Zemřel herec Jiří Tomek

30. 8. 2013

Městské divadlo Brno se zármutkem oznamuje, že nás ve čtvrtek 29. srpna navždy opustil dlouholetý člen MdB, dříve Divadla bratří Mrštíků, pan Jiří Tomek. Zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 82 let. Pietní rozloučení se uskuteční ve čtvrtek 5. září 2013 v 10:30 hodin na Činoherní scéně, obřad bude zahájen v 11:00 hodin. Tento akt a také následný obřad v síni na Jihlavské ulici v Brně ve 14:45 hod. bude přístupný divadelní i nejširší veřejnosti.

Městské divadlo Brno se zármutkem oznamuje,

že nás 29. srpna 2013 navždy opustil náš milý kolega

herec JIŘÍ TOMEK.

 

Jiří Tomek (17. 2. 1931 – 29. 8. 2013)

Neobyčejné herectví obyčejného člověka – tak zní název životopisného portrétu Jiřího Tomka z pera profesora Zdeňka Srny. Bonmot titulku vyjadřuje v kostce vše. Tajemství mimořádné herecké osobitosti Jiřího Tomka spočívalo v kouzlu, jímž vždycky dokázal získat důvěru diváka v opravdovost své herecké výpovědi. Tato neobyčejnost hluboko kořenila ve zkušenostech běžného, obyčejného života.

Narodil se 17. února 1931 v Třebíči. Třebíč byla Tomkovi pouze místem narození, dětství i mládí prožil v brněnských Židenicích, léta jeho uměleckých začátků, vyzrávání a posléze hereckého mistrovství byla spjata s brněnským divadelním a celým kulturním životem. Vystudoval herectví na Divadelní fakultě JAMU. Svou první profesionální sezónu (1953-1954) začal sice ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, odkud byl povolán k základní vojenské službě, ale hned po vojně na jaře 1956 stal se členem Divadla bratří Mrštíků a tomuto stánku Múz na Lidické ulici, od roku 1993 nesoucímu název Městské divadlo Brno, zůstal věrný plné půlstoletí, celou svou hereckou kariéru (s nepatrnou výjimkou jediné sezóny 1966-1967, kdy to zkusil napřed v pražském divadle E. F. Buriana a vzápětí v brněnské Mahenově činohře). Věrnost brněnskému prostředí vyplynula z vnitřního vztahu ke zdejšímu divadlu, k městu, v němž vyrůstal, k přátelům a v neposlední řadě k ideální ženě, kterou šťastně našel v herecké kolegyni Jiřině Prokšové. Přes nemalý zájem i příležitosti obětoval kus svého věhlasu i snadnější přístup k filmovým a televizním rolím a nevyměnil Brno za pražské centrum. Ani v průběhu času neztratil mladickou opravdovost, s níž ctil své kamarády: někdejší skaut vodního oddílu nezapomínal, jakou cenu má slib či čestné slovo.

Divadelní život přinesl Jiřímu Tomkovi na dvě stě padesát rolí, nebývale širokou paletu uměleckých úkolů a ve všech prokázal schopnost vyrovnat se s nimi osobitě, po svém. Leccos mu bylo bližší, s něčím se pral, ale nikdy neodvedl roli jen „levou rukou“, neodbyl ji. Nebyly to vždy velké či hlavní postavy, ale jakékoliv herecké úlohy dokázal plnit na neobyčejné úrovni. Měl talent od Boha, jak se říká, schopnost originální tvůrčí interpretace, a přitom byl pracant s pocitem odpovědnosti. Tomkova tvorba nesla základní rysy vycházející z jeho lidského charakteru i uměleckého vyznání člověka a herce. Základní tónina, v níž rezonoval, žil i tvořil, byla neokázalost, obyčejnost běžného občana. Je o něm známo, že měl bytostný odpor k dunění patosu i k ostentativním gestům, že nesnášel oslnivost jevištního čarování stejně jako lesk parád a konvencí společenských příležitostí. V jádru byl Jiří Tomek člověk velmi plachý a odtud pramenila jeho někdy ležérní neformálnost, zdánlivá nevýbojnost či nediplomatická přímočarost. Na rozdíl od některých kolegů svého povolání nemiloval herecký exhibicionismus, ono sebepředvádění jak na jevišti, tak i v osobním životě. Sám vždycky byl v tom pravém smyslu slova mužem z ulice, který na vlastní kůži důvěrně zná myšlení a cítění těch, kterým říkáme malí lidé. Právě toto hluboce prožité „plebejství“ bylo také základním úhlem jeho uměleckého pohledu, principem jeho osobnostního výkladu jakékoliv role. Jedno z tajemství hereckého mistrovství Jiřího Tomka bylo ukryto ve vnitřní spjatosti hlasového projevu s výrazem mimickým. S tím pak úzce souvisela i pozoruhodná, neobyčejná přesvědčivost, s níž uměl v každé své postavě – ať velké, nebo epizodní – vstoupit do psychiky a srdce diváka. V Tomkově herecké inteligenci a etice nebylo „malých rolí“ a jeho vědomí, že opravdovou kvalitu jevištního díla spoluurčují všichni jeho účastníci, bylo neobyčejně silné. Nebyl prosazující se hvězdou či sebestředným protagonistou (ač na to jeho talent a popularita měly nemalý nárok), vždy zůstával citlivým členem jevištního kolektivu. Rytířské heslo krále Jana Lucemburského „Ich dien“ si doplnil na „Sloužím divadlu“ a dodržoval ho poctivě.

Velice záhy po nástupu k „Mrštíkům“ se ukázalo, že doménou mladého herce nebudou role milovníků, do nichž byl zprvu obsazován, nýbrž polohy komediální. V komických partech se stále výrazněji uplatňovala jeho herecká bezprostřednost, schopnost postihnout člověčinu muže z ulice právě tak jako jemný smysl pro humor. Ryzí komediantství Tomkovo ponejprv publikum i kritiku zaujalo ve výtečné charakterizaci sluhy Thulia v Lope de Vegově hře Taneční mistr (1957); ještě téhož roku předložil herec vizitku svých skutečných kvalit v noblesní, jakoby nesměle komediální kreaci Flicota, venkovana v uniformě Bréalových Husarů. Stvrdil je pak rolí Faráře v satirické Gyárfásově veselohře Nanebevzetí plukovníka Heiliga (1959), a v plné míře prokázal postavou zapomenutého, zanedbaného čertovského tvora Trepifajksla z Drdových Dalskabátů (1960), která se stala jakýmsi milníkem: od ní na dlouho vedla silná, i osobním tíhnutím herce preferovaná, komická linie Tomkovy tvorby. Souviselo to i s hercovým obdivem k umění Jana Wericha, jehož herecké party Tomek vždy výsostně po svém naplňoval ve všech hrách, které se z dílny Osvobozeného divadla objevovaly na repertoáru „Mrštíků“: Kat a blázen (1964 a 1984), Golem (1966), Balada z hadrů (1978), Slaměný klobouk (1980), Nebe na zemi (1982), Osel a stín (1988)… Múzické nadání Jiřího Tomka (schopnost zpívat, dobré pohybové dispozice, ovládání hudebních nástrojů) předurčilo, aby se stal protagonistou komediálně muzikálního zaměření režiséra Richarda Mihuly, které směřovalo od kusů se zpěvy a tanci přes „rakousko-uherská šou“ až po pravidelná uvádění her muzikálového typu. V jedné z divácky nejoblíbenějších inscenací v historii DBM, v Nestroyově komedii Lumpacivagabundus (1969), dosáhl Tomek – v trojlístku chasníků s Jaroslavem Kunešem a Stanislavem Zindulkou – dalšího z vrcholů svého herectví té doby: jako Švec Knejp podal důkaz svého nesentimentálně věcného humoru, kořeněného životní hořkostí, a to v ostrém hereckém střihu, jímž obracel do hlediště rozličné polohy své role. S úspěchem pak hrál přední role v muzikálech Jimmi Shine (Michael Leon; 1972), Nejkrásnější válka (Damianos; 1972), Dva šlechtici veronští (Vévoda milánský; 1975), Muž z kraje La Mancha (Sancho Panza; 1977), Chicago (Amos Hart; 1978), Třígrošová opera (Peachem; 1979), Pipin (Karel Veliký; 1981), Žena roku (Gérald; 1987) aj. Nicméně to nejvlastnější umělecké jádro, obestřené obalem různého druhu hravého herectví, spočívalo v jeho jemném smyslu pro bohatost sféry – obvykle, a nepřesně – nazývané charakterní. Úloha Obyčejného člověka v Boltově dramatu Člověk pro všechny časy (1964) jako by byla napsána přímo jemu „na tělo“. Ale skutečný herecký koncert rozehrál coby malý perfidní cynik Magis v chytré Marceauově komedii Vajíčko (1965). Památnými se stala Tomkova ztvárnění Jindřicha Plantageneta v Anouilhově Becketovi (1970) či Richarda Egliho v Dürrenmattově Franku V. (1971). Od počátku sedmdesátých let platil Jiří Tomek v DBM za všestranně využitelného herce, za jednu z nemnoha osobností, na nichž bylo možno stavět repertoár. Nejlépe se mu však dařilo tam, kde měl prostor uplatnit svou optiku muže z ulice, tedy člověčinu jako pohled z hloubky lidské obyčejnosti, a jejím prostřednictvím velmi srozumitelně a naprosto pravdivě uměl své herecké postavy vyložit. Byl to netoliko Starosta z Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy (1973), moudrý a nade vše lidský Strýc Sokrates z Nezvalových Milenců v kiosku (1974), Doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci (1975), herec Bendl z Daňkova dramatu Válka vypukne po přestávce (1976), trenér Radek z jiné Daňkovy hry Střelec (1978), Melichar z Langerovy Dvaasedmdesátky (1979) a desítky dalších, ale najmě Tartuffe (1980) z Molièrovy stejnojmenné komedie. Tartuffe byl tak trochu předčasným vyvrcholením hereckého umu Jiřího Tomka: žádné obligátní zosobnění samotného zla a pragmatického pokrytectví lepšího původu či podvodníka velkého stylu, nýbrž ztvárnění malého, nanejvýš důvěrně známého, a o to víc nebezpečného asociálního „darebáčka“. Galerii Tomkových hereckých výkonů následně umocnila originální pojetí Plautova Lišáka Pseudola (1986), Holbergova Jeppeho z vršku (1990), trojice postav sluhů božích – zavilého Zachara z Boučkovy Noci pastýřů (1985), moudrého Kněze Kandelakiho ze Zákonů věčnosti Nodara Dumbadzeho (1986), anebo prohnaného a za peníze všeho schopného mnicha Timoteje z Macchiavelliho Mandragory (1991) atd. Z posledního desetiletí Tomkova účinkování na scéně Městského divadla Brno připomeňme zosobnění vysloužilého kaprála Ferraillona z Feydeauovy frašky Brouk v hlavě (1996), titulní postavy z komedie Alaina Reynauda-Fourtona Monsieur Amédée (1997), Hraběte Rosenberga-Orsiniho z Shafferova dramatu Amadeus (1998), Vosmibratova z Ostrovského Lesa (1998), Plukovníka Jana Špičky (1999) v Mošově adaptaci muzikálu My Fair Lady (ze Zelňáku), Herše Lejbla Wolfa v muzikálu Stanislava Moši a Petra Ulrycha Koločava (2001), nebo znamenité výkony v úloze Setha Beckwitha v inscenaci O´Neillova dramatu Smutek sluší Elektře (2002) a v roli Důstojného pána Chasublea z Wildeovy komedie Jak je důležité míti Filipa (2003). Poslední jevištní postavou, kterou Jiří Tomek ztvárnil, byl Melvil, domácí učitel skotské královny, v inscenaci Schillerovy tragédie Marie Stuartovna (2006). Pak s pokorou jemu vlastní uznal, že choroba, která jej napadla, mu už nedovoluje, aby se důstojně zhostil dalších hereckých úkolů.

Pamětihodné stopy zanechal Jiří Tomek i na poli rozhlasu, televize, filmu, dabingu či pedagogiky. Z bezmála sedmdesáti televizních a filmových titulů s Tomkovou hereckou účastí vzpomeňme alespoň Skalského a Procházkova Anděla blažené smrti (1965), Horanovo televizní zpracování směšné lásky Milana Kundery Já truchlivý bůh (1967), hororově laděný povídkový film Pražské noci (1968) v režii Miloše Makovce, Jiřího Brdečky a Evalda Schorma, televizní válečné drama Brána k domovu (1975) Jozefa Medveďa, Romaneto (1980) a Dostih (1981) režiséra Jaroslava Soukupa, Olmerovu komedii Jako jed (1985) či psychologický snímek Fera Feniče Zvláštní bytosti (1990). Vpravdě nezapomenutelným se stalo Tomkovo zosobnění jednoho z vykutáleného tria kolektivizátorů v legendárním filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobři rodáci (1968). Pokud jde o umění dabingu, propůjčil hlas namátkou Jamesi Coburnovi, Jeanu-Paulu Belmondovi, Mickey Rooneymu, Dannymu DeVito, Laurenci Olivierovi, Richardu Burtonovi, Jasonu Robardsovi, Fredu Astaireovi, Spenceru Tracymu, Davidu Hemmingsovi, Anthony Quinnovi, Williamu Conradovi (pamatujete televizní seriál Jake a tlusťoch?) a mnoha dalším. Roku 1998 byl po zásluze odměněn Cenou Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. V roce 1986 se vrátil na svou Alma Mater jako pedagog: patnáct let pak zasvěcoval posluchače brněnské JAMU do tajů i do řemesla herectví. Nicméně: vedle rozsáhlé aktivity v rozhlase, televizi a ve filmu zůstával herec Jiří Tomek především věrným služebníkem Thálie i svého mateřského divadla. Nebylo pro něj „malých rolí“ a nebylo mu zatěžko, třeba jen ve zkratce, vyjadřovat lidské slzy a smích. Dlouhá léta stál spravedlivě na pozici prvního herce svého Městského divadla Brno.

Odešel pan Herec a divadelní Múzy pláčou. Pláčeme i my, kteří jsme měli tu radost a čest být alespoň po jistý čas nablízku jeho hereckému mistrovství. Ty slzy nejsou ovšem výrazem slabosti, nýbrž obdivu a lásky. 

 

 

Zpět

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací