Košický rodák, maturoval na Lycée Pasteur v Oranu, studoval sochařství na Beaux–Arts tamtéž, pak francouzštinu a rumunštinu na Filozofické fakultě UJEP v Brně. Doktorát složil na téma Výtvarné prvky v genezi Proustova románu. Přednášel na katedře romanistiky brněnské univerzity, posléze na univerzitě v Cambridgi. Jako kabinový tlumočník angličtiny a francouzštiny je členem AIIC v Ženevě – nejprestižnější organizace v oboru. Překládá beletrii. Po roce 1990 byl několik let předsedou Press Clubu v Brně. Od roku 1992 je jednatelem marketingové a PR agentury APC.
Čím vším se vaše agentura zabývá??
Jsme marketingová agentura, která pracuje pro paralympijský výbor, předtím jsme položili základy olympijského marketingu v této republice – během čtyřiceti dlouhých let socialismu tu žádný nebyl. Od roku 1995 spolupracujeme s paralympijským výborem, to znamená, že popularizujeme handicapované sportovce, sháníme jim peníze. Musím říct, že v těchto činnostech nejsme tak neúspěšní, poněvadž Mezinárodní paralympijský výbor vyhodnotil náš projekt jako jeden ze tří nejlepších na světě v této oblasti.
Pak děláme mediální poradce pro některé velké firmy a poněvadž mým největším koníčkem jsou lodě, organizujeme pro zájemce jachting ve vzdálenějších končinách - letos jsem tak byl s partou lidí ve francouzské Polynésii na souostroví Markézy, ztraceném v Tichém oceánu. I cesta tam byla složitá – letěli jsme přes Paříž, Los Angeles a Tahiti, vypůjčili si loď a tři týdny jsem to tam odřídil jako kapitán.
Přibližte nám trochu domorodce! Potkali jste během plavby nějaké Evropany?
Tam prakticky nikdo nejezdí, občas, v létě, když pluje někdo z Austrálie do Jižní Ameriky nebo z Jižní Ameriky do Austrálie, tak se tam taková loď objeví. Za celou dobu jsme potkali jedinou loď – byl to Novozélanďan, který se plavil ze své země právě tam – do Latinské Ameriky. V „naší“ zátoce, v níž se do moře snižovalo jedno z obydlených údolí, nebyl žádný cizí návštěvník již sedm roků. A na celých Markézách jsme byli po sedmnácti letech první, kdo si tam vypůjčil loď. Markézané jsou původem Maorové a v minulosti byli proslulí svým kanibalismem. R. L. Stevenson kdysi napsal, že kdyby neměli ten ošklivý zvyk jíst lidi, tak jsou Markézané těmi nejhodnějšími lidmi na světě. Na Markézách nelze nic koupit, ale když se s tamními lidmi skamarádíte, tak vás budou sami zásobovat ovocem, zeleninou, masem, vajíčkami či rybami v míře, jež se někdy dá těžko spotřebovat.
Starosty či starostkami vesnic jsou místní lidé – Markézané. Příslušnost k francouzské Polynésii se navenek projevuje tím, že četník, učitel a ošetřovatelka v místě bývají Francouzi.
Jsou tam lidé z „mateřské země“ posíláni za odměnu anebo za trest?
To jsem se jich též několikrát ptal: Myslím, že za odměnu. Podívejte se. Je tam nádherná příroda, v každém tom údolí žije nanejvýš 200 lidí – celkem deset tisíc lidí na šesti obydlených ostrovech, teplota je tam po celý rok necelých třicet stupňů. O Markézách ostatně psal Heyerdahl (Fatu Hiva) i náš Stingl (Poslední ráj). Jedinou připomínkou dnešního světa je tam satelitní televize – jinak třeba všichni jezdí na koni a auta mají jenom terénní, ne pro zábavu, či aby před někým „dělali ramena“, nýbrž z čistě užitných důvodů, třeba pro dopravu rolnického nářadí. Žijí tam stáda divokých koní. Když někdo zatouží po novém koni, tak si jej pro vlastní potřebu chytí a zkrotí - koňský handl je neznámý.
Ani ryby neloví na kšeft. V zemi nejsou žádné supermarkety, neřku-li gigamarkety – jen pár malých obchůdků, které prodávají náčiní pro zemědělce a pro rybáře. Také se tam prodávají základní věci jako cukr, mouka, máslo, ocet či sůl samozřejmě. Nejnápadnějším rysem obyvatel je jejich velkorysost. K tomu jednu zajímavost. Nejváženějším je ve vesnici ten, kdo je nejbohatší. A z jejich pohledu je nejbohatší ten, kdo rozdal nejvíce darů. Nejvíce Markézana rozesmutníte tvrzením, že už nic nepotřebujete. Těžko jsme jednomu z nich třeba vysvětlovali, že víc masa už přijmout nemůžeme, poněvadž by se nám zkazilo. Za dva dny na své piroze přijel 15 kilometrů přes otevřené moře znovu a přivezl nám čtyři obrovské čerstvě ulovené ryby, prý kdyby nám náhodou přece jenom došlo jídlo. Jsou to zvláštní lidé!
Dostali se tam kdy nějací Češi? Narazili jste na jejich stopy?
Někdy ve 30. letech 19. století se tam objevilo a uvízlo asi pět Čechů. Jejich potomci, kteří už vypadají zcela maorsky, neztratili povědomí o svém původu, česky sice neumí, ale dodnes jsou nositeli jmen jako Vláďa Dušek či Pavel Mlynárčik. Každý také – aniž by tušil, kde jejich pravlast leží – o jejich původu ví. Pak jsme tam poznali jednu kuriózní Češku: Věru Dvořákovou - již starší paní, která pracovala na ambasádě v Paříži, vzala si rovněž postaršího Francouze a odjeli spolu na svatební cestu do francouzského Tichomoří. Na ostrově Hiwa Aoa navštívili dům Paula Gauguina, od jehož smrti letos uplynulo sto let. Místní starosta navrhl ženě, která pro potěšení kdysi malovala, vyzdobit dům kopiemi Gauguinových děl. Na jeho zakázku tu naše krajanka z jedné publikace o malíři už asi 150 obrazů omalovala!
Kdy a kde jste jachtingu propadl? Začínal jste jako většina našich jachtařů jezdit na plachetnici na našich rybnících a přehradách?
Ne, ne, to mě nikdy nelákalo! Kdysi jsem bydlel několik let u moře v Alžírsku, tam jsem k tomu získal vztah. Pak dlouho, dlouho nic. Až po revoluci, kdy se mohlo začít jezdit volně ven, jsem si udělal kapitánské zkoušky a od té doby trávím tak dva měsíce v roce někde na moři. Propadl jsem tomu natolik, že dálkově studuji ve Štětíně námořní akademii, abych měl zkoušky na všechna plavidla bez omezení.
Co byste ještě k jachtingu dodal – jaký je ostatně váš příští krok v téhle oblasti?
Tak tedy zabýváme se tím, že půjčujeme lodě. Rozhodli jsme se, že budeme zastupovat Českou asociaci námořního jachtingu, abychom čelili obrovské neznalosti, která tu na tomhle poli vládne – vydáváme např. i mořeplavecké příručky. V Chorvatsku se naši lidé za dva dny stanou kapitány a hned hrrr na moře, které je zrádné. V Británii s jejich předlouhou mořeplaveckou tradicí jdou na výcvik mnohem důkladněji a přesto tam mají v průměru dvacet záchranných akcí za den! Češi jsou odvážní, ale hrozně lehkomyslní. Jachting pro mne musí zůstat pohodovým sportem, spojeným vždy s partií příjemných lidí; vím, že z našich suchozemských končin pochází řada solitérních mořeplavců, kteří se v samotě a v pocitu: „Já sám a oceán“ vyžívají – nic pro mne! Máme smlouvy s loďaři v Řecku, v Chorvatsku i jinde. Propadl jsem hlavně Řecku s jeho údajně 777 ostrovy, které jsou – včetně svých lidí – specifické a vždy trošku jiné; k tomu ta všudypřítomná historie – to mě opravdu baví! Chorvatsko má řadu nevýhod: moc to tam nefouká, a tak je jízda dost pomalá. Navíc jsou Chorvati takoví, jací jsou – oproti Řekům studení a uzavření. Jadran je též přeplněný rakouskými a německými jachtaři, kteří milují pomalu se houpat bez větru skoro na místě a mají obsazena všechna místa v přístavech a marinách. Tohle léto bych se chtěl podívat na Kubu, je zapotřebí ji vidět a zažít ještě ve „skanzenovitém“ stavu – se všemi těmi dlouhými a širokými americkými „křižníky silnic“ z konce 50. let s obrovskými křídly vzadu i všemi koloniálně barokními zákoutími staré Havany, kde z kamene čiší atmosféra dekadence a pozemské pomíjivosti - než tam zkrátka propukne „ekonomie“ a z Kuby se stane země jako každá jiná.
Další Vaší velkou zálibou je golf – kolik času vám zbývá na něj?
Abych řekl pravdu, golf nehraju moc dobře – právě proto, že vyžaduje hodně času a toho já pro tuhle hru moc nevyšetřím. Ono to ani dost dobře nejde: jezdit na lodích i hrát golf. Ten se tu v posledním desetiletí hodně rozšířil, ale něco mi na tom vývoji vadí. Začaly se tu pořádat turnaje – jen pro ilustraci: Byl jsem členem velmi prestižního golfového klubu v Atlantě. V tomto americkém městě je 125 osmnáctijamkových a několik set devítijamkových hřišť a uspořádají tam do roka 350 turnajů. V České republice je 8 osmnáctijamkových hřišť, ani ne dvě desítky devítijamkových a odehraje se tu 1257 turnajů! Tady by všichni pořád hráli turnaje. Smyslem golfu je vyjít si s přáteli, čtyři a půl hodiny odpalovat míčky v hezkém prostředí a povykládat si a mít z toho radost – ne se honit z turnaje na turnaj. Stala se z této krásné hry firemní hysterie – namísto pohody tak vládne dýchavičná upachtěnost, žádné odreagování po práci, nýbrž plahočení se za poháry, další hektika. Přitom většina nás hráčů golfu je – stejně jako u tenisu – hráčů rekreačních. Podotýkám ovšem, že nemám nic proti tomu si občas na turnaji zahrát!
Další vaší zálibou, jež vás vykazuje jako pohodáře a bonvivána, je kouření doutníků… Poskytněte nám o tom informace „z první ruky“!
Byl jsem silným kuřákem cigaret, ale čím dál víc mi to nedělalo dobře. Doutníky se nešlukují, zkusil jsem to a stal jsem se jejich fanatickým milovníkem. Není to bohužel nejlevnější záliba, ale brzy jsem pochopil, že není zapotřebí kouřit značku Davidoff, kde platíte to jméno, že existují mnohem levnější a přitom stejně dobré značky. I proto musím na Kubu, abych se přizásobil, proto beru na loď jen nekuřáky, aby mi i oni mohli na sebe nějakou tu krabici vyvézt!
Nezapomenuta zůstává éra brněnského Press Clubu, jemuž jste v 90. letech stál v čele - především jeho průkopnické působení na poli diskuse s kompetentními lidmi o věcech, jež každého pálí. Proč je dnes o této instituci tak „ticho po pěšině“?
Vzdal jsem se předsednictví Press Clubu, poněvadž už toho bylo moc a také proto, aby to nevypadalo, že je to můj klub a aby se dokázalo, že tomu může předsedat i někdo jiný – což se ukázalo být ne zrovna nejšťastnějším krokem, protože můj nástupce to celé nechal „vyšumět“ a dnes již se tato brněnská organizace z obecného povědomí takřka vytratila. V průběhu 90. let získal Press Club takovou prestiž, že už sem nejezdili jenom čeští politici z Prahy – kteří sem jezdili moc rádi, že jsme pak museli přijmout pravidlo: „Jednou ročně a ne víc“; klub také nechtěl nikoho upřednostňovat, byl skutečně nezávislý, což se ne všem lokálním politikům líbilo - pak sem začali jezdit i rakouští politici, vystřídala se tu skoro celá rakouská vláda, protože je máme za kopečkem, slovenští politici…
Návštěva maďarského prezidenta Arpáda Gőncze v Press Clubu měla přímo co činit s Městským divadlem Brno – beseda s ním se konala v jeho prostorách…
Ano, k Arpádu Gőnczovi jsem chtěl dojít; tento milovaný maďarský prezident a bývalý disident přijel – a to bylo velmi kuriózní – do Press Clubu a zase se vrátil do Budapešti. Bylo to myslím bez obdoby, aby prezident jednoho státu přijel do jiného státu jenom vystoupit v klubu, aniž by to byla součást nějaké oficiální návštěvy. Nezajel ani do Prahy, aby se setkal se svým protějškem nebo někým z vedení státu. O diskusi s ním byl velký zájem, takže to nešlo udělat v klubových prostorách, kam se vešlo max. 80 lidí, a tak jsme to uspořádali v Městském divadle, které se zaplnilo, pak jsme ještě s panem Gőnczem zorganizovali další schůzky – jednu při obědě přímo v klubu, druhou s brněnskými literáty, na niž se však sjeli muži pera z celé republiky. Prostředí Městského divadla i celé zabezpečení bylo na úrovni a velmi příjemné, diskuse byla otevřeným fórem, při kterém se ptát mohl každý. Myslím, že něco takového tu dnes velmi chybí, stálo by určitě za to klub obnovit.
Šel byste dnes do toho znovu?
Kdyby se vytvořila skupina lidí, která by si rozdělila úkoly a ujala se toho, tak bych se asi přidal, ale abych to sám inicioval, na to už nemám ani kapacity, ani síly, ani čas. Projekt, co děláme pro handicapované, mě – co se práce týká - absorbuje takřka stoprocentně.
Je naprosto paradoxní, že Česká republika nemá ani jeden tzv. „think tank“ – mozkový trust, dalo by se říct. Na Slovensku je takových debatních klubů několik, stejně tak v Polsku či v Maďarsku, nemluvě o zemích tzv. zavedených demokracií. To znamená naprosto nezávislou organizaci, která by byla určitým partnerem organizací vládních. V severní Americe jsou taková nevládní „myšlenková centra“ sponzorována firmami a vytvářejí nezávislé myšlenkové proudy a hnutí – tady se uveřejňuje jen to, co si myslí Gross, Svoboda, Špidla nebo Klaus – nečtete nikdy v novinách, co si myslí nějaký vědec, filozof či jiný člověk s daleko větší myšlenkovou hloubkou, průrazností a erudicí – jako když se před válkou scházel okruh lidí kolem Masaryka, Čapka a Peroutky. Takoví lidé při svých debatách určitě na něco narazí a vytěží na povrch - což se pak třeba může stát podnětem pro každodenní politiku. Kde si lze dnes přečíst, co někdo s pohledem trošku vizionářským - přesahujícím meze reálné politiky - vymyslel, udělal, či publikoval? I proto se dnes náš veřejný život i přístup k zásadním problémům tak neslaně nemastně plácá v plytké kaši myšlenkové průměrnosti.
Kde jsou příčiny tohoto stavu a z koho bychom si zde mohli vzít příklad?
Je to průvodním jevem kapitalismu ještě dost buranského, symptomatické pro společnost, v níž je všechno možné, jenom ne společnost, občanskou; jako by se veřejný život odvíjel jen mezi politickými stranami a nikoliv i mezi nezávislými organizacemi. Stačí pohled jen přes Karpaty k sousedům: nezávislá Slovenská společnost pro zahraniční politiku je dnes oficiálním partnerem ministerstva zahraničních věcí a ministerstvo s ní mnohé věci, na které má reagovat, či které má řešit, konzultuje! Taková společnost si může pozvat politika vlády a vést s ním na nevládní půdě diskusi! Jaká to půda pro uvědomování si problémů a tříbení názorů! Ukažte mi, když sem jezdí zahraniční politici, kde se baví na nevládní půdě s někým! Dluh České republiky
vůči sobě a svým občanům je v tomhle demokratickém deficitu neuvěřitelný – je to na úrovni nějaké země třetího světa a nikomu to ani nepřijde, nikdo se nad tím ani nepozastaví!
Vraťme se okruhem k výchozímu bodu a hlavní náplni vaší současné činnosti: Práci pro paralympioniky!
Před osmi lety jsme tedy pomáhali založit Český paralympijský výbor jako nezávislou organizaci – předtím fungoval pod křídly olympijského výboru, takže bylo slyšet jen o něm a systém byl takový, že stát mu přidělil dejme tomu dvacet milionů korun na roční činnost, z čehož pak paralympionici dostali řekněme 750 000 Kč, přičemž tito jsou dražší v tom smyslu, že třeba nevidomý sportovec potřebuje vodiče, beznohý zase asistenta – zajištění kolem nich je komplikovanější. Tak jsme se rozhodli, že jim pomůžeme.
Musím říct, že již v průběhu prvních let se nám podařila ohromná věc. Ze stupně obecné známosti, který činil 4,5 %, se nám podařilo dosáhnout obecné známosti 90 %! To znamená, že devět lidí z deseti v naší populaci ví o tom, že existují paralympionici. Z některých jsme společným úsilím udělali i hvězdičky – nechci říct hvězdy jako třeba Dominik Hašek, ale jsou to známí lidé! Povedlo se nám též to, že co se týče sponzorských příjmů, jsou tyto naprosto srovnatelné s olympijskými. Podařilo se nám, aby do našeho projektu vstoupily všechny tři televize: ČT, TV Nova i TV Prima a podepsaly společnou smlouvu o spolupráci - jedná se o jediný projekt v republice, u něhož taková smlouva existuje. Povedlo se k projektu přitáhnout desítky slavných osobností, které této dobré věci pomáhaly: herců, zpěváků, malířů i spisovatelů. Naproti tomu je nutno smutně konstatovat, že se nám lépe dojednávají smlouvy s cizinci než s Čechy – cizinci lépe chápou to, že velká firma by se měla chovat jako dobrý občan a vracet. U Čechů je ještě dost nerozvinuté vědomí pro to, že je nutné se starat také o tuto část lidí, uvědomovat si, že není jenom hokej a fotbal, nýbrž že existuje i tahle velká skupina báječných lidí, která nám přináší úspěchy ze zahraničí.
Nepřeženu, když řeknu, že jste přesto již hodně změnili nejen vědomí zdravotně postižených spoluobčanů, nýbrž i celé společnosti…
To zas zcela určitě - pro nás i pro zdravotně postižené sportovce je patrně nejcennějším poznání, že jsme je tímto projektem vyvedli z ghetta! Oni se už dnes nestydí chodit po ulici, oni jsou sebevědomí, chovají se dnes úplně jinak. Předtím to bylo tak, že se konalo vždy vyhlašování nejlepších sportovců roku a mezi nimi byl vždy odměněn i jeden vozíčkář – ti se tak hezky vyjímají na obrazovce, každý to hned pozná, že jsou handicapovaní. Přitom tvoří jen asi šest procent mezi postiženými – na někom, kdo je hluchoněmý anebo má protézu pod kalhotami to nikdo nepozná. Dnes už mají pravidelně sami vyhlašování nejlepších sportovců v různých kategoriích pod záštitou, či dokonce za účasti prezidenta republiky ve Španělském sále Pražského hradu, což je určující zážitek pro celý život. Televize Prima to vysílá v neděli večer v hlavním vysílacím čase. Zde se povedlo něco obrovského a skutečně i něco, co mění společenské vědomí!
Co vás na našem vývoji poslední více než dekády těší a naopak netěší?
Těší mě, že mi stát mluví do méně a méně věcí v mém životě. Naopak mě netěší to, co asi nikoho: klientelismus, korupce, nefunkční justice, nevymahatelnost práva, nevlídnost a neochota lidí na každém kroku – nevím, proč je taková spousta lidí mrzutých a podrážděných!
Jaký je váš vztah k brněnské divadelní scéně?
Chodím do divadla, pokud mám čas – je ho pomálu, musím doznat. Kdysi jsem chodil mnohem víc – to do starého Provázku ještě. Přesto jsem třeba zrovna v Městském divadle viděl skoro všechno, naposledy My Fair Lady (ze Zelňáku), chodím i do Mahenova divadla.
Ladislav Plch - 5. 8. 2003
