Hráči

Hráči jsou doslova mistrnou studií o „duši“ těch, kteří nejen (přesto v prvé řadě) pro peníze, ale také pro potěšení snují nejrůznější podvody – v tomto případě v kartách – a nade vše milují, vedle peněz, riziko, jež jím tento způsob obživy přináší. Není to jen příběh k popukání o tom, jak podvodníci podvádějí podvodníky. Je to i hra o vášni, té opravdové vášni (tedy nikoliv k ženě), o vášni, která faleš, lež, prohnanost (čili ty nejužitečnější vlastnosti) postavila (konečně) na první místo v životě jedince i společnosti a po právu poslala fádní čest a poctivost do míst, kam už dávno patřily. Nakonec je to hra i o tom, že „hráčství“ není jen vydělávání peněz, ale také rozkoš (a ta nám už dlouho chybí, to si přiznejme), rozkoš z kroužení nad propastí i z vymýšlení rafinovaných triků, jimiž lze obelstít druhé (a jestli v tomto neshledáváte skutečnou poezii všedního dne, tak už nevíme). Devíza Gogolových Hráčů, a to stojí za zapamatování, zní: „Žít jako hlupák, to není umění. Ale žít vtipně a chytře, žít tak, že všechny podvedeš, ale tebe nepodvede nikdo – to je kumšt, to je úkol a cíl!“. Sečteno a podtrženo: vedle neomylného smíchu, neboť vězte, že Hráči nejsou o nic méně srandovní než přece jenom poněkud okoukaný Revizor, se vám dostane i poučení, ba návodu – jak na to jít, praktikovat a rychle zbohatnout. A to už stojí za to investovat nějaký ten krejcar (pardón, rublík) do biletky na hráčský koncert.