Markéta Lazarová

Markéta Lazarová

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra19. květen 2007
  • Délka představení2:15 hod.
  • Počet repríz25
  • Derniéra19. červen 2008

muzikálová balada / světová premiéra

Prozaické dílo Vladislava Vančury vyniká až magickou schopností nakládání s naším mateřským jazykem i zcela výjimečným hlubokým humanismem v oblasti myšlenkové. Románová předloha pro naše nové hudební jevištní zpracování vznikla v roce 1931 a vyniká mimořádnou opravdovostí, plností a upřímností – její postavy, byť hříšné, disponují hlubokým vědomím mravního zákona. Strhující sugestivní příběh mladičké Markéty a divokého Mikoláše, odehrávající se v drsném prostředí středověké krutosti a v ohnisku náboženských i mezilidských sporů, se stal předlohou pro znamenitý film Františka Vláčila z roku 1967 s Magdou Vašáryovou v titulní roli. Hlavní téma díla, které spočívá ve sdělení: „láska je lékem od násilí a klíčem k tajemství světa“ je blízká Petru Ulrychovi i Stanislavu Mošovi a mohli jsme to již poznat z jejich předcházejících divadelních inscenací, které vznikly přímo pro naše divadlo - Radúz a Mahulena, Máj a Koločava. Přirozená touha lidské bytosti žít šťastně navzdory těžkému životnímu údělu, krása našeho jazyka a neobvyklá, avšak výjimečná hodnota hudby Petra Ulrycha, to vše slibuje mimořádný jevištní zážitek.

Autor

Asistent režie

Dramaturg

  • Kateřina Diváková

Hudební nastudování

Sbormistr

  • Jana Hrušková

Choreografie

Asistent choreografie

Scénická projekce

Animace

Hudební spolupráce

  • Miloš Makovský
  • Petr Dvorník

Kozlík, loupeživý zeman na Roháčku

Mikoláš, druhorozený Kozlíkův syn

Alexandra, dcera Kozlíkova

Adam, zvaný Jednoručka, Kozlíkův syn

Jan, prvorozený Kozlíkův syn

Jiří, Kozlíkův syn

Kateřina, žena Kozlíkova

Pivo, královský hejtman boleslavský

Lazar, zeman na Obořišti

Markéta Lazarová, jeho dcera

Markéta Lazarová (dítě)

Kristián, syn saského hraběte

Kristiánův zbrojnoš

Sovička, rytíř, pobočník hejtmana

Vypravěčka

Vypravěč

Starý hrabě Kristián

Arménský kupec

Lazarova družina

Sen o naději na konci starých časů

Jiří P. Kříž 23. květen 2007 zdroj Právo

Přelomové dílo Vladislava Vančury jako muzikál Petra Ulrycha a Stanislava Moši

Inscenační celek, to je ovšem rozvichření dějů dávno zapomenutých; z časů, kdy právo a síla zdaleka nebyly jen v rukou vladařů.

Dominuje lpění na svobodě - i proti vůli krále - na svobodě pokřivené loupeživostí a bezcitem. Do záměrného protikladu vložil Vančura i autoři muzikálu (nemohu se v krátké glose zabývat kořeny projektu v Ulrychově dvacet let staré LP nazvané Příběh) křehkost a moc lásky Markéty, zaslíbené bohu a oddávající se lapkovi Mikolášovi.

Inscenace perfekcionalisticky profesionální. Kostýmy Andrey Kučerové ve stylizaci středověkých oděvů domácích i válečnických bez jediného kousku kovu, s výtvarně dokonalou extravagancí paruk.

Chválit choreografii Vladimíra Kloubka považuji za samozřejmé. Osciluje na hraně pohanského kultovního obřadu. Jednoduše invenční je scéna Jaroslava Milfajta: variabilní svislé pásy, na které se promítají základní mytické obrazy tvořící pozadí (les, koruna stromu, vstup do Lazarova Obořiště...)

Vynikající Martin Havelka a Jan Apolenář jako Kozlíci. Něžně křehké a jak pírko lehoučké Markéty Radka Coufalová-Vidlák a Marta Prokopová. Jiří Mach, Stanislav Slovák - citem dobytí Mikolášové. A největší hvězdy inscenace: Hana Holišová nebo Ivana Vaňková - Kozlíkova dcera Alexandra...

Účastného diváka musí příběh lapků a anděla mezi nimi hluboce zasáhnout.

Přitažlivá hudební balada

J. G. Parma 1. prosinec -1 zdroj Boskovické noviny

Jsou prázdniny, takže divadelní domy od diváků osiřely, i když o „nezaměstnanosti“ herců a dalšího personálu se zřejmě, alespoň v případě Městského divadla Brno, o němž jsou tyto řádky, psát nedá, neboť na programu je řada zájezdových představení. Dnes se chci zmínit o poslední premiéře uplynulé, a to 62. sezony. Setkala se s rozdílnými ohlasy, což je důkaz, že diváky inscenace zaujala, nenechala chladnými a odevzdanými.

Stanislav Moša se tentokrát inspiroval románem Vladislava Vančury a připravil stejnojmenné libreto „Markéta Lazarová“. Do podoby hudební balady představení uvedl Petr Ulrych. Jak jsem měl možnost postřehnout dojmy diváků z první premiéry, dílo se zdařilo a zaujalo svým pojetím. Sám Stanislav Moša (ujal se i režie) byl od prvopočátku okouzlen jednak Vančurovým jazykem a také posláním, které svým dílem sděloval. Velmi citlivě na Mošův text reagoval autor hudby Petr Ulrych. Konečně, tato dvojice nespolupracovala poprvé.

Ovace po skončení premiéry patřily všem aktérům, ale za zmínku přece jen stojí ti, kdož zaujali především. Byli to Martin Havelka v roli loupeživého zemana Kozlíka, Viktor Skála co by zeman Lazar, samozřejmě v hlavní roli Radka Coufalová – Vidlák a potom dva vypravěči – Hana Ulrychová (stále disponující skvělým hlasem a Petr Ulrych, který také vedl živou hudbu při představení.

Markéta Lazarová se na Hudební scénu vrátí opět v nové sezoně a jistě bude patřit k těm představením, u nichž bude permanentně uvedeno „vyprodáno“.

Markéta Lazarová v novém hávu

Jana Svozilová 1. prosinec -1 zdroj Kult

Městské divadlo Brno uvedlo v druhé polovině května na Hudební scéně premiéru původní muzikálové balady Markéta Lazarová. Inscenace vznikla na základě literární předlohy Vladislava Vančury pod režijní taktovkou Stanislava Moši a na hudbu Petra Ulrycha.

Celková koncepce Markéty klade velký důraz právě na Ulrychovu muziku, která není, tak jak u něho bývá zvykem, po celou dobu představení lyrická. Autora v sobě nezapře, místy je ovšem velmi průbojná až dravá. Libreto vychází z Vančurova románu, některé repliky jsou odtud přímo převzaty. Představení nepostrádá spád, má vskutku velmi dobrý temporytmus a díky lehce proměnné scéně téměř absentují hluchá místa.

Scéna Jaroslava Milfajta je tvořena slídovými pásy zavěšenými kolem jeviště do půlkruhu, působí velmi stroze, ale o to je nápaditější a jdoucí s atmosférou tohoto muzikálu. Pásy jsou multifunkční - mohou tedy znázorňovat jak stromy v lese, tak jeskyni či vězení. Slouží také jako promítací plátno pro scénické projekce Dalibora Černáka, které jsou příjemným zpestřením a umocňujícím prvkem.

Kostýmy Andrey Kučerové působí vzhledem ke středověkému období, v němž se děj odehrává, mírně zidealizovaně. Všichni účinkující jsou oděni v podstatě identicky, jedinou výrazně odlišenou postavou je sama Markéta v bílých šatech.

Choreografie je netypická, ale s celkovým pojetím inscenace i příběhem samotným ladí. Vladimír Kloubek vytvořil netradičně svérázná a temperamentní choreografická čísla. Markéta Lazarová je typ inscenace, která neposkytuje bůhvíjaký prostor pro herecké vyjádření, klade spíše důraz na pěvecké a pohybové dispozice. Nejvýraznějšími se jeví Markéta Radky Coufalové-Vidlákové (alternuje Marta Prokopová) a Kozlík Martina Havelky či Jana Apolenáře. I když je to také proto, že jsou od odstatních vizuálně rozlišení. Každopádně se Mošova a Ulrychova Markéta řadí k velmi nápaditým a sugestivním inscenacím, které jsou prodchnuty vášní, nenávistí a křehkou láskou. Muzikálová balada na klasický námět v novém hávu určitě stojí za vidění.

Markéta Lazarová v novém hávu

Jana Svozilová 1. prosinec -1 zdroj Kult

Městské divadlo Brno uvedlo v druhé polovině května na Hudební scéně premiéru původní muzikálové balady Markéta Lazarová. Inscenace vznikla na základě literární předlohy Vladislava Vančury pod režijní taktovkou Stanislava Moši a na hudbu Petra Ulrycha.

Celková koncepce Markéty klade velký důraz právě na Ulrychovu muziku, která není, tak jak u něho bývá zvykem, po celou dobu představení lyrická. Autora v sobě nezapře, místy je ovšem velmi průbojná až dravá. Libreto vychází z Vančurova románu, některé repliky jsou odtud přímo převzaty. Představení nepostrádá spád, má vskutku velmi dobrý temporytmus a díky lehce proměnné scéně téměř absentují hluchá místa. Scéna Jaroslava Milfajta je tvořena slídovými pásy zavěšenými kolem jeviště do půlkruhu, působí velmi stroze, ale o to je nápaditější a jdoucí s atmosférou tohoto muzikálu. Pásy jsou multifunkční – mohou tedy znázorňovat jak stromy v lese, tak jeskyni či vězení. Slouží také jako promítací plátno pro scénické projekce Dalibora Černáka, které jsou příjemným zpestřením a umocňujícím prvkem.

Kostýmy Andrey Kučerové působí vzhledem ke středověkému období, v němž se děj odehrává, mírně zidealizovaně. Všichni účinkující jsou oděni v podstatě identicky, jedinou výrazně odlišenou postavou je sama Markéta v bílých šatech.

Choreografie je netypická, ale s celkovým pojetím inscenace i příběhem samotným ladí. Vladimír Kloubek vytvořil netradičně svérázná a temperamentní choreografická čísla. Markéta Lazarová je typ inscenace, která neposkytuje bůhvíjaký prostor pro herecké vyjádření, klade spíše důraz na pěvecké a pohybové dispozice. Nejvýraznějšími se jeví Markéta Radky Coufalové-Vidlákové (alternuje Marta Prokopová) a Kozlík Martina Havelky či Jana Apolenáře. I když je to také proto, že jsou od ostatních vizuálně rozlišeni. Každopádně se Mošova a Ulrychova Markéta řadí k velmi nápaditým a sugestivním inscenacím, které jsou prodchnuty vášní, nenávistí a křehkou láskou. Muzikálová balada na klasický námět v novém hávu určitě stojí za vidění.

Muzikál, Vančurova Markéta a brněnský libretista

Peter Stoličný 1. prosinec -1 zdroj Brno

Chcem toho napísať na malej ploche veľa, tak poďme postupne.

Muzikál

Z pôvodného zábavného hudobného divadla (predovšetkým z operety) sa v roku 1927 na Brodway narodil muzikál - Loď komediantov, ktorý napísali Jerome Kern (hudba) a Oscar Hammerstein (libreto). Z iných slavných skladateľov, ktorí ich nasledovali, spomeňme: Cohana, Berlina, Gershwina, Portera, neskôr Bernsteina, Loeweho, až po geniálneho a neuveriteľne plodného Webbera. Z muzikálov si zase môžeme pripomenúť sentimentálnu Oklahomu, vtipnú adaptáciu Pygmalionu - My Fair Lady, baladického Fidlikanta na streche alebo West Side Story ponúkajúci večnú tragédiu milencov. Jesus Christ Superstar s biblickým príbehom o Ježišovi, či Hugových Bedárov. Všetky tieto diela mali niečo spoločné: Pevný dramatický príbeh, často pôvodne odskúšaný na činoherných javiskách a trojjedinosť výpovede. Známy český teoretik divadla a dramaturg Ivo Osolsobě zdôrazňuje: keď už sa v muzikáli nedá vypovedať dialógom, prejde do spevného partu. Keď už sa TO nedá ani vyspievať, musí sa TO vytancovať. A keď už ani tanec nie je schopný vypovedať, musí sa vrátiť k dialógu. Tato typická syntéza slova, spevu a tanca bola v muzikáloch narušená najprv Gershwinom (Porgy a Bess - černošský džezový muzikál, ktorý dnes všetci bez zaváhania nazývajú operou) a neskôr Webberom, ktorý celkom opustil herecký dialóg a po vzore opery sa v diele len spieva a tancuje. (Nakoniec ani v opere to tak vždy nebolo, krásny Mérimeého text Carmen bol v Bizetovej opere pôvodne uplatnený aj formou dialógu, ktorý bol až neskôr vyškrtaný. Tá opera je z roku 1875. Nie je to vlastne celkom prvý muzikál na svete...?)

Nevšímajme si ontogenézu názvu, skôr sa pozrime, aký je tento žáner dnes: V Čechách začali vznikať komerčné muzikály ako huby po daždi. (Len upozorňujem, že pre mňa komercia nie je nadávkou). Návod je prostý: Vezmi klasické, verejne známe dielo, vytvor dvadsať piesní, ktoré tento známy dej ilustrujú, prepoj to dramatickou hudbou a zborovými spevmi a nájdi vhodné miesta pre výrazné tanečné zborové scény. Potom už iba stačí obsadiť kľúčové roly známymi osobnosťami a v reprízach zaistiť, aby na každom predstavení participovala aspoň jedna zo sľubovaných celebrít, na ktoré sme diváka nalákali. Takto sa v Čechách hrali a hrajú muzikály Dracula, Hamlet, Johanka z Arcu, Tajemství, Monte Cristo, Kleopatra, Galileo, Excalibur, Angelika, alebo Golem. Podľa vyššie popísaného návodu vznikajú teda tzv. pražské muzikály. Nevidím v tom však nič zlého. Ba naopak. Podľa vysokej návštevnosti dokázal takýto typ hudobného divadla prilákať diváka, ktorý by inak nikdy do svätyne Thálie neprišiel. Fajnšmeker sa ošíva: Toto nie je umenie, iba akási vata, ušitá na vždy rovnaké kopyto, aby sa to páčilo plebsu. Ale keď sa zamyslíme nad hudbou klasicizmu, tak ani Mysliveček, Vivaldi alebo Mozart neboli vo svojej dobe ničím iným, iba skladateľmi módnej hudby, dokonca rovnako vzácnej pre kráľov, ako pre plebs. Bol to pop music ako vyšitý! Takže žiadne odsuzovanie, odmietanie. Iba konštatujme, že takto dnes muzikál vyzerá (nielen u nás, aj inde vo svete) a že je to dokonca v poriadku.

Vančura

Dielo Vladislava Vančury stále láka súčasníkov. Je to pre jeho úctu k jazyku, pokoru i objavnosť v jazyku súčasne (štylizovaný archaický slovník). Je to pre jeho vzťah k dejinám, k balade aj jeho rozporuplné sociálne cítenie. Jeho hold zbojníctvu, aj čestnosti, pravdivosti. Pragmatizmus dramatického deja a básnivý romantizmus. To všetko tvorí prirodzený základ k mnohým snahám o výklad jeho diela.

Markéta, dcéra z rodu zbojníka Lazara a mladý Mikoláš, syn zbojníckeho rodu Kozlíkov sú zmietaní osudom aj láskou. Ich životy vsadené do hlbokých lesných hvozdov stredovekých Čiech umožňujú vyrozprávať sugestívny príbeh.

V roku 2002 sa podujal inscenovať dielo v pražskom Národnom divadle režisér J. A. Pitínský. Vďaka spolupráci s Markom Hološčákom a predovšetkým so skúseným dramaturgom Josefom Kovalčukom sa mu podarilo trochu zmeniť uhoľ pohľadu (všetko sa odohráva ako svedectvo Kristiána, zajatého zbojníkmi). Ďalej však presne mapuje charaktery postáv, vytvára dynamický príbeh vášne a cti. Vančurovo dielo Markéta Lazarová sa však stalo lákadlom aj pre hudobnú scénu Mestského divadla v Brne, ktorého poetika je zasa trochu iná, ako poetika vyššie uvedených muzikálových diel.

Brnenská hudobná scéna

Nebudeme sa venovať známym muzikálom (Cigáni idú do neba, Oliver, West Side Story, Fidlikant na streche a pod.), ktoré sú v Čechách realizované podobne ako inde vo svete - snáď iba s dodatkom, že sú vytvorené na vysokej profesionálnej úrovni. Pozrime sa na diela, ktoré majú spoločného menovateľa a tým je libretista (aj režisér a riaditeľ Mestského divadla v Brne) Stanislav Moša. Či už spolupracuje s Petrom Ulrychom alebo so Zdenkom Mertou, je to Moša, ktorý „určuje hru“. Je to libretista, ktorý je „motorom tvorby“. Tento jav je v hudobnom divadle dosť výnimočný. V popredí boli vždy skladatelia, ktorí dokonca často menili v jednom diele libretistov ako ponožky. V povedomí publika je vždy dielo - skladateľ, skoro nikdy dielo - libretista. Kto vie, že libretistom Verdiho opery Nabucco bol Soler? Kto vie, že libreto k muzikálu Vlasy napísal Ragni?

Mošov štýl nie je ľahko opísateľný. Iné muzikálové libretá píše pre Ulrycha, iné pre Mertu. Ale predsa, čosi spoločného majú. Súčasná požiadavka na divadlo je príbuzná požiadavkám na iné médiá: od všetkých sa očakáva predovšetkým informácia. Mošove libretá tiež informujú. Presnejšie, podávajú ilustrovanú informáciu. Príbehy sú na prvý pohľad protagonistami hlboko prežívané. Ale celok je tiež pre diváka pôsobivou ilustráciou prežívaného. Pritom nie je vtiahnutý do deja. Divák má svoje osobité postavenie. Je tým, kto sa pozerá a chápe. Brechta by to pravdepodobne veľmi potešilo.

Mošova a Ulrychova Markéta

Vladislav Vančura, Petr Ulrych a Stanislav Moša: Markéta Lazarová.

Dramaturgia: Kateřina Diváková.

Réžia: Stanislav Moša.

Scéna: Jaroslav Milfajt.

Kostýmy: Andrea Kučerová.

Dirigent: Karel Cón, Igor Rusinko.

Choreografia: Vladimír Kloubek.

Scénická projekcia: Dalibor Černák.

Animácia: Petr Hloušek.

Z tohto až príliš stručného (teda aj povrchného) hodnotenia vychádza Markéta Lazarová, zatiaľ posledné Mošovo a Ulry-chovo dielo.

Už raz si táto dvojica poetiku folkovo-baladickej hudby a zbojníckeho motívu vyskúšala - na Koločave (podla Olbrachtovho románu Nikola Šuhaj lúpežník). Ich súčasný návrat k tomuto motívu bol rovnako úspěšný. Ak bol v časti o muzikáli v Čechách naznačený „návod“ ako vyrobiť úspešný muzikálový titul, tak tu je návod iný: Vezmi príbeh, ktorý bude Ulrychovej poetike blízky, využi nádhernú „živú“ interpretáciu súrodencov Ulrychovcov (známych aj mimo Brno) a využi silné dramatické osobnosti, ktorých je divadlo plné (Ondříček, Slovák, Havelka, Jackuliak, Junák a samozrejme bezvadné hlasové aj herecké dispozície Coufalovej, Vaňkovej, Prokopovej). Pridaj trochu súčasnej dramatickej muziky (rap) a využi modernú multimediálnu techniku, ktorá je na novej hudobnej scéne jedinečná. Ešte chýba v tomto kuchárskom recepte neikoľko maličkostí, čosi ako korenie, bez ktorého jedlo nechutí. Ním je skúsenosť a talent. Stanislav Moša to všetko má, a tak je už takmer samozrejmé, že vytvoril ďalšie kvalitné muzikálové dielo. Nejde síce do hĺbky postáv ako Vančurovo. Neašpiruje na hlbokú emocionálnu spoluúčasť. Toto predstavenie len ilustruje starý príbeh. Ponúka na počutie výbornú hudbu, spev, ukazuje režijne zaujímavú až sugestívnu scénu vytvorenú takmer iba svetlom. Ako diváci sme svedkami vášne, odvahy, svedkami tragických stretnutí nespútanej slobody aj viny. Presne to je to slovo: „sme svedkami“. A výsledok? Určite uspokojenie z krásneho divadelného zážitku. Kto chce od divadla viac, musí hľadať niekde inde a niečo iného. Mimochodom aj v mnohých činoherných inscenáciách Mestského divadla v Brne.

Markéta Lazarová - nový rozměr muzikálu v Čechách

Ondřej Doubrava 1. prosinec -1

Pár týdnů před premiérou Makréty Lazarové hostovalo v pražské GoJa Music Hall jedno z předchozích společných děl dvojice Ulrych – Moša, Koločava, které čerpá z Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupežník. Toto dílo si i díky povedenému hostování okamžitě nalezlo skulinku do mého srdce, díky tomu, že je na naší muzikálové scéně specifické a odlišné. A o to více jsem se začal těšit na pojetí Markéty. A s Markétou Lazarovou má Koločava mnoho společných bodů. Prvním z nich je styl vyprávění, odvíjející se jakoby v jednotlivých obrazech. Dále je u obou děl věnován překvapivě menší rozměr příběhu milenců (V Markétě Lazarové tedy Markéty a Mikoláše) a raději se věnuje myšlenkám hodnotnějším, třeba v otázkách víry či konfliktů mezi rody.

Celá inscenace se přizpůsobuje kongeniální hudbě Petra Ulrycha. Krásně je to například vidět hned na začátku představení, kdy se na scéně zjeví Proutkař a díky scénické projekci vykouzlí před očima diváků říčku. Petr Ulrych již dříve naznačil, že by se tentokrát rád vydal i jinými hudebními cestičkami, než je u něj obvyklé, ale zároveň se bude držet i svého plánu použít písně z koncepčního alba Příběh. Slib samozřejmě dodržel a stylová mozaika je bezpochyby velice pestrá. Určitě k tomu přispívá i to, že tentokrát má Petr Ulrych kromě své skupiny Javory k dispozici též plnohodnotný orchestr (na generálce řízený Igorem Rusinkem) a hudebnímu nastudování to skutečně velmi sluší.

První polovině dominují agresivnější tvrdší elektronické rytmy inspirované stylem hip-hop, ovšem jsou krásně teatrálně barvité a bez sprostých slov, takže se například „Kozlíkova tlupa“ jistě stane velmi oblíbeným hitem. I rockové duše si přijdou na své. „Kdo je zbojník“ jako by evokovalo nějakou moc povedenou rockovou operu. Druhá polovina už je přeci jen více v režii klasického „Javorovského“ stylu („Hlavu výš“, „Malý koník“).

Ansámbl MdB je samozřejmě opět vynikající a drží při sobě jako jedna „tlupa“. Možná až moc, ale to není výtka, jen jsem občas na scéně nerozpoznal herce, které v ostatních představeních běžně poznávám. Jednotlivci nezastupující company ale rozhodně nepřehlédnete. Ať už budu hovořit o Radce Coufalové-Vidlák v hlavní roli, jejíž hlas naplnil sál s nebývalou intenzitou a čistotou.

Stejně tak u představitele loupeživého zemana Kozlíka Jana Apolenáře, role je sice překvapivě spíše činoherní, ale pokud dostane prostor ke zpěvu, je to skutečně úžasný zážitek. To stejné platí i pro Igora Ondříčka coby Proutkaře.

Role čistě činoherní jsou Lazar (Milan Němec) a hejtman Pivo (Jan Mazák). Role Piva mi přišla trochu statická, doufal jsem ve větší prostor. Nesmím zapomenout ani na představitele Mikoláše (Jiří Mach), Alexandry (Hana Holišová) a Kristiána (Vojtěch Blahuta), přepvapilo mě, s jakou samozřejmostí a přirozeností se svých rolí zhostili.

Potěšující jistě je, že už si k inscenaci od premiéry můžete koupit CD s nejzásadnějšími písněmi, je moc povedené a stručné dojmy z jeho poslechu se zde také brzy objeví.

Teď už zbývá jen Markétě popřát dlouhou pouť na jevišti Hudební scény Městského divadla Brno a mnoho nadšených diváků.

Vladislav Vančura, Stanislav Moša, Petr Ulrych: Markéta Lazarová

David Kroča 1. prosinec -1 zdroj Český rozhlas Vltava

Městské divadlo v Brně, Hudební scéna

Jako poslední premiéru sezony uvedlo Městské divadlo v Brně poetickou hudební baladu Markéta Lazarová. Inscenace vznikla podle stejnojmenné předlohy Vladislava Vančury a stala se již pátým společným projektem režiséra a libretisty Stanislava Moši a skladatele Petra Ulrycha. Recenzi inscenace připravil náš brněnský spolupracovník David Kroča.

Román Vladislava Vančury Markéta Lazarová stále láká umělce k novým počinům. Filmová adaptace Františka Vláčila posunula laťku hodně vysoko, a tak úsilí o její přeskočení diváky vždy zajímá. Vysoké nároky je třeba mít i na inscenaci Markéty Lazarové v Městském divadle v Brně, zvláště když ji připravil špičkový inscenační tým v čele se zdejším principálem Stanislavem Mošou.

Inscenace je koncipována jako poetické představení, v němž dostává hlavní roli hudba. Mošovo libreto se proto soustřeďuje na klíčové dějové momenty, v nichž ovšem zůstává věrné textové předloze. Autor hudby Petr Ulrych se vrátil ke svému albu Příběh z roku 1986, oprášil jeho čísla a připsal také písně zcela nové. Hudba je silně rytmizovaná, v některých pasážích směřuje k rockovému projevu, jindy dokonce připomíná techno.

Na začátku přichází na jeviště loupežnická dcera Markéta jako nevinné děvčátko, jež žije především idealizovanými představami o světě, v závěru tu stojí těhotná vdova s dalším dítětem v náručí. Lidský život se otočí jako mávnutím kouzelného proutku - mimochodem postava proutkaře je jednou z hlavních figur nastudování. Částečně plní úlohu jakéhosi vančurovského vypravěče a glosátora, hlavně však jde o postavu se symbolickým významem. Příběh rámuje metafora koloběhu vody, který připomíná opakování lidského údělu. Animace v pozadí několikrát evokují obraz života jako rozvětvené řeky; když se Kozlíkovi loupežníci na jevišti utkají v boji s královskými vojáky, na projekčním plátně vidíme padat sněhové vločky.

Evokace zimní krajiny však - na rozdíl od filmu - není na divadle klíčová. V kostýmní výpravě Andrey Kučerové jde spíše o náznak a barevnou symboliku než o konkrétní časové určení. Se zjevnou stylizací pracuje i scéna Jaroslava Milfajta, kterou tvoří svislé pruhy látky, sloužící jako zmíněné projekční plátno.

Koncepce představení je do detailů promyšlená. Racionalita jí však mnohdy ubližuje, třeba když velí omezit herecké akce, jež mnohdy nemají daleko k pouhým oživlým obrazům. Dramatičnost paradoxně nepřichází z jeviště, ale z orchestřiště: půvabnou Ulrychovu hudbu hraje orchestr, jehož jádrem jsou členové skupiny Javory.

Pěvecky více než dvouhodinovému večeru dominují profesionální výkony sourozenců Ulrychových, jimiž připadla úloha dalších vypravěčů. Radka Coufalová-Vidláková v titulní roli s nimi dokázala držet krok. Nositelka Ceny Thálie za upynulý rok vytváří Markétu jako křehkou, leč rozhodnou bytost, která obětavě přijme úděl vykupitelky otcových hříchů.

Markéta Lazarová v Městském divadle Brno citlivé diváky určitě osloví. Herecký projev stojí tentokrát poněkud v pozadí, ale v okamžicích, kdy se protne s výtvarnými prostředky a s půvabnou hudbou Petra Ulrycha, působí baladický příběh o ceně lásky s velkou emocionální silou.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací