Zkrocení zlé ženy

Zkrocení zlé ženy

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra17. prosinec 2011
  • Délka představení2:45 hod.
  • Počet repríz54
  • Derniéra3. únor 2016

legendární komedie o lásce v různých podobách

Všichni v Padově by chtěli krásnou, milou a pokornou Bianku, dceru pana Baptisty, zejména pak romanticky rozdychtěný Lucenzio. Smůla všech smůl – pan Baptista trvá na tom, že nejdřív musí provdat svou starší dceru Kateřinu. Ta je však pro svou hubatost, aroganci a neposlušnost naopak postrachem mužů a nápadníci se právem obávají, že ji nikdy nikdo za manželku chtít nebude. A právě proto by se nikdy nemohla vdát ani Bianka. To ovšem nemohou připustit! Seženou a zaplatí tedy Kateřině ženicha – užvaněného, chlubivého a světem protřelého frajírka jménem Petruccio, který tuto dračici v sukních vskutku „zkrotí“. Nebo zkrotí zároveň ona jeho? A kdo bude nakonec větší saní? Bianka, nebo Kateřina?

„Legendární úspěšnost této komedie je z velké části dána tím, že si zde autor zvolil téma stejně tak věčné jako i vděčné – vztah mezi mužem a ženou, boj mezi pohlavími, a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky.

„A právě zde se Shakespeare projevuje jako mistr svého řemesla, když dokonale spojil různorodé motivy i rozličné stavební prvky hry v harmonický celek, a tak pro nás nasvěcuje její téma objevně a aktuálně i přes propast více než čtyř staletí,“ napsal Jiří Josek, v jehož suverénním překladu hru také uvádíme.

Autor

  • William Shakespeare

Asistent režie

Překlad

  • Jiří Josek

Hudba

Pohybová spolupráce

Battista Minola, bohatý šlechtic

Kateřina, jeho dcera

Bianka, její mladší sestra

Petruccio, Kateřinin nápadník

Grumio, jeho sluha

Kurt a dalších pět Petrucciových sluhů, Krejčí a Kloboučník

Lucenzio, zamilovaný do Bianky

Tranio, Lucenziův sluha

Biondello, Lucenziův sluha

Vincenzio, Lucenziův otec

Gremio, Biančin nápadník

Hortenzio, Biančin nápadník

Starý pán

Vdova

Minirecenze Rovnosti

Lenka Suchá 14. únor 2012 zdroj Brněnský deník

Snad nejvíce zlidovělou komedii Williama Shakespeara Zkrocení zlé ženy vzkřísili nově na jevišti Městského divadla Brno. Tým vedený režisérem Stanem Slovákem však spíš než pokus o novou interpretaci klasiky nabídl artistní pohybovou taškařici, které dominoval volný sled čísel a lidový humor, často i hrubšího stylu.

Tvůrci využili moderního překladu Jiřího Joska a vyšli z principů commedie dell´arte. Inscenace tak dává nejvíce vyniknout dovednostem herců, kteří nezřídka předvádějí krkolomné kousky až na samé hranici pohybové akrobacie (za všechny jmenujme alespoň kotoul se dvěma holemi Tomáše Saghera). Nevyhýbají se ani komunikaci s diváky a především ty v prvních řadách aktivně zapojují do děje. Výchozím inscenačním klíčem Slovákovy interpretace se stal často opomíjený prolog Shakespearovy komedie, který zobrazuje příjezd kočovné herecké skupiny do Padovy. Díky principu „divadla na divadle“ se tak teprve před zraky publika stávají z civilně oblečených italských měšťanů herci, kteří se postupně zabydlují ve svých rolích.

Radka Coufalová s Martinem Havelkou předvádějí náročné fyzické souboje s velkým zápalem, jejich společné výstupy nepostrádají drajv ani vzájemné jiskření. K uvolněné atmosféře inscenace přispívá i hudební doprovod Karla Cóna, koncentraci na herce zase výborně napomáhá jednoduchá, a přitom víc než efektní scéna Jaroslava Milfajta. Tu tvoří pouze jednobarevné závěsy po obvodu jeviště, čímž umožňují výrazně pracovat s prázdným prostorem a odkazují tak k dobám alžbětinského divadla. Výtvarnice Andrea Kučerová mohla při vytváření kostýmů tentokrát až nezvykle zapojit svoji fantazii. Výsledkem je nápaditý mix všemožných módních stylů, který těží z kompilace historizujících moderních prvků.

Brněnské nastudování Zkrocení zlé ženy stojí hlavně na hravosti, živelnosti a pohybových dovednostech herců.

W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy

David Kroča 9. leden 2012 zdroj Český rozhlas

Jako tradiční silvestrovskou premiéru uvedlo Městské divadlo v Brně slavnou komedii Williama Shakespeara Zkrocení zlé ženy. V moderním překladu Jiřího Joska ji na Činoherní scéně nastudoval režisér Stanislav Slovák.

Zřejmě nejslavnější Shakespearův komediální kus v poslední době na českých jevištích zdomácněl. Z mnoha pokusů o jeho znovuoživení vzpomeňme alespoň nekonvenční inscenaci Daniela Špinara v rámci loňských shakespearovských slavností, v níž titulní hrdinku krotil rocker s elektrickou kytarou. Brněnský tým věděl předem, že s klasicky vystavěným příběhem v dnešní inscenační konkurenci nevystačí.

První oživení přichází hned v úvodu, jenž využívá principu divadla na divadle, který v předloze nabízí dnes často opomíjená předehra. Do Padovy přijíždí kočovná herecká společnost, takže než poznáme hlavní postavy, sledujeme jejich představitele v družném a patřičně uvolněném rozhovoru. Teprve poté vstupují na jeviště náznakově kostýmované figury včetně vzpurné Kateřiny i její mladší sestry Bianky, která by se vdávala, ale nesmí, dokud se nepodaří provdat Kateřinu. Další inovační prvek představují krkolomné fyzické souboje, jež sice známe i z jiných nastudování této rozverné komedie, tentokrát ovšem dávkované v míře vrchovaté. Podplacený ženich Petruccio Martina Havelky se s nezvladatelnou Kateřinou nejen nemazlí, ale doslova ji fyzicky zpacifikuje, a to s bravurou cvičeného artisty. Kateřina v podání neméně mrštné Radky Coufalové ale není žádná archaická dračice. Svou vizáží i chováním spíš připomíná docela současnou rebelku, která pohrdá jakoukoli autoritou a společenskými konvencemi a reaguje tak i na nepochopení ze strany svého okolí. Svou vizáž tvrďačky umocňuje černým oblečením a mohutnými botami v pánském stylu.

Obsazení komedie je skvělé: vedle ústřední dvojice září např. Tomáš Sagher jako Biančin přestárlý nápadník Gremio nebo Evelína Kachlířová jako rafinovaně vypočítavá Bianka.

Ako dostať ženu do klietky

Peter Stoličný 23. prosinec 2011 zdroj www.divadlo.sk

Sedemnásteho decembra bola na Činohernej scéne Mestského divadla v Brne ostatná premiéra v roku 2011. Premiérovo tu uviedli práve novú inscenáciu Skrotenia zlej ženy. V réžii dnes už skúseného Stana Slováka (pôvodným vzdelaním herec, doštudovaný režisér, v súčasnosti jedna z opôr MdB) sa vrátila Shakespearova Katarína tam, kam patrí. Dramaturgovia (Klára Latzková a Jan Šotkovský) sa nenechali zlákať modernizáciami, novými výkladmi či dokonca prepisom veľkého autora. Pravda, prihovárajú sa súčasným jazykom (preklad a prebásnenie Jiří Josek), preto verše nie sú tým pravým päťstopovým jambom, ale dialógy krásne plynú a podporujú svižnú dramatickosť textu.

Vidno, že režisér Stano Slovák bol pôvodne hercom. Na hereckom kumšte je založená celá inscenácia. Otca Battistu hrá rozšafne a s noblesou Zdeněk Junák. Katarínu krehká Radka Coufalová. Keď ju porovnáme s Mary Pickfordovou z prvej filmovej adaptácie (1929, réžia Sam Taylor) alebo s Elizabeth Taylorovou z najslávnejšieho Zeffirelliho filmu (1967), tak hneď na začiatku inscenácie zažijeme malý šok. Tie pomerne veľké a pevné filmové Kataríny odrazu vystrieda krehké dievča. Ale nádherne nahnevané. Odrazu v tej hre, vďaka zmeny fyzična, objavíme ďalšie komediálne prvky. A ešte niečo hneď od počiatku objavíme. Ono to v Shakespearovi bolo, ale trochu ukryté pred vykladačmi tejto komédie. Katarínina mladšia sestrička Bianka v podaní Evelíny Kachlířovej vôbec nie je tou tichučkou a nežnou dcérkou, ktorá „sedí v kúte“. Vlastne je vidno, že sú to sestry, povahy neskrotné (asi po oteckovi?) iba TO každá robí inak. Samostatnú kapitolu by si zaslúžil Martin Havelka v roli sebaistého Pána tvorstva. Muž „každým coulem“ – ozaj ako sa to povie po slovensky…? Každou žilkou..? To nie je celkom presné... Teda Havelka ako Petruccio priam žiaril. Sebavedomím, suverenitou, aj trochu pyšnou a bezduchou prázdnotou. Mohli sme ho obdivovať aj sa mu smiať. Veď sme v komédii. Jeho mužnosť je skutočná až komická.

Všetky postavy byli vyvážené, dalo by sa povedať, vyčnievali všetky. Či už to boli do Bianky zamilovaní nápadníci Lucenzio (Jakub Przebinda) Gremio (Tomáš Sagher), Hortenzio (Rastislav Gajdoš), alebo krásne zahraný starý pán stvárnený Janom Apollenářom, či Lucenziov otec v podaní Josefa Juráseka. No a sluhovia, ktorí vždy mali u Shakespeara prím, tí tiež hrali s plným komediálnym nasadením. (Alan Novotný, Jaroslav Matějka, Michal Isteník, Jakub Uličník). Ešte aj vdova v podaní Evy Gorčicovej dokazovala starú pravdu, že nie sú malé roly…

Na scéne Jaroslava Milfajta sa dobre hralo, hravo režírovalo. Polkruh poschodového javiska, zakrytý iba ľahkými závesmi, trochu pripomínal onú alžbetínsku dobu londýnskeho divadla Globe. Žiadna ďalšia dekorácia, okrem niekoľkých stoličiek bez operadiel, žiadny nábytok. Ani svetlá nevyužili tú kopu efektov, ktoré moderne vybavená scéna javiska Mestského divadla ponúka. Všetko slúžilo dialógom, pohybu a zmenám mizanscény. Režisér volil iba také prostriedky, aby bol priestor naplnený plnokrvným herectvom. A režisér volil tiež jednoduché hudobné predely (hudba Karol Cón), ktoré vždy zdôraznili „bodku“ za výstupom.

Na záver iba stručná správa. Kto túži v tejto nervóznej a unáhlenej dobe po príjemnom odpočinku, po dvoch hodinách strávených sledovaním krásneho herectva pretkaného humorom, tomu na činohernej scéne Mestského divadla v Brne toto želanie splnia. 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací