Nové CD brněnské rockové legendy Oldřicha Veselého "Samá voda, přihořívá..." překvapí už seznamem skladeb. Téměř polovina jeho kompozic pochází z divadelních inscenací, od Národního divadla v Praze až po ty uváděné na prknech brněnských.
DOK.: Jak se dostane člověk, který byl před 40 lety u zrodu nejen brněnského bigbítu, ke skládání hudby pro divadlo a film?
Veselý: Asi se mi něco podařilo a všimli si toho i další lidé v oboru. Kolem roku 1975 jsem dostal nabídku od tehdejšího režiséra Divadla Na provázku Zdeňka Pospíšila. Hostoval v divadelním studiu Josefa Skřivana s inscenací Odysseus, na tehdejší dobu dost převratnou, a požádal mě o napsání hudby. Byli s touto velmi úspěšnou inscenací např. i na homérovském festivalu v Ithace, a jak můžou potvrdit pamětníci, do tehdejšího vysokoškoláku na to chodily nekonečné davy. To se stalo mým prvním setkáním s tvorbou scénické hudby.
Potom, už z emigrace ve Švýcarsku, se na mne Z. Pospíšil obrátil znovu, a to s požadavkem, abych mu napsal muzikálovou hudbu k Dámě s kaméliemi. Pikantní bylo na tom to, že mi poslal texty ve francouzštině, kterou neovládám. Vyřešil to tak, že mi jejich herečka vše namluvila na kazetu a já si to foneticky přepsal, abych dostal slabiky, což z psaného projevu možné není. S tím jsem potom pracoval při skládání hudby, natočil podklady a nakonec jsem udělal demoverzi, kterou jsem nazpíval podle toho svého přepisu.
A kouzelné bylo, když mě pak Z. Pospíšil zavolal: „Ty vole, ty umíš francózsky, tobě je normálně rozumět!“ (Oldřich Veselý se smíchem reprodukuje švýcarskou brněnštinu Z. Pospíšila.)
Švýcarskou verzi mám pořád v šuplíku a docela rád bych se pokusil o přetextování a přearanžování. Tam se to nastudovalo, ale nikdy neuvedlo. Zdeňka tehdy nějak podvedl jeden nechvalně proslulý krajan - žralok, sesypal se z toho a vlastně už nikdy nedostal. A tím skončil můj první autorský dotek se světem muzikálu.
DOK.: To bylo ještě v osmdesátých letech, zařadil jste se tak mezi naše muzikálové průkopníky, bylo nějaké pokračování?
Veselý: Nejblíže k muzikálu byl potom Malý princ, byť do této škatulky nezařazen, když má ale činohra 14 písniček, charakteru muzikálu se určitě blíží. Problém je spíše v tom, že činoherci nebývají muzikálově vybaveni, a tak musí autor respektovat jejich technické a výrazové možnosti, aby i nezpěváci mohli písně zvládnout. Proto jsem některé písně psal právě s ohledem na tohle. Mimořádného ohlasu se dostalo titulní písni této inscenace, takže jsem Malého prince zvolil i jako úvodní skladbu nové desky Samá voda, přihořívá.
DOK.: Dvakrát jste už byl velmi blízko, pokusíte se o muzikál do třetice? Výčet vašich úspěchů za uplynulých 40 let naznačuje, že tvůrčí potenciál byste měl rozhodně mít. (V souvislosti s hrozivě vypadajícími zmíněnými čtyřmi dekádami bych rád upozornil mladší čtenáře, že Oldřich Veselý není žádným kmetem, to jen s aktivní hudbou i tvorbou začal už ve svých patnácti letech!).
Veselý: Kromě Malého prince jsem nikdy nenarazil na téma, které by mě vyloženě nutilo k tomu, abych to muzikálově zpracoval. Možná je to dáno i mou určitou "deformací", neboť mám raději instrumentální formu, např. dělanou k inscenacím, než zpěvohru. Ta mi připadá nějak méně přirozená, možná je to ale jen moje lenost.
A když zase píšu písničku, jde o vyjádření mých niterných pocitů. Muzikál je ovšem něco jiného, a protože se ke mně zatím moc témat nedostalo, tak mám k tomu takový vztah.
Nebo ještě lépe. To, že "nadržuji" instrumentální formě, je dané tím, že se jí zabývám už téměř dvacet let a nic mě v ní neomezuje, vše můžu udělat sám, podle svých představ.
Když se ale tvoří muzikál pro vybrané divadlo, musí se brát ohled i na typy herců, na to, jaký herecký materiál je k dispozici. Je to sice nehezký výraz, ale vystihuje přesně rozdíl proti uvádění ve skutečných velkoměstech. Tam vznikne téma, idea, což bývá nejdůležitější, udělá se libreto, složí muzika a prostě se vyberou nejlepší typy konkursem. Autoři tak nejsou ničím limitováni, oproti muzikálu pro určité divadlo. Ale obojí bývá pro hudebníka velkou výzvou a příležitostí, jistě vrcholem skladatelské činnosti. Text, hudba, písničky, vše musí ladit a do sebe zapadat.
DOK.: Díky za dovysvětlení, málem jsem si totiž vaše slova špatně vyložil jako nechuť ke zpívaným věcem. Sám mám rád, když je hudba slovy a dalším nástrojem, lidským hlasem, ještě umocněna, od Vlasů či Kabaretu až po řekněme poezii v písních Hegerové, Brela nebo Cohena. Nakonec, připomeňme i váš asi největší úspěch, píseň "Válka je vůl", kterou jste složil na text Františka Jemelky. Úžasné skloubení výrazné, naléhavé hudby s pohnutým minipříběhem, píseň odrážející touhy vzrušujícího šedesátého osmého roku včetně našeho až naivně položeného srdce na dlani, aktuální ovšem i dnes.
Veselý: Přiznávám, že si k tomu musí člověk cestu najít vnitřně. Uplatnění je potom další věcí. Zatím je to tak, že jsem se do muzikálu nikdy nehrnul. Jiná věc je Malý princ, od momentu, kdy jsem to někdy v deseti letech četl poprvé, tak jsem se do toho zamiloval a vždy jsem toužil po nějakém zpracování svých dojmů, a když se jednou ta možnost naskytla, úplně jsem roztál.
DOK.: Vyčerpávající vysvětlení, jak se skládají písničky, které jdou od srdce.
Veselý: Tak to je, jiné než když se dělá něco pod tlakem termínu, jen na zakázku.
DOK.: Možná bychom mohli zmínit vaši další práci pro divadlo.
Veselý: Někdy v r. 1991 mě požádal Zbyněk Srba, abych upravil svou hudbu k inscenaci Odysseus, kterou dělal v Mostě. Tím začala moje intenzivní spolupráce s ním i dalšími divadly. Dosud jsem se podílel asi na dvaceti inscenacích po celé republice. Vyzdvihl bych rád Ondinu, povedl se také Beckett, Merlin, Stromy umírají vstoje, nebo Já Claudius včetně Ptáka Ohniváka v pražském Národním divadle.
DOK.: A co filmová hudba?
Veselý: Ta mě velmi baví a naprosto pohlcuje. Myslím si, že mám nějaký vizuální dar, když dostanu na tzv. servisce obrázky, hned mi to naskakuje, vůbec nemusím přemýšlet a padá to ze mne samo. Velmi jsem se sblížil s dnes žel již zesnulým Petrem Hvižděm, se kterým jsme udělali hodně filmů hraných i dokumentů.
Např. Možnosti hrdinů, dohrávaný dokument o parašutistech, shazovaných londýnskou vládou na území tehdejšího protektorátu. Kromě dokumentárních věcí tam byly zařazeny i hrané akční scény, např. přestřelky partyzánů s okupanty, což dotvořilo působivé vyznění filmu. Dále
epos Stínoví vojáci. Z celovečerních filmů jsem dělal hudbu k několika detektivkám včetně oblíbeného Martina Tomsy.
DOK.: Jsou pro skladatele v přístupu k divadelní či filmové hudbě nějaké odlišnosti?
Veselý: Rozdíl je docela propastný, protože film se nepohne.Tam jsem zvyklý dělat přesně na střihy a okénka - frames, a dostávám materiál, se kterým se už nepracuje, muzikant přichází až před poslední fází, závěrečnou montáží a mícháním. Ovšem u filmu je zase minimální odezva. Proto mám moc rád divadlo, neboť už při zkouškách se na hercích pozná, jestli jim hudba pomáhá nebo je naopak brzdí, a vždy je ještě šance něco upravit. A tím, že není možné po hercích vyžadovat, aby se řídili jednotlivými takty, vždy to o nějakou vteřinku ulétne, a tak se dosahuje autentičnosti, je to živé.
Když dostávám film, obsahuje vždy ruchovou složku a dialogy, a pokud to jde, chci mít na pracovní kazetě i ruchy, neboť i to je pro celkové vyznění velmi důležité, i ruchy musí ladit s hudbou, v tom je další rozdíl proti hudbě divadelní.
DOK.: Při vaší všestrannosti mám obavy, že jsem se na něco zapomněl zeptat.
Veselý: Možná by se dala zmínit moje ohněstrůjná hudba, ke které jsem se dostal na základě výzvy Ivana Martínka, krále českých ohňostrojů. Byl to monstrózní projekt Valtice 96 za spoluúčasti souboru Dama Dama i baletu, s laserovými prvky, to se těžko dá opakovat neb je to velmi nákladná akce. Dobrý pocit jsem měl i z ohněstrůjné hudby pro Špilberk 2002, protože mít pár set tisíc posluchačů je neobvyklé, i když je mi jasné, že je nalákaly jen ty rachejtličky.
Za zmínku by snad stál i zajímavý projekt, jak říkám "hudby na jedno použití". Před časem jsme byli spolu s Radimem Hladíkem osloveni Sazkou a dělali jsme hodinový pořad k položení základního kamene při výstavbě Sazka Areny. Přes krátký termín se to povedlo, byli velmi spokojení.
DOK.: Můžeme se tedy těšit i na znělku mistrovství světa v hokeji od vás dvou?
Veselý: Bylo by to hezké, ale zatím o nás v Sazce jen vědí, nic víc. Ale už sám jsem loni na jaře dělal obdobný projekt pro otevření Technického muzea v Brně ve spolupráci se Zdeňkem Korcianem, který pro odlehčení přidal divadelní akci.
DOK.: Co budete dělat poté, co vás dnes přestanu zdržovat?
Veselý: Budu upřímný, vašemu odchodu bránit nebudu. Čeká mě dokončení hudby pro Oko za oko od Shakespeara v Českém rozhlasu. Je to náročná práce, se scénářem ale pracuji minimálně, spíše se s režisérem jen domlouvám na timingu, intervalech. V tomto směru je pro mne mnohem jednodušší práce s filmovou hudbou, kdy dostanu kazetu s časovými kódy, a tak se můžu velmi dobře orientovat. Nejhorší je ale dnešní situace v tom, že současně odevzdávám ještě muziku pro jednu divadelní inscenaci. A takový souběh dvou naprosto odlišných témat bytostně nesnáším, premiéra ale nepočká.
DOK.: Při zmínce Radima Hladíka jsem si uvědomil, že jsme zatím nějak pominuli zřejmě stále vaši hlavní přirozenost - jste jedním z našich nejslavnějších rockerů všech dob - snad to nejsou příliš velká slova?! Blue Effect, který jste tvořil spolu s Hladíkem a Semelkou, je dodnes synonymem té lepší části toho, co se u nás v populární hudbě odehrálo. Ale začít bychom měli mnohem dříve...
Veselý: Už na výtvarném oboru střední školy textilní jsme měli školní kapelu. Jako kluk jsem chodil krátce do klavíru a s příchodem do školy, který se kryl s nástupem bigbítu u nás, jsem začal vše dohánět, abych se mohl někam zařadit. Dokonce jsem se doma u piána pokoušel ve svých 15 - 16 letech poskládat první písničky. O mých pokusech věděl i spolužák, o něco starší Jirka Rybář, člen Synkop, tehdy už relativně slavné kapely. V té době všichni hráli jen převzaté skladby, ale Rybářovi se v Synkopách podařilo prosadit mě jako absolutního zajíce s tím, že by zkusili hrát nějaké moje věci, což byla tehdy absolutní novinka. Dokonce si pamatuju první písničku, kterou ode mne Synkopy natočily v primitivním studiu tehdejšího vysokoškolského klubu, jmenovala se Modrý oči, pochybuju ale, že se u někoho záznam zachoval.
Pak jsem se skamarádil s Františkem Jemelkou, ten mi občas přinesl deníček s texty, mezi kterými se jednou objevila i Válka je vůl, Marťan, Žárlivá dívka a podobné věci toho období. Byla to moje první systematická spolupráce s jedním textařem. Jak to bývá, někdy jsem udělal napřed muziku, jindy mě k ní zase inspiroval text. Dokonce jsem si něco textoval i sám, byly to ovšem příšerné výplody jako kupodivu i na desce vydaná Suita pro J. S. Bacha, s Bachem ovšem nic společného neměla, byla to jen pubertální fantazie o jedné dívce.
Naše studentská kapela se později přetavila ve skupinu Great Music Factory, která to dokonce dotáhla až ke profesionálním přehrávkám, asi jsme nějak komisi oslnili, že jsme uměli relativně hrát a měli i vlastní skladby, nikdy to ovšem nedošlo tak daleko, že bychom se tím mohli živit.
Paralelně jsem zásoboval Synkopy těmi skladbami, které se do našeho repertoáru tvrdší kapely nehodily, na rozdíl od Synkop, postavených hlavně na skvělých sborech a vokálech. Ještě jako student jsem byl Synkopami pozván, abych jim vypomohl s klavírem na polském turné. Těch 14 dní bylo pro mne velkým zážitkem, hrát pro 20 000 diváků v Katovicích nebo dokonce obdržet cenu za vlastní píseň na festivalu v Sopotech. Synkopy získaly vždy nějakou cenu i na prvních třech našich beatových festivalech, tam jsem s nimi ale vždy byl jako pouhý externista.
DOK.: To je až neuvěřitelná analogie s Johnem Lennonem a Paul McCartneym, kteří také začali skládat už kolem patnácti. A tak vlastně položili základ svému úspěchu, neboť do té doby až na výjimky zpívali zpěváci písně jiných autorů. Do svých asi 20 let i Mick Jagger a Keith Richards, kteří složili první skladbu až když je manažer Oldham zamkl na dva dny v bytě a tak je k tomu doslova donutil.
Veselý: Od Beatles to bylo jejich poselství, konání, které mi velmi imponovalo. A tak ani mě nikdy nebavilo, až na výjimky, učit se cizí skladby.
DOK.: Ale v jednom období jste k tomu byl donucen.
Veselý: Ano, při dvouletém hraní po evropských klubech. Hráli jsme také v muzikálu Hair v Norimberku, byla to příšerná otročina, současně i cenná zkušenost. Obsazení bylo velmi kvalitní, čtyři členové souboru se později stali jádrem slavné skupiny Les Humphries Singers, známé i u nás hity jako Mexico nebo Mama Lou.
DOK.: Z Vlasů tedy znáte každou notu. Může vás vůbec lákat říjnová premiéra tohoto muzikálu v nové budově MdB?
Veselý: Ale ano, podívat se přijdu rád, zvláště když nějakým dílem náhody jsem v MdB zatím viděl spíše činohry.
DOK.: Nedá mi to, a ještě jednou se musím k vašemu působení ve Vlasech v Německu vrátit. Bylo to sice v době, kdy šedesátá léta právě skončila, éra hippies a volné lásky však ještě přetrvávala. A jak známo, kostýmy ve Vlasech nebývají vůbec prudérní, pokud se nehraje dokonce úplně bez nich. A vy jste byl, jako mladý muzikant, přímo v centru tohoto dění, ve svobodném světě. Naplňoval jste aktivně tehdy tak populární heslo „Make love, not war!“?
Veselý: Ale jistě, člověk přece musí žít zdravě, tak jsem se snažil. Navíc od dívek se jazyku učí lépe než z knížek nebo od kamarádů. Ale tamní pobyt jsem prožil většinou ve střízlivém stavu, protože hlavním motivem bylo vydělat si na varhany, což doma nepřipadalo v úvahu. Na základě našeho angažmá ve Vlasech jsme potom dostali pozvání do německých klubů. A to už bylo lepší, protože naštěstí ta naše kapela, byť různě poskládaná, byla tak dobrá, že vedle běžných hitparádových záležitostí pro kluby nezbytné, jsme si občas mohli dovolit vsunout do programu i nějakou vlastní skladbu. A příznivé reakce posluchačů mi dávaly povzbuzení a elán do dalšího skládání. I část světového reportoáru jsme se snažili hrát po svém, oblíbená byla např. naše aranžmá skladeb Carlose Santany. Prostě přes omezené možnosti jsme se snažili nebýt jen tuctovou reprodukční kapelou, která vše jen tupě papouškuje.
DOK.: Co jste dělal po návratu domů?
Veselý: To jsem vlastně poprvé oficiálně nastoupil k Synkopám. Tam se hrála část převzatého repertoáru, ale dost jsem se snažil už vytvářet sám. A vrcholem období, kdy jsem u Synkop působil do r. 1976, než jsem dostal angažmá od Radima Hladíka, byla podle mne třídílná kompozice Touhy, která také vyšla na desce Formule 1.Tam byly, až na dvě, už jen vlastní skladby, nejen moje, ale i ostatních muzikantů. Pro mne to bylo i předznamenání další, výhradně autorské práce, což se projevilo i v Blue Effectu.
DOK.: A po opuštění Blue Effectu?
Veselý: Po 5 letech jsem se vrátil do Synkop a začal pracovat na jejich vlastním repertoáru. Výsledkem docela úmorné práce byly např. dobře přijaté Sluneční hodiny, potom Křídlení včetně anglické verze Flying time pro Artii, a ještě Zrcadla, kde dostali prostor i mladší muzikanti v kapele.
Etapu vinylových desek jsem uzavřel sólovou deskou Dlouhá noc, z přelomu let 1987/88. Ta ovšem vyšla až koncem r. 1989, kdy to vzhledem k obrovskému přílivu všeho dosud "zakazovaného ovoce" ze všech oblastí už nikoho pochopitelně nezajímalo.
DOK.: Nezájem naštěstí nepostihl vaši divadelní, filmovou a další muziku, od té doby zkomponovanou. Důkazem je posluchači i kritiky velmi dobře přijaté nové CD Samá voda, přihořívá...
Veselý: Vyšlo před Vánocemi, v Praze v klubu Guru jsem měl za kmotra Michala Prokopa, za obrovského zájmu proběhl i brněnský křest v klubu Sádlo.
DOK.: Deska byla představena i v asi jediném inteligentním pořadu brněnských soukromých hudebních rádií, Klukovinách Zdeňka Kluky. Ten snad jako jediný není typem naklonovaného moderátora - robota bez vlastního myšlení, názoru. Jak došlo k vašemu vystoupení v Klukovinách, pozval vás Kluka, že se znáte, nebo to souvisí s koncepcí rádia sledovat, co se děje na brněnské scéně?
Veselý: Nedělejme si iluze, Zdeněk mě pozval jako kámoše.
DOK.: To je milé, díky za to, ale jen to dokladuje, jak je vše u nás na ruby. Místo aby bylo rádio hrdé na to, že stálice brněnské hudební, divadelní, filmové a nakonec i ohňostrojové scény jej poctí návštěvou, jeden musí být vděčen za trochu zviditelnění přátelství s moderátorem.
Veselý: Navíc jsem byl v šoku z jedné, pro mne dost podstatné věci. Původně jsem myslel, že ta hodina bude vyhrazena celá mně, a tak jsem kromě svých věcí, které jsem pochopitelně chtěl nechat zahrát, přinesl i spoustu další mé oblíbené cizí muziky, co mám rád, abych se nějak, řekněme komplexně, představil i pokud jde o můj všeobecný hudební názor. Pět minut před začátkem mi ovšem Zdeněk řekl, že má od majitelů striktní příkaz dodržovat playlist, a tak kromě několika mých skladeb se bude muset hrát dle selektoru. To mě dost vzalo, protože ani mně všichni zpěváci nesednou.
Souvisí to ale s celou situací v komerčních stanicích, která panuje i v českém rozhlasu, tedy stanici veřejnoprávní, nechci použít výrazu zkorumpovanost, ale je pravda, že velcí nakladatelé a vydavatelé mají zkoupeny vysílací časy, ať už jakýmkoliv způsobem, a mladá kapela se tak nemůže do vysílacího času nijak dostat. Kluci, kteří teď začínají, nemají žádnou šanci dostat do rádia svou písničku. Zatímco ještě za komunistů bylo třeba Mikrofórum, které se menšinovým žánrům věnovalo a bylo pár dalších pořadů, kam bylo možné se dostat, dnes tato platforma úplně zmizela, světlou výjimkou je snad pražské rádio Beat, kam mě pozval Michal Ambrož z Hudby Praha, dnes Divokého srdce. Ten mi opravdu tu hodinu věnoval, až na reklamu, což chápu, z něčeho živi být musí. Ale jinak pustili všechno, co jsem
přinesl, včetně cizích skladeb, které mám rád, např. Stinga, Genesis nebo Petera Gabriela. V této souvislosti bych rád předložil zlepšovací návrh pro středněproudá rádia typu pražského Blaníku. Aby si jejich hudební dramaturgové ještě více zjednodušili vysílací schéma, mohli by vysílat 8 hodin dokola jednu a tutéž píseň Gotta, dalších 8 hodin zase jednu píseň od Helenky a zbylých 8 hodin by mohli omílat tutéž věc třeba od Lucie Bílé. Občas by to mohli přerušit reklamním blokem. Posluchači by tak měli co chtějí a hlavně, vždy by se na to mohli spolehnout.
DOK.: Ještě bych se přimluvil za ponechání čtení kuriozit z našeho tisku a dramatického líčení blížícího se konce pracovní doby a týdne včetně vítání víkendu. Vskutku zajímavý nápad, možná ale ne příliš originální. Mám dojem, že mnohé stanice od jeho realizace už tak vzdáleny nejsou.
Situace na rozhlasových vlnách je svým způsobem horší než cenzura za totality, které se dalo mnohdy vyhnout, sílu peněz ovšem už obejít nelze. V našich médiích tak dostávají prostor i nejhorší kopiranti. Od slovenských Backwards, kteří dokonce vyhráli Mistrovství světa v Beatles, či jak se ta soutěž v New Yorku jmenuje, až po
ilegálního Mládka. A když v marketu prodávají po stovce cover verze Stinga, Metalliky nebo Madonny, je to hned pryč, protože široké publikum už není schopné rozlišit opravdovou kvalitu originálu. Přiznám se, že jsem nedávno masochisticky zhlédl na ČT 1 celé Remake show naší nejprosazovanější nové pěvecké hvězdy, imitátora Vládi Hrona a jen jsem žasl. Je normální, aby někdo v převleku Axla Roseho křečovitě recitoval celý Schellingerův Holubí dům?
Veselý: Jen to dokládá chaos v České televizi. I když jsou některé Knížákovy názory velmi polemické, poté, co jsem sám tu situaci osobně trochu prohlédl, musím mu dát za pravdu v tom, že by se měla postavit úplně nová televize. Na Kavkách je 3,5 tisíce zaměstnanců, z čehož jsou snad z půlky třeba kuchaři nebo řidiči přenosových vozů. Ty skoro nic nepřenáší neb fotbal vyfoukla Nova či Prima a ČT zůstává házená a jiné nelukrativní věci. Někdy bych si přál být tam zaměstnán, na 30 kantýn, výběr z 5 menýček, vše dotováno a nikdo nic nemusí, nic se neví, jen se pořád analyzuje, aniž by se produkovalo. Pak různé partikulární zájmy, např. když chtěli zrušit pořad jedné slavné herečce, za který má téměř roční průměrný plat, řekla dobře, ale potom vám neudělám Silvestra. Snad by se národ nezbláznil, kdyby na Silvestra nebyl Křemílek s Vochomůrkou.
DOK.: Na rozdíl od našich televizních diváků se mi dostalo privilegia zhlédnout videoklip k písni Černý racek a to ve vašem studiu. Jak došlo k jeho natočení ve francouzské Bretani?
Veselý: To je zajímavá shoda. Paní Marta Železná -Davouze je mým velkým fanouškem, miluje např. Malého prince. Když je v Praze v době našeho koncertu, vždy se přijde podívat. Klip jsme natáčeli i na jachtě, kterou dala svému muži jako svatební dar, prostě mu koupila hračku.
DOK.: Takže je to spíše tak, že se on dobře oženil?
Veselý: Asi ano, ale její muž Joel je strašně prima člověk, typ samovzdělance. Při návštěvě u nich bylo o nás skvěle postaráno. Jejich sídlo je opravdovým zámkem, měli jsme každý svůj pokojík, paní Marta nám dokonce i osobně vařila. Zahráli jsme jim na křtu lodi a tak si udělali pro kapelu výlet do Francie.
DOK.: Na závěr nemůžu jinak, než se vrátit ke slavné písni "Válka je vůl", zmiňované jak v románu Josefa Škvoreckého, tak třeba v Poldaufově česko - anglickém slovníku. Přiznám se k silnému zážitku z vašeho vánočního vystoupení, kdy jste coby rockový bard dal všem posluchačům najevo, že zpívá člověk, který byl u toho, když se přihodilo téměř všechno a tvořily se hudební dějiny. Většina z nás slyšela „Válku“ poprvé v autorském podání. Aranžérský upgrade 2003. Nikdo ani nedutal. Jen Jef, který neblahého Září sledoval z pár set metrů pád neworských dvojčat, poznamenal: „Aktuálnější než kdy jindy!“.
Jeden si musel uvědomit - kdo jiný by tady ještě tak mohl zazpívat proti válce? Na jediné opravdu závažné společenské téma. Ze srdce a bez patosu. Bob Dylan své Blowing In The Wind, o tom, že odpověď na to, kolikrát ještě bude muset být vystřelena dělová koule, než bude navždy zakázána, stále jen vane ve větru. A Peter Seeger vlastní skladbu Where Have All The Flowers Gone, kterou zpívali také Peter, Paul and Mary nebo Marlene Dittrich jako Sag mir, wo die Blumen sind. (Řekni mi, kde ty kytky jsou...).
Z rockerů John Lennon a Give Peace a Chance. A ještě Uriah Heep a i u nás proslulá Lady In Black. (Na bojišti se zjevila záhadná dáma v černém, a když ji bojovník požádal o více koní a zbraní ke zničení nepřátel, vysvětlila mu jediné. Válka se tak lehce začíná, ale je nemožné ji ukončit. Je třeba mít víru a důvěru v mír, naplnit svá srdce životem).
A pak už jen „Válka je vůl“. Jediná z těch pěti vznikla v tehdejším Ostblocku. I když, kdo ví? Přinejmenším v našich duších patřilo Československo alespoň chvíli jinam. Navíc ze všech jmenovaných písní je „Válka je vůl“ nejméně popisná, jak hudebně, tak textově. Prsty jedné ruky stačí na výčet nejupřímnějších a nejproslulejších a tak nadčasových protiválečných písní.
Píseň vznikla v r. 1968, kdy vám oběma autorům bylo teprve kolem 19 let. Což je ovšem relativní, neboť během toho turbulentního roku prožil každý z nás mnohem více než za předchozí dlouhá léta komunistické šedi. Vaše rozsáhlá tvorba dokládá, že vás rozhodně nepotkal osud „One hit wonder“ - jednohitového zázraku. Přesto jedna
otázka, je váš vztah k této písni i po letech jen kladný?
Veselý: Jo.
Jan Šesták - 23. 1. 2004
