Máj

Máj

  • Žánr Zpěvohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra1. květen 2004
  • Délka představení2:25 hod.
  • Počet repríz47
  • Derniéra6. leden 2006

hudební poetická freska

Bezesporu nejslavnější dílo českého romantismu a zároveň nejvýznamnější dílo Karla Hynka Máchy je česká „básně básní“ Máj, která spatřila světlo světa v roce 1836. Významný český kritik F. X. Šalda, který se o Máchovi vyjadřoval jako o „snivci a buřiči“, jej po tom, co se seznámil s jeho Májem, charakterizoval takto: „Mácha je múzický génius…“ Poukázal také na to, že Máj není jen pouhou písní lásky, ale svou přitažlivost si uchovává i díky naléhavosti otázek lidské existence. Díky nim je také Máchovo stěžejní dílo dodnes živé nejenom jako pouhý odkaz básnické minulosti, ale především jako stále vzrušující a tajemná výzva přímo volající po nové interpretaci.

A do té se pustila osvědčená autorská dvojice Petr Ulrych – Stanislav Moša, která již na jevišti Městského divadla Brno slavila velké úspěchy s muzikály Radúz a Mahulena a Koločava.

Autor

  • K. H. Mácha
  • P. Ulrych
  • S. Moša

Dramaturg

  • Monika Bártová

Hudební nastudování

Korepetice

Choreografie

Bard

Jezerní paní

Starý cikán

Hostinský

Erich - loupežník

Vavřinec - loupežník

Ondřej - loupežník

Jáchym - loupežník

5. loupežník

Cikáni, Četníci ad.

Byl pozdní večer, byl první máj...

Tomáš Hejzlar 10. květen 2004 zdroj Haló noviny

Jedna z dosud realizačně nejnáročnějších produkcí Městského divadla Brno - hudební poetická freska Máj, vzniklá na motivy a s použitím veršů Karla Hynka Máchy, měla svou premiéru symbolicky během letošního prvního květnového večera. Inscenace například nabízí divákům kromě nápadité a realizačně přiléhající scény Emila Konečného skutečné jezero vody přes celou šíři jeviště a také spouštějící se déšť, nikoliv jako efektní nápad, ale coby kompaktní součást scénografie. A nejen to: kromě procítěné režie, v níž těžištěm nadále zůstávalo i při dokonalé scénické variabilnosti samotné mluvené slovo, jsme při premiéře mohli ocenit vyrovnané herecké kreace; ty jen umocňovaly výpovědní sílu jevištní novinky.

Licence v mezích nových hodnot

Tvůrci - scenárista Stanislav Moša a hudebník Petr Ulrych - zápletku Máchova Máje, nejslavnějšího díla českého romantismu z roku 1836, netradičně - možná pro leckoho provokativně - označili za detektivní příběh. Oba inscenátoři, kteří na jevišti Městského divadla již slavili zřetelné úspěchy s původními a nápaditě pojatými muzikály Radúz a Mahulena a Koločava (o Nikolu Šuhajovi), se tentokrát snažili odhalit podstatu všeho, co stojí za svedením literární Jarmily. Historici, bádající v máchovském odkazu, možná budou i zatracovat rozkrytí dějové roviny do výrazové jevištní víceznačnosti. Ale přiznejme zároveň, že Máj je dílo naštěstí natolik známé, že určitá tvůrčí licence nemůže tradici slavné kompozice vzhledem k novým a svébytným uměleckým ambicím scénické podoby uškodit (oproti jiným muzikálovým prováděním literárních podkladů, které jsou jen vnějškově líbivé a podbízivě povrchně licoměrné).

Hynek ve „schizofrenní“ podobě

Postavu Hynka scenárista Moša rozdělil na hrajícího Básníka (Zdeněk Junák nebo Viktor Skála) a zpívajícího Barda (Petr Ulrych). Tato scénická „schizofrenie“ nabízí nejen možnost filozofického rozkrývání námětové roviny, ale i účinnější umělecké specifikace dějového vývoje. Postavu Jarmily (Markéta Sedláčková, Ivana Vaňková nebo Eva Ventrubová) zase tvůrci pojali originálně - zde jako nespoutanou cikánku. Jezerní paní, vytvářející neopakovatelně silně podmanivé jevištní výstupy, tu svým výrazně znělým hlasem ztvárňuje čelná představitelka našeho folkového zpěvu Hana Ulrychová - a podařilo se jí zde dosáhnout hluboké realizační introspekce, srovnatelné svou niterností například s výkony Hany Hegerové či Jarmily Šulákové. V představení živě vystupuje i známá hudební skupina Javory. Více než polovina hudebního doprovodu je interpretována živě, zbytek zaznívá ze záznamu.

Libretista Stanislav Moša se ujal režie za funkční spolupráce kostymérky Andrey Kučerové, jejíž vliv na celkové vyznění je nezanedbatelný. Výraznou součástí představení je choreografie Vladimíra Kloubka, který Mošovým záměrům o kontrast mezi lyrikou a dějovou výpovědní epičností dokonale vyhověl zejména v partiích s cikánskými prvky. Pod jeho rukou se jednotliví protagonisté i kompars proměňovali v intuitivně cítící subjekty, které pak - poskládány v celek - vytvořily nejen poutavou podívanou, ale i sugestivní sled obrazů.

Mošova koncepce jen zvolna nanáší jednotlivé vizuálně-zvukové prvky, mnohdy v rafinovaném smyslovém průniku. Ale už během děje se divák v některých scénách ujišťuje, jak nápaditý sled režijních záměrů dokonale souzní nejen s podstatou máchovského námětu, ale i jeho brněnskou jevištní transkripcí.

Triumfující Markéta Sedláčková

Jednu z hlavních rolí - Viléma - alternativně ztvárňují Stano Slovák s Petrem Štěpánem, postavu jeho otce paralelně nastudovali Jan Apolenář, Ladislav Kolář a Igor Ondříček. Ale ani Apolenář, ani Slovák, ale ani další představitelé se při premiérovém uvedení (1. 5.) nejevili jako postavy výrazově centrální - tuto pozici naopak zaujala se svou téměř živočišně procítěnou, cikánsky žhavě prokreslenou Jarmilou zkušená Markéta Sedláčková. Vyjádřila zde neopakovatelně jsoucně přesvědčivou bytost. Pohybově i mluvně zaujala kreativní přesvědčivostí, téměř uhrančivým smyslem pro introspektivní prolnutí děje s citovou rovinou.

Mošovo tvůrčí hledačství

Představení, vyznačující se literární i realizační vyrovnaností a dynamickou vyvážeností, připomíná ve své první půli spíše tylovskou epičnost. Naopak druhá - filozofičtěji pojatá - část se blíží máchovské (zde spíše ovšem byronovské) výrazově vypjaté melancholičnosti. Moša využívá mnoha výrazových prvků - od klasické rozhlasové hlasové sonornosti jednotlivců přes zvukomalebnou působivost (kapání vody v kobce) až k vycizelovaným sborovým voicebandům. Ve vypjatém vrcholu druhého aktu se sugestivně působícím sborem máchovských přízraků dokonce dochází k espresivním realizačním „siločarám“, blížícím se svou podobou tvůrčí dílně osobností typu Otomara Krejči, Vladimíra Morávka, J. A. Pitinského či Alfreda Radoka. S ansámblem brněnského Městského divadla postoupil Moša na další zřetelný stupeň pomyslné inspirační a tvůrčí spirály, aniž by zneužíval efektní povrchnosti (například nasvícení je střídmé, ale nápaditě funkční). Přesvědčivost scénáře máchovské jevištní novinky, zpracování i vlastního provedení je natolik pregnantní, že jakékoliv slovní rozmělňování tohoto kompaktního útvaru by bylo jen ke škodě.

Hudební poetická freska Máj nabídla na podiu jezero i déšť

Pavel Gejdoš 1. květen 2004 zdroj ČTK

Premiéru hudební poetické fresky Máj, vzniklé na motivy a s použitím veršů Karla Hynka Máchy, symbolicky právě dnes uvedlo Městské divadlo Brno. Jedna z dosud nejnáročnějších produkcí souboru nabídla divákům opravdové jezero vody na jevišti a také spouštějící se déšť. Jarmilu navíc tvůrci pojali originálně - jako nespoutanou cikánku.

Tvůrci, scenárista Stanislav Moša a hudebník Petr Ulrych, zápletku Máje označili za detektivku. Oba inscenátoři se snaží přijít na to, co stojí za svedením Jarmily. Postavu Hynka Moša rozdělil na hrajícího Básníka a zpívajícího Barda. Barda ztvárnil právě Ulrych. Jezerní paní ztvárňuje jeho sestra Hana Ulrychová. V představení hraje i jejich skupina Javory.

Máj v recenzi ČRO

David Kroča 1. prosinec -1 zdroj Český rozhlas

Divadelní podoba vrcholného díla obrozeneckého básnictví a české poezie vůbec na scéně Městského divadla v Brně připravila divákům nejedno překvapení. Předně bude ohromen každý, pro nějž dosud četba Máchova Máje znamenala chvíle intimního ztišení a lyrického rozjímání. Od prvního výstupu, jemuž vévodí tanec skupiny cikánů, nenechává režisér Stanislav Moša diváka na pochybách, že uvidí velkolepou podívanou. V popředí scény se rozlévá jezero plné skutečné vody, mezi cikány plápolají skutečné plameny velkého ohniště. Voda a oheň - dva přírodní živly, které v průběhu představení symbolizují nejen akcentované protiklady mezi muži a ženami, ale i proměnlivost lidského života.

Z Máchovy předlohy převzal Moša hlavní dějové motivy a známé lyrické pasáže, současně však původní fabuli rozšířil o nové významy. Aktuálně do hry vnesl rasový problém, neboť Vilémova dívka Jarmila je cikánka, a divák se dočká dokonce názorné otcovraždy, při níž vůdce loupežníků a „strašný lesů pán“ zabíjí svůdce své milenky. Aranžmá vůbec směřuje k přílišné doslovnosti a ilustrativnosti, v níž se poněkud ztrácí lehkost původních metafor i přirozená obraznost přírodního líčení. Poté, co je zločinec se vší teatrálností popraven, inscenace končí několikaminutovým finále, při němž zaznívají Máchovy vlastenecké verše v mohutných vlnách sborového zpěvu.

Mezi nejzdařilejší části ambiciózní inscenace však naopak patří scény, v nichž dominuje náznak a jevištní symbol. Působivý je např. voicebandový přednes, který doprovází vězňovo rozjímání o věčnosti. Pravidelný zvuk kapky dopadající na vodní hladinu se tu mísí s rytmizovanou recitací a evokuje tak symbol neustále plynoucího času. Podařil se také výjev nočního plesu, v němž skvěle maskovaní sboristé představují rej duchů, kteří s mírnou nadsázkou vytvářejí tísnivou záhrobní atmosféru.

Choreografie hostujícího Vladimíra Kloubka se snaží v maximální míře využít výjimečného scénického prvku, jímž rozlehlé jezero na jevišti bezesporu je. Některé taneční kreace, např. výstupy labutí, však přesto vyznívají stereotypně a poněkud tradičně. Pokud jde o herecké výkony, působí brněnský soubor přesvědčivě. Pozornost diváků se soustřeďuje zvláště na postavu mladé cikánky Jarmily, v níž alternují hned tři herečky: Markéta Sedláčková, Eva Ventrubová a Ivana Vaňková. Měl jsem možnost vidět Ivanu Vaňkovou, která uplatnila nejen své půvaby při tanci ve vodě, ale prokázala i pěvecké schopnosti v sólové písni na začátku druhého dějství. Při psaní pěkných písní ovšem autor hudby Petr Ulrych nezapomněl ani na svou sestru Hanu Ulrychovou, která v postavě Jezerní paní několikrát zmrazí publikum svým sugestivním výrazem i úctyhodným rozsahem. O velmi dobrý dojem z hudební složky inscenace se postarala také skupina Javory, která celé představení živě doprovází.

Poetická freska na motivy Máchova Máje vsadila na výjimečné scénické efekty a rozmáchlá patetická gesta. Není však pochyb o tom, že právě toto pojetí literární klasiky přiláká do hlediště Městského divadla v Brně zástupy zvědavých diváků. Pokud mezi ně chcete patřit, budete si ovšem muset nějaký ten měsíc počkat. Na reprízy Máje je totiž až do konce divadelní sezony vyprodáno.

Divadelní „Máj“ je poezií pro celý rok

Jaroslav Parma 1. prosinec -1 zdroj Zpravodaj města Blanska

Nevím jak koho, ale mne vrcholné dílo Karla Hynka Máchy „Máj“ dlouho nepřitahovalo. Asi proto, že patřilo do skupiny „povinné četby“ („Máj“ nebyl v tomto směru osamocen). Postupně, jak přibývala léta, vyprchávala „povinnost“ a nastoupil skutečný zájem. Tento vztah však nic nemění na faktu, že „Máj“ patří ke skvostům naší literatury a je svým způsobem jejím pokladem. A sáhnout na „poklad“ bývá přirovnáváno ke svatokrádeži, čehož si byl Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno, určitě vědom, když asi před dvěma roky přemýšlel o scénickém zpracování Máchova díla. Ke spolupráci si přizval hudebního skladatele Petra Ulrycha. Hned úvodem je však třeba říci, že Stanislav Moša (současně režisér) a Petr Ulrych (rovněž hudební nastudování) báseň nezdramatizovali, ale s využitím dalšího díla K. H. Máchy a textů vlastních vytvořili hudební poetickou fresku, rozvíjející příběh Máchův. Fresku o volnosti, svobodě, lidském svědomí. Ne bezúčelně dominují na scéně, krom lidských příběhů, oheň a voda – symboly volnosti. Všechno umocňuje postava Jarmily, krásné cikánky, neboť cikáni jsou lidé, toužící po ničem jiném než po svobodném žití. Představení má mnoho osob, někteří aktéři vystupují v několika rolích. Při premiéře 1. května (druhá 2. 5.) ztvárnila Jarmilu Markéta Sedláčková, Viléma Stano Slovák, v roli otce byl Jan Apolenář, starého cikána hrál Milan Horský, hostinského Jan Mazák, průvodcem, básníkem, který dějem prochází, se pro ten večer stal Zdeněk Junák. Všichni byli skvělí, přesvědčiví, což platí i o dalších. Nelze zapomenout na Jezerní paní, kterou zpívá skvělá Hana Ulrychová, a na barda, Petra Ulrycha (jako jediní bez alternace). Celý soubor znovu dokazuje svoje herecké, ale také pěvecké kvality. Hraje skupina Javory.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací