Vzácný Miroslav Melena
V srpnu tohoto roku nás navždy opustil vzácný kamarád a spolupracovník Mirek Melena. Na konci roku 1994 jsme se spolu setkali v okamžiku, kdy naše divadlo postihl havarijní stav centrálního balkonu hlediště tehdejší naší jediné činoherní scény. Divadlo bylo uzavřeno a v průběhu pár měsíců, konkrétně v listopadu zažilo slavnostní otevření ve zcela nové architektonické podobě, která vzešla právě z Mirkových představ i jeho mimořádného vnímání divadelního prostoru. Dá se říct, že díky této úspěšné přestavbě nám také bylo svěřeno vybudování Soudobé hudební scény. Viděl jsem více divadelních budov, které Mirek vymyslel a všude jsem byl nadšen tím, jakým způsobem byl vyřešen celý ten nejednoduchý prostor, kterému jsme uvykli říkat divadlo. Viděl jsem mnoho jeho divadelních výprav, které byly vždy posvěceny jedinečností, kouzlem neopakovatelnosti... vy sami si to můžete potvrdit ze svých zážitků u nás v divadle, pro které Mirek připravil scénické výpravy k legendárním inscenacím West Side Story a Radúz a Mahulena. Svou životní domovskou scénu pak měl ve Studiu Ypsilon, ale i všude tam, kde se k práci scházeli talentovaní a srdeční lidé. S Brnem byl ještě svázán výukou scénografie na JAMU. Když jsem byl v Praze účasten jeho pohřbu, překvapil mě Mirek znovu jak už tolikrát. Svou pohřební řeč vedl sám samozřejmě z nahrávky. Předkládám vám ji v nezměněném znění na předcházející straně, abych vám tak ještě jednou přiblížil krásného člověka Miroslava Melenu skrze jeho myšlenky z posledních. Pomník v Brně má v podobě naší Činoherní scény a zajisté i ve vašich vzpomínkách na jeho jevištní kreace. Čest jeho památce!
Stanislav Moša
Miroslav Melena
O základních věcech
Je to otázka myšlení, otázka filozofie, otázka toho, o co vlastně běží, to je to nejtěžší, protože vlastně do dneška nikdo pořádně nevysvětlil a nepřišel na to, jak to vlastně je, kde se to všechno vzalo, k čemu je to dobrý, jak vzniknul život a tohle je, myslím, dost závažná věc a v podstatě i to divadlo, ke kterýmu jsem se upsal, tyhlety věci má pořád v repertoáru, že pořád běží v pozadí, v podtextu všech těch aktivit, který to divadlo zpracovává, tak pořád tyhlety otázky tam někde v pozadí jsou. A je to o tom, že vlastně do dneška nebyl nikdo schopen to bezrozporně a naprosto věrohodně vysvětlit a i sám ten Sokrates, když říkal, že přestože bylo o něm napsáno v Delfách, že je to nejmoudřejší člověk na světě, on sám říkal, že ví, že nic neví, ale on tím nechtěl dát na srozuměnou, že je hloupej, ale on tím vlastně vyjádřil to, že ty nejzákladnější věci do dneška nejsou objasněný, nejsou jasný. A tím je vlastně celá ta existence člověka postavená do takový zvláštní role, protože nám díky tomu chybí ten pevnej bod, kterej hledal taky ten Archimédes - kvůli tý mechanice - tak my nemáme zase ten pevnej bod k tomu, abychom mohli zase naměřit, co je správně, co je dobře, co je špatně, a tenhleten pevnej bod si každej hledá podle svýho, což je vlastně asi ta možnost, která je tam daná, ale nicméně, aby byl člověk schopen něco definitivně s definitivní platností, s definitivním soudem říct, to tady chybí. Což je ten osud nebo ten úděl, kterej tady máme a je otázka, co ta věda, která tyhlety věci zkoumá, tak je otázka, jestli má vůbec šanci to poznání přivézt do nějakého stádia, kdy by se o těch věcech skutečně už dalo mluvit téměř s vědeckejma výsledkama. Pořád je to na vodě a tohleto je taky příležitost, aby spousta všelijakejch podnikavců přišla s nápadem, že si vymyslej určitou teorii, že vědí, jak to funguje a vymyslej prostě nějakej systém a nakonec člověk zjistí, že je to taková dobrá metoda, jak ty lidi prostě dostat na hák, jak je ošidit, jak je zvládnout, jak se dostat k moci, jak rozhodovat, atakdále. Čili tohleto jsou ty základní věci, který i dneska hejbou světem a jestli a jaký bude řešení, to dneska nikdo neví, ale co z toho plyne, myslím obecně, je to, že aby se člověk choval slušně a věrohodně, tak by se měl vlastně chovat tolerantně. To znamená: když nevím, jak to ve skutečnosti je, tak nemůžu předstírat, že vím, jak to je. Kde se člověk chce dotknout opravdu něčeho podstatnýho, tak mu nic jiného nezbejvá než jít takovou tou nejsložitější cestou, a to je vlastně cesta poznání, ale myslim si, že podstatný, a to co mě na tom je nejvíc sympatický, je to, že se tam nedá švindlovat. Že prostě jakmile člověk trošku uhne od toho hledání a od takový tý cesty k tý pravdě, tak je prostě namydlenej, může dělat, co chce, může si pomáhat všema dostupnejma prostředkama, ale prostě je vedle, a ta možnost, že to tady je, že se člověk přiblíží, ta je úchvatná a projevuje se to v tý tvorbě v tom, že člověk je schopnej na bílým papíře se postavit znova na nohy a vymyslet něco, co dává nějakej smysl. A tenhleten pocit možnosti takový tý čistý tvorby, to je něco úchvatnýho, a když si to člověk dokáže zprostředkovat, dokáže to poznat a nese si to tím životem, tak je to něco, co je naprosto neopakovatelný a úžasný a stojí to za ten život. To znamená, že ten život není jen ta čekárna na tu smrt, ale že je tady ta šance, aby v tom čase, kterej je mu vymezenej, aby ten člověk zažil tu velikost toho stvoření, toho jsoucna.
Stanislav Moša - 27. 10. 2008