Orfeus v podsvětí

Orfeus v podsvětí

  • Žánr Činohra
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra17. červen 2006
  • Délka představení2:45 hod.
  • Počet repríz13
  • Derniéra19. listopad 2009

hudební revue

Málokteré dálo se může pochlubit tak nesmrtelným evergreenem jako Offenbachův Orfeus v podsvětí. Opereta, které se vrací na repertoár hudebních divadel s železnou pravidelností vesmírné komety. Offenbach sám nepochybně nezamýšlel napsat kapitolu v dějinách hudby. Jeho cílem bylo především bavit. Byl ředitelem operetní scény a v té době už evropsky uznávaným autorem mnoha operet a vaudevillů. Orfeus v podsvětí je také spíše hudební revue. Ale zazněl v něm poprvé slavný kankán. Tanec, který dobyl svět, vytvořil svébytný taneční styl a ovlivnil vkus hudebního publika téměř na celé století. Jestliže se dnes vrací tato slavná opereta také na brněnská divadelní prkna, pokusíme se uvádět ji tak, jak to zamýšlel i Offenbach. Aby nejen bavila svými hudebními půvaby, ale také tím, že dokáže reagovat na současnost. S tímto úmyslem koncipoval Orfea i sám autor hudby a jeho libretisté. Společně si dělali legraci z věcí povýtce smrtelně vážných tak, že se pařížské publikum bavilo a baví se v podstatě dodnes. Orfeus totiž ve své vlasti opouští jeviště málokdy. Brno tak splácí dluh Offenbachovi a zároveň nabízí milovníkům lehčí múzy bohatou hostinu z prostřeného stolu nesmrtelných melodií, dobrého zpěvu a zábavného tance.

Autor

  • Jacques Offenbach

Režie

Asistent režie

Překlad

Libreto

  • Hector Grémieux

Kostýmy

  • Lucie Loosová

Dramaturg

Scéna

  • Eva Brodská

Hudební nastudování

Dirigent

Sbormistr

  • Jana Hrušková

Korepetice

Choreografie

Úprava zpěvních textů

  • Kateřina Diváková

Přebásnění zpěvních textů

  • Emanuel Punčochář

Asistent dirigenta

  • Lubomír Mikeska

Bláznivina podle Offenbacha

Josef Herman 5. září 2006 zdroj Divadelní noviny

Třetí operetní premiéra brněnské zpěvohry poté, co byla převelena z Národního do Městského divadla, konečně naznačila, jak by opereta v pojetí Mošova divadla mohla vypadat. Ne že by přišli na něco zcela nového, jen dodali Offenbachovu Orfeovi v podsvětí revuální podobu v míře u nás hodně málo vídané. Tradicionální inscenování operety se totiž snaží být věrné dílu a jeho autorovi s často větší pietou nežli tradicionalistické inscenování opery, a když se hrají naivní operetní příběhy s vážností Hamleta, je to k nevydržení. Prý „náš divák“ to jinak nechce, já si ale myslím, že divák jen pro poslech oblíbených melodií přetrpí všechno, chabé hlasy i jevištní naivismy prošlé desítky let.

I s chabými hlasy se inscenace vyrovnává, byť možná příliš přímočaře - prostě se zpívá na mikroporty. Není zbytí už proto, že i orchestr je na Hudební scéně Městského divadla nutné nazvučit. Ale nemohu si pomoci, takto reprodukovaný zvuk Offenbachově hudbě nesvědčí, jakkoli dirigent Jiří Petrdlík odvedl výtečnou práci. A když mikroporty dodají chabým hlasům na síle, zdůrazní i případné technické, intonační či výslovnostní chyby. Týká se to i Oľgy Bezačinské v jedné z hlavních rolí Eurydiky, ovšem jinak byla vůči svým dosavadním kreacím v ostravské operetě, kde je v angažmá, k nepoznání - žádné důstojné postávání, žádná ladná posunčina a nyvé usměvy, ale temperamentní svéhlavá kráska, kterou věru ani sám hromovládný Jupiter, natož unylý Orfeus nemohli zvládnout. Také další operetní pěvci přestoupili stín tradiční operety a nasazením i výrazem zapadli do stylu Městského divadla. Je ovšem stále znát rozdíl mezi muzikálovými Igorem Ondříčkem či Petrem Gazdíkem a operetními pěvci, s noblesou zvládá obě roviny nejlépe Miloslav Čížek, ale to nakonec nebylo tentokrát podstatné. Zázračnou proměnu souboru způsobil Gustav Skála, který vtipně aktualizovaným překladem libreta i jako režisér a choreograf převedl operetu do roztančené revue. Vysoké tempo, nadsázka, gagy, bláznivé nápady crazy komedie, na hony vzdálené strnulosti, kterou se opereta marně snažívá zachovat umělecké důstojenství. Forma revue ostatně odpovídá pestré směsi kupletů, árií a ansámblů, jimiž Offenbach perzifloval antickou báji, udělal si legraci z operně posvátného tématu i z dobových francouzských poměrů. Politické narážky nemohly chybět ani tady, bohužel je do čeho se strefovat. Názvuky antických kostýmů jsou lomené současnou módou, světelný park odpovídá inscenacím rockových oper a scéna záměrně připomíná televizní estrády. Nechybí erotika, nikoli ta operetně upjatá, například Jupiter (Igor Ondříček) v hodně groteskním převleku za mouchu dokáže Eurydiku rychle položit na pohovku okopírovanou z televizního Peříčka, ovšem s nadsázkou až klaunskou. Ostatně, v Peříčku je to nakonec také legrace, jenom nechtěná.

Nemyslím, že tohle je jediný způsob, jak spasit operetu. Nazvučení je přes nesporně dobré důvody vůči takové hudbě dokonce hodně diskutabilní. Lidé na jevišti i v hledišti se však spontánně baví a není znát, kolik úmorné dřiny tohle efektní divadlo muselo stát. Fortelná inscenace.

Orfeus v Brně: Ondříček je bůh

Jan Šmikmátor 23. červen 2006 zdroj Rovnost

Uplynulý týden se s posledními premiérami sezony jakoby roztrhl pytel. Proto se tento týden objevuje na stránkách Rovnosti třetí divadelní glosa. Tato se týká Městského divadla Brno a její inscenace Orfeus v podsvětí.

Režisér Gustav Skála vztyčil na hudební scéně slavné Offenbachově operetě monument. Scéna Evy Brodské je oslnivá a bombastická, někdy snad až příliš, zapadá ale do duchu scénografické linie divadla. Režisér před sobotní premiérou sliboval antický děj sem tam aktualizovat a tomu podřídil i scénu - na Olymp v jeho inscenaci vede lanovka. Podobně bombastické je i peklo ve druhé části inscenace.

Úlohu antického chóru svěřil Skála postavě Veřejné mínění. Je to postava, která Orfea, jenž svou kdysi milovanou Eurydiku nechce ani vidět, pod pohrůžkou veřejného zostuzení přinutí k cestě na Olymp i do Hádu.

Patetického Orfea v podsvětí povznáší do výšin vpravdě olympských výkon Igora Ondříčka v roli vládce bohů Jupitera. Nikdo by asi lépe nedovedl domlouvat rozdováděným bohům slovy: „No tak děcka...“ I jeho kreace v převleku za mouchu, v němž svádí unesenou Eurydiku, publikum kvituje s bouřlivými ovacemi. Jeho důstojným protihráčem byl Pluto Miloslava Čížka, který postavu oživil výraznou mimikou a gesty.

Jako Eurydika excelovala Oľga Bezačinská z Národního divadla Moravskoslezského, vedle ní Orfeus v podání Richarda Samka vypadal poměrně ploše. V epizodní rolích se blýskli Robert Jícha (John Styx), Zoltán Korda (Merkur) nebo Petr Brychta (Kupido).

Orfeus v podsvětí v podání souboru Městského divadla Brno je pestrá inscenace plná vtípků, narážek, dobré muziky v nastudování Jiřího Petrdlíka, která má všechno, co bylo operetnímu žánru dáno do vínku. Potěší oko, polahodí uchu a potěší duši divákovu.

Offenbach, který se nestal zaprášeným kankánem

Luboš Mareček 19. červen 2006 zdroj MF Dnes

Premiérou jedné z nejslavnějších operet světa - Offenbachovým Orfeem v podsvětí - zahájilo Městské divadlo v Brně o víkendu festival hudebního divadla. Otevírat pozoruhodně naprogramovanou přehlídku titulem, jehož kvality ještě nikdo nestihl posoudit, lze označit jako projev neskonalého sebevědomí. Riskantní a sebejistý tah se však vyplatil.

Režisér Gustav Skála zaštítil svoji inscenaci hned několika způsoby. Humorně si přeložil libreto, soubor vedl a navrch v choreografických číslech roztancoval. Budiž řečeno v úvodu, že tato Skálova trojjedinost má v každé poloze neotřelost a švih.

Ale hlavně jsou dialogy, dění na jevišti i tanečky skutečně dnešní. Na zažité a nudné inscenační nánosy dietně rozverných operetek zde nenarazíte. Skála přitom zůstal poučeným inscenátorem lehkonohé švandy. Na jeviště dokonce vrátil neinscenovaná hudební čísla...

Tvůrci Orfea v podsvětí naštěstí ve výpravě (Eva Brodská) i v kostýmech (Lucie Loosová) obešli strnulé a tradiční antikizující pojetí. Hned po předehře na jeviště vtrhne Eržika v moderních pastelově vyvedených šatkách, křiklavě motýlkovské oblečky baletu jen o něco později si střílí z flitrové operetní pompy stejně jako nemožně vyčesané bílé paruky všech Olympanů. Samotným zážitkem je slavný kankán. Zapomeňte na podvazky a kanýrky tanečnic. Skálova choreografie má blíž k diskotékově přidrzlé šou.

Skutečné peklo čeká publikum po přestávce v podsvětí. Lehce perverzní a felačně laděný pohovkový výstup Jupitera a Euridiky je zkouškou divácké rozvernosti. Zvrácený opar (šňupe se tady kokain, hlavní hrdinka ve finále vypadá jako domina z erotického salonu) naštěstí nepřekračuje hranice vkusu.

Skácelova inscenace hlavně odsýpá, nešetří výtečně vymyšlenými slovními i situačními vtípky a její rozpustilost si časem bezezbytku podmaňuje publikum. Režijní nápady povyšují a umocňují skvělé komické i pěvecké výkony Olgy Bezačinské, Miroslava Čížka, Igora Ondříčka a Roberta Jíchy stejně jako výtečný zvuk orchestru.

Moderní Orfeus v Městském divadle

1. prosinec -1 zdroj Kult

V rámci druhého ročníku Mezinárodního festivalu hudebního divadla - Dokořán - uvedlo Městské divadlo Brno Offenbachova Orfea v podsvětí. Poslední premiéru sezony se souborem nastudovali Gustav Skála a Jiří Petrdlík. Moderní barevná a efektní scéna Evy Brodské s kostýmy Lucie Loosové dává jedné z nejslavnějších operet poloviny 19. století naprosto oživující a strhující ráz. Stejně tak Skálova režijní koncepce na jedné straně ponechává inscenaci operetní ingredience a na druhé straně ji prudce posouvá do režijně inscenačního stylu Městského divadla posledních let.

Nová inscenace manipuluje nejen s laděním klasické operetky, ale i s jejím pojetím a postavením postav. Například antický chór je nahrazen postavou Veřejného mínění (Martina Bauerová) a podobně. Hudební nastudování dirigenta Petrdlíka má říz a spoluvytváří inscenaci patřičnou atmosféru, stejně jako scéna a světelný design. Herecké obsazení, jak už bývá v MdB zvykem, má zpravidla dvě alternace, takže úroveň i vyznění každého představení záleží na konkrétních účinkujících.

Orfeus představuje divoké, dramatické, barevné, roztančené, vtipné a lechtivé dílko, a to je jen část toho, jak je možno označit červnovou novinku repertoáru MdB.

Přeci jen naděje pro operetu v Brně?

Lenka Šaldová 1. prosinec -1 zdroj Hudební rozhledy

Již třetím rokem (od 1. ledna 2004) je brněnský „zpěvoherní“ soubor pod střechou tamního Městského divadla. Nežli sem přešel z brněnského divadla Národního, vedly se vášnivé debaty: bude to znamenat konec operety v Brně? Optimisté doufali: klasickou operetu začne uvádět operní soubor - a jeho operetní inscenace budou jistě kvalitnější nežli inscenace stávajícího souboru zpěvoherního. A stejně tak se zvýší úroveň operetních inscenací v inspirativním a konkurenčním prostředí Městského divadla.

V operetním souboru Národního divadla zůstalo dosud u jediného, a to z různých důvodů nepříliš zdařeného pokusu: inscenace Lehárovy Země úsměvů byla - přes vynikající, ba přímo ukázkovou kreaci Yvetty Tannenbergerové v roli Lízy - ze všeho nejvíce smutným příkladem, jak to dopadne, když se různí lidé (v čele s šéfdirigentem) snaží ukázat, že v tomto souboru není opereta vítána.

O mnoho lépe se ale dosud operetě nedařilo ani v Městském divadle: v inscenacích Veselé vdovy i Netopýra se ještě prohloubily dřívější problémy. Nedošlo k zásadní obrodě souboru - i tady se k hlavním rolím (až na výjimky) dostávaly dámy z původního souboru, aniž na ně pěvecky a představitelsky stačily: Jana Botošová v roli Hany Glawari toho byla nejlepším příkladem. Šťastnou ruku v Městském divadle neměli ani s přizvanými hosty - Marcelu Kucerovi (Hrabě Danilo) to nezpívalo už před patnácti lety, kdy hostoval v českých operních divadlech. A do třetice: zpívání bez mikroportu nikterak nesvědčilo hlasům Petra Gazdíka (byť se s partem Eisensteina popral obdivuhodně) či Igora Ondříčka (který si s partem Dr. Falkeho naopak vůbec neporadil). Německý herec a režisér, československý rodák Pavel Fieber nedávno v Městském divadle vytvořil velmi působivou inscenaci Šumaře na střeše, nicméně jeho dvěma operetním inscenacím chyběla patřičná nadsázka, místo jiskřivých dialogů zněly z jeviště vyumělkované repliky a interpreti převážně zůstali u prázdných šarží.

Inscenace Offenbachova Orfea v podsvětí znamená průlom - a to především díky Gustavu Skálovi, který satirické dílko znovu přeložil, upravil a režíroval. „Děj musí fičet!“ vyzývá na začátku Osud k akčnosti. A následuje vskutku temperamentní manželská hádka mezi Eurydikou (Oľga Bezačinská) a Orfeem (Richard Samek): jízlivé šlehy, trefné zásahy. Eurydika se roztomile vzteká a pak úpí při Orfeově koncertě - je to hloupá holka, která více mluví nežli přemýšlí a nevinně se všemu diví. Na začátku v upnutém růžovém kostýmku a módním kloboučku zřejmě právě dorazila z nákupů, v pekle se jako šelmička rozvaluje (černé punčošky, černé krajkové kombiné, přes něj rozepnutá červená blůzička) na rudé pohovce ve tvaru ženských rtů. Při duetu s Jupiterem (Igor Ondříček) převlečeným za mouchu si na pohovce pěkně užijí - a to je vrcholné, veskrze vtipné, nikterak nevkusné číslo. Díky nadsázce, se kterou je v této inscenaci pojato vše: Nebešťané, kteří už mají plné zuby nektaru, po němž se tak tloustne. Jupiter, který se jim snaží domlouvat: „Sakra děcka, vzpamatujte se! Mytologie je v troskách!“ Pluto (Miloslav Čížek), který si v převleku za Aristea jemným hláskem pozpěvuje „zřím kouzelné své beránky,/ rej ten bláznivý,/ jak sejdou se u studánky,/ jsou-li žízniví.“ Ovšem jeho „Á...ch“ zazní už značně ďábelsky - však u toho též postřikem na hmyz zahubí jednoho z tanečníků-motýlků, kteří ho tak něžně obletovali. Vtipné texty, vtipná situační řešení, výborné pěvecko-herecké kreace pánské části souboru (ke jmenovaným ještě nutno připojit alespoň Zoltána Kordu a Petra Brychtu) a herecké kreace dámské části souboru, stylově perfektní a jistá hra orchestru pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka - to je základ úspěchu inscenace. Ani ona však není bez skvrn na kráse, zásadnějších, nežli se možná na první pohled jeví. Mikroporty nepředstavují ideální zvučení pro operetní zpívání. Sice vyrovnaly rozdíl mezi různým pěveckým školením interpretů, ale nekompromisně podtrhly pěvecké vady na kráse (špatnou artikulaci, nepřesnou intonaci apod.), zvláště u dam, které tentokráte pod vedením režiséra sice vytvořily pozoruhodné figury, ale své pěvecké limity překročit nemohly. Jako celek nicméně inscenace ukazuje jednu z cest, jak dnes hrát operetu - tedy alespoň takovou, jakou je Offenbachův Orfeus v podsvětí.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<