Síla zvyku

Síla zvyku

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra12. září 2009
  • Délka představení2:00 hod.
  • Počet repríz22
  • Derniéra12. leden 2010

komedie / česká premiéra

Děj se odehrává v maringotce cirkusového  ředitele Caribaldiho. Ten si kdysi dávno usmyslel, že nacvičí se svými zaměstnanci ve volném čase Schubertův kvintet Pstruh. A tak se už dvaadvacet let snaží přinutit Žongléra, Krotitele, Vnučku a Klauna, kteří nemají k hudbě žádný vztah, aby se naučili hrát na klavír, housle, violu a basu...

Síla zvyku je o touze po absolutní dokonalosti, která je však v neslučitelném rozporu s banální, všední a ponižující realitou. Hra má svou komikou blízko k frašce a varírováním opakování různých situací i ke klauniádě, či filmové grotesce. Protagonistou tohoto absurdního divadla, podobně jako i v jiných Bernhardových hrách, je dominantní mužská postava, jíž se jeho megalomanská a tedy nenaplnitelná touha po dokonalosti stává krutou i směšnou posedlostí, s níž tyranizuje a deprimuje své okolí a nakonec i sebe.

Autor

  • Thomas Bernhard

Asistent režie

Překlad

  • Josef Balvín

Kostýmy

  • Zuzana Štefunková - Rusínová

Scéna

  • Tomáš Rusín

Pohybová spolupráce

  • Jiří Bilbo Reidinger

Hudební spolupráce

Dramaturgická spolupráce

Caribaldi, ředitel cirkusu

Žonglér

Vnučka

Šprýmař

Bizarní drama je náročnou prověrkou inscenátorů i diváků

Vít Závodský 1. prosinec 2009 zdroj Kam

Režisérka pražského Divadla v Dlouhé Hana Burešová (její kritikou vyzdvihované inscenace již pravidelně sezonu MdB zahajují) a dramaturg Štěpán Otčenášek s výtvarníky Tomášem Rusínem a Zuzanou Štefunkovou. K bizarní komorní předloze s typicky bernhardovskou námětovou základnou i formálně neobvyklou, jazykově vynalézavou strukturou přistoupili s uvážlivým respektem a větší zásahy do překladu zkušeného, v létě bohužel zesnulého germanisty Josefa Balvína si nedovolili.
Jakoby na jednom místě přešlapující děj variuje autorovo oblíbené téma dominantního „světanápravce“, své okolí zahlcujícího a znásilňujícího vlastní obsedantní představou. V daném případě jde o stárnoucího direktora malého cirkusu Caribaldiho, již dvaadvacet roků(!) drezírujícího netalentované a znechucené členy své proměnlivé trupy společným nácvikem proslulého Schubertova kvintetu Pstruh. Tato víceméně statická, v dlouhých monolozích, repeticích a kuriózních dialozích jen mírně variovaná situace se odehrává v jakýchsi spirálových kruzích. Jejími nedobrovolnými, frustrovanými a tudíž absurdními aktéry jsou podlézavý Žonglér Viktora Skály, šelmou zraněný opilecký Krotitel Igora Ondříčka, klaunsky maskovaný Šprýmař Michala Isteníka a artistka - principálova Vnučka Barbory Jelenové. Přirozenou osou dvouhodinového nonstop večera, i při gradovaných fraškových momentech napínajícího divácké soustředění na maximum, zůstává mimořádný výkon Jana Mazáka (loňského adepta na Cenu Alfréda Radoka za demlovskou kreaci v Divadle U stolu). Především prostřednictvím této figury umanutou vizí posedlého pedantického tyrana demonstruje režisérka v dramatikových intencích nejen existenciálně naléhavé téma nemocí, stáří a zmaru, ale také vypjatý kontrast umrtvující banality a nenaplnitelné touhy po vznešeném cíli absolutní dokonalosti či ambivalentnost skutečnosti, a především rafinovaně stylizovaný obraz záhubné neschopnosti vzájemné komunikace ve společnosti. Po zhlédnutí náročné inscenace Síla zvyku máme věru o čem přemýšlet.
 

Marná snaha zanechala stopy

Zdeněk Hořínek 3. listopad 2009 zdroj Divadelní noviny

Thomasi Bernhardovi se u nás daří. Po Pitínského inscenacích Ritter, Dene, Voss a Divadelník, po Nvotově Náměstí hrdinů je další mimořádnou událostí inscenace Hany Burešové Síla zvyku v Městském divadle Brno.
Hra je to neméně podivná než většina Bernhardových kusů – dvě hodiny sledujeme trapné pokusy pěti komediantů zkoušet Schubertův klavírní kvintet A dur zvaný Pstruh. Bernhardovo mistrovství spočívá mimo jiné v tom, že při všem umanutém opakování děj neztrácí svůj sugestivní tah, spočívající zřejmě v pádné rytmizaci textové melodie. Spojení hudby a dramatu je těsné, byť rozporné a zčásti ironické. Jednotlivé postavy jsou profesionální typy i charaktery s typickým a charakteristickým výrazivem.
Počátek patří Žongléru v podání Viktora Skály. Všechny složky postavy jsou v dokonalém souladu: kostým (růžové sako a košile téže barvy) předznačuje určitou zženštilost, již stvrzuje herec úlisně vemlouvavou dikcí, hadovitě kroutivými pohyby a roztržitými gesty. Neustále utírá nejen holou hlavu, ale též veškeré, vesměs zaprášené předměty bílého interiéru. Jeho nutkavé puntičkářství odpovídá plně profesi vyžadující maximální přesnost. Skálův velkolepý nástup, který se o premiéře dočkal potlesku na otevřené scéně, není jen parádním číslem. Prozrazuje i základní rozpor situace, nespokojenost zaměstnanců cirkusu s diktátorským Ředitelem a jejich marnou snahu uniknout jeho manipulátorské vůli. U Žongléra jde o iluzi změnit angažmá a uchýlit se do vysněné Francie.
U Krotitele Igora Ondříčka s bohatou černou parukou (pod níž se opět skrývá holá hlava) a v rozepjaté červené kazajce (z níž vykukuje líné poživačné břicho) má odpor k povinnému muzicírování vysloveně násilný charakter. Agresivní primitiv zcela nepokrytě vyjadřuje svou nenávist ke klavíru (který se pokusil zničit sekyrou a nyní bojkotuje obvázanou rukou) a celým svým hulvátským chováním demonstruje svůj antiestetický postoj. Nechutně ukusuje z velké ředkvičky, říhá, krká a Šprýmaři hází kousky masa jako ochočené šelmě.
Klaunsky maskovaný Michal Isteník předvádí mistrnou charakteristiku naivního klauna osvědčeným repertoárem klaunských gagů, kotrmelců a pádů. Jeho opozice vůči pánovi se projevuje pouze trapným, bezděčným i schválným, k nesnesitelnosti opakovaným padáním čepice. Velká ústa slouží hlavně k lapání házených soust, textová účast se omezuje na kusé refrény rétorických projevů nadmíru výmluvného Ředitele.
Podobně i poslední, nejposlušnější člen souboru – Vnučka. Ředitel ji (za vydatné pomoci pohybového spolupracovníka Jiřího Bilba Redingera) vycvičil k takové zdatnosti, že mylně považujeme mladičkou Barboru Jelenovou za vyškolenou baletku. Mechanickým kmitáním nohou připomíná spíše poslušnou loutku než živou bytost, občasným potutelným smíchem a vytrvalým dloubáním v nose však prozrazuje jistou lhostejnost, ba nechuť k povinné drezúře a dědečkovskému mazlení.
Ale vnitřních rozporů není prost ani velikášský ředitel cirkusu Caribaldi, jak ho neúnavně hraje Jan Mazák. Na počátku ho zastihneme v ponížení, vleže na břichu hledá neustále se ztrácející kalafunu. Rozcuchaný, v obnošeném fraku a špinavé náprsence setrvává v úvodním dialogu s Žonglérem v defenzivě, ale posléze se vzchopí a zaujme vladařskou pozici. Nekonečnými monology apeluje, kritizuje, žaluje, vzpomíná, naříká, horlí. V kontrastu s emfazí suverénní rétoriky zračí se v hercově tváři příznaky roztržitosti, nedůtklivosti, podrážděnosti, únavy a zejména trvalého trpitelství. Dlouhodobá, více než dvacetiletá marná snaha nastudovat Schubertova Pstruha zanechala stopy – ve slabé chvilce prozradí hudební nadšenec, že vlastně i on nenávidí svůj nástroj (proslulé cello, vlastně cella, na nichž dokáže vyloudit jen několik nesouvislých tónů) a dokonce i vysněný, leč nepolapitelný kvintet. Ale co naplat: hrát (stejně jako žít) se musí. Chybí-li talent, pak alespoň silou zvyku.
Nutí-li to, co se odehrává na jevišti, recenzenta psát především o hereckých výkonech, není to náhoda. Skrytá, avšak pevná ruka režisérky se ovšem uplatňuje nejen ve složitém, převážně ambivalentním pojetí a co do prostředků pozoruhodně vynalézavém pojednání hereckých postav, ale též v přesné organizaci jevištního dění, tedy procesu střídajícího vzruch a útlum, gradaci a degradaci, procesu, který navzdory stálému opakování neztrácí ani na chvíli dramatické napětí a překvapivost.
Nemilosrdná analýza lidských postojů a počínání v situaci věčného, dobrovolného i nedobrovolného, usilování o nemožné, o dosažení nedosažitelné dokonalosti, obsahuje nicméně i jistý náznak naděje a smyslu. Po disharmonickém furiosu se otevírá obzor hvězdného nebe a zní tóny téměř dokonalé Schubertovy hudby.
 

Život nechceme, ale život se žít musí

Jiří P. Kříž 26. září 2009 zdroj Právo

V Městském divadle brno Hana Burešová prozářila tentokrát Bernhardovu Sílu zvyku
           
Sílu zvyku Thomase Bernharda v brněnském Městském divadle v režii Hany Burešové, jíž tato scéna velice svědčí (osobně jsem spolu s několika dalšími kolegy – Kerbr, Uhde – nepřijal jenom její Tři mušketýry), vnímá prý rozpačitě pro změnu část publika. Inu není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.
           
 
Nelze se ovšem divit. Brno v uvádění her znamenitého rakouského dramatika – v ideologickém sporu s vlastí, kde uvádění svých textů v testamentu dokonce zakázal – poněkud zaostalo. Možná ke škodě vnímavějšího chápání filozofie světového autora.
Zahrát Schubertův kvintet Pstruh
           
 
Z příbuzenské linie sváru výrazné osobnosti s jasnou vizí – prosazovanou všemi možnými prostředky – se společností, netečnou nebo imunní k jeho ideálům (Divadelník, Minetti, Světanápravce, Slavnost pro Borise, Velikáni, Immanuel Kant) hrála se na břehu řeky Svratky jenom hra posledně jmenovaná.
           
 
Síla zvyku vychází z absurdního propojení mikrosvěta podřadného cirkusu s ohmatanými artistickými nebo krotitelskými čísly s velkým uměním.
           
 
Ředitel Caribaldi a violoncellista amatér si totiž usmyslí, že své zaměstnance donutí secvičit hudebně dokonalý Schubertův kvintet Pstruh. Snaží se o to marně už dvaadvacet let.
           
 
Burešová je mistrem interpretace, a také obrazného výkladu Bernhardovy hříčky, jejíž absurdnost pramení v bludném kruhu stereotypu, v němž se „umělci“ nedostali dál než k ladění nástrojů a vyluzování většinou nepříliš harmonického souzvuku. Přesah toho snažení odkrývá vějíř názorů na vážnou hudbu, ale i snahuo dosažení vznešeného cíle jednotlivcem i za cenu psychického a fyzického teroru...
Věnováno Balvínovi
Dokonalým, na první pohled pomateným, ve skutečnosti žalostným otiskem protikladu vůle k umění a nevybavenosti k němu je Caribaldi Jana Mazáka. Kolikátým jeho velkým, a trestuhodně nepovšimnutým výkonem už tato role je?!
           
 
Burešová mu vybrala stejně zdatné spoluhráče: Žongléra Viktora Skálu, Vnučku Barboru Jelenovou, krotitele Igora Ondříčka a klauna Šprýmaře Michala Isteníka.
           
 
Českou premiéru Síly zvyku věnovali autoři a MdB Josefu Balvínovi, dvornímu Bernhardovu překladateli a duši Pražského festivalu divadel německého jazyka. Umřel letos o prázdninách (16. srpna), i tzv. seriózním tisku nepovšimnutě.
     

Nezvyklé rakouské hry se v Brně zhostili se ctí

Luboš Mareček 22. září 2009 zdroj MF Dnes

Nezvyklé a originální dramatické dílo Thomase Bernharda se na českých jevištích v minulých dvou dekádách zabydlelo. Každá dosud neuvedená hra snad nejvýznamnějšího literáta poválečného Rakouska je očekávanou událostí. Nejinak tomu je i v případě české premiéry komedie Síla zvyku, kterou v Městském divadle Brno nastudovala Hana Burešová.
 
 
Titul z roku 1974 není nijak divácky vstřícný, což však neznamená, že by byl odtažitý či nesrozumitelný. Absence příběhu, podivná monologičnost, záliba v refrénovitém opakování textu, který zcela postrádá interpunkční znaménka: to jsou jen některé z autorských fines muže, jenž svým dílem i životem setrvale čeřil naoko poklidné Rakousko.
 
Směšný, odpudivý, sympatický
Půdorys novinky Síla zvyku je jednoduchý a bizarní. Ředitel cirkusu Caribaldi nutí své podřízené dvaadvacet let studovat Schubertův kvintet Pstruh, ač je jasné, že zářivé číslo klasické hudby tito amatéři nikdy nedotáhnou do konce. I umanutý despota Caribaldi umí na svá dvě drahá cella sotva pár tónů, jeho artisté nemají k hudbě žádný vztah a nekonečné zkoušky nenávidí. Celé snažení nikam nevede, je jasná jeho zbytečnost i přes ušlechtilý ředitelův ideál představit namísto vyčpělých cirkusáckých fórů úchvatně secvičenou pětici muzikantů a dokonalou skladbu.
 
 
Bernhardovy jakoby nedořečené texty jsou velkou zkouškou režisérů i hereckého ansámblu. Inscenační tým Hany Burešové obstál. Režisérka pečlivě vystavěla dvouhodinovou podívanou, jejíž vnitřní tah i síla gradují. Jinými slovy: dokáže i bez přestávky udržet divákovu pozornost a zájem o nezvykle nedramatické dění.
           
 
Síla zvyku je víc než čím jiným hereckou inscenací, která rotuje kolem mocného výkonu Jana Mazáka v hlavní roli. Protagonista vystihnul dvojlomnost Bernhardova světa. Je směšný, odpudivý, ale svou touhou pro dokonalosti za každou cenu místy i sympatický. Nesmírně náročný a dlouhý text Mazák podává s hlasitým vytržením megalomana, i bez psychologismů pečlivě rýsuje vnitřní svět bláznivého Caribaldiho. Kvartet zbylých výkonů je herci oporou a další kvalitou večera, podobně jako bílá scéna Tomáše Rusína či v barevnosti i střizích nápadité kostýmy Zuzany Štefunkové.

           

Smutná komédia o duševnom násilí

Peter Stoličný 21. září 2009 zdroj www.divadlo.sk

V Brne je zasa o premiéru viac, a to nie inscenácie hocijakej. Dielo rakúskeho spisovateľa a dramatika, opradeného škandálmi vo vlastnej krajine, síce v českom divadelnom priestore nepôsobí tak výrazne, ako keď sa uvádza vo viedenskom Burgtheatru, predsa však nejde o inscenačný čin, ktorý sa dá prehliadnuť.
      
     
Thomas Bernhard je vo svojej domovine považovaný za „Nestbeschmutzer“ (Ten ktorý špiní vlastné hniezdo). Najmä posledné desaťročie pred smrťou (1989) nenechával na Rakúsku nitku suchú, nazývajúc svoju vlasť „katolicko-socialisticko-národnou krajinou hlupákov“. Mnohí mu fandili, ešte viac mal však nepriateľov. Svojimi excesmi akoby zámerne vyhľadával konflikty, zámerne urážal celebrity rakúskeho neba.
       
    
V čom vlastne väzí Bernhardova genialita aj dôvody na odsúdenie? Tá genialita je nesporná. Jeho dielo je plné pocitov opustenosti, samoty medzi ľudmi, beznádeje a skepsy, ale podané v brilantných monológoch a dialógoch, ktorým nemožno uprieť perfekcionalizmus. Na druhej strane autor nekompromisne odhaľuje ľudské slabosti, všadeprítomnú smrť ktorá nikoho neminie, márnosť nad márnosť ľudského konania a snaženia. Kto vie, či ho k tomu viedla ťažká pľúcna choroba, ktorá mu od detstva nedovoľovala poriadne sa nadýchnuť, alebo tak činil po zážitkoch a prežitých utrpeniach v škole (hrôzostrašná mašinéria) či v nemocniciach (čakáme na smrť), ale určite sa na Bernhardovom pohľade na svet a spoločnosť podpísala Rakúskom dobrovoľne prijatá hitlerovská doktrína. Najväčší škandál asi v Rakúsku spôsobila jeho hra Námestie hrdinov, ktorá sa k stigmatu anšlusu vracia.) Dramatikove perfektne vybudované dialógy sa obracajú k základným otázkam bytia a... k smrti, ktorá všetko vyrieši a je konečnou. Sú apelatívne, provokujúce.
           
 
Najčastejšie hrávanou Bernhardovou hrou v Čechách je iste Divadelník. (Nezabudnuteľný bol v titulnej postave Martin Huba v Divadle Na zábradlí v réžii J. A. Pitínského, ak sa nemýlim v roku 1999. Za rolu získal Cenu Alfréda Radoka.) Bernhardov odpor ku všetkému usporiadanému je cítiť aj z tejto úspešnej hry. Nenávidí divákov, pohŕda hercami, o samotnom inštitúte divadla napísal: Divadlo to je len slabomyseľnosť a sviňacina, úbohosť bezradných mímov. Na všetkých scénach vládne kráľovstvo diletantizmu a z javiska nie je cítiť nič iného len zápach z húb byrokratov.
           
 
Je otázne, do akej miery bol Bernhard provokatér, a do akej miery zlostne úprimný a nenávidiaci. Jedno je však isté. Jeho romány a hry nenechajú nikoho pokojným. Vzrušujú svojim realizmom vo svete, kde je všetko nadsadené, hyperbolické. Keby to nebola fráza z dôb budovania socialistickej kultúry, dalo by sa povedať, že autor nastavuje krivé zrkadlo súčasnej spoločnosti a... nielen tej rakúskej.
           
 
Síla zvyku je hra, ktorá na javiskách nie je uvádzaná tak často, ako napríklad Divadelník. Nie je pri tom menej apelatívna. A dáva priestor na vznik vynikajúcich hereckých výkonov. Preto možno inscenáciu v Mestskom divadle v Brne iba prijať.
           
 
Príbeh je pomerne jednoduchý: Odohráva sa v kancelárii (alebo v maringotke?) riaditeľa cirkusu Caribaldiho. Ten sa pred viac ako dvadsiatimi rokmi rozhodol uviesť so svojimi cirkusantmi Schubertov sláčikový kvintet Pstruh. Ale žonglér, krotiteľ, klaun a riaditeľova vnučka nemajú ani minimum talentu. Nacvičujú kvintet z donútenia a s nenávisťou. Tá ich nenávisť ku Caribaldimu a jeho posadnutosť nácvikom komorného hudobného diela vytvárajú nejednu horko komediálnu situáciu. Sila zvyku je o túžbe po totálnej dokonalosti, ktorá je v protiklade k banálnemu a drzému násiliu, bezohľadnému duševnému znásilňovaniu „zamestnancov“. A tí sa nedokážu vzoprieť, podliehajú diktátu ako bezbranné ovce.
           
 
Hlavným protagonistom je podobne ako v iných autorových hrách dominantný muž. Ponižuje, diktuje, je unavený a energický súčasne, je to bezohľadný egoista. A ľudia okolo neho sú figúrky otrocky plniace jeho šialené želania. Nič v ich životoch nemá cenu, nič nemá žiadny význam a nie je tu nádej, že by sa to mohlo zmeniť.
           
 
Domnievam sa, že majster Bernhard netušil, ako zvláštne a možno aj trochu inak zarezonuje jeho hra v post komunistickej krajine. Teda: ako ju môže prijať generácia, ktorá tu totalitu zažila na vlastnej koži. Pretože dnešným dvadsaťročným, ba aj tridsaťročným budeme márne vysvetľovať, čo a ako bolo. To sa muselo prežiť – rozprávanie to nenahradí. Nám, ktorí sme boli pred dvadsiatimi rokmi dávno dospelí, naskakuje pri konaní Bernhardovych postáv husia koža. Koľko pravdy je v tej klauniáde, pri sledovaní ktorej sa môžeme smiať na vlastnej, našťastie už minulosti. Tá krutá a smiešna posadnutosť diktátorského Caribaldiho nás baví, aj napriek mrazeniu a husej koži, ktorú vyvoláva.
           
 
Veľkú zásluhu na sprostredkovaní tak sugestívneho textu má režisérka Hana Burešová. Tak ako v pražskom Divadle v Dlouhé, tak ako na mnohých scénach českých divadiel, aj tu sa ukázala ako invenčný tvorca, so zmyslom pre detail, s citlivým vedením hercov na hrane medzi psychologickou drámou a klauniádou. Mala však účinnú oporu v hereckom obsadení. Iste aj vďaka dramaturgovi inscenácie Jiřímu Závišovi, ktorý svoj súbor dokonale pozná, podarilo sa zaplniť javisko živými, vďačnými postavami.
           
 
Jan Mazák v hlavnej postave cirkusového riaditeľa zasa prekvapil svojim rôznorodým registrom. Veď už hral rozkošnú Dafné v muzikáli Niekto to rád horúce a na druhej strane jeho hereckej škály bol napríklad Peer Gynt. V hre Sila zvyku sa zase ukázal ako majster totalitných praktik. Nebol figúrkou (ktorá k takej role láka), ale plnohodnotnou postavou, nešťastnou vo svojom bezbrehom egoizme.
           
 
Podliezavý žonglér Viktora Skálu, rovnako ako smutný „bavič“ klaun Michala Isteníka boli krásnými štúdiami rôznych podôb prežitia v totalite. Oni skutočne nežili, ale prežívali, každý svojim spôsobom.
           
 
Ďalšie dva silné protiklady boli v postavách krotiteľa šeliem Igora Ondříčka a krehkej vnučky riaditeľa cirkusu, Barbori Jelenovej. (Ešte nikdy som ju v MdB nevidel). Ondříček, krotiteľ ktorý by mal svojou silnou päsťou rozdrviť čokoľvek (žiaľ mal dravcom pohryznutú ruku) v sebe dusí hnev a predsa sa nevie vzoprieť. Vnučka, to je „dievčatko na kľúčik“, slepo vykonávajúce rozkazy. Viac figúrka ako postava – ale tak to zrejme má byť, takú ju chcela mať režisérka Burešová.
           
 
Päť hercov vo funkčnom bielom inscenačnom priestore (scéna Tomáš Rusín) zahralo svoj part skutočne dobre. A aj keď mali diváci príležitosť neraz sa od srdca zasmiať, výsledok hry je mrazivý... A možno pre nás, čo sme žili a prežili totalitné manierymoci, bol ten zážitok ešte mrazivejší, než si autor dokázal predstaviť. Vďaka dobe ktorú sme prežili, vďaka hercom a vďaka režisérke, ktorá dokázala túto smutnú komédiu na činoherných doskách Mestského divadla v Brne realizovať.
 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací