Představ si...

Představ si...

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra10. březen 2018
  • Délka představení2:40 hod.
  • Počet repríz18
  • Cena 500 - 560 Kč

muzikál o síle lidství

Masada je starověká pevnost na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště, asi 3 km západně od jižního konce Mrtvého moře. Pevnost byla postavena Herodem Velikým v 1. století př. n. l. a během první židovské války se stala posledním místem odporu židovských povstalců proti nadvládě Římanů. Židovský lid uvnitř pevnosti se tehdy rozhodl, že je lepší zemřít rukou svých bližních než se podrobit utlačovatelům, a spáchal v podstatě hromadnou sebevraždu. Tato událost z dějin vlastního národa dlouho lákala izraelského skladatele Shuki Levyho. Svůj sen si splnil, napsal hudbu k příběhu, který zpracoval spisovatel Glenn Berenbeim, a vytvořili tak spolu s Davidem Goldsmithem, jež napsal písňové texty, specifické dílo hudebního divadla, které pracuje s principem divadla na divadle.

Muzikál totiž zobrazuje dvě roviny. Daniel Warshowsky přesvědčí svou rodinu a přátele, aby s ním historický příběh o dobývání Masady zahráli jako divadelní představení, muzikál. Mnohým se zdá nevhodné, aby se o takovém tématu tančilo a zpívalo, ale Daniel je nakonec získá na svou stranu. To celé se ke všemu odehrává během druhé světové války ve Varšavském ghettu, v roce 1942, kdy vrcholí nacistické zlo a mnoho rodinných příslušníků a přátel je odváženo neblaze známými vlaky do koncentračních táborů. Daniel věří, že paralela mezi historickým příběhem a současnou situací pomůže obyvatelům Varšavy bránit se nacistům. Divadlo podle něj nabízí způsob, jak uniknout z hrozné reality ghetta, v němž všichni žijí.

Niterný příběh zpracovávající téma holokaustu, které nesmí být zapomenuto, byl nejprve na zkoušku uveden v roce 2007 v Plymouthu a následně proběhla jeho premiéra 19. listopadu v roce 2008 v New London Theatre na West Endu. I přes počáteční nadšené recenze byl muzikál po necelém dvouměsíčním hraní stažen, neboť proti němu začali brojit kritici, kteří jej ani neviděli a obviňovali jej ze zlehčování závažného tématu. Zásadní kvalitou díla je jeho apelativní, neobvykle hluboce jímavé poselství. Muzikál s nádhernou emotivní hudbou a strhujícím lidským příběhem uvádíme v české premiéře v režii Petra Gazdíka.

Autor

  • Shuki Levy
  • David Goldsmith
  • Glenn Berenbeim

Režie

Asistent režie

Překlad

Dramaturg

Hudební nastudování

Dirigent

Sbormistr

Choreografie

  • Lucie Holánková

Asistent choreografie

Asistent dirigenta

  • Petr Zapletal

Hudební spolupráce

  • Tomáš Zedek

Projekce

  • Petr Hloušek

Plakát

  • Petr Hloušek, Jef Kratochvil, Tino Kratochvil

Úprava hudebního aranžmá

  • Daniel Kyzlink

Zbrojíř

  • Josef Jurásek

Zvuková supervize

  • Jiří Topol Novotný

Světelná režie

  • David Kachlíř

Úprava

  • Petr Gazdík

Zvuková režie

  • Michal Hula

Produkce

  • Zdeněk Helbich

Daniel Warshowsky/ Eleazar

Rebecca Warshowsky, dcera Daniela a Hannah / Tamar

Leon, syn Daniela a Hannah / David

Sarah, Danielova sestra / Naomi

Max, manžel Sarah / Jeremiah

Adolph Warshowsky, otec Daniela / Císař

Adam, člen odboje / Silva

Otto / Rufus

Lola / Salome

Jan / Aaron

Izzy / Pompey

Schlomo

Hauptsturmführer Blick, důstojník SS

Hannah Warshowsky

Představ si.. Muzikál, který vás přimrazí k sedadlům

Vítězslav Sladký 14. březen 2018 zdroj www.musical-opereta.cz

O genocidě a hrůzách 2. světové války už vznikl nespočet uměleckých děl. Literárních, výtvarných, divadelních. Dokumentárních i ryze uměleckých. Ovšem holokaust a život v ghettu jako muzikál? I to je možné.

O pogromech na Židy už jedno dílo muzikálové literatury známe. Ano, mám na mysli světoznámý americký muzikál Šumař na střeše (mnohde hraný pod názvem Anatěvka) z roku 1964. Ten proslul svým lidstvím a humorným nadhledem. Příběh muzikálu Imagine This, který odpremiérovalo Městské divadlo Brno 10. března pod českým názvem Představ si… je ze zcela jiného soudku. Divadlem na divadle, které ze všeho nejvíc připomíná antickou tragédii.

Imagine This je muzikálovým debutem uznávaného izraelského hudebního skladatele Shuki Levyho, libreto napsal Glenn Berenbeim a písňové texty David Goldsmith. Muzikál byl poprvé představen takzvaně na zkoušku, a to v červenci roku 2007 v divadle v Plymouthu. Oficiální světová premiéra pak proběhla 19. listopadu 2008 v londýnském v New London Theatre. Po zpočátku nadšených reakcích se proti představení zvedla vlna kritiky napadající autory ze znevažování holokaustu a muzikál byl po dvou měsících stažen z repertoáru. Brněnská inscenace dokazuje svou naturalistickou syrovostí, ale i něhou nesmyslnost těchto nařčení a potvrzuje domněnku, že hlavní kritici dílo nejspíš vůbec neviděli.

Příběh se odehrává ve dvou hlavních časových rovinách. Tou první je Varšava roku 1942. Nacisté právě likvidují divadelní společnost Daniela Warshowského a herce vyhání s ostatními Židy do nuzných podmínek varšavského ghetta. Daniel se rozhodne i tady v divadelní práci pokračovat, aby dodal obyvatelům trochu naděje i zábavy. Začne tady zkoušet „muzikál“ na téma starého příběhu o obléhání Masady. Právě zde, v roce 66 našeho letopočtu, vypuklo židovské povstání proti římské nadvládě. Na stolové hoře, kousek od Mrtvého moře, skupinka Židů vybudovala pevnost, která se na dlouhá staletí stala symbolem odhodlání a marné touhy po vítězství. Skutečný příběh končí sebevraždou devíti set šedesáti mužů, žen a dětí, ke které se obyvatelé pevnosti rozhodli těsně před zdrcujícím útokem desáté římské legie. Historie se jakoby opakuje. Obyvatelé ghetta stojí před podobným rozhodnutím, jako jejich dávní předci. A divadlo jim pomáhá bránit se nacistické zvůli. Ač jim Hauptsturmführer Blick nabízí výměnou za zdárný průběh představení svobodu, rozhodnou se Warshowského herci varovat ostatní obyvatele před transporty do koncentračních táborů a v závěru svého představení vyvěsí apelační transparent „nenastupujte do vlaků“. Následně jsou nacisty zmasakrováni. Dávný příběh se krutě prolíná s realitou…

Temný děj, v němž sice nechybí humorné scény, ale není jich mnoho, by byl oříškem pro každého režiséra. Sice se hraje o hlubokém lidství, lásce a naději, ale od začátku tušíme, že tady prostě není prostor pro žádný happy end, dokonce ani takový, jaký přináší z jiné doby a jiné „války“ legendární Bídníci. Petr Gazdík, který má za sebou už režii sedmnácti úspěšných titulů, stál zejména před úkolem jak (a zda vůbec…) toto dílo ztvárnit a převyprávět muzikálovému publiku. Vyšel tedy z humorného nadhledu hlavního hrdiny Daniela Warshowského, principála a zároveň „hlavy tradiční rodiny“, jenž dává všem naději, jak přežít nejtěžší chvíle. Hrát o holokaustu muzikál prostě není lehké, ale režisér našel skrze hlavní postavu onen správný inscenační klíč. Jímavé poselství veskrze smutného příběhu vyvážil nejen náznaky humoru, ale zejména velkou vnitřní silou inscenace, která na české muzikálové scéně nemá obdoby. K nejsilnějším momentům představení patří nejen scény obrovského odhodlání židovských obyvatel ghetta, ale také náznaky, nechci říkat přímo tolerance, ale spíš touhy po určitém zklidnění atmosféry ze strany důstojníka SS. A za zcela zásadní považuji, že Petr Gazdík dokázal získat pro příběh celý ansámbl, který v něj evidentně věří. V jeho hloubku, sílu a poselství.

Jak už to v „divadle na divadle“ chodí, hrdinové mají dvě jména. Ústřední postavu Daniela Warshowského alias Eleazara ztvárňuje Martin Havelka. Herecky stále onen „frajer“, který dokáže svým charismatem vtáhnout diváky do děje a udržet živý kontakt s publikem. Jeho Warshowsky je moudrý, odhodlaný a opravdový. Svojí autoritou dokáže udávat směr v těch nejtěžších chvílích. Pěvecky je role na hranici současných Havelkových možností a za vidění (a zejména slyšení) jistě bude stát i bezpochyby hlasově robustnější Petr Gazdík, který roli nastudoval jako understudy.

Danielovu dceru Rebeccu, jež během nácviku představení zahoří láskou k členovi odboje Adamovi, hraje a zpívá strhující způsobem živočišná Kristýna Daňhelová, absolventka JAMU a nová členka souboru. Další z dětí Warshowských (trochu menší roli Danielovy ženy Hannah hraje spolehlivě Monika Světnicová) Leon je další parádní dětskou rolí Adama Gazdíka (alternuje jeho bratr Josef). Více herecky expresivní postavou je pak Sarah, jíž krásně sehrála a odzpívala Ivana Vaňková. Miláčkem publika se stal Lukáš Vlček coby Izzy. Ten se nejen jako „křesťan“ v paralelním příběhu z Masady obětuje za svého „židovského“ přítele, ale zároveň odlehčuje děj prostřednictvím několika humorných scén a hlášek. Jeho protipólem je Rufus, tvrdý a zrádný vojevůdce, jenž se nezastaví před ničím. Krásný protiúkol pro Aleše Slaninu, „klaďase“ mnoha inscenací.

Pronásledovaného člena protinacistického odboje Adama opatřil Dušan Vitázek správnou mírou heroického herectví, coby velitel římských vojsk Silva pak přecházel bez problémů do jemnějších nuancí chápajícího a zamilovaného muže, který je ochoten pro lásku obětovat i svojí vojenskou kariéru. Z menších rolí nemohu opomenout brilantní pěvecko taneční výstup Salome v nastudování Diany Velčické či dalšího ukázkově záporného bídáka Igora Ondříčka (důstojník SS Blick). A také na další protagonisty v menších rolích či učebnicově stmelenou company.

Působivé je i vizuální ztvárnění hry. Orchestr MDB je tentokrát umístěn nad zadním jevištěm, odkud zní zajímavá Levyho hudba opravdu báječně. Premiéru dirigoval autor hudebního nastudování Dan Kalousek, jehož přesná gesta často s radostí sleduji na monitorech. Hudba kupodivu nevychází příliš ze židovských tradic (ve zmíněném Šumařovi na střeše jsou akcentovány mnohem silněji), je opravdu muzikálová, tak trochu i filmová (Levy je autorem hudby k dvěma desítkám filmů a sto třiceti televizním pořadům). Návrhářkou historicky věrných kostýmů je Eliška Ondráčková Lupačová, jež dokázala zajímavým nápadem symbolicky využít i šesticípou hvězdu z izraelské vlajky a dát tak odhodlání hrdinů další historický přesah. Jednoduchá scéna Emila Konečného funkčně vystihuje temnou atmosféru ghetta a zároveň prostřednictvím doplňků vytváří kulisy pro paralelní hru z Masady. Vše doplňují projekce Petra Hlouška a skvělá světelná režie Davida Kachlíře. Choreografie Lucie Holánkové zaujme sepětím s režií, nejvýraznější je ve výstupech římských vojáků a v erotickém tanci Salome.

I režisér Petr Gazdík jistě ví, že muzikál Představ si… není a nikdy nebude mainstreamovou záležitostí. Což neznamená, že nebude úspěšný. Brněnské publikum je vzdělané a už dávno ví, že muzikály nejsou jen veselé. Silný a dojemný příběh je doslova přimrazil k sedadlům.

Když muzikál není jen homolí cukru

Luboš Mareček 13. březen 2018 zdroj www.mestohudby.cz

V české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál s názvem Představ si… Na velké jeviště zdejší hudební scény se dostalo velmi zajímavé dílo, které publikum strhne umně komponovaným příběhem, výtečnou muzikou a silným mravním apelem či přesahem. Dílo je totiž nahony vzdálené jisté cukrkandlovosti, přepjatosti či prázdnému romantickému patosu, s nimiž tento druh hudebního divadla často (po právu) spojujeme. Inscenaci režiséra Petra Gazdíka toho lze vytknout skutečně málo.

Určitě bude správně v souvislosti s novinkou divadla v Lidické ulici nejdříve hovořit o dramaturgickém objevu. Import anglického muzikálu Imagine This z roku 2008 (v Brně se jedná o jeho teprve třetí produkci) totiž názorně ukazuje, jak se může hudební divadlo vyrovnávat či nápaditě pracovat s vážnými tématy, která v tomto případě dokonce umně vrství a propojuje.

Příběh muzikálu se odehrává v děsivých kulisách varšavského židovského ghetta za druhé světové války roku 1942. V tomto stísněném prostředí připravuje herecká rodina v čele s Danielem Warshowsky představení o pouštní pevnosti Masada, kde při velkém židovském povstání proti římské říši zhruba tisícovka Židů dlouze odolávala přesile Římanů. Všichni posléze roku 72 spáchali hromadnou sebevraždu, aby nepadli do otroctví nepřítele. Paralely Římanů s nacisty v těchto dvou časových rovinách jsou zřejmé, autor libreta Glenn Berebeim židovské aktéry z obou příběhů nechává vést podobně marný boj. Nejde však jen o nápaditou architekturu muzikálového příběhu.

Pracuje se tady chytře s divadlem na divadle a vše je v jiné optice také poctou tomuto umění, velkým holdem lidské imaginaci, nesmrtelné touze vyprávět a hrát si. Vše je tady ovšem hlavně velikou oslavou nespoutanosti a svobody lidského ducha, která je zásadní podmínkou pro naši důstojnou a smysluplnou pozemskou existenci.

Ale je toho ještě mnohem více, čím je tento scénář opravdu zajímavý. Vedle umného zakomponování nezbytné, osudové love story (tady židovské dívky Tamar a římského vojevůdce Silvy), která v tomto případě ovšem není ulepenou vějičkou na diváka, se přihlížející setká také s ukázkou židovských anekdot či jemného pošťuchování se židovské a křesťanské věrouky. Muzikál Představ si ... je skutečně mistrný a ve scénáři opulentní v mnoha rovinách.

Režisér Petr Gazdík se svým týmem fortelně a bez zbytečných inscenačních pozlátek vypráví celý příběh, ve kterém jemně a až nenápadně akcentuje ony zmíněné přesahy díla. Jeho inscenace proto není didaktickou, ale emočně strhující podívanou. Výsledek je o to vzácnější, že se napřesrok blížíme kulatému výročí začátku největšího válečného konfliktu lidstva a pozorujeme, že náckovské tendence naší společnosti zdaleka nejsou minulostí. Zdařilý je překlad Zuzany Čtveráčkové, i když užitá až starosvětsky operetní sousloví (tonout v kadeřích) občas jemně zatahají za uši. Pozitivní dojem z české verze ovšem převažuje.

Gazdíkovu inscenaci v mnohém určuje víceúrovňová scéna Emila Konečného, který na jevišti postavil obrovskou konstrukci jakoby tovární haly (Brňáky napadne příměr s klenbou Pavilonu A na zdejším Výstavišti). V půli tuto věž přetíná ochoz či balkon, ve spodním patře jsou velká otevírací vrata. Technicistní odosobnělost tohoto prostoru evokuje sklíčenou atmosféru ghetta a zároveň je také metaforickou citací samotné Masady tedy pevnosti na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště. Je to prostor, z něhož jakoby není úniku. Výtečné jsou Kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové, která zejména v materiálech a střizích civilních šatů židovských žen zachytila přesně ono prvorepublikové retro a eleganci.

Jednou z věcí, která na mne vedle syžetu muzikálu Představ si… udělala dojem je samotná muzika Shuki Leviho. Občas má charakter až symfonické filmové muziky, ve výsledku je však celistvá, dramatická a lehce prorůstající dějem. Sborová čísla i jednotlivé songy či efektní dueta se z ní rodí nenásilně. Je radost poslouchat ji v živém provedení orchestru MDB, který je nyní umně skrytý za scénou a pohled do podsvíceného kotle s hudebníky diváka nerozptyluje.

Zdařilé noty je nutno ovšem povedeně zazpívat. Hnidopišský recenzent sice připomene jistá pěvecká zaškobrtnutí Martina Havelky či zkušené zpěvačky Ivany Vaňkové, což lze smířlivě přičíst premiérové nervozitě. Hvězdami večera jsou potom Kristýna Daňhelová a Dušan Vitázek v rolích ústředního mileneckého páru z obou časových rovin. Na obou výkonech je cenné, že je jejich interpreti neutopili v sentimentu a romantičnosti. Zajímavou zápornou figuru práskající Židovky vytvořila Diana Velčická jako proradná Lola. Půvabná herečka ale publikum odzbrojí svým svůdným tancem coby Salome kdy jde o ukázku starověkého strip tance, který v jejím podání vyniká opravdu velkou grácii a je více než efektním momentem večera. Přívlastkem jedinečný se nebojím opatřit také výkon Lukáše Vlčka, jako nejdříve prohnaného sluhy Pompeye, který se posléze promění v křesťanského prvomučedníka. Přirozenost Vlčkova výkonu je odzbrojující a právě herec přes svoji figuru traktuje jednoho z velkých témat večera o tom, že Bůh je nás všech a mezi námi nejsou rozdíly, pokud je nechceme jako třeba při holocaustu vyrábět účelově a uměle. V roli důstojníka SS se blýsknul Igor Ondříček, kterému jsou esesáci tak trochu hereckým osudem.

Muzikál Představ si… v nastudování Městského divadla Brno představuje opravdu mimořádné oživení zdejší hudební produkce. Jde o chytrou, velmi impresívní a zároveň i zdařilou ukázku muzikálového divadla. Je dobře, že o podobných tématech a látkách divadlo, které hraje, zpívá a tančí, nepřestává naléhavě mluvit. Že to vše umí správně a srozumitelně dolehnout až k obecenstvu, dosvědčilo až hmatatelně napjaté ticho v sále po celé představení, ale i dlouhé bouřlivé ovace, které – myslím – v tomto případě nebyly jen formálně zdvořilostní záležitostí, jak tady často býváme svědky.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<