Flashdance

Flashdance

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra28. září 2013
  • Délka představení3:00 hod.
  • Počet repríz84
  • Cena 520 - 580 Kč

muzikál

Slavný americký hudební film z roku 1983 Flashdance režiséra Adriana Lynea se stal ve své době opravdovým diváckým hitem, vydělal více než sto miliónů dolarů a během prvních dvou týdnů se prodalo více než 700 000 desek se soundtrackem, který vyhrál mimo jiné i Cenu Grammy. Uplynulo třicet let od vzniku tohoto fenoménu, jenž ovlivnil minimálně jednu generaci diváků. Příběh osmnáctileté dívky Alex Owensové, která přes den pracuje jako svářečka a v noci se věnuje tomu, co ji opravdu naplňuje, tedy tanci, a touží dostat se na taneční konzervatoř, uchvátil celý svět a písně z něj (např. What A Feeling či Maniac) se nenahraditelně zapsaly do dějin populární hudby.

Není divu, že se v roce 2008 rozhodl anglický divadelní producent David Ian tento romantický příběh s atmosférou oblíbených 80. let přenést na jeviště. Tom Hedley a Robert Cary napsali příběh lásky, touhy a splněných snů podle filmového scénáře, se známými melodiemi (v muzikálu se objevilo pět původních a šestnáct nových písní) a vznikla show, která nejdříve vyrazila na turné po Spojeném království a poté se několik měsíců hrála na West Endu v Shaftesbury Theatre. V současnosti probíhá její americké turné a připravuje se uvedení na Broadwayi. Je pýchou našeho divadla, že můžeme tento dech beroucí a energií nabitý titul plný energických choreografií nabídnout i českému diváku v evropské premiéře v překladu Jiřího Joska. 

Autor

  • Tom Hedley
  • Robert Cary
  • Robbie Roth

Překlad

  • Jiří Josek

Dramaturg

Scéna

  • Christoph Weyers

Hudební nastudování

Sbormistr

Korepetice

Asistent choreografie

Zvuková režie

Produkce

Jazyková spolupráce

  • Irena Rozsypalová

Asistentka kostýmní výtvarnice

Světelná režie

Nick Hurley, syn majitele továrny

Kiki, tanečnice, kamarádka Alex

Gloria, tanečnice, kamarádka Alex

Tess, tanečnice, kamarádka Alex

Hana, bývalá učitelka tance

Harry, majitel klubu

Johny, majitel stripbaru

Jimmy, přítel Glorie

Wildová, tajemnice taneční akademie

Louisa, Hanina pečovatelka

Joe, předák v továrně a další

Andy Harris, dělník v továrně a další

Sekretářka, dělníci, studenti taneční školy, baletka, diváci v klubu, návštěvníci stripbaru, tanečnice stripbaru (Karamela, Femme Fatal, Ferrari), číšník v restauraci, pouliční tanečníci, uchazeči o studium, komise v akademii, postavy v Gloriině snu

Breakový tanečník a další

SVĚTOVÁ PREMIÉRA FLASHDANCE V BRNĚ

Karla Hofmannová 1. listopad 2013 zdroj KAM v Brně

O čtrnáct dní dříve než na Broadwayi se povedlo Hudební scéně Městského divadla v Brně premiérovat novou verzi muzikálu o chudé svářečce, která si díky své obsesi, talentu a pevné vůli dokázala splnit životní sen a stát se opravdovou tanečnicí.

V Brně je tak možno navštívit muzikál, který v roce 1983 viděli diváci jako film a následně se objevil na jevištích v roce 2008. Nyní se uvádí jeho přepracovaná podoba v režii ředitele divadla Stanislava Moši a v překladu Jiřího Joska.

Muzikálový soubor získal opět příležitost se blýsknout. Režisér Stanislav Moša nepromarnil ani chvíli, aby protagonisty přivedl do efektních situací, které zahýbaly diváckým osrdím i bránicemi. Dařilo se mu ve spolupráci s autorem scény Christophem Weyersem a choreografem Igorem Barberićem a Anetou Majerovou. Choreografie je tu snad nejnosnější složkou příběhu, prolínají se tu dva světy, rockový moderní tanec a klasika na špičkách.

Na impozantní scéně, měnící se jen posunutím detailů z mohutné tovární haly na kabaret, domácí prostředí či ulici, se odráží beznadějné osudy obyčejných lidí, pracujících v továrně. Hlavní postava Alex tu pracuje jako svářečka (efektní je úvodní zážeh na tmavé scéně) a po večerech si naplňuje svůj sen – tančit. Prostředí nepříliš úspěšného kabaretu odhaluje problém drog a prostituce, nicméně Alex je tvrdá a zásadová a svodům nepodléhá. Ke štěstí dívku přivádí bývalá tanečnice Hana, která kdysi při hledání talentů ve školách dívku objevila a živí v ní její dětský sen. Jen díky ní Alex svůj boj nevzdává. Hezký příklad pro mladé lidi, jak překonat beznaděj paličatostí a dřinou. Tanec je vášeň.

Excelentní příležitost dokázala do detailů využít představitelka Alex Svetlana Janotová. Je typově ideální svou postavou, její taneční kreace a schopnosti by obstály i v konkurenci tanečních profesionálů, herecky je bezprostřední a přesvědčivá, obdivuhodně pěvecky zvládá náročný part, ve kterém téměř neopouští jeviště po celou hru. O dobré pěvecké technice svědčí schopnost zpívat niterná piána po dvouhodinovém maratonu tvrdého rocku. To jen tak někdo nezvládá. Hlasově se dařilo i představiteli Nicka Dušanu Vitázkovi. Podařilo se mu vymodelovat životnou postavu. Dobrou komickou dvojicí byla Andrea Březinová jako Glorie a Aleš Slanina jako Jimmy, přesvědčivé a výrazově velmi zdatné bylo trio děvčat z kabaretu, které ztvárnily Hana Holišová, Hana Kováříková a Andrea Březinová. Tvrdý rock a divoký rytmický spád nedaly vydechnout ani účinkujícím, ani divákům. Vstupy Zdeny Herfortové jako bývalé tanečnice Hany byly víc než osvěžením. Přinesly lidské teplo a opravdovost a dojímaly, přesto, že její slovník je mnohdy jadrný. Její pěvecké a taneční číslo s chodítkem nemělo chybu!

Orchestr pod vedením dirigenta Dana Kalouska hrál svižně. Andrea Kučerová se vyřádila na kostýmech, které někdy hrají samy za sebe a dokreslují komické situace. Z ostatních účinkujících je nutno zmínit také postavy dvou konkurenčních kabaretiérů, Zdeňka Junáka a Igora Ondříčka.

Flashdance je dalším přitažlivým titulem, který osloví především mladé publikum, a to jak vynikajícími výkony, tak hudbou. Zdá se, že půjde o úspěšný titul.

TANČÍCÍ SVÁŘEČKA V BRNĚ POVÝŠILA

Luboš Mareček 24. říjen 2013 zdroj Lidové noviny

Muzikál Flashdance – tedy jevištní verzi proslulého tanečního filmu z 80. let – uvedlo nyní v evropské premiéře Městské divadlo Brno. Aby bylo zcela jasno. Kultovní snímek z roku 1983 v muzikálové verzi obletěl Velkou Británii už v roce 2008. Nynější přepracovaná podoba Flashdance však startuje shodou náhod na evropském kontinentě právě z Brna. Brněnští předběhli i odkládané broadwayské uvedení a západoevropské tažení titulu z Nizozemska se také teprve chystá.


Kýč skrytý v energické show

Generace dnešních čtyřicátníků má v živé paměti příběh půvabné osmnáctileté Alex, která přes den válí se svářečkou ve fabrice a v noci zase jako tanečnice v baru. Zasloužila se o to nejen tanečně skvěle tvarovaná hrdinka a diskotékové písně Maniac nebo What a Feeling, která později dokonce získala Oscara. Naivní love story chudé dívky a sociálně uvědomělého továrnického synka nebo plytké ponory do neutěšené situace ocelářských dělníků v Pittsburgu naštěstí válcuje energické zpracování.

Velkou míru ambicí a pozoruhodných výkonů tu lze pozorovat na mnoha úrovních. Technicky náročný muzikál strhne výpravou, místy až vlezlou muzikou i jejím hudebním nastudováním, dále svižnými choreografickými čísly sboru a zejména tanečními i pěveckými výkony sólistů.

Moša umí udělat velkou energickou show, aniž by ovšem potlačil či nechtěně ironizoval muzikálové ornamenty titulu, jako je romantická láska a vítězství talentu nad těžkým osudem hrdinky. Takže sentimentální či kýčové momenty Flashdance tady okatě netrčí a zajedou do publika jaksi automaticky spolu s bravurou muzikálového souboru Městského divadla v Brně.

Před divákem brněnský Flashdance sklene výtečný taneční muzikál, jehož příběh má ale blíže k rodokmenu Hříšného tance než Billyho Elliota. Pro titul s pěti původními songy dopsali autoři oproti filmové verzi ještě šestnáct nových písní. Těšit se lze na hudebně zajímavě zpracované hity Gloria či I Love Rock’n’roll. Scénograf Christoph Weyers až dokumentárně sugeruje zmíněné sociální téma mizerně placených dělníků prvky reálného prostředí. Obří hlediště obehnal realisticky vyvedenými železnými ingoty, které nehnutě rámují továrenské výjevy a vlastně jedno z témat večera. Choreografie Igora Barberiće a Anety Majerové těží z opojného retra tanečních stylů vyumělkovaných 80. let, ale i klasického tance a v davových výstupech se nebojí ve třicet let starém kusu použít moderní raperské, hiphopové prvky či taneční street art dnešních velkoměst.
Celému dění na jevišti zcela přirozené kraluje Svetlana Janotová v hlavní roli Alex. Herečka s černou kudrnatou parukou, jednou zalitá sprškou vody, rafinovaně svlékající podprsenku z vytahaného trika – v tomto všem jako by vypadla z oka filmovému předobrazu. Na rozdíl od něj Janotovou ve vypjatých tanečních scénách nikdo nedubluje. Mladá herečka téměř nesejde tři hodiny z jeviště a její pěvecký, herecký i pohybový výkon zaslouží velké uznání a lze mu věštit nejednu oborovou cenu. Stejné dovednosti na menší ploše předvádí také trio hrdinčiných kamarádek – Hana Holišová, Hana Kováříková a Andrea Březinová, která ve svém výkonu těží z neskutečných komických zkratek. Továrnický synek Nick je v podání Dušana Vitázka předpisový tenor i hrdina.
Brněnský muzikál Flasdance lze nahlédnout jako hudebně taneční pohádku o umanuté Alex romanticky zápasící o nezávislost, lásku a přijetí na pittsburskou taneční konzervatoř. V pohádkách vítězí dobro nad zlem, v Brně nyní zvítězila inscenační hmota a její precizní opracování nad sentimentálním duchem titulu.

NIKDY NENÍ POZDĚ NA ZMĚNU

Lenka Šaldová 15. říjen 2013 zdroj Divadelní noviny 18/2013

První muzikálová verze měla premiéru v roce 2008, nová verze je v současné době k vidění v Americe a práva na evropskou premiéru získalo Městské divadlo Brno – zase se potvrdilo, že v muzikálovém světě něco znamená! A veskrze profesionální produkce režiséra Stanislava Moši a jeho týmu potvrzuje, že právem. Perfektní řemeslo, lehkost, s jakou se tu tančí, zpívá a pádí od situace k situaci – klobouk dolů.

Většinu scén se daří v Brně zahrát s uznání hodnou technickou bravurou a s nakažlivým nasazením. Zpívá se v dalším výborném překladu Jiřího Joska. Ale vše nakonec převálcuje Alex a její příběh, její cesta za snem. Nic proti filmové Alex – ale Jennifer Beals nejen že nemusela zpívat, ale dokonce ve filmu ani netančila, k tomu měla několik dublérek. Svetlana Janotová skvěle vypadá, uvolněně, jakoby spontánně hraje, fantasticky zpívá, fantasticky tančí – a není to určitě vůbec snadné tancování! Choreografie Igora Barberiće a Anety Majerové po vzoru filmu efektně kombinují klasické taneční prvky s pouličním tancováním – a dojde i na slavnou scénu s tryskající vodou. S touhle Alex stojí za to projít vším tím váháním, sebe přesvědčováním, doufáním. Podlehnout její energii, jejímu odhodlání, její odvaze. A alespoň na chvilku uvěřit spolu s ní, že nikdy není pozdě změnit svůj život, vždyť lepší je risk a pád / než se předem / krásných snů svých vzdát.

HUDEBNÍ SCÉNU MdB ENERGICKY ROZHÝBAL FLASHDANCE

Iva Bryndová 9. říjen 2013 zdroj www.musical-opereta.cz

Městské divadlo Brno zahájilo 28. září sezónu 2013/2014 světovou premiérou muzikálu Flashdance podle slavného stejnojmenného filmu. Muzikál sice spatřil světlo světa již v roce 2008, kdy se konala premiéra v Plymouthu, ovšem úprava, ve které se uvádí na prknech Městského divadla, si svou světovou premiéru odbyla právě zde v režii Stanislava Moši. Symbolicky právě třicet let poté, co měla svou premiéru jeho legendární filmová předloha.

Hlavní hrdinkou příběhu je Alex Owensová, dívka pocházející z chudých, a rozhodně ne ideálních poměrů, která přes den pracuje jako svářečka v ocelárnách a teprve večer se věnuje tomu, co opravdu miluje, tanci, který touží přestat dělat jen po nocích a začít se mu věnovat profesionálně. A k tomu se jí otevírá cesta prostřednictvím přijímacích zkoušek… Děj je z filmového zpracování notoricky známý. Hudební snímek režiséra Adriana Lynea měl ostatně premiéru již v roce 1983, a ačkoli se od odborné kritiky nedočkal velké chvály, stal se diváckým hitem. Vydělal více než sto milionů dolarů a již během prvních dvou týdnů od jeho uvedení se prodalo více než 700 000 desek se soundtrackem.

Přesto však trvalo necelých třicet let, než se Flashdance objevil i na divadelních prknech. Premiéru v roce 2008 měl v Theatre Royal Plymouth, po ní následovalo turné po Velké Británii a londýnská premiéra, která proběhla v Shaftesbury Theatre 10. 10. 2010. Na West Endu se však Flashdance hrál pouze několik měsíců, než byl stažen a následně přepracován.

K muzikálu produkovanému Davidem Ianem napsali scénář Tom Hedley, autor filmového scénáře, Robbie Roth a Joe Eszterhas. Robbie Roth (rovněž autor hudby)  a Robert Cary se společně podíleli i na textech písní.

V současné době (od 5. 1. 2013, kdy byla premiéra v Pittsburghu) úspěšně probíhá americké turné a připravuje se uvedení na Broadwayi, které ovšem bylo ze září 2013 prozatím odloženo. Městské divadlo Brno se tak stalo nejen dějištěm kontinentální evropské premiéry tohoto muzikálu, ale v jistém smyslu rovněž i premiéry světové.

Oproti filmu bylo do muzikálu k celkem pěti původním hitům jako What a Feeling, oceněném již po vydání filmu cenami Oscar i Zlatý Globus, nebo Maniac připsáno dalších šestnáct písní. A ačkoli se autoři hudby k filmu a k muzikálu liší, nové písně, psané rovněž ve stylu popu osmdesátých let, k původním hitům skvěle pasují, doplňují je a leckteré ani v porovnání s nimi nezapadnou, čímž vytváří výborně fungující celek. Hity známé již z filmu mají samozřejmě tu výhodu proti ostatním, že vám pravděpodobně zazní v hlavě již při pouhé zmínce o nich, ještě předtím, než samotný muzikál uvidíte. Připsané písně s nimi však obstojně drží krok a i ony mají tendence zarýt se do paměti, subjektivně např. duet Tady a teď (Here and There).

A není to zásluhou pouze hudby Robbieho Rotha, ale rovněž zásluhou českých textů. O překlad celého muzikálu do češtiny se postaral Jiří Josek, kterého netřeba představovat a který s Městským divadlem Brno spolupracuje již pravidelně. Jeho texty jsou zpěvné, hravé a nezřídka tak libozvučné, že je z hlavy jen tak nedostanete.

Atmosféru ekonomicky krachujícího Pittsburghu v osmdesátých letech, kterou se autoři rozhodli v příběhu zdůraznit, ostatně na jeviště přináší už realita představovaná Alexiiným běžným životem a ocelárnou. Scény odehrávající se tam jsou působivé a vypovídající, mezi ostatními je možné vyzdvihnout jak scénu úvodní, tak například píseň Spravedlnost (Justice), v níž se představí jednak dělníci a také Nick.

K dotvoření truchlivé atmosféry Pittsburghu pak skvěle napomáhá scéna Christopha Weyerse, která je stejně jako kostýmy Andrey Kučerové situovaná do osmdesátých let, v nichž se příběh odehrává, a na níž primárně upoutá mostový oblouk táhnoucí se nad celým jevištěm. Díky skvělému technickému vybavení Hudební scény se pod ním v průběhu představení efektně střídají ocelářská hala, taneční studio, bary i byty jednotlivých postav, aniž by docházelo ke zbytečným prostojům a zdržování.

Co jednoznačně táhne muzikál Flashdance a co jej především odlišuje od dalších v současné době uváděných děl na českých jevištích, je jeho taneční složka. Jak musí být každému jasné již při obecném seznámení se s dějem, tance se v představení dočkáte v hojné míře, a to v mnoha formách. Jeho fanoušci si tedy rozhodně přijdou na své. Ať už jde o skupinové choreografie moderního tance, včetně prvků street dance či hip hopu v podání pouličních tanečníků, o balet, o němž Alex sní, či o sólové výstupy její a jejích přítelkyň. Scén, při nichž na jevišti nikdo netančí, je skutečně minimum. A choreografie, o něž se v Brně postarali společně Igor Barberić a Aneta Majerová, která se podílela především na klasické složce, jsou jedním z největších kladů muzikálu. Jak baletní sólisté, tak celá company, i představitelky hlavních rolí odvádějí naprosto vynikající, až dechberoucí výkony.

Ostatně právě taneční výstupy patří k tomu, co roli Alex Owensové řadí k zřejmě nejsložitějším rolím na muzikálové scéně. Společně s pěveckými party musí totiž interpretky zvládnout i velkou míru tanečních scén, a to skupinových i sólových, a musí se tedy samy vyrovnat jak s prvky tance moderního, tak i s baletem. Po celou dobu přitom z jeviště slezou jen několikrát a krátce. A zatímco filmová představitelka Alex měla pro natáčení tanečních scén hned několik dublérek, aniž by sama i zpívala, a dublérky byly využity i v inscenaci ve Spojených státech, herečky, které ztvárňují Alex v Městském divadle Brno, se musí obejít bez nich a vystačit si čistě se svým vlastním tanečním a samozřejmě i pěveckým a hereckým uměním. A po zhlédnutí představení nezbývá než před nimi smeknout.

Co se týče právě hereckých, pěveckých a tanečních výkonů, které byly k vidění na premiéře, jen těžko lze některý z nich hodnotit negativně. Hlavní role Alex Owensové se na premiéře zhostila Svetlana Janotová a právem se stala hvězdou večera. V běžném životě ráznou a průbojnou Alex, která však na cestě ke splnění svého snu stále zůstává proti své povaze celkem nejistou a bojující s nedůvěrou sama v sebe, odehrála tak, jako by se jednalo o roli psanou přímo pro ni. Pěvecky a herecky potvrdila kvality, které již prokázala dříve na Hudební scéně  a fantasticky přitom zapůsobila i tanečně. Nezaváhala při jediné scéně, ať už se jednalo o sólové taneční vystoupení, či společné choreografie, při nichž se představila s celou company. Skvěle se proměnila v Alex Owensovou, která tanec miluje, a z každého jejího pohybu i celkového výrazu vyzařovalo nadšení a energie.

A obdobně jako Svetlana Janotová pak ve svých rolích tanečnic a Alexiiných přítelkyň excelovaly Hana Holišová a Hana Kováříková, jejichž taneční výstupy rovněž patřily k vrcholům večera.

Více hereckého prostoru než ony dostali v až lehce tragikomických rolích Glorie, nejlepší kamarádka Alex, a Jimmyho, jejího přítele, Andrea Březinová a Aleš Slanina. Jejich Gloria a Jimmy jsou oba přesně tak komičtí, milí i ubozí, jak jen dané postavy mohou být a na svém prostoru odvedli bezchybné výkony.

Další větší, především herecký prostor měla postava stárnoucí tanečnice a svérázné Alexiiny rádkyně Hany, jíž se chopila Zdena Herfortová. Především ve společných scénách s její pomocnicí, pečovatelkou Louisou, kterou sehrála Miroslava Kolářová, se ke slovu dostává také břitký a řízný humor.

Největší mužskou roli, Nicka Hurleyho, odehrál Dušan Vitázek. Jeho výkonu, hereckému i pěveckému, se dá tak jako standardně těžko něco vytknout. V roli Harryho, majitele tanečního klubu, ve kterém Alex a její kamarádky vystupují, se představil Zdeněk Junák, jako jeho sok, majitel sousedního striptýzového baru, Igor Ondříček. Oba ze svých menších rolí vytěžili naprosté maximum, stejně jako Jakub Zedníček v roli Alexina kolegy z ocelárny, Andyho. Minimální čas bohužel na jevišti stráví Markéta Sedláčková v roli sekretářky taneční akademie Wildeové a Jiří Mach jako šéf z ocelárny, Joe.

Jak už jsem naznačila, nemalou úlohu zastává v muzikálu Flashdance company. Především tanečně má významnou příležitost oslnit a tuto šanci plně využívá, ať už se jedná o baletní sólisty, tanečníky street dance či break dance, o výstupy ve striptýzovém baru či scény v ocelárnách.

Ostatně, jak už bylo zmíněno výše, o tanci Flashdance je, z hudebního filmu o tanci vychází a právě v tanečních scénách je nejsilnější. Příběh o cestě za splněním snu ale i tak dokáže bez problémů nadchnout a přináší v Čechách ojedinělý zážitek. Jde o absolutní příval energie, umělci předvádí na scéně excelentní výkony a právě oni, skvělé taneční výstupy a chytlavá hudba tak dávají jevištnímu zpracování v Brně ty nejlepší předpoklady pro to stát se nejen výjimečným zážitkem, ale rovněž dlouho uváděným diváckým hitem.

Jedná se tedy jednoznačně o úspěch a bylo skvělým krokem Městského divadla Brno sáhnout právě po tomto díle.

FLASHDANCE V BRNĚ ANEB JAK UDĚLAT Z FILMOVÉHO KÝČE DOBRÝ MUZIKÁL

Vítězslav Sladký 6. říjen 2013 zdroj www.musical-opereta.cz

Popravdě řečeno, ani nevím, zda jsem tenhle film někdy dokoukal až do konce. Té kýčovité romantiky na mě bylo příliš, a pokud jsem určitou „americkou naivitu“ vyčítal i muzikálu Footloose (uvedla jej divadla v Plzni a na Orlí), zde byla má obava ještě větší. Ovšem soubor Městského divadla Brno opět příjemně překvapil… Novému dílu, které se zatím toulalo po Anglii a americkém venkově, aniž by si odbylo řádnou světovou premiéru, dali větší náboj už autoři Tom Hedley, Robert Cary a Robbie Roth, když do muzikálu připsali ke světoznámým filmovým hitům What A Feeling či Maniac hned šestnáct nových písní. Tím zcela přeměnili dynamiku příběhu, kterou dále umocnila neuvěřitelná profesionalita brněnských herců a tanečníků. Takový gejzír energie jsem nečekal – neznám z muzikálové historie až tolik případů, kdy by se z filmového kýče podařilo udělat opravdu dobrý muzikál. V režii Stanislava Moši a v choreografii Igora Barberiče a Anety Majerové totiž ovládl jeviště pohyb a zpěv v dechberoucím tempu.

Nikterak nelituji, že jsem tentokrát v Brně nenavštívil slavnostní premiéru, ale reprízu Flashdance, pravda, hned druhou. Už proto, že jsem mohl za dirigentským pultem po dlouhé době zase vidět ženu, což se mi nepovedlo od let, kdy Miriam Němcová dirigovala operety. Pokud se nepletu, je Ema Mikešková teprve druhou naší profesionální divadelní dirigentkou. Orchestr tuto mladou, elegantní a energickou ženu plně respektoval, hrál soustředěně, dynamicky a mohu-li soudit, snad i s radostí, kterou se podařilo přenést i na jeviště.

V rolích ústřední dvojice vystoupili Ivana Vaňková (Alexandra Owensová) a Ondřej Studénka (Nick Hurley), tedy ostřílená muzikálová hvězda na vrcholu uměleckých sil a absolvent loňského ročníku muzikálového herectví na JAMU, který stojí na počátku své divadelní dráhy. Výkon Vaňkové byl jako obvykle perfektní – trochu zdrsnělou dělnici sehrála brilantně, její váhání a zprvu rezervovaný vztah k Nickovi byly opravdové a kupodivu i uvěřitelné, taneční nasazení strhující. Ondřej Studénka má na svém kontě zatím několik studentských představení v Divadle na Orlí a dvě role v Kočkách (MdB). Ve Flashdance naznačil, že má velkou šanci stát se zajímavou posilou prestižního muzikálového souboru. Pěvecky působil jistě, jeho hlas má zajímavou sametovou barvu, dobře zní i v ne úplně snadných tenorových polohách muzikálu. Studénkův Nick je mužný, odhodlaný, ale nikterak frajerský (takové zřejmě bylo i režijní vedení postavy), v gestech spíš opatrný. Není to ostatně nijak snadné, hrát „sympaťáka bez vad“… Pokud by se vám ústřední story zdála přece jen poněkud naivní, vrátí vás na zem svérázná penzionovaná učitelka tance v podání výborné olomoucké herečky Ivany Plíhalové. Podobně neodolatelně hraje ne příliš chytrou tanečnici Glorii Andrea Březinová (hodně zajímavý protiúkol k Divé Báře!) v „mladokomické“ dvojici s roztomile přitroublým samozvaným komikem Aleše Slaniny (Jimmy). Jediného záporáka hry, majitele podezřelého striptýzového klubu Johnyho, si s chutí zahrál typově ideální Igor Ondříček.

Nechci dublovat naší recenzi Petera Stoličného, vyjmenovávat všechny postavy a chválit bravurně odlehčenou scénu Christophera Weyerse, kostýmy Andrey Kučerové nebo mravenčí práci sbormistra Karla Škarky, který ansámbl systematicky buduje řadu let. Podobně pečlivě v Brně pracují i dramaturgové (většina pražských scén tuto profesi bohužel stále považuje za zbytečnou), přičemž zdárný výsledek začíná už u dobrého překladu Jiřího Joska. Ač sám preferuji dějově dramatičtější muzikály, jako jsou Bídníci, Evita, Sunset Boulevard nebo Elisabeth, rád přiznávám, že tak výsostně profesionální taneční muzikál, ve který se proměnil brněnský Flashdance, na jeviště bez nejmenších pochyb patří. Vždyť i publikum má sem tam nárok na nějaký ten pohádkový happy end!

FLASHDANCE – SVĚTOVÁ PREMIÉRA AMERICKÉHO MUZIKÁLU V BRNĚ

Peter Stoličný 5. říjen 2013 zdroj www.musical-opereta.cz

Ne, nejde o překlep. Vedení a dramaturgii Městského divadla v Brně se povedl opravdu husarský kousek. Po slavném filmovém muzikálu, který oběhl svět v roce 1983 (režie Adrian Lyne) a získal Oscara i Zlatý Globus, se v letech 2008–2011 uvádí výrazně pozměněný muzikál (libreto, jiný skladatel) a hraje se několik představení v Plymouthu, pak putuje po Velké Británii, objeví se v Londýně, aby jej následně producenti stáhli z repertoáru. Oficiální premiéra se nikde nekonala. Americké předpremiérové turné začalo v upravené verzi v roce 2012, premiéra se chystá na Broadway, ale ještě před tímto uvedením má zazářit nová verze v oficiální světové premiéře 28. 9. 2013 na prknech Hudební scény Městského divadla v Brně. A muzikál opravdu zazářil.

Libretista Tom Hedley a skladatel Robbie Roth využili světoznámou oblibu filmové verze Flashdance, zařadili do muzikálu ony tři známé hity z filmové produkce a je až zarážející, že se hitovými nestaly i další písně, které v muzikálu zazněly. Protože „hitovek“ tam určitě je více. Režisér brněnské premiéry, Stanislav Moša, nepřekvapil. Překvapením by totiž bylo, kdyby byly v režii nějaké chyby. Zkušený Moša přesně ví, kdy a kde akcentovat příběh, kdy a kde je nosnou výpovědí píseň, kdy a kde se má naplno rozzářit taneční kreace. No a o tom, že tanečníci a zpěváci Městského divadla jsou neuvěřitelně vytrénovaní a talentovaní, není třeba mluvit (nechápu, jak to dělají, že není v mikroportech slyšet dech – všichni tančí ve zběsilém tempu a zároveň zpívají). Vidím z druhé divácké řady, jak se z nich lije pot, vidím, jak se jim nadýmají plíce a přitom je jejich zpěv křišťálově čistý. Nechápu to… Vokální dispozice je u všech účinkujících v souladu s dispozicí taneční. Vidíme základy klasické baletní školy, až po JumpStyle. Nejtěžší taneční kreace OwnStyle se zde mísí s Cherleadingem, vidíme výrazové taneční kreace s prvky robotiky, vidíme vše, co nám současné taneční umění může dát, umně skloubeno choreografy představení, Igorem Barberićem a Anetou Majerovou.

Filmový muzikál nemá problémy se střihy, jednou jsme ve fabrice, hned zase v divadelní lóži na klasickém baletě, či v pokojíku staré učitelky tance Hany. Potřebujeme veliký prostor v dílně na sborový tanec, potom prostor s šantánovou šatnou v pozadí a v mžiku zase koutek luxusního restauračního klubu. Autor industriální scény Christoph Weyers vytvořil světelnými střihy takováto prostředí. Kdyby neměl dokonalé technické prostředky, kterými Hudební scéna Městského divadla disponuje, asi by to tak dokonale nevyšlo. Zřejmě má na tom zásluhu i režisér a světelná režie Davida Kachlíře. Hudební nastudování má na svědomí Dan Kalousek a Ema Mikešová, sbormistrem je Karel Škarka. Jenom intenzivní práce a vysoká profesionalita všech hudebníků může vytvořit zvuk bez chyb, kde se ozývají všechny styly, rytmy a barvy ve vzájemném souladu. Divák tu každodenní dřinu nemusí a dokonce ani nesmí vidět. Ale je tam. Bez potu a slz se tak náročný muzikál dobře udělat nedá.

Konečně zmínka o sólistech. Pakliže platí ono tolikrát opakované Stanislavského – už skoro klišé, že není malých rolí (atd.), potom u muzikálu tak náročného jako je Flashdance to platí stonásobně. Začněme u nejstarší a věčně mladé protagonistky. Paní Hana, bývalá tanečnice, učitelka Alexandry, byla v podání Zdeny Herfortové nádherná. Už její Abby Brewsterová v bláznivé detektivní komedii Jezinky Bezinky (2012) naznačila, že herci zrají jako víno. Čím starší ročník – pravda, základ musí být kvalitní – tím je pak to víno lahodnější. Děvčata ze šantánu – Kiki, Gloria, Tess (Hana Holišová, Andrea Březinová, Hana Kováříková) si našla každá svou polohu, byla dojemná ve své touze po štěstí. Výrazné byly mužské postavy. Na jedné straně hezoun, synáček majitele továrny, Nick Hurley. Určitě se „klaďas“ hraje dost špatně. O to cennější bylo umírněné herectví, téměř minimalistický výraz Dušana Vitázka. Problematickou postavu hry (právě Nick je nositelem sociálního kýče v příběhu) zvládl tak, že jsme mu uvěřili. Vždyť v dobře interpretovaném muzikálu je možné vše.

Naopak Harry, majitel klubu v podání Zdeňka Junáka byl krásně živočišný, vedle něj uhlazený, leč pokřivený majitel stripbaru Johny v podání Igora Ondříčka působil opravdu jako vzor negativní povahy. Další mužskou postavou byl Jimmy, přítel Glorie. Pro Aleše Slaninu to byla příležitost, kterou si hezky užil, do detailů vypracoval. Hrát na malé ploše neúspěšného komika není jednoduché. Ještě je nutné připomenout dělníky z továrny. Všichni hráli dobře, zpívali, pohybovali se, ale z té „masy“ byl viditelný hlavně předák Joe (Jiří Mach), nebo dělník, nejvýrazněji se bojící o ztrátu práce, Andy (Jakub Zedníček).

Nakonec jsem si nechal hlavní postavu, Alexandu Owensovou v podání Svetlany Janotové. Nejenom že je libreto napsáno tak, že Alexandra téměř nezmizí ze scény, je na jevišti skoro pořád, v představení, které trvá skoro tři hodiny. To je „jenom“ fyzická stránka té role. Ona na jevišti nejenom JE. Ona pořád zpívá, tančí, občas lyricky, ale mnohem častěji ve zběsilém tempu. Svetlana Janotová je křehounké stvoření, tím více jí patří obdiv. Ta křehkost se setkává s energickým výrazovým tancem i zpěvem, a stane se zázrak. Postava Alexandry je v tomto muzikálu klíčová. Byla vybrána poctivě a dobře. Nevím, jak tuto postavu ztvární živočišnější Ivana Vaňková v druhém obsazení, ale Svetlana, to byl prostě krásný zážitek.

Jak už to v muzikálech na Hudební scéně Městského divadla v Brně bývá, většina rolí je obsazena dvakrát. A často je těžké říct, která alternace je lepší. Takže by asi bylo prospěšné vidět i druhé obsazení, zmínit se o ostatních protagonistech. Chvála divadlu, které si může dovolit tak náročné představení s kompletními alternacemi!

SVÁŘEČKA ALEX TANČÍ JAKO ŠÍLENÁ, AŽ JISKRY LÉTAJÍ

Lenka Suchá 3. říjen 2013 zdroj Brněnský deník

Městské divadlo Brno uvedlo jako první evropská scéna muzikál Flashdance. V hlavní roli zazářila na premiéře Svetlana Janotová.

Přesně třicet let od filmové verze ožil minulou sobotu muzikál Flashdance poprvé i na divadle. Hity jako What a Feeling, Gloria nebo Maniac rozproudily Hudební scénu Městského divadla Brno, které příběh osmnáctileté svářečky Alex uvedlo v evropské premiéře. Brněnský soubor pod vedením režiséra Stanislava Moši v nastudování obstál po herecké i hudební stránce, nadchla také propracovaná výprava a choreografie.

Autoři připsali pro jevištní uvedení hned šestnáct nových písní ve stylu „osmdesátkového" popu, přičemž nejchytlavější je duet Tady a teď při sblížení Alex a Nicka. Kromě toho v muzikálu zaznívá pět songů známých z filmu, byť mnohdy použitých v jiných souvislostech (Maniac, What a Feeling, Manhunt, Gloria, I Love Rock and Roll). Diváci se jich dočkají v provedení skvěle sehraného brněnského orchestru a nic jim tak nebrání v nostalgickém zavzpomínání si. Milovníci filmu se dočkají i mnoha kultovních scén včetně spršky vody vylité na tančící Alex nebo její svlékání podprsenky zpod typicky vytahané mikiny.

 

Hip-hop i balet

Nejsilnější je muzikál Flashdance při tanečních číslech, v nichž choreografové Igor Barberič a Aneta Majerová propojili prvky street dance, hip-hopu i klasického baletu. Muzikál plyne v rychlém tempu i zásluhou propracované scénografie Christophera Weyerse. Atmosféru průmyslového Pittsburghu se mu podařilo zachytit tak věrohodně, že při úvodní scéně z ocelárny divák na chvíli až znejistí, jestli skutečně pořád jen sedí v hledišti divadla. Weyers využil všech dostupných technických možností Hudební scény a díky důvtipné práci s náznaky lehce střídá prostředí ocelárny, taneční akademie i nočních klubů.

Výrazným náladotvorným prvkem jednotlivých scén je více než obvykle světelný design, který dotváří jak obrazy z obří tovární haly, tak i momenty ztišených milostných sblížení.

Je jako šílená, šílená když tančí. Právě refrén jednoho z ústředních muzikálových hitů Maniac přesně vystihuje, co se nejvíce podařilo promítnout do postavy Alex její premiérové představitelce Svetlaně Janotové. Z každého jejího gesta, pohybu a výrazu čiší na jevišti tak nakažlivá energie a odhodlání, že o její posedlosti tancem není pochyb. Janotová zvládla obtížnou roli s obdivuhodnou taneční i pěveckou suverenitou (Alex téměř nesleze z jeviště a stíhá jeden rychlý převlek za druhým!). Po předchozích velkých úkolech v muzikálech Probuzení jara, Chicago, Papežka, Pokrevní bratři nebo Zorro potvrdila, že tato role pro ni přišla v pravý čas.

Nastudování muzikálu Flashdance v evropské premiéře a ještě před uvedením na Broadwayi je nesporným manažerským úspěchem Městského divadla Brno. I další meta, kterou si soubor zvolil, má předobraz ve slavném filmu. V příští sezóně chce totiž divadlo uvést muzikál Duch (Ghost).

(Psáno z premiéry 28. září a první reprízy 29. září 2013)

FLASHDANCE V BRNĚ PŘEDBĚHL BROADWAY

J. P. Kříž 2. říjen 2013 zdroj Právo

Husarský kousek se povedl Stanislavu Mošovi a jeho týmu v Brně. V Městském divadle stačili s novou verzí muzikálu Flashdance předběhnout plánovanou premiéru na Broadwayi. Proslulý taneční kousek sjíždí zatím od roku 2012 americký venkov. V každém případě je brněnský Flashdance premiérou evropskou.

Od prvních tónů a výstupů na premiéře bylo zřejmé, že do nové sezóny vstupuje MdB mimořádně úspěšně. Kdo by neznal příběh umělecky nepříliš náročné, dobře se ale prodávající stejnojmenné filmové naivní story Adriana Lyneho o svářečce, která do umění a k milionářskému štěstí přišla. Z roku, bože už 1983! To kvalitní v ní je hudba, tanec a zpěv.

Chvála jak Brno

K oběma verzím jevištního muzikálu zkomponoval hudbu Robbie Roth. To na rozdíl od filmu, pro který songy i taneční čísla zajistil Giorgio Moroder. Ponechám další srovnávání odborníkům na slovo vzatým a to své utratím za pokus vystihnout kvality brněnské verze Flashdance. Pramení dozajista již ve vynikajícím překladu Hedleyho, Carryho a Rothova scénáře a písňových textů od Jiřího Joska.

Co fascinuje, je choreografie stálého brněnského spolupracovníka ze Zagrebu Igora Barberiče a první dámy domácího odchovu Anety Majerové, mimochodem i na jevišti stále jedničky sborových tanečních sestav. Utrácet chválu pro kostymérku Andreu Kučerovou znamená opakovat se už nejméně deset let. Christopher Weyers využil naplno technických možností a jeho scéna je zdánlivě lehkou kombinací tovární haly, tanečního sálu a barových prostředí.

Dominantní je ovšem výkon Svetlany Janotové na první premiéře. Alexandru Owensovou s ní alternuje Ivana Vaňková. Janotová je dlouho nevídaným suverénem. Její herecký a pěvecký projev je jedním slovem fascinující a v tanci je toho času na české muzikálové scéně nedostižná. Nebudu daleko od pravdy, když ji už s půlročním předstihem a bez ohledu na mínění naháněčů prohlásím za Thálii roku 2013. To se zkrátka jinde v Česku vidět nedá!

Kde je další meta?

O kvalitách Dušana Vitázka v postavě jejího partnera Nicka Hurleye platí totéž, i když v nejpřísnějším pohledu v tenorových výškách potřebuje v několika místech ještě dočistit intonaci. Velkými profesionálkami příběhu jsou také Hana Holišová, Andrea Březinová a Hana Kovaříková coby Kiki, Gloria a Tess.

Flashdance je u nás bezkonkurenční kvalitou a lze mu předpovídat dlouhou životnost. Skoro se mi chce provokovat, že pomalu uzrává čas troufnout si i na Rent Jonathana Larsona. Před patnácti lety si na kultovní newyorské číslo, doporučoval jsem ho v roce 1997 krátce po broadwayské premiéře v Nederalnder Theatre, v Brně ještě netroufli. Dneska už by mohli.

Celkové hodnocení: 100%

Sledujte nás na

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací