Pavel Fieber: Cítím se jako Čech s německým pasem
Německý herec a režisér Pavel Fieber, který nyní v Městském divadle Brno nastudoval muzikál Evita, je obdivuhodný všeuměl. Vystudoval psychologii a vzápětí stihl i zpěv na Akademii pro hudbu a výtvarné umění. Odmala hraje na housle, ale osudem se mu stalo činoherní divadlo. Ve svém profesním rejstříku má už více než stovku rolí. V Městském divadle Brno se poprvé uvedl jako režisér muzikálu Cabaret v roce 2003.
Co pro vás znamenají ty brněnské návraty?
Inscenuji v Německu a Rakousku. Dokonce jsem pracoval i v Koreji. Nechci tady někomu podkuřovat pod nos, ale musíme upřímně vyjádřit svůj názor. Neznám lepší soubor pro hudební divadlo, než je ten brněnský.
A v čem je tento soubor konkrétně tak skvělý?
Pokud půjdete v Německu na muzikál, setkáte se s něčím, co je založené na americkém modelu. To znamená, že potkáte mladé lidi, kteří tancují a zpívají. Umí to zpravidla velmi dobře, ale neumí hrát. Byl jsem nedávno ve Vídni a viděl jsem tam dvě muzikálové produkce. Když zavřete oči, tak nepoznáte, která z těch přítomných dam vlastně zpívá. Všechny totiž zpívají stejně. A to je katastrofa, to se mi nelíbí. V Brně je tomu zcela jinak. Je tady velmi příjemné, že se setkávám s mladými lidmi, z nichž každý tady je velmi jedinečnou osobností.
Co byste prozradil o titulu, který jste v Brně připravil nyní?
Tento muzikál není celým životním příběhem Evity. Jsou tam prvky ze skutečné historie, ale to není vše. Máme tady postavu jménem Che. To ale není známý revolucionář Che Guevara. Slovo Chce v argentinštině znamená muž. Je to v tomto případě muž z lidu. Na tomto kusu je zajímavé, že je velmi politický. Ukazuje, že my - tedy lid - jsme obecně vždycky ti hloupí. Bez ohledu na to, o jaký systém jde, bývají masy vždy využívány. V Evitě všichni bojují proti všem. Evitu nemá rádo vojsko ani Che ani aristokracie. Aristokracie zase nemá ráda vojsko a platí to i naopak. Všichni přitom využívají lid. Evita je mladá žena, která chce udělat kariéru a používá k tomu jakékoliv prostředky. A to se jí také podaří. Až k jejímu žalostnému konci. Víme, že Evita i Perón měli naprosto výsostné postavení. Po své smrti byla Evita uctívána jako světice. Poté, co zemřela, zmizelo její tělo a nalezeno bylo teprve po sedmnácti letech. Samozřejmě se jednalo o politické rozhodnutí, tehdejší moc chtěla zabránit vzniku nového poutního místa a uctívání Evity.
Můžete mi prozradit, jak vidíte Evitu jako dramatickou hrdinku?
Co pro vás znamenají ty brněnské návraty?
Inscenuji v Německu a Rakousku. Dokonce jsem pracoval i v Koreji. Nechci tady někomu podkuřovat pod nos, ale musíme upřímně vyjádřit svůj názor. Neznám lepší soubor pro hudební divadlo, než je ten brněnský.
A v čem je tento soubor konkrétně tak skvělý?
Pokud půjdete v Německu na muzikál, setkáte se s něčím, co je založené na americkém modelu. To znamená, že potkáte mladé lidi, kteří tancují a zpívají. Umí to zpravidla velmi dobře, ale neumí hrát. Byl jsem nedávno ve Vídni a viděl jsem tam dvě muzikálové produkce. Když zavřete oči, tak nepoznáte, která z těch přítomných dam vlastně zpívá. Všechny totiž zpívají stejně. A to je katastrofa, to se mi nelíbí. V Brně je tomu zcela jinak. Je tady velmi příjemné, že se setkávám s mladými lidmi, z nichž každý tady je velmi jedinečnou osobností.
Co byste prozradil o titulu, který jste v Brně připravil nyní?
Tento muzikál není celým životním příběhem Evity. Jsou tam prvky ze skutečné historie, ale to není vše. Máme tady postavu jménem Che. To ale není známý revolucionář Che Guevara. Slovo Chce v argentinštině znamená muž. Je to v tomto případě muž z lidu. Na tomto kusu je zajímavé, že je velmi politický. Ukazuje, že my - tedy lid - jsme obecně vždycky ti hloupí. Bez ohledu na to, o jaký systém jde, bývají masy vždy využívány. V Evitě všichni bojují proti všem. Evitu nemá rádo vojsko ani Che ani aristokracie. Aristokracie zase nemá ráda vojsko a platí to i naopak. Všichni přitom využívají lid. Evita je mladá žena, která chce udělat kariéru a používá k tomu jakékoliv prostředky. A to se jí také podaří. Až k jejímu žalostnému konci. Víme, že Evita i Perón měli naprosto výsostné postavení. Po své smrti byla Evita uctívána jako světice. Poté, co zemřela, zmizelo její tělo a nalezeno bylo teprve po sedmnácti letech. Samozřejmě se jednalo o politické rozhodnutí, tehdejší moc chtěla zabránit vzniku nového poutního místa a uctívání Evity.
Můžete mi prozradit, jak vidíte Evitu jako dramatickou hrdinku?
Evita je silnou emancipovanou ženou, která chce dělat kariéru. Spolu s Perónem byli takovým superpárem snů. Samozřejmě myslela i na sebe a my jsme se po její smrti dozvěděli, že ve švýcarské bance měla uložený velký majetek. Evita a Perón jsou pro mě obdobou dvojice Bonie a Clyde. Weber zase píše, že je to hrdinka, kterou může být člověk fascinován, ale že není příliš sympatická.
Protipólem Evity je uštěpačný Chce. Jak byste divákům charakterizoval tuto figuru?
Chce je muž z lidu, kterému se to všechno kolem Evity vůbec nelíbí. U nás je Chce vypravěčem celého příběhu. Tento mladík ukazuje publiku i lidu na jevišti, že tak, jak to dělá vojsko, aristokracie i Evita, to prostě nejde. V tomto okamžiku Tim Rice jako autor textu učinil významný tah. Na konci muzikálu se z Chce stane Che Guevara sám. Nyní je potřeba udělat důležitý krok, je čas na revoluci. To už se ale odehrává jen v hlavách diváků. Weber tuto myšlenku podpořil nádhernou hudbou podobně jako v muzikálu Jesus Christ Superstar. V Německu jsem vystupoval ve známém muzikálu Fantom opery, uvědomil jsem si při tom jednu věc. Když znáte jednu melodii, znáte prakticky všechny. To ale u Evity neplatí. Ta je hudebně mnohem bohatší dílo. A jsou v ní také úžasné strhující tance.
Kontrolovali vám někdy majitelé práv muzikálový inscenační výsledek?
Před několika měsíci jsem v Německu inscenoval Weberův muzikál Song And Dance. Z Ameriky se ptali v divadle, kdo to režijně dělá. Intendant oznámil, že jsem to já. Američané dovolili, abych mohl dělat, co chci. A tak to bylo se všemi muzikály, které jsem dělal. Například v Šumaři na střeše je scéna, kdy si Tovje vypráví s vlastní ženou v posteli. Původně tam byla v tomto místě sborová scéna plná lidí, ale já to předělal jenom jako duet. Američané to schválili a dovolili, aby to používali i ostatní inscenátoři. Jen se mne před tím musí dovolit.
Vy u Evity figurujete také jako autor scény...
V zásadě nejsem scénografem. Ale už u Šumaře na střeše jsem dokázal realizovat základní jednoduchou myšlenku. Moje malířské a kreslířské schopnosti jsou natolik srozumitelné, aby to ostatní pochopili a dokázali podle těch návrhů v praxi zhotovit scénu. Rozhodně bych ale sám o sobě neřekl, že jsem scénograf.
Můžete tedy říci něco k filozofii vaší scény v Evitě?
Dělám to velmi nerad. Jevišti dominuje velký balkon. Na něm občas stojí i lid, který pozoruje dění dole. Na horizontu jeviště jsou dveře. Používáme také šest aut, ale nejsou celá. Jde jen o pomyslné vraky do poloviny. Za nimi jsou tanečníci, kteří jimi pohybují. Na jevišti máme také hodně postelí. Ty potřebujeme pro bývalé milence a také později je používáme při scéně v nemocnici. Právě tento obraz v Evitě je můj vynález. Politici se totiž rádi ukazují na takových místech, zejména když se jedná o nemocné děti. Přijdou, nechají se vyfotit s trpícími dětmi, přinesou balíček, a když
odejdou, jakoby se pro ty malé pacienty vlastně vůbec nic nestalo...
A jak o scénografii uvažujete?
Vedle postele mám bloček, a když mne v noci něco napadne, hned si to zapíšu. Jednou jsem měl připravovat Carmen. Když jsem se jednoho dne probudil a díval jsem se do deníčku, zjistil jsem, že se mi zdálo o celé výpravě a mám Carmen vlastně vymyšlenou.
Vím, že máte české kořeny. Zavzpomínejte, prosím, na svůj původ?
Můj otec se narodil v Praze a moje matka byla z Vídně. Jako děti jsme mluvili dvěma jazyky. Po válce však otec byl pryč a my doma hovořili už pouze německy. Rozhodně nejsem Němcem, i když tak mluvím. Cítím se jako Čech s německým pasem.
A nechtěl jste se tedy někdy podruhé češtinu doučit?
Jde mi to docela dobře, ale nerad mluvím česky na veřejnosti. Třeba moje čeština na vedení celé tiskové konference nestačí.
Vystudoval jste psychologii a následně herectví a režii v rámci semináře režiséra Maxe Reinhardta. To je nezvyklé spojení..
Jde vlastně o důsledek války. Všichni moji příbuzní pracovali nějakým způsobem u divadla. Nejslavnější člen našeho rodinného klanu byl zřejmě Erich von Stroheim - známý hollywoodský herec. Po válce ale bylo vše problematické. Moje maminka si přála, abych studoval něco praktického. Dal jsem se na psychologii, protože mě to zajímalo. A nebylo to vůbec marné pro práci, kterou dělám nyní...
Postavme ty dva obory proti sobě. Co mají společného svět duše a svět divadla?
V divadle je velmi užitečné, když jste schopný nějaký text psychologicky rozklíčovat. Režisér je taková figura od všeho něco. Musíte fungovat jako vychovatel ve školce, psychoterapeut a také jako krotitel lvů. Herci jsou speciální skupinou lidí a pokud máte znalosti psychologie, moc se to hodí. Já ale neměl možnost psychologii nikdy v praxi uplatnit. Šel jsem potom hned na hudební vysokou školu. A psychologie je obor, který se ale opravdu bleskurychle vyvíjí. Několik roků jej neděláte a stojíte mimo.
Pojďme na půdu divadla. Vy jste herec. Kolik rolí jste třeba odehrál?
Stále hraji. Třeba na podzim mne čeká ve Stuttgartu velká role Filipa II. ve slavném Schillerově dramatu Don Carlos. Vždycky jsem režíroval i hrál zároveň.
Nejdříve jsem se věnoval činohernímu divadlu. Nechci přehánět, ale dělal jsem přes sto činoherních titulů. Ostatně brzy mi bude osmašedesát, takže se to naskládalo. Na kontě mám pouze patnáct muzikálů, tři operety Netopýra, Veselou vdovu a U Bílého koníčka. A navrch asi dvanáct oper. Můj základ je opravdu činohra.
To je docela zajímavé. Ale herci, když začnou režírovat, většinou se na jeviště už nevracejí....
To je pravda. Já ale opravdu vždy trval na obou těchto polohách. Když hraji, už nejsem režisér.
A nehrozí tedy nebezpečí, že své režisérské kolegy neposloucháte a režírujete na jevišti i sám sebe?
Já jsem velmi poslušný herec. Vždy se snažím naplno vyhovět režisérovi. Mám jedinou podmínku. Musím jen chápat, co po mně chce.
A v čem je vaše herecko-režijní symbióza výhodná?
Když hraji, mám stejné problémy jako každý jiný herec. Když jako režisér něco předehrajete, vždy to souhlasí, protože je to malý kousíček. Ale když hrajete celý kus, potýkáte se s problémy jako ostatní hrající.
Setkal jste se s českým dramatickým repertoárem?
V Německu jsem byl prvním divadelníkem, který ještě před Pražským jarem uváděl hry Pavla Kohouta a Václava Havla.
A jako polovičního Čecha se vás musím zeptat, co máte z české literatury a divadla nejraději?
Není přece nic lepšího než Švejk. To je opravdu moje velmi oblíbená kniha. V současné době se v Německu neuvádějí žádné současné české hry. Třeba Odcházení Václava Havla nebylo ještě přeloženo.
V Brně jste se uvedl jako režisér výhradně hudebních titulů: dvě operety a muzikál. Nechtěl jste tady dělat činohru?
Ředitel Moša ode mne v Německu viděl nějaké muzikály a požádal mě, abych stejný žánr dělal také v Brně. Myslím, že umím velmi dobře italsky. V Neapoli jsem jednou inscenoval operu, ale nikdy bych se tam neodvážil inscenovat činohru. Člověk musí být schopen jazyk velmi dobře vnímat a slyšet, aby mohl dělat činohru. V Německu jedna Francouzka inscenovala od Goetha Ifigenii. A ono to nefungovalo. Za dvacet let, až se naučím češtinu, tak to bude jiná. (smích)
A když vás proklepnu nejen jako divadelníka, jaké koníčky mi budete jmenovat?
Protipólem Evity je uštěpačný Chce. Jak byste divákům charakterizoval tuto figuru?
Chce je muž z lidu, kterému se to všechno kolem Evity vůbec nelíbí. U nás je Chce vypravěčem celého příběhu. Tento mladík ukazuje publiku i lidu na jevišti, že tak, jak to dělá vojsko, aristokracie i Evita, to prostě nejde. V tomto okamžiku Tim Rice jako autor textu učinil významný tah. Na konci muzikálu se z Chce stane Che Guevara sám. Nyní je potřeba udělat důležitý krok, je čas na revoluci. To už se ale odehrává jen v hlavách diváků. Weber tuto myšlenku podpořil nádhernou hudbou podobně jako v muzikálu Jesus Christ Superstar. V Německu jsem vystupoval ve známém muzikálu Fantom opery, uvědomil jsem si při tom jednu věc. Když znáte jednu melodii, znáte prakticky všechny. To ale u Evity neplatí. Ta je hudebně mnohem bohatší dílo. A jsou v ní také úžasné strhující tance.
Kontrolovali vám někdy majitelé práv muzikálový inscenační výsledek?
Před několika měsíci jsem v Německu inscenoval Weberův muzikál Song And Dance. Z Ameriky se ptali v divadle, kdo to režijně dělá. Intendant oznámil, že jsem to já. Američané dovolili, abych mohl dělat, co chci. A tak to bylo se všemi muzikály, které jsem dělal. Například v Šumaři na střeše je scéna, kdy si Tovje vypráví s vlastní ženou v posteli. Původně tam byla v tomto místě sborová scéna plná lidí, ale já to předělal jenom jako duet. Američané to schválili a dovolili, aby to používali i ostatní inscenátoři. Jen se mne před tím musí dovolit.
Vy u Evity figurujete také jako autor scény...
V zásadě nejsem scénografem. Ale už u Šumaře na střeše jsem dokázal realizovat základní jednoduchou myšlenku. Moje malířské a kreslířské schopnosti jsou natolik srozumitelné, aby to ostatní pochopili a dokázali podle těch návrhů v praxi zhotovit scénu. Rozhodně bych ale sám o sobě neřekl, že jsem scénograf.
Můžete tedy říci něco k filozofii vaší scény v Evitě?
Dělám to velmi nerad. Jevišti dominuje velký balkon. Na něm občas stojí i lid, který pozoruje dění dole. Na horizontu jeviště jsou dveře. Používáme také šest aut, ale nejsou celá. Jde jen o pomyslné vraky do poloviny. Za nimi jsou tanečníci, kteří jimi pohybují. Na jevišti máme také hodně postelí. Ty potřebujeme pro bývalé milence a také později je používáme při scéně v nemocnici. Právě tento obraz v Evitě je můj vynález. Politici se totiž rádi ukazují na takových místech, zejména když se jedná o nemocné děti. Přijdou, nechají se vyfotit s trpícími dětmi, přinesou balíček, a když
odejdou, jakoby se pro ty malé pacienty vlastně vůbec nic nestalo...
A jak o scénografii uvažujete?
Vedle postele mám bloček, a když mne v noci něco napadne, hned si to zapíšu. Jednou jsem měl připravovat Carmen. Když jsem se jednoho dne probudil a díval jsem se do deníčku, zjistil jsem, že se mi zdálo o celé výpravě a mám Carmen vlastně vymyšlenou.
Vím, že máte české kořeny. Zavzpomínejte, prosím, na svůj původ?
Můj otec se narodil v Praze a moje matka byla z Vídně. Jako děti jsme mluvili dvěma jazyky. Po válce však otec byl pryč a my doma hovořili už pouze německy. Rozhodně nejsem Němcem, i když tak mluvím. Cítím se jako Čech s německým pasem.
A nechtěl jste se tedy někdy podruhé češtinu doučit?
Jde mi to docela dobře, ale nerad mluvím česky na veřejnosti. Třeba moje čeština na vedení celé tiskové konference nestačí.
Vystudoval jste psychologii a následně herectví a režii v rámci semináře režiséra Maxe Reinhardta. To je nezvyklé spojení..
Jde vlastně o důsledek války. Všichni moji příbuzní pracovali nějakým způsobem u divadla. Nejslavnější člen našeho rodinného klanu byl zřejmě Erich von Stroheim - známý hollywoodský herec. Po válce ale bylo vše problematické. Moje maminka si přála, abych studoval něco praktického. Dal jsem se na psychologii, protože mě to zajímalo. A nebylo to vůbec marné pro práci, kterou dělám nyní...
Postavme ty dva obory proti sobě. Co mají společného svět duše a svět divadla?
V divadle je velmi užitečné, když jste schopný nějaký text psychologicky rozklíčovat. Režisér je taková figura od všeho něco. Musíte fungovat jako vychovatel ve školce, psychoterapeut a také jako krotitel lvů. Herci jsou speciální skupinou lidí a pokud máte znalosti psychologie, moc se to hodí. Já ale neměl možnost psychologii nikdy v praxi uplatnit. Šel jsem potom hned na hudební vysokou školu. A psychologie je obor, který se ale opravdu bleskurychle vyvíjí. Několik roků jej neděláte a stojíte mimo.
Pojďme na půdu divadla. Vy jste herec. Kolik rolí jste třeba odehrál?
Stále hraji. Třeba na podzim mne čeká ve Stuttgartu velká role Filipa II. ve slavném Schillerově dramatu Don Carlos. Vždycky jsem režíroval i hrál zároveň.
Nejdříve jsem se věnoval činohernímu divadlu. Nechci přehánět, ale dělal jsem přes sto činoherních titulů. Ostatně brzy mi bude osmašedesát, takže se to naskládalo. Na kontě mám pouze patnáct muzikálů, tři operety Netopýra, Veselou vdovu a U Bílého koníčka. A navrch asi dvanáct oper. Můj základ je opravdu činohra.
To je docela zajímavé. Ale herci, když začnou režírovat, většinou se na jeviště už nevracejí....
To je pravda. Já ale opravdu vždy trval na obou těchto polohách. Když hraji, už nejsem režisér.
A nehrozí tedy nebezpečí, že své režisérské kolegy neposloucháte a režírujete na jevišti i sám sebe?
Já jsem velmi poslušný herec. Vždy se snažím naplno vyhovět režisérovi. Mám jedinou podmínku. Musím jen chápat, co po mně chce.
A v čem je vaše herecko-režijní symbióza výhodná?
Když hraji, mám stejné problémy jako každý jiný herec. Když jako režisér něco předehrajete, vždy to souhlasí, protože je to malý kousíček. Ale když hrajete celý kus, potýkáte se s problémy jako ostatní hrající.
Setkal jste se s českým dramatickým repertoárem?
V Německu jsem byl prvním divadelníkem, který ještě před Pražským jarem uváděl hry Pavla Kohouta a Václava Havla.
A jako polovičního Čecha se vás musím zeptat, co máte z české literatury a divadla nejraději?
Není přece nic lepšího než Švejk. To je opravdu moje velmi oblíbená kniha. V současné době se v Německu neuvádějí žádné současné české hry. Třeba Odcházení Václava Havla nebylo ještě přeloženo.
V Brně jste se uvedl jako režisér výhradně hudebních titulů: dvě operety a muzikál. Nechtěl jste tady dělat činohru?
Ředitel Moša ode mne v Německu viděl nějaké muzikály a požádal mě, abych stejný žánr dělal také v Brně. Myslím, že umím velmi dobře italsky. V Neapoli jsem jednou inscenoval operu, ale nikdy bych se tam neodvážil inscenovat činohru. Člověk musí být schopen jazyk velmi dobře vnímat a slyšet, aby mohl dělat činohru. V Německu jedna Francouzka inscenovala od Goetha Ifigenii. A ono to nefungovalo. Za dvacet let, až se naučím češtinu, tak to bude jiná. (smích)
A když vás proklepnu nejen jako divadelníka, jaké koníčky mi budete jmenovat?
Mám velice rád hudbu. Můj otec byl koncertní mistr. Já jsem v pěti letech začal hrát na housle a zůstalo mi to dodnes. Také moc rád hraju tenis. Hodně čtu a k smrti rád piju červené víno.
Luboš Mareček - 27. 4. 2009