můj vstup do divadla začal praxí v prvním ročníku studia divadelní vědy na Filozofické fakultě MU. Jako asistentka režie v Mahenově činohře jsem se setkala např. s režiséry Zdeňkem Kaločem nebo Ľubomírem Vajdičkou, od kterých jsem se hodně naučila. Jak pracovat s textem, s herci, prostě to nejdůležitější z praktického divadla. Současně jsem začala psát články do novin - o divadle i hudbě. Především do Práva, kde mi vyšel vstříc brněnský šéfredaktor pan Chmelíček tím, že dal šanci mladé, začínající žurnalistce.
DOK: Nezbývá než ocenit takový přístup, zvláště když všude redaktoři soupeří o témata i prostor. Ale ochota pana Chmelíčka by sama o sobě nestačila, pokud by čtenáři vaše články nečetli. Co zpětná vazba?
Monika: To si opravdu nemůžu stěžovat. Krásný důkaz přišel z Národního divadla, kde vznikal nový divadelní měsíčník a právě na základě svých článků jsem byla oslovena a začala v něm jako šéfredaktorka pracovat. Téměř po celou dobu jsem časopis připravovala sama, a proto ty desítky zmíněných rozhovorů s herci, dirigenty či režiséry. A z toho pramení naprostý nezvyk dnešní situace, kdy poprvé dělá rozhovor někdo se mnou.
DOK: To byla byť nedávná minulost, a jak došlo k vašemu přestupu do MdB?
Monika: Opět náhoda, kdy si pan ředitel Moša všiml mé práce v měsíčníku NDB, a tak jsem byla vyzvána, abych přišla jako „dramaturgická posila“ do MdB. A já tuto výzvu přijala.
DOK: Vaše publikační činnost ale nemohla vzniknout sama od sebe, co jí předcházelo, kdy se zrodil váš vztah k divadlu?
Monika: To má na svědomí moje maminka! (smích) Jejím oblíbeným žánrem byla opereta, a tak mě jako tříletou vzala poprvé do divadla – na lidovou operetu Járy Beneše Na tý louce zelený. Tím vlastně určila mou kariéru, za což jsem jí vděčná. Brala mě často na operety, jejichž záhadný a nepravděpodobný svět mi připadal vzrušující - nejen svým spojením hudby, tance a zpěvu. Později přibyla i láska k muzikálům a dalším žánrům.
DOK.: V MdB působíte jako dramaturg. Co je hlavní náplní vaší práce?
Monika: Je to široké spektrum činností, které se každý den liší - vyřizování autorských práv, obstarávání not, příprava obsáhlých programů, popisky k představením nebo psaní článků, hlavně do Dokořánu, to vše za důkladného studia množství podkladů. V MdB jsem se doposud podílela na Přeletu nad kukaččím hnízdem, Muzikálech z Broadwaye a Cabaretu. Nyní pracuji na operetě Franze Lehára Veselá vdova, kterou připravuje operetní soubor, jenž k nám z Národního divadla přejde od ledna příštího roku. Jsem nejen dramaturgem „Vdovy“, ale i autorem nového českého textu. A těším se na spolupráci při inscenaci Máje s panem ředitelem Mošou na jaře příštího roku. Bude se jednat o původní hudební poetickou fresku Petra Ulrycha a Stanislava Moši na motivy Máchova nejvýznamnějšího básnického díla českého romantismu.
DOK.: Zmínila jste Veselou vdovu, jejíž premiéra bude 16. února 2004 v Mahenově divadle. Dá se stručně definovat rozdíl mezi operetou a pro někoho oblíbenějším muzikálem?
Monika: Stručně ne. Moje diplomová práce o této problematice měla 120 stran! /smích/ Odmítám ale názor, že muzikál je „moderní formou operety. Když vznikal v New Yorku počátkem 20. století muzikál, měli jeho tvůrci k dispozici v té době existující žánry, a to jak domácí americké, tak ty importované z Evropy. První muzikáloví skladatelé pak vstřebali atmosféru a vlivy všech dobových stylů, nejen operety. Ta ale - narozdíl od muzikálu - nikdy nechtěla nic více než bavit, určitě ne přinášet hluboké myšlenky a řešit morální problémy, na to jsou jiné žánry. Opereta je prostě hudebně zábavným divadlem. Jejím cílem je iluze pohádkového světa – až na určité výjimky s happy endem - jako protipólu všedních starostí. Chce oslňovat nádherou výpravy a leskem kostýmů. Líbí se mi názor jednoho francouzského kritika, že opereta je operou, která se dostala na scestí. Ale to neznamená, že něco, co je na scestí, nemůže být stejně šarmantní. A opereta šarmantní je. Jinak o této problematice v současné době přednáším na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde si dělám i doktorát.
DOK.: Cože, tak mladá a už „profesorkou“?
Opět se mi vybavil Milan Kundera, který také začal už jako mladík učit na vysoké škole, tuším, že literaturu na FAMU a zejména dívčí část akademické obce totálně pobláznil. Tak rychle ještě pár otázek a potom hned k tomu, co nás všechny zajímá nejvíce - kolik studentů miluje Moniku platonicky a jestli se už někdo z nich dostal tak daleko, že už to blíž nešlo?
DOK.: Operetu Veselá vdova jste také přeložila, proč? Snažila jste se o modernější překlad?
Monika: Když jsme se seznámili s dostupnými českými překlady, usoudili jsme, že uvádět je by už nebylo možné. Všechny totiž trpí určitými neduhy operetních překladů, jejichž autoři s oblibou mění jména, přidávají operetní manýry a rádobyaktuální „humorné“ narážky. My se nyní vracíme k německému originálu.
DOK: Váš překlad Veselé vdovy naznačuje, že i tento druh tvůrčí činnosti patří mezi vaše profesní libůstky.
Monika: Ano, baví mně hra se slovíčky, jsem „tak trochu básník“ a ve volných chvílích se snažím přebásňovat texty, hlavně ze světových muzikálů. Nyní spolupracuji se Studiem Marta na koncertu, který bude průřezem muzikálovou historií. Píšu nejen spojovací dialogy, ale budou zde poprvé uvedeny právě mnou přebásněné texty. I takto se chci přiblížit svému snu – jednou přeložit celý muzikál, třeba právě pro MdB.
DOK: Takže slogan „náhoda přeje připraveným“ znáte. Pomáhá vám v překládání vedle jazyků i znalost hry na hudební nástroj?
Monika: Jistě, sedm let jsem hrála na klasickou kytaru a něco málo jsem schopná zahrát i na klavír. Na profesionální hraní to sice není, ale při překládání písňových textů je pro mne znalost not velkou výhodou. Ale ráda bych se pokusila i o napsání původního díla, najdu-li vhodného muzikanta pro své budoucí libreto. Myslím, že mám jedno velmi dobré téma podle známého románu, které mě láká.
DOK: A vlastní příběh?
Monika: Možná ano, ale pokud se podíváte na nejslavnější světové muzikály, většinou vznikly na základě románových předloh, divadelních her nebo slavných filmů. Ale až najdu vhodného muzikanta, tak se určitě do něčeho pustím! Na něčem ale pracuji již nyní. Při hledání českého titulu pro Studio Marta, s jehož absolventským ročníkem spolupracuji, jsem objevila původní český „muzikálek“, či spíše rozpustilou hru se zpěvy na motivy slavné francouzské pověsti a filmu - Fanfán Tulipán. Toto dílko ze sedmdesátých let se nikdy nehrálo. Má velmi pěkně a vtipně napsané libreto, které jsem ale upravila a zredukovala počet postav. Ještě musím dokončit nové texty písní, ty původní totiž moc zdařilé nebyly. Vznikne i nová hudba. Premiéra bude na konci února ve Studiu Marta – tak se přijďte podívat.
DOK.: Už jste nám i přes málo prostoru utřídila základní informace o operetě a muzikálu. A tak potvrdila svou další profesi. Od letoška působíte na filozofické fakultě. Studenti ve vás mají učitele přímo z centra divadelního dění. Jak dávkujete ve výuce teorii a praxi?
Monika: Přes studium teoretického oboru jsem vždy dávala přednost divadlu praktickému. Jen s ním se dá nějaké teorii porozumět nebo zjistit, že vše je úplně jinak. Snad se mi daří na přednáškách skloubit teorii se stránkou praktickou. K hudebnímu divadlu patří hudba, proto pouštím řadu audioukázek a i teorii se tak snažím prezentovat zábavnou formou. Nyní mám sama asi 60 studentů, jejichž zájem potvrzuje, že se mi to snad daří. Ale můžu jen potvrdit úsloví o těžkém začátku. Nic nenechávám náhodě, pečlivá příprava na každou přednášku je pro mne nutností. Ale příjemnou a cennou - při studiu nových materiálů se sama dále vzdělávám a mnohdy objevím něco, co mohu využít i v MdB.
DOK.: A váš obyčejný život, ten nedivadelní a neuniverzitní?
Monika: Volna moc nemám, navíc se ke své lítosti musím přiznat, že u mne platí známé „buď sport, nebo kultura“. Ale ráda bych se naučila trochu lépe hrát tenis, také miluji plavání, ovšem hlavně v moři, takže příležitostí moc není. Nakonec tedy převáží divadlo, kde se cítím nejlépe. Jako při nedávné návštěvě Vídně, kde jsem zhlédla muzikál Elisabeth, podle mne jeden z nejlepších, které vznikly mimo angloamerickou oblast. Nadchl mě hudebně i po stránce inscenační. Theater an der Wien má úžasné technické možnosti, každé tři minuty se mění dekorace. Skvělé je i publikum, které „jde s herci“, tleská, dupe, volá bravo - skutečně velký zážitek. A ráda bych se podívala na Broadway. Porovnat, jak se dělá muzikál tam a třeba právě ve Vídni, jejíž inscenace považuji za světové. Viděla jsem tam i Mozarta, Jekylla & Hyda nebo Wake Up! Mimochodem, zmíněné vídeňské muzikály dirigoval Caspar Richter, který se bude podílet i na naší inscenaci Veselé vdovy a jeho jméno je jistě zárukou úspěšného nastudování.
DOK.: A váš profesní výhled do budoucna?
Monika: Vedle divadla se dál věnovat překladům a autorské tvorbě. Myslím, že mám určitou výhodu ve znalosti divadelního prostředí oproti překladatelům, kteří v tak těsném kontaktu nejsou. Ráda bych někdy zkusila i televizní spolupráci kolem hudebního divadla. A mám jeden „skromný“ cíl, stát se největší a nejuznávanější odbornicí na hudební divadlo u nás a možná i v evropském měřítku.
DOK: Ale je tady malý problém, jak se vůbec pozná nejlepší odborník?
Monika: No, musím být nejstudovanější a nejvzdělanější... (smích), ale ne, prostě ráda bych byla někdy brána jako autorita v tomhle oboru, který pro mne znamená téměř vše. Chtěla bych trochu navázat na naši kapacitu, Iva Osolsobě, který se mu kdysi na špičkové úrovni věnoval. A přitom neměl zdaleka takové podmínky a možnosti, jaké se nám nabízí dnes.
DOK.: A co aktivní hraní?
Monika: To mě moc baví a také jde! (smích). Těšilo by mě někdy si „odskočit“ i na jeviště na nějakou malou činoherní roličku. V současné době se mi to daří na prknech Divadla Čára, které jsme založili se spolužáky z divadelní vědy, hraje se ale jen příležitostně. Kromě toho ještě účinkuji v MdB v muzikálu Cabaret, ale tam skutečně jen „účinkuji“, jsem tam takové to „a další“ (smích). Takže občas si k praktickému herectví odběhnu, moc času na to ale není.
DOK.: Jste tedy spíše kancelářskou myší...
Monika: ... a potom exhibicionista na jevišti..., ne vůbec ne, šedivá myš nejsem, nemyslíte? /smích/ Sice ráda čtu, dovídám se nové věci, ale rozhodně bych nemohla ležet 24 hodin denně v knihách. Navíc mám moc ráda společnost, ve které se pohybuji, nerada sedím někde v koutě.
DOK.: Co máte ještě na světě ráda?
Monika: Období druhé poloviny 19. století, kdy se rodí opereta, zejména Vídeň, kde Johann Strauss ml. vyhrával valčíky se svým orchestrem – tu atmosféru bych chtěla zažít. Z malířství mám nejraději impresionismus, z literatury pak období romantismu, hlavně ten francouzský a ruský, Victora Huga a jeho dramata, u nás ne příliš hraná, nebo Puškinova Evžena Oněgina.
DOK.: Hned jak jste zmínila vaši činnost na univerzitě, začal jsem se těšit na tuhle otázku. A po vysvětlení Kunderova příběhu jsem dodal: Nemám moc rád výraz „sexy“, ale někdy to tak už je, že výstižnější termín prostě není. Nemáte podobné „problémy“ jako kdysi Milan Kundera? Přiznám se, že být vaším studentem já, asi bych se na výuku dokázal soustředit jen s obtížemi. Jak studenti zvládají vaše půvaby i charisma?
Monika: Na to se musíte zeptat jich! /smích/. Ale musím se přiznat, že mladší chlapci mě příliš nelákají! /smích/.
DOK.: Ještě jedna bulvárnější otázka, budete se třeba teď někdy vdávat?
Monika: Ne, to určitě ne! Víte, málokterý muž vedle sebe na delší dobu snese úspěšnou - či potencionálně úspěšnou - ženu. A nedej bože, když je náhodou vzdělanější než on! /smích/ Výjimky ale existují, i když je jich hodně málo. U mne platí slova z písničky pánů Ježka, Voskovce a Wericha: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře.“ Nejen že můj život je plný náhod, navíc jsem znamením Váha a ony pomyslné misky se neustále převažují. Jednou jsem úplně nahoře, jindy zase trochu klesám. Zatím tedy chci dál pracovat na sobě a věnovat se své kariéře. Pak se uvidí. I když, jak pojmenoval jednu svou hru G. B. Shaw: „Člověk nikdy neví.“ A taky vám nemůžu prozradit všechno!
DOK.: Dá se říct, že vaším světem je hudební divadlo?
Monika: Ano, určitě ano. Zabírá mi to ale téměř všechen čas. A proto si – abych se odreagovala – ráda občas něco namaluji nebo vyfotím. Odreaguje mě i klasická hudba, mám moc ráda symfonie Gustava Mahlera, a když mi je moc smutno, pustím si závěrečnou scénu z Rusalky, v níž umírá princ. To mě paradoxně dokáže povzbudit, dodat zvláštní energii, i když si u toho popláču. Ale když jsme u té hudby - pan ředitel Moša o mně říká, že za dvě vteřiny od prvních tónů poznám, o které muzikálové číslo se jedná! (smích) Ale ano, občas má pravdu, a to nejen u muzikálu, ale i u operety. Jsem totiž vášnivou sběratelkou cédéček, muzikálových, operetních i klasické hudby, a opravdu je mám „naposlouchané““.
DOK.: Jste angažována divadelně a současně i vědecky, což může být nebezpečné spojení, hrozící až hladomorem. Ve více směrech. Ale předpokládejme, že vám po zaplacení nezbytných složenek zbude i něco málo na nákup potravin. Jste schopna si i sama něco uvařit?
Monika: Ano, ano, vařím ráda. Jinak se divím, jaký máte přehled! Je pravda, že když čtu v tisku o průměrných platech vysokoškoláků, nestačím se divit. Je to asi jediná situace, kdy bych si moc přála být tím nejšedivějším průměrem.
DOK.: Platové tabulky asi teď nezměníme, tak se spokojme s konstatováním Miloše Formana, že peníze jsou dobré k tomu, že nám dávají určitou svobodu a že by jí i v tomto směru trochu neškodilo. To, že žijete sama, raději uvádět nebudeme?
Monika: Myslíte, že by za mnou začaly chodit davy ctitelů? No ať pošlou fotku ... /smích/ Mám jedno takové tričko s nápisem: „Wanted - good man, send a picture of your sports car and plane!“ Ale teď vážně – takovým typem rozhodně nejsem, skutečně bych nemohla být s někým kvůli penězům.
DOK.: Vzpomínám na jednu známou, která se ještě za totality provdala za německého továrníka a v jeho zlaté kleci ani jednou nemohla přebalit své dítě, na to jsou přece chůvy!
Monika: To bych nechtěla zažít, nechci se někam uzavřít. I proto je mi možná blízká hrdinka muzikálu Elisabeth, která se nenechá spoutat, zpívá o tom, že nechce být v kleci, chce žít svůj vlastní život, prostě „být svá“. Ale to rozhodně neznamená, že bych chtěla být sama, to v žádném případě, ani to, že bych byla nějaká feministka nebo radikálně emancipovaná žena. Jenom mi vadí, když ženy a muži nemají rovné podmínky a ohodnocení. Ale to je všeobecně známo, píše se o tom a diskutuje. A že takový stav přetrvává, je bohužel dodnes pravdou.
DOK.: Trošku jsme se vzdálili od vaření...
Monika: Ale to téma bylo zajímavé! (smích) Vařím ráda, hodně experimentuji. Mám ráda italskou, mexickou kuchyni, těstoviny, ryby, cizokrajné věci, vlastním neuvěřitelné množství koření, vždy se snažím, aby každé jídlo bylo jiné. Jsem ráda kreativní i pokud jde o vaření, i v tom na mně úplně sedí charakteristika Vah. A když jsme u těch horoskopů, mám v něm i to, že jsem ráda, když mě někdo chválí! (smích)
Tak co, milí čtenáři, pochválíme trochu Moniku, zvláště když uvádí, že pochvaly může?
Dá se i říct, že se snaží. Dramaturg Městského divadla i univerzitní pedagog. Žurnalistka, překladatelka, textařka, libretistka i dramatička. Doktorandka /práce bude zaměřena na hudební divadlo, jak jinak/. Malounko i herečka. Tenistka sice jen průměrná, ale to může ještě při svém mládí dohnat.
Pokud jde o určitou nepřejícnost, asi by to byl zázrak, kdyby to mělo Moniku minout - navíc, co by to bylo za drama bez trošky závisti, že? Milan Kundera se s tím setkával, dokonce se může pyšnit jedním exkluzívním „oponentem“, který jako dramatik moc neuspěl, ale coby politik dosáhl věhlasu vpravdě světového. A jedno mají společné jednoznačně. Neskutečné nasazení a zápal pro tvůrči činnost, včetně důkladné přípravy. Připomeňme jen Kunderovy poznámky k románům, nebo Moničiny přípravy na přednášky. Milan Kundera je mnohem dále, ale také má přes 50 let náskoku. Takže jednou..., kdo ví ? Buďme rádi, že Moniku známe a máme. A přejme jí to. Dělá totiž přesně to, co říkal Joseph Kennedy svým synům. Dělejte třeba zametače ulic, ale snažte se být nejlepšími zametači na světě!