listopad 04/05

Vždy mě fascinovalo ono starobylé slovo „samodruhá“, které vyjadřovalo tu prostou a zároveň kouzelnou věc, že byla žena gravidní. Sama a přitom ne sama. Ve dvou i když vlastně jen jedna. Největší zázrak přírody, nejkrásnější bohatství i vlastní smysl člověka. V mnoha ohledech je tato událost příznačná pro všechna naše úsilí. Nechceme býti sami, vyhledáváme ze své přirozenosti rozličná společenství a naše největší existenciální zoufalství se rodí z prvotního údělu absolutní opuštěnosti, která je dána naším omezeným vědomím - já uvnitř sebe. A přitom ono živé těhotenství stanovuje kouzelnou lidskou danost i perspektivu v jednom – nejsem v sobě sama – jsem samodruhá – nejsem lidská bytost osamocená. A pakliže nejsem sama, jsem součástí nejen bytosti jedné jiné, nýbrž celého množství svých bližních. Jsem součástí obce. Od nepaměti bylo touhou každé obce žít v harmonii všech bližních – nejbližší nejenom s nejbližším, ale i nejbližší s nejvzdálenějším. Cesta lidského srdce nemůže být přece zaslepena překážkami způsobenými neznalostí, neblízkostí, nenávistí z neznalosti a neblízkosti.

Kolik je však na světě nenávistí a vzdáleností, kolik je neporozumění a netolerance, a jak blízko je od těchto ideových nesrovnalostí k tomu, aby nepřítel v myšlence pozvedl zbraň schopnou zranit, schopnou odejmout život. Nedávno, a snad náhodou opět v měsíci září, jsme se stali svědky dalšího ničení životů - lidského štěstí pro ideu. Pár vyslanců jednoho náboženství zrušilo odedávné tabu a za rukojmí si vzali malé děti a zabíjeli je pro svou víru … Zabíjeli by své blízké? Své děti? Pro stejnou ideu? Zajisté ne, neboť co je pro tupce blízké, je třeba opatrovat a milovat, a to, co je tupci vzdálené, je třeba nenávidět a hubit. A v této odvěké kauzalitě lidských vztahů se nejedná pouze o životy, jedná se i o prosté názory, které vyjadřují veškeré naše postoje – vztahové, politické, umělecké… tupci nenávidí a opovrhují vším, co jim není blízké, příbuzné, přátelské, stranické, a stejně tak nekriticky vynášejí a milují to, na čem jsou závislí. Smutné.

Ono vznešené „miluj bližního svého“ mnozí převádějí pro sebe tak, že je třeba milovat pouze vskutku ty nejbližší a ti jen trochu vzdálenější jsou pouhou „potravou pro děla“. Dnes a denně jsme toho svědky – v Brně, v New Yorku, v Beslanu…

Divadlo je odedávna obdobným zázrakem, stejně takovým, jako vnímáme samodruhou ženu. Sál plný soustředěných diváků, jeviště zaplněné umělci plně koncentrovanými na svůj výkon – zmenšený svět sám i ne sám. Prostředí, ve kterém se rádi necháme infikovat laskavostí a tolerancí. Jsou divadla, která touží skrze převládající současnou bídu ducha usvědčovat svět ubohými provokacemi, že je to svět opovrženíhodný. Náš svět je však v podstatě krásný a jsme to jenom my, lidé, kteří si jej kazíme. Svou urputností, svou touhou po okázalosti, svou nenávistností, svou tupostí.

Otevřeli jsme novou divadelní budovu – platformu pro hledání a objevování toho kouzelného, co nás jednou snad může učinit lepšími. Šanci má každý, kdo je otevřený sobě, bližnímu svému a svému lidskému údělu žít na této planetě i s těmi nejvzdálenějšími…

Nové divadlo – současné divadlo je tím správným prostorem v aktuálním čase, sloužícím ke zkoumání naší připravenosti obstát před sebou samými. A radostné je, že sami nejsme… I když se to někdy nezdá.

S kolegyní z divadla i šatny Evou Jelínkovou jsme "manželky" už dobrých 12 let. Bydlely jsme totiž spolu na hotelových pokojích při několikaletém hostování na Křižíkově fontáně i při cestách po Evropě s představením "Sny svatojánských nocí". A je to manželka skvělá, po těch letech vím, o čem mluvím. Byť jsme byly odloučeny od lože, u stolu jsme si rozuměly skvěle. Jednu vadu ale má: nerada o sobě mluví. Když jsem ji požádala o rozhovor, hodila po mně hadím pohledem a souhlasila, až když jsem pohrozila rozvodem.

E.G.: Ahoj, Evčo, co zrovna děláš?

E.J.: Ani se neptej, maminka má rozkopaný byt a já chodím uklízet ten binec po řemeslnících.

E.G.: Chápu. A jinak?

E.J.: Jinak se snažím dohánět resty v bytě vlastním. Znáš to během sezony: pořád jsem to odkládala, odkládala, a teď už není kam (smích).

E.G.: Aha. A jak jsi trávila prázdniny, relaxovala prací na chalupě, že?

E.J.: To víš, že jo. Tomu se říká aktivní odpočinek - dělat pořád totéž. Ale ne, práce na chalupě, to je přece jenom něco jiného. Sice taky pořád něco děláš, ale baví tě to, jsi v přírodě, na vzduchu a když ještě k tomu rostou houby...

E.G.: Kéž by! I to chladnější léto bych brala, jenom kdyby rostly, v mrazáku už nemám ani pytlík. Vy máte chalupu na Vysočině, ale kde ses vlastně narodila?

E.J.: Já su čisté Brňák.

E.G.: A jak tě napadlo stát se hérečkou?

E.J.: Ani ti nevím, tak nějak to vyplynulo ze situace. Když jsem byla na základce, vybrali mě do dětského dramatického souboru "Pirko". V něm jsem setrvala i během studia jedenáctiletky a pak se přihlásila k přijímačkám na JAMU. A vzali mě.

E.G.: Kdo tě na JAMU učil - myslím, kdo byl váš ročníkový pedagog?

E.J.: Nás měl režisér Evžen Sokolovský a paní Lola Skrbková - to byla výborná dvojka (smích).

E.G.: Měla jsi mezi kantory nějakého oblíbence?

E.J.: To bych ani neřekla. Byla jsem taková nasávací houbička - z každého jsem si vysrkla to, co k srkání bylo.

E.G.: A první angažmá?

E.J.: Pardubice. Zahrála jsem si hodně krásných rolí a když tam občas zajíždíme hostovat, vždycky se těším jak na to divadlo a svoji bývalou šatnu, tak na bývalé kolegy. Ale už jich tam moc není (smích).

E.G.: Ale tvůj věhlas brzy přesáhl hranice Východočeského kraje a přišla nabídka z Ostravy, že?

E.J.: Nedělej si srandu, jo? Máš tam nějakou další vtipnou otázku?

E.G.: Mám. Před několika málo lety jsem tě viděla v televizní inscenaci "Já, truchlivý bůh" podle Milana Kundery. Byla jsi tam takové kouzelné koťátko, ale talentované. Kolik ti bylo?

E.J.: To jsem ještě studovala JAMU, takže kolem dvaceti. Ale viděla jsem to až před těmi pár lety, protože Milan Kundera se znelíbil, pak emigroval a inscenace po jednom odvysílání putovala do trezoru. Ale k tomu natáčení: v té době jsem sice už měla nějaké zkušenosti s rozhlasem a malinko i s televizí, ale dostat takhle velkou roli a za partnery mít Jirku Tomka a Miloše Kopeckého - z toho jsem se málem složila. Navíc se inscenace točila skoro vcelku, takže jsme přebíhali z jedné dekorace do druhé, to si už dneska málokdo umí představit. (Eva pod dojmem hrozných vzpomínek lahvově zezelenala, takže rychle obracím list).

E.G.: Ty máš takovou ojedinělou relaxační techniku: sedíš v křesle, hlavu opřenou, oči zavřené a na prst si namotáváš pramínek vlasů.

E.J.: (smích) To mám už od dětství. Někdo si cucá palec, já motám (smích). Takhle relaxuju. Doma si k tomu ještě pustím muziku.

E.G.: Jakou?

E.J.: No, ne přímo nějakou ezoterickou, ale takové ty náladovky a třeba Madrigalisty mám ráda. Nebo je mi moc milá irská lidová hudba. Petr (syn - pozn. aut.) ji vozil z Anglie, poslouchala jsem, poslouchala, a vlezlo mi to pod kůži.

E.G.: Když jsme u toho Petra - jak se to stane, že se šestnáctiletý kluk dostane samostatně na studia do Anglie? (Mluvíme o polovině 90. let - pozn. aut.)

E.J.: Počkej, jak to bylo...V patnácti začal studovat na gymplu na Slovanském náměstí. V té době začínali přijíždět domů kamarádi a příbuzní, kteří dříve emigrovali. Manželovi příbuzní, kteří žijí v Kanadě, Petrovi zaplatili letenku a strávil u nich prázdniny. Takže přičichl ke světu. Pak mě jednou poprosil o peníze na autobus do Prahy s tím, že jede na nějaký konkurz. Ten "konkurz" udělal a dostal se na střední školu do Anglie. Šlo mu to tam, takže dostal prospěchové stipendium.

E.G.: Ale teď studuje vysokou v Chicagu.

E.J.: Jo. V Anglii dostudoval střední školu, pak vystudoval univerzitu v Cambridgi a odjel si udělat doktorát v Americe. Zase má stipendium a přivydělává si, takže sice trochu finančně pomáháme, ale už se o sebe dokáže postarat sám. (Pozn. aut.: Na Petra mám velkou slabost. Ačkoli studuje ekonomický obor, napíše rodičům z výletu po americké přírodě mail, za který by se nemusel stydět mladý Hemingway).

E.G.: Zůstaňme u děťátek. Ty učíš na JAMU. Který ročník?

E.J.: Moje děcka příští rok absolvují, takže skončila 3. ročník.

E.G.: Jak dlouho už vlastně učíš?

E.J.: Začala jsem krátce po příchodu do Brna, takže od roku - hmm - 1986.

E.G.: Ještě tě to baví?

E.J.: Víš, někdy si člověk říká, že to snad zapíchne - však víš, co je to divadlo a domácnost. Dohromady blázinec. Ale ta škola mi bere i dává. Dnešní děcka mají hodně vyhraněné názory jak na divadlo, tak na svět, a občas nastává konfrontace. A konfrontace je, myslím si, dobrá věc. Obě strany někam posouvá. A to i v případě, kdy jedna strana si původně myslí, že ta druhá je blbec (smích).

E.G.: Takže máš ráda takové to životní popohánění se?

E.J.: Jo, snažím se netrčet na jednom místě.

E.G.: A co bys v letošní sezoně popřála našim milým divákům?

E.J.: Chtěla bych jim poděkovat, že jsou, jací jsou, a že nás mají docela rádi. Však víš, ten pohled do zaplněného hlediště ti dává energii a ty zase nějakou tu svoji předáš divákům, tak to má v tom životě asi fungovat.

E.G.: A myslíš, že to takhle funguje i u nás v šatně?

E.J.: No jasně! Po rozhovoru s tebou jsem energií přímo nabitá a jdu si zauklízet!

E.G.: To jsem chtěla slyšet. Za odměnu ti přeji krásný večer! Jo, ještě dotázek: jak ses těšila na "Hair" a nové divadlo? A nemrzí tě, že ve "Vlasech" nemáme žádnou písničku?

E.J.: Co naděláme... Ale pokud bys na tom trvala, můžeme si zpívat při hledání šatny a jeviště.

E.G.: Děkuju ti za rozhovor, vtipálku.

Tvoření není stavění na odiv. Umění je, nemá se k čemu přiznávat.Umělci i teoretikové se snaží umění vysvětlit, ospravedlnit, vymyslet jeho diagnózu nebo určit filozofický smysl. Hodnotí nebo analyzují však pouze impulzy, kterými je umění ovlivňováno. Vysvětlují okolnosti.

Nejzajímavější otázkou umění je však jeho existence. Umění existuje - v tom je jeho nejprostší zdůvodnění. Někde musí tkvět jeho potřebnost. Jeho potřebnost musela být tak silná, že byla vyvíjena námaha přesahující někdy obtížnost vyrobení užitkového předmětu. Bylo zřejmě tak nutné k životu, jako nástroj opatřující potravu.

(1965)

Výtvarné umění jsou v podstatě variace na několik tvarů a barev. Variace nekonečné, od geometrie k amorfnosti. Lidé v nich od počátku našli všechno, co potřebovali, mohli do nich promítnout jakoukoliv myšlenku a jakoukoliv touhu v hranicích lidského mozku. Mohli v nich zažít opojnost pocitu být v čele všeho, opojnost pýchy opouštění starého i opojnost okamžiků, kdy člověk věří, že skutečně tvoří.

Nějakým způsobem chceme dělat stále totéž a zároveň chceme, aby to bylo pro nás i pro jiné nové, právě čerstvé, poprvé stvořené.

Hledáme novost prastarých věcí. Znovu a znovu regenerujeme praformy z jeskyní, kde byla poprvé vedena hranice mezi přírodou a uměním.

Znovu dokládáme, jak jsou tyto praformy silné a trvalé, snad vůbec základní, neopotřebovatelné, posazené hned vedle pudů, vedle jídla, spánku, pohlaví, snad přímo v nich.

Tyto praformy mají v sobě nekonečnost. Nelze jít za ně, jen k nim; a pak je konec, pak začneme dělat uměle oblázek a považovat ho za sochu, strukturu skály a považovat ji za obraz. Obraz tam může jen směřovat, ale dostane-li se tam, číhá opět opakování přírody, ne opakování iluzivní, jako dřív, ale opakování přímé, příroda znovu uměle vytvořená, snad i účinná - ale už ne umění.

Neunikneme ani tím, když dojdeme k pomačkané konzervě; je to horší, je to atrapa atrapy. Únik je ve vytváření vlastní, osobní přírody - to už věděl a řekl Braque a obojí provedl přesně.

I současné umění se zabývá přírodou. Přesunulo svůj zájem z přírody vnější na vnitřní. Na přírodu věcí a hmot lidského nitra a emoce, o kterých dosud nikoho nenapadlo, že jsou také přírodou. Vylučuje to epigonství, i když je dnes snazší než v době, kdy i při epigonství musel člověk umět kreslit. Dnešní epigoni jsou umění vzdálenější než třeba renesanční. I ve věcech vytvořených lidmi hledáme v hloubce přírodu. Dnes nás běžení uspokojuje méně než jízda autem, ale asi v ní hledáme pocity velmi blízké těm, ke kterým dříve stačily vlastní nohy.

Zaujatost proti modernímu umění ovlivnila směr srovnání. Srovnání moderního umění s projevy duševně chorých (místo zkoumání proč) mělo dokázat, že jde o projevy bláznů.

Nápadná podobnost s moderním či primitivním uměním neukazuje, že moderní umění je bláznivé. Choroba ukáže pro normální oči odděleny složky variabilní a nezákladní od prvků, které mohou být prostě zakotveny v člověku. Podobnost s moderním uměním je pak logická. Je zarážející, kolik stejných nebo podobných výsledků různého snažení. Svádí to k závěru, že některá vyjádření obrazivosti a vnímání jsou natolik základní, natolik neměnná a uložená v lidském cítění, že různé okolnosti jako čas, životní styl, civilizační výše, filozofický či náboženský důvod vytvářejí varianty a paralely nějaké základní touhy po obdobném vzhledu díla. Proč jsou některé tvary, rytmy a vztahy barev i forem pociťovány jako krásné a žádoucí a vždy znovu jsou hledány a objevovány?

(prosinec 1964)

Dnes je na světě už jen jediná věc schopna pojmout všechno - věc i protivěc, vím i nevím - a to je umění: pocit komplexního života proti jeho rozptylu, zpráškování a zchudnutí. Jednoduchý tvar proti inflaci požitků ztrácejících hodnotu. Tady je úkol myšlení proti atomizaci celků hmatatelný.

Jedna z hlavních příčin konání umění je cítit se zase celý. Dnes je tendence vynalézat techniky, které dělají obrazy samy.

(1967)

Absolutní svoboda neexistuje. Byla by moc obtížná, byla by příliš blízko absolutní nesvobodě.

(1964)

Na čistém prázdném plátně člověk nic nemůže. Čím více má prvků daných (kompoziční stavba, barevný plán atd.), tím je svobodnější.

Čím více má zkušeností, tím méně je plátno, na které se chystá malovat, prázdné. (Viz např. i Stravinský, který se ve svém životopise zmiňuje o tom, že se mu nejlépe pracovalo tam, kde bylo dáno nejvíce prvků.)

(1983)

Svoboda tvoření je i v nejpevnějším kánonu a stylu. Podmínkou je, aby se tvůrce ztotožňoval s vytyčenými pravidly, byl jejich spolutvůrcem a tím nikdy necítil, že ho omezují.

Jsou malíři, kteří vytvoří krásný individuální obraz. Jsou druzí, kteří vytvoří ještě něco navíc, prvky stylu, objektivní výdobytky, které nejsou vázány na osobní projev a které mohou být přeneseny bez narušení individuality.

(1964?)

Torzo - fragment.

Proč vykopané torzo nebo socha s inkrustací písku je někdy účinnější a krásnější než celá hladká socha? Snad dostávají navíc pocit věkovitosti a přírodnin a tím rozechvívají ještě další oblasti vnímání. Časem neovlivněné keramiky Luca della Robbia působí ve své lesklé barevnosti jinak a omezeněji než sochy, jejichž materiál zachytil čas ve své patině. Jsou příliš nové. Snad nejméně se dá říci, že fragment nutí diváka spolupracovat; ale tím omletím a otlučením se objevuje příchuť věků, materiál nějak uplatňuje svou vlastnost ve způsobu, jak odolává času.

Proč jsou zajímavější např. Rodinovy odlitky, kde jsou ponechány stopy spár po formě? Je torzo účinné proto, že zachycuje to nejpodstatnější z člověka? Tím, že se vzdává periférie údů, obohacuje trup novým významem. Jistě tu působí i mocnější účin zjednodušení. Ovšem je to i u soch, které nebyly dělány jako torzo, ale byly otlučeny náhodně, bez ohledu na kompozici. Věk v nás vzbuzuje nějakým způsobem úctu. Je něco podobného v moderním umění, které vytváří struktury a deformace a které víc uplatňuje vliv materiálu na vzhled výtvarného projevu? A co Michelangelův výrok, že socha má zůstat sochou, i když se pustí z kopce? Braque ví jasně, proč používá fragmentu:

„Když se objevily fragmentované předměty v mé malbě kolem roku 1909, byl to způsob, jak se více přiblížit k věcem, v míře, v jaké to malba dovolí. Fragmentace mi sloužila k vytvoření prostoru a pohybu v prostoru.“ Otlučme špatnou sochu, bude alespoň zajímavá - a to je již jistá forma působení.

(1964?)

Náznak uvolňuje obrazotvornost, nepoutá ji faktem, ale uvolňuje k volnému toku.

Co úsilí bylo vynaloženo na zachycení Ráje... Rajský strom, nevídaně krásná zvířata a lidé, skvělé ovoce, hojnost rostlin, vlahá atmosféra - to všechno je jenom idealizovaná skutečnost, inflace blaha, které nakonec zatěžuje představu Ráje. Co dokázal Hieronymus Bosch pouhým světlem, jasem, do kterého se dorazí po pouti temnou skruží, jasem, který neomezuje Ráj výčtem krás, ale vyvolává ho v  každém podle jeho sil, neomezený a dokonalý! Tady někde je možná kus působnosti natřeného plátna nebo barevného cákance.

Nestyďme se všimnout si dětských hraček - jsou tak opravdové, že ubíjejí obrazotvornost. Co kolem auta, které je malým, dokonalým, ale bohužel pouze autem, může vzniknout za napětí fantazie? Jak dokonalé je polínko, dřívko nebo ucho od hrnce, které je vším! Samozřejmě, v daném okamžiku je také určitou realitou, ale jak transponovanou!

Odpor umělců k pouhé realitě je dosud jediným východiskem z tohoto ničení celé oblasti lidského ducha.

(1966)

Jánuš KUBÍČEK: Pikantnost je většinou spojena s jakousi elegancí, s jakýmsi přepychem; dráždivost hrubosti, neupravenosti nebo bezprostřední přírodnosti už míří jinam, už je méně všeobecná, její pocit je částečně vyvolán spoluúčastí konzumenta, jeho zaměřením atd.

Fragmenty třetího dílu „DRAMATICKÝ MEZIPROSTOR“ trojdílné výtvarné monografie Jánuše Kubíčka 1921-1993

Jánuš Kubíček

výběr z grafického díla

v úterý 26. října 2004 v 15.30 hodin v Galerii Aspekt

Údolní 10

602 00 BRNO

Výstava bude otevřena od 26. října do 10. prosince 2004

úterý - pátek od 12 do 18 hodin,

neděle od 13 do 17 hodin

Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte CD!

1) Co mě právě zaměstnává

Momentálně rozhovor do tohoto časopisu, protože si dost dobře nedovedu představit, že moje utrpení, pravdomluvnost, radosti a strasti budou někoho zajímat – já osobně dávám v tisku přednost jenom obrázkům…

2) Co mě u divadla překvapuje

Řád v chaosu, domluva, disciplína, magie, přátelství, závist, cesty do budoucnosti i minulosti za jeden večer, nízké platy, dobrodružství, prostě po atomovém fyzikovi a kosmonautovi nebo hnutí Hare Kršna a Greenpeace, to nejlepší povolání a poslání na tomto světě…

3) Kdy mi bylo v kariéře nejhůř

…a nyní vážně, když Divadlo Na provázku, kde jsem prožil sedmnáct let, poté co jsem tam jako sedmnáctiletý přišel, odcházelo do nové budovy na Zelném rynku beze mne, tak jsem nahlas plakal…

4) Co mě život naučil

Život mě naučil částečné pokoře a víře ve vítězství. To znamená, že nejsem jenom Já, ale přitom jsem jenom Já, je to velice těžké, ale když se to člověk naučí správně užívat, jako například jeden kolega každý večer šumivý acylpyrin, pak je život brnkačka…

5) Kdy mě potkala krize středního věku

Tak ta mě potkává pravidelně kolem poledne. Ráno se s pronikavou bolestí celého člověka jen těžko jako sedmdesátiletý stařík dostávám z postele, pak se to trochu zlepší a jako šedesátiletý postarší muž se osprchuji, protáhnu staré kosti na zkoušce, pookřeji a pak už se to řítí geometrickou řadou k večeru, kdy vystupuji večer na jeviště jako jednadvacetiletý mladík, abych vzápětí, po třech hodinách laškování s divákem a několika deci frankovky ročník devatenáct set devadesát sedm ulehl do rakve jménem postel.

6) Jak se dokážu odvázat

Kdykoliv, když zrovna nemám tvůrčí depresi a nejsem zalezlý v nejhlubším koutě koutů…

7) Jak často si hraju na indiány

Neustále, je to totiž moje hobby, jsem náčelníkem kmene Siouxů a mám pod sebou celý kmen, tedy svou rodinu a jelena Huberta v zoo, na kterém si zkouším své náčelnické triky. Například: „Existují čtyři cesty, po nichž se můžeš dát, pokud někam jdeš. První je ta, kterou si vybereš hned, bez rozmýšlení. To není správné. Uvažuj o tom. Tím se před tebou otevře druhá cesta. Znovu přemýšlej, potřetí, ale ještě nechoď. Po čtvrtém uvažování vykroč, a to bude ta správná cesta. Tak budeš v bezpečí. Někdy počkej den mezi zvažováním svých problémů… mno a pak po těch moudrostech vyrazím a zvolím tu první cestu a jsem v prů…

8) Koho poslouchám na slovo

Moji dceru Emílii Emmu Havelkovou, které byly v létě dva roky, a svého režiséra, kterému bylo v létě padesát…

9) Na co se koukám v televizi

…pravidelně na mexické telenovely...

Poznali jste? Která odpověď není pravdivá? Napište nejpozději do 15. listopadu na e-mailovou adresu brouckova@mdb.cz číslo otázky, jejíž odpovědi nechcete a nemůžete uvěřit. Jeden z Vás pak vyhraje CD Hair (Vlasy) a nový keyholder MdB. Připíšete-li svou vlastní otázku pro Vašeho oblíbeného herce/ečku, je možné, že Vám na ni v některém dalším čísle odpoví!

Z odpovědí čtenářů minulého čísla byla vylosována Kateřina Matějková.

Alena Antalová moc dobře ví, že hýření po nocích a vyhledávání příležitostných partnerů(ek) není nic pro ni!

Dámy, gratulujeme oběma!

4.12. uvede muzikálová scéna MdB původní muzikálovou pohádku Z. Merty a S. Moši s názvem Zahrada divů.

Zdenek Merta a Stanislav Moša symbolizují dnes pro svět českého muzikálu známou autorskou dvojici a skutečnost, že úspěšně spolupracují již druhou dekádu, svědčí o permanentní vzájemné inspiraci, společném „poslání“ a touze tvořit, které je spojují autorsky i lidsky. Publiku jsou známé tituly jako Sny svatojánských nocí, Bastard, Babylon a  Svět plný andělů. Všechny byly uváděny před plným hledištěm Městského divadla Brno, ale i na četných zahraničních turné. V souladu s celosvětovým trendem polyžánrovosti vytvářejí Merta s Mošou díla, lavírující na hranici mezi muzikálem a současnou operou. V březnu 2005 dokonce uvedou mimo domovské divadlo - v pražské Státní opeře - premiéru své nové opery s původním příběhem a hudbou, nazvanou Ruleta. Mošovo záviděníhodné úsilí budovatelské, jehož jsme byli svědky za léta konstituování současné tváře MdB, bylo před nedávnem (2.října 2004) završeno otevřením nové budovy muzikálové scény MdB. Ta již začala skýtat nové technické, ale i originální repertoárové a divácké možnosti pro rozkvět soudobého hudebního divadla v celostátním měřítku.

Tým Merta – Moša osciluje mezi pohádkou a mýtem od počátku své tvůrčí cesty. Již inscenace Snů svatojánských nocí (1991) na půdorysu Shakespearovy komedie toho byla dokladem. Hudebním kritikem Leo Jehnem byly nazvány „pohádkovou pop-operou“. Současně rozkryly základní autorské tendence a snahu o řešení bytostně nadčasových témat, vyskytujících se v celé jejich další tvorbě: odvěký spor mezi dobrem a zlem, nadějí a skepsí, mužským a ženským principem, lidskou malostí a vznešeností ducha, touze po harmonii, vzájemné komunikaci, symbióze a lásce. Z hlediska formálního jde o výše zmíněné prolínání žánrů, ústící do komplexního muzikálového díla, vyžadující všestrannou připravenost všech představitelů. Z pohledu jevištního pak o širokou škálu nápaditých (i záměrně nápadných) výrazových prostředků s ambicí divadelní spektakulárnosti tak, jak je známe z předních zahraničních muzikálových scén.

Původní muzikálová pohádka Zahrada divů je v kontextu jejich společné práce dalším krokem k rozšíření divácké obce MdB. Prezentuje muzikálovou produkci pro rodinné publikum, která osloví jak dospělé, tak děti, a ukáže, jak může takový dětský muzikál vypadat (v českém teritoriu bychom jich stěží napočítali na prstech jedné ruky). Na pozadí původně starobylého mýtu o boji říše dobra s říší zla se odvíjí lidský příběh dětí, které se svým psem Rozumbradou napomohou, jak už to v pohádkách bývá, konečnému vítězství dobra, lásky a radosti. V průběhu putování je provází řada protivenství a překážek, jež se jim daří řešit s čistotou a hravostí sobě vlastní. Vtipným průvodcem děje a současně nenahraditelným mezičlánkem obou světů je jejich kamarád Gumpán, kterého si jistě zamiluje i dětské publikum. Písně i texty jsou psány zkušenou rukou a nepostrádají zpěvnost, humor či něhu. Ani nepostradatelné efekty (včetně výbuchu sopky) a pohádková kouzla (včetně proměn) nesmějí a nebudou chybět, zvláště uvádí-li se „Zahrada divů“ v novém divadelním prostoru Hudební scény.

V režii Stanislava Moši, scéně Jaroslava Milfajta a kostýmech Andrey Kučerové, choreografii Vladimíra Kloubka j.h., hudebním nastudování Jiřího Petrdlíka a Igora Rusinka uvidíme v hlavních rolích E. Parduse, J. Mazáka, A. Antalovou, I. Vaňkovou, P. Kunerta, J. Tomka, M. Sedláčkovou, M. Lalkovou, S. Slováka, P. Štěpána, A. Novotného, T. Saghera, J. Apolenáře, L. Koláře, R. Coufalovou-Vidlákovou, L. Janíkovou, J. Jackuliaka, O. Smysla, a další.

„Královna mezi operetami“, „nejerotičtější opereta“ nebo „nejčastěji uváděná opereta na světě“ – tak bývá označována Veselá vdova Franze Lehára, jejíž světová premiéra se konala 30. prosince 1905 ve vídeňském Theater an der Wien a ani samotný autor tehdy nečekal, jakou způsobí senzaci. V roce 1907 dobyla nejdříve Londýn a následně New York, kde způsobila naprosté šílenství a určila i dobové módní trendy – klobouky, cigarety nebo koktejly označené „Veselá vdova“ šly doslova na dračku. Tento operetní klenot, který v roce 2005 oslaví sto let od své premiéry, byl přeložen do 25 jazyků a dočkal se více než čtvrt miliónu uvedení na celém světě.

Libretisté Victor Léon a Leo Stein vybrali jako základ pro libreto francouzskou veselohru Henriho Meilhaca L’Attaché, která se v 60. letech 19. století s velkým úspěchem hrála v Paříži. Příběh, který byl zasazen na německou ambasádu, přenesli do fiktivního knížectví Pontevedro (za inspiraci jim posloužil balkánský stát Montenegro) a změnili jména postav. Z původní Madeleine se stala Hana Glawari a z hraběte Prachse Danilo, který získal jméno po skutečném princi z Montenegra. Málokdo však ví, že Veselou vdovu, která přinesla vrcholný úspěch Franzi Lehárovi, měl původně zkomponovat jiný skladatel – Richard Heuberger. Autor, který se proslavil svou operetou Ples v opeře a od nějž se očekávalo, že napíše hudbu stejně působivou. Libretisté ale prý byli tak zklamaní „chabým, bezbarvým bzučením tónů“, jaké napsal pro první jednání, že mu libreto sebrali a nabídli je na zkoušku Franzi Lehárovi. Ten zkomponoval jedno číslo – a bylo rozhodnuto.

O Veselé vdově se traduje několik historek – jedna z nich je o názvu samotném. Autoři nebyli spokojeni s původním názvem „Atašé“, který jim pro operetu připadal příliš „suchý“ a dlouho nemohli přijít na správný titul. Ten nakonec našel sám Franz Lehár, a to díky nedorozumění. Jednoho dne totiž slyšel, jak spoluředitel Theatre an der Wien křičí na podkladní: „Už žádné volné lísky pro tuhle vdovu! Když přijde příště, vyhoďte ji, tu protivnou vdovu!“ Lehár, který zaslechl místo „lästige“ (protivnou) „lustige“ (veselou), tehdy zvolal: „Veselá vdova? To je název pro nás: Veselá vdova!“ A aniž to tušil, našel tak název pro operetu, která později dobyla svět.

Samotný autor Franz Lehár je postavou v operetním světě natolik známou, že jej není třeba příliš představovat. Narodil se v roce 1870 v tehdy maďarském Komárnu v rodině vojenského kapelníka. A sám se také ve dvaceti letech, po tom, co již měl vystudovanou pražskou konzervatoř, kde se setkal i s Antonínem Dvořákem, stal nejmladším kapelníkem rakousko-uherské monarchie. Do Vídně přichází roku 1899, tehdy, kdy se uprázdnil operetní trůn – v tomto roce umírají velikáni Zlatého věku vídeňské operety – Johann Strauss ml. a Franz Millöcker. Samotný Franz Lehár, který začíná psát operety brzy po tom, bývá považován za zakladatele a nejvýraznějšího zástupce tzv. Stříbrného věku vídeňské operety. Kromě Veselé vdovy, která znamenala jeho první skutečný triumf, je autorem dalších 37 operet, z nichž uveďme alespoň díla jako Hrabě z Luxemburgu, Cikánská láska, Paganini, Země úsměvů či Giuditta, kterou v roce 1934 zakončil svou kariéru operetního skladatele. Franz Lehár je známý také tím, že ve svých pozdějších operetách odstranil tradiční happyend a výrazně je obohatil sentimentem, díky čemuž si vysloužil přezdívku „génius operety v moll“. Zemřel v roce 1948 v Bad Ischlu.

Zbrusu nově nastudovaná Veselá vdova navíc v novém českém překladu byla poprvé a s úspěchem uvedena již 16. února 2004 v Mahenově divadle. Nyní se ve svých slavnostních premiérách objeví 6. a 7. listopadu 2004 na nové Hudební scéně Městského divadla Brno a stejně jako při prvním uvedení i nyní budou zárukou její kvality nejen špičkoví interpreti, ale také mezinárodní inscenační tým. Režisérem je Pavel Fieber, který se divákům Městského divadla Brno představil již inscenací muzikálu Cabaret, autorem hudebního nastudování Caspar Richter, který v současné době působí ve Vídni jako šéfdirigent Theater an der Wien a jehož znají posluchači brněnské filharmonie, jejímž je čestným dirigentem. Choreografem je Vladimír Kloubek, autorkou scény Susanne Thaler, dramaturgyní Monika Bártová a autorkou kostýmů Andrea Kučerová. V hlavních rolích se představí jak řada sólistů zpěvoherního souboru MdB, tak řada hostů: Jana Botošová, Yvetta Tannenbergerová, Marcel Kucera, Miloslav Čížek, Jiří Horký, Andrea Priechodská, Magda Vitková, Pavel Černoch, Marek Olbrzymek, Milan Horský ad.