Tři mušketýři

Tři mušketýři

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra13. září 2008
  • Délka představení3:25 hod.
  • Počet repríz41
  • Derniéra7. prosinec 2011

dobrodružná historie

Nejnovější dramatizace slavného historicko-dobrodružného románu rozvíjejícího romantický příběh o cti, věrnosti a lásce na pozadí politických intrik. Tři nerozluční přátelé, členové královských mušketýrů, statečný Athos, silák Porthos a subtilní Aramis nacházejí nového druha ve veselém gaskoňském šlechtici d´Artagnanovi. Společně pak čelí intrikám kardinála Richelieua, který se s pomocí svých špionů - Mylady de Winter a hraběte Rocheforta - snaží zkompromitovat francouzskou královnu a upevnit osobní moc. Po četných dobrodružstvích, v nichž je odkrýváno i leccos ze záhadné minulosti hrdinů, rytířskost mušketýrů a jejich věrnost šlechtickým zákonům cti vítězí nad nástrahami mstivé Mylady i kardinála. Tři mušketýři dodnes uchvacují svým dobrodružným pojetím, optimismem a životní energií, s níž hlavní postavy úspěšně čelí překážkám. V mušketýrské epopeji se Dumasovi podařilo vytvořit obraz nezapomenutelných hrdinů, kteří se díky morálním vlastnostem, odvaze, věrnosti a cti stali symbolem statečnosti a rytířskosti. Dramatizace výjimečně úspěšných spolupracovníků našeho divadla bude v mnohém překvapující!

 

Autor

  • Alexandr Dumas st. - Hana Burešová - Štěpán Otčenášek

Asistent režie

Kostýmy

  • Samiha Maleh

Scéna

  • David Marek

Pohybová spolupráce

D´Artagnan

Aramis

de Tréville

Král, Kat z Lille, Tatínek

Buckingham

Bonacieux, Jezuita, pan Drahorád

Planchet

Grimaud, paní Surmajová

Bazin, Zdeněk Drahorád

Sluha Mousqueton, Podomek

Mušketýr, Kardinálovec, Voják

Mušketýr, Voják v tažení, Darebák, Šlechtic – provokatér

Boisrenard, Cestář, Švýcar,Voják – vrah, Mušketýr, pan Vondra

Bicarat, Mušketýr, Brisemont, Strýček

Jussac, Lord de Winter, Voják – vrah, Cestář, Mušketýr

Casuhac,Mušketýr, Kardinálovec, Voják v hospodě, Stráž u kardinála

Komorník u Trévilla. Hostinský od Zlaté lilie, Komisař, Dědek Hampejz - civil

Komorník u krále, Farář, Klenotník, Host v hospodě - civil

Mušketýr, Kardinálovec, Darebák, de Wardes

Mušketýr, Kardinálovec, Cestář, Darebák, Podomek

Podomek, Cestář, Voják – vrah, Stráž

Konstance Bonacieux

Milady de Winter

Ketty, dvorní dáma, jeptiška, Jitka

Prokurátorka,paní Drahorádová

Dvorní dáma, Jeptiška, Tetička

1. holka ( D´Artagnan)

2. holka ( Athos)

3. holka ( Porthos)

4. holka ( Aramis)

Domovnice Smetáková

Sestřička

Babička, Důchodkyně

Cestář, pan Surmaj

Dítě

Beatles pro všechny, všechno za Beatles!

Tomáš Kubart 27. duben 2009 zdroj Rozrazil Online

Jako příjemná směska minuvší reality a intimních zážitků se jeví nejnovější dramatizace historicko-dobrudružného románu věhlasného Alexandra Dumase otce rukou nápadité režisérky Hany Burešové. Notoricky známý příběh o cti a horké krvi, slávě a noblesních intrikách převyprávěl inscenační tým v nádherném překladu Růženy a Jaromíra Pochových. Za všech okolností je třeba chránit královnu a její čest; ostatně, mušketýři slouží jak královně, tak králi, a je-li bezbranná ohrožena vychytralým kardinálem s pochybnou a mlhavou minulostí, je třeba rozhodně zakročit; to přeci každý zná.
           
Co když je ale d’Artagnan jen malá holka, de Tréville se namísto jeho chvály stará o to, aby mušketýři přišli včas k večeři, a každý souboj překazí gardistka Smetáková, lajíc šermířům do parchantů? Skrývají se skutečně za škraboškami nasazenými starým Dumasem úchvatné tváře Johna, Paula, Ringa a George? Nesmíme se nechat zmást malou holkou/d’Artagnanem. Duše dospělého se od té dětské v ničem neliší, obě se upínají k podobným ideálům a děsí stejných hrůz. Jestli se kardinálovi postaví statný Gaskoněc, nebo malá holka s obyčejnými sny vlastně ve výsledku velký význam nemá. Odpor „kardinálům“ konce 60. let zaslouží stejného obdivu, jako hrdinné kousky bezelstných šermířů v labyrintu dvorních intrik. České prostředí období normalizace, do kterého inscenační tým látku zasadil, nabízí svou podstatou klasickému ztvárnění překvapivou alternativu. Jeho práce se ve výsledku skutečně nemýlí; dokáže čistým divadelním jazykem a skromnými prostředky dosáhnout překvapivých výsledků, což v Městském divadle skutečně zvykem nebývá. Jeho rafinovaná práce s dekorací se nechává slyšet příkladně v momentě, kdy se Konstanze Bonacieux (Eva Jedličková) skrývá spolu s d’Artagnanem (Michal Isteník) za závěs přehozený dříve pavlačovou tetkou přes zábradlí. Podobně jemných a vpravdě příjemných detailů se ve hře objevovalo několik.
           
Zdaleka se nejedná o historizující scénu, její povaha je ve vertikálním členění neutrální. Zpočátku působí trochu překvapivě, jistě ale ne nevhodně přítomnost postav historických kostýmů v džungli počínající normalizace. Toto střídání je zkraje poněkud matoucí; jakmile se linie příběhu ustálí, divák se zorientuje.
           
Po celé představení jsou změny scény prováděny za blackoutu, provázeným vždy nezaměnitelným spláchnutím, pouze výměnou rekvizit. Pavlačový dům je dějištěm jak romantického dobrodružství povahově rozdílných přátel, tak druhé linie příběhu, která je reminiscencí na autorčino dětství. Troje dveře se v patře pavlače netrhnou; jsou vchody do bytů nájemníků, jindy pokojů hostí v zájezdním hostinci Francie 17. století. Dvůr je doplněn nezbytnými proprietami v podobě popelnic, prádla či starého kola.
           
Večer je naznačen modrým osvětlením; přičemž je namístě podotknout, že je to téměř jediné dramatické využití osvětlení. Rekvizity, evokující pavlačový dvůr, jsou užity hrdiny hlavního sujetu pouze jedinkrát (samo sebou padnou do rukou také popelářům) a to v případě, kdy se d’Artagnan skrývá před vévodkyní za popelnice. Šlo o zvláštní prolnutí světů; jako by d’Artagnan využil k úniku jiný příběh. Podobnou metaforou byl nástup popelářů s odhalením vévodčina tajemství; odpad jako odpad, ven musí stejnou branou.
           
Slunce, které kdysi vlilo příjemnou nervozitu do žil gaskoňskému chlapci, zřejmě nechalo padnout své paprsky i do kraje Michala Isteníka. Ač jeho doménou nebyly vypjaté scény plné vzteku a vzrušeného křiku, což mohla mít na svědomí spíše momentální a přechodná nezpůsobilost, svými pohybovými výstupy propůjčil venkovanu jiskrnou životnost. V jisté scéně připomínají jeho pohyby notoricky známé cviky spartakiádníků, jeho pohybový talent s provokující bezprostředností děcka zajásá ve scénách s koňmi, kteří v cestě mušketýrů do Londýna nemohli chybět; avšak na scéně by se poněkud tísnili, a tak byli se vší vážností úspěšně „hráni“.
           
Planchet (Jan Mazák) je trochu mutujícím vychytralým sluhou a svým jednáním i vizáží připomíná spíše klasického věrného sluhu Igora (například doktor Finkelstein v Burtonových Ukradených vánocích disponoval sluhou toho jména, pro jiné příklady bychom nemuseli daleko; namátkou například Rychlý prachy Terryho Pratcheta nebo Garfield Jima Davise). Planchet je úlisný a přiskřípnutý prospěchář, jehož osobní obzor je značně omezen na uspokojování základních lidských potřeb.
           
Smutný hrdina zlomeného srdce a neuhasitelné žízně Athos (Igor Ondříček) odkrývá psyché raněného láskou a smutně bezstarostného. Melancholicky zaznívající carpe diem z jeho projevu mizí pouze v jedinečných případech; jedním z nich bylo například zjištění pravé totožnosti Milady de Winter.
           
Bodrý chvástal Porthos (Petr Štěpán) připomíná Obelixe Gérarda Depardieu, světlými momenty ale probleskuje jeho čirejší inteligence a lišácký rozum. Klidná hora masa a tuku, která se nenechá ničím vyvést z míry a pro kus dobrého jídla je schopna nasadit krk; takový je Porthos, Porthos rozvahy a kuřat.
           
Jeho druh v dobrodružství, diskrétní Aramis (jaroslav Matějka), jehož lásky, rány a trhliny skrývají se za náboženským entuziasmem, melancholický Aramis, jehož temperament musí se cítit značně ubit pod tíhou klerického hávu, vnáší do děje trochu toho filozofování, z něhož ve výsledcích a závěrech probleskují zásvity lidovosti, a my poznáváme řeči nad půllitrem...
           
Kouzelný idol d’Artagnanových snů, rozkvétající poupě v hnilobné zahradě přihlouplého druha v instituci manželství (Zdeněk Bureš), Konstanze Bonacieux (Eva Jedličková) zůstává rozkošnou a nebohou postavou příběhu. Dojemná naivita, která její mladé srdce vžene přímo do smyčky připraveného kata je v nervózním kontrastu s chladnokrevností a vypočítavostí mladé Milady de Winter (Pavla Vitázková). Či snad Charloty Backsonová, Anny de Bueil, hraběnky de la Fére, milady Clarickové? Všechny jsou bezesporu charakterně pokřivenými divami, připomínajícími Sueovy romány (zřejmě jim také trochu poplatné jsou), procházejí v rukou Pavly Vitázkové složitou cestou plnou emocí. Skřet, který se v ní skrývá a křičí v agónii před popravou, která má jedním tnutím ukončit problémy mnohých, dovede se umně maskovat škraboškou úsměvu a dívčí „roztomilostí“. Jako úplně jiný druh lilie jeví se paní Drahorádová (Irena Konvalinová); nepopsaný list bezelstnosti doplněný příjemným civilním herectvím, ač ve službách perzifláže prostředí 70. let. Vévoda z Buckinghamu (Dušan Vitázek) se svou podivnou „vlichocovací“ schopností a nesebevědomými gesty jako by místy vypadával z rámu hrdého šlechtice.
           
Viktor Skála osciloval mezi Králem, Katem z Lille a Tatínkem; v každé roli si byl ale jistý sám sebou.
           
Děj uvádí na pravou míru hlas (Ladislav Lakomý), připomínající chvílemi změnu žánru z dobrodružného dramatu v dokumentární pořad o historii jedné západní Evropy.
           
Historizující kostýmy Samihy Maleh se barevnou vyvážeností kompozicí a harmonickou kompozicí dají přirovnat k benátské malířské škole Veronesa či Crivelliho. Především králův a královnin kostým vykazují známky minuciózní zvládnutí řemesla.
           
Svéráznou kapitolou představení je hudba. Spolu se skladbami Beatles zazní i Marseillaisa, která se svým zasazením do příběhu 17. století na první „poslech“ jaksi nehodí. La Marseillaise složil roku 1792 ženijní důstojník Rouget de l’Isle a 14. července 1795 byla prohlášena francouzskou národní hymnou, a s přestávkami ve třetím císařství a za vichystické vlády je jí dodnes. Vzhledem ke kontextu XXX. scény, ve které mušketýři udrželi baštu sv. Gervaise u La Rochele je však její volba nenásilným podtržením situace. Na podobném principu vzácně fungovaly skladby Beatles; La Marseillaise má ale zcela jiné tendence než skladby „Brouků“. Její užití v situaci, která vypovídá o síle, vedoucí k vítězství, inklinuje právě k jeho automatické představě. Skladby Beatles doplňují a podmalovávají, La Marseillaise nese jasnou informaci, je hymnou svobody. Její role je tedy v inscenaci odlišná. česká parafráze „Brouků“ upozorňuje diváka již zpočátku, že bude svědkem čehosi netradičního. Hudební linie zdála se mistrně vyvážená; do každé scény se skladba hodila (nejzřetelněji ve scéně doprovázené skladbou Come Together) skalní fanoušci ostrovní čtyřky museli být bez sebe.
           
Alexandre Dumas, jehož ostatky byly v nedávné době přeneseny do pařížského Pantheonu, tento jemný mystifikátor, autor vlastní aureoly, mohl by být po právu hrdý na brněnské přepracování svého (a Maquetova) díla. Pouští v něm do neznámých krajin jediným souslovím „God Damned!“ vyzbrojeného Gaskoňce, vydává své hrdiny nebezpečí soubojů, ale i lenosti (které se s radostí zhostí Porthos-Krkovička), nechává vítězit poražené a prohrát vítěze. Groteskní komika, plynule přecházející v komiku situačně vkusných rozměrů, může být díky kvalitnímu překladu oceněna v plném rozsahu.
           
Divadlo vášní a prudkých zvratů jednoduše muselo diváka vytrhnout z hypnózy všedních dní.
           
Malý d’Artagnan, mušketýr v sukni, opouští svět dětství, ale nikoliv země fantazie a vzdoru. Jeho druzi v boji jej sice zbaběle opustili („Beatles se rozpadli!“), on však zůstává se stejnou chutí do života, s jakou o něj, s nimi po boku, dříve bojoval.
 

With a little help from my friends Athos, Porthos and Aramis

Jitka Šotkovská 1. únor 2009 zdroj Svět a divadlo

Brněnstí diváci si už zvykli, že inscenace Hany Burešové v Městském divadle Brno bývají většinou dramaturgicky exkluzivními tituly, které se na českých jevištích objevily párkrát, nebo jsou dokonce uvedeny úplně poprvé. Stejně tak se jedná většinou o texty závažnějšího charakteru. Že posledně zvolila „kasaštyk“, na českých scénách již mnohokrát adaptované Dumasovy Tři mušketýry, pak budí nemalé překvapení. Ještě větším překvapením pro diváka ovšem je, když po vstupu do sálu uvidí zanedbaný pavlačový dům a z nápisů na zdi, jako jsou Dubček! Kubišová! Kryl!, brzy pochopí, že dění na scéně bude situované do konce šedesátých let minulého století. Jak už jsem psala ve svém článku o starších brněnských inscenacích režisérky a jak stále opakují programové brožury divadla, Hana Burešová se většinou snaží přísně ctít ducha a styl dané předlohy. Najednou se ovšem rozhodne přesadit idealizovaný romantický Dumasův svět do kulis zaplivaného baráku ztvárněného do těch nejrealističtějších podrobností, jako je rozbitá okenní tabulka poslepovaná izolepou nebo vzkazy na zdech hospody typu: „Indro, ty jsi vůl. Indrová.“ Ještě před zhasnutím v sále už jeden z obyvatelů domu klepe na dvoře koberce a z hospody v přízemí se ozývá hlasitý hovor, když vtom je z ní vyhozen d’Artagnan v bohatém historickém kostýmu, následovaný stejně oděnými Rochefortem a Milady. A ze zaplivané čtyřky je najednou zájezdní hostinec v Meungu. Celý výjev zpovzdálí ovšem sleduje malá Holka oděná v duchu let šedesátých, která se zjevně vrátila ze školy.
           
Posléze zjistíme, že právě Holka, hrající si se svými kamarádkami na Dumasovy postavy, umožňuje logické přemostění mezi oběma epochami – celý příběh nazíráme jakoby jejíma očima, které přirozeně přesazují obdivované mušketýry do důvěrně známých všednodenních kulis (otázkou pak ovšem zůstává, proč Ladislav Lakomý ze zá-znamu místy komentuje děj, když skutečnou vypravěčkou je ona malá Holka). A postupně taky pochopíme, že se Haně Burešové vytvořením rámce života na pražské pavlači na sklonku šedesátých let paradoxně podařilo objevit klíč k tomu, aby mohla být Dumasovi co nejvěrnější, a přitom se nespokojit jen s tradičním velkoformátovým spektáklem nutně často sklouzávajícím k sentimentalitě či kýči. Režisérka spolu s dramaturgem a spoludramatizátorem Štěpánem Otčenáškem nehodlají Tři mušketýry ani popřít v parodii či travestii. Dumase jde ovšem těžko nějak „zumělečtit“, není v něm co prohlubovat a upřeme-li mu jeho slunečnou jednoduchost a přímočarost, zbude z něj pramálo.
           
Přesto v sobě má román něco, co bude zřejmě stále lákat nové čtenáře a inscenátory. Pojmenování pro toto „něco“ si vypůjčíme z článku Patrika Ouředníka o spřízněném textu, Rostandově Cyranovi z Bergeracu. To, co je pro českou povahu na Dumasově textu stále přitažlivé, je jeho panache – chochol. Tedy schopnost postav udržet si za každou cenu formát, nebát se velkých gest a patosu, užívat život až s arogantní bezstarostností a především s heroickou radostí jíst, pít, milovat i bojovat. A taky téměř marnotratně položit život třeba v honbě za démantovými přívěsky, aby se ututlalo něco tak nevznešeného a nedůstojného, jako je nevěra, byť královská. „Teď už z toho jistě nevyváznu. Ale budu-li zabit, padnu alespoň rukou mušketýrskou,“ říká d’Artagnan Holce hned na konci třetí scény, kdy se mu, sotva přijel do Paříže, podařilo v krátkém rozestupu urazit hned všechny tři mušketýry. Právě kvůli onomu panache nemohla inscenace pominout třeba scénu, pro děj vcelku postradatelnou, kdy se mušketýři při obléhání La Rochelle vsadí, že posnídají na nepřátelské baště sv. Gervaise, aby se tam mohli poradit.
           
Onen panache má v českém prostředí ovšem často příchuť velkohubosti a planého furiantství. Jak ho brát taky vážně na našich jevištích, která se urputně vyhýbají patosu, na jevištích, kde může velmi jednoduše vyznít jen trapně? Není obdivování velkolepého, plakátového hrdinství mušketýrů poněkud dětinské? Nebo přinejmenším naivní?
           
Snad proto se po hrdinství bažící dětský pohled zdá ideální pro zprostředkování ducha Dumasova textu. Zabydlení se románu dává šanci uniknout ubíjející přízemnosti života s nepříjemnou domovnicí za zády a záchodem společným pro celou pavlač, života mezi agitačním střediskem a hospodou, kde si sousedův Zdeněk neustále opravuje svého fichtla. Navíc je-li to pohled dítěte, které zachytilo něco z nadějí a hrdinství Pražského jara a které se ve své bezmocnosti musí smiřovat s nastupující normalizační šedí, a nezbývá mu než sledovat, jak nápis Svoboda! stejně jako jména dobových hrdinů na zdi ve dvoře pomalu blednou.
           
Spojnice mezi šedesátými léty a příběhem „tří“ mušketýrů je posílena ještě v hudební složce, kterou zcela obstarávají skladby Beatles. Když pomineme všechny přímočaře se nabízející asociace (že Beatles byli stejně jako mušketýři čtyři, že byli ve své době zbožňovanými hrdiny, reprezentovali podobné hodnoty přátelství, soudržnosti
a idealismu a nakonec se stejně jako mušketýři rozešli každý jinam), s Dumasovým textem Beatles pojí především bezstarostná, optimistická a temperamentní atmosféra jejich hudby, která umí být jindy zase nostalgická a lehce sentimentální. Situace, kdy se d’Artagnan přidá k mušketýrům, aby se po jejich boku bil s kardinálovými muži v rytmu Twist And Shout a v níž se šermířské číslo náhle změní v taneční choreografii, pak působí zcela organicky.
           
I když spojení dvou heterogenních rovin – dětství Holky a příběhu mušketýrů – má svůj racionální smysl, nijak k sobě neodkazují složitými intelektuálními vazbami a klíči, šedesátá léta tvoří jen rámec vyprávění a pomáhají dotvořit atmosféru spíš pomocí lyrické imprese. Neustálé plynulé prolínání obou kontrastních rovin pak slouží taky k humornému zcizování a velmi jemně ironizuje přímočarou dobrodružnost textu. Podobnou funkci mají i anglické texty písní. Když se poprvé na scéně objeví kardinálovi vojáci, ozve se Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Když žárlivý d’Artagnan sleduje Konstanci, následně odhalí, že ta jen doprovází lorda Buckinghama ke královně; Buckingham d’Artagnana vyzve, aby je doprovodil a případně zabil kohokoli, kdo by je stopoval. Zazní Come Together, z hospody pod pavlačí se vypotácí „reálný“ opilec, aby si ulevil na dvorku, a d’Artagnan ho vyzve, aby se otočil, ať ho nemusí probodnout zezadu. „Zabitý“ opilec ovšem vzápětí vstává, jen se podiví nad svou nešikovností, protože si pomočil kalhoty, a zapadne zpátky do hospody.
           
Podobné zcizování probíhá i skrze scénografické řešení (David Marek), veškeré dění se odehrává na dvorku či přilehlých pavlačích, takže zámecká komnata, kde Buckingham vyznává královně Anně lásku, je tvořena jen zašlým perským kobercem, zapomenutým panem Drahorádem na klepači. Stejně tak ve svém anglickém sídle má Buckingham schovaný portrét milované Anny za dveřmi agitačního střediska, které právě pořádá sbírku na Biafru. Se scénogfarií pak kontrastují bohaté historické kostýmy Samihy Maleh, které stejně jako režijní uchopení některých situací odkazují ke klasickým knižním ilustracím k Dumasovu románu od Maurice Leloira. Propojení obou rovin slouží především komice, zároveň ovšem stále odkazuje k paralelám mezi atmosférou románu a událostmi v životě Holky. Vítězoslavné završení epizody s přívěsky, kdy královna na plese elegantně pokoří kardinála Richelieu, si tak Holka zpřítomňuje právě v okamžiku hokejového vítězství Československa nad Ruskem v roce 1969. Takže zatímco na dvoře probíhá královský ples, po pavlačích pobíhají nadšení sousedi s výkřiky: „Vy nám tanky, my vám branky!“ apod.
           
Přestože většina adaptací Dumasových Tří mušketýrů vrcholí právě navrácením démantových přívěsků královně, v Městském divadle jimi končí jen první půlka inscenace. Burešová s Otčenáškem se rozhodli zpracovat oba díly Mušketýrů, a celý příběh tak završuje stětí Milady a udělení dekretu poručíka mušketýrů d’Artagnanovi. Dramatizátoři stavějí příběh víc epicky než dramaticky a věnují se i četným dějovým odbočkám, které jsou důležité spíš pro vystihnutí atmosféry než pro samotnou zápletku. Platí to třeba už pro zmíněnou scénu snídaně na baště sv. Gervaise nebo pro Aramisovu náboženskou disputaci s představiteli církve.
           
Na tom, že divákovi nakonec ani nepřijde, že inscenace trvá tři a půl hodiny, má zásluhu především představitel hlavní role d’Artagnana Michal Isteník. Isteník přitom typově neodpovídá představě o hrdinném milovníkovi, se svou podsaditou postavou má mnohem blíž k obyčejnému gaskoňskému sedlákovi. Tento venkovan s dětským snem stát se královským mušketýrem taky přichází do Paříže
s očima navrch hlavy a není divu, že se mu díky naivní neohrabanosti podaří urazit hned tři mušketýry téměř najednou. Isteník se stává přirozeným motorem inscenace, protože ho neustále žene kupředu jeho mladická zbrklost spojená s vášnivou odvahou a rozhodností, s jakou se bije za zájmy své milované a její paní. V souladu s režijnědramaturgickou koncepcí inscenace je pak Isteníkův d’Artagnan pro Holku spíše ještě dětským snem o správném starším bráchovi než pubertální milostnou představou.
           
Isteníkův cit pro temporytmus se pojí se schopností přesného pointování a vůbec jeho dobrá technická vybavenost mu pomáhá odvést v d’Artagnanovi velmi barvitý výkon. Postava se vyvíjí od mladého vyjukaného kluka přes mladicky přeceněné sebevědomí šlechtice oceněného králem, když se staví do efektních póz a povyšuje nad „obyčejné Pařížany“, až po dospělého muže poznamenaného ztrátou milenky. Isteníkův smysl pro humor, se kterým se nebojí svého lehce barvotiskového hrdinu průběžně „shazovat“, je hlavní devizou jeho výkonu.
           
Můžeme-li Isteníka nazvat tělem inscenace, jejím duchem je pak Athos Igora Ondříčka. Jako už v řadě předchozích inscenací nejen Hany Burešové Ondříček ukazuje, že má smysl pro patos a velké gesto, jako by mu bylo velmi blízké romantické herectví předminulého století. Jeho vznosné chování s hlubšími proudy smutku a nostalgie, které je spojené se schopností fanfarónsky se propíjet až na dno svého žalu, připomene nejvíce onen zmíněný panache.
           
Oba zbylí mušketýři jsou pak velmi zdařilými žánrovými figurkami. Vždy elegantní a poněkud samolibý Aramis Jaroslava Matějky se nenechává unášet svou vášní pro poezii a krásné ženy, kdežto Porthos Petra Štěpána neustále osciluje mezi ospalou pomalostí, zapříčiněnou jeho nezkrotnou zálibou v dobrém jídle a pití a vznětlivou povahou, která nejde pro ránu daleko.
           
S dumavskou hrdinskou dikcí, ale také s pomocí přesně dávkovaného odstupu, jsou tvořeny i vedlejší postavy, ať už zhýčkaný nanicovatý král Viktora Skály, prostořeký Planchet Jana Mazáka nebo zamilovaný Buckingham Dušana Vitázka, který je schopen stálé ironizace svého až plakátového mužného zjevu. Škoda jen, že je jeho čeština poznamenaná výrazným slovenským přízvukem. Jevištní mluva je ovšem vůbec problémem představitelů vedlejších rolí, a to nejen herců slovenského původu.
           
Mužskému ansámblu zvolené výrazové prostředky zřejmě vyhovují víc než ženské části souboru. Herečky jsou bezpochyby půvabné, ovšem jako by už nezpracovaly druhý, neustále lehce zcizující plán. Jejich postavy pak vyznívají často poněkud jednostrunně. Konstance Evy Jedličkové (kterou bohužel neustále zrazuje její nedobře posazený, nepevný hlas) je prostě jen milou, hodnou dívkou, Alena Antalová zase jen elegantní královnou, která se snaží nepodlehnout nemanželské lásce, a Milady Pavly Vitázkové nebezpečnou intrikánkou. Některé vypjaté scény hrané bez lehké nadsázky pak mohou působit mírně křečovitě až směsně jako třeba záchvat zuřivosti, během něhož chce Milady pobodat d’Artagnana, protože odhalil její vypálenou lilii. Nejlépe pak z ženských postav asi vyznívá husičkovsky naivní Ketty Evelíny Kachlířové.
           
S patosem velkých gest pak kontrastuje civilnost představitelů druhé dějové linie, kde dominují hlavně nesnesitelná domovnice Smetáková Evy Jelínkové a půvabně maminkovsky starostlivá paní Drahorádová Ireny Konvalinové. Právě rozpor mezi zvolenými výrazovými prostředky obou rovin pak vytváří řadu úsměvných situací – týkajících se třeba různých podob lásky, když se dole u klepače odehrává exaltovaný milostný dialog mezi Buckinghamen a královnou, který shora sleduje pokuřující soused Vondra v trenkách. Vzápětí na něj volá manželka: „Táto, nestůj tam tak rozpařenej, nastydneš se!“
           
Celý loňský rok na českých scénách programově vznikaly inscenace těžící z letopočtu s osmičkou na konci a snažily se reflektovat naši moderní historii. Tři mušketýři v Městském divadle jsou především dobrým a chytrým zábavným divadlem, možností, jak se vypořádat s umělecky lehce problematickou klasickou látkou. Dalo by se na ně ovšem taky dívat jako na velmi subjektivní, lyrizující vzpomínku na rok 1968 a nastupující normalizaci. Stejně jako se rozešli čtyři mušketýři i Beatles, skončilo přestěhováním do paneláku s teplou vodou a vlastním záchodem i jedno dobrodružné dětství a s ním doba plná idealismu.
          
 

Na západní (pražské) frontě klid? Něco z Dumase...

Vladimír Lust 10. listopad 2008 zdroj Literární noviny

Hned první zážitek, který mi připravila režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek v Městském divadle Brno svou autorskou (chtělo by se říci beatlesovskou) variací na Dumasovy Tři mušketýry, patřil letos k nejsilnějším. Jel jsem do Brna s lehkou nedůvěrou, protože - jakkoli třeba v Celetné či v Ypsilonce na rozdíl od monstrozních muzikálových kýčů šlo a jde o inscenace nadprůměrné - ještě se mi za půl století nestalo, že bych si odnesl z divadla nebo z kina zážitek srovnatelný s tím čtenářským. Vždy tam něco podstatného chybělo, stále častěji však spíše přebývalo a cizopasně na látce bujelo, až její poezii zahubilo. O to příjemněji jsem byl v Brně překvapen dvěma zdánlivě protikladnými věcmi. Dojemně pietní, až úzkostlivou věrností předloze, jejímu příběhu, základním  situacím i dialogům s lehce archaizujícím slovníkem - „Athe, Porthe, Aramide“ - dobového překladu Růženy a Jaromíra Pochových, stejně jako takřka doslovnou jevištní citaci Leloirových ilustrací, stejně nesmrtelných jako Dumasovo dílo. Zároveň s tím však jde odvaha k razantnímu sémantickému posunu triviálního do imaginativního, posunu pietně podané látky do zcela nového, ozvláštňujícího inscenačního rámce. Tím je bezútěšný, plebejský rámec reálného socialismu, potažmo režisérčino dětství v otlučeném žižkovském činžáku s jedním záchodem na společné chodbě, s klepadlem koberců na dvorku a dole s hospodou a agitačním střediskem. Teprve zde, v tomto věru antiromantickém, deprimujícím prostředí, se triviální mušketýrská látka spolu s hudbou Beatles stává nutně poezií, je obohacena o novou, ironickou, dadaistickou i lyrickou dimenzi, neboť slouží předpubertálním dívkám jako vysoce účinný kompenzační mýtus. A nejcennější na tom všem je, že to funguje, že se ony zdánlivě nesourodé roviny - mušketýrský i beatlesovský mýtus a reálný socialismus - zázračně propojí, že jejich křísnutím o sebe vzniká nový význam a vtip (ona skrytá „pavučina vztahu“), jak tomu bývá u každé velké básnické metafory. D`Artagnan (Michal Isteník je zatím pro mne jednoznačně výkon i objev roku - hraje ho totiž od počátku nikoli jako hrdinu, ale důsledně coby outsidera) zběsile s kordem v ruce honí svého muže z Meungu, jenže se na klaustrofobické společné chodbě srazí s reálně socialistickým nájemníkem pílícím na záchod; triumf nad kardinálovými gardisty a radostný návrat čtyř hrdinů z bitky náhle - samozřejmě v holčičích očích - nic nemůže vyjádřit přesněji než hudba Beatles; zamilovaný Buckingham (Dušan Vitázek) ukrývá portrét své krásné madony, královny Anny Rakouské (Alena Antalová) v agitačním středisku; a konečně: poté, co d`Artagnan s čerstvým dekretem poručíka mušketýrů marně obchází své tři druhy odkládající mušketýrský kabát, holčiny na dvoře zdrceně konstatují nejhorší možné vyústění příběhu: „Tak to je konec. Beatles se rozpadli!“ A po činžákové hokejové euforii („Neměli tam tanky, dostali dvě branky.“) přichází definitivní kocovina socialismu s husí kůží. Těch významů, propojení a přesahů je v inscenaci samozřejmě víc. I stylově přesně - na hraně vážnosti a parodie - vedených hereckých výkonů (Athos Igora Ondříčka, Porthos Petra Štěpána, Ludvík XIII. / Kat z Lille / Tatínek Viktora Skály, Planchet Jana Mazáka, Kardinál Ladislava Koláře, Milady Pavly Vitázkové, Konstance Evy Jedličkové a další). Půjčí-li si na reprízách Matějkův Aramis od svých druhů trochu odvahy k nadsázce a laskavě parodickému vidění postavy, nebude mít inscenace jediné slabší místo. Marná sláva - něco z Dumase musí mít v sobě každý jeho interpret (tak jako měl velký romantický fabulátor v sobě něco z komedianta): odvahu nebrat situace či události doslova, nenechat se jimi porazit, brát je s nadsázkou, fantazií a takřka povinnou ironií. Vždyť mušketýři vlastně smrtelně štvou sebe i koně za Buckinghamem kvůli ututlání hrozící manželské nevěry, ale také kvůli záchraně metafory (čest královny musí být uhájena proti komukoli, proti pomluvě i proti pravdě - viz podvod se dvěma dodatečnými kopiemi démantů). Suma sumárum: naposledy jsem se s takto odvážným autorským posunem klasického díla do nových souvislostí setkal snad jen u legendárních inscenací Alfréda Radoka nebo, zůstaneme-li na Moravě, u  Hynštových adaptací Brechta, Čechova nebo Dürrenmatta.
Mošovo Městské divadlo Brno si může, ale nemusí pozvat z Prahy Burešovou a Otčenáška (a že to dělá jako „přidanou hodnotu“ pravidelně, za to mu patří dík, neboť tím obohacuje celou českou kulturu).

Traja, traja, traja mušketieri

Peter Stoličný 28. říjen 2008 zdroj www.divadlo.sk

Divák si najprv musí na ten scudzovací efekt zvyknúť. Vidí diametrálne odlišné roviny: príbeh mušketierov a všedný život na pavlači (k nemu patril aj spoločný záchod, vešanie bielizne a iné drobné úkony vytvárajúce nejednu komicků situáciu). Vlastne celá inscenácia je postavená na takejto juxtapozícii. A prečo nie? Prečo opakovať už tisíckrát obohranú romantiku? Prečo k nej neprimiešať celkem neromantický život rokov mladosti autorov tejto dramatizácie? Teda to, čo na pražskej pavlači vidí dievčátko, které je okúzlené rovnako dobou, v ktorej žije, ako romantickými hrdinskými skutkami mušketierov, o ktorých číta? Veď prechod z jedného sveta do druhého prebieha nenásilne, vtipne. Humorný nadhľad príbehu veľmi pomohl.
Pre mňa sa objavili v inscenácii aj nové tváre. Michala Isteníka som, priznám sa, eště hrať v Mestskom divadle Brno nevidel. Jeho d`Artagnan bol skvelý rovnako ako Aramis Jaroslava Matějku. Že výborne hrajú Igor Ondříček a Petr Štěpán ma neprekvapilo. Škoda len, že pre Alenu Antalovú sa nenašiel väčší priestor v role Kráľovnej ani v role maminy. Ale tak to už býva – príbehy mušketierov sú viac o mužných činoch; ženy sú v nich skôr preto, aby ich k nim vyprovokovali.
Na scéne Davida Mareka a v kostýmoch Samihy Maleh bolo všetko premyslene funkčné, všetkého bolo tak akurát. Ani veľa, ani málo. Krásny kontrapunkt tých našich rokov s dobou, o ktorej písal Alexander Dumas st. Zámerne nepíšem o rokoch oných politických udalostí, pretože Alexander Dumas si s nejakou presnosťou dobových reálií starosti nerobil. Anna Rakúska napríklad žila najmenej o tridsať rokov skôr ako v Dumasovom príbehu. Ale čo sa odohralo dávno, to nie je citlivé na presnosť, na autentickosť. Toho si boli vedomí aj scenáristi, dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová. Romantiku aj faktografiu muškterierov nechali nedotknutú, tým viac sa sústredili na autentickosť oných rokov Burešovej mladosti. Výsledok je nad očakávanie dobrý. Vtip, humor, láskavé pohladenie romantikou a nehynúce piesne Beatles, to všetko nájdu diváci v ich najnovšej dramatizácii slávneho historicko-dobrodružného románu.
Na premiéru Troch mušketierov (13. 9. 2008) som išiel s obavami. No len si predstavte - Dumas a Beatles! Z divadla som však odišiel veľmi príjemne naladený. Tí traja (či štyria) mušketieri mi vyslovene pomohli k dobrej nálade. Aj to je poslanie divadla. A dosť podstatné.
 
 

Tři mušketýři kdysi, včera, dnes

Zdeněk Hořínek 15. říjen 2008 zdroj Divadelní noviny

Román Alexandra Dumase Tři mušketýři se dočkal četných adaptací divadelních i filmových. Režisérka Hana Burešová nalezla v této dnes už nepřehledné  situaci osobitou notu tím, že zvolila nezastřeně osobní přístup k osvědčené látce. Spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem připravili novou dramatizaci, v níž klasický  námět propojili se zážitky režisérčina dětství, s dobou krátce po sovětské okupaci roku 1968. Základním inscenačním principem  se tak stala konfrontace založená na kontrastech a paralelách.
Děj romantického příběhu ze 17. století je situován do omšelého činžáku s rozlehlým dvorem opatřeným klepadlem na koberce a popelnicemi, s dlouhou pavlačí (výtvarník David Marek), kde se míjejí nájemníci v šedivém civilu i prohánějí mušketýři v pestrých kostýmech (výtvarnice Samiha Maleh), inspirovaných nezapomenutelnými ilustracemi Maurice Leloira. Dumasův příběh  je sledován s pietní věrností předloze, ovšem zkráceně a zrychleně. Jeho svět je evokován nikoli popisem, ale akcí. Nesou jej v sobě a s sebou jednotlivé postavy v individuálních i hromadných šarvátkách, honičkách, velkolepých pitkách, politických  a milostných  intrikách. Dění moderní se odehrává v přetržitých a roztržitých žánrových momentkách, jejichž banalita i pokleslost se nejednou dostává do rozporu s bojovnými národními hesly. Výsledné efekty  konfrontace jsou někdy dramatické (když mušketýrský triumf nad kardinálovým úkladem s královninými přívěsky  probíhá paralelně s českým hokejovým vítězstvím nad sovětským mužstvem: Hurá! Vy nám tanky, my vám branky!), někdy komické (když fiktivní  d’Artagnan, horlivě střežící bezpečnost nešťastného milovníka Buckinghama, nedopatřením probodne močícího „reálného“ opilce), ale vždy významonosné.
Konfrontace probíhá i v pásmu moderním, kde proti utahaným a ustaraným dospělým (včetně už normalizačně uvědomělé domovnice Smetákové s koštětem, z níž vynikající Eva Jelínková učinila špiclovsky bdělou obdobu historických intrikánů) figuruje naivní  dětství s jeho věčnou touhou  po dobrodružství a romantice. Dívky, hrající si na mušketýry, nemohou  ovšem rozvinout paralelní příběh, jejich doménou zůstává empatie a sympatie. Děti jako herci jsou roztomilé, pohybově šikovné, s hlásky neškolenými a ne vždy dosti nosnými. Kontrastní funkci však plní s patřičnou dojemností, jež v dospělých pamětnících vyvolává jistou nostalgii.
Ale vraťme se k Dumasovu příběhu. Tři mušketýři jsou jako obvykle čtyři a ten poslední je po zásluze prvním. Překvapivě mladý Michal Isteník má všechno, co u romantického hrdiny očekáváme – nadšení, vášnivost, odvahu a rozhodnost, při níž od slova k ráně je jen krůček, ale též telecí splašenost a zbrklost, zdroj bezděčné komiky. Právě naivita je spojnicí mezi historickým a přece fiktivním d’Artagnanem a jeho dětskými obdivovatelkami. Začátečník  výborně obstojí vedle zkušených borců – vedle vznosného Athose (Igor Ondříček) s posmutněle skeptickým úsměvem ve tváři (který se však při vší rezervovanosti dovede pořádně rozparádit v zajetí vinného sklípku) i vedle ve své ješitnosti poněkud přituplého Porthose (Petr Štěpán), jehož poživačné tělo musí být stále provokováno agilnějšími druhy. Nejméně plasticky vyznívá Aramis. Zdeněk Hrbata jej v programu charakterizuje jako „génia proměn  a zdání“ a oceňuje jako jednu z nejzdařilejších Dumasových postav. Pro vyjádření její složitosti však mladistvý Jaroslav Matějka nedostal nebo nenašel dosti příležitostí. Mušketýři mají odpovídající doprovod ve svých sluzích (z nichž vyniká zejména d’Artagnanův Planchet, osvědčeným způsobem zahraný Janem Mazákem) a rozšafného představeného v panu de Tréville, jemuž v podání Josefa Juráska nechybí mušketýrské fanfarónství, ani potměšilý humor. Na protivné straně na sebe vedle kardinála Richelieua (Ladislav Kolář) upoutává  pozornost  Milady Pavly Vitázkové, jež v závěru zapomene na svůj slizký  půvab a chycena do pasti propukne v křečovité řádění bezmocné zběsilosti.
A ještě jedna, poslední konfrontace. Dramatické dění provází výlučně hudba Beatles. Na jedné straně připomíná beatlemanii šedesátých let, na druhé straně svým optimismem, jímavou sentimentalitou a spontánním temperamentem překvapivě účinně koresponduje s romantickou náladou příběhu, sugestivně frázuje a rytmizuje individuální a kolektivní jevištní dění (na jehož organizaci má záslužný podíl pohybová spolupráce Josefa Juráska).
Režie a dramaturgie se při hostování v Městském divadle Brno nespokojila s konvenční evokací a ilustrací slavného příběhu, jenž dodnes neztratil svou poutavost a zábavnost, ale propůjčila mu emocionální aktuálnost tím, že skrze konfrontaci dvou časových rovin a mentalit vytěžila z romantiky mladistvých snů  a tužeb, ze spojení  hravosti, radostné vitality a humoru notnou dávku pozitivního idealismu, tak potřebného v našich časech jako protijed přemíry zpřízemňujícího pragmatismu.
Městské divadlo Brno – Alexandre Dumas: Tři mušketýři. Dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (s použitím překladu Růženy a Jaromíra Pochových). Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh, pohybová spolupráce Josef Jurásek, hudba Beatles. Premiéra 13. září 2008.

Burešové mušketýrům svědčí smíchovská pavlač i Beatles

Lenka Suchá 13. říjen 2008 zdroj Brněnský deník

D’Artagnan, Porthos, Aramis, Athos. Kdo by neznal slavné hrdiny z Dumasových Tří mušketýrů. Nejnovější dramatizaci tohoto historického dobrodružného románu připravila pro Městské divadlo Brno jako první premiéru sezony režisérka Hana Burešová.
Některé diváky, kteří si přijdou do hlediště vychutnat romantický příběh o cti, věrnosti a lásce, však může čekat šok hned na začátku.
Na scéně se namísto vznešených kulis francouzského královského dvora vyjímají oprýskané zdi smíchovského pavlačáku z konce šedesátých let i s jeho svéráznými obyvateli.
Dole pobíhají děti a občas si spolu hrají právě na postavy z románu. Mezi nimi je i malá holčička - režisérčina vzpomínka na vlastní dětství. To ona si své oblíbené hrdiny přivádí až domů  a svou optikou nám děj vlastně zprostředkovává.
Velmi brzy se ale ukáže, že mušketýrské kvarteto v dobových kostýmech může s civilně oblečenými lidmi z pražské periferie bez problémů fungovat. Scény nahoře na pavlači plynulost příběhu nijak nenarušují, naopak nápaditě vyplňují čas při přestavbách scény.
Gaskoňského šlechtice d’Artagnana (výtečný Michal Isteník) tak třeba při zběsilé honičce nepřítele zdržuje pán v pyžamu, který si jde v noci ulevit na společný záchod, z Porthose zase v jeden moment nemůže spustit oči babička, která zrovna přichází na návštěvu k vnoučatům.
A  k tomu znějí všem svižně do kroku nesmrtelné  šlágry Beatles, hudební ikony šedesátých let. Help, I need somebody...
Milovníci klasického románu ale rozhodně zkrátka nepřijdou. Dočkají  se napínavé podívané, ve které družina okolo kardinála Richelieua spřádá intriky s pomocí mstivé Mylady de Winter a marně se snaží  vyzrát na čtveřici udatných mušketýrů.
Nechybí ani romantická milostná vyznání nebo strhující šermířské souboje (od herců výborně zvládnuté).
Hlavní devízou Burešové inscenace však zůstává lehkost a hravost, se kterou věrně převedla na jeviště historický román v celém svém rozsahu. S bravurou navíc propojila i dva na první pohled tak odlišné světy: období sedmnáctého století a nedávné současnosti.
Mušketýři v Městském divadle tak mnohým připomenou nejen nostalgii po době kolem roku 1969, kdy se slavně vítězilo v hokeji nad Sověty a  stálo ve frontách na mandarinky. Oživí i zašlé románové časy, kdy slovo muže bylo víc než zákon a za věrnost a čest se nemuselo stydět. To první se už nikdy nevrátí, to druhé snad ještě nevymřelo.

Mušketýři a Beatles na pavlači

David Drozd 3. říjen 2008 zdroj Lidové noviny

Pokud milujete Tři mušketýry v jejich knižní podobě, nelekejte se. To, o čem bude řeč, stvořila též jejich zarytá milovnice, režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem - dnes už stálí hosté brněnského Městského divadla.
První pohled na scénu může vyděsit: spatříme totiž poměrně realisticky provedený dvůr starého pavlačového domu. Pozornější divák identifikuje nápisy na zdi: „Dubček! Kubišová! Kryl!“ Co ovšem mají šedesátá léta společného s Dumasovým arcidílem, je už vůbec záhadou. Vše se ovšem brzy vyjasní. Pavlačák ožije svým denním životem, řadou drobných mikrosituací, mezi něž se vplétají osudy d’Artagnana, jak si je čte desetiletá dívenka a logicky si je tak situuje právě na dvůr, kde tráví s kamarádkami tolik času. A do tohoto plánu patří i ti v titulku zmínění Beatles – postupně vytušíme, že k dalším objektům nadšeného zájmu patří právě liverpoolská čtyřka. Během prvních minut se tak vyjasní osobní klíč, který Burešová zvolila: vyprávět o tom, jak ona sama četla Dumase na pavlači někdy roku 1969 a k tomu poslouchala Beatles. Rámec není nijak ostentativní, ale umožňuje vytvořit režisérce jasný postoj k populárnímu dílu - vyjádřit obdiv i jemnou ironii, s níž se ke knize navracíme (jak by také jinak mohli naši hrdinové šermovat v rytmu písní Beatles včetně občasného choreografického extempore).
Burešová dokáže ošuntělý pavlačák proměnit v jakékoliv potřebné  místo  a svého se dočkají i milovníci velké podívané: kostýmy jsou jak se patří, se všemi nezbytnými parukami a příčesky, leskem, peřím a pompou. A možná jsou o to krásnější, že kolem nich jsou pořád ty oprýskané zdi.
Krásné ženy, mužní muži
Hovořit v tomto případě o hereckých výkonech staví recenzenta před nezdvořilou nutnost zamlčet někoho z téměř padesátihlavého ansámblu – řekněme aspoň, že všechny ženy  jsou krásné a muži, včetně padouchů, náležitě mužní. S patosem a přesně zvládnutými vroucími vášněmi dumasovského příběhu pak případně kontrastuje podehrávání v rovině „reálného“ dění na zaplivaném dvorku.
Z kontrastu dvou rovin vytěžila Burešová  mnoho okouzlujících situací: tatínek vychází  ze sklepa  s uhlím, zatímco je v témže právě zabarikádován Athos, jediným pozadím pro vášnivé vyznání Buckinghamovo je přes klepadlo pověšený perský koberec, do nějž ještě před chvíli zuřivě mlátil soused.
Nechci však prozrazovat více, nechte se překvapovat.
Nakonec je však tak, jak má být, snad i lépe, protože se můžeme zároveň pousmát (vskutku zábavná jsou spojení mezi hudbou Beatles a jednotlivými románovými situacemi) a zase  jednou se zasnít v příběhu o skutečném hrdinství. Burešové a Otčenáškovi Tři mušketýři jsou více než jen dramaturgická sázka na jistotu knižního hitu – tomu  se dokonce urputně brání (Burešová například zvolila starší překlad, takže pánové se titulují Athe! Porte! Aramide!).
Máme tu před sebou moderní, inteligentní  a zároveň zábavné divadlo, což je kombinace, jaké se nám v poslední době nedostává moc často.

Brněnští mušketýři uchvátili publikum

Iveta Macková 1. říjen 2008 zdroj Kult

Letošní pilotní premiérou Městského divadla Brno se stala divadelní dramatizace Dumasových mušketýrů, uvedená v polovině září  v režii Hany Burešové. Inscenační tým vedený Burešovou nastudoval v divadle již nejednou úspěšnou inscenaci a i tentokrát tomu není jinak.
Proklamování inscenační koncepce Mušketýrů jako režisérčiny vzpomínky na dětství coby propojení Beatles a Mušketýrů si nejspíš umí představit málokdo. O tom, že někteří herci hrají několik  rolí  a převlékají se z historických kostýmů do civilních, ani nemluvě. Navíc divácké zkušenosti se „zmodernizovanou“ klasikou (ve skutečnosti svědčící spíše o laciném a zástupném ozvláštňování či vlastní režijní  exhibici) jsou více než bohaté. Produkt Hany Burešové však dokazuje opak - režisérka  spolu se svým mužem Štěpánem  Otčenáškem (oba spoluautoři dramatizace s použitím překladu J. R. Pochových) přistoupila k románu s naprostou  pokorou a držela  se i jeho chronologie.
Nápad vsadit Mušketýry (Dumasův román se odehrává v letech 1625–1628) do sedmdesátých let  minulého století (zhruba do let 1969-1970) dává inscenaci nový dech i šmrnc. Rámcem scény (David Marek) je  pohled do dvora pavlačového domu, možná kdesi na pražském  Smíchově, kde vyrůstala režisérka, možná na Starém Brně anebo někde úplně jinde, ale to není důležité. Režie využívá „pavlačáku“ beze zbytku - slouží mušketýrům i sedmdesátým létům. Hraje se  na dvoře, ve sklepě, na pavlačích... Každá doba má svůj dobový kostým (Samiha Maleh), mušketýři  i „civil“ a obojí  se mnohdy velmi vtipně doplňuje. Propojení více než tří století nepopsatelně oživuje atmosféru obou období. Lze říci, že civilové původní klasiku zlidšťují a přibližují k divákovi a v tom je i síla a tah celé inscenace.
Stejně tak zasazení hudby Beatles do poloviny sedmnáctého století (a naopak) byl bezesporu  odvážný, ale skvělý počin. Na scéně šermují mušketýři a nad nimi na pavlači sedí holka (civil), která je obdivně  sleduje, a k tomu hrají a zpívají Beatles. Beatles jako by k mušketýrům patřili! Inscenace nic nekříží, nic neznásilňuje. Obě doby zde žijí vlastním, období odpovídajícím životem vedle sebe. Beatles jsou strhující, mušketýři okouzlující, ale každý po svém. Jen v pár sekvencích se spojují – když mušketýři šermují (pohybová spolupráce Josef Jurásek a Tomáš Sagher) v rytmu Beatles, párkrát dokonce  tančí.
Divák se při Mušketýrech opravdu baví, a to samozřejmě i díky bravurním a skutečně propracovaným hereckým výkonům všech představitelů od d’Artagnana či Aramise (Michal Isteník a Jaroslav Matějka, oba nováčci), Porthose (Petr Štěpán), Athose (Igor Ondříček) a  mnoha dalších, včetně dětí v čele s Lucií Brázdovou. Zkrátka Tři mušketýři na Lidické skutečně stojí za zhlédnutí! Jejich tříhodinové brněnské nastudování  má co říci školákům, mládeži, rodinám  s dětmi i bez stejně jako nejstarší generaci.
Tři mušketýři - Městské divadlo Brno - premiéra 13. září 2008.

Mušketýři se prohánějí po Smíchově

Luboš Mareček 20. září 2008 zdroj MF Dnes

Smíchovský pavlačák konce šedesátých let se svižnou muzikou Beatles tvoří vizuální a hudební kulisy nové inscenace Dumasových Tří mušketýrů. V Městském divadle Brno ji vytvořila režisérka Hana Burešová. Na první pohled bizarní míchání nejpřekládanější francouzské knihy všech dob s časově i prostorově nesourodým prostředím může vypadat nestravitelně. Opak je pravda. První brněnská premiéra sezony je vtipným, lehkým a hlavně důsledným přetlumočením legendární předlohy. A po romantice prahnoucí divák tady dostane nejeden bonus. Burešová vlastně propojila dva retropohledy. Odrazila se od vlastní dívčí zkušenosti s napínavým románem. Režijní klíč je jednoduchý, i když jej řada diváků hned od počátku neprokoukne. Udatné mušketýrské trio – tedy vlastně kvarteto – vpadne na oprýskaný dvorek coby posvátní literární hrdinové
obyčejného pražského děvčátka. Nevábný dům a všední hemžení v něm rámuje napínavou historii ze 17. století. Burešová v tandemu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem věrně adaptovala předlohu. Nesnaží se o významové posuny, neodlehčuje příběh ironií. Se šedivou českou realitou konce sladkých „šedesátých“ tady vtipně kontrastuje nádhera dobové dvorské módy. Z nezvyklého spojení rostou i další neméně osvěžující paralely. Čtveřice přátel s kordy se na závěr rozpadne podobně jako čtyři mušketýři hudby jménem Brouci. Rozchází se také čtvero smíchovských dívčích mušketýrek. Ostatně mnoho přátelství a (zejména politických) slibů tehdy vzalo nenávratně zasvé... K další přednosti večera patří zevrubná a přesná práce s motivy přítomnými v obou časových rovinách. Režisérka jemně připomíná hodnoty jako lidská pospolitost, solidarita, přátelství a soudržnost. A to je jistě cenné sdělení v době, která většinou pase po bezduché podívané. Skvostný a lahodný je také humor, který režie výtečně těží z dotyků bezmála čtyři století vzdálených epoch, třeba když se prchajícím mušketýrům postaví do cesty nepřekonatelná překážka: nájemník šourající se na záchod. Samostatnou kapitolu tvoří přesné herecké (a mnohdy do civilu zdvojené) výkony, lahůdkou jsou téměř profesionální šermířské výkony protagonistů. Inscenace se nestala jen provozním, divácky chytlavým titulem a otrockým přepisem zlidovělé klasiky. Zaplaťpánbůh není ani pouhým výpravně oblečeným spektáklem jako mnohé muzikálové mušketýrské variace. V Brně jde o příjemný, zábavný, vtipný a místy i lehce nostalgický pohled za dvojí dobou, kdy jeden byl za všechny a všichni za jednoho.
 

Tři mušketýři

David Kroča 20. září 2008 zdroj Český rozhlas, Vltava

Režijní práce Hany Burešové v Městském divadle v Brně vždy překvapují tím, jak dokáží propojit žánrovou čistotu předlohy s novým divadelním tvarem. Platí to nejen o Merežkovského Smrti Pavla I., jež nedávno získala Cenu Alfréda Radoka, Calderónově Znamení kříže nebo nastudování předmozartovské opery Kamenný host aneb Prostopášník, ale také o její práci nejnovější: původní dramatizaci Dumasova románu Tři mušketýři.
 
Otázka, která nad touto dramaturgickou volbou visí ve vzduchu, je nasnadě: proč se vracet ke slavnému románu v nové divadelní podobě, když má za sebou desítky úspěšných dramatizací i filmových zpracování?
 
Odpověď režisérky Hany Burešové je překvapivá: právě proto. Režii jde o to vrátit se k původní rozsáhlé předloze, kterou vlastně dnes nikdo ani nečte, neboť se oháníme znalostí příběhu z filmu a televize. Návrat k originálu však ani tentokrát není návratem k archaickému divadlu, právě naopak. Nová dramatizace odvážně a mnohdy až šokujícím způsobem propojuje dvě časové roviny: příběh obyvatel pavlačového domu v Československu na konci šedesátých let a románové osudy hrdinů z Francie 17. století. V rámujícím vyprávění se tak režisérka záměrně vrací do doby svého dětství, ale také do doby, jež snad alespoň nakrátko oživila ideály lidské soudržnosti či obyčejnou víru v čest a spravedlnost. Právě těmito ideály koresponduje doba před nástupem normalizace s duchem inscenovaného románu, jinak však oba kódy vyprávění záměrně stojí proti sobě.
 
Projevuje se to zvláště ve výtvarném řešení inscenace. Zatímco mušketýři a další románové postavy vystupují v historických kostýmech, jimž návrhářka Samiha Maleh vtiskla podobu jako ze starých knižních ilustrací, scéna Davida Marka zůstává pevně zakotvena v kulisách konce let šedesátých. Na scéně proto vidíme hospodu, agitační středisko nebo pavlač se společnými záchody a vodovodem, ale také zídky s aktuálními nápisy, jež velebí Dubčeka a pověstného Ivana posílají za Natašou.
 
Zvolený inscenační klíč v první polovině inscenace docela bezvadně funguje, zvláště když se postupně ukazuje, že dívčí parta z pavlače myšlenkově souzní s literárními hrdiny. Po přestávce však inscenace postupně ztrácí na tempu, což je dáno hlavně tím, že režisérka opravdu důsledně trvá na tom, aby zazněly všechny pro ni posvátné repliky předlohy. Třiapůlhodinové převyprávění Tří mušketýrů pak současně diváky nutně unaví, a to i přesto, že atmosféru dynamického mládí připomínají trefně vybrané hity skupiny Beatles.
 
Hereckých příležitostí se tu nabizí mnoho, neboť rozmáchlá adaptace čítá více než sedmdesát postav. Členové souboru běžně vytvářejí dvě i tři figury, což se pochopitelně netýká představitelů hlavních rolí. Michal Isteník jako d`Artagnan hraje svého gaskoňského šlechtice jako energického mladíka, jemuž se zapalují lýtka a jehož touha po úspěchu je větší než přirozený pud sebezáchovy. Jestliže Athos Igora Ondříčka je postaven na záhadnosti kdysi majetného šlechtice a Aramis Jaroslava Matějky na váhání mezi světským a duchovním životem, Porthos Petra Štěpána je přímočarý chlap, jehož nezbytným atributem se stává vystupující bříško. Pominout nelze ani Milady v podání Pavly Vitázkové, která vtiskla figuře nepoučitelné intrikánky šarm a noblesu.
Nová dramatizace Tří mušketýrů je plná emocí, jež vyvolává nostalgické ohlédnutí za dobou romantických ideálů. Adaptace slavného románu zaslouží uznání, neboť nejde vyšlapanými cestami, ale pokouší se podívat na klasiku pohledem originálních metafor a nečekaných souvislostí.
 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací