Racek

Racek

  • Žánr
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra17. leden 2004
  • Délka představení2:30 hod.
  • Počet repríz25
  • Derniéra14. květen 2005

tragikomedie

Jako čtvrtá premiéra sezóny 2003/2004 bude v roce stého výročí Čechovovy smrti uveden Racek, hra, která se dosud neobjevila v repertoáru našeho divadla, ačkoli patří k nejhranějším čechovovským titulům – u nás, i jinde ve světě. Divadelníci soudí, že památným nastudováním Racka roku 1897 v MACHTu počíná „divadelní novověk“. Třebaže hra je zakotvena v souřadnicích své doby, její „tiché poselství“ má nadčasovou platnost a s léty nabývá čím dál tím větší myšlenkové naléhavosti a divácké přitažlivosti. Čechov je mi theatrem mundi, jinotajem divadla, jeho hrdostí, jeho aristokratickým erbem, napsal Otomar Krejča. Na jevišti Městského divadla Brno připraví novou inscenaci režisér Zdeněk Černín.

Autor

  • Anton Pavlovič Čechov

Adaptace

Asistent režie

Překlad

  • Josef Topol

Dramaturg

  • Viktor Kudělka
  • Blanka Fišerová

Výprava

Hudba

Irina Arkadinová

Konstantin Treplev

Nina Zarečná

Polina Andrejevna

Máša

Jevgenij Dorn

Kuchař

Ilja Afanasjevič Šamrajev

Petr Nikolajevič Sorin

Čechovův Racek se vznesl k jevištním výšinám

Tomáš Hejzlar 15. listopad 2004 zdroj Haló noviny

Brněnská inscenace sice nehýřila moderním režijním vizionářstvím, ale o to víc zase poskytla prostor divácké fantazii - a tu nelze přehlížet. Vždyť Čechov je mistrem osobitě vnímané idyličnosti, která však nesignalizuje zatuchlé pohodlnictví. Je tlumočníkem ideálů, které je třeba prožít, pochopit, v myšlenkách se k nim vracet... Stala se jakýmsi odrazem toho, co režisér může z Čechova vyčíst, aby diváka zaujal, ale nadbytečně neprovokoval. Sám Čechov je svými texty dostatečně inspirativní. Režisér Černín se tak ve zmíněné trojici inscenací z poslední doby snad nejvýrazněji přiblížil výroku Seana O’Casseye, že „v přítomnosti Antona Pavloviče Čechova každý člověk v sobě mimoděk pociťuje touhu být prostší, pravdivější, být více sám sebou, tedy bez pestrých hávů knižních frází a módních slov i všech ostatních laciných duchaplností“. Černín překlad Josefa Topola výrazně upravil, respektive seškrtal. Retuše však byly realizovány citlivě, téměř pietně, s pochopením pro dramatickou zkratku, pro akceleraci vývoje. Princip úvodní scény „divadla na divadle“, kdy hlediště ještě není zahaleno do tmy a stává se tak aktivnějším spolučinitelem všeho, co zanedlouho přijde, je odůvodněný: Čechov žije, Čechov je také o nás... a snad i v nás! Formálně bezproblémově se toto vstupní pozvolné rozevření spektáklu o člověku a jeho světě v zrcadle okolí a času rozevírá za pomoci funkčně využité scénografie hostujícího Jana Duška, v níž následně aktéři procházejí dnem i nocí do podmanivého zpodobení oněch dob dávných a ještě dávnějších, které však vlastně zase tak časově docela vzdálenými nejsou...

Stárnoucí herečka Irina Nikolajevna Arkadinová, jak ji ztvárnila Irena Konvalinová, tu tentokrát není uzurpátorskou matronou, je méňe panovačná, spíše introvertně sebekriticky praktická. Na brněnské scéně téměř s elegancí dokáže překlenout nástrahy všeho, čím ji Čechov zosobňuje: překvapí netušenými sportovními výkony, čímž „opepří“ leckdy čechovovsky rozsáhle epický, až poněkud fádní vývoj jednotlivých scén. Její vrtochy zde nepůsobí senilně, ale se smyslem pro jistou nadsázku, možná místy až příliš nadbytečně realistickou (například ve scéně s joggingem), než aby nějak trápila své herecké (i divácké) okolí.

Přichází Kosťa, mladý muž, její syn - přirozený, s mladistvým melodickým hlasem a opravdu nepředstíranou pohybovou „romeovskou“ spontaneitou. Alespoň tak ho zdařile zpodobnil Lukáš Hejlík, s nímž ho alternoval Ondřej Veselý. Stejně jako Karel Janský svého Petra Nikolajeviče Sorina. Jevištní bratr Arkadinové zde díky charakternímu, ba charizmatickému citlivě propracovanému výkonu svého představitele doplňuje onu jednotlivými lidskými příběhy se zvolna tvořící mozaiku do výsledné podoby celku. Nechce převýšit ty, kteří hned v prvním díle rýsují klenbu celé výstavby.

Příliš komediálně odlehčený Racek

Kateřina Bartošová 5. únor 2004 zdroj Lidové noviny

Zdeněk Černín nastudoval v Městském divadle Brno Čechovova Racka

Úvodní scéna příprav Treplevova představení se odehrává při rozsvíceném hledišti, herci z něj vystupují na scénu, mnohokrát jím po schodišti procházejí tam i zpět. Má to jistou logiku, jedná se o divadlo na divadle, více však počáteční výstup charakterizuje komediální notu celé inscenace.

Vykreslení postav akcentuje jejich směšné stránky, což otevírá prostor k přitažlivým hereckým výkonům. Jeden z nich nabízí Irena Konvalinová jako Arkadinová v místy sice poněkud přetažené, ale stále půvabné studii hysterické a afektované umělkyně.

Rozložení pozornosti na všechny postavy, jejichž party se ve hře vzájemně doplňují, se i po škrtech poměrně daří.

Černínova inscenace, realizovaná na pozoruhodně iluzivní scéně s mihotající se hladinou jezera, pracuje s proškrtaným textem, který umožňuje dynamičtější spád děje vhodný pro zvolenou komediální polohu první poloviny. Tam, kde měly místo Čechovovy zámlky, nechává postavy halasit a pobíhat po celém divadle a daří se mu vytvořit poměrně zábavné figury i situace.

Černín inscenoval Racka s humorem a ve zkratce

Simona Polcarová 28. leden 2004 zdroj Rovnost

Černínovi nelze upřít, že si dokáže vybrat vhodné představitele pro své hrdiny. Ztvárnění jeho vize Arkadinové se s perfektní precizností a všemi vrtochy hýčkané hvězdy ujala se skvělým smyslem pro nadsázku Irena Konvalinová, jako Konstantin Treplev se představuje hostující Ondřej Veselý, zatím v Městském divadle Brno neokoukaný a zároveň přemýšlivý typ mladého herce, jenž dokáže proniknout hluboko až do nitra postavy (roli alternuje s Lukášem Hejlíkem). V netypické poloze se objevuje jako utrápená a sklíčená Máša příhodně dekadentní Jitka Čvančarová (v alternaci s Helenou Dvořákovou), utlumený a ne příliš výrazný zůstává tentokrát Patrik Bořecký (o roli se dělí s Martinem Havelkou) coby Trigorin.

Nejobtížnější úkol stál před Pavlou Ptáčkovou v úloze Niny, neboť měla sehrát dívku, v níž se probudí nečekané city a obdiv ke spisovateli, aniž by měla její láska na jevišti šanci plně rozkvést, a zároveň se na malé ploše projevit jako špatná herečka s nedostatkem talentu. Proto se možná její výkon může zdát kolísavý, nicméně nutno uznat, že si s náročným partem poradila se ctí.

Divadlo jde dolů, zbyly jen pařezy

Jiří P. Kříž 23. leden 2004 zdroj Právo

Velký cit pro krácení Čechovova Racka prokázal Zdeněk Černín, tentokrát s dramaturgy Viktorem Kudělkou a Blankou Fišerovou v Městském divadle Brno, kde měla na začátku druhé poloviny ledna dvě premiéry komedie o lidech, z nichž každý miluje někoho jiného, než kým je milován. Práce s textem je velkou tvůrčí devízou řady Černínových inscenací.

Racek na scéně, v jejíž půlstoleté historii tento titul dosud nefiguroval, má ve štítě i další velké jméno – Josefa Topola jako překladatele. Ten se nesoustředil na komplety děl dramatických veličin, věnoval se jen hrám blízkým jeho srdci. Právě proto možná patří jeho Racek nebo Romeo a Julie do trochu jiného soudku, k převodům takříkaje výsostným. Aby byl výčet tvůrčích duchů Černínova Racka úplný, je třeba zmínit i scénografa Jana Duška. Jeho iluze vodní hladiny, v jejímž zrcadle se mihotavě zobrazuje protější břeh jezera letního sídla Iriny Arkadinové, je dokonalá. Určitě nejenom pro shodu jmen svěřil Zdeněk Černín roli trochu již stárnoucí herečky Arkadinové ještě ne zcela mládí se vzdalující Ireně Konvalinové. Na premiéře sice výkon trochu přeexponovala, ale o její Arkadinové se bude mluvit. A stejně tak o jejím nešťastném, nikým nepochopeném synovi, pokušiteli nových forem v umění Treplevovi, milujícím Ninu Zarečnou. Trepleva alternují Ondřej Veselý s Lukášem Hejlíkem, Zarečnou, mladou adeptku Thálie dychtící pro změnu po spisovateli Trigorinovi, hraje Pavla Ptáčková.

Z Černínova Racka se zázračně vylouply dvě postavy, které jinak bývají ve stínu hlavních: Máša a Trigorin. Na první premiéře nešťastnou dívku bez cíle a bez smyslu života, milující Trepleva, v beznaději venkovského ubíjení propadající alkoholu, vymodelovala jako bytost až záhadně tajemnou Jitka Čvančarová. Na druhé premiéře pak Helena Dvořáková přidala Máše ze sebe ještě kus fatálnosti, což byl zážitek nemenší. V libovém frajerovi, společníkovi Arkadinové, milujícím ale jen sebe, se střídají Patrik Bořecký s Martinem Havelkou... Oba akcentují jiné povahové rysy povrchního, avšak úspěšného spisovatele, který marně hledá velké téma.

Brněnský Racek zůstal důstojný

David Kroča 22. leden 2004 zdroj Hospodářské noviny

Režisér Zdeněk Černín využil výtečný překlad Josefa Topola, v němž odvážně (někdy až nelítostně) škrtal. Těžiště děje a dramatického jednání se přesouvá do první části inscenace, kterou rámuje představení Treplevovy dekadentní hry na Sorinově statku a spěšný odjezd hostů na konci původního třetího dějství.

Dění po přestávce pak zabírá vlastně jen fatální setkání Niny Zarečné s Konstantinem Treplevem. To režisér nechal odehrát před průhlednou dekorací, za níž záměrně ruší smích hodující společnosti.

Zajímavým výkladem obdařil Černín klíčovou postavu Niny. Na jedné straně mluví o čistých citech a lásce k umění, na straně druhé nenápadným gestem odhalí pod pláštěnkou vyzývavé šaty, které naznačují, že její profesí nemusí být jen herectví. Konstantinova smrt pak přichází jako nečekaná, avšak logická tečka za sérií neopětovaných citů.

Hereckou dominantou Černínovy inscenace paradoxně nejsou představitelé Niny a Konstantina, ale Arkadinová. Stárnoucí herečku ztvárnila Irena Konvalinová jako ženu, která se udržuje ve skvělé fyzické kondici. A ačkoliv sama trpí nejednou profesionální deformací, pevně ovládá a terorizuje své okolí. Nejvíc to odnáší prací pohlcovaný spisovatel Trigorin, jemuž Martin Havelka (v alternaci s Patrikem Bořeckým) vtiskl podobu ušlápnutého a odevzdaného milence.

Ačkoliv se Racek v brněnském Městském divadle hraje s tradičním podtitulem „komedie o čtyřech dějstvích“, inscenátoři ani herci se nevydali cestou nezávazného parodování či laciného šprýmování. Komorní konverzace se postupně vkrádá do mozaiky úsměvných epizod, až se nakonec stává jediným výrazovým prostředkem.

Zdeněk Černín míří a střílí přesně

1. prosinec -1 zdroj Scena cz

S Čechovem si rozumí

V úvodních dialozích Máši a učitele Medveděnka, Trepleva a Sorina autor načrtává prostředí - vesnice pro „panstvo“ představuje „nudu“. Pomalu rozkrývá hlavní témata hry - osudové míjení se, kdy lásku a cit neopětuje ten pravý. Citovou ránou se stávají okamžiky, kdy idol svěřuje protějšku svá zamilovaná trápení k jinému. Postupně se odhalují všechny figury až k závěrečnému očištění.

Výtvarník Jan Dušek zdůraznil jistou melancholii v horizontu - jezero a obzor se stromy. Na něm je rovněž vytvářena iluze běhu času. Dále zdůraznil dřevo a pergolory, vesnické prvky. Střídmosti se držel v případě nábytku. Tímto scénickým řešením napomáhal odhalovat herecký výraz a tím i duševní pochody a pohnutky jednotlivých postav. K tomu ladily kostýmy. Barevně korespondovaly se scénou a typově se hodily k jednotlivým postavám. Atmosféru hry rovněž dotvářela hudba. Skladatel David Rotter vsadil hlavně na kytaru.

Herecké výkony se zejména projevovaly ve dvojicích - konflikty i katarze nastávají v Rackovi právě ve střetu dvou. Určitou nenaplněnost předesílá Polina (Miroslava Kolářová) a Dorn (Zdeněk Junák). Z dalších rolích zaujala i přes zjevnou zdravotní indispozici Pavla Ptáčková coby Nina Zarečná. V prvé polovině, kdy představovala nevyzrálou a nezkušenou, nebyla natolik přesvědčivá. Opakem byla druhá polovina, kdy dokázala postavě vtisknout nenaplněnou nešťastnou lásku. Určitým magnetem je pro diváka Irina Nikolajevna Arkadinová, kterou ztvárnila Irena Konvalinová. Výrazně bodovala další ženská představitelka Jitka Čvančarová. Její Máša působila velmi excentricky. Postavě vtiskla i přes její zklamání a trudnomyslnost obrovský rozměr duše. Treplev Ondřeje Veselého si dokázal bravurně poradit s židlovou scénou na začátku hry. Postupně strhával na sebe diváckou pozornost, ale v žádném případě nepřehrával. Uctivě držel figuru citově rozervaného a tápajícího muže. Nezajímavý nebyl Patrik Bořecký. Borise Trigorina ztvárnil v jiné poloze než ostatní jemu typické role. Balancoval mezi outsiderem, který se vyrovnává se svým postavením ve společnosti, i s nadvládou Arkadinové. Režisér Zdeněk Černín míří a střílí přesně - Treplev hodí před Ninu zastřeleného racka („Brzy se takhle zabiju sám,“ říká Treplev). Racka vrací v závěrečném gradovaném finále - trofej stojí na jeho pracovním stole. Kužel světla se nad ním uzavírá. „Konstantin se zastřelil.“ Diváctvo ani nedutá, do potlesku se moc nechce. Ani rackův chechot se neozývá...

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací