Chlapče,
nemachruj! Nevíš,
kdo ze zkušených
se na tebe dívá!
(Povídání s Erikem Pardusem o životních rolích a herecké nahotě)
Herec Městského divadla Brno Erik Pardus je ve svém okolí známý jako ustavičný vtipálek a šprýmař. Veselí ho dosud potkávalo převážně na jevišti. Jako komediální typ už dělá švandu pěkných pár let. Jeho poslední role Arthura Kirsche v inscenaci nazvané V jámě lvové se však Pardusovým předchozím příležitostem vymyká. Výtečná figura nacisty zapuzeného židovského herce, nerozdává jenom smích. Pardus se zlobí při poukazu na označení Kirsche jako životní role: „Ještě přece neumírám."
Od roku 1982 jsi stále ve stejném angažmá. Jsi věrný, stálý herec nebo jen nemáš rád změnu a chuť riskovat?
Já jsem konzervativní člověk. Řídím se pravidlem, které jsem zdědil po svém dědovi i otci. Oba tvrdili a trvali na tom, že člověk je doma tam, kde má známého lékaře, hospodského a policajta. Všechny tyto tři kategorie plním a mám je tady. Cítím se v tomto místě tím pádem bezpečnější, poklidnější a s případnými komplikacemi či bolístkami se mám na koho obrátit. Navíc si těžko zvykám na nová místa.
Já se ptal ale na tvé pracoviště. Copak ty máš v Městském divadle svého osobního lékaře nebo dokonce policajta?
Já dědečkovo a tatínkovo pořekadlo rozšířil ještě o jednu klauzuli. A ta zní, že jsem doma i tam, kde mám své známé v divadle. To je právě konkrétně Městské divadlo Brno.
Ty už zakrátko budeš věrný jedné divadelní značce celé čtvrtstoletí. To je úctyhodné, ale i diskutabilní. Co to třeba znamená pro osobní hereckou hygienu?
To je otázka individuální. Otázka ražení a osobnosti každého člověka. Jeho chtění, přání a tužeb. Já nechci programově a za každou cenu měnit angažmá, jen abych rozčeřil vodu. Já funguju v divadle, kde stávající i hostující režiséři mají svůj vývoj. Sezonu od sezony přece každý pracuje trochu jinak, každý dospívá. To přece není žádná stagnace, zůstat pětadvacet roků na jednom místě.
Ale moje otázka nebyla nijak zabarvena, co se hodnocení týče. Nic mi nepodsouvej. Já se opravdu neutrálně ptal, co znamená zůstat čtvrt století v jednom angažmá...
Někteří herci mají taková pnutí, chtějí vystřídat více angažmá, jinak mají pocit stagnace. Chtějí poznat jinou práci, jiný systém, jiné přístupy k hercům, jiné režiséry. U nás ale hostuje skutečně dost režisérů, poznali jsme jich drtivé počty. Člověk ale změnu hlavně musí mít v krvi. Musí mít toulavé boty. Mně chybí. Umělecky růst se dá také na stabilním místě.
OK, takže pojďme dál. Jsi příliš dlouho na jednom místě, abys viděl souvislosti. Tvoje domovské divadlo prošlo za poslední dekádu bouřlivou proměnou. Stalo se fungujícím divadelním dvojdomem, chrlí mnoho inscenací, veze se na vlně zvýšeného diváckého zájmu. Dokážeš však jako zabydlený člen souboru bez falešné diplomacie i říct, co tomuto veleúspěšnému domu chybí?
S příchodem a zaučením se ředitele Stanislava Moši, teda poté, co se na svém místě usadil v klidu a s rozmyslem, se mi líbí právě jeho personální politika. Třeba co se týče výběru mladých hereckých typů. Divadlo se pod jeho vedením a s jeho výběrem pracovníků stalo muzikálovým pojmem. I kdyby byl Moša zlatý, stříbrný a diamantový a neměl obrovský čich na kvalitní spolupracovníky a na talenty, tak by neudělal nic. Má skutečně v dobrém slova smyslu talent na skladbu souboru. Stará se o divadlo způsobem, jakým by se vrcholní manažeři měli starat o své podniky.
Ale já se ptal, co se ti nelíbí?
Nelíbilo by se mi, kdyby byla pravda, jak o nás někdy zlé jazyky mluví. Že se zaměřujeme jenom na povrchní a líbivý repertoár. Že třískáme peníze na zájezdech, kde se dá. Že vyvážíme divadlo do Evropy. Já opravdu nemůžu říci, že se mi na Městském divadle něco nelíbí. A nekonstatuju to z žádné přemrštěné loajality či diplomacie.
Ale přesně tak to vyznívá...
Dobře, můžu teda mluvit o prkotinách, které jsou v každém divadle. Při přípravě inscenace, ale vždy něco tu a tam zavrže. Jednou je to technická složka nebo někdy se došívají kostýmy na poslední chvíli, což herce znervózňuje. Ale to jsou opravdu takové detaily, které zná kdokoliv a kdekoliv od divadla. Zní to tedy pohádkově, ale mně se v Městském líbí a jsem tady logicky rád i proto, že jsem tady spokojený.
Máš spočítané kolik jsi tady už odehrál rolí?
Statistiky si nevedu. Nevím.
Pojďme se po nich tedy projít. Představ si, že máš doma osobní muzeum voskových figurín, které představují tvé role. Které by sis do té expozice či skříně vystavil?
Já měl to štěstí, že jako mladý kluk jsem tady začal v rámci klasických rolí něco jako dráhu komika. Já toto označení teda nepreferuju. Byl to vlastně hned na počátku Toffolo v komedii Poprask na laguně v režii Rudolfa Tesáčka. Zásadním bodem v mém hereckém vývoji, který právě narušil zažitou představu o mně jako o komikovi, bylo obsazení do role Jaga v Othellovi režiséra Zdeňka Černína. Byl jsem režisérem donucený zvládnout i polohu, ze které jsem byl vystresovaný a myslím si, že se povedla. Od té doby si říkám, že už nemůže být hůř a nemůže mě nic překvapit.
Pojďme spojovat věci do souvislostí. Začínal jsi jako Toffolo v Tesáčkově Poprasku na laguně, tvoje předposlední role je Patron Fortunato ve stejném titulu v režii Zdeňka Černína. Jak to vidíš v oblouku času?
To se mi stalo vůbec poprvé. Já ještě nikdy nehrál ve stejném titulu, žádný kus jsem nedělal dvakrát. Nyní jsem se díval na Alana Novotného (který je velice kvalitní herec) v roli Toffola a viděl trochu sám sebe. Mladého kluka... Čekal jsem nějaké zvláštní nostalgické pohnutí, když uvidím Alana. Nic nepřišlo. Vzpomínám, že jsem byl tenkrát na roli strašně pyšný a říkal si, jak jsem dobrý. A měl jsem přitom určitě chyby jako i spontánní suverénní mládí dnes, které má často pocit, že je vše absolutně zmáknuté, ale výsledek je poznamenaný nezkušenostmi. Zpětně si tedy říkám, chlapče, nikdy nemachruj, nevíš, kdo ze zkušenějších se dívá. Takže pěkně při zemi a v klidu.
Zůstaňme u Patrona Fortunata. Tvoje poslední role v řadě je Arthur Kirsch alias Benedikt Höllrigl, který si podobně jako ten chudý rybář z italské komedie mluví takovou divnou hatmatilkou. Není škoda, že si hned ve dvou rolích po sobě kroutíš jazyk?
Ty tzv. hatmatilky jsou přece různé pracovní úkoly. Každá hatmatilka má své zákonitosti a je jinak vymyšlená. Ani v jednom případě nejde o žádné nahodilosti. S režisérem Černínem jsme se domluvili, jak asi by měl Patron Fortunato mluvit. Já potom seděl doma u scénáře a přepisoval si věty ze scénáře. Fortunato v mém případě vynechává většinou první souhlásky v každém slovu. Je to dodržovaný mustr, žádná cikcárna. Benedikt Höllrigl má zase akcent na každé poslední slabice. Jeho řeč je určená tímto způsobem. Samozřejmě, že svoje udělá také zabarvení hlasu a jeho jakási bodrost čili hlasitost.
Když máš po svém přepsaný scénář, co v takovém případě dělá paní nápověda?
Paní Mihulová má na každé stránce svého textu vlepený list s mým osobním přepisem. Jinak by se vůbec neorientovala a ztratila by se. Já ji ale stejně nepotřebuju. Já ji totiž vůbec neslyším, neboť jsem hluchý. Ale pro její klid je to tak dobře.
A jak ti připadá nová mluva v českém překladu Václava Cejpka vytvořená speciálně pro hru V jámě lvové?
Je přepsaná krásným způsobem. Podobně jak se výtečně kdysi Antonín Přidal vypořádal s překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád. Když se přijde na ten správný vzorec, odvíjí se to už jaksi automaticky.
Pocházíš z Brna a ovládáš aktivně třeba brněnský hantec?
Já jsem z Uherského Hradiště, ale od pěti let jsem Brňák. Jinak není problém kemo. Já se občas stavím do našeho kutlochu, který se jmenuje U Kuby a je na Anenské ulici. Tam se jinak než po brněnsky nemluví. Po mamince z Opavy zase mluvím po šlonsky. Není problém do brněnské plotny vplout, držka se mi v té naší hospodě sama roztáhne do širokých vokálů. Co jééé ty hvěězdóóó, jede hned od okamžiku, kdy vstoupím do dveří. Huba mě sice živí a měl bych mluvit spisovně. Ale ty sedánky u Kuby jsou jakési i slovní občerstvení.
Zůstaňme u tvé poslední role Arthura Kirsche. To je vlastně po Jagovi tvoje druhá velká dramatická role. Co pro tebe znamená?
Já o figurách moc nepřemýšlím, je mi jedno, co je to za chlapa. Já se trápím tím, jak figury zahraju. Roli si musím logicky přisvojit, ale zajímá mě, jak bych se v ní cítil. Já Arthura Kircshe neznám, ale znám Erika Parduse, který ho hraje.
Osud Arthura Kirsche, který má předobraz ve skutečných událostech, je velmi dramatický. Co na něm přijde zajímavé tobě?
Je to zajímavý člověk, který se na základě osobního ponížení dostane do bezvýchodné situace, ale najde v sobě sílu ji vyřešit. Zkrátka objeví plán, jak se lidem, kteří mu velmi ublížili a způsobili veliké trauma, pomstít. Potom přesto zvítězí jeho lidství a Kirsch zjistí, že jeho snovaná pomsta není adekvátní jeho vnitřnímu rozhořčení. Nechce ubližovat úplně stejně, jak bylo ublíženo jemu. Je mi sympatické, že se tady nejde cestou oko za oko a zub za zub. Jak se to stává v životě i v mezinárodních situacích, násilí se často stupňuje, je bezbřehé a nikdo neřekne stop. Nikdo nemá sílu v sobě utlumit, přežvýknout a vyplivnout vlastní potupu a už se nemstít. Bezbřehé si vracení nějakých ústrků mi vlastně přijde hrozně malé a málo vstřícné a velmi agresivní.
Nyní z mezinárodních politických sfér přestoupíme na problémy individua. Konkrétně tebe. Ty nejsi mstivý?
Říkám zcela odpovědně a jednoznačně, že ne. Já to nemám ve vnitřním kódu ani programu. Mně by bylo potom smutno, přišlo by mi to líto a navíc jsem v takových situacích plačtivý. Musím s tou křivdou zůstat sám a sám musím případnou nespravedlnost ze sebe dostat pryč. Tak to sice všechno trvá pochopitelně déle, když se to nedělá střihem a kategorickou formou, že někoho zrovna a naráz pošleš někam. Ale to jsem já...
Ty tedy vyznáváš křesťanské: Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem?
Ale to není křesťanský a všeobjímající vztah k věcem. To není žádná vnitřní filozofie, odpustím jim a tím pádem jsem lepší než oni. V mém případě jde o spontánní reakci. Nejsem ani mstivý, ani agresivní člověk. Když mi někdo ublíží, nechám si to pro sebe, ale nijak to ze sebe neventiluju. Jen to vše trvá déle a to je vše.
Poukažme tedy na herecký kontrast mezi Jagem a Arthurem Kirschem. Jagovu podstatu přece tvoří sžíravá mstivost a závist. Jeho nadřízený Othello má vyšší postavení, větší prachy i krásnější a mladší ženskou. To je přece k nevydržení... Jak se ti s tvou
osobní výbavou tedy vůbec hrál Jago?
Princip je úplně stejný. Já si jako Pardus vlastně vyzkoušel, jak by to vypadalo, kdybych svoji submisivitu a přežvýkavost k ústrkům neměl a táhnul všechno do té finální agresivní polohy. Já bych prostě Jagem být nemohl, to by nešlo. Jaga jsem si sice přivlastnil. Zvláštně příjemné na něm bylo právě osobní zjištění, že tento charakter je pro mě v osobním životě nepřijatelná varianta. Být Jagem bych ale neuměl. Moc bych se styděl.
Jagem být tedy nemůžeš. Ale co se zrodilo z té srážky, když jsi jako lstivý a úskočný Jago byl vlastně obsazený i proti svému dosavadnímu hereckému typu užvaněného komika?
Mnoho herců - a holky jsou na tom ještě hůř - bývá neměnně zaškatulkovaných do určitého typu rolí. Já byl opravdu vybíraný na vyloženě komediální role. Má první a do Jaga i poslední vážná role byla v maďarské hře Chlapec v modrém svetru. Vlastně jsem i tenkrát mluvil hatmatilkou. Hrál jsem masového vraha děvčat. Táta mi tenkrát říkal, že jsem to zahrál moc hezky. (smích). Tenkrát však ve vzduchu zůstalo resumé, že výkon sice nebyl špatný, ale že bych se měl raději držet svého kopyta. Po Jagovi tyto pochyby nenastaly.
A ve které té škatulce - komika nebo vážných poloh - se ti dnes hraje líp?
Mně je to jedno. V zažitých komických polohách se cítím jistý. I když dělat srandu je obecně náročnější práce, mně paradoxně nebere tolik sil. Komické varianty a variace mám vyzkoušené, proto se mi hůř zkouší dramatické role. Na ně přicházím těžko, musím vymýšlet nové fígle a postupy.
A jaké jsi měl reakce na Arthura Kirsche (rozhovor vznikal dva dny před premiérou - pozn. autor)?
Po generálce mi rekvizitářka Dáša Hlavoňová říkala, že jsem ji překvapil. Myslela si, že dokážu jen tak žertovně poskakovat po jevišti. Prý byla překvapena, ne tím, že to dokážu zahrát, ale i tím, že ji dokážu rozplakat. Tato poloha je pro lidi překvapením. Pro mne ale ne.
Ty jsi také pro okolí věčný vtipálek a šprýmař. Máš v sobě vůbec nějaké vážnější linky a odstíny?
Vyčerpání z veselosti na veřejnosti ventiluju doma, kde jsem příkrý, až někdy hnusný ke své ženě i chlapcům. Hodinku potom mě vše mrzí. Z košíku veselosti se vyčerpám opravdu venku a doma to citelně schází.
Platí i u tebe pravidlo, že lidé bavící ostatní bývají v soukromí velmi vážní?
Se mnou je doma také sranda. Pravdou však je, že co dokážu provést doma, venku nedokážu. Člověk je ke svým nejbližším často daleko krutější než k těm, které potká náhodou. Ale zase doma nikoho nebiju a nejsem žádný usurpátor. Mám jen někdy vyčerpání tak za krkem, že kvůli prkotině dokážu udělat doma dusno. Tímto se rodině omlouvám.
O tom, že jsi vypečený vtipálek svědčí i tvé žertovné příspěvky do tohoto časopisu Dokořán. Já, novinář, na tebe vlastně jako na svého konkurenta žárlím. Neděláš mi v tom holubník? Neměl jsi někdy nějaké psavě autorské ambice?
Z nuly žádné. Napadnout mě něco může pod tlakem chtění nebo žádostí někoho. K tomu se dokážu donutit. Nevím však o komediálním divadelním scénáři, který se mi dostal do ruky a do něhož bych něco nedotvořil nebo přímo nepřipsal. Až z toho byli někdy režiséři nešťastní. Potřebuju předlohu a pak si řeknu: Ono by to šlo jinak a možná lépe. Moje fejetonky Holubníky v Dokořán, jsou takové malé absurdity, které mě napadají doma kolem půlnoci.
A žádné tvoje psaní by nevydalo na knihu nebo třeba divadelní aktovku?
Jsem dobrý upravovatel. Jako autor už bych byl mnohem horší.
Točili jsme se dosud jen kolem činoherních rolí. Jak je to s poměrem Erika Parduse a hudebního divadla, v němž už také není žádným nováčkem?
My jsme ještě jako Divadlo bratří Mrštíků uvedli muzikál Kvítek z hororu, kde jsem hrál a zpíval hlavní roli. Zpíval a tančil jsem tenkrát asi deset písniček s Líbou Kafkovou. Jako mladý kluk jsem byl do muzikálů dost obsazovaný a dneska z toho tyju. Navíc jsem z Hradiště, což je uzpívaný národ moravských Slováků. Noty mi problémy nedělají. S hlasem a rozsahem už problémy jsou, neboť jsem silný kuřák. Ale když dostanu roli v hudebním divadle, jsem samozřejmě rád. Já mám rád výrazové zpívání.
Takže z muzikálu strach nemáš?
Já nemám rád klasický muzikál. To si poslechnu od jiných. Jak stárnu, stresuje mě spíš jiná věc. Texty Stanislava Moši jsou sice básnivé, ale mají košatý slovník. Jeho přívlastky jsou někdy tak děsivé a na paměť opravdu hrozné. Proto mám ve svém věku z muzikálu hrůzu. Když mi z této strašlivé směsice vypadne slůvko, jsem v pytli. Samozřejmě, že při výpadku dokážu něco na místě vymyslet a nedělat jenom lalalala.
Hraješ na něco?
Pokouším se brnkat na klavír. Ten jsem měl jako obligát na JAMU. Dokonce mám několik vlastních skladeb. Na základě svého slováckého ovaru se trefím do základních pěti akordů a tím obehraju všechno. Již několik večírků jsem absolvoval jako barový klavírista. Jo, vcelku se chytám i v pár akordech na kytaru. Úplný hluchoň nejsem. Nejraději mám třetí hlasy, které dokážu zazpívat na cokoliv. Třeba i na naši hymnu.
Arthur Kirsch je ve tvé dosavadní dráze skutečně ojedinělá kapitola, životní role. Alena Antalová, která hraje s tebou hlavní roli, bude za chvilku znovu maminkou a vy budete inscenaci v Jámě lvové hrát jen do března. Nemrzí tě to?
To přece není moje životní role, já totiž ještě neumírám. S Alenou jsem naposled spolupracoval v Černínově Mistrovi a Markétce. Byla pravda o pár roků mladší, nebyla vdaná a neměla děti. Alena strašně vyzrála a je nesmírně pracovitá. Svoji afektovanou roli nyní zvládá se zvláštní grácií.
Ty jsi mě ale utekl od otázky...
Já když budu s Alenkou hrát V jámě lvové třeba jen pětkrát, bude mi to stát za to. Ona je totiž stejná struna jako já. Mně by vše stálo za to, kdybychom šli třeba jen do premiéry. Alenu jsem potkal po dlouhé době. Já jí nedělám reklamu, ale pro mne to byl skutečně zážitek. Někdy mě na jevišti dožene k takovým emocím, že bych je ani nečekal.
A co děláš, když tě někdo dožene k emocím?
Když je mi nejhůř, myslím na to, kdy půjdu za Zdeňkem Junákem do šatny a budeme sázet fotbalové výsledky. Tím pádem se trošku utlumím a jsem méně hysterický. Já ale odmítám umřít po této roli, tak bych o životní roli nemluvil. To je takový tlustý termín.
Vraťme se ještě k Černínovu Mistru a Markétce. Alena tam tehdy měla zcela nahou scénu a ty jsi byl na jevišti také velmi spoře oblečený v roli Kňoura. Asi by to měla být otázka pro herečku, ale já se schválně ptám herce Parduse, jak jemu je příjemná jeho vlastní nudita na jevišti...
Jestli se bavíme o mém hereckém studu v Mistrovi a Markétce, tak to bylo skutečně těžké. Já jsem totiž velmi stydlivý. Bylo to těžké jednání s panem režisérem Černínem. Před začátkem zkoušení se mě v klubu ptal, jestli jsem moc stydlivý. Nahodil to lehce jako téma. Já jako každý submisivní herec odvětil, že ne. Pak přišel výtvarník Honza Dušek s návrhy kostýmů. Kňour měl malinkou bederní rouštičku a na ní upevněný půlmetrový pyj. Namalované to ještě šlo. Pak jsem se nějak zaseknul, když jsem zjistil, že mám přes zadek a ščagélek, jak říkáme v Hradišti, jedno motání elastického obvazu a na něm přišpendlený penis. Já začal myslet na zneužívání herců. Vzbouřil jsem se. Zdeněk udělal takovou věc. Před jednou zkouškou nahnal všechny herce do hlediště, nechal uzvednout oponu a tam v boďáku reflektoru stál jeden kulisák a měl pouze můj kostým a otáčel se dokola.
Jak to dopadlo?
Zdeněk Černín se ptal kolegů, jestli to někoho uráží. Ti, kteří to nemuseli nosit, pochopitelně vrtěli záporně hlavou. Další potupa pro mě. Odešel jsem na chodbu a potkal svého starého pana profesora Rudolfa Krátkého, který tenkrát hrál ďábla. Ujišťoval mě, že je to jenom divadlo. Já opáčil, že jde o tlačení ke zdi. On zase, že je to lepší než nějaká vixlajvantová kombinéza s chlupama. Že prý ani netuším, jak bych se v takovém kostýmu potil. Pak přišly generálky a režisér Černín mě osobně chodil do šatny bandážovat. Pak jsem zjistil, když jsem viděl všechny své ostatní polonahé kolegy na jevišti, že to má smysl. Přestal jsem se cítit uražený. Vlastně jsem si nějaké vymíněné bandáže časem i sám sundal. Černín mě tenkrát nechal, abych si na to samospádem přišel sám.
A jak je to tedy se tvým postojem k nahotě na jevišti?
Člověk na jevišti nesmí uvažovat příliš občansky nebo puritánsky. Pak by u divadla nemohl být. Je to otázka osobní statečnosti. Asi těžko bych ale odehrál celé představení nahej. A to ne kvůli tomu, že nejsem tak esteticky zářivý.
Já před pár dny viděl slavného německého Macbetha, kterého hrálo asi osm mužů. Byli většinu představení zcela nazí nebo "zahaleni" do krve a výkalů. Tato drsnost měla ovšem hned několik hlubokých vnitřních významů a výtečně se potkala s režijním výkladem textu. A to zdaleka nemyslím jen totální obnažení a demaskování hrdinů. Nehrál bys ani třeba v tak obrazoborecké, ale precizní inscenaci?
Ale v našich zeměpisných šířkách se tento styl divadla příliš nenosí. Když se u nás objeví na jevišti výrazně odhalený, jako třeba Tříska s Langmajerem v Králi Learovi, ukáže se, že lidi to berou jako něco provokativního a neslušného. I my měli podobné reakce starších lidí na Mistra a Markétku. Říkali: My nevíme, o čem to tak hrajete a ještě se trošku stydíme za vás. Nás to zavádí a je to vůbec potřeba?
Adama asi nebudu hrát s bederní rouškou. Pokud žádá konkrétní situace, tak prosím. Ale jako schválnost je u nás nahota asi používána častěji.
Tak vysvlekl by ses na jevišti znova nebo ne?
Jsem za zenitem studu. Jestli by to opravdu jinak nešlo a já to pochopil a shledal funkčním, asi jo.
A jakou další vážnou roli by sis dal?
Člověk asi nemá nárok na role benefičního charakteru. Za chvíli mi bude padesát a přišel Arthur Kirsch. Když vidím ten časový odstup od Jaga, tak bych si asi k sedmdesátce švihnul Krále Leara.
A dokdy plánuješ zdržet se tady na Zemi?
Záleží na tom, kdy mi dojdou prášky.
Luboš Mareček - 26. 12. 2006
