Škola základ života

Škola základ života

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra11. září 2010
  • Délka představení2:30 hod.
  • Počet repríz113
  • Derniéra27. říjen 2015

hudební komedie ze života študáků a kantorů

„Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“ „Teď vám názorně předvedu, jak se básník stává trpaslíkem.“ „Snědl jsem párek nevalné chuti a nepřišlo mi volno.“ „Ich habe gesagt!“ Tyto vpravdě kultovní hlášky pocházejí - jak všichni ctitelé české filmové klasiky dobře ví - z legendárního snímku Martina Friče „Škola základ života“. Již méně je známý fakt, že filmový scénář vznikl na základě divadelní komedie, kterou na výzvu E. F. Buriana napsal středoškolský učitel Jaroslav Žák. A ten vycházel z vlastní humoristické prózy Študáci a kantoři, jež se těšila u dobových čtenářů mimořádnému ohlasu. A tak lze dnes říct, že Žákovy neopakovatelné postavičky „študáků“ a „kantorů“ - stejně jako autorovo laskavě ironické vidění školy coby sportovního zápasu - jsou právem nesmrtelné. Ba dokonce lze tvrdit, že dokud bude existovat škola, budou platit i brilantní a hluboce vtipné Žákovy postřehy o ní. Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých let, které v inscenaci živě hraje a zpívá studentská kapela. S humorem i nadsázkou jsou tu nahlíženy typické školní situace, zobrazující "věčný boj" študáků a kantorů, mezi nimiž poznáváme povědomé typy a charaktery prostředí nejen školního, ale vůbec českého.

Autor

  • Jaroslav Žák - Hana Burešová

Asistent režie

Kostýmy

  • Samiha Maleh

Scéna

  • David Marek

Hudební nastudování

Choreografie

  • Jana Hanušová

Light design

  • Filip Wiesner

Hudební poradce

  • Zoltán Liška

Jindřich Benetka, buřič a odbojník

Daniel Boukal, básník a estét

Áda Čuřil, repetent a záškolák

Tonda Holous, fotbalový idiot

Václav Krhounek, šplhoun

Karel Peterka, věčný čtenář

Anda Pařízková, správná žába

Irma Jánská, třídní kráska

Marta Nováková, tiché děvčátko

Kolísko, češtinář a třídní sexty

Lejsal, latinář a němčinář

Gábrlík, matikář

Cafourek, chemikář a fyzikář

Lachoutová, suplentka

Suchánková, dějepisářka

Ředitel

Školník

Inspektor

Městské divadlo Brno: Zlatá muška i secesní malíř

Pavel Gajdoš 3. říjen 2011 zdroj České noviny

Ke dvěma ambiciózním tématům sáhlo při prvních dvou premiérách sezony brněnské Městské divadlo. V prvním případě k filmově proslaveným školákům ve hře Škola základ života, ve druhé se pak pokusilo zmapovat život světově proslulého českého malíře Alfonse Muchy předtím než namaloval proslulou a kontroverzní Slovanskou epopej.


Režie inscenace se v Městském divadle Brno ujala osvědčená Hana Burešová, která tamtéž uvedla jak řadu osvědčených komedií typu Kamenný host aneb Prostopášník či Jak je důležité míti Filipa. Burešová se již stala zárukou toho, že nenabídne prvoplánový humor, lascivnost či bezdůvodné zcizování, jak se bohužel stává nešvarem diváckých divadel. To se naštěstí u školáků opět splnilo, a tak v Lidické je k vidění vkusné, zbytečně nenatahované představení, kde samozřejmě nechybí ani kultovní hlášky typu „Teď vám názorně předvedu, jak se básník stává trpaslíkem.“ či „Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“

Málokdo tuší, že legendární snímek Martina Friče Škola základ života není prvotinou. Filmový scénář vznikl na základě úspěšné divadelní komedie, kterou na výzvu E. F. Buriana napsal středoškolský učitel Jaroslav Žák. A to přepracováním v té době velmi oblíbené humoristické prózy Študáci a kantoři. Právě z Žákovy divadelní verze Burešová vycházela. Všestranný um herců pak využila k oživení - herci se mezi výstupy chytí hudebních nástrojů a několikrát jako studentská kapela vystřihnou oblíbené hity té doby.

Burešové se povedl zejména výběr protagonistů žáků. Přesný je například "buřič" Benetka Petra Štěpána, pozér-básník Milana Němce, šplhoun Krhounek Vojtěcha Blahuty i zakřiklé děvče Marta Nováková Lenky Janíkové. Z učitelů zahráli své kladné role empaticky jak Ivana Vaňková jako suplentka Lachotová, tak Martin Havelka jako chemikář Cafourek. Hře pomáhá i snadno variabilní scéna Davida Marka.

Muchova epopej je oproti školákům nový původní projekt scénografa, choreografa a režiséra Šimona Cabana, který proslul jako tvůrce "vizuálna" karlovarského filmového festivalu. Pro zmapování části života secesního umělce na Hudební scéně MdB se spojil s hudebním skladatelem Alešem Březinou, autorem hudby například k filmům Knoflíkáři, Kráska v nesnázích či Obsluhoval jsem anglického krále.
Inscenace se zaměřila na závěr 19. století, v němž se Mucha snažil prosadit v pařížském i newyorkském uměleckém světě, ale nakonec stejně zvítězila láska k české vlasti. Na scéně se tak objeví například okouzlující a zároveň hysterická herečka Sarah Bernhardt v trefném podání Markéty Sedláčkové, malíř Luděk Marold Jaroslava Matějky i Marie Chytilová, Muchova celoživotní láska, opět v podání Sedláčkové.

Caban velmi dobře nesklouzl k doslovnosti a nenapodoboval nijak Muchovy barvité zdobné obrazy, jejich protagonisty nechal vždy jen na pár vteřin jakoby zapózovat v rámu. K rychlé přestavbě scény výborně slouží jevištní výtahy Hudební scény, povedená je i hudba Aleše Březiny.

Komedií roku je Škola základ života

Miroslav Homola 24. březen 2011 zdroj Právo

Brňané vsadili na nestárnoucí klasiku a udělali dobře. Na XI. ročníku divadelního Grand Festivalu smíchu brali hned dvě ocenění
Na pardubické přehlídce, která se konala od 14. do 21. března, ocenila porota i diváci tituly „Komedie roku 2010“ a „Komedie diváků“ Městské divadlo Brno za inscenaci hudební komedie Škola základ života.


Inscenací Škola základ života brněnského Městského divadla byl populární festival v Pardubicích zahájen a hudební komedie byla publikem velmi vřele přijata. V tisku se pak dokonce objevily první spekulace o možném vítězství. „Z devětatřiceti přihlášených českých divadel se do finále dostalo sedm českých souborů, mezi nimi právě MD Brno. Že se nám nakonec podaří získat hlavní cenu udělovanou odbornou porotou, porotou studentskou a samotnými diváky, potěšilo nejen nás herec, ale i celý realizační tým,“ uvedl Igor Ondříček, který v komedii hraje fotbalového nadšence Tondu Holouse.

Pardubice diváky, nadšené hereckými výkony brněnských umělců, pak potěšil i návrat jejich „idola“ Milana Němce (v inscenaci básník Daniel Boukal). Ten byl totiž již sedmkrát vyhlášen jako nejoblíbenější herec Východočeského divadla, a přestože je od roku 2007 členem Městského divadla v Brně, pardubické publikum mu nadšeně aplaudovalo, jako by domácí scénu nikdy neopustil.

Pravidelně vozí ocenění Brněnský soubor Městského divadla se divadelní přehlídky ve městě perníku zúčastňuje pravidelně. Ze čtvrtého ročníku si odvezl absolutní vítězství a Cenu studentské poroty za inscenaci Kamenný host aneb Prostopášník, do finále devátého ročníku se z Brna probojovala komedie Charleyova teta. 

Dvojí ocenění za komedii Škola základ života v ročníku jedenáctém je pak jen potvrzením toho, že Městské divadlo v Brně má k humoru hodně blízko. A to nejen v divadelním klubu, kam se herci občas přijdou bavit se skleničkou v ruce, ale i na divadelních prknech, kde se o smích diváka musí bojovat poctivým divadelním řemeslem.

Němec se vrátil do Pardubic a opět byl miláčkem publika

Tomáš Dvořák 16. březen 2011 zdroj Hradecký deník

Sedmkrát byl vyhlášen nejoblíbenějším hercem Východočeského divadla. A přestože už je od listopadu roku 2007 členem Městského divadla Brno, v pondělí večer to vypadalo, jako kdyby pardubické jeviště vlastně vůbec neopustil. V mimořádně zdařilé inscenaci Škola základ života, s níž brněnský ansámbl přijel na Grand Festival smíchu soutěžit o titul Komedie roku, měl totiž u publika jednoznačně největší sukces.
Řeč je o představiteli role básníka a estéta Daniela Boukala Milanu Němcovi, který ve Východočeském divadle strávil deset sezon. „Šlo o mé první divadelní angažmá. To se z paměti vymazat nedá. A zdejší publikum? Na to nedám dopustit. To jsou mí miláčci,“ konstatoval v Pardubicích velmi oblíbený herec, jenž se na východ Čech stále s železnou pravidelností vrací.
 
„Ve Východočeském divadle dohrávám v představení Donaha!, takže jsem ho ještě tak docela neopustil,“ usmíval se Milan Němec. „Jsem moc rád, že jsem se mohl do Pardubic opět vrátit a navíc na Grand Festival smíchu,“ nechal se slyšet sympatický herec, který na této přehlídce ještě v barvách domácího souboru získal mimo jiné i Cenu za nejlepší mužský herecký výkon v roce 2004, a to za roli Jerryho alias Dafné v muzikálu Sugar! A nutno podotknout, že po pondělním výkonu by Milan Němec ani letos nemusel být úplně bez šance, stejně jako celé brněnské představení... „Tato inscenace je opravdu velmi dobře postavená a máme radost z toho, jak se líbí vlastně všude, kam s ní přijedeme. Pochopitelně mě potěšilo, že vzbudila takový ohlas i v Pardubicích. Kolegové z Brna si ze mě samozřejmě v dobrém utahovali, že jsem tu víc populární než na své domovské scéně a že mí kamarádi a rodinní příslušníci obsadili první řady. Možná trochu neskromně si ale troufám tvrdit, že kdybych do hlediště sezval všechny své přátele či známé, které jsem zde za deset let mého působení potkal, asi bych měl celé divadlo jen pro sebe,“ dodal Milan Němec, na němž bylo při závěrečné děkovačce znát i jisté dojetí.

Komedie Škola základ života vzbudila u diváků velký ohlas

Lukáš Dubský 16. březen 2011 zdroj Hradecký deník

Brněnský soubor hned první den Grand Festivalu smíchu nastavil laťku velmi vysoko
O zahájení jedenáctého ročníku Grand Festivalu smíchu se v pondělí postaralo Městské divadlo Brno. Jejich interpretace notoricky známé komedie Jaroslava Žáka Škola základ života se u pardubického publika setkala s velmi vřelým přijetím.
 
Filmy pro pamětníky nejsou v současné době žádným velkým tahákem na diváky a televize je tak nasazují spíše sporadicky a do méně atraktivních časů. To však určitě neplatí pro dva filmy režiséra Martina Friče ze středoškolského prostředí. Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše jsou dodnes oblíbené a smějí se jim příslušníci hned několika generací. Divadelní adaptace prvně jmenované komedie se samozřejmě nemůže vyhnout srovnání se slavným filmem.
 
Vlastní cesta
Režisérka Hana Burešová, která pro brněnské divadlo hru připravila, jde svou vlastní cestou, film nijak nekopíruje, přesto se její inscenace slavné filmové veselohře kvalitativně vyrovná. Burešová se na divadelních prknech nesnažila vytvořit realistickou komedii, ale vsadila na výraznou stylizaci a hereckou nadsázku. Přes možné počáteční problémy s tímto stylem, které mohou mít někteří milovníci Fričových filmových přepisů, se ukázalo, že se režisérka brněnské inscenace vydala správným směrem. Divák se dočká snad všech památných hlášek a scén, ale přibudou i některé nové.
 
Velkou novinkou jsou třeba živě hrané šlágry třicátých let, které inscenaci posunují bezmála k muzikálovému žánru. Z hudebních výstupů nad všechny ční píseň Sám já chodívám rád v excelentní interpretaci bývalého člena souboru Východočeského divadla Pardubice Milana Němce, kterému se podařilo dokonale vystihnout prvorepublikovou atmosféru. Za zmínku stojí i ztvárnění trampského songu Lká ukulele tmou, které zase zahraje na melancholickou notu.
 
Režisérka Burešová, které se k této komedii vrátila již počtvrté, dala velký prostor hercům Městského divadla Brno. Tento divadelní ansámbl je známý bezvadnou souhrou a výraznými individualitami. Škola základ života je inscenace, kde v podstatě nenajdete malou roli. Žádný z herců zde není pouhý statista, všichni mají prostor na to, aby vtipně rozehráli charaktery svých postav. Z řad žáků jsou nejlepší Milan Němec v roli estéta Daniela Boukala (jeho popis bitvy na Bosworthském poli je skutečně k popukání) a Viktor Skála, který ztvárnil populární postavu repetenta Čuřila. Lenka Janíková v úloze tiché jedničkářky Novákové dokazuje, že opravdu není malých rolí. Ačkoliv její repliky by se skoro daly spočítat na prstech jedné ruky, stejně je díky komicky vyšinuté choreografii jednou z hvězd večera. Profesorský sbor nejlépe zastupuje Jan Mazák jako třídní učitel Kolísko a Martin Havelka coby šarmantní a pokrokový učitel Cafourek. I všichni ostatní protagonisté ale podávají zajímavé a zapamatovatelné výkony.
 
Kandidát na cenu
Ačkoliv rozvernost z brněnské inscenace jen čiší, dovolila si Hana Burešová udělat za celým představením nejednoznačnou tečku. Zatímco filmové zpracování končí vlastně happy endem, konec divadelní adaptace tak veselý není. Navíc se inscenace neodehrává ve vzduchoprázdnu, a tak alespoň symbolicky reflektuje smutný osud českého národa po roce 1938. Brněnský soubor hned v první den festivalu nastavil laťku velmi vysoko. Škola základ života je určitě jedním ze žhavých kandidátů na cenu Komedie roku.

Na Lidické si pořádně zařádili študáci s kantory

Vít Závodský 1. prosinec 2010 zdroj Kam – příloha

V poslední době se stalo vítanou tradicí, že Městské divadlo Brno zahajuje novo sezonu úspěšnými, následně oceňovanými inscenacemi renomované pražské režisérky Hany Burešové (Znamení kříže, Smrt Pavla I., Tři mušketýři, Síla zvyku aj.), a to v dramaturgické součinnosti jejího manžela Štěpána Otčenáška. V pořadí sedmým takovým titulem je jejich letošní úprava prvorepublikové komedie Škola základ života od Jaroslava Žáka.


Tento humorista a satirik pěstující zejména prózu a v totalitním poúnorovém období proskribovaný, proslul především díky dvěma stále velmi oblíbeným a bezmála zlidovělým těsně předválečným filmům Martina Friče. Jakožto profesor latiny a francouzštiny detailně znal a s ironizujícím nadhledem zachycoval tehdejší mnohdy konzervativně autoritářské středoškolské prostředí. Z publicistických humorek tak mj. vznikla opakovaně vydávaná knížka Študáci a kantoři (1937), ilustrovaná autorovým literárním spolupracovníkem Vlastimilem Radou. Na výzvu avantgardisty E. F. Buriana pak Žák pohotově vytvořil její divadelní verzi Škola základ života, která měla v „D“ premiéru roku 1937 a přes napadání komunistickou kritikou a následné polemiky pomohla Burianovi díky 170 reprízám zažehnat finanční potíže. Na Silvestra téhož roku ji v pojetí herce Františka Šlégra uvedlo brněnské Zemské divadlo, načež po stížnostech úzkoprsých pedagogů dokonce následoval policejní zákaz jejích návštěv pro mládež. 


Hana Burešová se v posledních dvou dekádách věnuje této látce již po čtvrté. Její adaptace vychází ze stejnojmenné hry, kterou obohacuje o některé partie z předcházející knihy, obou o něco pozdějších snímků i z vlastních zážitků. Se svým týmem (výtvarník vertikálně členěné scény David Marek, tvůrkyně invenčních kostýmů Samiha Malehová, hudebníci Zoltán Liška a Karel Cón, choreografka Jana Hanušová a další) si byla plně vědoma, že původní předloha není klasicky koncipovaným dramatem, nýbrž volným sledem epizod z prostředí sexty školního roku 1937-1938. Bez jakýchkoli samoúčelných aktualizací a při zachování archaizujícího slangu nabídla v celku i v detailech (oděvy, účesy, gesta atp., probíraná nebo citovaná učební látka, dnešním teenagerům už místy vzdálená) tehdejší reálie respektující nemuzeální retro, kdy i při postpubertálních alotriích a učitelské kapricióznosti panoval mezi oběma tábory přece jen jakýsi starosvětsky slušný modus vivendi, a to pod Damoklovým mečem blížící se válečné apokalypsy. Režisérce se podařilo v plynulé návaznosti a zatím bez extemporujících excesů sestavit 28 výjevů s prologem a epilogem do vtipné vzpomínkové mozaiky dvojdílného večera. Většina „kamínků“ působí i v případě notoricky známých pasáží vynalézavě, neotřele a osobitě (kolektivní pohybové memorování Caesarových Zápisků, rozvichřená rumba Nevěrná Rosita, Boukalova etuda barvitého popisu bitvy aj.). Interiérové sekvence ze třídy nebo sborovny plynule přecházejí do dalších prostředí. Dobovou atmosféru výstižně evokuje patnáct promyšleně vybraných a včleněných šlágrových nebo tanečních písní, jež s mikroporty zpívají všichni sextáni a které naživo hraje pánská kapela odbojného primuse Benetky a coby překvapivý děkovačkový bonus šikovně zvládá také profesorský sbor. Režisérka „neřeší“ věkový rozdíl postav studentů a jejich interpretů, sázejíc raději na diferencované základní charakterové vymezení jich i karikovaných pedagogů. V početném osmnáctičlenném obsazení tohoto „českého Amarcordu“ vládne vyrovnanost a ukázněná nesólistická souhra, takže si tentokrát dovolíme jmenovitou pochvalu jednotlivých kreací výjimečně připomenout.


Hudební veselohra J. Žáka a H. Burešové pochopitelně nerozkrývá závažné existenciální otázky a také současné školní prostředí s využíváním internetu nebo mobilové šikany přirozeně má dosti odlišnou podobu. Jevištně kvalitní Škola základ života (provází ji obsažná a zasvěcená programová brožura Jiřího Záviše) nicméně zůstává příjemným nostalgickým zastavením v koloběhu každodenních starostí a dá se tedy očekávat, že ji budou spontánní smíchové reakce a zasloužený aplaus pobaveného hlediště provázet ještě dlouho.
Vít Závodský, Kam – příloha, prosinec 2010

Škola zpívající

Zdeněk Hořínek 2. listopad 2010 zdroj Divadelní noviny

Do školy chodil víceméně každý. A na svá zelená léta vzpomíná v dobrém i méně dobrém, vážném i častěji veselém. Není divu, že toto vzpomínání plodí „evergreeny“. Dokladem nadmíru přesvědčivým jsou studentské romány Jaroslava Žáka a podle nich natočené filmy, které se už staly jakýmsi národním folklorem, zdrojem okřídlených citací (Co je štěstí? Muška jenom zlatá…, Básník touží státi se trpaslíkem, Věta Kozinova zní…).


Lákavému tématu se nevyhnulo ani divadlo. Na počátku byla Žákova hra Škola základ života, kterou roku 1937 uvedl ve svém Déčku E. F. Burian. Na prozatímním konci stojí inscenace Hany Burešové v Městském divadle Brno. Režisérka už svou autorskou verzi realizovala na Kladně (1991), v pražském Labyrintu (1994) i v Dlouhé (1996–2002) dlouhou řadou úspěšných repríz.
Časy rychle plynou, život rychle prchá, co bylo kdysi horkou realitou, je dnes vlažnou, leč hřejivou vzpomínkou. Burianova inscenace měla podtitul „satirická veselohra ze života kantorů a študáků“, v dnešním programu čteme „hudební komedie ze života študáků a kantorů“. Satiričnost, namířená proti třídní (v obojím smyslu) vrchnosti, do značné míry vyprchala, ale generační spory a s nimi spjaté problémy dospívání stále žijí. Za zápas študáků s kantory si můžeme dosadit nejrůznější činitele. Současná textová a inscenační verze nemůže ignorovat historický kontext událostí a příhod. Nepodává jej ovšem školometským výkladem, dobovou atmosféru nenápadně vyvolávají někdejší písně, šlágry, odrhovačky. Jsou zařazeny do montážně roztržité kompozice zcela organicky a tu těsněji, tu volněji motivovány situačními podněty a narážkami.

Soubor Městského divadla je pro akcentování hudební stránky dobře disponován. Všichni herci nejen obstojně zpívají, ale též se pokoušejí hrát na dostupné hudební nástroje od klavíru po saxofon. Mě osobně zvláště zaujaly typově přiléhavé písně Chyťte brouka! a Sám já chodívám rád, jak je zpívají šplhoun Krhounek (Vojtěch Blahuta) a básník Boukal (Milan Němec).
Jednotný scénický prostor Davida Marka (třídní lavice s klavírem v pozadí) umožňuje pomocí světelných změn hladké střídání prostředí. Kostýmy (Samiha Maleh) pak předjímají charakterizaci jednotlivých typů v rámci dobového úzu: pumpky, krátké i dlouhé, chruščovovsky široké kalhoty, módní výstřelky svůdné třídní krasavice.


Herecké způsoby a nezpůsoby využívají celé škály výrazových možností. Na jedné straně karikatury podivínských profesorů, jejichž extrémní polohu představuje potrhlý matikář Gábrlík (Ladislav Kolář). Jako uragán, ozbrojen kružítkem a příložníkem, se řítí prostorem a marně hledá svou třídu. Rafinovaněji si počíná češtinář Kolísko (Jan Mazák). Dosahuje-li herec neselhávajícího komického účinu, vděčí za to nejen větší textové příležitosti, ale i originální souhře všech složek postavy: vzhledem i pohybem připomíná s prominutím chrobáka a své výroky pronáší s pedantismem nejchytřejšího ve třídě i s lacinou vrchnostenskou ironií. Na druhé straně zaznamenáme rozpustile hravé projevy studentů, v nichž se oprávněné obavy osvobozují recesí a parodií. Repetent-exhibicionista Čuřil triumfuje samozřejmě nezlomnou výmluvností a důmyslně pitomou uhýbavostí usilující stejně o oklamání profesorů jako o pobavení spolužáků. S chutí a přesvědčivou samozřejmostí ho hraje Viktor Skála.


Podíl žen je v souladu s dobovými poměry menší, nikoli však zanedbatelný. O novou, nenápadně přitažlivou suplentku (Ivana Vaňková) neúspěšně soutěží popletený ctitel Čuřil s elegantním a názorově osvíceným fyzikem Cafourkem (Martin Havelka se musí vypořádat i s jistou didaktičností svého partu). Ve třídě tvoří trio dívek v podání Ivany Skálové, Hany Holišové a Lenky Janíkové sympatický kontrapunkt, charakterově diferencovaný (parádnice ducha mdlého, správná holka a tiché talentované děvčátko), avšak v hudebních číslech se sjednocuje v harmonický, lehkonohý minichór.


Že škola není jen legrace, vyjadřuje příběh Benetky, který musí pro ostrou kritiku zkostnatělého vyučovacího systému školu opustit. Petr Štěpán hraje tuto ústřední roli s vyváženou mírou solidarity v rošťáckých studentských hrátkách a rodící se občanské zodpovědnosti. Jeho osud se v závěru pojí s osudem vlasti v nacistickém ohrožení, naznačeným projekcí siluet nepřátelských letadel. To je pravda historie. Pravda komedie si vyžádala paradoxní přídavek, v němž si obě bojující školní strany vyměnily role – hudebně a tanečně teď řádí omlazení profesoři.

Škola základ života - důvěrně známé a přesto svěží retro v Brně

Ondřej Doubrava 19. říjen 2010 zdroj Musical.cz

Psát o divadelních verzích důvěrně až chronicky známých věcí je obtížné, děj už můžete znát z předlohy, fotografie prozradí také leccos. O Škole základ života na Činoherní scéně Městského divadla Brno by ale zde byl hřích nenapsat, tohle povědomé vzpomínání na studentský život je totiž naprosto parádní.

Začínat nový divadelní rok s inscenací kmenové režisérky pražského Divadla v Dlouhé Hany Burešové se v Brně stalo již krokem, který se vyplácí. Ostatně, právě dnešní představovaný titul hlásí „Vyprodáno“ dlouho dopředu, takže ve své podstatě není recenze zcela nezbytná. Zatímco o dva roky staří Tři mušketýři s hudebním divadlem pouze zdařile „koketují“ (díky použití hudby legendárních Beatles je to stále ještě čistokrevná činohra),  letošní Škola základ života na motivy divadelní hry Jaroslava Žáka a doslova kultovního filmu Martina „Maca“ Friče je od začátku do konce nádherně rozpustilou hudební komedií, nad níž se srdce směje.

Představení totiž nepřináší jen sázku na jistotu, kterou bychom si mohli pojmenovat například „Škola základ života v barvě“, i když i tuto myšlenku scénografie s černobílým nádechem Davida Marka s kontrastními nesmírně barevnými kostýmy Samihy Maleh plus trocha temperamentní choreografie Jany Hanušové může asociovat, ba i podtrhovat...

Adaptovat takovýto kousek není snadnou záležitostí, Hana Burešová ale použila svůj více než osvědčený recept, který od 90. let minulého století, kdy stejný titul inscenovala nejdříve v Kladně, posléze v pražském Labyrintu a následně byla přesunuta do Divadla v Dlouhé. (Veškeré informace naleznete krásně seřazené v programu.) A zjevně funguje i v Brně. Nedá se ani vytýkat jakýkoliv kalkul, naopak je nadmíru sympatické, když se diváci srdečně smějí už dopředu, neb celou situaci znají. Ale je zkrátka tak výborně napsaná, že se naprosto přirozeně „odbourají“ i v divadle. Navíc když dramaturgie tentokrát nejvděčnější momenty přiřkla nikoliv Ádovi Čuřilovi, ale Jindrovi Benetkovi v podání Petra Štěpána. Jak „Mušku jenom zlatou“, tak geniální překlad věty „Vlk nese domovníkovi psaní“ do latiny. Nové nastudování přišlo, dá se říci právě včas, hezky se trefuje trendu, nastoleného třeba v pražském Divadle ABC.

Známé scénky totiž vkusně, v naprostém souladu s děním na jevišti doplňují šlágry třicátých let dvacátého století. Většina bude asi současníkům méně povědomá (ale zase ve vás vzbudí touhu sbírat staré gramofonové desky, či alespoň záznamy, opět odkazujeme  na program, jsou tam o písničkách, jejich autorech a dobových nosičích nádherně zasvěcené články), ale jsou tu i nesmrtelné hity jako „Už nikdy víc milovat nebudu“ a „Ta naše jedenáctka“, často v neodolatelném podání.

Studenti, pardon, čtenáři, zapište si jeden důležitý fakt. V současném hudebním divadle už  skutečně nestačí tři složky: zpěv, herectví a trocha toho tance. Dnes je zapotřebí ovládat i hudební nástroj, nejlépe několik. Všechny písně totiž v hudebním nastudování Karla Cóna hrají sami účinkující (třídní kapela) a navíc je i střídají!

Na druhou stranu, s tou „chronickou znalostí“ tématu, avizovanou na začátku článku, to nebude, zejména u mladé generace, zase tak horké. O premiérové přestávce jsem zaslechl dvě děvčata, kterak v první půli postrádají děj. Ale kdo historky ze života rozpustilého študáctva zná, ani žádný čekat nebude, dílo samotné je spíše rozvernou koláží. Logicky mimo dodnes trochu mrazivou kauzu vyloučení žáka Benetky ze studií díky vyjádření vlastního názoru  v druhé polovině. Problematika respektu žáků k učitelům a naopak je celkem pálivá i dnes. Inscenace Hany Burešové máme nesmírně rádi právě proto, že jsou bravurně zrežírované, sice se občas dramaturgicky nevyhnou hlušším místům, ale ve Škole jich je naprosté minimum. Škoda, že se paní režisérka hudebnímu divadlu nevěnuje častěji, to by byly muzikály, panečku!
Leč je zde i jedna jistota, všichni účinkující bez výjimky jsou ve svých rolích výborní (jak žáci, tak profesorský sbor), z filmové předlohy si jejich charaktery berou to podstatné (pomáhá i vizáž), zbytek si herci dotvořili sami. Snad jen Vojtěch Blahuta jako šplhoun Krhounek si z Františka Filipovského bere trochu větší inspiraci, ale není to na překážku. Zejména vyzdvihujeme Viktora Skálu jako Ádu Čuřila. Na tento charakter jsme si jej nedovedli příliš představit, ale je naprosto kouzelný. Na stejný stupínek zařazujeme i Igora Ondříčka jako fotbalového idiota Tondu Holouse, básníka a již zmiňovaného Petra Štěpána jako Jardu Benetku (zejména za imitování Spejbla a Hurvínka).  O nesmírných půvabech „třídních žab“ Hany Holišové a Ivany Skálové hovořit netřeba, Lenka Janíková zase diváky uchvacuje pohybovými kreacemi, ač jí role předepisuje býti velmi nesmělou. Převelice potěší též výkony profesorského sboru, zejména Jana Mazáka v roli profesora Kolíska a Ivany Vaňkové coby mladé suplentky Lachoutové.

Celku se dají vyčíst skutečně jen drobnosti, viz dost nepraktické využití projekční stěny za lavicemi, či možná pro někoho zbytečně velké zdůraznění brzkého příchodu následujících válečných let, i když v současné době asi bylo nutné. Městské divadlo Brno si opět (a bohudík tuto neotřepanou frázi můžeme použít každý rok) nemohlo přát úspěšnější vstup do sezony, diváckým megahitem je už teď.  Hlavní „bomby“ a z divadelního hlediska výzvy nás ale opět teprve čekají. Nicméně Školu základ života doporučujeme skutečně ze srdce, neměli byste si jí v žádném případě nechat ujít. I když se vám může zdát, že tuhle klasiku znáte díky televiznímu uvádění odpředu dozadu, jistě má čím překvapit.

Sezona v Městském divadle Brno začala se smíchem

Karla Hofmannová 7. říjen 2010 zdroj www.zivotnistyl.cz

Městské divadlo v Brně nachystalo pro novou sezónu řadu zajímavých titulů. První premiérou je na činoherní scéně hudební komedie Jaroslava Žáka „Škola základ života“. Bývalý kantor napsal hru na objednávku E. F. Buriana a premiéry se uskutečnily v roce 1937 jak v Burianově Déčku, tak v prosinci v Brně. V obou případech byla reakce stejná: skandál a zákaz středoškolské mládeži navštěvovat představení. Pak se tématu chopil J. V. Frič a od té doby jsou všechny zákazy zbytečné. Celý národ ví, že štěstí je „muška jenom zlatá“.


Současná brněnská inscenace je výsledkem úsilí režisérky Hany Burešové, jež do hry zakomponovala písně typické pro 30. léta, které nejenže herci zpívají, ale dokonce tvoří jakýsi improvizovaný třídní band, který hraje na jevišti živě. Zajímavé jsou sborové vstupy, text vytvořený ze školních pouček a poskládaný do veršů, které jsou sice nesmyslné, ale navozují atmosféru školního biflování.


Představení perlí humorem a herci se vzájemně hecují. Postavy jsou kouzelně zkarikované, Igor Ondříček jako fotbalový idiot Tonda Holous připomíná nedávného trpaslíka ze Sněhurky, Áda Čuřil, repetent a záškolák v podání Viktora Skály nemohl opomenout vzpomínku na Ladislava Peška, Václav Krhounek, šplhoun v podání Vojtěcha Blahuty nekopíroval Františka Filipovského, ale divák nemohl nevzpomenout. Pochválit je nutno všechny, Petra Štěpána v roli Jindry Benetky, Milana Němce jako básníka Daniela Boukala, Alana Novotného jako věčného čtenáře „Žlutého ďábla“ Karla Peterku.
 
Jeho trapiče Lejsala, češtináře, si užil Zdeněk Junák, třídního Kolíska Jan Mazák, skvělý byl Ladislav Kolář jako matikář. Nepřekonatelná je Irena Konvalinová jako dějepisářka hozená na sufražetku, lidsky sympatická je Ivana Vaňková jako francouzštinářka a Martin Havelka jako zástupce nové pedagogické generace, chemikář Cafourek. Kouzelné byly dívky, Hana Holišová jako Anda, Ivana Skálová jako kráska Irma, bezkonkurenční ovšem je Lenka Janíková jako Marta, nejen tiché děvčátko, ale i skvělé třídní kopyto, které se touží vyrovnat svým spolužačkám.
Představení má švih a gradaci, nenechá diváka vydechnout a zasypává ho gagy. Občas se však musí divák nadechnout, protože je mu připomenuto, že přece dnes, v moderní době,  „.. v roce 1938….“  A když v závěru Jindra odchází s kufrem, za zády má říšskou orlici a na horizontu letí letky německých stíhaček, vědí všichni, že studentský bezstarostný život skončil nejen jemu. Závěr odlehčují kantoři, kteří se chopí nástrojů a místo svých studentů zpívají latinsko-americké rytmy. Souznění jeviště i hlediště je dokonalé a vzdává hold geniálnímu a zneuznanému pedagogovi Jaroslavu Žákovi.
                                                                   

Žák by čubrněl!

Pavel Růžička 1. říjen 2010 zdroj Kult

Že nebylo ve studentské historii zmatenějšího kantora, než matikáře Koďouska – Václava Trégla ve známém Fričově filmu Škola základ života? A co herec Ladislav Kolář a jeho po celém jevišti poletující Gábrlík? Že nevíte? Tak to jste ovšem neviděli stejnojmennou komedii Hany Burešové v MdB.

Nikoliv, nejedná se jen o divadelní adaptaci známého filmu pro pamětníky. V letech třicátých minulého století to byla divadelní hra Jaroslava Žáka. Její text a následné filmové zpracování se staly fundamentem, který spolu s vlastní školní zkušeností režisérky, kolektivním výkonem herců (loutkohra se Spejblem a Hurvínkem) a v neposlední řadě i živě hranými a zpívanými písničkami vykrystalizoval v první (a povedenou) premiéru MdB nové sezóny.

Hra vzbuzovala dojem všem dobře známého vtipu, jenž s pomocí mistrné interpretace vypravěče odkrývá dosud neznámé kvality, aniž působí ohraně. Scenáristická inspirace, odměřená rovným dílem z filmu i celého literárního Žákova „studentského“ díla, nevedla diváka pevně dějem, ale byla mu kouskováním (nadto ještě umocněném písničkami) servírována ve sledu vtipných obrazů ze třídy sextánů i ze sborovny jejich pedagogů.
 
Mluva a studentské návyky z dob prvorepublikových přetrvaly, stejně tak texty songů, hudební nastudování (Karel Cón) však zcela zbytečně ustoupilo době – zahrané písničky byly příliš… ukřičené. Možná jediný mráček, protože některé výjimky večerního repertoáru ukázaly, že i komornější pojetí má své kouzlo. Hráli zkrátka mladí.
 
A o tom, že i zkušenější členové souboru dovedou být pěkní rošťáci, se přesvědčili diváci při závěrečné děkovačce. To když úlisný latinář Lejsal Zdeňka Junáka, zádumčivý češtinář Kolísko (Jan Mazák) s dalšími kolegy „ze sboru“ popadli hudební nástroje svých sextánských svěřenců a vykouzlili tak ještě jeden úplně nenucený úsměv na tváři již bezmála odcházejícího publika.
 

Písničkové retro pobaví a vrátí zpět do lavic

Lenka Suchá 24. září 2010 zdroj Brněnský deník

Buřič Benetka, záškolák Čuřil nebo šplhoun Krhounek. A k tomu zlidovělé výroky typu Co je štěstí? Muška jenom zlatá! Těžko by se našel ten, kdo nezná osudy postav proslavené humoristickou knížkou Jaroslava Žáka i úspěšnými pamětnickými filmy Martina Friče. Jevištní adaptací hry Škola základ života odstartovalo letošní sezonu i Městské divadlo Brno. A už předem asi tušilo, že půjde o sázku na jistotu.


Režisérka Hana Burešová, která pro brněnské divadlo v minulých sezonách nastudovala třeba Smrt Pavla I. nebo Tři mušketýry, zvolila při vzniku inscenace formu montáže. Za přispění dramaturga Štěpána Otčenáška použila jako základ Žákovu divadelní verzi, kterou autor napsal v roce 1937 na objednávku E. F. Buriana pro jeho Déčko. Tehdy dosáhla nevídaných sto sedmdesáti repríz a s úspěchem se poté uváděla i v Plzni, Ostravě a Brně. Dalšími zdroji byly Burešové oba Fričovy filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které doplnila zážitky z vlastních studentských let.


Čuřil stále unikáOsudy gymnazijních sextánů zasadila do předválečného období let 1937 a 1938, což v závěru mrazivě evokuje zvuk přelétávajících bombardérů. Jako nostalgickou připomínku „starých dobrých časů“ Burešová záměrně ponechala jazyk, který je u Žáka plný archaismů, poetismů a studentského slangu („I v kvintě jsem prodlel dvojnásob.“, „Vy jste ale paďouři!“).
Jako hlavní ozvláštnění však Burešová do inscenace zakomponovala písně z třicátých let, které na jevišti živě hrají herci-studenti. A podařilo se jim to tak znamenitě, že by strčili do kapsy i kdejaký profesionální band! Devízou herců je hlavně to, že se kromě zpěvu dovedou obstojně doprovodit i na nástroje, takže při patnáctce dobových šlágrů ožívá kytara v rukou Viktora Skály, saxofon u Petra Štěpána, bicí u Igora Ondříčka, klavír u Vojtěcha Blahuty, kontrabas a harmonika u Alana Novotného a klarinet u Milana Němce. Trojice dívek v podání Hany Holišové, Ivany Skálové a Lenky Janíkové je podporuje rumba koulemi, kastanětami a hlavně rozpohybovanou choreografií (třeba krokovými variacemi z charlestonu). Díky změnám nasvícení a charakteru hudby se tak diváci ocitají tu na plovárně, tu v baru kdesi na Dalekém Západě nebo v trampské osadě. Na všech je vidět, jak si osobité interpretace hitů užívají a uvolněně „řádí“ v mantinelech přiznané nadsázky.
I v mluvených pasážích působí studentské osazenstvo jako kompaktní tým, ve kterém má každý díky charakteru své postavy přesné místo. Nikdo se nesnaží zbytečně strhávat pozornost na sebe a sólovat na úkor ostatních. V lavicích, které tvoří dominantu účelně vytvořené scény Davida Marka, tak ožívají nepraktický snílek, fotbalový fanatik, třídní kráska i tiché děvčátko (skvělý a do nejmenších detailů propracovaný výkon Lenky Janíkové, za který si několikrát vysloužila od diváků spontánní potlesk). Inscenace má svižný spád a na diváka prakticky nepřetržitě proudí slovní vtipy a situační gagy.


Úlisný latinářDalším kamínkem do přesné mozaiky jsou členové kantorského sboru, které stejně jako studenty „zdobí“ groteskní zevnějšek. Ať už je to obtloustlý a obrýlený třídní Jana Mazáka, úlisný latinář a němčinář Zdeňka Junáka, mile roztržitý matikář s rozcuchanými vlasy Ladislava Koláře nebo dějepisářka s obřími špičatými ňadry Ireny Konvalinové. Nečekaný bonus připraví učitelé divákům při děkovačce, když se místo studentů chopí nástrojů a jako přídavek „vystřihnou“ jednu z písniček.
Režisérka Burešová upustila při převodu Žákovy komedie od aktualizací. Stvořila příjemné retro, které alespoň na čas vrátí dobu, kdy se i přes vnější hrozbu války ctila ve společnosti morálka a slušnost. Inscenace však hlavně pobaví a snad všem oživí studentská léta. V přítmí hlediště si tak může každý teď už bez strachu ze zaslouženého trestu zavzpomínat na „špumprnágle“, které kdysi vyváděl.

Škola základ života - příjemná vzpomínka na školní léta po brněnsku

Kateřina Šebelová 19. září 2010 zdroj Velká Epocha

Když se řekne Škola základ života, většina z nás si představí stejnojmenný film režiséra Martina Friče. Režisérka Hana Burešová se ale nechala inspirovat divadelním scénářem Jaroslava Žáka a po letech oprášila osudy studentů a jejich kantorů v divadelním kabátě. Hudební komedii ze života studentů a kantorů uvedlo Městské divadlo v Brně.

V letošní první sezónní premiéře Městského divadla v Brně ožijí staří známí študáci a jejich profesoři, tak jak je známe z úspěšného Fričova filmu. Chybět nebudou studenti sexty rebel Benetka, básník Boukal, fotbalista Holous, šplhoun Krhounek nebo třídní kráska Irma Jánská. Kdo však bude často chybět bude tradičně záškolák Čuřil. Z profesorského sboru se diváci mohou těšit na setkání se šíleným matykářem Gábrlíkem, češtinářem a třídním Kolískem, němčinářem a latinářem Lajsalem nebo ráznou dějepisářkou Suchánkovou. Prostě stará osvědčená sestava slibuje tradiční nekonečný boj mezi studentstvem a kantory.

Režisérka Burešová vsadila na příběh zasazený do konce třicátých let, a tak nechybí v studentském opusu jistá noblesa, se kterou k sobě žáci a učitelé přistupují. Jemný humor, vtipné dialogy, neotřelé a zdvořilé vystupování studentů brojících proti leckdy přísným školním pravidlům a specifickým charakterům svých učitelů.

Na trampu i v laviciŠkolní zákopová, zde spíše „lavicová," válka mezi žactvem a profesorstvem vsází na specifický študácký slovník, proslulé hlášky známé z filmu nebo vtipné scénky, kdy studenti decentně zesměšňují své profesory, ale i sebe samé, jak ve školních lavicích, tak i mimo ně. Představení míchá hutný koktejl prošpikovaný zábavou a také hudebním zážitkem, který nabízí vstupy studentské kapely. Dobové hity v podání školní hudební skupiny příjemně dokreslují život ve třicátých letech a zároveň jsou svěžím prvkem celé hry. Melodie songů jako Dr. Swing, Okno, Chajda na vodě, Štěstí nebo Nevěrná Rosita, tak skvěle doplňují atmosféru první republiky. Mezi nejvydařenější momenty představení patří scéna nazvaná Tramp, kdy se třída ocitá na výletě v přírodě. Oheň vesele praská, kytary lkají, třída se baví a šplhoun Krhounek je po zásluze potrestán. Ticho před bouří ve scéně na trampu na závěr dokresluje obraz a zvuk stíhaček zvěstující blížící se začátek války.

Představení je příjemným a vtipným nahlédnutím do školního prostředí první republiky. Stojí na dobrých hereckých výkonech, které přesvědčivě drží svou linku a vykreslují charaktery postav bez příkras - s jejich klady i zápory. Každá postava je „svá" žádný zmatek v houfu studentů nebo profesorů, pěkně ostře vykreslené typy a osobnosti, které zároveň tvoří barevnou mozaiku pestré škály. Hudba, kostýmy i celá scéna působí nevtíravě a sehraně. Na své si přijdou všechny věkové kategorie od dětí po seniory. Letos uplyne 50 let od úmrtí Jaroslava Žáka, z představení by měl jistě radost...

Brněnská Škola základ života je hravý i jímavý písničkál

Luboš Mareček 16. září 2010 zdroj MF Dnes

Městské divadlo Brno do nové sezony vplulo premiérou titulu, který v jeho filmové podobě miluje už několik diváckých generací. Stačí připomenout název Škola základ života a mnohým se automaticky vybaví slavný snímek Martina Friče.  Ten však paradoxně navázal na úspěch původního divadelního kusu, který vznikl před celuloidovou verzí v roce 1937. Komedii si tehdy u Jaroslava Žáka objednal E. F. Burian pro divadlo D.

Hraje školní kapelaRežisérka Hana Burešová děj této legrační války ponechala v osudových letech 1937–38, krátce před Mnichovem. Tomuto slavnému pošťuchování kantorů a študáků by časový posun k současnosti ani neprospěl. Krásně rozkošatělými archaismy dnes už nikdo nemluví. Hlavně se zřejmě cosi důležitého změnilo v odvěkém zákopovém válčení mezi vychovávajícími a vychovávanými. Kantoři už dnes nemají tolik respektu, studenti jsou o něco arogantnější, a to ani nemusíme vytahovat křiklavé případy šikanování pomocí mobilních telefonů nebo opakované případy fyzického násilí na pedagozích.


Burešová vsadila na odér zašlé doby a stvořila velmi příjemné retro, v němž má rozpustilá švanda stejné místo jako jemná nostalgie meziválečných časů. V Brně vznikl vlastně písničkál, v němž jednotlivé výstupy režisérka proložila dobovými šlágry v podání školní kapely. A tak nepolevující příval slovních vtípků a schválností tady ještě odlehčují sentimentální i hravé songy.

Na konci se přihlásí i válkaPředností uměřeného, leč divadelně nijak obrazoboreckého kusu je hlavně herecká perfekce. Všichni jasně, pevně a přesně rýsují své charaktery, ať už jde o prohnané studenty či bláznivé pedagogy. Tato rozpustilost má ovšem pevné kontury a nikdy se nerozpije do nekoordinovaného třeštění.


Tečku starosvětsky úsměvné inscenace tvoří názvuky blížící se války. Zlověstné přelétávání bombardérů stočí tento líbezný obrázek do němé připomínky osudů generace, jejíž mládí rámovalo totální nasazení, zavřené školy a nacistický teror. Bodne vás však až na konci, jinak je kus příjemným návratem do časů, kdy na střední škole ještě bývala psina prostá jakékoliv zlomyslnosti a vulgárnosti.
                                                                                      

Študáci a kantoři mezi orlem a bombardéry

Jiří P. Kříž 15. září 2010 zdroj Právo

Některá témata se na jeviště vracejí jak duchem osvícená. Na počátku byl román a spolupráce Jaroslava Žáka s Burianovým D 38. O čtyři měsíce později se Škola základ života hrála už v Brně. A jednou provždy ji proslavil film Martina Friče.

Nepodařilo se študáky a kantory zadupat do prachu ani ideologům socialistického realismu. Autora „buržoazních slátanin“ ano. O jeho očištění se poctivě už dvacet let starají Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem. Školu základ života ti dva invenčně resuscitovali v Kladně, v Labyrintu, v Divadle v Dlouhé, a nejnověji v MdB Brno.

Týpky k pohledáníŠkarohlíd by napsal: Takové téma se pokazit nedá. Člověk přející ocení, že režisérka Burešová je nádherně zpřítomnila, neboť vytvářet kopie Peška, Filipovského, Marvana a dalších nesmrtelných bylo by sice pohodlné, ale nesplnitelné. Miluji Divadlo v Dlouhé a jeho hvězdy Táborského, Vondráčka, Turka, Sedláčkovou a Burešovou s nimi. Ona si ale chválabohu zamilovala pro změnu brněnské Městské divadlo a po sérii závažných inscenací mu konečně věnovala nádhernou komedii.

Až uvidíte v roli studenta Benetky Petra Štěpána, repetenta Čuřila Viktora Skály, šplhouna Krhounka Vojtěcha Blahuty, socky Holouse Igora Ondříčka nebo estéta Boukala Milana Němce, budete slzet jako diváci na premiérách v sobotu a v neděli. Jedničku s hvězdičkou ovšem píšu Lence Janíkové v roli tichého děvčátka Marty Novákové, z rodu v rytmu věčně natvrdlých a o půl taktu retardovaných sextánek. Učitelský sbor šperkuje potrhlý matikář Ladislav Kolář, moderní ismy hluboce nenávidící češtinář Jan Mazák, donašečský latinář Zdeněk Junák, drilem bitev vycepovaná dějepisářka Irena Konvalinoví a klaďasové, výchovní modernisté Ivana Vaňková a Martin Havelka.

Muzicírují všichni
Další slzy kanou milovníkům swingu a trempířiny, neboť kolorit vcelku radostné úsečky mezi stíny rakouského orla a bombardérů třetí říše tvrdí nádherné písničky k lítému střetu matche gymnazijní študáci versus profesorský sbor. Muzicirují všichni: Blahuta klavír, Ondříček kytara, Novotný kontrabas, Němec klarinet, Štěpán saxofon, školník Jurásek housle, Skála bicí, Holišová, Skálová, Janíková zpěv. Ne, Škola základ života se nikdy netvářila hlubokomyslně. Ale zábava je to náramná tak, až dlaně bolely. Moc dobrý vstup do nové sezóny.
                                                                                                    

Škola základ života

David Kroča 15. září 2010 zdroj Český rozhlas 3 – Vltava

Když se řekne Škola základ života, vzpomenou si jistě ctitelé filmové klasiky na známý snímek Martina Friče. Již méně je známý fakt, že filmový scénář vznikl na základě divadelní komedie, kterou napsal Jaroslav Žák podle vlastní prózy Študáci a kantoři. Všechny uvedené zdroje využila ve své inscenaci režisérka Hana Burešová na Činoherní scéně Městského divadla v Brně. 
S komedií Škola základ života se režisérka Hana Burešová nesetkává poprvé. Režírovala ji už na začátku devadesátých let ve Středočeském divadle Kladno a Mladá Boleslav, poté se k ní ještě vrátila v pražském Labyrintu a v Divadle v Dlouhé. Poslední návrat na scéně Městského divadla v Brně těží z prověřeného a tvarově precizního scénáře, v němž každá postava má své místo a opodstatnění.

Hlavní inscenační klíč spočívá v zapojení studentské kapely pod vedením třídního buřiče Benetky, který je protagonistou ve filmu i v divadelní dramatizaci. Živě a s nakažlivým elánem interpretují představitelé studentů celkem patnáct dobových písní, jejichž záměrem je nejen členit příběhovou linku, ale i dotvářet atmosféru či charaktery postav. Odbojný Benetka v podání Petra Štěpána tak suverénně válí na saxofon, zatímco třeba tichá dívka Marta Nováková ztvárněná skvělou Lenkou Janíkovou je ráda, že se občas při tanci trefí do rytmu. V úsměvné a uměřeně nostalgické mozaice známých i méně známých epizod ze školních lavic exceluje také Viktor Skála v úloze repetenta Čuřila, který je hlavním strůjcem všech lumpáren. Diváci se dočkají nejen Čuřilova legendárního výslechu v ředitelně poté, co navštívil „z mladické nerozvážnosti“ nemravný film, ale také originální herecké etudy, při níž společně s Benetkou a Peterkou, kterého hraje Alan Novotný, předvádějí parodický rozhovor Spejbla s Hurvínkem.    

Jakkoli brněnská inscenace zůstává v mantinelech tradiční retrokomedie i osvědčených divadelních postupů, výsledným dojmem není jednotvárnost. Nostalgické momenty se plynule střídají s humornými, místo doslovnosti volí režie často jen náznak či metaforu. Zvlášť působivý je pak závěr inscenace, při němž se třída loučí s vyloučeným Benetkou. Zatímco studenti právě dozpívali dojemný song „Zítra tou dobou“, scénu zaplavují hrůzné stíny nacistických bombardérů. Teprve v tuto chvíli si možná divák uvědomí, že tato generace študáků žije v roce 1938 a čekají ji tak mnohem těžší zkoušky, než bylo ono žertovné zápolení s kantory před tabulí.                                                                                                       
                                                                         

Komedie Škola základ života příjemně překvapila

Peter Stoličný 14. září 2010 zdroj www.musical-opereta.cz

V úvodu píši, že inscenace překvapila. Opravdu. Při tom se neděje nic nečekaného. Překvapila však svou fyzičností. Je to vlastně starý a vždy objevný fakt, že i známý filmový příběh (protože na ten divadelní se málokdo pamatuje) najednou dostane jiný a vícevrstevný rozměr, když je podán živými herci. A že to interpreti v MdB umí, je také známou skutečností. Je až obdivuhodné, jak všechny ty fórky přesně vyšly. Vždyť byla jenom premiéra a další léty ověřenou skutečností bývá, že (skoro vždy) napoprvé nejméně patnáct procent vtipů nevyjde. Že by všechno jalové v generálkách vychytali? Asi ano. Protože diváci se chechtají skoro stále, jdou doslova ze smíchu do úsměvu a zase do smíchu.

Je těžké vybrat si z devíti žáků a osmi „dospěláků“ ty nejvýraznější. Je to repetent Čuřil Viktora Skály? Nebo Tonda Holous, šílený fotbalista Igora Ondříčka? Z děvčat zaujala ta nejméně nápadná, tak trochu i v pohybu vždy o jeden takt pozadu vystupující Lenka Janíková v roli Marty Novákové. Neuvěřitelně dokonale zahrála svou roli – tak trochu duševního opozdilce. No a kdo z profesorského sboru exceloval? Matikář Ladislava Koláře? Byla to nádherně rozevlátá komická figura. A Jan Mazák v roli přitroublého, až zlého češtináře, byl také k popukání…. I tak trochu fašizoidní dějepisářka Ireny Konvalinkové, které vhodně pomáhal kostým – skoro aktérky sado-maso…(opravdu bezvadné kostýmy všem navrhla Samiha Maleh). Vlastně jak tak listuji v hezkém bulletinu, obnovuji si ty postavy a musím konstatovat, že tam nebyl jediný jen trochu slabší herecký výkon. Kdybych chtěl být spravedlivý, musel bych popsat a pochválit všechny.

V závěru inscenace jsem čekal dramatický tón, snad že si buřič a odbojník Benetka (hraje Petr Štěpán) vezme život, když ho vyhodili ze studia. Ale on jenom „odchází ze scény“. A vše je dopovězeno, když v závěrečné projekci na pozadí přelétají bombardéry Luftwaffe. Ano, všechna ta sranda se odehrává těsně před světovou válkou…Jako velkou hodnotu inscenace jsem uvedl nejenom herecké umění, ale i živou hudební produkci študáckého orchestru. Korunu všemu režisérka nasadila, když v závěrečné děkovačce si študáci s kantory role vyměnili. Najednou se studenti rozezpívali a učitelé vzali do rukou hudební nástroje, a to byla teprve muzika! Takový aplaus hlediště jsem už dávno nezažil.

Škola základ života je tedy na světě. Obohatila repertoár Městského divadla v Brně o nelehký žánr hudební komedie. A zase budeme vidět na vývěsce u pokladny ony známé přišpendlené proužky: „Vyprodáno“. 
                                                                

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<