Osudy dobrého vojáka Švejka
Brněnští inscenátoři se na Švejkovi vyřádili
Městské divadlo v Brně (MdB) se v posledních letech zapsalo do povědomí širokých diváckých vrstev zejména nápaditými muzikálovými projekty, jež ve srovnání s některými pražskými stereotypy nevysokých hudebních kvalit přinášejí mnoho invenčních autorských i realizačních postřehů. Ve stínu této muzikálové produkce leckdy zůstávají v divadle na brněnské Lidické ulici činoherní tituly. Ale neprávem!
Letošní premiéra původního jevištního ztvárnění slavného Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka opět prokázala, že téma tak důvěrně známé lze vnímat z různých aspektů - vždy však vítězí hodnotová substance. Pamatujeme verze jevištní i filmové, zdařilé i podprůměrné, ale Haškův genius se nakonec vždy prosadil nadčasovou moudrostí prostého rozumu. Právě na pojetí klicperovského „lidového divadla“ je založena nová verze brněnská, kterou realizoval ředitel divadla Stanislav Moša nejen jako scenárista, ale zároveň i režisér. Důvěrná znalost divadelního souboru mu dovolila dramaturgicky volit jednotlivé postavy se zřetelem na jejich typologickou charakteristiku, tak jak je máme zafixované nejen ze scénických podob, ale i z nadčasového vnímání výtvarného v realizaci Josefa Lady. Už titulní postava v alternativním pojetí Zdeňka Junáka i Erika Parduse nikoho nenechá na pochybách, že haškovský duch je i na brněnské scéně všudypřítomný. Jejich Švejk je bezprostředně upřímný, pravdivý, typově vypointovaný. Stejně zřetelně se na jevišti prezentují i další představitelé: Eva Jelínková své paní Müllerové nabízí úměrnou míru představitelské lidovosti i moudrosti, postavy Bretschneidra i poručíka Duba (Karel Mišurec nebo Jan Mazák) přicházejí se zjevnými rysy, jak je pamatujeme z filmů i z Ladových obrázků, stejně tak nadporučík Lukáš v nastudování Petra Štěpána. A nelze opomenout v „malých“ rolích Jana Apolenáře, Tomáše Saghera, Stano Slováka i další. Všichni jsou herecky zřetelní, tak jak mají v tomto klasikově díle vyznívat, pravdiví, přesvědčiví, nechybí jim smysl pro lehkost projevu i pro občasnou hereckou improvizaci, ale to jen v mezích režijního plánu, který je tu patrný každým coulem. Od samotného prologu, vnímaného jako jakési lidové „divadlo na divadle“, s dobovými zpěvními „cajdáky“ (včetně nezbytné hymny habsburského mocnářství) se pak jeviště v logických úsecích v gradačním rytmu proměňuje na pozadí scénického naznačení dobových zvyklostí se secesními plakáty a v kostymační stylizaci blízké dějové rovině (výprava: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová).
Brněnské Městské divadlo si umí vážit svého publika, dokáže vnímat jeho potřeby (ostatně žijeme v kapitalistické epoše!), ale přitom se ani v titulu, který by k tomu takřka sváděl, nepodbízí: Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka na scéně MdB jsou založeny na principu divadla bytostně realistického zpodobení, jež je současně podrobeno ostré sebekontrole dokonalého uměleckého pojetí.
Malý příklad: ve švejkovských anabázích se setkáváme s mnoha periferními postavami s detailními hereckými kreacemi. Zatímco na většině současných českých divadel by tyto drobnokresby, mistrovské miniatury uměleckých hodnot, zapadly do roviny pouhé doplňkovosti, na brněnském jevišti se stávají perlami nezapomenutelnými - za všechny alespoň výstupy polního kuráta Katze ve ztvárnění Ladislava Koláře či skvěle propracované gesticko-rétorické nuance Jána Jackuliaka coby Pepka Vyskoče. Podobných momentů nabízejí brněnští realizátoři nespočet. Také to je důvodem vnímat představení jako zdařilé, pomineme-li už další přednosti.
Tomáš Hejzlar | Haló noviny