Pavel Blatný patří k nejznámějším brněnským hudebním skladatelům. Zanedlouho oslaví pětasedmdesáté narozeniny, ale stále skládá. „Vždycky o něčem řeknu, že je to má poslední skladba a pak stejně něco dalšího napíšu,“ směje se. Během rozhovoru neváhá vyskočit a předvádět mi, jakým způsobem chodil Leoš Janáček, nebo začne zpívat melodii z muzikálu. Jeho tvorba zahrnuje přes pět set děl různých žánrů – scénickou hudbu pro divadlo, film i rozhlas, orchestrální a komorní skladby. Patří mezi nejznámější světové představitele třetího proudu – syntézu jazzu a klasické hudby. V roce 1999 získal Cenu města Brna za přínos české hudbě a v Neapoli ocenění za přínos hudbě evropské - Anfiteatro d’argento.
Jaký je rozdíl v přístupu k vážné hudbě v Praze a v Brně?
V Praze je přece jenom zájem o vážnou hudbu větší, když porovnám počet akcí, které tam jsou pořádány. Samozřejmě, je tam spousta cizinců, ale na koncerty chodí hlavně Pražané. Brno je v tomto přece jenom trochu zdrženlivější.
A když srovnáte Českou republiku a svět?
Největší rozdíl je v přijetí hudby. Ve světě diváci nadšeně přijímají i soudobou vážnou hudbu, tady je publikum spíš tradičnější. Němci, Rakušané či Američané jsou k moderním směrům daleko vstřícnější a opravdu reagují. Křičí „bravo“ nebo bučí, když se jim něco nelíbí. S tím se u nás nesetkáte. Hodně se tleská, ale takové to nadšení pro hudbu Čechům chybí.
Takže vám nevadí, když se v divadle křičí nebo píská?
Ne, to rozhodně ne. Ať se křičí, dupe i hvízdá. I když to si někdy nejsem jist, jestli je to kladná nebo záporná reakce. (smích)
Umíte zpívat?
Ne, nikdy jsem nikde nezpíval ani jsem nebyl členem žádného sboru. Ale samozřejmě musím být jako autor schopen orchestru nebo zpěvákovi předzpívat, jak má třeba nějaká melodie vypadat.
Jak jste se dostal k hudbě?
Pocházím z hudební rodiny. Má matka se učila u Jaroslava Kvapila hrát na piano a otec, hudební skladatel, byl zase žák samotného Leoše Janáčka. Rodiče se seznámili právě díky otcově skladbě, kterou si na svůj koncert matka zařadila jako novinku. Je tedy logické, že jsem už někdy v pěti letech začal hrát na klavír.
A kdy jste napsal svou první skladbu?
Skládat jsem začal už v dětství. Svoji první skladbu jsem složil, když mi bylo asi sedm let. Byla to lidová píseň Tráva zelená, zpracoval jsem na ni takové malé dětské variace pro housle a klavír. Otec totiž tenkrát komponoval houslovou sonátu, tak jsem se inspiroval.
Takže jste nebyl rodiči do hudby nucen?
To rozhodně ne, mě naopak nebavilo vše ostatní. Jenže v naší rodině byla tendence, abych se hudbě věnoval spíš bokem a abych měl nějakou „pořádnou“ profesi. Chtěl jsem být původně právníkem, stejně jako byl můj strýc Lev Blatný, později známý brněnský dramatik. Ale když jsem pak za komunismu viděl, jak jsou právníci s klasickým vzděláním nepohodlní a musejí dělat manuální práci, představa právníka se přede mnou rozplynula.
A tak jste šel studovat hudbu...
Tenkrát bylo zakázáno studovat dvě vysoké školy současně, tak jsem šel studovat hudební vědu a vedle toho konzervatoř. Tam byla skladba, dirigování i klavír na velmi vysoké úrovni.
Kdo vás během vašeho studia nejvíc
ovlivnil?
Klíčový pro mě byl skladatel Pavel Bořkovec, u kterého jsem se učil soukromě. To byla pro nás špička hned za Bohuslavem Martinů.
Pak jste šel studovat do USA, jak jste se k tomu dostal?
To už jsem byl zralý skladatel, bylo mi skoro čtyřicet a už jsem vlastně neměl co studovat. Ale patřil jsem mezi hlavní evropské představitele třetího proudu, což je syntéza jazzu a vážné hudby. Moje skladby se hrály často i v Americe, a tak jsem dostal stipendium a možnost studovat jazz na Berklee School v Bostonu.
Nechtěl jste tam zůstat?
Takových možností jsem měl víc, často jsem vyjížděl do zahraničí, v šedesátých letech dokonce i dvakrát či třikrát za měsíc. Ale nikdy jsem nebyl schopen překročit hranice a říct si: „A teď tady zůstanu.“ Opustit svoji rodinu, zázemí, známé, začínat znovu…V srpnu v šedesátém osmém jsme dokonce s celou rodinou byli ve Švýcarsku. Ale ani nás nenapadlo tam zůstat. Ostatní z Československa utíkali a my se vraceli.
A nebylo by pro vaši kariéru lepší, kdybyste žil aspoň v Praze?
To by jistě bylo, ale jen pro mou pozici tady v Čechách. Pro mou pozici venku by to bylo absolutně bezpředmětné. Tam si mě lidé pletou s Rusem, Jugoslávcem, Polákem… Jednou jsem se bavil s Italkou, která mi říkala: „Jé, já mám českou hudbu ráda! Mám doma desky Janáčka i Martinů.“ To řekla úplně přesně, ale pak dodala: „Já k vám do Budapeště jezdím každý rok!“ Tak to vidíte. Vnímají, že jste z východu, ale jestli jste z Brna nebo Prahy je všem jedno.
U nás jste se proslavil svými kantátami na balady Karla Jaromíra Erbena. Chvíli jste dokonce používal pseudonym Pavel Erben Blatný... Čím vás Erben tak fascinoval?
To už si lidi mysleli, že mi opravdu kape na maják. Mě Erben zaujal už v dětství, když mi babička předčítala Kytici. Fascinovala mě hlavně Vrba, už v těch sedmi letech jsem ji chtěl zhudebnit. Ale dlouho trvalo, než jsem to opravdu udělal. V šedesátých letech jsem skládal avantgardu, třetí proud a k tomu se Vrba absolutně nehodila. Až v osmdesátých letech se část avantgardistů vrátila k tradiční hudbě. Dokonce i Penderecki, který předtím nechal bušit železem do kolejnic, najednou napsal operu, která jako by Wagnerovi z oka vypadla. Tehdy jsem začal přemýšlet, že je možná čas se konečně na Erbena vrhnout. Do toho mi umíral otec a já jsem věděl, že jsem mu za život svou avantgardou moc velkou radost neudělal. Tak jsem tu Vrbu napsal pro něj. No a protože to mělo velký ohlas, tak jsem Erbena komponoval dál.
Už jste zmínil, že vašeho otce učil Leoš Janáček. Co vám o něm vyprávěl?
Že to byl nesnesitelný člověk! (smích) Otec u něj studoval a pak mu dělal asistenta. To byla velká čest, ale otec vydržel u Janáčka jen rok. Janáček prý byl hrozně náladový. Ale to byla asi ta jeho genialita. Po žácích chtěl, aby hned reagovali. Když viděl, že jim to tak rychle nejde, zařval „fuj, stádo!“, nasadil si klobouk, odešel a dva dny neučil. Ale on to neměl lehké. Moc dobře věděl, že to, co dělá, je něco. A když už mu dokonce i někteří jeho žáci radili, aby psal jinak, tak to pochopitelně snášel velice těžce.
Je podle vás Janáčkovo dílo dneska dostatečně doceněno?
V odborných kruzích je jeho dílo doceněno stoprocentně. Spíš jde o přízeň publika. V poslední době zájem o Janáčka trochu opadl. Vždyť v Janáčkově divadle by měl být Janáček na repertoáru permanentně, ale zájem diváků je bohužel minimální.
Hodně jste se v životě věnoval scénické hudbě. Psal jste i hudbu pro Divadlo bratří Mrštíků.
Ano, pro Mrštíky jsem měl tu čest udělat za život tři muzikály. První byl muzikál Válka s mloky, který na motivy Čapkovy hry napsal Jiří R. Pick. Spolu s orchestrem Erika Knirsche, který na pódiu živě hrál, bylo jeho jméno zárukou opravdové kvality. Na tuhle práci vzpomínám velice rád. Krásně tam zpívala Dagmar Pistorová, Jaroslav Dufek, Jiří Tomek... Až jsem žasl, jak tito činoherní herci krásně zpívají.
Pak jste spolupracoval i s jedním ze zakladatelů Mrštíků, Milanem Páskem...
S Milanem Páskem jsem spolupracoval na těch dalších dvou muzikálech. Na konci šedesátých let to byla Aprílová komedie, to byl vlastně Večer tříkrálový. Využili jsme původních Shakespearových veršů v překladu Václava Renče, přímo na ty jsem skládal hudbu. A na začátku sedmdesátých let jsem pro Páska psal hudbu pro Irkutskou historii, hru Alexeje Arbuzova.
Pracoval jste i pro jiná divadla?
Jistě, největší muzikál jsem dělal pro tehdejší Státní, dnešní Mahenovo divadlo. Byl to muzikál Černošský Pán Bůh a proroci. To je původní anglická hra, kterou jsme společně s režisérem Hajdou upravili na muzikál a slavili jsme s ním úspěch po celé republice. Nejlépe to pak odehráli v divadle Komedie, kde hlavní roli ztvárnil profík Josef Zíma.
Liší se dnešní muzikál a muzikál ze
sedmdesátých let?
Dneska je to úplně jiné než tenkrát. Teď je v divadle všechno elektrifikované. Neříkám, že dřív nezpívali zpěváci na mikrofon, bez něj to dokáže jen operní pěvec, ale orchestr zesilovaný nebyl. Dneska před tím zvukem utečete na chodbu, přestože třeba hrají jen dva tři muzikanti. Tehdy bylo provedení velkého jazzového orchestru paradoxně komornější než dnes, když hraje muzikantů daleko méně.
Už nemáte chuť napsat si scénickou hudbu pro divadlo?
I bych měl, ale myslím si, že už je to pro jinou generaci. Já, abych řekl pravdu, už nemám chuť psát žádnou hudbu. Vždyť má hudební kariéra trvá více než pětapadesát let. Tak jsem si řekl, že už to stačí a nebudu dělat nic. Už si chci psát jen svoje fejetony. Ale znáte to, vždycky o něčem řeknu, že je to má poslední skladba a pak stejně něco dalšího napíšu. (smích)
Opravdu tedy nelitujete toho, že jste možná mohl udělat velkou kariéru ve světě?
Ne, já jsem spokojený. Víte, kdybych tenkrát odjel, tak bych nikdy nenapsal ty svoje Erbeniády a ty pro mě byly zlomové. Vím, že kdybych žil někde jinde, nikdy bych tuhle krásnou českou látku nezpracoval.
Na závěr bych chtěla vzpomenout vašeho bratrance Ivana Blatného, slavného brněnského básníka. Které jeho verše máte nejraději?
Ivanovy verše miluji všechny, už jako chlapec jsem zhudebnil Tento večer. Po jeho smrti to bylo hned třikrát. Pomocnou školu v Bixley a Stará sídliště jako písňové cykly, pro dětský sbor pak Ivan Blatný dětem. Tak aspoň pár veršů, které jsem zhudebnil:
Na starém hřbitově, když se už rozednívá,
na starém hřbitově, kde kvete bílý hloh,
na starém hřbitově, kde zkřehlý pták se skrývá,
tam bych šel, ještě tam, tam bych šel, kdybych moh!
Děkuji za přednes i za rozhovor.
Bára Rácová - 27. 2. 2006
