Dokořán / březen 06/07
Rozhovor s Radkou Coufalovou
Je drobnější postavy, ale na jevišti ji nepřehlédnete ani nepřeslechnete. Radka Coufalová-Vidlák má výrazný hlasový projev a se svým tělem dovede stojky a všelijaké podivuhodné kejkle. „Není to jen talentem, dřela jsem. Ještě v době ostravských gymnaziálních studií jsem byla členkou pohybového studia u choreografky Lenky Dřímalové, žačky Pavla Šmoka. Dřeli jsme jako barevní, dodneška z toho čerpám,“ říká sympatická Ostravačka a pěkně se u toho směje. Stačilo málo a tančila v baletu, protože zmíněný mistr moderního výrazového tance ji lanařil do svého věhlasného souboru.
Radka umí též malovat a kreslit, otevřete přebal Dokořánu a koukněte se. Jen jakoby pro potěšení občas navrhne kostýmy pro nějakou inscenaci. Je taky čarodějkou. Jednou ze tří z Eastwicku, které od 10. února obsazují Hudební scénu. V době svých studií na JAMU rozhodně očarovala, jak se přiznala, svého manžela Milana Vidláka, věhlasného a všestranného hudebníka. Hrál už s Gustavem Bromem. Doma je Radka v Brně, ale táhne ji to zpět na sever. Ostravské divadlo je prý takové bližší, rodinné. Jenže manžel by tam nahoře žít nemohl. Proto zůstává Radka Coufalová-Vidlák v Městském divadle Brno a to je dobře. Ostatně koncem března se dozvíme, zdali bude poctěna Cenou Thálie, na kterou byla nominována.
Čarodějky z Eastwicku jsou trochu jinačí než čarodějnice z klasické pohádky. Přesto se zeptám, zdali umíte ještě jinak čarovat, než jak to poznal manžel?
Je to těžká otázka. Přiznám se, že na tyto schopnosti věřím a trošku se jich obávám. Jednou se jimi začnu zabývat víc. Někdy vykládám karty jen pro sebe nebo někomu z rodiny. Na odhady budoucnosti si netroufnu. Myslím, že je to běh na dlouhou trať, ještě se budu muset hodně dlouho učit. Mimochodem, s manželem jsme se očarovali navzájem...
Divákovi se zdá, že díky svému temperamentu oplýváte nekonečnou energií. Býváte vůbec unavená?
Já bývám přímo hotová, ne unavená. Zavedla jsem v divadle pro nás herce a zpěváky takový termín - a nechci, aby to vyznělo nějak hanlivě - že jsme Mošovy děti na knoflík. Opravdu jsme jaksi zapínáni, protože v každé volné chvíli mám pocit, že nás vypnuli a okamžitě se nějak regenerujeme. Potom stačí, že korepetitorovi upadne ruka na klávesu a já jsem ihned nachystaná, už zpívám, všichni se mi smějí. Ale zase jsem pyšná, že nás ten Standa (ředitel divadla a režisér Čarodějek z Eastwicku Stanislav Moša) takhle vycvičil. Myslím, že jsme připraveni opravdu do tvrdých podmínek. Náš mozek je schopný vydržet i velké nervy. Jsme flexibilní, a to je v dnešní době strašně důležité.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad využití schopnosti flexibility?
Zažila jsem to při natáčení jedné televizní inscenace. Rozdali nám změněné texty a já jsem se ten svůj bez řečí naučila do deseti minut. Přijdu na plac a ostatní herci se vzepřeli, že se to nemůžou tak narychlo učit. Změna se zrušila a já se to zase musela přeučovat zpátky na starou verzi (smích). Taková jsou kritéria pro herce, jako jsme my z Městského divadla, kteří jsme hráli po světě od smetišť až po kasina. Z jazyka do jazyka. Když jsem se měla naučit ve španělštině samotářku z muzikálu Bídníci, bylo to vystoupení v rámci Muzikálů z Broadwaye, říkala jsem, že se to v životě nenaučím. Až jsem se to naučila, říkala jsem, že se už naučím všechno. Pak přišel Petr Kofroň se svou hudbou v Magické flétně a říkala jsem, to se opravdu nenaučím, a když jsem se i toto naučila, myslím, že jsem už dobře cvičená opice, která se naučí cokoliv.
Ještě bych se rád vrátil k vašemu temperamentnímu pohybu na jevišti. Vybavuji si mnohé vaše role, namátkou třeba Zlotru v Zahradě divů. Nádherně tam při zpěvu lítáte a skáčete. Máte ráda takové vypětí?
Ne, naopak, ráda se někdy uleji. Ono je možná někdy i na škodu, že jsem v těle taková hypermobilní. Možná je někdy lepší se zastavit a zkusit své tělo neovládat. Je to takový protiúkol. Ovšem připouštím, že být hodně pohyblivá je pro mne příjemné. V muzikálu se to využije. Hodně jsem se opravdu naučila od svých 14 do 19 let u Lenky Dřímalové, dnes je v Ostravě přední choreografkou. Objeli jsme s ní lán světa, pět let jsme byli v republice nejlepším amatérským souborem moderního tance. Klasiku nás tam vyučoval Rodion Zelenkov z Ruska, jinak jsme dělali scénický tanec. Ve workshopech naše učitelka kladla důraz na kreativitu, na kontaktní improvizaci, na různé techniky.
Odkdy jste věděla, že budete herečkou a zpěvačkou?
Někdy v druháku na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce jsem se pohádala s maminkou, nelíbilo se jí, že bych ráda na uměleckou školu. Tenkrát mi řekla, že přece když jsem na těch prknech ani nestála, tak jak si můžu věřit. A já jsem hned druhý den potom jela do Komorní scény Aréna, je to taková malá profesionální scéna v Ostravě. Tam jsem zaklepala a zcela na drzačku se zeptala, jestli nepotřebují mladé herečky. Takže jsem tam vlastně od druhého ročníku hrála, následně v Divadle Petra Bezruče a v Divadle Jiřího Myrona. Měla jsem na gymnáziu individuální studijní plán a vlastně jsem ani moc nechtěla jít na JAMU. Měla jsem spoustu nabídek a hodně lidí mně vysokou školu v Brně vymlouvalo. Dokonce vznikly dva tábory, jeden byl pro studium na JAMU, druhý proti. Nakonec jsem do Brna šla, protože si to přáli rodiče. O tom, že budu herečka, jsem věděla možná dříve než to, že budu zpěvačkou. Protože na JAMU jsem se teprve začala učit zpívat. Dokonce jsem tam dostala jakousi podmínku, když mně to nepůjde, tak… Ale nakonec ze mne přece něco vymáčkli (smích). Teď už studia na JAMU nelituji, potkala jsem tam spoustu přátel. Tolik jsem jich neměla ani v Ostravě, kde jsem v době, kdy mladý člověk přátele získává, hodně pracovala. Ano, mám tam jednu kamarádku, ale tady v Brně jsou lidi, které mám ráda. A potkala jsem tady také manžela. Na JAMU jsem studovala s Ivankou Vaňkovou, s Jánem Jackuliakem, s Oldou Smyslem. Celkem nás bylo sedm, z toho jen tři Češi.
Může si Ostravačka zvyknout na Brno?
Jsem tady doma, ale táhne mě to nahoru. Přiznám se, že jsem tady opravdu kvůli rodinnému zázemí. Kvůli manželovi.
Neslyším z vašich úst ostravský přízvuk, ani při uvolněném posezení u kávy. Mluvíte tak někdy?
To si pište, že mluvím ostravsky. Stačí, když jen pomyslím na maminku nebo na někoho z rodiny a už jedu. Ani to nemusí být telefon, stačí jen myšlenka a už mluvím ostravsky. Můj syn má velký ostravský akcent, protože tam často jezdíme.
Přibližme čtenářům Dokořánu vaše výtvarné schopnosti. Mohla byste vzpomenout na některé kostýmní návrhy?
Úplně první věc jsem dělala v roce 2002 na Malé scéně Mahenova divadla do inscenace Na dotek od Patricka Marbera v režii Jany Janěkové. Bylo to s problémy vzhledem k omezenému rozpočtu. Nicméně se povedlo. Předloni jsem navrhovala kostýmy do Händelovy opery Acis a Galateia pro festival ve Znojmě, dirigoval Roman Válek a režírovala také Jana. Jen týden před premiérou jsme se sjeli, zpěváci zkouší a já na koleně maluju a něco málo i ušiju. Včetně výroby masek. Loni v létě jsem ještě kostýmovala Mozartova Dona Giovanniho se stejným týmem a na podzim jsem dostala nabídku od brněnského tanečníka a choreografa Davida Strnada, potřeboval ode mě kostýmy pro vystoupení svého souboru v choreografii Mexičana Joa Alegada. Ale pro mateřské divadlo nic takového nedělám, to bych si netroufla, bylo by to fakt velké sousto. Nemám dvě profese, kostýmy navrhuji intuitivně, nejsem v takové profesi vzdělaná. Ani se netroufám vřadit do nějaké kostymérské pozice.
Máte ve své kresbě nějaký vyhraněný styl?
Dělám vesměs perokresbu. Maluji od roku 1998, měla jsem už asi 13 výstav. Celou tu dobu jsem dělala jen bílou a černou kresbu, až v minulém roce, při zatím poslední výstavě, jsem zkusila i barvy a hned se půlka výstavy prodala. Jsem na to pyšná. Některé moje práce vystavili také v mém gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce, mají tam galerii. Malujete ilustrace také do jiných periodik než do Dokořánu? Ne, Dokořán byl pro mne první nabídkou, moc mě to těší. V listopadovém čísle také zařadili moji básničku, občas nějakou napíšu.
Co vás inspiruje?
Divadlo. A taky ženy. Strašně se mně líbí ženy jako umělecký objekt.
Troufnul si někdy některý Pražák mluvit před vámi a před manželem o Brňácích jako o vidlácích?
Já jsem to opravdu zažila minulý rok v Praze při natáčení nějakého seriálu. Pán, který mě líčil, měl z našeho příjmení docela Vánoce. Jak jste k něčemu takovému přišla? Vidlák??? Mně se to vždycky strašně dotkne, protože manžel je ve svém oboru naprostá špička a pojem. Samozřejmě chápu, že ho někdo nemusí znát, ale že si dělá srandu z jeho jména, to se mě strašně dotýká (smích).
Jak vůbec zvládáte divadlo a rodinu?
Matyášek má tři roky, já jsem zaměstnaná od jeho osmi měsíců. První sezonu po mateřské to bylo celkem fajn, zkoušela jsem jen tři věci. Ale v minulé sezoně jsem měla sedm premiér a to mě totálně vyčerpalo a zničilo, manžela asi taky (smích). Naštěstí mám hodnou maminku a vůbec ostravskou rodinu, která mi pomáhá. Když je nouze nejvyšší, přijedou a pomohou. Mám také dvě studentky-hlídačky. Jsem nešťastná z toho, že neplním mateřské povinnosti, jak bych měla, nicméně teď je zase tak strašně nabitá sezona, že už pomýšlím na jedinou cestu, jak znovu na chvilku utéct - s druhým dítětem. Strašně se na to těším, nevrátím se tak brzy. Malý prospívá, je z něho dobrý kluk, manžel to dobře vede.
Ceny Thálie budou uděleny až 24. března, vy jste byla nominována za roli Vypravěčky v inscenaci Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Kdybyste náhodou cenu nakonec nezískala, ptám se, jestli může být radost z nominace intenzivnější než intenzita smutku, když člověk skončí (až) na druhém či třetím místě.
Já to jako smutek vůbec nevnímám. Mě těší, že jsem v úzkém výběru a tím to pro mě hasne. Opravdu žádné ambice nemám, přiznám se, že ani ceny příliš vážně neberu. Těší mě to, ale není to nic, co je pro mne životně důležité.
Budete si připravovat projev na přebírání Ceny Thálie?
Nebudu, ale je pravda, že přemýšlím, abych na někoho nezapomněla, komu mám poděkovat, kdyby případně k tomu došlo. Abych tam neblekotala.
Co kdyby vám přišla nabídka angažmá z Prahy, třeba po prvenství mezi nominovanými na Thálii?
Ne, do Prahy nikdy. Je to tam hektické, uspěchané, uhnané, mají větší ambice. Lidi jsou vůči sobě víc tvrdší, já na to nemám. Daleko úspěšnější bývají často ti, kteří neumějí nic, ale protože se umí prodat, mají se lépe. A to je mi proti srsti. Já radši budu pracovat. Balábile, bulvár a takové věci jsou pro mne velká přítěž, strašně mi to vadí. Do Prahy vůbec, to je pro mne konečná.
Tak tedy Ostrava a Brno. Znáte důvěrně obě města. Liší se nějak jejich divadelní obecenstvo?
Bude asi přibližně stejné. Jako herečka vnímám, že v Ostravě chodili do divadla mí známí, přátelé, rodina, a bylo to pro mě takové srdečnější. Najednou jsem přišla do cizího města, nikoho tu nemám a vlastně najednou tam nikdo v obecenstvu nesedí, nikdo, kdo vás zná. Ale mě to nemrzí. Já jsem už někde říkala, že nejradši hraji pro anonymní publikum. Jakmile mám v hledišti někoho známého nebo rodinu, tak se hned cítím zodpovědná a to je potom hrozné. To je výkon docela špatný (smích)!
Bývá z pohledu herečky našeho divadla rozdíl mezi premiérovým a řekněme reprízovým obecenstvem?
Ano, liší. Nemusí to být zrovna premiérová představení, mohou být zakoupená různými firmami. Potom záleží, jestli už byl před představením raut nebo ne. Když si diváci už předem dají vínko, tak jsou úžasní, baví se. Nebo si dají vínko o přestávce. Přijdou naladěni, to je také fajn. Ale při bezrautových zakoupených představeních bývá obvykle kožené publikum. Lidi se možná před sebou stydí reagovat, protože se znají. A premiérové obecenstvo, to jsou kritici, politikové, důležití lidé, kteří se také neprojevují nijak spontánně. Ale je pravda, že na konci představení bývá odezvou báječný potlesk. Jsou to ukáznění diváci, sedí jak pěny a my si říkáme, ježíšmarjá, to bude asi strašný, ale nakonec je velký úspěch.
Nestačili jsme vyjmenovat všechny vaše současné role. Sám si vzpomenu na Žofii ve Ferdinandovi kd’E ste? a na roli v Magické flétně, která již byla stažena z repertoáru. Respektuji, že ji nechcete komentovat. Od konce února hrajete Mámení v nové inscenaci Labyrint světa a ráj srdce. Můžete doplnit další ztvárněné postavy?
Ráda hraji Kirké v Odyssei a potom Hodl v Šumaři na střeše od Jerryho Bocka, Sheldona Harnicka a Josepha Steina. Přiznávám, že nemám vůbec vysněné role, ale když jsem se dověděla o Šumařovi, těšila jsem se. Pak mně bylo líto změny, hrát jsem neměla, ale pak se vše seběhlo jinak a roli jsem dostala. Jsem za to strašně vděčná, je to krásná postava a celá věc je nádherná. Je to opravdu můj muzikál všech muzikálů, má hlubokou myšlenku a popírá všechny ty iluze, že muzikál je povrchní téma. Připouštím, že je, ale některé muzikály jsou výjimky.
Jak relaxuje herečka Radka Coufalová-Vidlák?
Nejraději v přírodě, nejvíce se těším na chatu, kam jezdíme celá velká hlučná ostravská rodina. Stále se rozmnožující rodina. Tam se nejvíce těším, tam si nejvíce odpočinu, mezi spoustou dětí. Není to odpočinek fyzický, ale mentální. Vnímám změnu prostředí a vnímám obyčejné problémy, které jsou mně hrozně vzácné.
Jef Kratochvil | 26. 02. 2007
