Magická flétna

Magická flétna

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra25. březen 2006
  • Délka představení2:50 hod.
  • Počet repríz14
  • Derniéra5. duben 2006

naproti motivům Kouzelné flétny W.A.Mozarta s mistrovskými kouzly Karla Bushe & company

Autorský tým renomovaného českého skladatele a dirigenta Petra Kofroně, režiséra Zdenka Plachého a scénáristy Jiřího Šimáčka (uvedli se např. náročnou inscenací „Fantom, čili Krvavá opera“ v pražském Národním divadle) připravil pro MdB představení - „Mozartova Kouzelná flétna“. Tento „vášnivý singspiel“, vychází ze slavné Mozartovy opery Kouzelná flétna však pouze zčásti. (Publikum však rozhodně nebude připraveno o nejkrásnější melodie Kouzelné flétny – nepřijde ani o slavnou árii Královny noci, ani o známý duet Papagena a Papageny.) Autoři díla se ale rozhodli do původní Mozartovy a Schickanederovy předlohy vnést ducha současného světa. Mozartova původní opera bývá někdy považována za tzv. zednářskou operu, v níž zednář Mozart prozradil z praktik zednářských lóží více, než mu bylo dovoleno. Autoři nové adaptace připravili zcela nový scénář, v němž je říše Královny noci řízena fascinujími lidskými principy, jako je lidský soucit, vděčnost, trpělivost. Sarastrovu říši obdivujeme naopak pro výchovu k sebeobětování, sounáležitost k celku, úctu k zákonům a řádu. V novém představení zde tedy již nestojí proti sobě říše dobra a zla, ale o vládu zde soupeří dvě říše jinak pojímaného dobra. Tím silněji pak vyznívá i slavná „love – story“ mezi Taminem a Paminou, kteří ctí základy obou zmíněných říší, přesto jsou však jimi a tragicky rozděleni.

V tomto novém „vášnivém singspielu“ se jednak mluví, tančí i zpívá, diváci mohou obdivovat brilantní a vtipné dialogy, které psali autoři většinou přímo na tělo hercům MdB. Ale nejen to!

Poprvé v dějinách českého divadla se spojí dva žánry – velké divadelní hudební představení s iluzionistickou show jednoho z předních evropských iluzionistů „Karel Bush & Company“. V průběhu představení budou uvedeny velké iluze, a to jak svým významem, tak i rozměrem. Např. kouzelníkův průchod vířící leteckou vrtulí patří mezi vrcholná čísla světového iluzionismu. Tuto mimořádnou iluzi není možné vidět na běžných evropských divadelních scénách - jeviště nové hudební scény MdB je však i pro takto technicky obtížné výkony připraveno. Všechna kouzla jsou zároveň pevnou součástí scénáře tohoto neobvyklého nového multimediálního projektu Městského divadla Brno.

Autor

  • Petr Kofroň
  • Zdenek Plachý
  • Jiří Šimáček

Režie

  • Zdenek Plachý

Kostýmy

  • Linda Dostálková

Dramaturg

  • Ladislav Stýblo
  • Jiří Šimáček

Scéna

  • Markéta Oslzlá-Sládečková

Choreografie

Tamino

Mluvčí

Mlčící stín

Trpělivost

Sigmund

Otík

Leni

Gerda

Génius

Live elektronic

Sluha, zvíře, Offstage

Dítě

Členové Ars Brunensis Chorus

Asistent Mlčícího stínu

Brněnskou Magickou flétnu zvládli všichni. Autoři i zpěváci.

Josef Mlejnek 1. prosinec -1 zdroj MF DNES

Autorská trojice skladatel Petr Kofroň, scenárista Jiří Šimáček a režisér Zdeněk Plachý se představila loni v Národním divadle s hudebně činoherním a iluzionistickým představením Fantom čili Krvavá opera. Zůstala většinou naší hudební kritiky nepochopena, přesto po roce přišla v brněnském Městském divadle s novým, neméně zdařilým kusem - Magickou flétnou.

Tvůrcům však v roce 250. výročí Mozartova narození nejde o přímý hold skladatelově poslední opeře: nepoměrně více pátrají po smyslu symbolů a kořenech poetiky Schikanederova libreta. Nejde totiž o pohádku, ale o zednářský výklad světa, který Schikaneder i Mozart sdíleli.

Mozartovské variace

Domeček s okny svítícími do tmy trochu připomíná reklamu na čokoládu Orion - než si všimneme, že nahoře, v pozadí scény visí uříznuté smrčky zlověstně korunami dolů. Královna noci vychovává dcerunku Paminu k dobru téměř aseptickému. Pod nevtíravým dohledem tří dam, personifikací Trpělivosti, Vděčnosti a Soucitu, se věnuje vyšívání: trápí ji, že volbou určitého barevného odstínu zarmoutí ty, kdo by volili jiný odstín. Výstupy iluzionisty Karla Bušiny jsou nikoli jakýmsi zpestřením, ale obohacením představení. Dokládá to třeba zmizení princezny do světa za zrcadlem či mimořádně náročná balancérská kreace s hlavou Královny noci na misce.

Kofroňova hudba, pomineme-li několik asociací notoricky známých nápěvů, nejenže neparafrázuje Mozartovu předlohu, ale v podstatě s ní nesouvisí. Její vnitřní síla se projevuje především v téměř hymnických pasážích zjevujících nádheru Sarastrova dvora. Neméně přesvědčivé a silné jsou i komornější útvary, například zpěv Královny noci v úvodu. Plachého Magická flétna je nicméně nepatetická, režisér velice citlivě pracuje s komickými kontrasty. Tamino (Oldřich Smysl) se zamilovává do krásného obrazu Paminy, který představuje barevná až barvotisková fotografie. Tři „géniové lidstva“, postavy dětí zakuklených v barevných bezpohlavních oděvech, citují Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Představení dominuje několik zdařilých hereckých výkonů. Jan Mazák dokáže v roli ptáčníka Papagena propojit vážné polohy s nevážnými téměř klaunovsky, při sugestivním hlase, zpěvu a gestech Michala Zavadila coby mágova Mluvčího litujeme, že se místo divadlu věnuje lékařské kariéře. Výrazná je také Královna noci Ivany Vaňkové.

Dobro proti dobru

Částečnou slabinou představení je přílišný protiklad mezi hýřivě barevnou první částí a více filozofickou, místy až schematickou částí druhou. V Magické flétně nejde o boj dobra se zlem, ale o střetání dvojího dobra. Autoři nepřitakávají krajnímu relativismu, pouze rozvíjejí rozpor mezi dobrem přirozeným a dobrem „pozitivním“: žáci v Sarastrově „škole“ ze sebe na vyzvání vysypou přesnou definici čehokoli. Vztah svobody a integrace je samozřejmě vážný problém, ale umění ho může pouze zpřítomnit. Řešení je na nás.

Režie: 90%,

Výkony herců: 90%

Celkový dojem: 90%

Dva přístupy ke klasice, velké žně

Jan Špaček 1. prosinec -1 zdroj IDNES

Ctitelé hudebního divadla zažili v Brně o uplynulém víkendu opravdové žně. V těsném sledu proběhly premiéry dvou originálně zpracovaných, přitom však klasických a dosud zdánlivě nedotknutelných hudebně-dramatických látek.

Provokací k podstatě

Navzdory režijnímu novátorství je Havelkova inscenace diváckou jistotou. To tvůrci „vášnivého singspielu“ Magická flétna se v Městském divadle ocitli na mnohem tenčím ledě. Nevýhodou je pro ně především to, že jejich dílo se neobrací k žádné zřetelně vyprofilované divácké mase. Operní divák, pokud se vůbec odhodlá vstoupit na půdu muzikálového divadla, nepřijme místy značně zjednodušenou formu pěveckých čísel, fanoušek populárních produkcí tohoto souboru se těžko smiřuje s promyšleným spekulativním posouváním hranice přijatelného.

Představení přináší zcela nové libreto Jiřího Šimáčka a režiséra kusu Zdeňka Plachého, hudbu složil Petr Kofroň. Umělecké seskupení Střežený Parnass, k němuž zmíněné osobnosti patří, vyvolalo během desetileté činnosti řadu kontroverzí. Snaží se stírat hranice mezi uměním a realitou, čímž obohacují své produkce. Důležitým sémantickým rysem jejich práce je využití kýče, kterým nahrazují některé v jejich očích zastaralé a nedostatečně stylizované emotivní prostředky.

S většinou parnassovských vymožeností se nesetkáváme poprvé, přesto zde máme snad poslední živoucí příklad poctivě hledající bojovné avantgardy, která jinak žije pouze na stránkách učebnic. Typická parnassovská obsese vším neznámým a nevyzkoušeným pochopitelně provokuje, nicméně spojování úletů s ultrakonzervativními přístupy nelze odsoudit jako prvoplánové.

Ze všeho nejvíce je Magická flétna muzikálem. I když v časových proporcích dominuje činohra nad hudbou, je celé drama pojato staticky, místy až rituálně. Do popředí se dostává bombast scénických efektů. Kromě choreograficky mistrně vypracovaných ploch umocňují působivost celku také výstupy ansámblového stepu a především kouzelníka Bušiny, díky němuž prezentovaná hegemonie síly a moci expanduje do nadpřirozena. Sarastrova říše je v díle vykreslena do nejdrobnějších detailů, má svůj perfektně fungující kult, symboly, zákony i školství. Politický útvar na pomezí utopie a fašismu je vhodnou paralelou k Mozartovu zednářskému mesianismu.

Největší pozornost na sebe kromě kouzelníka strhávají kostýmy Lindy Dostálkové a Kofroňova hudba, vzpurně oscilující mezi slaďákem, minimalismem, technem a bigbítem. Kompromis je pro inscenační tým neznámým pojmem. Není divu, že reakce publika byla spíš bezradná než vlažná. Parnass vytvořil mohutné theatrum mundi, které se na diváka valí nebývalou intenzitou. Mozartův odkaz střeží Parnass mimořádně originálním způsobem.

Co Mozart nemohl tušit

Jiří Peňás 1. prosinec -1 zdroj Týden

Magická flétna je odpovědí roku 2006 na Kouzelnou flétnu Mozartovu z roku 1791. Je jejím posunem do hudebního a výrazového tvaru dneška, ale ne ve smyslu nějaké realistické aktualizace. Střežený Parnass má naopak sklon věci znovu zdobit, oprašovat, jakoby je nečekaně nasvítit novým, třeba ostrým neonovým světlem.

Parnass ani tentokrát nedělá rozdíl mezi vysokým a nízkým, ví, že diváka je třeba především strhnout, upoutat, doslova ho šokovat, což se mu, myslím, mnohdy podaří, byť ne vždy jsou divákovy reakce jen kladné. Přinejmenším při parádních číslech přizvaného kouzelníka, mistra magie Karla Bušiny (vystoupil už loni v Národním divadle ve Fantomu opery). Divák je svědkem porcování hereček, jejich levitací, záhadných zmizení z krabic plných ostrých bodáků. Mistr Bušina předvede na jevišti i „čelní balanc“ s mečem a mísou, během něhož se jeho tělo ve výšce otočí kolem své osy - a nespadne mu to! Je téměř jisté, že nic podobného naprostá většina obecenstva v divadle nikdy neviděla.

Fantaskní, pohádková bájivost Mozartova libretisty Emanuela Schickanedera zůstala proto více než zachována: je to pořád rokokový příběh únosu krásné princezny Paminy, které se zmocní kouzelník Sarastro, vydá se ji zachránit krásný mladík Tamino, přičemž ho Paminina matka, Královna noci, vybaví kouzelnou flétnou - a také zdánlivě natvrdlým ptáčníkem Papagenem, jenž té vznešenosti svými plebejskými průpovídkami přistřihává křídla. Je to pořád onen filozofický „špíl“, do kterého libretista a Mozart, oba svobodní zednáři, ukryli osvíceneckou (v čase nastupující „reakce“ projosefínskou) symboliku, která je obsažena jak v jednotlivostech, tak v celém příběhu. Tím je symbolicky boj světla, vítězícího nad temnotou. Sarastro (což je kryptogram mytického Zarathustry) v závěru, když byla přemožena lest Královny noci, zpívá: „Hle vchází den v jasu / a kácí se tma / a zháší teď záře / lest šalby a zla!“. Osvícené Lidstvo se dává na pochod.

Magická flétna 2006 nepopírá, že světlá humanistická idea snící o síle pokroku, který svými paprsky rozumu překoná temnotu a zaostalost, je ušlechtilá a hodná úcty, už kvůli Mozartovi. Dvě století po něm však naučily člověka skepsi a zdrženlivosti. Mužský princip rozumu a jasu, který tak slavně vítězí v Mozartově finále, se o dvě stě let později jeví jako totalitní idea, která dupe po všem odlišném. Sarastrova Říše slunce se v metafoře brněnské inscenace stává mechanickým strojem na zestejnění, glajchšaltaci. Všichni občané v jednotných uniformách, se stejným výrazem, nastoupeni ke zpěvu slavnostního hymnu, do něhož stepují: „Jedna vize, jeden cíl, pevná vůle...“ Jde vlastně o futorologické domyšlení slavné, ale dávno už člověku odcizené rokokové hříčky, kterou ještě miloval se vším všudy Goethe, ale pro dnešního kulturního člověka je již jen nosičem nesmrtelné Mozartovy hudby. Onen dobrý vídeňský libretista Schikaneder (mimochodem působil několik let v Brně) by se jistě nezlobil.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<