Lakomec

Velký mistr komických charakterů podává barvitý obraz nekonečných způsobů manipulace, klamu a přetvářky v nejintimnějším prostředí rodiny. Když jde o peníze, neplatí žádná pravidla slušnosti či úcty dětí k rodičům a rodičů k dětem.

Ovdovělý lichvář Harpagon zasvětil život hamižnosti. Lakota je u něho vášeň, kterou omezuje své děti – syna Kleanta a dceru Elišku, o služebnictvu ani nemluvě. Umí peníze hromadit tvrdou lichvou i sebeodříkáním. Jeho děti sice nic neumějí, ale chtějí život žít a užívat, pokud možno s nataženou dlaní. Harpagonova posedlost zlatem v nich vzbuzuje nenávist a posměch – emoce o to silnější, o co více ve jménu chamtivosti otec manipuluje s jejich osudy: Elišku míní provdat za stárnoucího boháče, třebaže dcera miluje mladého Valéra, a Kleanta oženit s bohatou vdovou, bez ohledu na to, že syn je zamilován do mladičké Mariany ze sousedství. Na sňatek s Marianou totiž pomýšlí on sám. V tomto rodinném propletenci odhaluje Molière důsledky Harpagonovy vášně po zlatu. Děti jsou se svými spojenci nuceny vzít věci do vlastních rukou, doběhnout lakomého otce a uštědřit mu ráznou lekci. Jejich prostředky (pokrytectví, pochlebnictví, neupřímnost, lstivost, bezohlednost a vposled i krádež) si však v obludnosti nic nezadají s obludností Harpagonova egocentrismu.

Harpagon je zajisté kvintesence hamouna: lichvaří, šmelí, vyhrožuje, kalkuluje, ale nekrade a najmě hraje s otevřenými kartami. A to se o jeho protivnících říct nedá. V líčení mravů vystupuje Molière jako moralista, ale jako moralista, který nemoralizuje; zůstává komediografem poučeným komedií dellʼarte a starofrancouzskou fraškou. Lakomec je tak výpovědí o stavu lidského ducha a současně nabízí skvělou zábavu. Inscenace Lakomce s Boleslavem Polívkou v roli Harpagona a v režii Stanislava Moši je pak více než příslibem mimořádné divadelní události.