Kočky

Kočky

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra11. květen 2013
  • Délka představení2:00 hod.
  • Počet repríz43
  • Cena 520 - 580 Kč

muzikál

V historii muzikálového divadla neexistuje titul, který by provázelo tolik superlativů! Jedná se o nejdéle uváděný muzikál v historii londýnského West Endu i newyorské Broadwaye, který ve světě vidělo přes 67 milionů diváků! Ve svém domovském divadle New London Theatre byly Kočky uváděny celých 21 let! Muzikál získal nejprestižnější světová ocenění – dvakrát Grammy a sedm cen Tony, což jsou ceny znamenající ve světě hudby a divadla totéž co ve filmu Oscar. Lloyd Weber rád vzpomíná, jak mu v dětství jeho matka Jean často předčítala nádherné veršované pohádky o kočkách od Thomase Stearnse Eliota, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1948. Napsal pak podle nich poetický taneční muzikál plný nádherné fantazie, který je zároveň jedním z realizačně nejnáročnějších divadelních děl. Umělecký soubor i technické podmínky naší Hudební scény jsou pro výjimečnou inscenaci muzikálu Kočky jako stvořené…!

Autor

  • Andrew Lloyd Webber
  • Thomas Stearns Eliot

Asistent režie

Dramaturg

Scéna

Hudební nastudování

Sbormistr

Korepetice

Asistent choreografie

Asistent choreografie stepu

Technologická asistence scénografie

Asistentka kostýmní výtvarnice

Světelná režie

Zvuková režie

Produkce

Český text

  • Michael Prostějovský

Choreografie stepu

Múz - divadelní kocour

Blahobyl Všemocný

Šimbal-klimbal

McDlouhý dráp, Pucifal

Apolón, Bengálský mour

Šílený varhaník

Alkohol, drogy a obžerství jako cesta k novému životu? I to jsou Kočky v Brně.

Michal Prax 20. červen 2013

Že se v Městském divadle Brno dělá kvalitní muzikál, není novinkou. Přečtěte si o nejslavnějším muzikálu Kočky!

Udělejte to jinak! Dejte jim lidskou tvář! 

Majitelé autorských práv si stanovili jedinou podmínku – udělat Kočky jinak. A to úplně. Mošova režijní koncepce se tedy opírá o podivné společenství „lidí” se škraboškami, kteří se schází snad v opuštěné továrně či vybydleném bytě. V tomto ohledu se ponechává velký prostor fantazii diváka. Stejně tak kostýmy z dílny Andrey Kučerové jsou neuvěřitelně hravé a nápadité. Ať už jde o šaty nejrůznějších střihů, fraky a obleky či Rozumbradovo tričko s dokreslenou kravatou. Skvělým detailem jsou škrabošky, které nenajdete dvě stejné. Jak již bylo výše zmíněno, scénografické pojetí Petra Hlouška, kdy scéně dominuje obrovské okno, které je vlastně průzorem do jiné dimenze, je neskutečně dobrým nápadem.

Kočky jsou příkladem dvojsložkového muzikálu, kde nepotřebujeme ani tak kvalitní herce, ale skvělé zpěváky a tanečníky. Těch je naštěstí v Městském divadle Brno více než dostatek, ale vzhledem k přípravě dvou muzikálů současně (Kočky a Donaha!) staré známé tváře doplnily nové hvězdy z konkurzu. Choreograficky se setkáváme s opravdovým skvostem na poli tanečních muzikálů. Hana Kratochvilová s Anetou Majerovou odvedly opravdu skvělou práci. Značná je zde inspirace choreografiemi Bobba Fosse. Efektní jsou sólová i skupinová čísla, zejména taneční finále v podobě Kočičího bálu nebo prolog Kočky tu jsou, co znám tenhle svět.

Šestadvacet skvělých výkonů!

Zhodnotit výkon každé z šestadvaceti koček a kocourů by trvalo příliš dlouho, proto představím ty, které si zaručeně zapamatujete. První z kočiček je Moura, kočka domácí v roztomilém podání Lenky Janíkové. Janíková má velmi příjemnou barvu hlasu a její cvičení malých stepujících myší s bičíkem v ruce je efektní a roztomilé. Moura si libuje v sado-maso hrátkách a dominanci. Rambajz-tágo Petera Pechy je správně drsným kocourem a „šňupající” příchod na jeviště vás pobaví stejně tak jako text jeho písně. Nesmíme opomenout Vašnostu Bruma Milana Němce, který svým herectvím pozvedá roli do jiné dimenze hraní. Jeho výstup bych mile nazval jako: „Z koček to táhne dneska ven”. Hádáte správně. Vašnosta Brum se rád napije a miluje pečené myši.

Důležitou kočičí hvězdou je Rozumbrad. Provází celým příběhem svým vtipným komentářem. Hvězdou večera se stal Ondřej Studénka. Ten je v roli sebejistý, skvělý jak pěvecky, tak tanečně. Dokonce má propracované i milé detaily jako opakované spravování uzlu na kravatě, která je jen nakreslená. Za zmínku jistě stojí artistické číslo zlodějíčků Mungodžeryho a Ting-tangl v podání Kristiana Pekara a Márie Lalkové. Před samotným závěrem se představí taky Šimbal-klimbal ve skvělém pojetí Jiřího Macha. Celou dobu na jevišti zůstává také Blahobyl Všemocný Petr Gazdík. Ten je vrchním „magorem”, který celé kočičí sanatorium vede a zároveň určuje, která že to kočka dostane šanci začít znovu.

Druhá půle začíná výstupem divadelního kocoura Múze, který vzpomíná na zašlá léta na prknech divadla. Exkluzivní je mladý Múz Lukáš Vlček v duetu In una tepida note s Dželínou, Radkou Coufalovou. Právě oni během celého představení sklidili zaslouženě největší aplaus. Skvělé jsou i ostatní výkony. Například motorkář McDlouhý Dráp Laco Hudec, který se díky projekcím dostane úplně všude, nebo Robert Urban jako baleťák Abraka-máryfuk. Pěvecky zaujme především Jeminé Eliška Skálová.

Dojde Grizabella ke staré slávě?

Samostatnou kapitolou je Kočka Koček – Grizabella. Její jméno v sobě spojuje cosi krásného a ošklivého. Běžnou interpretací je stará kočka, která dostává novou naději skrze smrt. V Brně se role zhostily dvě Thálie. Hana Holišová a Alena Antalová. Druhá jmenovaná se touto rolí vrací z mateřské dovolené a její podání Grizabelly je obdivuhodné. V Mošově koncepci je to totiž kočka, která má více než polovinu obličeje zohyzděnou. Celou dobu se snaží vetřít na kočičí bál a nakonec se jí to povede. Na konci první půle se jí všichni štítí, zůstává sama. Na konci představení pak díky Jeminé (Eliška Skálová) zví, že Grizabella se snaží vrátit zpátky mezi „normální” lidi. Můžeme objevit nejrůznější paralely, a pokud budeme nad příběhem přemýšlet delší dobu, objevíme nejrůznější souvislosti – jako spojitost mezi bílou kočkou a Grizabellou. Pěvecky Antalová naprosto splňuje očekávání na Grizabellu kladená. Má nádherný plný hlas a během jejích Vzpomínek nezůstane jediné oko v sále suché. 

Ač se mnozí Mošovy koncepce Koček báli, vyšlo Brno opět vítězně. Po choreografické, výtvarné i pěvecké stránce se setkáváme s nebývale originálním muzikálem. Navíc s koncepcí, kterou jinde na světě nemají.  

„KOČKY“ V BRNĚ MAJÍ POPRVÉ LIDSKOU TVÁŘ

Šárka Schmarczová 17. červen 2013

Milovníci muzikálů musí znát Cats, protože je to pojem, který se rozšířil i mezi běžnou populaci. Ostatně narážka, že na ně muži chodí jen z donucení, se objevila i v několika amerických sitcomech. Toto zaběhlé klišé ovšem zcela vyvracejí brněnské Kočky. Jsou totiž lidsky svůdné. Zásadní změnou oproti originální verzi je jejich lidské vzezření, na rozdíl od těch až pohádkových, co se potulovaly po střechách londýnského West Endu a Broadwaye.

Obdivuji se tvorbě Andrewa Lloyd Webbera, nejvíc ke mně promlouval ve spojení s Timem Ricem. Nezapomenutelný je jejich Jesus Christ Superstar či  Evita. Psát recenzi na Kočky jsem se zprvu opravdu bála. Mnozí je znají a snad každý má v podvědomí jejich největší hit Memory. Málokdo by však dal dohromady jejich příběh. On totiž v podstatě žádný není. Tady bych viděla velké vítězství brněnského nastudování. Něco, co od počátku nemá děj, změnou formy najednou dostalo nový obsah. Z původního textu režisér Stanislav Moša vytáhl lidské předobrazy. Z roztomilých zvířátek, které působí tak trochu jako z dětského představení, se najednou staly kočky a kocouři lidští. Víc se tak prohloubily paralely mezi chováním těch ušlechtilých a sebevědomých stvoření, které v lecčems připomíná vlastnosti člověčí. Neprohánějí se tedy na staré půdě či smetišti, nýbrž jsou usazeny na barové židle a jejich hlavní rekvizitou se stala lahev nebo panák. Oblečené jsou do sexy oblečků Andrey Kučerové a oči jen mírně vykukují ze škrabošky.

Možná se trochu vytratilo to pohádkové kouzlo, vzpomínky na dětství Andrewa Lloyd Webbera, ale poetika T. S. Eliota zůstala zachována. Hlavním kouzlem scénografa Petra Hlouška je hra stínů, která se odehrává na hlavní stěně. Měsíc tak opravdu září nad samotou stáří a za kočkou lidskou tak snadno vidíte tu opravdovou.

Kočky jsou snad jediný muzikál moderní éry, kde prim hraje právě tanec. Hana Kratochvilová a Aneta Majerová dostaly prostor pro novou choreografii, kdy se nemusely držet striktně kočičích pohybů.  Všichni herci a zpěváci musí být na prvním místě tanečníky a  musím říct, že i v tomto nastudování je pohyb klíčový a všichni na jevišti tvoří dokonale souznící vypravěčský nástroj.

Ráda bych vyzdvihla stepařské číslo Moury, kočky domácí, kde se v roli myší objevují děti a jsou skvělé. Ostatně to, že se v Brně stepovat umí, je známé už z muzikálu Mary Poppins, kde se na choreografii stepu také podílel Denny Ratajský. Poměrně výrazně jinou postavou je starý Old Deutronomy, který se v Brně jmenuje Blahobyl Všemocný. Petr Gazdík je vášnivý, až trochu výstřední Don Juan, ne strhaný starý kocour, tak jsem ho tedy neviděla. Je to zajímavý posun postavy.

Ivana Vaňková je svůdnou Demetrou a její pohled je stejně jiskřivý, jako by byl kočičí. Jediný kocour, který se převtělil z pražské verze do té brněnské, je Laco Hudec, který mužně vyzrál a kromě toho, že je na něj hezký pohled, je vidět jistota, velké nasazení a na jevišti je nepřehlédnutelný, ať jako Šimbal-klimbal nebo McDlouhý dráp. Dželína v podání Barbory Remišové je roztomilá malá kočka, která největší prostor dostává ve chvíli, kdy spolu s mladým Múzem Jonášem Floriánem zpívá Poslední árii, která do koncepce skvěle zapadá.

Ráda bych ještě vyzdvihla starého elegána Múze Ladislava Koláře, který je v roli šarmantní a jeho výkon publikum bouřlivě oceňuje. O sex-appealu Rambajz-tága ženskou většinu v hledišti není třeba přesvědčovat. Peter Pecha i Dušan Vitázek jsou nejen kocouři, ale černá košile s rozhalenkou z nich činí neodolatelné svůdníky. Musím k tomu ovšem dodat, že svou roli pochopitelně dobře odvádí i hlasově a především tanečně.

Kočky prostě musíte zažít. Po jejich zhlédnutí jsem najednou viděla ty obrazy kolem sebe. Kupříkladu ve známém divadelním baru – opravdu tam všichni jsou: Tingl-tangl, Dželína, Demetra, Šimbal-klimbal, Mungodžery i Darmošlap. A na návštěvě pak pozorujete bílou kočku Viktorii a nezbavíte se představy té blondýnky v krátkých bílých šatech. Uvědomíte si různost povah a spletitost životních cest. Při pohledu do zrcadla začnete hledat kočku ve vás a možná se zamyslíte i nad tím, zda opravdu nepřicházejí z andělských sfér. Říci nám, že je jen na Tobě, zda budeš svéhlavý Rambajz-tágo, zhýralý Vašnosta Brum nebo slovutný Múz. Ostatně na sociální síti Facebook už vznikla hra o tom, kterému kočičímu charakteru se podobáš.

Určitě jsou brněnské Kočky ve výkladu přímější, čímž se dostávají hlouběji, už to není jen barevná podívaná plná pozlátka. Tento kočičí pohled na svět ukazuje, kdo jsme, kam jdeme a kolik času malicherně promarníme. Cenná pro dnešní svět, který upřednostňuje mládí a krásu, je rozhodně Grizabella, s ní si divák uvědomí, kolik takových skvostných dam umírá v zapomnění, s touhou znovu zazářit.

Když se na pódiu k sobě kočky přítulně vinou, je to hezké, ale když se k sobě mají ty lidské, je to vzrušující a rodičům to může způsobit horké chvilky při vysvětlování. Tím však neříkám, že nejsou pro děti vhodné, jen jsou Kočky zkrátka přiznaně dospělejší představení. Je to show, kde si na své přijdou muži i ženy, milovníci tance i posluchači Lloyd Webbera, protože živý orchestr pod taktovkou legendárního Caspara Richtera nebo Dana Kalouska odvádí skvělou práci.

Komu nedoporučit? Asi jen zavilým milovníkům původních plyšových kostýmů, protože ty v představení nenajdou, avšak pro obdivovatele zvířecích koček v Brně připravili na závěr jedno dojemné překvapení, to si nenechte ujít.

Městské divadlo Brno dělá poctivé muzikály a snaží se vnášet do osvědčených kusů něco nového. Vytvořit dobrou kopii je skvělá práce, ale probudit Kočky do nového života je umění  – a to se brněnské produkci daří.

  

RECENZE: KOČKY

David Kroča 29. květen 2013

Legendární taneční muzikál britského skladatele Andrew Lloyd Webbera Kočky uvedlo v polovině května Městské divadlo v Brně. České verzi s textem Michaela Prostějovského dal novou koncepci režisér a principál souboru Stanislav Moša. Podrobnosti o ambiciózním projektu na brněnské Hudební scéně přináší ve své recenzi David Kroča.

Webberův muzikál Kočky vyniká neobyčejnou lehkostí, s níž diváka přivádí do světa nečekané obraznosti. Libreto podle Eliotovy Praktické knihy o šikovných kočkách je přitom tak jednoduché. Jednou za rok se prý kočky potkávají na svém kouzelném bále, kde vždy jedna z nich získává možnost znovu se narodit a prožít další život. Nejde tu o souvislý příběh, ale spíš o přehlídku charakterů: každá kočka totiž předvádí ostatním, že právě ona má být vyvolená.

Režijní koncepce Stanislava Moši představuje kočky nikoli jako pohádkové figury, ale jako hmatatelné lidské typy. Dějištěm tedy tentokrát není ani tradiční smetiště, ani stará půda, ale luxusní byt, kde právě probíhá velkolepý maškarní večírek. Na jevišti defilují lidé s lidskými problémy a v lidských kostýmech, jejich chování je však mnohdy animální až dost, a to nejen v přiznané hře na kočky. Choreografie Hany Kratochvilové a Anety Majerové se pokouší vyjádřit různé charaktery od mocipánů s pověstnými dlouhými drápky až po opelichané zkrachovalé existence, a to často v kombinaci různých tanečních stylů. Zvířecí svět ovšem nejvíce připomínají animované projekce z dílny Petra Hlouška, na nichž se pohybují kočičí stíny nebo třeba svítí kočičí oči. Nejde o bezduchou zábavu se samoúčelnými efekty, jak si někdy muzikál představují domácí tvůrci. I efektní výstupy se sborovými čísly a světelnými kouzly mají svůj podtext a nezřídka i ironické vyznění. Lidé si tu hrají na kočky, ale i na hvězdy, což je pro ty, kteří stojí nohama pevně na zemi, vždycky k pousmání.  

Brněnské Kočky těží z bezvadného kolektivního výkonu, ale sólisty pochopitelně nelze pominout. Publikum tradičně čeká na interpretaci šlágru Memory. Připomeňme, že v českém prostředí jej poprvé zpíval už na počátku 80. let Karel Gott, tehdy ještě pod názvem Bílá a s textem Hany Zagorové. V překladu Michaela Prostějovského píseň nese název Vzpomínky a na jevišti zaznívá hned dvakrát, a to v podání Grizabelly, neboli kočky, jejíž „krásu spálil čas“. V této dojemné postavě alternují Alena Antalová a Hana Holišová, které − na rozdíl od některých nejmenovaných interpretek této písně − mají potřebný rozsah i příjemnou barvu hlasu. Viděl jsem představení s Alenou Antalovou, která zpívá o pomíjivosti krásy i lásky s velkými emocemi, ale také pokorně a věrohodně. Z řady pěvecky mimořádných výkonů si zmínku zaslouží určitě ještě alespoň Ivana Vaňková v úloze Demetry a Dušan Vitázek jako Rambajz-tágo.

Mošova koncepce muzikálovým Kočkám sluší. Ačkoliv došlo k určitému zcivilnění a aktéry jsou pánové v kostýmech frajerů a dámy ve svůdných róbách, jejich svět je stejně plný iluzí, ale i neotřelé imaginace. Brněnská Hudební scéna má nový muzikálový hit, o jehož diváckém úspěchu není pochyb.

  

Muzikál Cats: Kočky bez ocásků bodují na brněnské scéně

Peter Stoličný 15. květen 2013

Životnost muzikálů lze jenom těžce předvídat. Bylo jich hodně, které s velkou pompou vstoupily na Broadway nebo do West Endu, ale po desítce repríz po nich „neštěkl pes“. Takový osud mnozí předpovídali docela zvláštní hudební show, směsici tanečních čísel a písní, kde neexistuje na první pohled žádná dramatická stavba a žádný děj. Jde o slavné a opěvované dílo – Cats neboli Kočky.

Dodatečně lze konstatovat, že muzikál obecně si zachovává ony dva zdroje svého vzniku: na jedné straně je to dramatický příběh – West Side Story, Cabaret, Šumař na střeše, anebo rámec zábavnější – Hello, Dolly!, My Fair Lady atp. A potom je zde zdroj z vaudeville, z varieté, kde sled tanečných či hudebních čísel je „slepen“ nějakou společnou myšlenkou a má vysloveně zábavný charakter. Mezi taková díla lze zařadit i Kočky. Opakovaným vstupem na scénu zábavného divadla legitimizovaly Kočky tento žánr na dnes již módní (a povšechný) název „muzikál“. Jde o jisté nóvum. Před Kočkami se nikdo nepouštěl do takovéto „skládačky“, ve které docela chybí dramatický děj. A můžeme jenom zvědavě očekávat, kdy se do takového svébytného muzikálového kousku zase někdo s úspěchem pustí.

Kočky ve světě

Úspěch Koček lze nazvat kolosálním – na West Endu se hrály plných 21 let, na newyorské Broadwayi let 18. Jen v Londýně měly celkem 8.950 repríz a v New Yorku 7.485 představení. Byly uvedeny ve 300 městech 26 zemí světa, kde je vidělo víc jak 65 milionů diváků. Vydělaly 1,4 miliardy liber. Získaly i nejprestižnější světové ceny – 2 ceny Grammy a sedm broadwayských cen Tony (mj. i Tony za nejlepší muzikál), což jsou ceny znamenající ve světě hudby a divadla totéž, co ve světě filmu Oscaři. Skladatel Lloyd Webber a producent Cameron Mackintosh chtěli vytvořit přesvědčivý kočičí svět. Proto pro svou koncepci získali Johna Napiera, výtvarníka úzce spolupracujícího s Trevorem Nunnem, budoucím režisérem, který se podílel na úspěšných představeních Královské shakespearovské společnosti, a choreografku Gillian Lynne. Chtěli, aby se publikum od chvíle, kdy zazní hudba, zbavilo nedůvěry a stoprocentně přijalo jejich kočky jako skutečně „živé” kočky.

Tím nejdůležitějším důvodem, proč se tak slavně Kočky šíří světem, je paradoxně jejich profesionální náročnost. Je to muzikál, kde je propojen vysoce náročný tanec s vysoce náročným zpěvem. Jenom to celé svižné tempo na jevišti udýchat se zdá skoro nadpřirozené. Na nastudování takového kusu je zapotřebí mít vyspělý ansámbl vybraných zpěváků – tanečníků. S velkou odvahou, jako zatím jediní v Čechách, se do toho pustili v Praze, kde překladatel Michael Prostějovský zvládl nelehký úkol převodu libreta z angličtiny do češtiny (včetně vymyšlení vtipného počeštění některých koček). V divadle Milénium se inspirovali jak londýnskou verzí, tak verzí z New Yorku a kladli velký důraz na interakci s diváky, aby byly kočky prostě všude, na jevišti i v hledišti. Tato koncepce trochu vyvažovala jeden nedostatek – že totiž ne všichni tanečníci zpívali, ne všichni zpěváci profesionálně tančili. Nicméně vzniklo zdařilé a divácky atraktivní představení. A další divadla v Čechách? Žádné souborové, byť profesionální divadlo si na muzikál Kočky dosud netrouflo.

Kočky v Brně

Nadešel asi už dávno očekávaný, ten správný čas, aby si brněnská muzikálová scéna dovolila inscenovat slavný muzikál na svojí domovské scéně. Dokonce, dalo by se říct, že až drze režisér Stanislav Moša se svým týmem nestavěli mizanscénu na atraktivní a ověřené komunikaci s divákem, nepustili kočky do hlediště, nenutili je lézt vertikálně po scéně, nebyly to vlastně ani kočky, nebyly nalíčené, neměly ocásky… Prostě to byly jenom „jako“ kočky. Inscenátoři zkrátka opustili osvědčené postupy, které kromě písně Memory dělaly z tohoto muzikálu zaručený tahák.

Choreografie Hany Kratochvilové a Anety Majerové nebyla kopií některé ze slavných inscenací. Vzaly kočičí pohyby „od gruntu“ a jejich taneční kreace byly jiné, nové a věrohodné. Scéna Petra Hlouška nebyla na první pohled nijak atraktivní ani přetechnizovaná. Lehkými přestavbami několika šedivých kvádrů vytvářela dostatek prostoru pro tanec všech protagonistů. Hudební nastudování vídeňským Casparem Richterem dávalo záruku kvalitního a věrného znění orchestru, vždyť to byl on, kdo se podílel na veleúspěšné vídeňské inscenaci Koček. Kmenový dirigent Dan Kalousek mu byl určitě nápomocen při „domestikaci“ hudebního partu pro jeviště Městského divadla Brno. Hlavní důraz mizanscén byl kladen kromě tance a zpěvu VŠECH na vizualizaci koček v ústředním soukruží na horizontu scény. Jednoduché a vtipné animace koček, jejich očí, jemných nuancí pozadí – podle toho, co se odehrává na scéně, důkladně podpořily celé vyznění jednotlivých kočičích příběhů. Scénograf Petr Hloušek spolu se světelnou režií Davida Kachlíře dokázali vytvořit tak věrohodné prostředí, že nebylo třeba kreslit kočkám čumáčky a oční stíny, abychom uvěřili, že je ten příběh opravdu kočičí. Prostě se díváme na jakousi bizarní společnost, kde si lidé „hrají na kočky“.

Hlavní valutou inscenace bylo však propojení kvalitního zpěvu s kvalitními tanečními výkony. Je těžce pochopitelné, jak se dá zpívat v rychlém tempu pohybů, kdy citlivé mikrofony zaznamenají každý nádech. Když si uvědomím, jak mluví třeba sportovci při televizním rozhovoru po svém výkonu – skoro jim není rozumět, jak jsou udýchaní – a najednou z tohoto scénického „tělocviku“ zní čisté tóny náročných partů, to je skutečně výkon takřka nepochopitelný. Třeba křehká Svetlana Janotová v postavě Bombaleríny, jak ta to udýchá? Jak při těch skoro krasobruslařských otočkách stíhá čistě a jasně zpívat? Nebo kocour Rozumbrad Aleše Slaniny, Rambajz-tágo Dušana Vitázka nebo Šimbal-klimbal Jiřího Macha. A kočičky, Tingl-tangl Márie Lalkové, domácí kočka Moura Lenky Janíkové, nádherná Dželína Radky Coufalové, skvěle omšelý elegán Múz Ladislava Koláře, Exotika Gabriely Karmazínové… Ale museli bychom vyjmenovat a zvlášť se věnovat všem dvaceti šesti kočkám, a to ještě ve dvojím obsazení, abychom nebyli k někomu ze sólistů nespravedliví. Takže ostatní ať prominou, všechny ty kočky a kocouři byli úžasní.

Ještě je nutné zmínit se o dámě divadla, o Aleně Antalové. Bylo dobré sledovat ji od vstupu do Městského divadla v roce 1994 a komentovat její dráhu dramatické herečky, zpěvačky, všestranné umělkyně. Po krátkých pauzách, kdy se stala mnohanásobnou matkou, její hlas dozrál a může konkurovat kterékoliv světové hvězdě v interpretaci Lloyd Webberovy písně Memory (alternuje Hana Holišová). A ještě jedna postava stojí za zvláštní zmínku. Je to Blahobyl Všemocný v podání Petra Gazdíka. Díky své blonďaté kštici upravené na dva ušaté culíky, byl to kocour nejkocourovatější a svou chůzí a intonací dával všem najevo, cože je to za kocoura. Bylo vidět, s jakou radostí si tuto nepříliš velkou postavu zahrál. K tomu stepařské variace koťátek z taneční školy manželů Bartůňkových (taneční a stepařská škola R and P) a vtipně koncipované varhany vpravo na scéně, které zprovoznil Igor Rusinko… Bylo na co se dívat, bylo co poslouchat.

Taneční muzikál jako celek vyzněl opravdu dobře. Asi bude potřebné podívat se i na druhé obsazení. Už to je úžasné, že je soubor schopen alternovat všechny postavy a určitě to druhé obsazení není o nic horší než to první – s tím už mají diváci na této scéně zkušenosti. Hudební scéna Městského divadla v Brně vlastní úžasný kapitál, množství bezvadně připravených zpěváků, herců, tanečníků v jednom těle interpreta. Diváci si snad ani neumí představit, kolik je to dřiny, hodin tréninků, korepetic, rozcvičování. Byl jsem léta dramaturgem zpěvohry divadla Nová scéna v Bratislavě. Pozoroval jsem nácviky inscenací sól i pěveckého a tanečního sboru. Pracovali každý zvlášť na své profesi. Byla to jedna velká dřina, kterou divák, možná naštěstí, nevidí, nemá představu, co všechno je za tou kterou inscenací ukryto. Pak jenom vnímá vysoce profesionální výkony a těší se z nich.

Takže resumé: brněnským Kočkám je nutné zatleskat dlouho, a to ve stoje. Což se také na premiéře 11. května 2013 stalo.

KOČKY KONEČNĚ V BRNĚ

Kateřina Šebelová 15. květen 2013

Městské divadlo Brno si pro milovníky muzikálu připravilo skutečnou klasiku. Na prknech MdB se od měsíce května 2013 rozezní tóny a melodie jednoho z nejznámějších a nejslavnějších muzikálů všech dob – Koček.  Muzikál Kočky (Cats), který dobyl srdce milionů diváků, patří snad k nejhranějším muzikálům světa. A Městské divadlo Brno si jej připravilo v originální koncepci, takže se diváci mají na co těšit.

Maškarní ples lidí – koček

Stanislav Moša pojal Kočky tak trochu novátorsky po svém. Místo smetiště, kde se původní verze odehrává, zvolil jako ústřední dějiště příběhu starou továrnu přeměněnou na moderní kočičí byt. Herci oproti originálu jako kočky působí jen v náznacích, neoplývají typickými kočičími atributy ani kostýmy. Daleko více připomínají lidské postavy, které si na kočky spíše hrají na velkém kočičím maškarním bále. Ale kdo by získal pocit, že tak přijde o atmosféru kočičího světa, nemusí být zklamaný. Mošův tým doplnil střízlivou, takřka neměnnou scénu Petra Hlouška o jeho projekce a ilustrace všudypřítomných koček, které kočičí atmosféru dokonale navozují.
Choreografie dvojice Anety Majerové a Hany Kratochvilové je nápaditá a pečlivě propracovaná. Každou píseň provází našlapaná taneční vložka, od stepu, složitých tanečních prvků, akrobacie až třeba po párové tance.
Kostýmy Andrey Kučerové jsou pestré, sexy a elegantní. Kostymérka Kučerová tak dokázala skloubit jednotlivé kostýmy s charakterovým rozpoložením svých postav a zároveň zůstat na kočičí linii, ač bez výrazných kočičích prvků.

Semknutá Company

Samostatné výkony herců lze celkem obtížně zhodnotit. Company působí jako semknutý celek, kde každá postava má své místo, ale i prostor pro vlastní interpretaci. Samozřejmě asi nezapomenutelně bude působit slavná skladba Vzpomínky (Memory), ať již v podání Aleny Antalové (Grizabella) nebo Elišky Skálové (Jéminé). Diváky pobaví  duet Mungodžeryho (Kristian Pekar) a Tingl-tangla (Jana Tesařová) plný akrobatických prvků nebo operní árie v podání Múze (Jonáš Florián) a Dželíny (Radka Coufalová). Samozřejmě hlavně divačky budou šílet z písní v podání Rambajz-tága (Dušan Vitázek) a Rozumbrada (Aleš Slanina). Vizuálně zajímavě působí kouzelnické číslo Abraka-máryfuka ve ztvárnění Roberta Urbana.


Kočky v provedení MdB nabízejí širokou škálu tanečních a pěveckých vystoupení v precizní choreografii a nabité světelnou show, s chytlavými písněmi a odpovídajícími hereckými výkony.

  

Sledujte nás na

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání