Nana

Nana

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra2. duben 2005
  • Délka představení3:00 hod.
  • Počet repríz21
  • Derniéra14. únor 2006

muzikál na motivy románu Emila Zoly

Známá autorská dvojice Milan Uhde a Miloš Štědroň přichází s původním českým dílem napsaným přímo pro hudební scénu Městského divadla Brno. Předlohou pro nově vznikající muzikál je slavná novela Emila Zoly, čelního představitele francouzského naturalismu. Jeho Nana vyšla tiskem poprvé roku 1880 a přinesla drsný portrét pařížské společnosti. Zola v něm popisuje příběh o dívce, která ze spodiny společnosti dokázala přes bohaté a úspěšné muže vystoupat až do vrstev nejvyšších. Hvězda varieté, pařížská prostitutka Nana, nás provází Paříží v jejích legendárních letech, Paříží lesku i bídy, radostí, hříchu i odpuštění. S novým, tentokrát muzikálovým zpracováním, vstupují nyní, více než sto let po Zolově smrti, do českého hudebního divadla právě Milan Uhde a Miloš Štědroň.

 

Autor

  • Milan Uhde – Miloš Štědroň

Režie

  • Petr Kracik

Kostýmy

  • Tomáš Kypta

Dramaturg

Dirigent

Choreografie

  • David Strnad

Bordenave

Soudní vykonavatel

Policajt

Zoé, komorná

Teta Leratová

Triconka, dohazovačka

Sametka, pouliční holka

Hrabě Muffat de Beauville

Steiner, bankéř

Paul Daguenet, zvaný Mimi

Paní Hugonová

Faucherry, novinář

Rosa Mignonová

Caroline Héquetová

Justine Violainová

Fontan

Vepřík

Cikán

Company, ulice, divadlo, párty

Nápadník, novinář, policajt

Swing

Muzikálová Nana ubližuje i trpí

Vít Závodský 16. květen 2005 zdroj Týdeník rozhlas

Uhdeho sofistikované libreto, převyšující běžný průměr domácí muzikálové produkce, nehodlá s odstupem soudit ani moralizovat; raději navozuje pocit relativizace hodnot, příznačný pro současný globalizovaný svět, snaží se o ambivalentní přístup k tématům, postavám a situacím, nebojí se rozkmitu mezi sentimentem a ironizujícím či parodizujícím nadhledem. Tentýž rozptyl má i partitura zkušeného muzikologa pro zhruba osmnáctičlenný živý orchestr dirigenta Karla Cóna; v podstatě rezignuje na hity a skládá pestrou, historicky poučenou mozaiku rozličných stylů, parafrází (Evita), citací a iluzí - od baroka přes offenbachovskou operetu po jazz a rock. Hostující pražský režisér Petr Kracik mohl na vertikálně protažené scéně Jaroslava Milfajta j.h., připomínající pavlačový činžák, využít nejen její kinetiky, ale i jiných dílčích rafinovaností scénáře, např. uplatnění principu divadla na divadle (expozice v dobové mytologické féerii ansámblu Paradis a následná hra o Janě z Arku), antiiluzivně zcizující nástupy postav, simultaneitu, prostorové prolínání, závěrečné zmrtvýchvstání hlavní hrdinky atp.

U titulní postavy, ať ji už ztělesňuje noblesnější Alena Antalová nebo v periferní vulgárnosti přesvědčivější Jitka Čvančarová, může diváka mást její nejednoznačnost - protikladnost mezi chvilkovou dobrotou srdce, bestialitou hnilobného monstra a utrpením záškrtové agonie, která se zdá být trestem za bezcitnost k vlastnímu dítěti a zničené existence zazobaných milenců v podání Ladislava Koláře (hrabě de Beauville), Karla Janského (bankéř Steiner) a dalších. Nosným nápadem se naštěstí stalo učinit z epizodní figury románového abbého Vénota Nanina kontinuálního protihráče (obratný intrikán nakonec dává s vědomím vlastní morální viny nenáviděné umírající kurtizáně rozhřešení): místy strhující výkon Jana Apolenáře jej povyšuje na protagonistu příběhu.

Nana jako droga s ničivými účinky

Radmila Hrdinová 3. květen 2005 zdroj Právo

Autoři nového muzikálu se podívali na slavnou pařížskou kurtizánu optikou dnešního cyničtějšího světa.

Vznikl muzikál, který proti rock/pop operám staví na vyváženém vztahu hudby, slova a dramatické akce. Bytostný dramatik Uhde vytvořil prozíravě Naně protivníka z fanatického abbého Vénota, pro něhož vztah k Naně je zdrojem vnitřního mučivého dilematu. Nana není postava černobílá, má prostor pro ženský pragmatismus, neženský cynismus i citovou rozkolísanost. Uhdeho živý a vkusný scénář je podkladem k pestré dobové fresce právě tak jako k dnešnímu pohledu na bulvár, fanatismus a s nadsázkou viděné divadelní poměry.

Režisér Petr Kracik se chytře vyhnul obscénnosti, k níž příběh svádí, a bez podbízivosti se mu daří diváky zaujmout. Zásluhu na úspěchu Nany má nápaditá a výrazově bohatá hudba Miloše Štědroně, který je jedničkou mezi současnými skladateli cítícími divadelně. V Naně vrší chytlavé hity, podmanivé melodie, temperamentní taneční čísla a quasihistorické hravé parodie, aniž by se v této pestrobarevnosti vytratil jeho autorský rukopis. Alena Antalová (alternuje Jitka Čvančarová) v titulní roli působí atraktivně, ale přece jen poněkud chladně, ručička vah její Nany se chýlí spíše k odpuzující vypočítavosti než k tragickému osudu, s nímž lze soucítit. Vyhýbá se ovšem i sentimentu, k němuž by Nanin osud mohl herečku svést, i když jí Uhde napsal pojistku v závěrečném divadelně zcizujícím znovuzrození. Herecky i pěvecky sugestivní postavu vytváří z abbého Vénota Jan Apolenář, Steinerovu proměnu z bohatého mecenáše v lidskou trosku zvládá Karel Janský, Igor Ondříček jako hrabě Muffat je možná až příliš dlouho uměřeným aristokratem, než dá průchod nekontrolovatelnému citu, nepřehlédnutelným komediálním prvkem je dramatik a kritik Fauchery Karla Mišurce. Brněnská Nana má všechny předpoklady stát se divácky úspěšným titulem, po němž jistě sáhnou i další domácí divadelní scény. Neudělají chybu.

Nevinná, odsuzovaná, nepoznaná

Ivan Žáček 19. duben 2005 zdroj Divadelní noviny

Devátou premiérou, kterou v této sezoně připravilo Městské divadlo Brno, byla muzikálová verze velkého románového příběhu pařížské prostitutky Nany od Emila Zoly. Nová Hudební scéna, kterou divadlo disponuje od října 2004, kdy ji slavnostně otevřelo premiérou Formanova muzikálu Vlasy, bude převážně určena hudebním inscenacím či koncertům. Jistě by se tu dařilo i činohře, neboť je to prostor od prvního pohledu divadelnímu dění velmi příznivý a kultivovaně působící. Kultivovaná a vyrovnaná je i inscenace Nany. Autor libreta Milan Uhde se inspiroval románovým příběhem jen volně a posílil spíše jeho obecné rysy, jako by cítil, že Nana je po výtce románem 19. století, na němž dodnes můžeme obdivovat umně propracovanou románovou stavbu i literární kvality velmistra francouzského naturalismu, ale příběh sám nemůže již působit tou otřesnou silou, jíž děsil i provokoval pařížského měšťáka před stopětadvaceti lety. Diskontinuální sled jednotlivých výjevů z Nanina života „zasvěceného hříchu“ je vybudován s velkou dramaturgickou dovedností a dobře odhaluje autorský náhled, který se přece jen poněkud liší od Zolova. Uhde i Štědroň nesoudí tak přísně, a jak už ani dnes jinak nelze, vyznění příběhu se snaží zrelativizovat. Nana jim není symbolem všeho zla, sumou zkaženosti světa. Není Venuší v rozkladu, obludnou kreaturou vylíčenou s veškerou energií naturalistického výraziva, jejíž tvář v hodince smrti jako by zohavil - v působivém závěrečném efektu, jejž si Zola opravdu užívá - všechen ten jed pařížských stok, jejž vysála z odkopnutých zdechlin a jímž otrávila lidstvo.

Uhde ví dobře, že dnes už nerozeznáme tak dobře jako ve století krásných románů, co je dobré a co je špatné. A že recept, jak napsat postavu, aby působila kladně, případně jakými rysy a činy ji vybavit, aby odpuzovala, je mnohem méně spolehlivý než v době, kdy kulminovalo veliké mravní rozhořčení Zolovo. Ví, že prostitutka dnes může působit jako symbol veškerého zla na této zemi jen na silně menšinového diváka jistého typu. Pro ty ostatní - a pro ně se píše tak většinový žánr jako muzikál - je jen všední turistickou atrakcí, pro někoho obtížnou, pro někoho vítanou. Katolický kněz, po celou dobu její úhlavní nepřítel, jí nakonec dává jakési rozhřešení za to, že aspoň „lituje, že ničeho nelituje“. A protože jsme v muzikálu, hříšná Nana povstane ze svého mrtvého těla - u Zoly je to plíseň země na znetvořené hmotě, hromádce zkaženého masa - a zapěje si se sborem závěrečný song. Kdo je muzikálová Nana? Nevinná, odsuzovaná, popsaná, a nepoznaná - to je Nana. Značně ji odlehčí také novináři, paparazzi moderní doby, jichž Uhde přidal devět a spolu s nimi tuny špíny. Hudba prozrazuje, že jejím tvůrcem je erudovaný skladatel a muzikolog v jedné osobě Miloš Štědroň. Je to pestrá stylová všehochuť - od renesance až po jazz či music-hall. Zaslechneme tu idiomy starých tanců, vedle neklamně operetních intonací, muzikál jako vystřižený z Broadwaye vedle lidového popěvku. Komponista si umí vtipně pohrát i s citátem, jako v jednom varhanním interludiu, kdy se ozve náznak Debussyho faunovské chromatiky. Štědroň sám říká, že muzikál je něco jako instantní opera, ve které jsou rozpuštěny nejrůznější styly, hlavně verismus, pozdní romantismus a opereta. Výrazně nejlépe se mu daří sborová čísla, jejichž sazba je vždy vděčná a dobře zpívatelná. Stylové rozpětí se opět pne od Dvořáka až k Nedbalovi, ale i k Andrew Lloyd Weberovi. Štědroňova partitura obsahuje mnoho kultivované, inteligentní, vkusné, poučené a šťastně inspirované muziky.

Jedno brněnským muzikálovým trendům upřít nelze. Že se tu snaží o komplexní divadlo, které - na rozdíl od Prahy - hraje, tančí a zpívá. V Praze jsou na všechno specialisti: hvězda roli odezpívá a odchodí, zatímco na tanec jsou zase jiní boys. Tento trojboj je ovšem náročná disciplína a ne vše vyjde: taneční projev některých herců působí křečovitě, naučili se pouze mechanickým krokům a ty pak přesně opakují, třeba v druhé sloce. Alena Antalová vytváří svou Nanu vcelku nenápadnými, sympatickými hereckými prostředky, ale se zpěvem je na tom zhruba jako Nana románová. Ta si také získala publikum jako Venuše spíše luzným zjevem než zpěvem. Při jejích prvních tónech se vnucuje otázka, zda to režisér Petr Kracik při pojetí hlavní role s naturalismem trochu nepřehnal. Z plejády herců se ještě výrazněji vydělil Zdeněk Junák, který drsnými tahy načrtl svůj portrét Bordenava, rázovitého šéfa divadla Paradis.

Brno je lepšie!

Martin Porubjak 6. duben 2005 zdroj SME

Minulú sobotu 2. apríla bola v Brne premiéra muzikálu Milana Uhdeho a Miloša Štědroňa Nana na motívy slávneho románu Emila Zolu. Tentoraz však už nie v Huse na provázku, ale na špecializovanej scéne Městského divadla. Teda v technicky najmodernejšej a najveľkorysejšie vybavenej divadelnej budove v Českej republike, postavenej za poldruha roka (porovnajte si to prosím s devätnástimi rokmi stále nedokončenej novostavby SND).

Neresť a ctnosť sú produkty rovnako ako vitriol a cukor, vraví Zola, vyznávajúc sociálny i dedičný determinismus naturalistov. A tak aj jeho Nana je plodom prostredia, kde absentujú morálne zásady. Takých legendárnych hrdiniek i hrdinov vzniklo v umení na prelome 19. a 20. storočia viac (okrem Zolovej Nany z roku 1880 aj Wedekindova Lulu v roku 1894 a Brechtov Baal v roku 1918). Sú to stále vzrušujúce a neobyčajne aktuálne diela a súčasné divadlo sa k nim pravidelne vracia. V tom mali Uhde so Štědroňom šťastnú ruku a vznikol ďalší pôvodný český - pardón: moravský! - muzikál s tridsiatimi hudobnými číslami, sedemdesiatimi účinkujúcimi a pätnásťčlenným živým orchestrom! Na Slovensku čosi nevídané.

Nana / recenze

David Kroča 1. prosinec -1 zdroj ČRo3 - Vltava

Většina rolí v inscenaci je alternována, takže výsledný dojem z konkrétního představení závisí na hercích, které právě uvidíte. Budete-li mít štěstí na Nanu v podání Jitky Čvančarové, čeká vás půvabná dáma, jejíž přitažlivý zevnějšek je v ostrém protikladu s chováním. Přesto působí Čvančarová nejpřesvědčivěji v okamžicích, kdy její hrdinka svádí vyhlédnuté muže, ale jako matka toužící vidět syna nebo jako dračice trestající služku má zatím jisté rezervy. Zatímco Jan Apolenář v úloze hraběcího zpovědníka zaujme alespoň strhujícím pěveckým sólem, Ján Jackuliak má v roli živočišného Mimiho takové problémy s výslovností, že jeho postava působí jako karikatura sebe sama. A tak z obsazení, které jsem viděl, mohu doporučit už jen skvělého Ladislava Koláře v postavě okouzleného hraběte. Kolář nejenže výborně zpívá, ale navíc dal své postavě přesný herecký výklad: je to muž vláčený svými touhami, jimž už nedokáže vzdorovat a ani si to neuvědomuje.

Alena Antalová jako Nana

1. prosinec -1 zdroj Kult

Nana - původní muzikál Miloše Štědroně a Milana Uhdeho od dubna uvádí na Hudební scéně Městské divadlo Brno. Uhdeho Nana, inspirovaná stejnojmenným románem Emila Zoly, je příběhem dívky, která se přes bohaté a ctěné muže vypracuje až na samý Olymp společnosti. Režie Petra Kracika vede herce k maximálním výkonům, dokonale využívá a stmeluje všechny složky muzikálového divadla. Štědroňova hudba je jakýmsi mixem inspirovaným i vycházejícím z hudebních motivů a melodií od 17. století po současnost. Podtrhuje, umocňuje a podmalovává divadelní příběh. Postavy Nany se s naprostou hereckou, pěveckou i taneční bravurou zhostila Alena Antalová, která zcela věrohodně vyhrává všechny nuance krásné mladé dívky-děvky-dámy v jedné osobě, má citlivé a vnímavé srdce, je mravně neotesaná neznalostí morálky a zároveň svůdná svou mimořádností a ženskostí. Z dalších zaujmou Zdeněk Junák, Karel Janský, Karel Mišurec, Jan Apolenář, Igor Ondříček, Petr Štěpán... Velmi živou choreografii se podařilo vytvořit Davidu Strnadovi. Hudební nastudování je dílem Karla Cóna, scéna Jaroslava Milfajta, barevné dobu a postavení osob vykreslující kostýmy Tomáše Kypty. Nana má příběh, náboj i myšlenku. Vynikajícím nastudováním a skvělým obsazením se bezesporu zařadí mezi trháky sezony.

Pozvání do divadla - Nana

Jaroslav Parma 1. prosinec -1 zdroj Zpravodaj Blansko

Potřetí se setkali u společné práce Milan Uhde (autor textu) a Miloš Štědroň (autor hudby). Kuriózní je však to, že poprvé za vzájemné spolupráce, neboť ani v případě Balady pro banditu či Pohádky máje hudebník netušil, kdo je skutečným tvůrcem divadelní předlohy. V té době byl Milan Uhde postaven mimo kulturní dění a měl svého pokrývače. Milan Uhde si vybral pro novou hru motivy ze ve své době skandálního románu Emile Zoly Nana, s jehož tématem si pohrával již od počátku sedmdesátých let uplynulého století. Hru psal přímo pro Městské divadlo Brno, neboť jej ředitel Stanislav Moša v podstatě k realizaci záměru vyzval. M. Uhde pak sám požádal o režijní spolupráci Petra Kracika. Za dirigentský pult se postavil Karel Cón.

Nana, ač by to svádělo, není hra s lechtivými scénami, ale je to dílo o hledání smyslu života, o citu, lásce, soucitu i odpuštění, je to představení, přes prostředí, v němž se převážně odehrává, v podstatě cudné. I když je hlavní postavou prostitutka Nana (při druhé premiéře 3. 4. ji hrála skvěle Jitka Čvančarová), má proti románu svého protihráče v postavě Abbého (výborně disponovaný Petr Gazdík). Hra je i v dalších rolích výborně obsazena (Milan Horský, Irena Konvalinová, Johana Gazdíková, Ladislav Kolář, Zdeněk Brureš, Zdena Herfortová, Jan Mazák a další). Hudba, jak potvrdil Miloš Štědroň, si nehraje na Paříž, je záměrně nesourodá, nevyhýbá se operetě, songům ani dalším žánrům, a to tak, jak to vyžaduje děj hry. Nana, původní muzikál, asi bude dlouho sledována na nové scéně Hudebního divadla Brno.

Žena nana

Martin Flašar 1. prosinec -1 zdroj Opus musicum

Příběh Nany je velké sociální téma, které se odehrává na ploše individuálního osudu opuštěného a zneužívaného dítěte.

Hudba Miloše Štědroně vynikajícím způsobem podkresluje běh událostí. Tam, kde nemá být vnímána, neruší a dokonale přispívá k vytvoření požadované atmosféry. Naopak tam, kde - lakonicky řečeno - slyšet býti má, skladatel dokazuje, že na rozdíl od méně obdařených kolegů z branže dokáže vytvořit originální melodii, která není opotřebovaná už ve chvíli, kdy ji slyšíte poprvé. Hudba muzikálu prozrazuje na svého autora hlubokou erudici a detailní obeznámenost s hudbou uplynulých staletí.

Lehkost, s jakou se pohybuje mezi historickými slohy, je obdivuhodná, neztrácí ovšem kritický nadhled. Dokáže konfrontovat varhanní fantasii s našlápnutou rockovou písní, renesanční madrigal s dixielandem. Za velmi zdařilý považuji zejména „lesbický duet“ Sali a Nany ve třetím dějství, pro který si autor vypůjčil výjev jako vystřižený z televizní dechovkové hitparády, včetně unylého vytercování melodie. K dalším kladům hudební stránky muzikálu lze připočíst „vulgární hospodský valčík“, jehož je Miloš Štědroň skutečným mistrem.

Scénář Milana Uhdeho vznikal v sedmdesátých letech pro Divadlo na provázku, ovšem své realizace se díky tehdejším politickým okolnostem dočkal až nyní. Muzikál Nana se tedy jeví jako nanejvýš zodpovědné zpracování sociálně-kritické látky reflektující mravní atmosféru společnosti velkoměsta druhé poloviny 19. století s častými výpůjčkami brechtovských divadelních postupů (např. zcizujících vstupů novináře a dramatika Clémenta Faucherryho nebo glosujících songů a příležitostných chórů z úst novinářů). Z výše uvedených důvodů, ale i mnoha dalších, muzikál Nana vysoce přesahuje současnou, veskrze pouťovou, muzikálovou produkci.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->