leden 07/08

Před prázdninami, kdy už jsme byli všichni fakt dost unaveni a těšili jsme se na ně, se mi ozval Jef Kratochvil, že by bylo dobré do rubriky Čert tě vem zapojit i naši "taneční sekci" a ať prý udělám rozhovor s kým chci. Nakonec jsem zjistila, že to vlastně celé vymyslela Andrea Kučerová. Andreo, díky. A já jsem si vybrala Láďu Strouhala, protože ho mám ráda a protože se známe už pěknou řádku let. Tento rozhovor vznikl v autobusu, kde má Láďa svoje prominentní místo na zadních sedadlech, cestou hádejte kam - no přece na naší oblíbené štaci do Karlových Varů.
I.K.: Dával jsi už někdy v životě rozhovor do médií?
V.S.: Jé, lvanko, tak to ne.
I.K.: Když už jsme u zájezdů, MdB jezdí se svými inscenacemi poměrně často. Jak po krajích českých, tak v daleké cizině. Máš rád zájezdy?
V.S.: Já to ani tak neprožívám, jsem spíš domácí typ. Karlovy Vary vlastně "přežívám" a těším se na to zmrzlinové kafíčko, které si spolu za odměnu dáváme.
I.K.: Teď právě finišují přípravy na Moravský podzim, v jehož rámci někteří členové baletu zkouší samostatný taneční projekt, a to Respighiho Botticelliovský triptych a Ptáky v choreografii Martina Dvořáka. Můžeš mi to nějak přiblížit?
V.S.: Každopádně je to pro nás krásná práce a velká příležitost. Současně nás tanečníky tato práce úžasně motivuje. Myslím si ale, že divák není zvyklý chodit do našeho divadla čistě na taneční projekty. Pokud by jich bylo víc, třeba by si lidé zvykli.
I.K.: Láďo, ty jsi už takový "nestor'' tohoto souboru. Spolupracoval jsi s tímto divadlem dávno před sloučením se zpěvohrou Národního divadla a vznikem samostatného baletu. Jak to bylo s tebou, než jsi začal pracovat v divadle?
V.S.: Vystudoval jsem taneční konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, kterou jsem si doma doslova vykřičel. Už na škole nám pedagogové naznačovali, že pouze tancováním se člověk těžko v naší zemi uživí, takže ještě na škole jsme chodili do tzv. obligátních oborů, abychom byli všestranní a stali se dobrými profesionály. Když jsem přišel na školu, měl jsem velké sny o tanci a mezinárodních hvězdách.
I.K.: Ty jsi tedy chtěl být hvězda nějakého baletního souboru?
V.S.: Byl jsem nadšený a chtěl jsem být hvězda.
I.K.: Myslíš si o sobě, že jsi dobrý tanečník?
V.S.: Myslím si, že jsem dobrý tanečník a průměrný "baleťák".
I.K.: Jak nejraději trávíš volný čas, pokud vůbec nějaký máš? Využíváš ho k nějaké fyzické aktivitě? Máš na to vůbec ještě sílu?
V.S.: Já chodím pravidelně do posilovny. Rád jezdím na výlety, stýkám se s přáteli.
I.K.: Ty také dobře a rád zpíváš, takže býváš obsazován nejen do tzv. tanečních rolí, ale i mezi muzikálové herce - zpěváky. Jaký je tvůj vztah ke zpěvu?
V.S.: Já nezpívám, já umím řvát. To je rozdíl. Je ale pravda, že jsem schopný řvát i v jiných hlasech než těch prvních.
I.K.: A učil ses zpěv, věnoval ses jeho studiu?
V.S.: Chodil jsem na zpěv k p. prof. Klezlovi a Hegnerovi. Trochu jsem si teda ke zpěvu "čichnul", ale hlavní můj zájem zůstal u tance.
I.K.: Měl jsi někdy taneční "okno"? Jak to řešíš? Většinou se říká: když nevím, tak se točím.
V.S.: Přesně takhle, když nevím, tak se točím. Stalo se mi to jen jednou v životě, když jsem naskakoval do Radúze a Mahuleny. A v jednu chvíli, kdy měla holka naskočit na zvedačku, jsem se prostě jen točil a ona mě naštěstí minula.
I.K.: Často se stává, že "sloužíš" divadlu v malých roličkách a sborech, co na to tvoje ego? Co takhle nějakou hlavní roli v tanečním představení?
V.S.: Já myslím, že člověk pomalu stárne. Mně ta služba divadlu nijak neublížila, rozhodně neublížila mému egu. Já se pořád cítím jako profesionál, i když hraji v company a jsem na svou práci hrdý. Někdy se říká, že lepší menší efekt než velký defekt. To mě asi nejlépe vystihuje.
I.K.: Já jsem svým zaměřením spíše "modernistka", ty "klasikář". Rozlišuješ tanečníky podle toho, kam více inklinují? Jaký je tvůj názor na taneční techniky vůbec a jak by měly podle tebe vypadat tréninky u nás v divadle?
V.S.: Já jsem opravdu srdcem klasikář a tak to zůstane. Klasický baletní trénink považuji za kompletní, ale netvrdím, že nabídka tréninků by v Městském divadle nemohla být bohatší. Tanečník roste na dalších úkolech a zdolávání různých pohybových principů.
I.K.: Teď si trošku "rýpnu". Jsi bezesporu výborný tanečník, ale já ti často vyčítám trochu prkenné tělo. Co ty na to?
V.S.: Klasika je svým způsobem trochu svazující. Já jsem klasikář a už jím, jak bylo řečeno, zůstanu.
I.K.: A teď otázka do bulváru, která se vůbec netýká divadla. Co rád jíš, piješ, kouříš, čteš a posloucháš?
V.S.: K jídlu nejraději knedlo, zelo, vepřo a českou kuchyni vůbec, piju rád Bacardi s colou a víno, k tomu si zapálím červenou Marlborku, u toho poslouchám moderní hudbu - jsem takový komerční typ. Čtu strašně málo, v poslední době prakticky nečtu.
IK.: Jednou ses zmínil o tom, že když si potřebuješ přivydělat, jedeš řídit kamion dálkové dopravy...
V.S.: Když je nějaké volno, tak se této práci věnuji, ale je to pro mne dost těžké. Tím bych se v budoucnu nejspíš živit nechtěl. A navíc 60-ti kilového řidiče náklaďáku ještě nikdo neviděl.
IK.: Teď jsi mi nahrál na další otázku. Máš nějaké zadní kolečko, až nebudeš moci tancovat? Penze za výsluhu let už neexistuje.
V.S.: Já to nechávám osudu. Ta možnost řízení kamionu tu stále je, protože jsem dobrý řidič. Ještě mě napadly i jiné možnosti. A také to možná dopadne tak, že když přestanu tancovat, tak umřu.
IK.: Ve které inscenaci v našem divadle sis nejraději zatancoval? Máš nějakou "srdeční záležitost"?
V.S.: Pěkná práce byla na muzikálu Hair, je škoda, že už nehrajeme moc West Side Story - tu jsem měl také moc rád a z těch současných mám nejraději Čarodějky z Eastwicku, protože si tam zazpívám i zatancuji.
IK.: A co kolegové a kolegyně v baletním souboru. Prozradíš nějaké pikanterie?
V.S.: Baletní soubor je vždycky specifická složka. Myslím, že se tam máme všichni strašně rádi, známe se, víme, co neumíme, proto jsme k sobě otevření a pikantnosti se do médií neříkají.
IK.: Jaké jsou podle tebe specifika tanečníka v našem souboru?
V.S.: Každému tanečníkovi by se v tomto souboru hodilo, kdyby uměl zpívat a měl by se také umět občas projít po jevišti ne baletním krokem.
IK.: A co takhle si zahrát nějakou činoherní roli?
V.S.: To ani ne, byla by to nejspíš velká ostuda.
IK.: A teď jsme u těch kolegů - muzikálových herců. O kom z nich si myslíš, že nejlépe tancuje?
V.S.: Divadlo je plné šikovných, všestranných lidí. Napadá mě třeba Ivana Vaňková, Hanka Holišová. Určitě je jich víc.
IK.: Co na lidech obecně nejvíc oceňuješ a co ti nejvíc vadí?
V.S.: Já mám rád upřímnost, ať je jakákoli. Já se nikdy nestydím za své city, dám vždycky všechno najevo. A totéž opačně. Oceňuji na lidech, když mi dají najevo, jestli je bavím, nudím nebo štvu. Vadí mi faleš.
IK.: Jmenuj jedno místo, které máš v divadle nejradši.
V.S.: Kuřárnu a jeviště.
IK.: Máš choreografické ambice? Už jsi nějaké drobné věci dělal, že?
V.S.: Já jsem rád tanečníkem. Choreografické práce si velmi vážím a myslím, že v tomto případě musí znát člověk spoustu věcí, dokázat ukočírovat velké množství lidí a sám musí mít jako tanečník hodně za sebou, aby mohl z něčeho vycházet a něco začít tvořit. Něco malého ano, na velké věci se však necítím.
IK.: A s tím souvisí poslední otázka. Máš nějaký umělecký vzor?
V.S.: Asi ne.
IK.: Jo a Jef říkal, že se tě mám zeptat, kde nakupuješ, ale mě to vlastně vůbec nezajímá. Takže možná příště, až budeš dělat rozhovor s někým jiným. Díky a do příštích let zlom vaz!

Jiří Morávek, generální ředitel
SNIP & CO, reklamní společnost, spol. s r.o.

Jaké máte vzpomínky na období vlády jedné strany, prý jste brázdil Brno jako řidič „šaliny“?Špatné i dobré. Špatné z hlediska různých „osudových“  peripetií a útlaků – v sedmdesátých letech vyloučení ze studia na vysoké škole, „ochutnávka“ vazební věznice v Bohunicích, trestní stíhání za podvracení republiky, následná stop karta na pasovce pro výjezdy i do zemí RVHP, rok bez práce v systému, kdy byla povinnost pracovat…
A dobré? Bylo jich také mnoho. Založil jsem rodinu a v rámci možností jsme se se svou ženou a dětmi tu více, tu méně úspěšně proplétali nástrahami a příležitostmi tehdejší společnosti. K těm pěkným patří určitě nástup do dopravního podniku do pozice řidiče tramvaje. V roce 1974 jsem začínal kurz řidiče ED (elektrické dráty) společně s Albertem Černým, který to také neměl vztahově s režimem lehké a k tomu skupina, v dobrém slova smyslu, „štěbetajících“ bývalých průvodčích městské dopravy. Byla to doba, kdy se měnila koncepce provozu MHD v Brně a kdy do historických análů odešla funkce vlakvedoucích a průvodčích a ve vozidlech zůstali „jen“ řidiči. Byli jsme tam s Albertem jediní chlapi a s naší předchozí kvalifikací jsme poměrně vynikali. Je třeba ale říci, že kurz zvládli všichni frekventanti a spolehlivě vykonávali (lépe vykonávaly) svoji službu veřejnosti. Z určitého pohledu to byla krásná léta, i když velmi náročné povolání. Bral jsem na tehdejší dobu díky příplatkům za práci o sobotách, nedělích a svátcích více peněz než ostatní dělnické profese. Kamarádi z vysoké mně záviděli, nejen ty peníze, ale také třeba pozici viditelného „veřejného činitele“. Trpěli jsme v kabinách moderních strojů zimou, vedrem, průvanem, nadávkami cestujících, diskuzí s opilci a hrubiány. Ale vozili jsme více lidí, kteří určitě byli rádi, že jsme. Názvy všech zastávek, ulic, náměstí jsme museli znát zpaměti a hlásit je do mikrofonu. Veškeré tyto znalosti mně i dnes velmi pomáhají v mé práci. Rád na tuto éru vzpomínám. Ale jsem vděčný za to, co máme nebo lépe řečeno, co si děláme a uděláme v této době.
Jak se z řidiče šaliny stane generální ředitel?No, není to tak jednoduché. Dnes vám určitě nepomůže ani náhoda a řekl bych, alespoň v mém a většině dalších případů, že vám určitě nepomůže ani politická angažovanost. Považuji se za pracovitého a systematického člověka, který něco ví, něco umí, co neví, na to se zeptá, za člověka, který je rád s lidmi, rád s nimi komunikuje a rád pro ně (i sebe) něco dělá. Za mou současnou pozicí je mnoho hodin, dnů, víkendů, roků práce navíc oproti některým, kteří odpracují nebo odchodí do zaměstnání jen to, co musí. Považuji se také za trpělivého člověka, který z hlediska svých pozic nikam nespěchá. I když u sebe pozoruji s přibývajícím věkem z obecnějšího hlediska přece jen netrpělivost, ale mám ji pod kontrolou. Řídím se mimo jiné svým heslem, že postavení má každý takové, jaké si zaslouží nebo vybojuje, či vybuduje. A když si ho nevybuduje nebo nevybojuje, tak si ho ani nezaslouží. Je to sice tvrdé, ale je to tak. Teď nemluvím o některých sociálních skupinách zdravotně, mentálně nebo jinak objektivně handicapovaných. O ně se musíme  jako společnost postarat v sociálním záchytném systému, aby i tito lidé v rámci možností mohli žít kvalitní život. A úspěšní by těmto lidem měli pomáhat. Ale to je jiná kapitola.
Jakou má pracovní dobu generální ředitel?Jak který. Já od nevidím do nevidím, od pondělí do neděle, pátky svátky nevyjímaje. Pracuji průměrně 10 – 12 hodin denně. Vznikají ale situace, kdy musím opakovaně pracovat i 16 až 18 hodin denně. Ale to je v současnosti pouze v určitých obdobích při mimořádných akcích, třeba při přehlídce ohňostrojů kombinované s produkcí summitu prezidentů. Mám ve zvyku být se svým manažerským a partnerským vojskem, být u toho, společně řešit, vzájemně se podporovat a dělat dobrou práci. Bez týmové práce, bez dobře propojené první linie se štábem a jeho vrchním velitelem se války nevyhrávají.
Kolik má obleků a párů bot generální ředitel a kolik měl téhož „šalinář“?
To ani pořádně nevím, ví to spíše moje žena. Ale je pravdou, že oproti minulosti toho je mnohonásobně víc. Dříve jsem měl několik uniforem letních a zimních, které jsem, ač nerad, musel nosit. K tomu jeden civilní oblek pro mimořádné příležitosti a spíše sportovnější volnější oblečení. Dnes mám řadu obleků, sak, košil, vázanek, bot, které se musí pravidelně obměňovat. Stojí to i dost peněz, ale ty musím vydělat. Oblek tak trochu považuji za jiný druh uniformy, který prostě k této pozici patří. Stejně tak je to podobné v ústrojním řádu, který patří jak k městské dopravě, tak v přenesené formě k manažerovi v jakékoliv pozici. A sankce byly, jsou a budou za každé porušení. Nevím, jak je to dnes, ale závady v nošení uniformy znamenaly za mé řidičské éry prémiový postih. U manažerů sice přímý postih není, ale ten nepřímý je velmi citelný. Může se vám stát, že vás časem prostředí byznysu „vydědí“ a vytlačí do pozice neúspěšných, protože nectíte zásady obvyklé pro pohyb v něm.
Co považujete za největší úspěchy firmy SNIP & CO?Mohl bych teď popsat několik stran časopisu referenčními akcemi, ale o tom to není. Za větší úspěch považuji skutečnost, že jsme se od průkopníků venkovní reklamy v bývalé ČSFR v roce 1990, přes produkční, komunikační a marketingové aktivity propracovali do stávajících pozic a dobře fungujeme už téměř 18 let a ví se o nás. A věřím, že máme a stále budujeme tým lidí, který se umí pohybovat kdekoliv doma i ve světě. Pokud bych měl přece jen vyjmenovat konkrétní a  nejmilejší úspěšné akce, tak to určitě je v oblasti venkovní reklamy růžová MINOLTA, první celoplošná reklamní tramvaj na území bývalé ČSFR v září roku 1990. Jsem také hrdý, že jsem a jsme vytvořili koncepci komunikační kampaně při návštěvě anglické královny Alžběty I. v roce 1996 v Brně. Velkým poznáním bylo komplexní zajištění týdenní prezentace Jihomoravského kraje v českém pavilonu na světové výstavě  EXPO 2005 v japonském Aichi. Patří sem i Středoevropský summit prezidentů na pozvání Václava Klause v květnu 2007 v Brně, který jsme komunikačně a produkčně komplexně zajišťovali. Hrdý jsem také na již desetiletou mezinárodní ohňostrojnou přehlídku IGNIS BRUNENSIS a prezentační festival Brno – město uprostřed Evropy, ale také třeba na již 16tiletou prestižní odbornou soutěž piv Zlatý pohár PIVEX. A mohl bych pokračovat, ale teď to stačí.
Kolik vám zůstalo přátel z období za kniplem „šaliny“?Myslím, že mnoho. Kdykoliv přijdu do dnešního brněnského dopravního podniku, tak zde stále potkávám mnoho lidí, s kterými si máme o čem povídat. A velmi mne potěší, když na mne čas od času na ulici zazvoní tramvaj, autobus nebo trolejbus a z kabiny na mne mává známá, i když dnes už stejně jako moje starší, tvář.
Jste bohatý člověk?
Co to je bohatství? Peníze? Majetek? Nemám se špatně, ale nejsem multimilionářem a být jím ani nechci. Osobně uznávám spíš lidské hodnoty, schopnosti člověka, kreativitu, pokoru a skromnost. Bez zbytečné skromnosti říkám, že hmotné bohatství není všechno. Víte, my jsme byli doma čtyři kluci. Naši rodiče v dělnických pozicích dělali vše pro to, aby nás uživili a slušně vychovali. Pamatuji doby, kdy maminka chodila půjčovat peníze po sousedech, aby před výplatou bylo třeba na chleba k sádlu se škvarkama, které se doma škvařilo na dobu od výplaty k výplatě. A to bylo v padesátých a šedesátých letech ve „skvělém socialistickém prostředí“ plánovitého hospodářství. A nebyli jsme sami. Ale to už je naštěstí historie, i když i dnes není všechno růžové.
Svým rodičům jsem velmi vděčný za to, co do nás vložili. Bohužel už jim to nemohu vrátit, a proto lidsky investuji do svých dětí a pomalu už také do jejich potomků.
Jakou budoucnost má vaše společnost?
Takovou, jakou si zaslouží nebo spíše takovou, jakou si vybuduje nebo vybojuje. Vybojuje v korektním boji občas nekorektního prostředí lidské závisti a dalších negativ dnešní doby. Preferuji ale pozitivní pohled na svět a říkám, že nikdy není tak, aby nemohlo být lépe. Musíme být stále dobří a lepší než konkurence, musí se o nás vědět a prostředí nás musí chtít a potřebovat.
Nelákala vás po listopadu politická kariéra?Po roce 1989 jsem se chvíli angažoval v hnutí Obroda, pomáhal jsem stávkovým výborům a Občanskému fóru. Ale postupně mne polkla profesní dráha, vytváření nových systémů v oblasti venkovní reklamy, marketingové komunikace, produkce. Trvá to dodnes a potrvá to asi ještě chvíli, pokud to zdraví dovolí. Myslím si, že politicky prospěšně se dá angažovat a dělat práci pro politiku a politiky i jinak, než sedět v zastupitelstvu nebo v parlamentu, případně být členem politické strany. A v tom,  domnívám se, jsem nebo lépe řečeno jsme prospěšní svému okolí svými nápady, schopnostmi, vytvářením kontaktních příležitostí, spojováním lidí, firem, institucí, politiků ...
Kde došlo k chybě v polistopadovém dění, že je tolik nespokojenosti mezi lidmi?Tak předně si myslím, že člověk není a nikdy nebude spokojený, ani těsně před spuštěním gilotiny, ani na prahu ráje. Po listopadu se chyb, stejně jako dobrých činů, stalo mnoho, a to za vlády každé politické reprezentace. Domnívám se, že stát a jeho nástroje včetně politiků, vzdělávacích institucí apod. by měl být v mnoha procesech komunikativnější. Měl by lidem více vysvětlovat, informovat je, pomoci lidem předvídat a trochu omezit projídání budoucnosti naší i našich potomků. Společnost přešla přes noc z tvrdého ideologicky řízeného procesu marných příležitostí i postavení do jakéhosi pomyslného procesu velkých byznysmenů, přijíždějících hodných strýčků „z Ameriky“, tedy příležitostí pro každého. Otevřely se hranice (díky za to) a co se stalo. Lidi utráceli, nakupovali a nakupují nesmysly, které ani nepotřebují. A v mnoha případech si takto vytvořili svůj pohled na životní standard a na zadní kolečka zapomínají. A to trvá do dneška. Poněkud jsme zapomněli na to, co bylo před rokem 1989, ale také třeba v období okupace nebo v období světové hospodářské krize v první polovině 20. století nebo co se děje v současném světě. Není třeba z negativ dělat mýty, ale je třeba se mít na pozoru a brát si odpovídající poučení pro náš současný i budoucí život. Socialismus není spasitel a kapitalismus není hodný beránek. Stát a společnost musí kultivovat a usměrňovat demokraticky své občany, jinak s tím bude vždy problém, včetně nespokojenosti a vytváření prostoru pro extrémní skupiny v politice i ve společnosti.
Co byste přál Brňanům, aby se podařilo v letošním roce v našem městě?
Brnu, Brňanům, návštěvníkům a hostům Brna, svým kamarádům, rodině i sobě bych přál především dobře fungující otevřené a dynamicky se rozvíjející město s tolerantním a příjemným žitím a soužitím. Přál bych si, abychom měli kvalitní instituce, superkvalitní politiky průřezově politickým spektrem, kteří se sice občas pohádají, ale sejdou se v postupech, které Brnu pomáhají. Sejdou se v řešeních, která nejsou pouze sveřepým naplněním pohledů a nepřekonatelných zásad té či oné politické strany nebo uskupení. Pouze město, kraj, stát, který má schopné, uznávané a „čisté“ politiky se státnickým nadhledem a odpovídající tolerancí, může jít dopředu. Osobní urážky a arogance ke schopnému a chytrému politikovi, manažerovi i občanovi nepatří.
Máte rád oheň?
Mám rád oheň v kamnech, pod zahradním grilem a potom také oheň na obloze. Všechny ohně musí být ale vždy pod kontrolou. Oheň, tedy ten spoutaný, je velmi tvořivý živel, který ovládaný a usměrněný člověkem vytváří energii i nádherné scenérie. Směřuji jednoznačně k ohňostrojům, s nimiž pracujeme v našich akcích už patnáct let. Ale zkuste také posedět za vlahého letního večera u ohýnku, sledujte plápolající plamínky v jejich rozmanitosti a neopakovatelné prostorové tvorbě různých tvarů  a barev. Ale pozor, ať se z vás nestane pyroman. Já jím nejsem!
Tak bude zase jaro, nezapalují se vám lýtka?
Předně musím říci, že nepodléhám zimnímu spánku medvěda Brtníka. Můj vztah k zapalování lýtek je celoročně vyvážený a snažím se zachovávat v této oblasti „ekobiologickou a živočišnou rovnováhu“. Jinak na jaro se těším a jsem normální ...
Kde se cítíte nejlíp?
Mezi lidmi, mezi svými blízkými, mezi partnery, přáteli a kamarády, s nimiž si máme vzájemně co říci. Nejlépe se cítím v Brně, rád pobývám na chalupě na Vysočině. Uznávám moudrost našich předků – všude dobře, doma nejlépe.
Mohl byste našim čtenářům vyfotografovat váš nejoblíbenější předmět?
Fotografuji už od svých deseti let, kdy jsem dostal vytoužený legendární fotoaparát Pionýr a začal chodit do fotokroužku. Dokonce jsem získal o rok později ocenění v mládežnické soutěži za snímek „Okopávání jahod“. Snímek byl na výstavě u Hlavního nádraží mezi dospělými harcovníky. A můj nejoblíbenější předmět? Nevím, jestli je v duchu vaší výzvy dvouapůlletý vnuk Honza předmětem, ale určitě patří k mým nejoblíbenějším. Je to bezelstný živel, který žije krásné první roky svého života se svými rodiči, prarodiči a blízkými. Je prvním pokračovatelem další generace naší rodinné dynastie po mé linii. Každým dnem, každým okamžikem se v něm rodí nové inspirativní myšlenky a zajímavé, občas úctyhodné postupy a pohledy při vnímání a ovládání svého světa. Trochu Honzovi závidím ... ale opravdu jen trochu, přeji mu to.

Největší rolí Oldřicha Smysla byl v Městském divadle určitě Ježíš Nazaretský v úspěšném muzikálu Jesus Christ Superstar. Kromě něj ztvárnil  hlavní roli ve zpěvohře Ferdinand, kd’E ste, koktavého Slumpa v Zahradě divů nebo Kozlíkova syna v Markétě Lazarové. Nyní se chystá na roli zbojníka v Jánošíkovi aneb Na skle malovaném. Přišel s knížkou v ruce, přestože tvrdil, že moc nečte a uvolněně se rozpovídal až po vypnutí diktafonu. „Trošku mi to trvá, to víte. Pohotová odpověď je ta, co vás napadne druhý den ráno,“ omlouval se s úsměvem.
Jaký pro vás byl rok 2007?Byl plný změn. Jsem ročník 1977, takže jsem začal novou životní dekádu. Určitě mě tento rok startuje někam jinam. Stěhuju se do nového bytu, je to nový začátek.
A co očekáváte od roku 2008? Plánujete něco v osobním či profesním životě?
Já nejsem plánovací typ. Vždycky se jen tak vezu s tím, co je. Přijímám to, co přichází a  loučím se s tím, co odchází. Mít nějaké cíle, to není můj styl.
Vystudoval jste anglickou sekci olomouckého gymnázia, neuvažoval jste někdy o tom, že byste zkusil kariéru herce v zahraničí? Jak už jsem říkal, nejsem plánovací typ, takže jsem takhle nikdy neuvažoval. Na gymnáziu byl pěvecký sbor, zpívali jsme nějaké věci z muzikálů, a tam mě napadlo, že bych mohl zkusit ubírat se tímhle směrem. Předtím jsem k divadlu vůbec neměl namířeno. Ale nakonec mě vzali na JAMU, kde jsem získal kontakty na toto divadlo, a pak jsem sem tak nějak volně vplul. Žádné plány, přišlo to samo.
Byla i nějaká jiná varianta než herectví, nebo jste si podal přihlášku jen na JAMU? Hlásil jsem se jen na muzikál. Na JAMU se podává přihláška dřív než na ostatní výšky, vsadil jsem jenom na jednu kartu a ono to naštěstí vyšlo. No a pak, když ostatní ve škole řešili teprve přijímačky, já už seděl se založenýma rukama a nohama na stole.
S kým jste pak byl na JAMU v ročníku?Jsme tu v divadle docela silný kádr ateliéru Jany Janěkové. Jacek (Ján Jackuliak, pozn.), Ivanka Vaňková, Radka Coufalová- Vidlák a já. Skončilo nás sedm a čtyři jsme tady. To byl dobrý ročník (smích).
Povedli jste se...
To rozhodně!
Jste přímo z Olomouce?Ano, jsem olomoucký rodák.
A co považujete za svůj domov, Olomouc, nebo Brno?
V Olomouci mám maminku, ale jinak už se považuji za Brňáka. Na Brně se mi líbí klid, je tu větší pokoj. Tedy ve srovnání třeba s Prahou, je pravda, že Olomouc je v tomto ještě lepší. V Olomouci je kolem celého centra park, takže můžete celé město obejít příjemnou procházkou. To mi tady trošku schází, v Brně jsou jen Lužánky a Špilberk. Ale to jsou malé detaily. Hlavně tu mám přátele, to je důležité. Důležitější než kde člověk je, je s kým tam je. Přátelé mě tu nejvíce drží. Opouštět Brno by se mi nechtělo právě proto, že bych se musel od lidí, které  mám rád, odstřihnout. A to zatím nechci.
Máte přátele i mimo divadlo, nebo jsou herci tak vytížení, že nemají možnost se seznamovat jinde?Samozřejmě jsou hlavně z divadla. Díky tomu, že se setkáváme nejen na jevišti, ale i na zkouškách a trávíme spoustu času spolu, je vztah mezi námi bezprostřední. Je tu silný kolektiv. A při tak náročné pracovní době člověk moc nevypadne ven. I když je pravda, že já jsem teď zrovna tolik zaměstnán nebyl.
V žádné z posledních premiér jste nehrál, to je pravda, zkoušíte teď něco?
Teď začneme zkoušet Na skle malované. Už jsem trochu odvykl, budu si muset znovu zvykat, jaké to je chodit na zkoušky do divadla. Režírovat bude Stano Slovák, jsem zvědavý, jak si s tím poradí.
Vás by režie lákala?
Lákala, ale nevím, jestli bych to uměl. Mně spíš vyhovuje plnit úkoly než je zadávat. Cítím, že to mě naplňuje. Někoho řídit? To mi nechybí.
Jste muzikálový herec, někteří vaši kolegové mají své vlastní sólové projekty. Vy něco takového máte v plánu?
Kromě účinkování u nás v divadle spolupracuji ještě s divadelním spolkem Slawjena. Tam je trochu větší prostor pro alternativu, je to koneckonců autorské divadlo. Člověk zkusí i jaké to je něco režírovat, ale je to takové komornější. Kromě toho také bývám hostem u Soni Jányové na koncertech v G- studiu, kde působí i Slawjena. To všechno souvisí ještě s kontakty ze školy přes skladatelku a jazzovou pianistku Dadu Klementovou. Spolu jsme na takové dobré notě, od ní vždy rád přijímám jakékoli pozvání ke spolupráci. Ale vlastní sólové recitály nedělám a zatím ani neplánuji. No a teď jsme se vlastně se čtyřmi kolegy z divadla přihlásili do soutěže X faktor. (smích)
X faktor? To je ta pěvecká reality show televize Nova?
Ano, pěvecká soutěž. Přihlásili jsme se spolu s Jackem, Alanem Novotným, Lukášem Kantorem a Petrem Dočkalem jako vokální skupina Al-xaida (čte se Alchajda). A poslali nás do semifinále! To je, vzhledem k tomu, že jsme se dali dohromady tři dny před soutěží, docela dobré.
A co jste si nachystali?
Děláme beatbox a do toho trošku zpíváme, trocha herecké práce... Není to tak, že bychom jen stáli a zpívali. V zásadě prostě blbneme, vždycky to vychází z improvizace. Určitě budeme v televizi, jenom ještě nevíme kdy.
To jste mě tedy rozesmál, dokážu si to představit... Třeba vyhrajete a budete velké hvězdy!No to by byl hodně velký úlet.
A jaká hudba je vám blízká?Hudba je jednou z mých největších vášní, poslouchám ji hodně. Mám slabost pro trochu nevšední hudební žánry, ať už je to moderna, improvizovaná hudba nebo rocková hudba, třeba i heavy metal. Trochu undergroundové věci, nebráním se ničemu. Dřív jsem si myslel, že to přejde s věkem, ale právě naopak. Sám ale moc nehraji, tedy občas si  zabrnkám na kytaru, ale neskládám písničky a neplánuji s tím vystupovat. Zatím to jen přijímám, jde to všechno spíš dovnitř. Chce to čas a jednou se to určitě někde projeví.
Říkáte jednou z vašich vášní. Které jsou ty další?
Například záskoky v divadle. Mám tu smůlu, že mám docela pamatováka, ať už na texty, nebo třeba na choreografie. Takže bývám čas od času nasazován do záchranné akce nějakého představení. Je to fajn adrenalinový sport, když na to máte třeba jeden den, v ruce DVD se záznamem a hochu, čiň se! Takhle jsem třeba "doskočil" do zájezdové verze Josefa, kde jsem nakonec uplatnil i ty zmiňované jazykové schopnosti, nebo do Znamení kříže. Je to rozhodně zpestření hercova všedního života.
Pojďme se v souvislosti s novým rokem ještě trochu zasnít. Kdybyste ulovil zlatou rybku, která tři přání byste si přál splnit?Tři přání? To se musím zamyslet. (Dlouze přemýšlí) To bude problém! Rybka by mi musela něco nabídnout, neumím to takhle říct. Docela to vystihuje jeden vtip, znáte ho? Muž chytí zlatou rybku a ona mu nabídne, že mu splní tři přání. A on stejně jako já neví, tak se ptá, co mu může nabídnout. Rybka mu nabídne bezednou láhev piva. Tak to muž zkusí, a když zjistí, že to funguje, tak řekne: „Tak já si vezmu ještě dvě.“

Minulý rok s pověstnou sedmičkou na konci byl pro herce Erika Parduse časem vcelku výrazných profesních úspěchů, ale také velkých osobních ztrát. Nad jeho ústředními výkony v inscenacích V jámě lvové (role Arthur Kirsch alias Benedikt Höllrigl) a Smrt Pavla I. (ústřední role ruského cara) kritika uznale pokyvovala hlavami. Pardus tak v minulém kalendářním roku zazářil možná jako nejvýraznější herec činoherního souboru, v němž pracuje už více než čtvrt století. Nedostal žádnou druhou hereckou mízu, ale dvě veliké příležitosti, které mu prostě sedly. Ukázněný a strhující, těmito přívlastky hodnotili kritici, ať už hrál první vzpomínanou úlohu Žida převlékajícího se za rasově čistého árijce nebo zavražděného ruského imperátora. Stručně řečeno sukces.
Ne vše bylo ovšem po vítězné linii. K nenahraditelným ztrátám lze započít smrt Erikovy maminky, ale také zdravotní problémy v závěru roku. Je už tedy víc než jasné, že minulý rok byl Pardusovi nakloněn, ale ukázal mu zároveň odvrácenou tvář. Rozhovor jsme vedli po Erikově návratu z nemocnice a v předvánočním čase a jen několik dní před vyhlášením výsledků divácké ankety Křídla. Je jasné, že to vše se i se zákonitým bilancováním muselo v našem povídání odrazit. A že je šprýmař, Erik Pardus tradičně nezapřel...
Proč kulháš?Byl jsem po deseti letech na operaci. Vytahovali mi křečové žíly. Je to jako po výbuchu šrapnelu. Mám dohromady sedmnáct jizev. Pálí to a svědí to. Připadám si jako letec Meresjev, kterému amputovali končetiny a nosil protézy. Odešel jsem z nemocnice na vlastní žádost, všichni totiž strašně chrápali.
A ty své blízké při spaní neobtěžuješ hlasitými zvuky a ruchy? Ale to víš, že ano. Moje žena na to má už grif. Když výjimečně usnu na zádech a začnu chrápat, tak se mnou zatřese. Vzbudím se a ona jemně zavelí: Na boučínek! To znamená, že se obrátím na bok a je pokoj.
Ale zpět k divadlu, ta noha znamená, že s hraním je utrum?
Já jsem na celý prosinec vyreklamovaný z provozu divadla. Až se všechno vstřebá, pojedeme dál.
Pojďme se tedy ohlížet, je na co. Ty máš za sebou herecky velmi úspěšný rok, nemyslíš?Já jsem byl ohromně spokojený. Říkám tomu v žertu, že je to jako před smrtí. Odehrály se věci, které se herci jakoby jen zdají a těžko si je dokáže představit v realitě. Dařilo se mi a já klepu na dřevo.
A jaký byl ten rok se sedmičkou na konci jinak?Já toto číslo nemám rád. Sedmička pro mne není šťastná. Moje číslo je 5. Ale třeba rok 2005 v ničem výjimečný nebyl. Není to v číslicích, ale v událostech.
Ale já se taky neptám na numerologii, ale právě na ty události...
Zemřela mi maminka v 70 letech. Bylo to přesně 7. 7. 2007 v 7 hodin ráno. Pro mnoho lidí je sedmička šťastné číslo. Pro maminku byla vysvobozením, protože se už dlouho trápila. Já sedmičku nesnáším.
S touto ztrátou asi není nic srovnatelné. Přišel jsi však ještě o něco?Přišlo mi penále z Finančního úřadu. Částku, za kterou mě popotahovali, nezveřejním. Byla v ní také sedmička, i když ne na začátku. (Galantní vsuvka: Erikovi náhle zvoní telefon: Milá moje ženo, já právě teď dělám v klubu rozhovor. Pojď sem za mnou. Jsem sice mrzák, ale pomůžu ti s taškou.)
Za ten telefon se omlouvám. Ale v dabingu je to horší. Dělal jsem v rozhlase se Zdeňkem Junákem. On měl velmi těžký monolog. Těsně před jeho koncem se mi naplno ozval mobil... A přesto mě Junák nezabil.
Pokazil jsi někomu také výstup přímo na jevišti?Mnohokrát. Ale nebylo to ve špatném úmyslu. Je to možná z přemíry činorodosti. Chci pomoct kolegovi, řeknu mu nějakou ptákovinu a on zapomene i pointu svého vtipu. Den před nástupem do nemocnice jsme hráli Brouka v hlavě. Zdena Herfortová mi v jednom výstupu dává napít, tekutina mi skočila do špatné trubice a já to na ni celé vyprsknul. Dodnes nevěří, že to nebylo schválně.
Herci na jevišti nemusí ani pít. Když vidím, jak jsou na jevišti v ráži a lítají jim sliny od pusy, musím se ptát, jestli ve vašem profesním stavu nehrozí vyšší riziko kapénkové nákazy?My jsme vůči sobě jako soubor zcela imunní. Bereme totiž na začátku každé sezony speciální sérum, které se jmenuje Proslov ředitele Moši.
Jaké máš vysvětlení pro to, že tato šéfovská slova mají tak blahodárný vliv na herecký organismus? Nemělo by se to patentovat třeba ve slavném Pasteurově ústavu?My jsme to Standovi Mošovi navrhovali, ale on odmítá darovat sliny. Má strach, že by je musel zdanit.
Ty mne mateš. Co má tedy léčebné účinky: páně ředitelovo prskání, nebo obsah jeho jistě dobře míněných slov?Je to pochopitelně projev sám. Dodá nám takových léčebných sil, že to nezmůže ani penicilin na druhou. Koch ani jeho bacily nemají proti těmto slovům šanci.
Tak se vraťme k těm úspěchům. S inscenací V jámě lvové jste se dostali až do Evropského parlamentu. Jak se ti líbilo v Bruselu?Došly mi prášky na odvodňování a já tam začal puchnout. Bylo to docela děsný. Ale servis ze strany europoslanců byl skutečně hezký. Nebrali nás jako regionální hvězdy, ale starali se fakt s velkou pompou. Brusel je hezké město s nudnými čtyřproudovými silnicemi vedoucími do krásného centra plného báječných palančinkáren a vafláren. Čurající chlapeček je ale malý, zato vafle mají Bruselu fakt velké.
Já se ptal i na atmosféru představení.V hledišti byla většina Čechů. Za europoslancem panem Zahradilem přišel při představení jeho tajemník právě v okamžiku, kdy měla Alena Antalová takový emotivní výstup. Já se mlčky na pana Zahradila díval. On si všiml pro změnu mého pohledu a neodbytného tajemníka začal od sebe odstrkovat. Poté, co jsme dohráli, přišel za námi do zákulisí. Omlouval tajemníka, který jej prý instruoval jen o tom, že nám musí předat květiny. A já myslel, že třeba Jiří Paroubek se zatím u nás doma stal prezidentem nebo že Jiří Čunek dal peníze na charitu.
A co pro tebe znamenalo takové europředstavení jako pro herce?Já se chtěl na Zahradila utrhnout hned z jeviště, jestli je náhodou nerušíme. Po představení jsem však potkal na rautu spisovatele Arnošta Lustiga a on mi to vše vynahradil. Děkoval mi za návštěvu. Lustig se zrovna oblékal a byl na odchodu. Pak se zastavil a přišel ke mně. Praštil mne do ramene a řekl: "Poslouchej, frajere, to, co dnes, mi zahraješ 23. března na jednom židovském kongresu." To bylo skutečně skvělé.
Vedli jsme o této roli velký rozhovor před premiérou hry V jámě lvové. Máš za sebou už více než čtyřicet repríz. Co si z ní odnášíš teď?Zejména uvolnění. Už vše není v takové stažené podobě. Hraju to raději a zejména klidněji. Textu je tam fakt hodně. Neprošvihni to, říkal jsem si v duchu opakovaně.
Pojďme k tvé druhé hauptce. Car v Burešové inscenaci Smrt Pavla I. Jak si tě vůbec režisérka, která má ve vašem divadle za sebou už tři úspěšné inscenace, poprvé objevila?Přijela sem a já měl avízo od dramaturga Štěpána Otčenáška, že se se mnou počítá. Když mi řekla, že mně chce nabídnout hlavní roli, já jsem kontroval odpovědí, proč to dělá. Ona mi řekla, že jsem prostě dobrý. Já se opravdu začervenal a velmi styděl. Ona to s herci asi skutečně umí.
A byla z toho další parádní hlavní role...Já si tehdy říkal, že dvakrát po sobě to nemůže vyjít. Dnes jsem to poopravil a říkám, že třikrát po sobě to nemůže vyjít. Já jsem s Hankou Burešovou do té doby nedělal. Měla svůj tým a já navíc nerad zkouším. Na první aranžovací zkoušce jsme však s Evelínkou Jirkovou dělali dlouhý výstup. Já myslel, že na to bude stačit pouze domácí příprava. Ani nevím, kolikrát jsme to nakonec při zkouškách opakovali. A přitom Burešová je hladivá režisérka. Nic z lidí nerve proti jejich vůli.
Žid Kirsch, který se maskuje za Árijce, je nucen totálně se proměnit pod vlivem situací. Car Pavel I. má v sobě mnoho vrstev, které vyplouvají na hladinu. V čem je mezi těmi chlapíky rozdíl?V zásadě žádný. Car v jednom z výstupů recituje své milence báseň a celý dvůr na něj jakoby stylizovaně nakročí. Je každou chvíli pod velkým tlakem. Navíc je na totálním vrcholu a tam člověk bývá skutečně nejvíc sám.
Oba vzpomínané výkony tě katapultovaly také na jakýsi pomyslný vrchol. Nejsi ve stejné situaci, jako třeba tvůj car, zranitelný a svrhnutelný?V žádném případě a to si nehraju na skromného. Veřejný zájem o tvé výkony jistě potěší. Pokud se práce povede, je to dobré. Já slyšel hodně hezká hodnocení třeba od mých bývalých fotbalových spoluhráčů. Oni v divadle nebyli už celé desítky let. Možná to zní banálně, ale když mě pochválí oni a bez klasického plácání řeknou, že to byl tah na branku, beru to jako maximální vyznání. A spíše z této strany mi to lichotí více než od odborníků. A daleko více než nějaký oficiální vavřín.
V tisku zaznělo: „Car Pavel I. v dramatu lavíruje mezi krutostí, strachem o existenci a až dětskou zranitelností. Tyto polohy jeho představitel Erik Pardus ukázněně rozlišuje“. Co je v tomto případě nejtěžší, když musíš v jednom večeru rozlišovat tolik hraničních emočních poloh?S carem Pavlem I. jsem se nadřel moc. Ještě po zkoušce jsem vždy seděl doma. Po nocích, kdy už všechno spí. Vzal jsem si režisérčiny připomínky, scénář, čistý papír. Říkal si potichu svůj text a promítal si pomyslný film. Toho svého hrdinu na jevišti. Nerad zkouším, ale doma zkouším strašně rád. Nikdo mi do toho nekecá. Mám před očima film a ten si popisuju.
A která ze vzpomínaných poloh Pavla I. se ti nejvíce přilepila ke kůži?
Asi ty scény vojenského drilu. Já jsem docela pacifista. Ne, nejbližší je mi poloha těch scén s milenkou kněžnou Gagarinovou. Jako dítě se jí svěřuju. V těchto citlivých polohách je mi dobře. Nechci nikomu ukazovat, že
umím plakat, ale taková podobná rozpoložení mám rád. Jednou mi, když jsem při Ibsenovi umíral v náručí své spolužačky, začalo spontánně téct z očí. Profesor Krátký mi tehdy velmi výrazně radil: "Tento okamžik si fakt pamatuj."
Ať to není tak vážné. Vaše profese je z jiného úhlu vlastně úžasná. Ty se jako chlap ve středním věku pomuchluješ na jevišti s krásnou mladou holkou a ještě za to dostaneš peníze. No není to báječné?
Kdyby to bylo v klubu po představení, bylo by to fajn. Na jevišti sice Evelínku vnímám jako hezkou a voňavou ženskou, ale pochybuju, že by mne jako starce chtěla spontánně líbat. Jednou mi však dala na jevišti spontánně pusinku. To bylo hezké. Na jevišti se muchlování však moc neprožívá. Myslíte na text, máte furt periferní vidění a ne myšlenky na nějaké muchlování.
Velká příležitost čili Merežkovského hra. Jaký máš vůbec vztah k ruské kultuře?Zůstávám bez výrazného vztahu. Jsem totiž dítě roku 1968. Včera jsem v nemocnici počítal ovečky a představoval si různé filmy, abych zapomněl na bolest nohy. Vymýšlel jsem si historiky a hned si je promítal. Viděl jsem, jak porážím v golfu Tigera Woodse a jak dávám na mistrovství světa ve fotbale coby padesátník vítězný gól. A pak mi vytanulo na mysli, jak ruský basketbalista Sergej Bělov dal Američanům na olympiádě vítězný koš. Američané s Rusy poprvé prohráli. A já si představoval, že Bělovovi míč vypichuju a dávám koš já jemu. Takový je můj vztah.
Není to trochu krátkozraké?Rusové všechny slušné lidi buď zabili, vyhnali nebo utrápili. Já mám k této kultuře takový přednáškový vztah. Nutili nám ji a já ji neměl rád. Ale první setkání s Osipem v Gogolově Revizorovi mne přesvědčilo, že ne všichni Rusáci jsou stejní a že Rusko má i jiné lidi než jen vojáky. A že je to národ jako každý jiný se svými plusy a mínusy. A pak mne totálně přesvědčil Michail Bulgakov a jeho kniha Mistr a Markétka.  Uvědomil jsem si, že nemůžu apriori tento národ odmítat. Rusko pro mne dříve bylo jednobarevné, a tak zaplaťpánbůh za Merežkovského.
Rok 1968 se tě přímo dotknul?
Mne ani tak ne, ale zejména mého táty, který odsoudil vstup sovětských vojsk a byl zbavený funkce náměstka ředitelství Povodí Moravy. Já viděl ruská vojska v Olomouci, jak projíždějí pod okny hotelu Národní dům. Já tam tehdy s režisérem Pinkavou točil film Mlčení mužů. Říkal jsem si tehdy: Ejhle, netočíme tady sami. Amíci tady dělají zřejmě taky nějaký válečný film. Byla to bohužel realita. Rusáci nás přijeli osvobodit. Pak mám na rok 1968 ještě jednu vzpomínku. Šel jsem v Brně v září koupit chleba a najednou se ozvala dávka ze samopalu. Najednou jsem v tašce měl i několik vypálených nábojnic. Bylo to na Kopečné ulici, nábojnice lítaly vzduchem a já dodnes těch pět nábojnic mám.
A jak se na tu nekonečnou Putinovu říši díváš dnes?
Oni asi opravdu potřebují cara, jak jsem zjistil po několika volbách. Každý náznak demokracie se jim vymyká vždy z rukou. Asi se obléknu do kostýmu Pavla I., vlítnu tam a Putina si vezmu jako svého rádce.
V muzikálu Kabaret se Kabaretiér na samém konci tragického příběhu uštěpačně a jízlivě ptá: Ještě si myslíte, že se vás politika netýká? Co vzal rok 1968 tobě?Já nechci uvažovat o ztrátách. Asi mne připravila o možnost cestování. Život by byl bez roku 1968 jiný.
Vraťme se ještě k fotbalu. Karel Večeřa, trenér fotbalistů Baníku Ostrava nedávno na otázku, co by dělal ve volném čase, prohlásil: Určitě bych šel do divadla. Vybral bych si nějaký muzikál anebo komedii. Anebo bych výběr nechal na svém kamarádovi Eriku Pardusovi, což je brněnský herec, který hraje i v Četnických humoreskách. Odkdy a jak se znáte?Karel Večera je můj bývalý fotbalový spoluhráč ze Zbrojovky Brno. A jako jeden z mála fotbalistů skutečně normální člověk. Klobouk dolů. Fotbalisté jsou úzcí specialisté, umí udělat kličku, ale jinak jsou docela mimo. Byl jsem jedním z nich. Říkám jim často: chlapci, mějte své tiskové mluvčí. Večeřa je vysokoškolský pedagog a stačí být mluvčím sám sobě.
A co bys mu tedy doporučil?
Karel Večeřa i se svou ženou se rádi smějou. V každém případě bych jim tedy doporučil komedii. Už viděli Poprask na laguně a Brouka v hlavě. A teď bych jim doporučil Charleyovu tetu.
Co znamená Pardus kromě názvu jednoho kopce nedaleko Přerova?Ve staré češtině to slovo znamenalo výprask. A pak toto slovo znamená latinské označení pardála. Panthera pardus. Je k vidění v brněnské zoologické zahradě a já od příštího roku budu dávat jako sponzor pět tisíc korun ročně na žrádlo této nádherné kočičky.
Tys mi teď vypálil rybník. Já tě chtěl překvapit, že levhart čínský  tedy Panthera pardus japonensis a vzácný levhart skvrnitý mandžuský se zase v latině jmenuje Pantera pardus orientalis...Tyto jiné druhy já neznal. Na pardála jsem se ptal ředitele zoologické zahrady...
Vzpomínaný Karel Večeřa také tvrdil, že by ho docela bavilo, kdybys ho pozval na Moliérova Lakomce a hrál bys hlavní roli. Bral bys slavného Harpagona?
To je potvora a toho bych teda bral. Večeřa viděl Lakomce zřejmě v Praze a usoudil, že bych mu do té role seděl víc.
Skončeme těmi hereckými přáními. Kde mezi slavné představitele Harpagona Františka Filipovského a Ljubu Skořepovou bys strčil svůj výkon?Já bych Harpagona hodil někam mezi Bolka Polívku a Juru Pechu.

Počítám-li dobře, ocitáme se v novém roce. Při této příležitosti si vzpomínám na pozoruhodné vyprávění jednoho francouzského cestovatele, které zaznamenává jeho africké setkání s příslušníkem (pro mnohé primitivního) národa Tuaregů. Ten ho tenkrát uchopil za zápěstí, pečlivě si prohlížel jeho hodinky a pak říká: „Vy, „myslel tím lidské příslušníky civilizovaného světa,“ umíte měřit čas, a my ho máme…“ Ano, my umíme měřit čas… jsme plánovači. Musíme jimi být? Celý náš den, měsíc, rok je rozfázován na drobné díly a dílečky. Vteřiny, vteřiny, vteřiny… I naše volno má svůj časový limit – radujeme se omezeně. Rád bych však upozornil, že po skončení něčeho krásného nemusí zákonitě nastoupit hrůza. To jenom studená teorie nás přemlouvá, abychom uvěřili tomu, že vše musí existovat v rovnováze - a z toho by mohlo i plynout že i v rovnováze časové či množstevní. Štěstí, neštěstí, láska, nenávist, dobro a zlo… Tak podléháme obecným klišé. Například, když je venku mlha a prší a je zima, hned máme tendenci podléhat jakémusi „obecnému ustanovení“ o nutně z toho plynoucí špatné náladě. A přitom právě v tomto okamžiku příroda nádherně člověku demonstruje jeho podstatu. Vždyť pominu-li to v nás nejdůležitější - duši, jsme ze sedmdesáti procent tvořeni vodou – a nyní náš živel základní kolem dominuje – mlha, déšť – úžasné sychravé počasí! Myslet si, že nám může být krásně jen proto, že jsme poznali neštěstí, je nesmyl. Miliony lidí v našem světě nemají vedle hodinek ani jiné „měřiče“. Onen francouzský cestovatel se na jiném místě naší planety ptal přes tlumočníka příslušníků kočovného mongolského kmene, jestli jim něco neschází. Vůbec té otázce nerozuměli. Nekonečné generace jejich předků stejně jako oni žijí v souladu s přírodou i se sebou samotnými a mají pro své životy přesně to, co potřebují. (Jo a hodinky tam taky nemají.) Je to obdobné, jako kdybychom chtěli užít slovo „optimálnější“. Takové slovo neexistuje, protože je zbytečné. Ono totiž stačí, když je něco optimální – lepší to být nemůže. Žijeme dar života a přitom jím mnozí probíháme sprintem. Jeden můj známý, vykonávající manažerskou funkci, mi onehdy s nadšením hlásil, jak účinné je jeho jednání, pakliže na počátku rozhovoru partnerovi oznámí, že na rozhovor mají (např.) jenom 15 minut času… Náš život je jako jízda na eskalátoru – z našeho pohledu sice schody donekonečna běží, avšak každému z nás je věnována pouze zanedbatelná částečka z jejich pohybu, jen jedna jízda. Při ní potkáváme některé lidi na chvíli v protisměru, jiní se vezou s námi, zásadní většinu jiných vůbec nepotkáme a schody přitom na konci jízdy mizejí v podlaze tak, jako v čase se ztrácejí jednotlivé roky, a i my ze schodů nakonec vystoupíme tak jako ze života... ať už máme hodinky, nebo ne, ať už čas křečovitě počítáme, či ho necháváme volně bez povšimnutí plynout. Pohyb v čase je pro člověka vždy jednosměrný a stejně tak i nezastavitelný. Naučili jsme se ho počítat, ale nevím, jestli jsme se ho naučili i patřičně využívat. 

 Dovolte, abych Vám já, který žije pod diktátem času (v divadle to ani jinak není možné), pro nový rok 2008 popřál, aby byl co nejvíc plnohodnotný a neuspěchaný a hlavně ve štěstí i v čase pokud možno neohraničený. Užívejte každé chvíle a ať se Vám podaří vše, na co v dobrém pomyslíte.

 To Vám za všechny své kolegy přeje