Časopis Dokořán

Rostislav Košťál

Legendární brněnský fotograf, oceněný tituly Autorský FIAP (Artist de la Fédération internationale de l'art photographique - 1975) a ASČF (Autorský svaz českých fotografů - 1976). Bez vnějšího tlaku zakázek nebo časového stresu tvůrčích projektů pracuje Košťál s pracnou technologií klasické černobílé fotografie. Žádný vážně míněný přehled aktu v české fotografii se bez tohoto autora nemůže obejít. Své obrazy zpracovává od počátku do konce a nese tak nejvyšší odpovědnost za výsledek. Košťálovo fotografické dílo je stylově vnitřně rozvolněné, ale obsahově pevně propojené tématem svobody fotografa i modelu. Jeho výraz je někdy dramatický, ale málokdy tragický nebo hluboce a bolestně existenciální. Jedná se v principu o optimistické dílo, vzácné v kontextu české fotografie.

Brno si v šedesátých letech vydobylo výsadní postavení ve světové výtvarné fotografii. Zásadní zásluhu na tom měla skupina fotografů, kteří pracovali v nezávislém výtvarném seskupení EPOS. Byl jste jedním ze zakladatelů tohoto sdružení. Kde vznikla původní myšlenka takto společně pracovat? Jak dlouho trvalo vaše spojení a co byl váš největší skupinový úspěch?

Jako posluchač stavební fakulty VUT v Brně jsem paralelně studoval fotografii u prof. K. O. Hrubého a Ant. Hinšta (1963-67). Tam „vykrystalizovala“ skupina 4 fotografů takříkajíc stejné krevní skupiny, tedy podobného smýšlení, podobného filozofického základu i náhledu na svět a společnost, podobného temperamentu i podobných výtvarných představ. A naše spolupráce se demonstrovala jako skupina EPOS. Složení skupiny bylo: Jiří Horák (*1940), František Maršálek (*1939) a Petr Sikula (*1941) a já. Název skupiny představoval určitý program a zároveň i ambice, které jsme naplňovali koncem šedesátých a v první polovině sedmdesátých let. Pak tvůrčí elán ve skupinovém pojetí vymizel a jednotliví členové se vydali svou cestou. Pro mne ale ten skupinový „duch“ byl dlouho nepostradatelný, a proto jsem se v roce 1976 připojil ke vznikající skupině SETKÁNÍ (Balíček, Borovička, Bílek, Košťál, Kuščynskyj, Michl, Myška, Sikula, Tůma, Weinertová). Generační uskupení Epos sklízelo ocenění na desítkách československých a v rámci tehdy silného mezinárodního fotografického hnutí FIAP také na mnoha mezinárodních fotografických výstavách. Z jednoho úhlu pohledu by bylo možno za výrazné skupinové úspěchy považovat např. ocenění v rámci evropské přehlídky fotografických skupin Photo-Europ (Belgie, Švýcarsko, Francie, V. Británie – 1972 - 1974) nebo na výstavách Evropští fotografové (Berlin – 1970) a TOP-FOTO (Belgie – 1971), ale také nabídky a následné uspořádání samostatných výstav skupiny Epos v prestižních galeriích v Londýně (1969), Sydney (1971), Sarajevu (1976) či Varšavě (1976). Za významnější ale považuji, že Epos ovlivnil amatérskou, ale i reklamní a módní fotografii v Československu a částečně i v Evropě. Skupina EPOS byla totiž jedním z nejvýraznějších představitelů tzv. nové vlny československé inscenované fotografie, která právě v 70. letech kulminovala. Byla ozvěnou hnutí hippies, surrealismu a existencionalismu. Především ale byla protestem a vzdorem k nástupu normalizačního režimu po roce 1969. Vzhledem k tomu, že s postupem oficiálních prudérních postojů představitelů režimu se nesměly publikovat akty, stalo se nahé tělo jedním z významných motivů tvorby skupiny EPOS. Tato až literárně zaměřená tvorba s nahými těly, ponurými náladami a symbolickými jinotaji tak vyjadřovala v kontrastu s oficiální ideologií skutečné ideje tehdejší doby.

Lze vůbec spočítat kolika mezinárodních fotosalonů jste se zúčastnil, kde všude v galeriích jsou umístěny vaše fotografie a kolik jste získal vy osobně mezinárodních ocenění?

Všechno jde spočítat. Ale já nejsem až tak moc pořádný člověk a statistiku vedu nedbale. Ale těch účastí na fotosalonech se skupinou Epos a později ještě také se skupinou Setkání bylo kolem 150, cen jsem obdržel zhruba 100. A odezvou těchto úspěchů byly nabídky na prezentaci děl v galeriích. V české republice je to Hodonín - Galerie výtvarného umění, Brno - Moravská galerie, Praha - Galerie hlavního města Prahy a sbírka Svazu českých fotografů, v zahraničí pak Londýn - Royal Photographic Society, Sydney - Kodak's Gallery, Doboj - Umjetnička galeria, Novi Sad - Galerie, Krakow - sbírka KTF, Tokyo - Canon Photo Gallery.

Co vás na fotografii nejvíce přitahuje?

Špatná otázka. Přitahuje gravitace! A ve fotografii? Spíš byste se měl zeptat, proč fotografuji. A odpovím citátem z Babičky Boženy Němcové: „Kdybych mistrně štětcem vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak. Ale obraz ten, perem kreslený, nevím, nevím, jak se komu zalíbí…“ A protože ani nezpívám, ani nemaluji, ani nehraji divadlo, tak fotím. A z toho plyne odpověď na tu původní otázku: možnost výtvarného projevu jako sdělení pocitů, nálad, názoru a filozofie vnímavému divákovi.

Proč jste po tak úspěšném startu nezvolil fotografii jako své zaměstnání?

Tak to je věcná otázka. Nepřímo jsem na ni již odpovídal. V době „temna“ jsem byl jak svým projevem (převážně akty), tak i kádrovým zatížením nežádoucím na ovlivňování veřejnosti. A fotografie jako řemeslo bez tvůrčích ambicí a bez sdělování myšlenek mi nedávala smysl. No a to, co se napřed nesmělo, to se po roce 1989 naopak chtělo, ale zase ve formě, kterou já jsem nechtěl akceptovat. Takové nabídky (např. erotických časopisů) jsem ignoroval. Od mých kolegů, kteří se profesionalizovali, jsem věděl, jaké to je pracovat na zakázku nevzdělaného nebo bezohledného či primitivního investora. A tak jsem nakonec rád, že dělám jen fotografii na objednávku svého vlastního vědomí a na volnou tvorbu (doposud v této zemi komerčně nelukrativní) si vydělávám svou „občanskou“ profesí.

Kdo vás ve fotografické práci nejvíce ovlivnil?

Tak především ve studentských dobách nahlížení do fotografických knih a časopisů. A pak výrazně již zmíněné studium u K.O.Hrubého a Ant. Hinšta. Hinšt mne naučit reportáž, Hrubý krajinu. A reportážní snímání výjevů s lidským prvkem v krajině se stalo mým stylem. A zde jsme se ovlivňovali navzájem ve skupině Epos. A pokud jde o inspirační vzory, tak z našich fotografů bych jmenoval Václava Chocholu a Františka Drtikola. Ze zahraničních Jusufa Karshe, Sama Haskinse a částečně také Davida Hamiltona. Výrazný vliv ale na mě měli spíše malíři - Mucha, Švabinský, Preisler. A nepřímý vliv měl i Bohuslav Martinů.

Věříte, že po nástupu digitální fotografie, kdy denně vznikají miliardy fotografií, má ještě výtvarná fotografie budoucnost?

Problém výtvarné fotografie bych vůbec nespojoval s fotografickou technikou, tím méně s nástupem digitální fotografie. Ani výrazný přírůstek fotografujících v 90. letech ještě s analogovou technikou neovlivnil nijak významně vážnou fotografickou tvorbu. Tak ji neovlivní ani celoplošný nástup fotografie digitální. Ta výtvarná fotografie je o sdělení a „oku“ fotografa. Každá z technik má své výhody a nevýhody. Já za výhody digitálu považuji rychlost přenosu díla a materiálovou úsporu zejména v žurnalistické reportážní fotografii. Za nevýhodu pak především malou koncentraci na tvorbu vlastního záběru s podvědomou možností dalšího výběru. A u analogové, tedy klasické fotografie film/ papír (negativ/pozitiv), vidím výhodu v příjemnější, rychlejší práci s fotoaparátem a nesmazatelnost políčka vede k zodpovědnějšímu snímání. Nevýhodou je pracnost zpracování, ale to je zase ta krása řemesla.

Existuje ještě nějaké umělecké odvětví, které vás přitahuje?

Sklo. A bude to ale tím, že dlouho spolupracuji s akademickým sochařem - sklářem Františkem Víznerem, který je naopak sympatizantem fotografie a se kterým jsem měl několik společných výstav. A pak je to divadlo, kde jsem kdysi čerpal svoje modely. Šlo hlavně o posluchače brněnské JAMU, například Janu Švandovou, Elišku Balcerovou, Jiřího Bartošku, Evu Gorčicovou, Zdeňka Junáka, Karla Mišurce, Zdenu Halákovou, Evu Píchovou, Simonu Pekovou, Evelyn Pacolákovou, Kateřinu Jebavou atd.

Jef Kratochvil | 02. 12. 2006