Časopis Dokořán

Povídání s Láry Kolářem

Ladislav Kolář - řečený Láry - je podle některých zlých jazyků mimozemšťan. Není to pravda. Láry se chová stejně jako my, vypadá jako my - jen si nechal kupírovat tykadélka. A proč „Láry“? Jeho přezdívka vznikla již v jeho dětství a byla odvozena z pohádkového „láry-fáry“. Když byl Láďa hodný, říkali mu děti Láry. Když zlobil, Fáry. Protože Láďa zlobil čím dál míň, zůstalo mu Láry a na Fáry se zapomnělo. I dnes je Láďa pouze Láry. Jeho kladný vztah k dětem, ke zvířatům a k pivu je pro mnohé příkladem. Jeden důkaz z mnoha: když jde Láďa - pardon Láry - na procházku s jejich pejskem Metodějem a u nejbližšího stánku si dá pivo, otáčí se k dětem zády, aby nedával špatný příklad. Naše manželky nám ho dávají za vzor coby ideálního muže a partnera, potažmo manžela. Je nesnesitelně kladný. Asi ho s kolegou Mazákem brzy uškrtíme...

Takže - rozhovor s Láry Kolářem

To jsem já. Dobrý den.

Dobrý. Což takhle začít tvým životaběhem? Třeba od porodu!

Dobře, začnu od porodu. Tak na ten si vůbec nepamatuju. Jedním z prvních zásadních vjemů mého života je poznání mých rodičů, asi tak ve třech letech. To jsem se začínal rozhlížet. Další podstatný okamžik je můj vstup na devítiletou školu, první výrazné setkání s organizovaným životem. Jinak jsem nikdy nikam nevstupoval a jsem rád, že jsem všem „stranám“ odolal. Taky nesmíme zapomenout na „lidušku“ - Lidovou školu umění, obor klavír. Jestli je ve mně něco muzikantského, tak především díky této škole. Potom setkání se sportem: hrával jsem basketbal - ten dokonce asi tři roky závodně za starší žáky - oddíl První brněnská strojírna. Já jsem Brňák ze Židenic a tam stála hala tohoto oddílu, tak jsem tam chodil. No a potom přišel mezník mého života: vstup do dramatického kroužku k mé mamince a to výrazně ovlivnilo mou další cestu životem - směr divadlo. V kroužku jsem začínal jako herec malých rolí: nejdřív zajíček, pak různí rarachové a nadpřirozené bytosti. Maminka mi velké role nedávala, protože si myslela, že jsem líný a že se tolik textu nenaučím. Pak jsem ale za odměnu a za výdrž dostal roli medvěda: „Brum, brum, brum - tady stojí dům. Tady stojí chalupa, kterou medvěd rozdupá.“ To jsem dělal výborně. A měl jsem krásnou srst! Ale nikdy jsem si nezahrál lišku nebo pejska. To mě mrzí dodnes. Na základě těchto nabytých hereckých zkušeností jsem se přihlásil na konzervatoř, ale první příjímačky jsem neudělal. Nechápu. Takže jsem začal studovat SVVŠ, něco jako dnešní gymnázium, ale tenkrát to bylo „od každého něco a nic pořádně“, a když jsem zjistil, že takhle teda ne, tak jsem se z pudu sebezáchovy opět hlásil na konzervatoř a zkoušku jsem napodruhé udělal. Tam to byly příjemné tři roky. Učil mě - kromě jiných - Zlatomír Vacek. Prospěch byl čím dál lepší, předměty mi šly, klavír a kytara díky „lidušce“ v pohodě (na rozdíl od některých mých spolustudentů), takže jsem školou „prošuměl“ ani nevím jak. A pak přišlo první angažmá v Olomouci-Hodolanech, kde fungovala olomoucká operetní scéna. Takže jsem začal svou profi kariéru jako operetní herec. Člen sboru s povinností sólisty. Moje největší role tam byla v Řeku Zorbovi. To jsem hrál toho... jak se jmenuje... ten... no... Viděl jsi Zorbu?

Ano.

No tak ten, jak je jeho... jak ho do toho... Nevzpomínáš si na jméno?

Ne.

Tak to nevadí. Tak toho jsem tam hrál. Pak jsem přestoupil na rok a půl do brněnské operety - tam nic moc -a tak jsem přestoupil na tehdejší OKVS, vzdělávací středisko, které mělo pod palcem Flédu, Netopýra, a tam jsem hrál v Černíkově režii v kusech, jako Táboráku plápolej a jiných taškařicích a fungoval jsem tam jako hrající kulturní referent. V podstatě jsem zřizoval sám sebe. To byl hezký čas. Hrála tam se mnou moje žena Mirka, řečená Mikina, stále Kolářová a Hrůza - znáš Hrůzu?

Ne.

Tak s tím. Pro ně to byly kšefty, pro mne taky, ale já jsem měl ještě navíc plat kulturního referenta.

To šlo?

To šlo!!! To byly krásné časy...

Nebyl to střet zájmů?

Ale né. Paní ředitelka mě měla ráda. Já sám jsem byl vždycky neprůraznej. Pak dva roky na cestách s estrádou „Brno vás baví“ - to jsem viděl kus světa.

Kde jste všude byli?

Tak - po republice. Taky pěkná doba. A pak přišlo angažmá v Uherském Hradišti. To bylo v roce 1977 a mě bylo 27... Krásný věk.

To bylo cílené chtění?

Ale né. Jezdil jsem tam za svou ženou, probíhaly večírky, zpívalo se, hrálo na kytaru... seznámil jsem se s lidma z divadla, taky s režisérem Domesem... a tak mi jednou řekli: „A když sem tak jezdíš - nechceš do angažmá?“ A já na to: „A víte, že jo?“ A bylo. No tak - tak to přesně nebylo, ale tak nějak jo. Prostě na základě pravidelné účasti na kolektivních dýcháncích jsem byl kolektivně přijat. No a po půl roce jsem byl na vyhazov - byl to přece jenom velký skok. Ale pak jsme chystali „Pygmalion“. Roli Pickeringa měl hrát kolega, ale dostal kšeft a z role se vyvlíkl. A na první čtené zkoušce řekl režisér Hynšt: „Co se dá dělat, bude to hrát Kolář.“ Ale Kolář celkem překvapil. Při hodnocení sezony bylo na mou adresu řečeno: „Vida - pan Kolář na sobě pracoval!“ A tak jsem v Hradišti zůstal třináct let. Zahrál jsem si moc a moc krásných rolí: Petruccia, Cholstoměra... A rozloučil jsem se s Hradištěm Peer Gyntem.

A cesta do Brna?

Chtění změny. V té době jsem měl pocit, že už stagnuju, že už mě v Hradišti nic překvapivého a výrazně nového nemůže potkat. Měli jsme se ženou nabídku z Ústí nad Labem, byl se na nás podívat jejich tehdejší šéf... ten... no... jak se jmenoval...-

Nevím.

To je jedno. Ale zároveň jsme dostali nabídku z Brna od režiséra Pavla Doležala - a už jsme tam byli! A jsme tam dodnes. A lidi mě tam mají rádi - aspoň doufám... Mě třeba strašně potěšilo mé umístění v anketě „Křídla“. Dostat se mezi ty mladé vlčáky, kteří jsou hezčí a mladší než já, to mi udělalo opravdu velkou radost.

V kterém roce to bylo?

Nó - to bylo... počkej... teď během pěti let to bylo... Nebo...-

Prý jsi popleta?

Ale to né, popleta. To je normální zapomnětlivost. Když má člověk kalendář nabitý a učí na škole a do toho divadlo - tak něco prostě vypadne z paměti. Já mám ve zvyku napsat si do mobilu věc, kterou nemám zapomenout. Ale pak si to zapomenu přečíst. Tak v tom snad jsem popleta. Ale to se může stát i nepopletovi. I když - mně asi častěji... Pravda je, že jsem jednou šel venčit našeho psa a po návratu, uspokojen splněním povinnosti, jsem šel spát. Ráno se mě žena ptá: „Ty už jsi byl se psem venku?“ No - nebyl. Zapomněl jsem mu večer sundat košík. A to je všechno. Jó - jednou jsem psa zapomněl v kufru auta a jednou před obchodem, ale nic se pejskovi nestalo. A to už je fakt všechno. Důkazem toho, že to se mnou není tak zlé, je to, že pejsek stále žije.

A zpět k divadlu. Za jakého herce se považuješ?

Jako mladý jsem logicky hrál milovníky, ale časem se rejstřík rozrůstal a myslím, že dneska můžu hrát role komické i dramatické. Nemůžu říct, co hraju raději. Já prostě stavím roli na textu a na základě toho se snažím vystihnout charakter postavy, ať je žánrově jakákoli. A proto taky mám rád roli Wolseyho z Jindřicha stejně jako „šíleného“ Istanguu z Brouka.

Jak jdeš na roli?

Moje role začíná znalostí textu, poslouchám režiséra. Nepatřím mezi improvizátory. Mám rád práci s režisérem, povídání si o roli a čteným zkouškám přikládám důležitou váhu (pokud ty zkoušky stojí za to), abych po nich mohl přijít na zkoušku, vědět o své roli co nejvíc a tuhle znalost ve spolupráci s režisérem dovést do co nejlepšího výsledku. Ale - jako ve všem - ne vždycky se dílo podaří.

Jak prožíváš premiéry?

Jsem nervózní, ale nijak výrazně. Tak třeba: premiéra o půl osmé. Do divadla kolem šesté, ale předtím doma hodinu relaxu ve vaně. Ale mnohem nervóznější jsem, když má premiéru moje žena. Dívám se na ni, držím jí palce, ale ta bezmoc, že jí nemůžu nijak pomoci - i když vlastně nevím v čem, já vím, že to zvládne - ale ty nervy za ni jsou horší, než nervy mé vlastní za mě.

Taky skládáš divadelní muziku...

Já jsem to bral jako finanční přilepšení, ale časem se z toho stal koníček. A tu muziku jsem daleko raději dělal v dobách, kdy jsem ještě neměl počítač - když jsem to musel skládat u klavíru a psát to pracně do not na papír. K tomu skládání jsem vlastně přišel jako slepý k houslím: v klubu v Hradišti jsme hrávali písničky a režiséru Hugo Domesovi onemocněl pozvaný skladatel Liška, a tak se mě Domes zeptal, jestli tu muziku k představení nechci napsat. Nakonec z toho bylo asi 35 scénických hudeb.

Jsi taky chalupář...

Za dob účinkování v Hradišti jsme si pořídili chalupu v Kržlích u Halenkovic. Kržle jsou nejkrásnější místo na světě. Paneláky jsme zbourali, zůstaly jenom sruby. Máme poštu, služebního psa, autobusovou zastávku, ministra obrany, regentschoriho a ohlašovnu požárů. Pokud Kržle nezničí civilizace, tak bychom tam chtěli na pokročilá kolena zakotvit. Ale ne „důchodcovsky“: budeme vyrážet jako aktivní starci a stařenky na spanilé jízdy po regionu a ve kterém divadle bude nějaká díra, tak tu hned umělecky zaplátujeme. Pokud nás plátovat nechají.

Jaká práce tě v divadle čeká teď?

To nevím. Třeba o jedné své roli jsem se dozvěděl jenom „díky“ tomu, že jsem šel na operaci s nosem. Tak abych se v nemocnici mohl učit text, dostal jsem echo. Jinak nevím, jak se to dělá, vědět něco dřív. Asi nejsem konspirativní. Myslím, že ne. Aspoň o tom nevím. U svých kolegů jsem se s tím rozhodně nesetkal. Spíš si ze mě dělají srandičky, ale to je naopak znamení toho, že mě asi mají rádi.

Umíš se naštvat?

Ale to ani nechtěj vědět. Tak jednak se rozklepu, pak začnu koktat, což je taková moje specialita a pak zapomenu, proč jsem se naštval. Třeba masový vrah bych nedokázal být. Když, tak bych to bral po jednom. Ale u druhého bych stejně přestal.

Jak zaháníš smutek?

Když se mi to výjimečně stane, tak to rozjezdím na kole.

A když je veselo?

Tak to taky rozjezdím na kole.

Prý na kole uštváváš svou rodinu?

Ale né. Jednou jsem sice Mikinu, ženu svou, uštval. ale to byla výjimka. To víš - když uštveš o dva roky mladšího člověka, tak ti udělá radost.

Máš nějakou neřest?

Mám. Pivo a alkohol vůbec. Ale nikdo o tom neví.

A teď tři přání! Jsem děda kouzelník!

Jedno výrazné přání bych měl: aby se všechno kolem nás najednou vrátilo před rok 1989. Ty fronty, podpultovky, kádrování..., aby si lidi uvědomili, že je to teď přece jen o něco lepší. Pak to druhé, aby všichni nehodní lidé (Láry řekl: „hajzlové“) chodili jeden den po ulici nazí. Abychom se zorientovali. A nakonec třetí: protože jsem herec a mám rád divadlo, aby se zlepšili divadelní kritici. Divadlo jde dopředu a mám pocit, jako by se divadelní kritika nechala tím divadlem vléct a tak trochu zaostávala. Jé - promiň, já si odskočím. Hned jsem zpátky!

Láry se zvedá a odchází směr záchod. Vzhledem k tomu, že sedíme v restauraci slušné cenové skupiny a on požil již dvě piva, nedivím se. Sedím sám u stolu, před sebou svůj obligátní jaterní čaj s ledem a přemýšlím o svém kolegovi. Láry Kolář je mimozemšťan. Tento rozhovor se měl natáčet, protože Láryho neopakovatelná gesta a jeho mimika jsou daleko podstatnější než to, co říká. Tím neříkám, že říká blbosti. Jen je třeba ho při jeho vyprávění vidět. Pohled upřímný, a evidentní radost z toho, že umí mluvit. Že když nezapomene, tak pomůže. Protože s ním nežiju, mám ho rád. Nevrací se. Asi zapomněl, že máme spolu rozhovor. Nevadí. Doma si košík sundám sám.

Erik Pardus | 26. 02. 2007