Tři sestry

Tři sestry

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra30. květen 2009
  • Délka představení3:10 hod.
  • Počet repríz41
  • Derniéra20. září 2012

tragikomický svár mezi životní realitou a sny

Vrcholné drama jednoho z nejvýznamnějších světových autorů pro divadlo. Na příběhu sester Prozorovových Olgy, Iriny, Máši a jejich bratra Andreje, které osud zavál do malého provinčního městečka, Čechov sugestivně zachycuje období konce 19. století se všemi protiklady. Sestry touží přestěhovat se do Moskvy, kde prožily své dětství. Jejich životní podmínky se však natolik mění, že sourozenci ztrácejí možnost realizovat svoje plány. Bratr Andrej se ožení s měšťačkou Natašou a postupně se smiřuje se svým bezperspektivním osudem i Olga. Tragicky končí láska Iriny a barona Tuzenbacha, neradostný je Mášin rodinný život. Tyto matné «krásné duše» samy sebe zošklivují drásavou výčitkou, že neumějí užitečně žít. Na jejich stescích a trýznivé bezmocnosti Čechov dokáže umělecky zobrazit nejen celou etapu vývoje ruské společnosti, ale i celou etapu vývoje lidstva. Proto si jeho hra dodnes uchovává svou životnost. Jednoduchý děj gradující až k napětí blížící se katastrofy rámcují vnitřní konflikty psychologicky propracovaných postav, srážky mezi skutečnými a domnělými hodnotami. Důležitou úlohu hraje lyrizmus. Jednotlivé detaily, výroky i celková atmosféra děje mají úžasný symbolický charakter a dodávají mimořádný zevšeobecňující a nadčasový ráz jedné z nejlépe napsaných her světové divadelní literatury.

 

Autor

  • Anton Pavlovič Čechov

Asistent režie

Překlad

  • Leoš Suchařípa

Dramaturg

Hudba

Andrej Prozorov

Natálie, Prozorova milá, potom žena

Olga, Prozorova sestra

Máša, Prozorova sestra

Irina, Prozorova sestra

Kulygin, profesor, Mášin muž

Veršinin, podplukovník

Tuzenbach, baron, poručík

Solený, štábní kapitán

Čebutykin, vojenský lékař

Fedotík, podporučík

Rode, podporučík

Ferapont, vrátný

Anfisa, chůva

O pózách, o zvyku v žití, o prázdnotě v duši

J. P. Kříž 22. červen 2009 zdroj Právo

Čechovovy Tři sestry v Městském divadle Brno pietně, a přece ve strhujícím výkladu režiséra Moši
            Čeští režiséři s Čechovem nakládají většinou invenčně a odvážně, aby vyvrátili nudu, kterou mistra světového dramatu ocejchoval Stanislavskij. Nejnovější důkaz: Tři sestry režiséra Stanislava Moši a dramaturga Jiřího Záviše v Městském divadle Brno.
            Přitom jejich přístup k Antonu Pavlovičovi je nevídaně pokorný, takřka pietní. Minimální textové škrty, vyhrávání všech předepsaných situací. Invenčnost Mošovy inscenace tkví v něčem jiném: ve vyhrávání scén prostředky mimoslovní komunikace, v přesném domýšlení vztahů a v jejich aktualizaci s přihlédnutím k našemu vnímání lásky, snů, nudy, konvence.
Hraní beze slov
            Máša se například netrápí vzplanutím k Veršininovi. Ti dva dotáhnou vztah k chvilkovému rozkřídlení, k jakému zbabraná manželství žene spíše naše než Čechovova doba...
            Marné touhy, společenská nehybnost, beznaděj a životní rezignace většiny postav hry jsou vyjádřeny s humorem, lehkostí a při zmíněném zachování situací přesně v jejich akcentované opakovanosti. Například Veršininovo myslitelským gestem doprovázené „pojďme si trochu zafilozofovat“ přijímají aktéři zautomatizovaným usednutím do křesel a lenošek: Bude nuda.
            Příběh to neretarduje, jak si myslí průměrní dramaturgové nýbrž odlehčuje. A zároveň mistrovsky beze slov dopovídá všechnu duchovní prázdnotu včetně tupé a nikdy nerealizované chuti pracovat, vyvléci se z pasti stereotypu a slepé víry v budoucnost Ruska. Na rozdíl od Čechova my už víme, kam a kudy se brodilo Rusko 20. století.
            Bělostná scéna Emila Konečného, nadýchaná tylovými závěsy, kontrast bílých s tmavými kostýmy Andrey Kučerové, nenápadná, a přesto výrazně komparativní scénická hudba Zdenka Merty, to všechno tvoří další kvalitativní rozměr Mošových znamenitých Tří sester.
            A ty herecké výkony! Však také na scéně samí laureáti nebo čekatelé Thálií! Markéta Sedláčková v roli vnitřně nevyrovnané Olgy, vynikající Ivana Vaňková – v manželství citově strádající Máša, Svetlana Slováková – nejmladší, ale životem pěkně smýkaná Irina… A nejenom kvokající, nýbrž fúriózní Natálie Lenky Janíkové!
Prázdná nádoba Veršinin (Petr Štěpán), rezignovanost demonstrující vojenský lékař Čebutykin (Jan Mazák), Prozorov Michala Isteníka, potácející se životem bez vůle, bezradný profesorský odvar Kulygin v originálním pojetí Milana Němce, toporný, o to ale nebezpečnější Solený Jaroslava Matějky…
Předcházející moc dobré Sestry nastudoval v Brně Sergej Fedotov v HaDivadle.
Ty Mošovy jsou pozoruhodné neméně. Spíše ještě víc než inscenace zázraku z uralské Permi, i když jinak.

Hezké, citlivé a nešťastné Tři sestry

Naděžda Parmová 12. červen 2009 zdroj Boskovické noviny

Dostanete-li tu správnou náladu na prožití nostalgie „ruské duše“ doby Čechova, pak zajděte do Městského divadla Brno.
My Češi víme, že počet tří sester upřesnil Antonu Pavloviči Jára Cimrman a že jde o tragikomedii lidí, hledajících smysl života. Když Čechov v roce 1900 napsal Tři sestry pro režiséra Stanislavského, tvrdil, že jde o komedii. Stanislavskij ze hry učinil „tíživé drama z ruského života“ a při tom už zůstalo.Čechov se pro to zlobil a napsal mezi jiným: „Já jsem chtěl úplně něco jiného. Chtěl jsem jednoduše lidem říci - Podívejte se na sebe, podívejte, jaký ubohý a nudný živote vedete. Pochopte, jak hloupě a nudně žijete.“
Na hru je možno se dívat z mnoha úhlů. Vidím ji jako hru stále aktuální, jako drama o ztroskotání snů - v tomto směru nejvíce dojme osud Andreje Prozorova. Problém lidí, kteří nedovedou žít naplno v přítomném čase a unikají do vzpomínek a do budoucnosti. To přece vidíme kolem sebe i dnes. všechny postavy mají vyhraněné rysy a všech čtrnáct herců podává skvělé výkony. Věříme jim jejich touhy, sny a jsme schopni plakat, když se vše bortí. Už dlouho nebyla na činohře tak krásná scéna (Emil Konečný) a inspirující kostýmy (Andrea Kučerová). Pro režiséra Stanislava Mošu je to první inscenace Čechova. když se ho na tiskovce ptali, proč teprve teď, řekl, že musel dozrát. Pane Mošo, dozrál jste výborně, děkujeme!
           

Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

David Kroča 10. květen 2009 zdroj Český rozhlas 3 - Vltava

Inscenace Čechových Tří sester na jevišti Městského divadla v Brně je jiná, než jak hru kanonizovala inscenační tradice. Zatímco učebnicové výklady tvrdí, že u Čechova je třeba jádro výpovědi hledat více ve vnitřním světě postav než v dramatickém dění, inscenace Stanislava Moši vsadila na přímočarost. Ta hra je „čirá jako horská řeka“, píše sám režisér v programu a výmluvně dodává: „Nic v ní není skryté! Jen umět číst!“
A dramaturg Jiří Záviš, který v programu soustředil řadu zásadních textů o čechovovské dramatice, si tentokrát dovolil výrok ještě upřímnější: „ Názory ve výše uvedených statích nevyjadřují záměry inscenátorů“. Jeho slova lze přečíst také takto: ano. My víme, že ten Čechov je docela komplikovaný, ale my si ho uděláme po svém.
Inscenační tým vsadil na komediální rovinu slavné hry. Zdůrazňuje její nadčasovost v tom smyslu, jak odhaluje směšnost, malost a nedutost každého z nás. Dům sourozenců Prozorových se pak stává panoptikem figurek, které parodují rozličné lidské typy:například bratr tří sester Andrej je tradiční muž pod pantoflem, Veršinin vyznívá jako snílek a žvanil, Kulygin představuje typ roztržitého a společensky nemotorného profesora. Tragický rozměr postav zůstává pak hlavně v tom, jak jsou nám i po těch dlouhých letech, co uplynuly od vzniku hry, stále směšné.
Režiséra Stanislava Mošu je třeba pochválit za to, že v promyšlené partituře hry takřka neškrtal. jeho inscenace trvá více než tři hodiny, ale díky nečekaně svižnému tempu nenudí. Šedá rozvleklost venkovského života Prozorovových, která je ovšem na místě, na nás dýchne snad jen v úvodu prvního dějství, kdy Máša, Olga a Irina lelkují v hale svého domu. Scénograf Emil Konečný jí dal podobu cukrkandlově vyhlížejícího salónu, jehož základním výtvarným prvkem je bílá gázovina, která pokrývá všechen nábytek a v podobě záclon lemuje jeviště. Atmosféru vyšších kruhů dotváří také kostýmní výprava, v níž Andrea Kučerová odráží hlavně charakteristiku jednotlivých postav.
Jak už bylo řečeno, herci ztvárňují své figury většinou jako typy, což jim nečiní potíže. Ušlápnutý Andrej Michala Isteníka, upovídaný Veršinin Petra Štěpána i učitelstvím deformovaný Kulygin Milana Němce jsou vděčné figurky, jimiž se publikum baví. Nejblíže k čechovovskému sváru snů a životní reality však má nejmladší sestra Irina v podání Svetlany Slovákové. Talentovaná herečka dokázala vtisknout své figuře touhu po lepším životě, kterou pro ni symbolizuje návrat do Moskvy, ale současně uhnětla Irinu ze směsi vnitřní nervozity, dětské naivity i permanentního rozčarování. V postavě prostřední Máši alternují Ivana Vaňková a Vendula Ježková. Viděl jsem Mášu v podání Ježkové, která akcentovala hlavně touhu provdané ženy po atraktivním milenci. Zajímavější byla nejstarší ze sester Olga, jak jí hrála Markéta Sedláčková: také ona touží po milostném citu, ale vždycky jej dokáže skrýt za pečlivě hlídanou masku upjaté profesorky dívčího gymnázia.                  
 

Brnianske Tri sestry

Peter Stoličný 5. květen 2009 zdroj www.divadlo.sk

Keď si zadáte v českej sekcii do internetového vyhľadávača Google Tri sestry, nájdete tam množstvo odkazov na českú kapelu Tri Sestry s frontmanom Lou Fanánkom Hagenom, ale iba päť odkazov na hru Antona Pavloviča Čechova. To je tak trochu znamenie doby. Klasická dramatika do dnešnej rýchlej trojdimenzionálnej kyberkultúry akosi nepatrí. Našťastie, v Čechách je ešte stále dosť milovníkov dobrého divadla, ktorí zaplnia hľadisko, idú „na Čechova“.
Mestské divadlo Brno v réžii Stanislava Mošu a v preklade Leoša Suchořípu uviedlo v posledný májový deň Tri sestry na prekrásnej bielej scéne Emila Konečného. Nápadité dobové kostýmy navrhla Andrea Kučerová, takmer filmovú hudbu k príbehu skomponoval Zdeněk Merta.
Už z úvodu je iste jasné, že budem inscenáciu chváliť. Dostal som sa už do veku, keď sa mi odnechcelo vrhať kritické blesky na chudákov inscenátorov, ktorým sa čosi nepodarilo, a tak píšem iba o tom, čo sa mi páči. A tie Tri sestry sa mi páčili. Veľmi.
Ak sa nemýlim, Anton Pavlovič bol po premiére v MCHATe nešťastný z toho, čo s jeho Tromi sestrami urobil režisér Stanislavskij. Veď on napísal komédiu, nie sentimentálnu drámu. Ale do sveta sa rozletela skutočne trúchlohra o úbohosti ruskej inteligencie na vidieku. Chcú pracovať – nevedia pracovať. Chcú milovať – nevedia milovať. Chcú si rozumieť – ubližujú si. Zaujal ma popis deja z internetovej encyklopédie Wikipedia. Stojí za citovanie: „Ústředním prostorem hry je dům Prozorovových na ruském maloměstě, kde žijí čtyři mladí lidé, sourozenci Olga, Máša, Irina a Andrej. Zůstávají zde i po smrti svého otce, generála ruské armády. Dům, na začátku prosluněné místo plně květin, dostává během představení stále temnější a klaustrofobičtější podobu a všichni sourozenci, jeden po druhém, jsou z něj doslova vypuzení.“ Na záver hry jedna zo sestier, Oľga, hovorí: Musí sa žiť... To konštatovanie môže mať dve celkom protichodné podoby podľa toho, ako sa inscenátori k textu stavajú. Keď ide o trúchlohru, je to povzdych: v takomto neutešenom stave budeme žiť až do smrti. Pretože ani umrieť nedokážeme. Keď ide o komédiu, je to nádejný pohľad do budúcnosti: Musí sa žiť! Musíme aj po tom všetkom čo sme prežili veriť, že život bude lepší, Krajší. Musíme ho naplno prežiť. Veď život je čosi nádherné....
Ako teda vyznela oná veta v inscenácii Stanislava Mošu? Asi tak, ako by chcel aby vyznela, aj sám autor, A. P. Čechov. Aj keď Andrej sestrám prepil dom. Neverná Máša sa otvorene prizná k beznádejnej láske k Verešinovi, hoci ešte nestihlo vychladnúť telo v súboji zastreleného, celkom zbytočne zabitého Tuzenbacha. Dôstojníci, jediná nádej oživenia zabudnutého mestečka, odchádzajú, ale Oľga napriek tomu všetkých povzbudzuje: Musí sa žiť!
Zatiaľ všetko o čom píšem hovorí skôr pre drámu, skôr všetko vyznieva melancholicky a uplakane a predsa sa z toho dá vykresať komédia. Taká, pri ktorej sa občas ozývajú v hľadisku salvy smiechu. A je to vlastne logické. Filozov Bergson vo svojej štúdii Smiech píše: Komédia je bližšia skutočnému životu než tragédia. Čím je dráma tragickejšia, tým viac musel básnik dráme podriadiť skutočnosť, aby dosiahol tragično v čistej podobe. Naopak komédia sa odlišuje od skutočného života iba v nižších formách, vo vaudevillu a fraške. Čím vyššie sa povznesie, tým viac sa spojí so životom. V skutočnom živote sú scény, ktoré sú tak blízke ušľachtilej komédii, že by sa dali preniesť na javisko, aj keby sme v nich nezmenili ani slovo... Každý komický účinok v sebe obsahuje protirečenie. To, čo v nás vzbudzuje smiech je skutočná absurdita v konkrétnej podobe, „absurdita viditeľná“ teda na jednej strane absurdná, na strane druhej prirodzene vysvetliteľná... (Bergson H. Smích, Naše Vojsko, Praha 1994)
Myslím si, že v tom je kúzlo správne uchopeného Čechova. Presne to sa Stanislavovi Mošovi podarilo. Pomocou drobných detailov uviesť aj absurdnosť do prirodzeného behu života a z tohoto protikladu vykúzliť smiech. Nedá mi, ešte raz sa musím vrátiť k múdremu Bergsonovi. Na inom mieste totiž píše: Spoločenský život vo svojich obradoch nesie latentné komično, ktoré iba čaká, aby sa prejavilo navonok. Stačí len zabudnúť na vážny predmet obradu a jeho účastníci, ktorí sa v ňom pohybujú budú pôsobiť dojmom bábok. Ich pohyblivosť je riadená nehybnosťou formule, je to automatizmus... Aj keď Bergson väčšinu tvrdení dokladá postavami z Moliérových komédií, jeho postreh neuveriteľne sedí na ten vidiek ďaleko od Moskvy, kde sa hovorí akoby po francúzsky, kde je snaha dodržiavať panské spôsoby moskovskej šľachty, kde už len slovo Moskva vyvoláva bolestné vzdychy. A presne túto polohu režisér v brnianskej inscenácii využil pre smutné a súčasne komické situácie. Málo komické je, keď sa dve postavy v beznádejnej snahe o humor kopú do zadku. Nádherne komické je, ak vyjde humor zo smútku. Ak je to poloha hlboko pravdivá... škoda myšlienku ďalej rozoberať. Henry Bergson to všetko povedal presnejšie.
Vráťme sa však k samotnej inscenácii. Nedávno som o inej inscenácii z produkcie Mestského divadla Brno konštatoval, že režijný rukopis Zdeňka Černína je výsostne herecký, že ako herec pôvodným povolením, vychádza z hercov, hercom podriaďuje dielo. A videl som v tom veľký klad. Stanislav Moša pristupuje k tvorbe inscenácii presne z opačného pólu. Jeho réžia je výsostne režijne koncepčná. Najprv má zrejme v hlave vystavaný sled mizanscén, presne vie, ktorý herec, kedy a ako sa prejaví, tomu podriaďuje vedenie herca. A ten sa mu podriadi rád, pretože (vari až po dokončení diela) pocíti, že režisérovo vedenie bolo správne a koncepčné. Toto som si uvedomil vo chvíli, keď sa už v prvom obraze dvaja protagonisti akože hrajú na súboj – namierenými prstami napodobňujú strelné zbrane... aby sa potom na konci hry súboj skutočne odohral a jeden z nich umrel. (Čechov napísal, že ak v prvom obraze visí na stene puška, musí sa z nej v treťom obraze vystreliť – to je tá konštrukcia mizanscén, ktorých sa Moša úspešne držal.)
Ale nerád by som písal iba o réžii. Divadlo, samozrejme, stojí a padá na hercovi. On je oným komunikantom od tvorcu k recipientovi. Tu treba povedať, že v Troch sestrách zažiarili práve tri sestry v interpretácii Markéty Sedláčkovej, Ivany Vaňkovej a Svetlany Slovákovej. O Sedláčkovej a Slovákovej som už vopred bezpečne vedel, že sú na tieto roly ideálne predstaviteľky. Ale Ivana Vaňková, čerstvá mamička s malým Josífkom, no to som si nebol istý, ako zvládne dosť komplikovanú postavu Máši. Ale jej herecký part, predovšetkým so svojim manželom, zakríknutým profesorom Kulagynom (Milan Němec) – to bol skutočný herecký koncert. Plukovník Petra Štěpána, Tuzenbach Vojtěcha Blahutu a potom krásne komicky nasadený Solený Jaroslava Matějku, spolu s vďačne zahraným lekárom Jana Mazáka, to bola paleta postáv, ktoré mali ďaleko ku trúchlohre. Keď si však uvedomíme, že ten kopec humoru bol predvedený v ponurej a zvierajúcej atmosfére ruského malomesta, keď si uvedomíme, ako tí ľudia trpeli nenaplnenou láskou, nudou, žiarlivosťou aj vraždou, tak je obdivuhodné, ako sa to všetko zmiesilo so smiechom. A nebola v tom štipka cynizmu. Nebolo v tom nič, čo by sa priečilo humanistickým princípom nazerania na svet. A nebol to ani samoúčelný humor. Tak čo to bolo, čo vytvorilo komické podtóny inscenácie? Asi juxtapozícia tragického a smiešneho. Asi onen čechovovský láskavý, chápajúci a zároveň až výchovne dvíhajúci sa prst.
Takže tlieskam režisérovi, hercom a všetkým ďalším inscenátorom. Konečne je tu Čechov, s ktorým by bol aj Čechov spokojný.
 
 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<