květen 05/06

Tváří v tvář jsem se s velmi talentovanou herečkou LENKOU JANÍKOVOU letos poprvé srazil na jevišti (a to doslova) 6. ledna při derniéře hry Přelet nad kukaččím hnízdem. Oba jsme zaskakovali, já za Igora Ondříčka, Lenka za Zuzku Kyseľovou... I tehdy jsem měl na ni několik otázek, ale nebyl čas... Šanci na souvislejší rozhovor jsem dostal až nyní, ale při jejím vytížení, zkoušení, hraní a jiných povinnostech, jsem znovu nenašel ani skulinku, abychom se sešli. Proto jsem zvolil jinou variantu a to, že kdykoli ji potkám, tak ji položím jednu otázku... Vždy jsem jí poslal SMS zprávu, kde se sejdeme... Inu, potkali jsme se na různých, velmi zásadních místech našeho divadla...

Na zkušebně... Jak máš vůbec ráda proces zvaný zkoušení?

Lenka: Na herecké práci je to jedna z nejhezčích věcí, to hledání, zkoumání, ale musí na to být hlavně čas... Někdo nemá zkoušení rád, ale já se v tom musím hodně „hrabat“, abych měla potom dostatečný klid v té či oné roli. A co ty Alane?

Alan: Postupem času si zkoušení začínám více a více užívat a přicházím na to, že bez toho to nejde... Snažím se v tom prázdném prostoru, kterému říkám chameleon, zachytit onu představivost, která se sem a tam volně a svobodně toulá.

V hledišti... Které představení tě u nás v divadle nejvíce zaujalo?

L: Tramvaj do stanice touha, to bylo představení, která mám dosud v živé paměti, stejně tak West Side Story, Smrt obchodního cestujícího, Mistr a Markétka, Heda Gablerová, Les, Přelet nad kukaččím hnízdem, taky mám ráda Brouka v hlavě, a nesmím zapomenout na představení Hair, kde mi bylo opravdu líto, že muselo skončit... Určitě jsem na nějaké představení zapomněla, promiň, musím běžet... (z dálky křičí) Jo, a teď jsem si oblíbila Novomanželské apartmá, to je typ představení, které mám ráda jako herec i jako divák...

A: Já rád sedávám v úplně prázdném hledišti a představuji si co neabsurdnější hry, jak by vypadaly na jevišti, jako např. Alien vs. Predator, Hvězdné války, atd...

V kulisách za jevištěm... Ztratila jsi někdy kontrolu nad tím, co hraješ? Zapomnělas někdy, že před tebou sedí publikum a ty ses nechala unést hrou?

L: (dlouhé zamyšlení) Tak to zatím asi ne, ale představení, které si hodně užívám, je například Modrovous aneb Naděje žen, které režíroval Pavel Baďura, a také ráda vzpomínám na spolupráci s Jolanou Kubíkovou, režisérkou, která je teď v pátém ročníku na JAMU. S ní jsme ještě na škole dělali dvě její autorské hry, jedna se jmenovala Vlak, to bylo původně scénické čtení, a druhé se jmenovalo Dobrou noc. To byla práce, kterou jsem se nechala ráda unášet.

A: Asi nejvíce jsem se nechal unést přivázaný na tahu jako Anděl v představení Svět plný andělů... Ne, vážně... Divák je s herci jako v aréně... Říká se, že divadlo by mělo být se dvěma vchody, pro lidi a pro herce... Jsou to dva světy, lidé ve tmě nahlížejí do jiného světa... je to iluze, kvůli níž přišli. Ovšem sdílejí-li herci s diváky v intimním kontaktu (což záleží hlavně na hercích) jeden prostor, poskytuje to zážitek nekonečně bohatší, než když jeden prostor rozdělíme na dva...

V archivu... Která hra či autor tě baví?

L: Vyhraněného autora ani hru nemám, ale baví mě hry současné, které se zabývají dnešními problémy a také mám ráda hry historické. Vyhovuje mi ale, když můžu různé žánry střídat, herecká práce se tím stává zajímavější a dobrodružnější. Který styl tobě nejvíc sedí?

A: Mám rád Čechova a jeho tragikomedie. Tragedie i komedie se navzájem spojují, úsměv se mění ve škleb a naopak... Mám rád glosu, že radost může být tak hluboká, že nemá daleko k žalu, to je velmi výstižné. On uměl svět aplikovat na divadlo v jakékoli situaci tím svým nezaměnitelným způsobem...

L: Hmmmm... (už mě neposlouchala zaujata spoustou zajímavých knih v našem archivu)

V klubu... Máš ráda společnost? Jdeš si ráda po představení posedět nebo chodíš po představení raději hned domů?

L: Vzhledem k tomu, že tato práce je časově hodně náročná také proto, že se hraje na dvou scénách, mně už po jedenácté hodině večer mnoho sil nezbývá... Na Stanka Slováka nemám! Ale jinak mám společnost ráda, i když spíše tu komornější, bujaré večírky nevyhledávám.

A: Tak tě zvu na skleničku!

L: Nemůžu, mám Odysseu, hodně tam tančím a spadla bych do orchestřiště... (smích)

V orchestřišti... Jaký typ muziky tě dokáže zaujmout či strhnout?

L: Je to hlavně podle nálady, vyhraněný styl nemám, je to od každého něco, od taneční muziky až po vážnou hudbu, ale jak říkám, jeden typ to rozhodně není... Poslední dobou si ráda užívám ticho.

A: (dlouho oba mlčíme a posloucháme ticho) Hmmm... tak to jsem na tom podobně, já taky poslouchám hudbu podle momentálního pocitu, měnících se stavů a zkušeností...

V kabině u osvětlovačů... Na co si ráda posvítíš mimo divadlo? Kam tvé kroky směřují, když nehraješ nebo nezkoušíš?

L: Na koníčky mi mnoho času nezbývá, ale když se to tak vezme, divadlo je určitě mým největším koníčkem, je to spojení příjemného s užitečným... Když se naskytne příležitost, nejraději prchám mimo civilizaci, do přírody. A to se svým přítelem (Lukáš Vlček, také člen našeho divadla, pozn. red.)! S ním je mi dobře kdekoli!!! (V obrovském nadšení a díky malému prostoru kabiny osvětlovačů mi málem vyrazila dva zuby!!)

V dámské garderobě (přes zavřené dveře při rychlém převleku)... Jaký je tvůj oblíbený kostým? Nebo ve kterém se dobře cítíš?

L: Líbí se mi historické kostýmy jak ženské, tak mužské. Ale každý divadelní kostým, když ti padne, stejně jako role, má něco do sebe. (vychází)

A: Mně se líbí to, co máš na sobě teď, sluší ti to (má na sobě kostým nevěsty ze Slaměného klobouku). Nevěstu hraješ i v nové hře od Richarda Beana, Novomanželské apartmá. A co mimo divadelní prkna, neplánuješ něco? Já rád chodím na svatby.

L: Až to přijde, určitě tě pozvu a ...promiň musím běžet nebo prošvihnu výstup...

Pod točnou dole pod jevištěm... Promítají se do postav, které studuješ, vlivy, kruhy, spirály života kolem tebe, nebo se z toho dokážeš vymanit a vytvářet si okruh veřejné samoty?

L: To, v jakém jsem zrovna životním stádiu či situaci, mě při práci ovlivňuje. Ovšem jak při zkoušení, tak i na jevišti se snažím mezi ostatní nevnášet své osobní záležitosti. A co ty?

A: Mne ovlivňuje i to, jestli se na mne usměje ráno paní vrátná.

V malírně... Jaký jiný druh umění ještě preferuješ?

L: Určitě tanec, kterému jsem se odmala věnovala, navštěvovala jsem všemožné taneční kroužky, např. společenské, lidové, balet, potom různé kurzy jazzu a moderny, nejraději u Davida Strnada. I diplomovou práci na JAMU jsem psala na téma soudobého tance a jeho vlivů na divadlo.

A: Já rád spojuji různá umění do sebe, spojení nespojitelného... A vůbec, umění je zvláštní disciplína. Nebo se dá snad změřit síla letmého pohledu?

L: Anebo kolik váží úsměv? (Zkouší to, ale zvoní jí telefon, že nevrátila jednu rekvizitu z My Fair Lady)

V rekvizitárně... Máš nějakou oblíbenou rekvizitu, se kterou na jevišti ráda hraješ?

L: (dlouhá pauza)... Příliš mnoho rekvizit je pro herce smrt, radši se na ně nespoléhat...

A: Jednou na škole jsem v jednom představení napočítal 45 různých rekvizit, co mi prošly rukama. Proto s tebou souhlasím.

V šatně... Co pro tebe znamená divadelní šatna?

L: Hlavně zázemí, ale záleží hodně na tom, s kým v té šatně jsi. V naší šatně jsme se sešly skoro všechny spolužačky z JAMU, tj. Evelínka Jirková, Majka Lalková, Soňa Jányová. Nemohlo to dopadnout lépe, úžasně spolu vycházíme (v tom vychází ze šatny Evelínka)... S kým ty sdílíš šatnu?

A: S Erikem Pardusem (to je náš ředitel šatny), potom s Jackem Jackuliakem, Petrem Štěpánem a Lukášem Hejlíkem, jsme velmi kosmopolitní šatna.

L: Tak dobrou noc, já spěchám domů... Měl jsem připraveno ještě několik zákoutí našeho divadla, kde bych Lenku rád vyzpovídal, ale každá uzávěrka jednou hoří... Při žádném rozhovoru jsem se nenachodil tolilk jako tentokrát...

Když jste se ráno probudil s myšlenkou, že se padesátka neodvratně zapsala do vašeho života, byl jste spokojen s tím, co jste viděl kolem sebe, co jste do tohoto dne kolem sebe vybudoval?

Já takhle neuvažuji. Mně bylo dobře, když mi byly tři roky a žil jsem s rodiči na Valašsku a kolem byly lesy, velká zahrada, mně blízká zvířátka, se kterými jsem měl možnost si hrát... Bylo mi fajn, když jsem chodil do školy a mohl číst a číst a sportovat a dělat spoustu dalších věcí, které mě bavily, a mám jenom to štěstí, že to, co mě baví, dělám dodnes. Dělat divadlo znamená být účastný na vzniku radosti, chcete-Ii potěšení. Co může být v našem životě důležitější? Divadlo od pradávna napomáhá porozumět nejrůznějším procesům našich životů a mě pouze mrzí, že se čas od času stává místem pro různé exhibice lidí, kteří jsou natolik zahleděni do sebe, že se vyčleňují ze světa kolem sebe a na ten svět plivají a ukazují ho v těch nejhorších barvách a říkají - to je ale špína, co? To jsou ale idioti kolem nás, co? Pojďme se nás pár geniálních spojit a ukažme těm blbečkům v sále, jak ubohé životy žijí. A přitom, když se s takovými typy potkám, zjišťuji, že jejich vzdělání nedosahuje úrovně potřebné k hlubšímu rozhovoru, že jejich nenávist k okolí je napájena z pramenu nevědomí a nevzdělanosti. Jak pak jinak mohou uspět, než že házejí bláto kolem sebe a špiní své bližní. Jestli mám mít radostný pocit z toho, že se mi podařilo za ta léta něco vybudovat, pak je to především hned dvojí společenství - to prvé kolegů, se kterými pracuji a kde převažuje vzájemná úcta k rozličným kvalitám toho druhého. Víte, u nás v divadle nevydrží dlouho ten, kdo neumí svou profesi, kdo by mohl svým výkonem kazit práci jiným. To druhé společenství je vlastně hlavním zázrakem divadla. V zešeřelém sále sedí diváci a my na jevišti nevíme, kdo to konkrétně je. My nejsme klub kamarádů, kdy se v sálku pro 50 lidí vždy objeví někdo ze známých nebo z rodiny a může utvrzovat blízké v názoru, že je to skvělé, i když je to řečeno z pouhého ostychu neublížit kamarádovi. U nás je to jinak. Převážná část obecenstva v sálech pro 340 resp. 680 diváků je zcela neznámá a vlastně i nepoznatelná a přesto s námi prožívá každé nadechnutí, je fascinována stejnou myšlenkou, která vzrušuje nás, a to, že do našeho divadla přichází obecenstvo opakovaně, že přijíždí ze vzdálených míst a že jsme zváni do zahraničí, není zásluha šikovného managementu divadla. Jak se říká, jedná se o celou řadu do sebe zapadajících procesů, na kterých jsme celá léta pracovali a které se dají shrnout do pár slov - senzační lidé na správných místech a jejich vzájemná úcta. A z toho vyplývá úcta ke komukoliv dalšímu, i když ne vždy se musí vše podařit, vždyť to, co vzniká z dobré vůle, zaslouží uznání, i když se to nepodaří. Vysmívat se vážně míněné snaze bližního, byť by se výsledek onoho snažení nezdařil, může jen neomalený kretén.

Hitem poslední doby je, že úspěšní muži v padesáti, někteří dokonce i v šedesáti letech si nacházejí o desítky let mladší partnerky. Neláká vás to?

Charles Chaplin měl poslední dítě v 83 letech a to děťátko, ten človíček je jistě šťastný, že je vůbec na světě. Ať si každý dělá co chce a co může, pokud... pokud to neublíží někomu jinému. To je moje krédo. Znám partnerství, kde jsou ženy starší než muži a funguje jim to. Myslím si však, že vaše otázka směřuje k něčemu jinému, bohužel podobnému tendencím dnešních médií, která se domnívají, že mohou těm, kteří si kupují jejich "výstupy" a tím je živí, předkládat namísto nešťastných osudů čtenářů nešťastné osudy jiných např. slavných celebrit. Nejde o nic jiného než o kšeft s náhražkou štěstí, kterým je fakt: nejsem sice šťastný, ale ten druhý je na tom ještě hůř. To je ovšem velmi hnusné a tomu se snažím vyhýbat. Největším štěstím člověka je jeho svoboda a nesmí být omezována žádnými „hity“, byť sebelákavějšími. A pak, kdo četl pozorně Goetha nebo Čapka, ví, že tenhle jeden život je tak akorát... ale znovu podotýkám, ať si každý dělá, co chce, pokud...

Který filosofický směr je vám blízký?

Mnohé a zde bych rád poznamenal, že nejhorší je nemyslet. Všimli jste si, jak se o to novináři starají? Dnes není důležitá idea, nýbrž její nositel. Ona personifikace jde tak daleko, že ani sami političtí komentátoři, a politika byla přece vždy výspou především filosofie, nekomentují ideový obsah myšlení, nýbrž se pokoušejí zachytit něco tak proměnlivého, jako je charakter. Vezměte si čtyři poslední předsedy naší vlády - vůbec nebylo důležité, jaký názor zastávají, nýbrž jakými se jeví. To je současná bída veřejně vedené rozpravy, která se zaklíná různými ...ismy a přitom je pouhopouhým kšeftem s domnělými či skutečnými skandály. Je mi líto, že tato (naše) doba bude jednou charakterizována jako epocha lidské předpojatosti, závisti, blbosti a tedy bezideovosti. Rozhovor se mnou na téma, který filosofický směr je mi blízký, by byl rozhovorem na mnoho večerů. Nejsem totiž fašista.

Je křesťanské desatero návod k spokojenému (šťastnému) životu?

Žádná, byť sebedokonalejší idea není návodem ke spokojenému životu. O tom je přece onen odvěký spor mezi gnostiky a agnostiky. Já se přidávám na stranu těch, kteří ne vždy vědí, a proto apriori odmítám jakékoli recepty. Život je natolik bohatý a každá vteřina v něm natolik neopakovatelná, že není možné (podle mne) vytvářet univerzální recept. Recepty vždy vedly k fundamentalismu a ten k válkám a ty k násilí. Vím, že pro spoustu lidí je krásný recept k životu zapotřebí, avšak já se bohužel domnívám, že to vyplývá pouze z hluboké nevzdělanosti části obyvatel světa a že skutečné štěstí člověka je v uvědomělém svobodném rozhodování, ale to je znovu na dlouhé povídání...

Proč Kristovi se vše vymklo z rukou, bylo to chybou strategie v dobrém i zlém, anebo si zvolil špatnou dobu a zaostalou zem? Bez rádia, bez novin a bez televize se dá lidem těžko prodat sebelepší vize. Co ti další tam nahoře vyšli mu vstříc, koho vlastně kromě sebe cenili si víc? Chtěl zemřít dobrovolně nebo to byl omyl?

Líbí se mi vaše milé citace z díla, které už samo o sobě je diskusí k určité verzi výkladu možného. Co se však skutečně tehdy stalo a co z toho vyplývá, jaký to mělo vliv na existenci následujících pokolení... kolik variant... kolik možností! Jsem zamilován do našeho představení muzikálu Jesus Christ Superstar právě proto, že klade nestupidní otázky. Otřepu se vždy hrůzou, když slyším nějakého poloamatéra tvrdit, že je to komerční muzikál. Jedná se přece o jednu z neupřímněji vedených veřejných diskusí o životě, smyslu učení i následném významu obětování se Ježíše Krista - o smyslu našich dnešních životů. Stalo se a pokud rozprava neskončí, bude to stále živé téma, a to je přece úžasné!

Dokážete odpustit svým nepřátelům, a kde na to berete sílu?

Nějak nejsem schopen definovat své nepřátele. Stává se mi, že slyším, že ten a ten se o mně nehezky vyjadřoval, a pak se s tím člověkem potkám a to byste koukal, jaký je to kamarád! Já mu přece nebudu říkat, počkej, neusmívej se, vždyť jsi mi před pár dny vrážel kudlu do zad, když se na mě tak mile usmívá. Nechám, aby si to vyřídil sám se sebou. Cizí svědomí neobsáhnete ani neovlivníte, je to věc každého z nás.

Jedna nešťastná volba v Německu, která pomohla k moci Hitlerovi a jeho kumpánům, změnila na staletí politickou mapu Evropy, založila na budoucí konflikty. Holocaust nejen zmařil mnoho lidských životů, „šest milionů srdcí vyletělo komínem“, ale znamenal také založení státu Izrael, což v převážně muslimské části světa nevěstí nic dobrého. Nehrozí světu znovu od voličů některého z velkých evropských států špatné rozhodnutí?

Nežijeme ve světě, kde jsou možná dobrá a šťastná rozhodnutí. Kdo si to myslí, bude zklamán. Volíme přece vždy mezi špatnou či ještě horší volbou. Kdo to neví, musí se připravit na nejhorší katastrofy. Člověk je vůči člověku stále více zvířetem, než jsme si ochotni připustit. V době, kdy v Africe probíhaly genocidy o milionech mrtvých, se náš rádoby civilizovaný svět bavil banalitami. Divadlo je v těchto okolnostech docela příhodnou platformou pro neokázalou diskusi o tom, kým to vlastně jsme a co jsme vlastně ochotni připustit. Dokážu si například představit, že populisticky vedená politika "vyspělého" západu dovede tiše přihlížet vítězství rozličných fundamentalistů, kterým je jakýkoliv dialog vzdálený. Být civilizovaný, neznamená být blbý.

Zmínil jste v jednom rozhovoru, že pro vás svítí slunce v Brně. Brno bylo okupací jak německou, tak ruskou velmi postiženo. Hitler zlikvidoval téměř celou česko-německou židovskou komunitu, která byla nejrozsáhlejší střední vrstvou a inteligencí města. Divoký poválečný odsun Němců, včetně odpůrců fašismu, dílo zkázy střední vrstvy a inteligence v Brně dokonal. Než se město stačilo ze svých ran novou generací vylízat, přišla ruská okupace a s ní další vlna emigrace (Milan Kundera a další). Kde jste našel v Brně slunce?

Nikdo nemůže za to, co se stalo a i z vaší otázky jakoby vyplývá, že by vlastně bylo zdvořilé u nás v Brně propadat skepsi, která je i pro toto město symptomatická. Avšak já žiji teď a teď žijí i mí skvělí kolegové, bez kterých bych nemohl dělat takové divadlo, jaké si přeji, a taky nehodlám držet smutek za cizí idiocie. A kromě toho prales prý roste o to intenzivněji, oč je více poškozen požárem.

Navštívil jste už brněnský centrální hřbitov? Jaký je to pocit stát mezi stovkami křížů vojenského hřbitova, plného mladých chlapců?

Jasně, ale takový je náš život. Přečtěte si Canettiho, není důležité, jak dlouho člověk žije, ale jak žije...

Máte pro své okolí nějaké varování?

Ó jé, a kolik, každý den, každou vteřinou, ale jsou tak různá. Nejpodstatnější je však: nežít bez lásky a v nevědomosti.

Říká se, že v divadle demokracie nemá co dělat. Zkuste vysvětlit laikovi, zda je opravdu dobrý principál monarchou?

Jasně, a vlastně nemá cenu to ani vysvětlovat. Tak to prostě je a kdo zkusil bezbřehý populismus, kde se diskutuje hodiny o tom, kdo a jak by měl co udělat, ví, o čem mluvím. V divadle musí panovat jasný názor na vše, a kdybych to nebyl já sám, tvrdě bych vyžadoval např. jako režisér, aby to dělal můj ředitel. Já umím poslouchat, když je to třeba.

Problémem mnoha velkých mužů bylo, že si nepřipravili nástupce, a tak jejich práce v mnoha případech byla znehodnocena těmi, co nastoupili na jejich místa. Uvažoval jste někdy o tomto problému?

V divadle se nejedná o nástupce. Divadlo žije nezávisle na obdobích, pro divadlo je důležité fungovat dnes, teď a nyní. A kromě toho, jsem přesvědčen o tom, že budu mít kvalitního nástupce.

Je okamžik, kdy může slušný člověk použít hlasitě hrubou kletbu?

Nikdy a za žádných okolností. Je však okamžik, kdy slušný člověk musí přistoupit k činu, který jinak považuje za mezní.

Ve svém postavení občas určitě narazíte na nepochopení, snad dokonce i na závist, která se projevuje záměrnými překážkami, klacky na cestě. Skřípete zuby, nebo máte na tyto situace nějaký návod, jak se z nich nezbláznit?

Můžete mi nevěřit, ale tyhle efekty jsou mi zcela lhostejné. Dělám svou práci s nadšením pro věc a jistě se i pletu, ale princip to zatím nikdy neohrozilo, a proto jsem povznesen nad banality. Až se začnu plést zásadně - hurá na odpočinek!

Pán Bůh řekl: Stříbro a zlato patří mně – peníze jsou jen smetí.

To hlavní, to je člověk. Totiž člověk, který je opravdu člověkem.

Šolom Alejchem: Tovje vdává dcery

Dospělost, smysl pro humor, nadhled, přívětivé jednání, víra, oddanost vyšším principům?

Joj, to není zrovna denní chléb. Bohužel. Musíme si pro něj zajít, v poklidu jej pojíst a v tomtéž poklidu zažít. A ještě k tomu to bude košer a s libozvučnou hudbou. ŠUMAŘ NA STŘEŠE (Fiddler on the Roof) je rituálem lidství, filozofie věků, elixír smíchu a pláče a dokonalého muzikálového řemesla. Není divu, že už po více než čtyři dekády patří k nejvyhledávanějším klasickým dílům ve všech světových kulturních metropolích. Také u nás jej měla i má na repertoáru řada divadel právě díky všestranné kvalitě kusu počínaje literární předlohou Šoloma Alejchema, přes americký autorský trojlístek Joseph Stein - Sheldon Harnick - Jerry Bock, až po legendární broadwayskou jevištní podobu v režii a choreografii Jeroma Robbinse z roku 1964 se Zero Mostelem v hlavní roli, ověnčenou prestižními cenami (devět Tony Awards), až po filmové ztvárnění Normanem Jewisonem (1971), jež proslavil izraelský herec Chaim Topol, představitel Tovjeho z londýnské inscenace. V New Yorku měl Šumař přes tři a v Londýně přes dva tisíce repríz a zařadil se tak k nejdéle hraným dílům v muzikálové historii vedle Hello Dolly či Funny Girl, sklízející divácký ohlas ve stejné časové periodě poloviny 60. let a tvořící současně vrchol zlatého klasického muzikálového věku.

„Šolom Alejchem“ znamená „Mír s tebou“, je pseudonym spisovatele, ruského Žida Šoloma Rabinoviče (1859, Ukrajina – 1916, New York), jehož časopisecké články, fejetony, romány (Josele Solovej, Píseň písní, Z jarmarku, V bouři), povídkové cykly (Menachem-Mendl, Tovje vdává dcery, Uličník Motl, Uličník Motl v Americe), divadelní hry (Těžko je být Židem, Jankhoz) a práce pro děti, prosluly svým osobitým (židovským) humorem a pozoruhodným smyslem pro autentický pohled na každodenní život. Život, byť krušný, Alejchemova tvorba je jeho oslavou… Spisovatel prošel mnohá zaměstnání, pohyboval se mezi obchodníky a burziány (stal se i státním rabínem), tak i mezi těmi nejobyčejnějšími lidmi, a právě pestrost se odrazila v jeho tvorbě - stal se ruským a současně americkým literárním klasikem píšícím v jidiš (směsí hebrejštiny a němčiny, u východních Židů, které máme v našem kontextu na mysli, i s vlivy polštiny a ruštiny). Soubor povídek Tovje vdává dcery byl vydán v ruštině i v angličtině v letech 1947 a 1949, jinak celé spisovatelovo dílo bylo přeloženo do většiny světových jazyků.

Libretista Šumaře J. Stein, sám čtoucí v jidiš, vycházel rámcově z osmi Alejchemových povídek, při vlastním psaní pak konkrétně ze čtyř: Moderní děti (1899), Hodl (1904), Chava (1905) a Vyžeňte je (1914). Alejchemovy povídky o filozofujícím mlékaři Tovjem zaujaly také ruského dramatika Grigorije Izraileviče Gorina, který jeho příběh zdramatizoval pod titulem „Tovje vdává dcery“.

Proč „šumař“? K titulu muzikálu zavedla inspirace poetikou díla vynikajícího malíře židovského původu, navíc narozeného a žijícího do roku 1910 ve Vitebsku (tehdejší Bílá Rus), totiž Marca Chagalla (1887-1985). Jeho světoznámé obrazy houslistů, zejména „Zeleného houslisty“ z let 1923-24 a mnohá další díla, ztvárňující výjevy z ruského venkova prvních desetiletí 20. století, poskytly dokonale přesnou vizi zamýšleného hudebního díla textaře Sheldona Harnicka a skladatele Jerryho Bocka. Židovští šumaři - fiedleři – klezmeři hráli po staletí nezastupitelnou roli v hudební kultuře východoevropských Židů. Právě housle (dalšími nejužívanějšími melodickými nástroji byly cimbál a klarinet), které svým měkkým a teplým tónem měly nejblíže lidskému hlasu, byly pro ně příznačné. V repertoáru houslistů se naleznou i bravurní kousky, k těm nejoblíbenějším však patřily zejména lyrické, modlitbě podobné písně. Šumaři hráli na svatbách, křtinách a pohřbech, jak ke slavnostní tabuli, tak také k tanci. „Každé srdce, zvláště židovské, jsou housle: pohráváš si se strunami a dostáváš z nich všechny možné písně, hlavně smutné a ponuré… Všechno, co k tomu potřebuješ, je pravý muzikant, mistrovský houslista...“, napsal Šolom Alejchem roku 1888 ve své povídce, věnované postavě slavného šumaře Stempenju z jeho Židovského románu. Jerry Bock vycházel při komponování Šumaře z chasidské melodiky a písní východních Židů všeobecně, jeho partitura zahrnuje vlivy starodávných liturgických židovských zpěvů a modliteb, názvuky ruské, rumunské, německé a maďarské lidové hudby. Všechny tyto vklady mají výslednou tonální podobu tak, aby je pohodlně mohl vnímat americký i evropský posluchač.

Proč „Šumař na střeše“? Praštěnej nápad, co? Ale u nás v Anatěvce je každej z nás tak trochu šumař na střeše. Každej by si chtěl vydrápnout z duše nějakej prostej, vášnivej trylek… ale přitom by si nerad zlámal vaz. Nó, není to lehký. Ptáte se, co nás tu drží, když je to vozlomkrk...?? No, my tu zůstáváme proto…, že je to náš domov. A co nám pomáhá držet rovnováhu? Tak to vám povím jedním slovem… tradice, říká Tovje ve svém úvodním monologu. Mlékař Tovje je svéráznou postavou židovského štetlu Anatěvky v carském Rusku (Ukrajině) roku 1905 zmítaném předrevolučním napětím, vyhroceným antisemitismem a pogromy. Je zároveň hlavním pilířem muzikálu, který nás propojuje s dalšími obyvateli městečka a jeho vlastní rodinou, ženou Goldou a jeho pěti dcerami, ale také s jeho židovským Bohem, s nímž je jako správný zbožný pozemšťan v neustálém spojení. Jeho se ptá a nereptá. Přijímá svou chudobu, nepohostinné místo, které mu bylo dáno za domov, i svůj osud vyhnance, tolik typický pro celý židovský národ, tak, jak jsou. Nakonec i zmíněnou „tradici“, kterou potřebuje ke své životní jistotě a náboženství, postupně proměňuje v toleranci a schopnost přijímat změny prostřednictvím svých dětí. Tři nejstarší dcery provdává za partnery, s nimiž sice jako ortodoxní věřící nesouhlasí (chudý-revolucionář-křesťan), ale jako milující otec zvolí štěstí pro své potomky před všemi po staletí platnými pravidly. Jako takové je téma Šumaře i příběh Tovjeho zcela univerzální.

Městské divadlo Brno navazuje na tradici uvádění klasických světových muzikálových děl a představí Šumaře na střeše v premiérách 6. a 7. května 2006 na Hudební scéně. V básnicky hodnotném překladu Pavla Šruta se režijně ujal proslulého díla německý režisér českého původu Pavel Fieber, který zde již úspěšně uvedl Veselou vdovu, Netopýra a Cabaret. Fieber je ve své osobité a osobní vizi Šumaře současně také autorem úpravy a scénického designu. Hudebně vstupují do inscenace svým nastudováním dirigenti Jiří Petrdlík a Karel Cón. Kostýmy vytvořila Andrea Kučerová. Pohybově je Šumař, jehož židovské, ale i ruské tance se staly pro muzikálové dějiny fenomenem, jistě výzvou pro choreografa Vladimíra Kloubka. V hlavní roli Tovjeho uvidíme vynikající zkušené herce Zdeňka Junáka (v Gorinově hře v NDB si v roce 1990 zahrál Strážníka) a Ladislava Koláře. Tovjeho manželku Goldu ztvární přední interpretky MdB Zdena Herfortová (ve zmíněném Gorinovi Golda) a Miroslava Kolářová. Jejich dcery pak Eva Jedličková a Jana Musilová (Cajtl), Ivana Vaňková a  Radka Coufalová-Vidlák (Hodl), Evelína Jirková a Mária Laľková (Chava). Melodie Šumaře na střeše od nástupní „Tradice“ (Tradition), přes toužebný tercet „Sňatková tetičko“ (Matchmaker), hravý monolog Tovjeho „Kdybych já byl Rotschild“ (If I Were a Rich Man), mužnou „Pijáckou“ píseň (To Life-L’Chaim) po hluboce dojímavé sbory „Svítá, tmí se“ (Sunrise, Sunset) nebo „Anatěvka“, zazní v Brně po téměř čtyřiceti letech, kdy muzikál ve staré Redutě poprvé nastudoval St. Fišer. Milovníci muzikálové klasiky se jistě rádi přijdou nadýchat vůně macesů, ohřát lidskostí, nabít vitalitou hudby a tance, hereckých výkonů a pousmát moudrému humoru. L’Chaim! Na život!

Při příležitosti premiéry Marie Stuartovny jsem vyzpovídala naše tři chlapy, Martina Havelku, Petra Štěpána a Lukáše Hejlíka, co si vlastně o těch dvou ženách, Marii a Alžbětě, a o ženách vůbec myslí. Pro mne velmi nebezpečné otázky, ale snad to dopadlo vcelku dobře.

1. Bez ohledu na obsazení, která královna je ti sympatičtější? Alžběta nebo Marie?

Štěpi: Bez ohledu na obsazení bych je obě přihlásil do zápasu v bahně nebo horkém oleji, samozřejmě kompletně „bez“, aby si nezničily krásné dobové kostýmy.

Lukáš: Bez ohledu na obsazení musím říct, že nemám favoritku. Líbí se mi zvířecí pudy, které cloumají oběma.

2. Připomíná ti některá z královen něčím tvoji manželku?

Štěpi: Pokud někdy nějakou manželku budu mít, dám dobrý pozor, aby se těmto ženám příliš nepodobala.

Lukáš: Jako čerstvě zasnoubený bych si nerad představoval ženu kráčející na popravu nebo \\\"Královnu Pannu\\\".

3. Považuješ Marii za zrádkyni Británie, nebo jí naopak Alžběta ukradla korunu?

Štěpi: Je rozdíl mezi hrou a historickou skutečností. Historii rozebírat nemohu a nechci, za svou postavu ve hře říkám: „Popravit, popravit, popravit ... a já si na to koupím lístek do první řady“.

Lukáš: V knize Stefana Zweiga \\\"Marie Stuartovna\\\" je spousta odpovědí a také se neřídí vždy skutečností a historickou pravdou. Je to ale příběh, kterému je krásné věřit. Rozuměj, je to jako mít šanci na velkou roli, taky budeš bojovat, nárok nenárok.

4. Myslíš, že by se obě královny mohly někdy usmířit?

Štěpi: Pokud by našly společného nepřítele, nejlépe muže, pak ano. Byl by to však „mír do příští války“.

Lukáš: Mohly, proč ne. V našem podání, ve scéně parku na tobě těsně předtím, než řekneš \\\"Je konec, lady Marie\\\", vidím, že se ti honí hlavou ona domluva, ono usmíření! Pravda je, že by to asi nikdy nefungovalo.

5. Kterou ženskou vlastnost obdivuješ? Která ženská vlastnost je ti protivná?

Štěpi: Vy ženy dokážete vnímat víc věcí najednou, to vám trošku závidím. Naopak mě rozčiluje, když se žena dostane do stavu, kdy není schopna vnímat vůbec nic. Kromě sebe.

Lukáš: Dvakrát odpovím \\\"odhodlanost\\\", vlastně hnací motory obou našich královen. Ta je mi u ženy tak sympatická, jako někdy těžko stravitelná.

6. Jsou ženy dobré nebo špatné panovnice? Neměl by být panovníkem muž?

Štěpi: Stejně to nakonec – aspoň v běžném životě – řídíte všechno vy.

Lukáš: Šanci má každý, žena, muž, mladík i stařena. Budu citovat rejžu Černína, který cituje nebožtíka Hradila: \\\"Nezáleží, jak roli získáš, důležité je, jak ji obhájíš!\\\".

7. Netrpí královský úřad, když je královna zamilovaná?

Štěpi: Král Hormon I. je velký diktátor! A stejně ho v příštích volbách budeme volit znovu.

Lukáš: To je na tom to krásné. Když je někdo šťastný, vyvolává tím okolo sebe okamžitě rušno. I tahle zima jednou skončí a probudí nás jaro.

A nakonec svérázné a osobité Martinovy odpovědi, všechny v jedné větě:

...je pravda, že jsem se chtěl oženit s královnou Anglie a bylo mi jedno, které je to obsazení, a protože to nevyšlo, tak jsem odplul s Aubespinem na velkolepý mejdan do Paříže, a to, že mi často Alžběta připomíná ne moji, ale manželku Zdenka Černína, je pravda pravdoucí, a to kdo komu ukradl korunu, to nevím, ale je pravda, že se v divadle krade, i když nevíme kdo, ale i to je mi jedno, protože nemám ani korunu a ani chuť to nějak řešit, já musím splatit divadlu dluh na nájmu a prosadit zabudování měřáků tepla v každé domácnosti v tomhle zatra baráku; a jestli se doteďka královny neusmířily, je nad slunce jasnější, protože bychom o tom pak neměli co hrát a to, co u ženy obdivuji, není vlastnost a nikdy mi nebyla protivná a nemusím mít zrovna moc, stačil by jenom podíl a občas na starou královnu otevřít okno a nechat ji chvíli v průvanu a pak by se ukázalo, co dál, a myslím, že nezáleží na pohlaví, ale na schopnostech být panovníkem, stejně jako být dobrým hercem, ale je známo, že ženy nadělají stejné škody jak u kormidla, tak u vesla, ale muž se u vesla cítí silnější, když se vymýšlejí jiné kombinace, hrozí nebezpečí, že se loďka převrátí, nebo je tu ještě jedna možnost, a to ta, že žena má moc dlouhý řetěz a vůbec, proč by měl trpět královský úřad, trpím já, že musím odpovídat na takové otázky a navíc jsem dnes na úřadě byl a přál bych mu to největší utrpení za to, co páchá na lidech a královna ať se třeba zamiluje.

Karolina Grunová je již přes dva měsíce novou tiskovou mluvčí Městského divadla. Když jsme vstupovali do její kanceláře, všimla jsem si, že na dveřích má ještě stále cedulku se jménem její předchůdkyně. „No jo, jsem tu vlastně ještě inkognito,“ smála se a potvrdila mi tak, co jsem o ní slyšela – že je velmi veselá, energická a bezprostřední.

Vy jste před naším rozhovorem doufala, že na něj zapomeneme. To jste řekla jen tak, nebo má tisková mluvčí opravdu problém mluvit sama o sobě?

Ne, to rozhodně ne. Spíš to bylo jen překvapení. Jinak bych neřekla, že jsem stydlivá.

To byste asi nemohla dělat práci tiskové mluvčí...

Přesně tak. (smích)

Čtenáři možná neví, co práce tiskové mluvčí divadla všechno obnáší. Můžete mi popsat svůj pracovní den?

Na té práci je nejzajímavější, že je každý den úplně jiný. Takže nemůžu říct, co přesně dělám každý den. Nejvíc komunikuji s novináři, kterým sděluji veškeré informace, které potřebují a které jim dokážu pravdivě sdělit. A protože máme hodně premiér, ročně deset až dvanáct, tak z toho vyplývá, že každý měsíc je ve znamení jiného představení. Připravujeme všechno, co je potřeba. Reklamu, plakáty a tiskovou konferenci, která se vždycky koná týden před premiérou. To jsou jedny z činností, které má tisková mluvčí na starosti.

Už jste řekla, co je nejzajímavější. Co vám naopak nevyhovuje?

Jsem tu zatím opravdu velmi krátce na to, abych mohla říct, že mi něco nevyhovuje. Občas se věci na poslední chvíli mění, takže člověk musí být neustále ve střehu, aby mu něco neuniklo.

Co jste vystudovala?

Chodila jsem na Španělské gymnázium a teď studuji estetiku na Filozofické fakultě. Dřív jsem tam studovala ještě španělštinu, ale to mě spíše zklamalo, čekala jsem, že studium bude živější. Aspoň tou estetikou se blížím k umění, které mě vždycky lákalo. Jestli to vyjde, tak bych ještě chtěla studovat dějiny umění.

A jak jste se dostala sem do Městského divadla?

To je zvláštní náhoda, které se občas dějí. Jsem tu právě díky španělštině. V divadle potřebovali někoho, kdo by jim pomáhal se španělskými texty, když se chystali na lednové týdenní turné do Španělska. Pomohla jsem jim s texty a nakonec s nimi jela jako tlumočnice. Pak hledali někoho za Lucii Broučkovou, a tak mě oslovili, jestli bych to nechtěla zkusit. A já řekla, že to zkusím.

Školu jste tedy nepřerušila? Jak dohromady stíháte práci a studium?

Dá se to zvládat. Někdy mám schůzku s novinářem, někdy musím do tiskárny. No a mezi tímhle běháním a prací v kanceláři si občas odskočím do školy. Ale samozřejmě musím stihnout především pracovní povinnosti.

Jak se vám práce líbí?

Jsem moc spokojená, všechno je to nové. Každý den se učím něco jiného, často mě něco překvapí. Naštěstí většinou mile. Rozhodně to není stereotypní práce a to je skvělé.

S kým si tady nejvíc rozumíte?

Hodně kvůli práci komunikuji s komerčním oddělením. Všechno jsou to velmi příjemné dámy, se kterými mám na to, jak krátce tu jsem, myslím velmi příjemný vztah. Pak taky hodně pracuji s lidmi z tohoto vrchního patra. Ale to, že jsem řekla vrchní patro, neznamená, že jsme povýšeni nad ostatní! Jsme tu jen umístěni. (smích). Já nechci jmenovat, jsem tu opravdu nová a spoustu lidí skoro neznám. Všichni se však ke mně chovají velmi vstřícně a já se tu cítím moc dobře.

Chodila jste dřív do divadla?

Divadlo mám ráda odjakživa. Kultura ve všech směrech mě velmi zajímá.

Máte nějaké oblíbené inscenace?

U nás například inscenace Brouk v hlavě, která je sice starší, ale podle mě nestárne. Z těch novějších mě zaujala třeba Magická flétna. Je pravda, že jsem o ní musela ze začátku déle uvažovat, ale nakonec musím říct, že to představení opravdu stojí za to vidět. A právě to, že jsem se nad Magickou flétnou musela zamyslet, je pro mě přínosné.

Tohle představení vyvolalo mezi diváky a kritiky rozporuplné reakce. Vaší prací je sledovat právě kritiky v novinách. Jaké převažují?

Řekla bych, že nakonec převažují ty kladné. Bylo jasné, že to představení bude kontroverzní a ze začátku byly ohlasy spíš kritické. Ale pak se to přehouplo. Vyšly moc pěkné kritiky v Týdnu, Právu…

Znáte dramaturgický plán divadla, na co se těšíte?

Teď bude mít premiéru Novomanželské apartmá. Na to se těším, protože to téma je stále aktuální a navíc je každému člověku skutečně blízké. V červnu pořádáme divadelní festival, na kterém se představí také zahraniční divadla, to by mohlo být velmi zajímavé. Pak se těším na příští sezonu na Čarodějky z Eastwicku a také na uvedení muzikálu FAME, který se zatím hraje pouze v zahraničí.

Co byste chtěla dělat v životě dál?

Ještě uvidím, divadlo mě hodně chytlo. Lidé tady uvažují jinak, než je běžné v jiných oborech. To volnomyšlenkářské prostředí mě přitahuje. Španělština je velice příjemná, ale rozhodně bych ji třeba nechtěla učit. Jestli se mi ještě připlete do cesty, se uvidí. Co by mě lákalo je třeba moderování nějakého pořadu v rádiu… Těžko říct, kam mě život zavede.

A co třeba žít ve Španělsku?

Ve Španělsku jsem žila rok, ale vyhovuje mi spíš život tady. Je to tady pro mě samozřejmě pohodlnější. Vím, kam mám jít, na koho se obrátit, kdo mi podá pomocnou ruku. Ono to vypadá, že na jihu jsou lidé otevřenější, nikdo nic neřeší a všichni jsou v pohodě, ale ve skutečnosti to tak není. Otevření jsou, ale připadá mi, že tady se dokážeme daleko víc bavit, jsme kreativnější v tom, jak trávíme svůj volný čas. No a navíc miluju letní, českou, rozkvetlou louku. Takovou jsem ještě nikde jinde neviděla.

A jak trávíte svůj volný čas?

Pokouším se fotografovat a malovat. Hrozně ráda jsem v přírodě, v lese nejlépe dobíjím energii, čtu, hraji volejbal, zkouším petangue. S přáteli rádi pořádáme takové spontánní výlety do malých zapomenutých vesniček. Rozhodující je název toho místa, tak jsem byla třeba v Zaječí nebo Podivíně. (smích) To mě baví, snažím se mít každý den jiný. Cestování vůbec je v mém životě zásadní.

A kde se vám líbilo nejvíc?

V Evropě jsem byla na hodně místech, ale nejvíc mi učaroval Řím. Tam jsem byla už dvakrát a moc bych tam někdy chtěla strávit delší dobu. Je to úžasné město, které má obrovskou atmosféru. Taky bych se moc chtěla podívat do rovníkové Afriky a do New Yorku. Tam se chystám příští rok, snad to vyjde.

Chci se vrátit k Mezinárodnímu dni divadla, který byl letos opět - jako každý rok - slaven divadelníky na celém světě dne 27. března. Autorem letošního Poselství je mexický dramatik Victor Hugo RASCON BANDA. Jeho pozoruhodný text byl čten v divadlech celého světa.

PAPRSEK NADĚJE

Každý den by měl být Světovým dnem divadla - vždyť v posledních dvaceti staletích divadelní plamen vždycky plál někde na světě.

Divadlu prorokovali zkázu odedávna, zvlášť pak od vzniku filmu, televize a v poslední době digitálních médií.

Technologie vtrhla na jeviště a zničila lidskou dimenzi divadla - objevily se pokusy vytvořit vizuální divadlo, spíš jakési pohyblivé obrazy, které potlačilo slovo. Objevila se díla beze slov, bez osvětlení nebo bez herců - jen s manekýny nebo loutkami ve světelných efektech.

Technologie chtěla proměnit divadlo v ohňostroj nebo z něj udělat pouťovou atrakci.

Nyní jsme svědky návratu herce před diváka. Návratu slov na jeviště.

Divadlo již nechce být masovou komunikací, pochopilo své meze, což znamená, že proti sobě stojí dva lidé a sdělují si city, emoce, sny a naděje. Divadelní umění již nechce vyprávět příběhy, usiluje o výměnu myšlenek.

Divadlo vzrušuje, osvětluje, narušuje, zneklidňuje, povznáší, odhaluje, provokuje a porušuje konvence. Je to rozhovor, jehož se účastní i společnost. Divadlo je umění, které čelí nicotě, stínům a tichu, aby dalo vyniknout slovům, pohybu a světlu života.

Divadlo je živý organismus, který se spaluje, zatímco vzniká, ale který vždy znovu povstane z popela. Je to jakási magická komunikace, v níž všichni dávají i dostávají něco, co je mění.

Divadlo vyjadřuje existenciální úzkost člověka a odkrývá tajemství lidského údělu. Na divadle nehovoří jeho tvůrci, ale současná společnost.

Nepřátele divadla nelze přehlédnout: nedostatečná umělecká výchova v dětství, což nám nedovoluje objevovat umění a radovat se z něho; chudoba postihující svět, která brání divákům v přístupu k divadlu; lhostejnost vlád a jejich pohrdání divadlem, které by měli podporovat.

Kdysi spolu na divadle hovořili bohové a lidé, dnes tam lidé hovoří s jinými lidmi. Proto by divadlo mělo být nádherné a lepší než život. Divadlo je otázkou víry, protože pronáší rozvážná slova v šíleném světě. Je to projev víry v lidstvo, odpovědné za vlastní osud.

Musíme prožívat divadlo, abychom pochopili, co se s námi děje, abychom předávali bolest a utrpení, které jsou všude kolem nás, ale také abychom ve zmatku a hrůzách každodenního života zahlédli paprsek naděje.

Ať žijí účastníci svěcení divadla! Ať žije divadlo!

Co k tomu dodat? Jen že se s Vámi těšíme na shledanou právě ve Vašem Městském divadle Brno.