Hello, Dolly!

Hello, Dolly!

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra6. únor 2010
  • Délka představení2:45 hod.
  • Počet repríz58
  • Derniéra26. leden 2015

výpravný muzikál

Městské divadlo Brno kromě své systematické snahy o uvádění titulů ve světových i českých premiérách samozřejmě cítí povinnost uvádět i tituly z tzv. "zlatého fondu hudebního - muzikálového divadla". Mezi ně nepochybně patří i dílo skladatele Jerryho Hermana a libretisty a textaře Michaela Stewarta, muzikál vpravdě světového jména - Hello, Dolly! Dílo, které po své newyorské premiéře v roce 1964 zaznamenalo světový úspěch, je geniální hudební adaptací divadelní hry Thornthona Wildera "Dohazovačka", jejíž předlohou zase byla bláznivá komedie Johanna Nepomuka Nestroye "A jde se řádit", jejíž předlohou zase byla vtipná jednoaktovka Johna Oxenforda "Dobře strávený den" (geneze námětu byla tedy poněkud složitější, ale vždyť se jedná o tak vzrušující téma!).

Kdo muzikál nezná, tomu připomínáme: Jedná se o příběh podnikavé zprostředkovatelky sňatků na newyorském předměstí – dohazovačky Dolly Leviové, která si ovšem toho nejlepšího zákazníka nechává pro sebe a kouzlem své osobnosti dokáže mrzoutského starého mládence Horáce Vandergeldera nakonec změnit i proti jeho vůli v galantního a milujícího muže. Ústřední píseň byla nahrána nesčetněkrát, ale šlágr z ní udělal svým osobitým "chraplavým" hlasem až Louis Armstrong. Filmové zpracování zajistilo muzikálu nesmrtelnou slávu, když v roce 1969 věhlasný tanečník, choreograf a režisér Gene Kelly natočil film s Barbrou Streisandovou a Waltrem Matthauem v hlavních rolích. Od své premiéry se tento muzikál hrál na Broadwayi do roku 1970 a dosáhl fantastického počtu 2844 repríz.

Autor

  • Jerry Herman
  • Michael Stewart

Režie

Asistent režie

Překlad

  • Ivo Osolsobě
  • Alexander Kozák

Kostýmy

  • Roman Šolc

Scéna

  • Martin Černý

Hudební nastudování

Sbormistr

Choreografie

Asistent choreografie

Sbohem operetnímu klišé

Patrik Fridrichovský 9. březen 2010 zdroj Divadelní noviny

V „brněnské továrně na muzikálové sny“ namlsali diváky Bídníky, Evitou a Probuzením jara, nejnovější Hello, Dolly! se v této konkurenci může zdát méně efektní starší příbuznou. I kdyby však po muzikálu už nezatoužil jediný divák a dalších sto let nikdo žádný další muzikál nenapsal, dohazovačka Dolly navěky zůstane jednou z nejzářivějších hvězd. Posílila tradičnější část repertoáru, který v Městském divadle patří, narozdíl od žhavých muzikálových novinek, do kompetence části souboru se zpěvoherními kořeny. Umělecký šéf Igor Ondříček právě na klasických titulech dlouhodobě spolupracuje s režisérem Gustavem Skálou (v MDB např. Orfeus v podsvětí či Mam’zelle Nitouche). Záměrem nejspíš byla tradiční inscenace, v níž by se blýskla kvalita souboru, který si již troufne na náročnější mety.

Z celkového pohledu proto inscenace není ničím menším než vycizelovaným kusem řemeslné kvality. Zejména tam, kde režie pracuje se sborovými scénami, tkví pravá síla brněnského souboru. Kdykoli jsem v posledních letech viděl tento muzikál u nás, bylo znát hodně unavenou sborově-operetní rutinu. Brněnská company však v pravém smyslu slova používá muzikálovou řeč dneška – individuální charakterizaci drobných sborových postaviček, ale při tom jednolité a sladěné davové scény. V některých chvílích jsem se přistihl, že podvědomě srovnávám tyto „obrazy“ spíše s typickými inscenacemi „mackintoshovského“ střihu z londýnského West Endu než s českou realitou. K tomu sice jednoduchá scéna Martina Černého, ale především opět (!) vynikající kostýmy Romana Šolce. Tolik tedy chvála odměřená měrou vrchovatou.

Pro muzikál tohoto typu je však nejdůležitějších několik věcí: Prvním úkolem je mít dobré hudební nastudování. Dirigent Jiří Petrdlík by měl, v jinak solidním provedení, naplnit zvuk orchestru větším leskem a především zlepšit „švih“ v dechových pasážích. Tím druhým a podstatně obtížnějším úkolem je získat vhodné představitele Dolly a Horáce. Tady se režisér Skála pustil proti síle zvyku a obsadil herce o pár let mladší, než v Čechách bývá zvykem. Volba Aleny Antalové pro titulní roli pak souvisí s tím, že Dolly Leviová tu není vyloženě komediální postavou. Antalová charakterizuje upovídanou dohazovačku prostředky napovrch méně okázalými, pěvecky a zejména herecky spíše intimními, s dávkou ještě snesitelného sentimentu. Nejedno úskalí v podobě drobných „subžánrových“ hereckých technik, jakými jsou třeba vtipné monology s nebožtíkem Efraimem, napsané v tradici anglosaské „stand up“ comedy, vyznívá subtilně a ne tak dryáčnicky, jak se Dolly hrává víc ze zvyku než z logiky příběhu. Nová interpretace vyvolává spíše vlnu něžných dojetí než smích. Igor Ondříček dostal postavou Horáce Vandergeldera mnohem obtížnější zadání, vyložený herecký protiúkol. Životem zapšklý prudič Horác se v jeho podání proměňuje spíše v egoistického dandyho, samozřejmě bez špetky porozumění pro marnotratnost a výstřelky ostatních.

Živou vodou inscenace jsou především výstupy postaviček Barnabáše (Vojtěch Blahuta) a Kornelia (Aleš Slanina). Při jejich „mladokomické“ cestě za pověstnou velrybou do velkého newyorského světa, která končí v salónu Ireny Molloyové, jinak herecky sympatické Ivany Skálové, se velmi nečekaně do muzikálu prodere styl situační komedie jak vystřižené z bláznivých francouzských filmů. Gagy, až někdy za hranou, jsou rozehrány opravdu vtipně a právě v těchto momentech dostává muzikál nejlepší tempo. Vůbec temporytmus inscenace je až překvapivě „muzikálově-činoherní“. Vrcholem však bývá, jak jinak, slavnostní, často až samoúčelné entreé Dolly v restauraci Harmonia Garden.
 
Právě v interpretačních posunech od operetního klišé ke komediálnímu rytmu asi spočívá jeden z hlavních přínosů inscenace. Jak bylo řečeno, brněnská Hello, Dolly! je rozhodně něčím, co lze považovat za příjemný muzikálový standard pro zhýčkaného diváka (a koneckonců, takového si v Brně za léta vychovali). Tvůrci dobře vědí, co k žánru patří dnes – a také si to mohou, s tak „širokospektrálně“ vybaveným a vychovaným souborem, dovolit.
                                                                  

Brněnská Hello, Dolly! – muzikálová klasika v nesmírně zábavném hávu

Ondřej Doubrava 17. únor 2010 zdroj musical.cz

Pravidelní návštěvníci MdB mají Gustava Skálu jistě spojeného s režijním vedením neodolatelných komedií („Brouk v hlavě“, „Charleyova teta“) a svéráznými, přesto snadno přístupnými úpravami klasických operet „Orfeus v podsvětí“ a „Mam’zelle Nitouche“. Umí jimi oslovit snad všechny generace. S „Dolly“ se setkává již poněkolikáté.

Nutno říci, že  pomyslnou (ale zato obrovskou) jedničku s hvězdičkou má „Hello, Dolly!“ z Městského divadla Brno v předmětu „práce s hercem“. Slibovaný dobrý činoherní, navíc čistě komediální základ sklidil své ovoce a propletenec vztahů postav, jak se s ním v libretu počítá, se tak stal, navzdory trvající naivnosti poutavý. Když se k tomu přidá smysl pro grotesku a blázniviny + pár dobrých kreativních nápadů (např. silueta soudce s hlasem Zdeňka Junáka), má divák vyhráno. Je sice pravdou, že některé třeskuté situace jsou natahované až přespříliš, ale devadesát devět procent obecenstva bude tyto intenzivní fórky jen kvitovat.

Titul byl již od jeho ohlášení od začátku brán jako „comeback“ Aleny Antalové od mateřských povinností na jeviště. Ta svou všudypřítomnou Dolly vybavila značnou dávkou energie, sebevědomí i nadhledu a výsledkem je, že hlavní hrdince věříte ve veselých i dojemných situacích každé slovo. Pardon, nejenom věříte, vy jí doslova visíte na ústech.

Vezměme si dále například obchodníka Horáce Vandergeldera. Jeho postava by měla být tak nepříjemným morousem, leč v osobitém a doslova parádním podání Igora Ondříčka je jeho vyznění zcela odlišné. Je to ve své podstatě velmi sympatický chlapík, s nímž se zejména mužská část publika až neskutečně jednoduše ztotožní a častokrát se snad nad jeho jednáním pousměje s vědomím, že poznává sama sebe.

Naprosto brilantní výkon předvádí též Ivana Skálová coby osamělá kloboučnice Irena Molloyová. Ač je o něco mladší, než předepsaný charakter, vystihla jej naprosto přesně po pěvecké i herecké stránce a věkový rozdíl hravě vyrovnala.

Sehranou dvojicí jsou dva známí příručí. Kornelia Hackela ztvárnil Aleš Slanina. Toho lze díky své všestrannosti označit vedle Aleny Antalové ve všech nutných složkách za tahouna představení a pojetí i jeho interpretace slavných hitů “Put On Your Sunday Clothes“ a  „It Only Takes A Moment“ má vše potřebné – eleganci, prožitek, energii a radost z hraní. Vojtěchu Blahutovi značně naivní nahrávač Barnabáš Tucker sluší a v gagových situacích se skutečně neztratí, dokonce umí lákat i na chystané tituly divadla…

V malé, leč díky své rozpustilosti výrazné roli Ireniny přítelkyně Minnie září Mária Lalková. A co se navození záchvatu smíchu týká, stačí vyslat na jeviště dynamit -  Zdenu Herfortovou jako bláznivou Ernestinu Moneyovou – a sál šílí!

Vraťme se zpět k  „mantinelům“: tím nejvýraznějším je asi scéna Martina Černého, která zůstává možná až příliš v tradičním stylu. Průhled do newyorských ulic zaplní company stylovou choreografií (z režisérovy dílny), Horácův krámek je praktický i útulný, stejně tak narůžovělé Irenino kloboučnictví, ale známá restaurace  Harmonia Garden by si v této verzi zasloužila rozhodně aspoň malinko modernější zpracování, či chcete -li „look“. Kostýmy Romana Šolce opět nepostrádají honosnost pro hezké podívání, tentokrát jim ale nechybí (zejména u pánů) ani jistý šmrnc. A hudební nastudování? U Jiřího Petrdlíka (a Dana Kalouska) nelze jinak, než opět říct, že si s náročnými partiturami pohrál skvostně a dílo chvílemi doslova swinguje.

Malou zmínku je nutno věnovat též mimořádně povedenému „malému“ programu k představení. Je skutečně malý pouze rozměrem, obsahuje množství poutavých informací, shrnujících vznik „Dolly“ a svým způsobem i vývoj klasického muzikálu a historii inscenování tohoto díla.

Předchozí řádky lze však velice snadno zkrátit do jedné parafráze nejslavnější písně: Zdá se, že Dolly Leviová z prken MdB skutečně dlouho neodejde, jelikož se jedná o představení  živelné, divácky nesmírně vděčné, aniž by se projevily známky podbízení. Mělo by se líbit i těm, co dosud tento kus neměli příliš v oblibě a to je na této inscenaci obzvlášť cenné. Zkrátka zaujme i nové diváky.
                                                                                  

Dolly v Brně, dnešní i postaru

Luboš Mareček 8. únor 2010 zdroj MF Dnes

Režisér Gustav Skála dokázal, že slavný muzikál není ještě zdaleka zaprášeným kusem
Skálova Dolly našla vyvážený poměr ve všech složkách. Jinými slovy – nová brněnská inscenace je fortelná herecky, suverénní pěvecky, hudební nastudování šlape podobně, jako se rychle "mrskají" choreografická čísla. No a samozřejmě na divákovo oko čekají nádherné kostýmy Romana Šolce a scéna Martina Černého, kterou lze charakterizovat jako střídavě prostou a efektní. Newyorské ulice jako by vypadly z dobových pohlednic, očekávané vrcholné číslo z restaurace Harmonia Garden předestře efektní pompu v zářivých zelenavých vitrážích.

Tuto eleganci snad výtvarně a časově ani nelze vytrhnout ze starosvětské, secesí dýchající grácie. Muzikál Hello, Dolly! stojí a padá s výkonem protagonistky. A tato hlavní ženská postava je snem všech zralých hereček a zpěvaček. Brněnské Dolly není v podání Aleny Antalové ani čtyřicet (připomeňme, že Streisandové bylo v nesmrtelném filmu sotva sedmadvacet let), ale zdaleka to není piha na kráse. Antalová je Dolly Leviovou, jejíž pěvecká a herecká verva je pomyslným ochranným štítem před zvrtnutím kusu do dojemného kýče či prázdného sentimentu. V nepolevující rozšafnosti je ženou, které věříte její vnitřní samotu i mazanost, s níž předčí svého doslova vyvoleného Horáce Vandergeldera.

Igor Ondříček tohoto bohatého obchodníka nehraje pouze na komediální efekt jako zabedněného, ženitby chtivého moulu. Ve finále se zlomí do cituplného vdovce, který chce znovu najít ženu svého srdce. Ostatně téma vdovství a tedy osamocenosti – jak je na jeviště nese také role Ireny Molloyové ve skvělém podání Ivany Skálové – inscenací jemně prorůstá. Jde tady o pomyslnou obdobu komiky nezkušeného mládí v podobě bláznivě ztvárněného dua příručích Hackela a Tuckera (Jakuba Przebindy a Vojtěcha Blahuty).

Nová brněnská Dolly je dnešní, i když vizuálně postaru. Přes sentiment zašlé doby na publikum vrhá radost z hudebního divadla, což ji činí moderní, živou a přitažlivě současnou.
                                                                                      

Muzikál postavený na poctivé činohře

Michal Novák 7. únor 2010 zdroj i-divadlo.cz

Nastudování muzikálového fenoménu se jménem nejslavnější dohazovačky v titulu je na Hudební scéně Městského divadla Brno dvaadvacátým v tuzemské inscenační historii. Divácká obliba, potažmo provozní úspěšnost muzikálu Hello, Dolly!, je u každého provedení téměř zaručena. Dramaturgická sázka na jistotu většinou vychází. Z čeho to pramení? Dojemný příběh o lidech, kteří se dokáží zvednout z prachu životní cesty a jít si za svým cílem, bude divákům vždy blízký, protože v něm zahlédnou obraz možná i svého života, případně si odnesou naději. V neposlední řadě Hello, Dolly! patří do zlatého fondu klasického muzikálového divadla a je plná nesmrtelných melodií, jejichž žánrové vymezení přivádí posluchače na vzrušující rozmezí operety, swingu a nástupu muzikálového divadla. Dobový kontext námětu přináší vůni starosvětské elegance s tím pro diváka krásným, avšak pro moderní divadlo zrádným rizikem, že se dostane do zajetí sentimentálních emocí. Otázka proto nutně musí znít: Dá se Dolly ještě vůbec udělat jinak, vnést do ní něco osobitého, co ještě nikdo nezkusil, hledat v tématu i přímočaré struktuře děje něco nového?
 
Inscenační tradice – a že v případě Hello, Dolly! je bohatá – vždy bude svádět ke klišé. Tvůrci brněnské inscenace, režisér Gustav Skála s dramaturgy Ondřejem Šrámkem a Janem Šotkovským, si ale nedefinují nová východiska a zcela nepokrytě chtějí všechna ta „klišé“ využít. Výsledkem zdánlivě neobjevného konceptu proto je zajímavá hra na retro, avšak bez zaprášených nánosů manýr, které mnohočetné inscenování kusu na sebe za ta léta nabalilo a jak vešly asi každému do povědomí. Při sledování tak neupadneme do sentimentální nálady. Naopak každý obraz strhává diváky svým pojetím, uchvacující choreografií, jemným i rázným důrazem na vypointování komických situací. Režisér Gustav Skála a skvělí protagonisté rozdávají radost z hudebního divadla měrou vrchovatou. Podobně drzým paradoxem konceptu (a velkým plusem pro celou inscenaci) je, že tento muzikál je také perfektně zahraná činohra. Niterné průhledy do osudů postav vytvářejí neobyčejnou plasticitu celého představení. A tak jen vizuální stránka zůstává v dobrém smyslu slova tradiční, dalo by se říci staromódní, zato krásná. Ať je to umírněná, přesto okázalá evokace newyorské ulice „jako z dobových pohlednic“ (scéna Martin Černý), nebo jedním slovem nádherné kostýmy Romana Šolce. Výtvarný kontext inscenace v případě Dolly z dobovosti snad ani nelze vytrhnout.
 
Přesto v inscenaci nacházíme jednu zvláštnost. Tou je explikace Horácova „zlého snu“ poté, co ztropil výtržnost v Harmonii Garden (kde vlivem záměny šrajtoflí neměl na zaplacení). Snově laděný obraz soudního procesu pokračuje výjevem z prostředí vězeňské cely, kam přichází Dolly coby bachařka, aby Horácovi vmetla do očí Good bye – Na shledanou ve slavné písni So Long Dearie. Že prožitek ze snu je impulsem k proměně Horácova myšlení ve vztahu k Dolly, netřeba dodávat. Výjev je také vtipným návratem ze světa luxusu, který si alespoň občas tito lidé dopřejí, k člověčenství všedních dní.
 
Budeme-li se ptát po důvodech, proč Městské divadlo Brno má se svými muzikálovými produkcemi výsostné postavení minimálně v republikovém měřítku, jednou z odpovědí je prostý fakt, že upravování náročnosti partitur je zde tabu, čili orchestru a interpretům není nic ulehčeno. Použití prapůvodních aranží díla, známých svou obtížností, to jen potvrzuje. Tento návrat ke kořenům ukazuje slavnou Dolly bez zkreslení všelijakými transpozicemi, které ji za ta léta potkaly. S překvapením pak třeba zjistíte, o kolik více muzikálu než operety v Hello, Dolly! je a jak obvyklá náchylnost k operetním kudrlinkám tomu vlastně nesluší. Stejně jako falešná gesta charakterově plochých postav v barevné scénické nádheře.
 
V naší inscenační tradici postavu Dolly Leviové obvykle ztvárňovaly herečky zralého věku, ale nemělo by se zapomínat, že kupříkladu „filmové Dolly“ Barbře Streisandové bylo v době premiéry filmu pouhých sedmadvacet. Jak podotýká režisér Skála, ať obsadíte hlavní role herci jakéhokoliv věku, dramatické vzorce libreta budou vždy fungovat. Zbývá jen přivést na jeviště hereckou osobnost, s jejímž výkonem muzikál Hello, Dolly! stojí a padá. V případě Městského divadla Brno byla Alena Antalová jasnou volbou (alt. Ivana Vaňková). Dolly Leviová Aleny Antalové, pro niž je tato velká role ve znamení návratu po mateřských povinnostech, by mohla být častována mnohými opulentními přívlastky, „parním válcem jeviště“ počínaje. Avšak zároveň stojíme tváří v tvář postavě uvěřitelné v otázce vnitřní samoty. Verva, s níž Alena Antalová k roli přistupuje, jakoby neustále odbourávala tendenci příběhu zabřednout k sentimentu (a kýči). Na jeviště přivádí sebevědomou ženu, které za chvilku bude všude plno, jakož i její mazanosti, která baví diváky ve scénách komických i těch vážnějších. Její protihráč, obchodník Horác Vandergelder, je v podání Igora Ondříčka zpočátku příkladným ťulpasem, pak okolnostmi vykolejeným mužem a nakonec šťastnou obětí sítě Dolly Leviové. Pro mě osobně nejkomičtější výkon večera, neboť Igor Ondříček prezentuje humor vyplývající ze situací, kdy postava sama není příčinou komiky. Osobitost Ondříčkova výkonu neguje Horáce jako morouse (jak jsme tuto postavu častokrát viděli) a naopak posiluje obraz introvertního člověka, jehož bručounství je jen obranná ulita vlastní nejistoty. Je tak velmi pravděpodobné, že značná část mužského publika se s pocity nebo jednáním figury snadno ztotožní. K obdobné funkční interakci s publikem má také nakročeno postava osamělé kloboučnice Ireny Molloyové. Ivana Skálová se s rolí, do které věkem snad ještě nedorostla, vypořádala ohromujícím způsobem, suverénním jak v hereckém ztvárnění šarmu této melancholické ženy, tak v pěveckých výstupech.
 
Geniální libreto pomáhá v boji proti „přílišnému užívání kapesníčků“ samo i tím, že dojemnost vyvažuje řadou postav, které jsou nositeli přímé komiky. Ke slovním gagům lze pak snadno vršit i ty situační, zejména u známých postav dvou roztržitých (a v lásce nezkušených) obchodních příručích Kornelia Hackela (Aleš Slanina) a Barnabáše Tuckera (Vojtěch Blahuta). Rozpustilým charakterem je doplňuje Ivetina mladá přítelkyně Minnie (Mária Lalková). A kdyby i to bylo na vaši bránici málo, na jeviště ještě vstupuje bečivá kreatura Ernestina Moneyová Zdeny Herfortové. Exploze smíchu zaručena. Režisér Gustav Skála, pokud jde o dobrý gag, neváhá v tomto smyslu rozehrát i drobné epizodní situace. Za všechny jmenujme scénu s nemotorným tapetářem, který přichází do obchodu Horáce Vandergeldera těsně před závěrečnou pointou celé hry. Řemeslníka shodou okolností ztvárňuje Aleš Slanina, nehraje-li ten večer příručího Hackela. Vystoupení Aleše Slaniny v té „důležitější roli“ opět ukázalo, jakým všestranným talentem je a jak tento mladý herec disponuje schopností být tahounem představení (vedle představitelky Dolly Leviové ovšem). Jeho perfektní skloubení zpěvu, pohybu a tentokrát komediálního hráčství je dalším základním kamenem v mozaice, z níž se skládá úspěšnost celé inscenace.
 
V Městském divadle Brno vznikla dle očekávání divácky vděčná muzikálová inscenace, která se ponese na vlně oblíbenosti jistě dlouho. Stalo se tak bez konspirace s efekty, v mantinelech tradice. Ačkoli režisér Skála vytvořil moderní živelné divadlo, cítíme za ním atmosféru doby. Jediný konflikt nastává v momentech, kdy důsledná snaha o plnou scénografickou iluzivnost přestává korespondovat s abstraktní podobou několika scén. Při tolika pilířích, na nichž tato inscenace stojí, je jen na divákovi, které ho osloví. Může to být výtvarná „emoce“ zašlých časů, práce s charakterovou drobnokresbou postav, oslnivě swingující tóny muzikálu, který se stal legendou, strhující choreografie v podání číšníků Harmonia Garden, herecké výkony a tak dále. Osobně volím to, jak tvůrci s přehledem povyšují zrádná místa vyznění libreta na přednosti díla, vyzdvihují do popředí svého zájmu nadčasovou podstatu hry a i tím si podmaňují dnešního diváka. Kouzlo, které fascinovalo prvogeneraci diváků muzikálu Hello, Dolly!, bylo v Městském divadle Brno nejen že znovuobjeveno, ale také přeneseno ze stojatých vod české inscenační tradice k modernímu muzikálovému divadlu.
                                                                                 
 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<