Červený a černý

Červený a černý

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra8. prosinec 2007
  • Délka představení2:30 hod.
  • Počet repríz14
  • Derniéra27. duben 2008

historický muzikál

Po úspěchu „Nany“, uvedené nedávno na Hudební scéně scéně MdB, a předtím samozřejmě nezapomenutelných inscenací stejných autorů „Balady pro banditu“ a „Pohádky máje“, dramatik Milan Uhde a skladatel Miloš Štědroň představí divákům začátkem sezóny zbrusu nový původní umělecký projekt: muzikálovou adaptaci slavného Stendhalova románu „Červený a černý“ (Le Rouge et le Noir, 1830). Milan Uhde pojímá známý příběh vzestupu a pádu syna tesaře Juliána Sorela, kterého si mnozí pamatují z neméně proslulého filmu s Gerardem Philipem v hlavní roli, odlišně. Propůjčuje mu silný přídech komičnosti a za hybatele děje volí Napoleonovy granátníky a jezuity. Melodickou osou příběhu je pro hudebního skladatele Miloše Štědroně Marseillaisa, skladba odrážející převratné změny ve Francii konce a první poloviny 19. století. Hlavním cílem umění je podle Stendhala „působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím“.

Věříme, že muzikál Červený a černý ve světové premiéře předních brněnských autorů a v režii „dvorního režiséra“ pražského Divadla Na Fidlovačce Juraje Deáka přinese toto dílo nový, originální umělecky mimořádný zážitek.

Autor

Režie

  • Juraj Deák

Asistent režie

  • Stano Slovák

Kostýmy

Dramaturg

  • Pavlína Hoggard

Scéna

  • David Bazika

Hudební nastudování

Choreografie

  • Lenka Dřímalová

Asistent choreografie

Hudební aranžmá a orchestrace

  • Leoš Kuba

Scénická projekce

Otec Dominik

Císař Napoleon

Pan de Renal

Představený jezuitského semináře

Pan de la Mol

Mathilde de la Mole

François-Marie Arouet Voltaire, filosof

Žalářník

Jezuita(é)

Voják(ci)

Dítě

Červený a černý

David Kroča 15. prosinec 2008 zdroj Český rozhlas Vltava

O stálé oblibě Stendhalova klasického románu svědčí řada filmových adaptací stejně jako hojná sekundární literatura. Muzikálová podoba příběhu ctižádostivého plebejce Juliena Sorela se v Brně hraje s podtitulem „porevoluční pop-opera“, čímž autoři dávají najevo, že o muzikál v pravém smyslu slova vlastně ani nejde.

Milan Uhde vtěsnal fabuli rozsáhlého dvojdílného románu do poměrně stručného libreta, které na ploše dvouhodinové inscenace jasně a přehledně provede hlavního hrdinu všemi podstatnými etapami jeho románového života. Na začátku je motivující rozhovor s Otcem Dominikem, který hrdinu vyzývá k následování Napoleonova vzoru, poté se Julien stává milencem starostovy manželky, zkouší kariéru v kněžském semináři, až nakonec vítězí i prohrává v nerovném vztahu s markýzovou dcerou. Když v závěru odchází na popraviště, zpívá však paradoxně jako vítěz: „Volám tě, smrti, aby sis mě vzala. / Mám proti tobě lék: ten sladký div, / že jsem měl ženu, co mě milovala.“

Uhde si pomohl k efektnímu vyznění adaptace také tím, že na jeviště přivádí řadu symbolických a mystických postav, jako např. Panna Maria s anděly, filozof Voltaire či samotný císař Napoleon. Právě postava Napoleona, kterou s lehkou nadsázkou ztvárňuje Jan Apolenář, patří mezi nejvděčnější prvky adaptace. Jako vševědoucí diváci jsme svědky rozhovorů, které s Napoleonem protagonista vede, zatímco ostatní postavy na jevišti slyší pouze Julienovy repliky, jež na Napoleonovo skryté našeptávání reagují. Hudba Miloše Štědroně je stejně rafinovaná jako text, pohrává si s různými hudebními žánry i motivy a ani na okamžik neukonejší posluchače vtíravým melodickým námětem. Mezi směsicí citátů, parafrází a ironických narážek pozorný divák rozpozná také melodii Marseillaisy, revoluční písně, která po vzoru napoleonských bojovníků žene hrdinu k novým činům.

Barevné symboliky, kterou odráží již název románu, hojně využívá kostýmní výprava Sylvy Hanákové. Černá barva se tu pojí nejčastěji s upjatými sutanami církevních představitelů a příslušníků jezuitského semináře, červená pak převládá na oblecích Napoleona a jeho granátníků, neboť je v inscenaci barvou armády, ale symbolizuje také krev, revoluci a nespoutané vášně. Barevné protiklady jsou patrné zvláště při scéně plesu, během níž vyniká také neotřelá choreografie Lenky Dřímalové.

Zatímco Milan Horský v úloze Otce Dominika pěvecky zaostává, mladý Jiří Mach v náročné roli Juliena zpívá sebejistě, čistě a s přesvědčivým výrazem. Pěveckou hvězdou reprízy, kterou jsem viděl, byla jednoznačně Jana Musilová jako paní de Renal, jíž navíc role Julienovy osudové ženy typově vyhovuje. Za pozornost ovšem stojí také výkon Martina Havelky, který z vedlejší postavy představeného v jezuitském semináři vytvořil výraznou a nepřehlédnutelnou figuru: pod maskou disciplinovaného rektora se totiž skrývá tajný bonapartista.

Pop-opera Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Červený a černý ukazuje velmi aktuální obraz kariéristy, který stoupá na společenském žebříčku paradoxně až k vlastní zkáze. Inscenace sice nepozve do divadla široké divácké masy, ale posunuje hranice brněnských muzikálových produkcí směrem k umělecky náročné podívané.

           

Hra Červený a černý dostala na startu motýlí křídla

Libor Kalina 15. leden 2008 zdroj Brněnský Metropolitan

Galavečer brněnského Metropolitanu

Za vším hledej ženu tvrdí známé francouzské přísloví. Snad všechny světové romány vyprávějí o tom, jak ženy ovlivňují nejen životy mužů, ale také celou společnost a její politiku. A o čem jiném by mělo být divadlo, než o silných příbězích a opravdových vztazích?
Jenomže, kde takovou látku dnes vzít, ve věku povrchních bulvárních novin, v časech, kdy jsou vztahy a city především relativizovány a vesměs materializovány.
Divadelním tvůrcům proto často nezbývá, než se vrátit do historie a v dějinách či literatuře hledat paralely k živé současnosti. To je také případ hry Červený a černý, kterou nastudoval soubor Hudebního divadla Brno a jejíž světová premiéra v prosinci minulého roku už zůstane spjata s Brněnským Metropolitanem, který se stal jejím více než pouhým mediálním partnerem.
Z řady svých oblíbených spisovatelů sáhl tentokrát dramatik Milan Uhde po románu Henryho Beyla-Stendhala Červený a černý. Stalo se tak po pobídce Stanislava Moši, ředitele Městského divadla Brno, aby se spolu s Milošem Štědroněm pokusili o další plodnou spolupráci. O novou a původní hru, která by navázala na úspěchy jejich předchozích muzikálů, počínaje slavnou provázkovskou inscenací Balady pro banditu až po Zolovu Nanu, uvedenou na první brněnské Hudební scéně před dvěma roky. „Pokud mi zdraví dá,“ slibuje Milan Uhde, „mám ve výhledu ‘vykrást’ ještě další z francouzských románů, konkrétně Flaubertovo Salambo. Zároveň však šilhám i po Rusech,“ zdůraznil úspěšný autor se skromností sobě vlastní, další velká lákavá témata, spojená velkými příběhy. „A to by v tom byl čert, aby se nedalo i něco z nich úspěšně převést na divadelní jeviště!“
Ještě před premiérou čelili oba tvůrci otázkám novinářů a lidí od médií. Dostalo se tak i na jejich vyznání současnému hudebnímu divadlu, které považují za jediné pravé lidové divadelní umění ve smyslu nejživější divácké reflexe. Na rozdíl od ostatních divadelních forem, které zůstávají poplatné časům svého vrcholného rozvoje a dnes nabízejí většinou už jen zakonzervovaný odlesk své slavnější éry. „Mám za to,“ míní Miloš Štědroň, „že moderní divadlo je dnes v pozici opery v 18. století, než se začala stávat uměním pro minoritní část posluchačů.“ Stejně jako ona však potřebuje silné a nosné téma, které současnost zdánlivě nenabízí. „Kde není vztah, není ani příběh,“ tvrdí dramatik Milan Uhde, a dodává: „Přátelství a vztahy se dnes vytrácejí. Všeobecně dostávají ‘na kabát’.“
Také pár let po Francouzské revoluci se na společenské a politické výsluní dostávali lidé, kteří posléze většinou ve svých funkcích neobstáli. Současnou „rotaci kádrů“ také považujeme za logický proces, vnímáme ji jako přirozený způsob výběru lídrů. Jenomže 19. století se od současnosti přes mnoho analogií také lišilo. Mimo jiné především v tom, že se člověk nestal společensky významnou figurou ze dne na den, jedinou dobře zinscenovanou volbou. Musel splňovat řadu závazných společenských podmínek. Přesto zná historie řadu „skokanů“, kterým se podařilo brát příčky společenského žebříčku po dvou i čtyřech naráz.
Vzhůru, stále vzhůru až k hořkému pádu - můžeme sledovat i na divadelních prknech osudy Juliena Sorela zásluhou zmíněných tvůrců, jež je třeba ještě doplnit přinejmenším o režiséra Juraje Deáka a samozřejmě také o herce a muzikanty. Můžeme se však zároveň zamýšlet i nad tím, zda je absurdnost volby hrdiny mezi slibnou kariérou
a osudovým vztahem nepravděpodobná pouze v dnešním, nebo i dobovém kontextu.
Vlastní divadelní představení, protože se jednalo o mimořádnost, kterou úplně první (světové) uvedení díla bezesporu je, se o přízeň svátečního publika na galavečeru Brněnského Metropolitanu dělilo ještě s dalšími událostmi. Dříve než se zvedla premiérová opona, vystoupili na jeviště hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek, ředitelka Jihomoravské hospodářské agentury Magda Slaninová, herec Petr Gazdík, herečka a patronka Jitka Čvančarová a předsedkyně sdružení DebRA ČR Magda Hrudková, která symbolicky převzala od sponzorů společenského večera šek na 25 000 korun ve prospěch pomoci lidem sužovaným onemocněním epidermolysis bullosa (EB). Nadace pomáhá řešit problémy nemocným, jejichž jemná kůže je kvůli genetické vadě tenká a zranitelná jako motýlí křídla, která jsou také jejím symbolem.
Pak již patřilo jeviště hercům. Poté, co skončila dramatizace událostí z Francie minulého století, dostaly se ke slovu také příběhy současné, které naplnily foyer nové scény Hudebního divadla Brno spolu s vybranými lahůdkami a výborným jihomoravským vínem.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací