Šumař na střeše
Šumař bez zbytečných cetek
Muzikál Šumař na střeše se v poslední době hodně hraje, právě v Městském divadle v Brně bych ho však nečekal. Stanislav Moša se svými dramaturgy staví na novinkách, případně na málo známých či u nás nehraných muzikálech, nepotřebuje dohánět návštěvnost. Jenže je to klasika, navíc ji německý režisér Pavel Fieber nevybarvoval pastelkou, jak bývá zvykem, ale změřil jaksi geometrickými pomůckami. Podobnou metodou v Brně příliš nevyzrál na operetu, zato s ní slavil úspěch v Cabaretu, v němž ho zajímaly více společenské než soukromé důsledky příběhu. V Šumařovi dokonce až příliš ideovou konstrukci vyklenul sympatickými prostředky.
Tak především tu nic nepřipomíná obvyklé obrázky Chagalla, takřka zmizela i symbolická postava šumaře, jen v nejnutnější míře zůstaly atributy židovského folkloru. Režisér a zároveň scénograf v jedné osobě ponechal na jevišti jen štokrlata a stoly a podle potřeby přidal nezbytné doplňky.
Pozadí jeviště neprodyšně uzavřel plechovou stěnou, skrze niž vedly jediné úzké dveře jako spojení Anatěvky s vnějším světem. Stěna se v klíčových momentech hry posouvá a vytěsňuje Židy, až jim v okamžiku vyhnání zbývá jen úzký pás předscény. Když se rozhodnou odejít, stěna se zvedne, Židé s kufry vyrážejí k zářícímu obzoru, jenže cestu jim zahradí nová zeď a postavám, které se rezignovaně otočí k publiku, svítí na černých kabátech žluté hvězdy. Působivé, což o to, jenže už poněkud moc názorné, plakátové a obehrané, jakkoli je mi zase sympatická snaha režiséra, zvláště německého, připomínat holocaust znovu a znovu. Neboť se nesmí zapomínat, dokud se pro politické, náboženské či jakékoli jiné přesvědčení budou lidé zavírat a zabíjet.
V Brně herci pod Fieberovým vedením nepřehrávali, jak tu bylo v poslední době nedobrým zvykem, ale adekvátně puristickými hereckými prostředky stvořili uvěřitelné postavy, s nimiž se lze radovat i smutnit, smát se jim i litovat je. Ani Ladislav Kolář (alternuje Zdeněk Junák) příliš nezdůrazňuje židovství mlékaře Tovjeho, je to člověk, který se protlouká životem a snaží se všechno si pěkně po svém srovnat v hlavě. Loučení s Hodl na imaginární vlakové stanici je právě prostotou jednání velmi působivé. Tváří v tvář takovému muzikálu se ukazuje síla Mošova souboru z pomezí činohry a muzikálu. Tak precizně zazpívanou (a hlavně sezpívanou!), zatančenou a zahranou scénu Tovjeho dcer o ženiších jsem možná ještě neviděl, hlavně vynikly tři nejstarší dcery v podání Jany Musilové (Cajtl, Ivany Vaňkové (Hodl), Márie Laľkové (Chava). Ale chtělo by se jmenovat všechny, také Pavla Šruta, jehož jazykově bohatý překlad této nadčasové inscenace dokonale vyhověl. A Jiřího Petrdlíka, který s Karlem Cónem hudební čísla dobře nastudoval a řídí, ostatně živý, plně obsazený a dobře hrající orchestr aby dnes v muzikálových produkcích pohledal. A ještě alespoň Vladimíra Kloubka za originální choreografii.
Josef Herman | Divadelní noviny