Slaměný klobouk

Slaměný klobouk

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra28. leden 2006
  • Délka představení2:00 hod.
  • Počet repríz49
  • Derniéra9. únor 2009

komedie

Prosťounká, autorem však do vskutku překvapivé bohatosti mistrně rozvinutá zápletka o svatbě pana Fadinarda a Helenky Nonancourtové a jednom slaměném klobouku, náhodou snědeném Fadinardovým koněm, spolehlivě rozesmávala a rozesmává diváky všech národů od okamžiku, kdy se prvně objevila na scéně. Nepřestává ale přitahovat a provokovat i mnohé divadelníky (v minulosti u nás hru úspěšně adaptovali např. Voskovec a Werich pro Osvobozené divadlo i Miroslav Horníček).

Text pracuje s konverzační i situační komikou a oběma těmto specifickým tvářím komického žánru vyčleňuje zajímavý prostor, ve kterém se ovšem najde i místo pro duchaplnost, příjemně jemnou lascivitu, a měšťanskou salónní noblesu. Hlavního komického účinku textu je dosahováno výstižným a komediálně přímočarým zachycením nejrůznějších lidských typů. Nejvýznamnější úlohu ve Slaměném klobouku ale hraje jiný, zde vskutku skutečně bravurně využitý komediografický postup – nečekané nápory zlomyslných náhod, které postupně činí z mnohých klidných a moudrých lidí blázny a z prosťáčků dělají bytosti oplývající moudrostí. Text umožňuje rozehrát nejen rozpustilou a v dobrém slova smyslu bulvární komedii, ale také úsměvnou a lehce nostalgickou „divadelní pohlednici“ z doby, kdy čest ještě stála za to, aby se kvůli ní běhalo přes celou Paříž a kdy i hloupost a tupost bylo možné zachytit vskutku secesně.

Autor

  • Eugène Labiche

Překlad

  • Jiří Voskovec
  • Jan Werich

Kostýmy

Dramaturg

  • Ladislav Stýblo

Výprava

Hudba

Fadinard, ženich

Felix, jeho sluha

Emil, poručík na dovolené

Louisa, dáma své doby

Nonancourt, tchán Fadinardův

Helena, nevěsta

Bobin, bratránek

Klára, modistka

Baronka de Champigny

Generál

La Goulue, kankánová diva

Sluha u baronky

Beauperthuis, ministerský rada

Teta Nonancourtová

Družička

Vézinet, strýc a konšel

Je Helenka ráda?

23. únor 2006 zdroj Echo

Slaměný klobouk od svého vzniku nikdy neskončil v propadlišti. Stále se hraje a plní divadelní hlediště až nevázaným smíchem, veselím a rozvíjí v divácích asociace vedoucí k posuzování jejich aktuálních každodenních problémů.

Městské divadlo Brno opět uvedlo ve zdařilém nastudování Slaměný klobouk koncem měsíce ledna. Seznam jeho realizátorů můžeme charakterizovat jako hvězdný.

Z překladu Jiřího Voskovce a Jan Wericha je plně cítit jejich typicky české „komediantství“ a brněnští herci s ním plně, ale citlivě manipulují. Režisér Zdeněk Černín využil každého komického momentu hry, ale nesnížil se k lascivnosti.

Zajímavých momentů využil k realizaci scény a kostýmů Jan Dušek. Výtvarné dílo „zčeštil“ motivy Alfonse Muchy, které vede našeho diváka až do secesní Paříže. Uznání vyslovme i autoru hudby Davidu Rotterovi. Škoda jen, že nebylo více využito zpívaných partů.

Děj snad není třeba uvádět. Řekněme raději, že roli ženicha Fadinarda ztvárnil Martin Havelka, Felixe Alan Novotný, strýce Vézineta Erik Pardus, vojáka Emila Ján Jackuliak, Louisu Jitka Čvančarová, tchána Nonancourta bezkonkurenční Zdeněk Junák, nevěstu Helenku Lenka Janíková a v dalších rolích osvědčený divadelní kolektiv pracoval s radostným nasazením.

Slaměný klobouk v podání brněnských není jen brilantní zápletkovou komedií o věčném tématu cti, manželství a nevěry, ale výstižným zachycením pocitů lidí doby, která v mnoha pohledech nebyla daleko od doby naší. Vždyť mnohé se nezměnilo! Peníze, podvody, korupce, zištné politikaření, předstírání, lež... Slaměný klobouk je proto stále aktuálně přitažlivý.

Labichův příliš tvrdý oříšek

Jaroslav Pokorný 13. únor 2006 zdroj Scena.cz

Martin Havelka v hlavní roli ženicha Fadinarda opět nezklamal a znovu potvrdil, že patří mezi opory brněnského souboru. Působí velmi přesvědčivě, uvolněně, je energický a při tom si zachovává téměř aristokratickou noblesu. Erik Pardus (strýc Vézinet) spolu se Zdeňkem Junákem (tchán Nonancourt) komický talent, oblibu a zkušenost v daném žánru rozhodně nezapřou. Příkladem úsporného a v timingu milimetrově přesného herectví je pak Jiřina Prokšová coby teta Jiřina. Navíc dokázala zaujmout v naprosto nevýrazné roli druhého plánu, aniž by při tom musela „šlapat na hlavy“ kolegům, což je jev dnes, bohužel, málokde k vidění. Je-li zde zmínka o milých malých rolích, stojí za povšimnutí též sluha Felix pohybově nesmírně nadaného a citem pro humor obdařeného Alana Novotného.

Dvě slavné komedie, jediné vítězství

Luboš Mareček 3. únor 2006 zdroj MF Dnes

Udělat na jevišti kvalitní švandu nebývá až tak velká psina. A stejně je známo, že přitom právě komedie diváci z repertoáru vyzobávají nejraději. Brněnská sezona, která se o víkendu přelomila do druhé půle, nabídla dva slavné žertovné tituly: Figarovu svatbu (1781) a Slaměný klobouk (1851). Obě světoznámé komedie už dávno a po právu nesou banální školometský přívlastek nesmrtelné. Figarovu svatbu se v Brně ovšem k životu přivést nepodařilo.

Slavnou frašku Eugena Labiche v Brně uvádí Černín v překladu a adaptaci známé divadelní dvojice Voskovec a Werich. Soubor Městského divadla má už letité zkušenosti s tímto žánrem, k němuž se zde opakovaně vrací. Ostatně nejhranější francouzskou salónní komedii Brouk v hlavě na stejném jevišti už hrají deset sezon a ve více než stodvaceti reprízách. Vznikl i její televizní záznam.

Ztřeštěnou honičku za slaměným kloboukem a záchranou dámské počestnosti, která vlastně nijak ctná není, ponořili v Městském divadle do vizuálního oparu belle epoque. Dvorní Černínův spolupracovník, autor scény a kostýmů Jan Dušek obestřel jeviště pouze stuhami v barvách francouzské trikolóry. Nasládlý secesní opar zajišťují skvostné dámské kostýmy stejně jako herecké plakáty Alfonse Muchy či dobové reklamy na cukrovinky.

Velkým plusem Černínovy režie je skutečně odsýpající tempo. Hraje se bulvární komedie z toho nejlepšího rodu a divák otupělý televizními estrádami žádá náležitou porci šťouchanců, naschválů či nepatřičných bizarností. Má je mít. Třeba v divácky zabírajícím podání Erika Parduse, který se jako humpolácký Vézinet chce líbat s muži okolo. Ze stejného řádu je třeba cudná kontrola zadničky mladé nevěsty, kterou něco píchlo. Černín půvabnou svatebčanku naštěstí neotočil hýžděmi do publika. Živelné herecké kreace jsou ve Slaměném klobouku lahůdkou. Výtečný je ženich alias Martin Havelka, který si s prekérností situací svých i protivníků až potměšile pohrává. Tato poťouchlost frašce sluší nejvíc. Nezapomenete na mondénní baronku Ireny Konvalinové, i popleteného Viktora Skálu. Všichni jmenovaní jsou už patřičně otřískaní od režiséra i podobných textů. Tato umělecká zkušenost je znát. Každému, co jeho jest.

Slaměný klobouk Městskému divadlu sedí

Jan Šmikmátor 30. leden 2006 zdroj Rovnost

Fraška, kde hlavní roli hraje dámská pokrývka hlavy ze slámy, měla o víkendu premiéru v Městském divadle Brno. Sto padesát let starý sitkom tam přivedl k životu režisér Zdeněk Černín s dramaturgem Ladislavem Stýblem. Scéna Jana Duška využívá secesní motivy. Pokud se čtenáři se slovem secese asociovaly plakáty Alfonse Muchy, trefil do černého. Historizuje i hudba Davida Rottera a závěrečná píseň zní v uších ještě dlouho po návratu z divadla. Herecké výkony byly při sobotní premiéře na dobré úrovni, nad ostatní vyčnívali představitelé hlavních rolí. Jmenovitě Martin Havelka (Fadinard), Alan Novotný (sluha Felix), Lukáš Hejlík (poručík Emil), Eva Jedličková (Louisa) i Pavla Ptáčková (kloboučnice Klára). Dramaturgie Městského divadla vsadila na osvědčený titul a tato sázka se, zdá se, vyplatila.

Slaměný klobouk je k sežrání

Karla Hofmannová 1. prosinec -1 zdroj Kam

A proto je sežrán. Koněm. Majitelka klobouku je záletná panička žárlivého manžela, která si pořídila uniformovaného milence. Majitel koně je zadlužený ženich bohaté venkovské husičky, pronásledovaný v den jejich svatby bizarní suitou přitroublých svatebčanů a milenkou, která ještě neví, že je bývalka. Aby se zabránilo skandálu, hledá se po Paříži stejně vyhlížející klobouk, což přináší příležitosti pro spoustu gagů, pro situační komiku dovedenou ad absurdum, pro nedorozumění, náhody a omyly, ze kterých se dál odvíjejí trapasy, kterým se musíte smát i kdybyste nechtěli. Jste vtahováni do hry i fakticky, neboť neustále běžící suita svatebčanů probíhá nejen jevištěm, ale i plně obsazenou řadu v hledišti a komunikuje při tom s publikem - roztomilá je nestárnoucí Jiřina Prokšová v roli tety Nonancourtové. Martin Havelka v roli ženicha Fadinarda se upjatě snaží zachovat dekorum a co nejrychleji problém vyřešit, což mu úspěšně maří, zato ho dobře doplňuje Lukáš Hejlík jako ztřeštěný a namyšlený poručík Emil. Sympatickou a životnou postavou je modistka Klára v podání Pavly Ptáčkové, Eva Jedličková si v roli záletné Luisy, postrádající klobouk, vypomáhá typem operetní hysterky. Její manžel v podání Viktora Skály rozehrává herecké příležitosti se smyslem pro detail až za hranici možného i účelného (scéna s lavórem a budíkem, posléze s židlí). Alan Novotný jako sluha Felix je v postavení klauna, jehož úkolem je být trpnou obětí třeštění okolních partnerů, což s chutí dotváří. V komedii dostal opět příležitost zazářit Erik Pardus jako hluchý, o to více komunikující strýc Vézinet. Komiku své postavy založil na vášni líbat, kterou nesmiřitelně uplatňuje na mužích. To vše v noblesní nadsázce a eleganci, nesklouzávající do lascivní hrubosti ani při příležitostech pro herecká extempore. Režie Zdeňka Černína k tomu ani nedává prostor, drží herce v ukázněnosti, představení je svižné, bez hluchých míst, nepostrádá šmrnc a nápady a herci ho podávají s radostí a chutí. Pohodovou náladu představení skvěle dokresluje hudba Davida Rottera. Jen závěrečné zpívané finále posunuje hru nelogicky a zbytečně do jiné polohy, ve směru oblíbených muzikálů. Výprava Jana Duška je vtipná a jednoduchá, lahodí oku vkusným barevným sladěním. Využití plakátů Alfonse Muchy jako dekorace salonu evokuje pařížskou atmosféru, posouvá však děj o padesát let kupředu. Je až s podivem, jak primitivní zápletka ve stopadesát let staré Labichově komedii dokáže pobavit i dnešní publikum rozmazlené televizí. Ona ale z rodu takovýchto zábav je. Jde o frašku, která paroduje obyčejné lidi, a jen proto mohla mít úspěch jak za druhého císařství v Paříži, tak i v roce 1934 v Praze v úpravě J. Voskovce a J. Wericha. Z této úpravy vychází i současná inscenace na Činoherní scéně Městského divadla v Brně. Nedělá si nároky na nic jiného, než být nenáročnou, vkusnou a uvolňující zábavou, a to se jí bezezbytku daří.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací