Inscenace Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, recenze

Když dramaturgie Městského divadla v Brně hledala titul, na němž by postavila svůj tradiční vánoční a silvestrovský program, nemohla Shakespearovu komedii Večer tříkrálový pominout. Hra nabízí sérii humorných situací, komických převleků a šťavnatých dialogů typických pro starou dobrou alžbětinskou komedii. Je dobře, že se pro ni nakonec divadlo rozhodlo, neboť hostující slovenský režisér Roman Polák dokázal ze známé předlohy vytvořit dílo s několika významovými rovinami.
 

Řada rozmanitých bláznivých situací vyrůstá jednak z romantického příběhu o dívce Viole, která v převleku za sluhu proniká k milovanému vévodovi, jednak z druhého dějového pásma, v němž parta rozverných kumpánů kolem opileckého pana Tobiáše vytrestá samolibého pokrytce Malvolia. Obě dějové linky propojuje postava bohaté hraběnky Olivie, která je Tobiášovou neteří i vyvolenou samotného vévody.
 

Více než tříhodinová inscenace Městského divadla v Brně těží ze současného a svěžího překladu Jiřího Joska, ale také z mnoha neotřelých inscenačních nápadů. Režisér Roman Polák vytváří na jevišti osobitou atmosféru karnevalového veselí, v němž je vše dovoleno a masky si nasazuje téměř každý. Převlek potkal nejen postavu Violy, ale i figury dvou šlechticů ve službách vévody, které ztvárňují Lenka Janíková a Veronika Poláčková. Vévoda je tak obklopen pouze ženami v mužských rolích, takže maskovaná Viola z této sestavy nijak nevyčnívá. Absurditu převleků pak dotáhl režisér tím, že Hanu Holišovou nechal hrát dvojroli Violy i jejího bratra Sebastiana. Při závěrečném rozuzlení vznikají komické situace už proto, že oba odloučení sourozenci se tu mají nakonec šťastně obejmout. Ačkoliv z dnešního pohledu jde o prvek nevídaný, režisér tak vlastně navázal na dnes již zapomenutou inscenační konvenci, která u nás fungovala v 19. století.
 

Dalším pozoruhodným inscenačním prvkem je provokativní scénografie. Postavy začínají hrát v renesančních šatech, jež postupně nenápadně vyměňují za moderní, čímž kostýmní výtvarnice Karola Šimáková naznačuje nadčasovost textu. Scéna Pavla Boráka pak dostala podobu šikmých dřevěných vln, které připomínají dráhu pro skateboarding. Dva kluci tu na prknech s kolečky řádí nejen o přestávce, ale i během představení a společně s davem karnevalových masek vytvářejí cosi jako spolek bláznů, jimž je na jevišti vše dovoleno.
 

Pro ostatní aktéry je ovšem problém přijít na jeviště tak, aby přitom nespadli či alespoň neztratili rovnováhu. Největší herecké břemeno nese Hana Holišová ve zmíněné dvojroli Violy i Sebastiana. Mimořádně talentované herečce se podařilo vytvořit plnokrevnou figuru chlapáka i dívky, která předstírá, že je chlapák. Výkon Viktora Skály v úloze ctižádostivého Malvolia graduje ve slavné scéně s podvrženým dopisem, po níž předstupuje před nic netušící Olivii Pavly Vitázkové ve žlutých punčochách s překříženými podvazky. Melancholické tóny vnáší do děje blázen Feste v uměřeném podání Erika Parduse. Jeho zádumčivým písničkám dodal potřebnou náladu skladatel David Rotter také tím, že se v melodiích nechal inspirovat dobovými notovými zápisy.
 

Hlavním kladem brněnského Večera tříkrálového je vytvoření karnevalové atmosféry, která zřejmě navazuje na staré pohanské slavnosti související se zimním slunovratem, ale i na středověkou tradici svátků bláznů. Komedie záměn, šálení a převleků se tak záměrně prolíná s reálnou atmosférou vánočních svátků a silvestrovského veselí, která se kvapem blíží. Jestliže v závěru na scénu přicházejí Tři králové a společně s ostatními aktéry zpívají svou píseň, v níž vinšují štěstí a zdraví, jde nejen o silvestrovskou taškařici, ale také o opodstatněný návrat ke kořenům shakespearovské komedie.