Mladodramatický soprán. Takto půvabně nazývaným hlasem vládne Magda Vitková, která se stala zatím poslední posilou operetního souboru MdB. A tento příjemný soprán ji charakterizuje i při běžné konverzaci, plné dramatických a tedy vzrušujících postřehů, včetně všudypřítomného mladistvého temperamentu.
Po absolvování JAMU loni v červnu vstoupila do divadelního světa tím, že udělala konkurs na Krásnou Helenu. Od té doby stihla také roli ve Veselé vdově a vystoupení k poctě Oskara Nedbala. Původně ale vystudovala Pedagogickou fakultu, obor hudební výchova a sbormistrovství. Na fakultu ji přivedlo to, že od dětství hrála na klavír. Jeden čas se také hodně věnovala baletu, když ale na baletku příliš vyrostla, opět převážil klavír a nějak z toho vyplynulo studium na PF.
Ale jak se nakonec stane z paní učitelky zpěvačka?
Magda Vitková: Po ukončení školy jsem si chtěla doplnit vzdělání a přihlásila jsem se ke krátkému pěveckému kurzu. A na něm mně pan profesor řekl, že mám určitý talent, který bych mohla využít jako zpěvačka. Učinila jsem tedy úspěšný pokus o přijetí na JAMU. V dětství jsem se zajímala o opery jen jako normální divák, když jsme občas jezdili z Vyškova na nějaká představení. Na klavír jsem hrála běžné věci, ale jinak jsem schopna zahrát téměř cokoliv, nejsem ovšem žádnou famózní klavíristkou. Mám tak ale výhodu např. při dirigování sboru, kdy je nutné číst velmi rychle z listu, doma si vezmu klavírní partituru a zahraju si podklad toho, co bude hrát orchestr. Klavírní průprava mi zajisté přišla vhod i během studia na JAMU.
DOK.: Jaká byla vaše první divadelní premiéra?
MV: Krásnou Helenou jsem dokonce absolvovala. Měla jsem velký strach, jak zvládnu zpívat, hrát i mluvit, a bála jsem se, že to nesvedu. Překvapilo mě ale, že jsem trému neměla, jak jsem předstoupila před obecenstvo, byla jsem klidná. To, že jsem viděla spoustu dobře naladěných diváků, kteří se přišli do divadla potěšit, to mě nějak trémy zbavilo. A zážitek to byl velký, nedá se to srovnat se školními představeními v divadle Barka, kde bylo vše v malém měřítku. Přišli i rodiče a hlavně maminka měla strach, jestli budu vše umět. Potom byla ale velice spokojená /smích/.
DOK.: Už jste nastudovala i Veselou vdovu, do nové budovy MdB tedy v žádném případě už nevstoupíte jako nezkušená členka souboru. Těšíte se?
MV: Určitě, budou tam mnohem větší možnosti. I pokud jde o velmi důležité manažerské vedení. A mne osobně se nostalgie z opuštění Mahenky zase tolik nedotýká, neboť jsem tam byla jen krátce. Přála bych si dobré režiséry. Opereta vyžaduje správnou míru všeho. Je to pohádka pro lidi, kteři se chtějí pobavit, odpočinout si od běžných starostí. Krásná výprava, tanec, i zpěv - to je třeba sladit, což bývá obtížné, nesouhlasím se zjednodušeným tvrzením - operetu umí udělat každý, to určitě není pravda. Klasická opereta je stejně obtížná jako opera, mívá podobný počet zpívaných árií. Někdy se možná v dnešní operetě trochu zapomíná na to, že některé věci by měli dělat jen klasicky školení pěvci. Pokud ne, bývá to znát.
DOK.: Je pravda, že si někdo občas odskočí jinam. Ale na druhé straně, nelákalo také vás někdy něco jiného, třeba muzikál?
MV: Musela bych si to vyzkoušet, na různých koncertech jsem občas muzikálové melodie zpívala a byla jsem i chválena, zpěv je ovšem jen jednou jeho částí. Já se ale zatím věnuji hlavně zpěvu klasickému. A také si myslím, že trochu by se to mohlo "bít", přece jen jsou tam technicky určité rozdíly, je to jiný druh zpěvu, blíží se to populáru, jedná se už spíše o zpěv přirozený, i když technika je tam také důležitá. Ale je to prostě jiné, nehledě na to, že kvalita muzikálových zpěváků v MdB je proslulá. A tak bude asi lepší, když zůstanu u toho, co mi jde nejlépe.
DOK.: Je vidět, že žánry a všechny nuance vnímáte velmi dobře, a co je hlavní, dovedete si vše vyhodnotit i vzhledem k vlastním uměleckým aktivitám. Sledujete činnost jiných herců a zpěváků i tak, že chodíte do divadla jako divačka?
MV: Chodívala jsem často, ale nyní, co mám dvě zaměstnání - odpoledne totiž ještě učím na základní umělecké škole, dopoledne se zkouší a večer bývá představení, tak mnohdy opravdu nestíhám. A mrzí mě to. Takže se mi podaří jen podívat se na kolegy ve stejném představení a to bývá vše.
DOK.: To mě zaujalo, podívat se na kolegy. Jaké jsou mezi vámi vztahy, říkáte si upřímný názor na to, jak se navzájem vidíte? A přijmete ho? Nakonec, možná od kamarádky se něco snese "lehčeji" než od režiséra. Na druhé straně jste ale přece jen konkurenty...
MV: Jak to jen vyjádřit - s někým, kdo je vstřícný, a v našem souboru jsou takoví lidé, s tím si můžu říct všechno. Ale když někdo jen hostuje a dobře ho neznám, to opravdu nevím, jestli by přijal nějaký můj názor či připomínku. Navíc když sama nejsem natolik zkušená, abych mohla někoho poučovat. Nazvala bych to výměnou postřehů v kamarádské rovině. Když dělám stejnou roli s někým, kdo mě bere, tak si to dovolím, ale současně jsem velmi ráda, když se dozvím připomínky ke svému výkonu. Vždy je bezvadné, když vám někdo svůj názor řekne, ať už jakýkoliv.
DOK.: Setkala jste se s alternacemi už na JAMU?
MV: Jistě, a tam jsem měla štěstí, v ročníku jsme byli výbornou partou, scházíme se dodnes. Říkali jsme si navzájem opravdu vše.
DOK.: Přiznám se, že se zaujetím sleduji v rozhovorech odpovědi týkající se alternujících herců. Míra diplomacie bývá někdy obrovská - jen aby si někdo náhodou nepomyslel, že bych snad mohl milovat svého alternujícího kolegu méně než sebe. Jistá řevnivost je podporována i zavedeným uváděním alternací v programech. To " herec xx NEBO yy " mi připadá poněkud nepatřičné. Trochu jako peníze nebo život. Možná, že by byla příhodnější spojka a. Proč ne třeba Magda Vitková a Andrea Priechodská v roli Valencienne, použijeme-li příklad z aktuální Veselé vdovy? Nebylo by lepší herce spojovat než rozdělovat? A co tak role při premiéře třeba losovat? Do jaké míry spolu vůbec alternující herci přicházejí do styku?
MV: Určitě na zkouškách, např. u "Vdovy" jsme nejdříve zkoušeli všichni, a až později se to rozdělilo na ta dvě obsazení, aby si lidé na sebe zvykli, aby mezi nimi vznikl divadelní vztah. Přece jen každý partner hraje trochu jinak. Někdy se to ovšem dost promíchá, podle toho, jak má kdo čas.
DOK.: To rád slyším, že existuje spolupráce. Můžete se něčemu přiučit i během představení od zkušenějších kolegů?
MV: Určitě, někdy mi řeknou, že jsem zase něco vylepšila, a jsem tomu moc ráda. Třeba Hanička Horká, ta je báječná, moc mi pomohla a poradila, nebo Míla Čížek, to jsou lidé, kteří nezištně přijdou s radou.
DOK.: A na druhé straně: s nějakou, řekněme přezíravostí, jste se setkala?
MV: Přezíravostí bych to asi nenazvala, jsou ale lidé, kteří, si myslím, by neměli všem radit. A pracují především sami na sobě, tak bych to řekla. Někdo to bere z pohledu, aby bylo celé představení dobré a i proto se snaží poradit mladším kolegům. A pro někoho je prestiží jen to, aby byl sám nejlepší, a tak se věnuje jen sobě.
DOK.: Petr Gazdík rád, a jistě oprávněně, zdůrazňuje souhru a týmovou práci muzikálového souboru MdB. Je jasné, že podle toho vypadá i výsledek, na rozdíl od herců, kteří se vidí poprvé až při konkurzu.
MV: Myslím, že i na Veselé vdově byla skvělá parta. I když tam bylo hodně hostů, byli příjemní, velmi rychle se začlenili, bylo to dobré.
DOK.: A co říkáte jako zpěvačka na hostujícího dirigenta Caspara Richtera?
MV: Myslím, že jsme si celkem porozuměli. Hodně mně pomohlo to, že jsem vystudovaným sbormistrem. A tak mi nedělá problém přizpůsobit se požadavkům naprosté přesnosti a perfektnosti. C. Richter je bezesporu vynikající muzikant, jen mi trošku vadí, že dává přednost orchestru před zpěváky, což je o něm známo. Myslím si, že když je zpěvák na jevišti, měl by být podbarven orchestrem, a ne aby tomu bylo naopak. Ale je pravda, že s tou pověstnou německou precizností vypracoval orchestr po všech stránkách, byli sehraní, přesní, vytáhl každý nástroj, který měl nějaké sólo, v tom smyslu tam bylo opravdu vše. Ovšem nad tím vším stojí jediný člověk, který, když to řeknu úplně laicky, musí všechny muzikanty překřičet. Zpěvák prostě musí být slyšet, musí mu být rozumět. A to snad trošičku tentokrát chybělo. Není to žádné tajemství, tento názor se objevil ve všech kritikách, stejně jako na druhé straně fakt, že orchestr působil fantasticky sehraným dojmem.
DOK.: Učila jste se angličtinu a italštinu, těchto znalostí by se při působení ve světě dalo využít.
MV: Přemýšlela jsem nad tím, ale po pravdě, raději bych měla dobrou pozici u nás. Angažmá v zahraničí je báječná věc, už se ale asi nestíhá nic dalšího. Žádná rodina a další zájmy, celý svůj život musíte podřídit zpěvu. Je to potom řehole. I při pouhém hostování jste třeba 14 dní jen na hotelu, je to oběť. Proto mě vždy lákalo být v jednom divadle, dělat pěkné role i na úkor toho, že se světovou hvězdou nestanu. Tím nechci říct, že bych se jí pří výjezdu snad mohla stát.
DOK.: Jak se díváte na Magdalenu Koženou a Dagmar Peckovou, které se venku prosadily?
MV.: Ještě bych k nim přiřadila Evu Urbanovou, která byla myslím z našich novodobých pěvkyň v zahraničí úspěšná jako první. Jsou to všechno báječné ženské, k tomu není co jiného dodat. Ale jejich příběh odráží moje slova, musely obětovat celý svůj život, podřídit kariéře vše už od mládí. A vedle talentu musí být i trochu štěstí na dobrého manažera, který zajišťuje možnosti předzpívání v divadlech, kdy vy už jen přijdete a ukážete, co umíte. To bych si sama těžko mohla zařizovat, možná ano, ale stálo by mě to příliš času a úsilí. A zvláště dnes je pro nějakou úspěšnou kariéru schopný manažer nezbytný, jinak se to snad už ani nedělá. Není to jako dříve, kdy si ředitelé chodili zpěváky poslechnout a vybrat do divadel. Dnes se jim musíte nabídnout sám, nebo prostřednictvím manažera. Případně ještě využít burzy zpěváků.
DOK.: Ta burza mě zaujala. Že se trejdují hokejisté v NHL, to je známo. Ale u zpěváků bych to nečekal. A zájem je velký?
MV: Ano, může tam přijít totiž kdokoliv. Nemusí mít nic vystudovaného, nebo být ještě na konzervatoři a chtít si jen něco zkusit. Nebo někdo už z JAMU by rád s něčím začal. I já bych ráda získala ještě nějakou roli jinde. A je pro mne jednodušší jet na burzu než objíždět spoustu divadel. Ale stejně tak se může stát, že tam žádný ředitel nebude, a vy tam budete jen tak. I to se stává. Ale aspoň si každý vyzkouší, jaké to je zazpívat si ve státní opeře. A je pravda, že jeden nikdy neví, kdy se může nějaká šance objevit. Na rozdíl od obrovské akce Česko hledá superstar, my máme zase takovou burzu, ze které vychází hvězdy nepoměrně menší.
DOK.: Opravdu se i teď zúčastníte burzy s tím, že byste získala nějakou roli i mimo MdB? Není to střet zájmů?
MV: Určitě není. Poté, co jsme přešli k MdB, tak se vše poněkud zpomalilo, což je logické, a bude to trvat nejméně do otevření nové budovy. A myslím, že je i dobré, když člen souboru zkouší dělat i někde jinde, získá další zkušenosti, a pokud je dobrý, může pomáhat i renomé své mateřské scény.
DOK.: Na "Superstar" jste se v televizi dívala?
MV: Jeden díl, co jsem viděla, mě zaujal. Byla jsem téměř v bezvědomí z toho, co vše je možné. Jak si někdo myslí, že snad umí zpívat a považuje zpívání za tak jednoduchou věc. A ještě se ani neuráčí naučit se text. Málokdo vidí tu obrovskou práci za zdánlivě lehkým zpěvem.
DOK.: A poslechnete si sama něco z populární hudby?
MV: Nemám nějaký zvláštní zájem, musím použít otřepaného termínu - mám ráda dobrou hudbu. Myslím si, že jsem schopna vycítit kvalitu a poznat rádoby písničky, to hned rádio vypínám. Ale nějak vyhraněná nejsem, což je asi dáno i tím, že jsem prošla už tolik různých oborů, že to snad ani není možné.
DOK.: A co vaše hra na klavír, zkoušíte si vyťukat třeba vlastní melodii?
MV: To ne, na to musí být talent. Ten mají skladatelé, na to já buňky rozhodně nemám. Možná jsem schopna vymyslet nějaký úplně lehounký motiv, to ale nestojí za zmínku, když spousta dalších lidí je schopna dělat tohle neskonale lépe. Ale doma ve Vyškově jsem zpívala s kapelou Paskvil Folk, dělali jsme různé žánry od folku přes country až k popu.
DOK.: To je tedy překvapení, operetní a operní zpěvačka v normální kapele!
MV: Hráli jsme asi sedm let, víceméně jen tak pro radost. Zpívala jsem a občas hrála na klávesy. Říkali jsme tomu Paskvil, protože jsme si vše upravovali podle sebe. Měli jsme dvě kytary, basu, sólovou kytaru a klávesy. Ostatní byli vyložení amatéři. Zkoušet se jim nechtělo, tak jsem je do toho musela pořád nutit. Ale moc mě to bavilo, vystupovali jsme na různých zábavách, někdy jsme udělali i koncert. A pro mne to bylo dobrou zkušeností i v tom, že jsem se naučila zpívat na mikrofon, což v opeře či operetě vlastně neexistuje. Tam se zase musí pět let studovat právě proto, aby člověk vše uzpíval.
DOK.: Co jsem zaslechl, důležité je umět dobře dýchat.
MV: Moc. Nejdůležitější je umět se nadechnout a tak zůstat, s roztaženými žebry. A umět přitom třeba mluvit, zpívat, a nevydechnout. Vycvičit si jiné dechové svalstvo než normálně. Udržet napjatou bránici, která dělá dechovou oporu. Nadýchnete hluboký nádech, vše držíte a dech pomalu vypouštíte, jak praví oblíbená pomůcka - jako pomaloučku foukat na svíčku, ale tak, aby nezhasla. Pavarotti se v začátcích údajně dva roky pouze učil dýchat, aniž by zpíval. Jeho profesor mu dával na hrudník knížky, aby si posiloval svalstvo. Jsou na to různé triky.
DOK.: Pavarotti snad už připravuje svůj poslední koncert vůbec, po sedmdesátce už zpívat nechce. Tak to bývá, něco končí, něco začíná. U nás začíná v opeře sport, už jste slyšela o dílu zvaném Nagano?
MV: To mám dokonce z první ruky, studovala jsem na JAMU v ročníku se Zdeňkem Plechem, který tam bude dělat zlého kanadského útočníka a ještě další roli. Asi to bude dost veselé. Nechci to kritizovat, aniž bych to viděla, ale jako moc dobrý nápad mi to nepřijde. Ale lidi a finance, což je nejdůležitější, na to mají.
DOK.: S modernami jsou většinou problémy, co máte ale ráda z klasiky?
MV: Velice tíhnu k maďarskému čardáši. V Maďarsku máme kořeny, babička je totiž rodilá Maďarka z Pešti a určitě je to i ve mně nějak uloženo, temperament mám po ní. Maminka je zase z Moravy, a tento folklor k sobě tak daleko nemá. Teď jsem v Dunaji dělala hraběnku Maricu, čardášovky naprosto miluju. Už ze školy mám moc ráda Rusalku nebo Káťu Kabanovou.Tyto dramatické dojímavé role jsou sice úplným opakem, také je ale silně prožívám.
Jako dítě jsem se zpěvu sice vážně nevěnovala, s rodiči jsme ale zpívali pořád. A jsem jim za to vděčná, protože díky tomu znám možná všechny lidové písně. A když dnes přijde třeba do hodiny dítě a vyzvu ho k zazpívání nějaké lidovky - neumí nic! Dnes se to už nedělá. A je to škoda, protože folklor je naše bohatství, a jak se toho jednou zřekneme, zapomeneme na to, kdo jsme. Zatímco americký folklor, což je jejich folk a country, žije naplno, my se ho tady zříkáme. A to je škoda. Jsou ale výjimky, třeba jako soubor Ondráš. Horší ale je, že folklor nemá prostor ani ve školách. Spíše tam s dětmi používají zpěvníky populární hudby, ale ten náš základ už tam není. Ale potom nám těžko vyroste nový Dvořák nebo Janáček. Kde jsou naši noví fantastičtí skladatelé? Znáte někoho?
DOK.: Mám dojem, že je všeobecný nedostatek moderních skladatelů.
MV: Na jedné straně je jich dost, myslím si ale tohle: nevím, jestli je to správný názor, ale zdá se mi, že v dnešní době chtějí skladatelé tvořit moderně za každou cenu. Aby to bylo moderní, plno harmonií, pomalu je to nezpívatelné, když to diváci slyší, tak málem odcházejí. Netýká se to pochopitelně všech, ale znám dosti těch, kteří usilují o modernost za každou cenu. Ale neznám dnes nikoho, kdo by byl schopen složit něco jako Rusalku.
DOK.: Není to příliš vysoko postavená laťka? Asi to platí i pro operety, jenže ono zkomponovat plno krásných melodií zřejmě není snadné.
MV: Proč není dnes skladatel schopný napsat novou operetu třeba na nové téma? S použitím nových nástrojů, vždyť se přece vyvíjíme. Který by nesázel jen na neposlouchatelnost. Kdyby tady byl nějaký skladatel, dost možná by při mých slovech šílel. Je to ale můj názor zpěvačky, dělala jsem hodně moderních věcí a vždy to bylo velice komplikované, je to obtížná práce, chytáte tóny ve vzduchu, protože vám tam nic nepomáhá., není tam podklad, melodie, ani pořádná slova. Většinou se jedná o drobné skladby, něco uceleného bude po dlouhé době právě zmíněné Nagano. Ale to, jestli se tam objeví nějaká melodie, to mě také zajímá. Muzikály mají skvělý příklad v Karlu Svobodovi. Co ten už napsal krásných melodických věcí, při kterých lidé žasnou! Ale opeře či operetě se tak nevěnuje nikdo. Také je to asi pokud jde o napsání hudby těžší, máte celý orchestr, musí se rozepsat všechny nástroje.
Pořád mluvím o Rusalce, je to ale jedna z nejoblíbenějších oper u nás. Když slyšíte tu muziku, je to pořád nadčasové. Proč by nemohl být někdo i dnes tak dobrý jako Dvořák, který by složil něco tak skvělého?
DOK.: Navíc ani Dvořák neměl tehdy tolik srovnání se soudobou tvorbou jako je to možné nyní, kdy všichni vědí o všem.
MV: Určitě, dnes je tolik možností, i nástrojových, všechno by se tam mohlo vložit. Třeba propojit orchestr s počítačem, to by mohl být fantastický zážitek.
DOK.: Možná budou vaše slova nějakého zatím utajeného skladatele inspirovat, přinejmenším zjistí, po čem zpěvačky touží. Třeba se dočkáte.
MV.: To bych byla ráda. Já náhodou jednu skladatelku učím u nás na akademii, Janu Doležalovou. Ta skladbu studuje a spolu o těchto věcech pořád diskutujeme. Vždy jí tvrdím, aby byla ráda, že dělá klavír i zpěv. Ta bude opatrná, aby nesložila něco, co nelze zazpívat.
Jan Šesták - 26. 4. 2004
