Obvykle, když naložím do auta nářadí u televizního studia Typos, odjedu do ateliéru v Modřicích. 16. srpna jsem také napěchoval auto fotoaparáty, mikrofony a kamerami, jenže žádné Modřice, s filmovým operátorem Pavlem Otevřelem jsme měli tentokrát cíl na vzdáleném (3000 km) ostrově Mallorca. Do Španělska jsme odjeli ze sluncem rozpáleného Brna a náš úkol zněl, přivézt domů reportáž z úspěšného turné Městského divadla Brno po Španělsku a Portugalsku. S hereckými hvězdami jsme strávili týden, během něhož se vystřídaly všechny herecké alternace. Domů jsme přivezli několik megafotografií, čtyřicet kazet filmů a rozhovory, které jsme během našeho setkání ve Španělsku pořídili.
Herce, tanečníka a zpěváka Jana Jackuliaka jsem si vyzvedl při plavbě trajektem z baru, abych se ho zeptal:
Co se ti vybaví po návratu domů z tohoto turné?
Fiesta a maňana, to jsou moje nejhodnotnější zážitky z celého zájezdu. Španělé jsou takoví volní. Volnost myšlení, žádné stresy. Jako snad největší suvenýr a devízu z tohoto zájezdu si domů vezu jejich umění hodit nepodstatné za hlavu. Člověk si s sebou někdy vleče čtyřiadvacet hodin denně zbytečné problémy. Odbourat je, to jsem se tady naučil a myslím, že vím jak na to, abych si tu vlastnost udržel i doma.
Než jsi do Španělska odjel, jakou jsi o něm měl představu?
Netvořím si představy, rád se nechám překvapit.
Kde bylo nejlépe ve Španělsku?
Tohle tedy vůbec neřeším, všechno bylo pro mne nové a co je nové, to je prostě "nejlíp!" Doufám, že za rok znovu a zase to bude nové a tím pádem zase to bude "nejlíp"!
Také jste zabloudili do Portugalska, jaké to bylo tam?
Navštívili jsme Lisabon, ten mne moc nezaujal, ale opravdová lahůdka je Porto, nejkrásnější město, které jsem zatím ve svém životě viděl. Atmosféra města, její architektura, prostředí, lidé opravdu mimořádně vnímaví, všichni z našeho zájezdu z toho byli doslova hotoví! No a portské vínko, to jo! To je paráda.
Zastavili jsme se na zádi obrovského plavidla, abych zhotovil s Janem několik snímků a potom jsem se vypravil za Pavlou Ptáčkovou, lelkující v chodbách plovoucí superškatule.
Jaké jsou tvoje závěry ze španělského turné v den, kdy se balíš domů?
Slyšela jsem před odjezdem na turné od "odborníků" na Španělsko, jak je to tady hrozné, švábi, špína, nekultivované prostředí. Pomluva. Pokud je něco, co člověka unavuje, tak je to obrovské horko, které naše turné provázelo, ale je zase vyváženo úžasnými zážitky. Všude bylo krásně, od těch nejmenších dědinek po velkoměsta. Česká malá města se nedají se španělskými srovnat, zde na vzhled hrozně dbají. Malé město s několika tisíci obyvateli a mají krásný divadelní amfiteátr a jsou na něj patřičně hrdí. Žádný špatný zážitek z lidí za ty dva měsíce prostě nemám.
Naši španělští diváci?
Vynikající, jdou se bavit a ne kritizovat, posuzovat. Tleskají, křičí bravo a jak říká Moša, házejí dětmi nadšením nad hlavou. Naše publikum doma, které nás důvěrně zná, nás také přijímá s nadšením, ale tady jsme byli pro diváky cizí soubor, neznámé tváře a přesto jsme lámali rekordy v návštěvnosti.
Co si odtud nejcennějšího odvážíš?
Barcelonu! Celou tu krásu mám uloženou v sítnicích očí a v srdci. Také je pro mne důležitá zkušenost, že lze tak dlouhý zájezd absolvovat, že se to dá bez problému vydržet tak dlouho mimo domov a v neměnném kolektivu lidí. Měla jsem opravdu před odjezdem strach, že to bude hrozný. Není!
Zastesklo se ti během té doby po domově?
Jsem hodně fixovaná na prostředí, tak mi samozřejmě chyběla naše kouzelná Vysočina. Jinak o nic nešlo, lidé důležití pro můj život byli se mnou.
(Zvoní mobilní telefon, jsa šetrný člověk, telefon nezvedám, stejně bych nemohl na událostech doma v Brně nic po dobu pobytu na Mallorce změnit. Po chvilce zvonění telefon zmlkne a přichází esemeska od ředitele divadla Stanislava Moši …jsem rád, že jste v pořádku a slavní…)
Něco negativního se ti nevybavuje?
Trochu mne zarazila skutečnost, že i když už je Španělsko členem EU, tak se tu těžko domluvíš angličtinou. Připadalo mi to trochu jako ve Francii, kde evidentně nechtějí mluvit anglicky, ale umí, ve Španělsku prostě moc neumí.
Poděkuji Pavle a vracím se do lodního baru. Naliji si skleničku portského a v křesle najdu dřímající taneční hvězdu našeho souboru Karla Moravce. Pokouším se ho přivést k vědomí a přistrkuji mu k ústům magnetofon.
Co se ti vybaví pod pojmem Španělsko?
(Dřímající umělec těžce otevřel oční víčka) Teď ne, Jefe, prosím tě, teď ne! (Trochu zatlačím na pilu) Španělsko? Autobus a tisíce kilometrů na cestě krajinou, která ubíhá za okénkem, je jediná historka, která se mi vybaví pod pojmem Španělsko, víc už teď ne. (Tanečník otráven mými otázkami, opustí klidné místečko v klimatizovaném baru trajektu, a odstěhuje se na vrchní palubu, kde spí část souboru na dekách. Odtud ho po čase vyžene nečekaný letní déšť. Rozespalý umělec se ztratí v nekonečných prostorách lodi. Nepřeslechnutelný smích mne upozorní na přítomnost půvabné Gábiny Mikové. Přisednu si tedy ke zpěvačce a doufám, že u ní budu mít větší štěstí než u Karla Moravce.
Znala jsi Španělsko před odjezdem na turné?
Jako holčička jsem byla s rodiči na dovolené na Costa Brava, to už je moc let. Neměla jsem žádné obavy a také to dobře dopadlo, nálada je dobrá, kolegové jsou fajn, diváci jsou výborní. Poznala jsem Španělsko opravdu dobře, ve Valencii se bez problému orientuji, vím kam jít. Hodně jsme viděli památek, navštívili řadu katedrál, prošli si Barcelonu, dokonce jsme se pokusili dostat i do muzea Salvatora Dalího, ale byla tam hrozná fronta, tak jsme to vzdali, protože jsme spěchali na vystoupení. Španělé jsou moc milé publikum, když se jim něco nelíbí, bez problému to dají najevo, pokud jsou spokojeni, tak také. Když odcházíme z divadla, lidé na nás čekají, zvou nás na skleničku, vypráví nám, jak se jim koncert líbil. Také se mi stalo, že jsem šla procházkou přístavem a tam mě zastavila manželská dvojice, která byla na večerním vystoupení a vychrlili na mne tolik španělských lichotek, že jsem se i červenala. (Prostorami lokálu zazní znovu skvostný trilek smíchu Gábiny Mikové, už si naše divadlo bez jejího smíchu nedovedu představit.)
Nějakou negativní zkušenost si domů nevezeš?
Nechci, aby to tu vypadalo jako hollywoodská selanka, ale opravdu mi za ty téměř dva měsíce nic nezkazilo náladu. Takové turné je jiný život; zdřímneš si třeba na palubě trajektu na plechové střeše nebo se koupeš v luxusních dvacetimetrových bazénech čtyřhvězdičkových hotelů. Je to dobrodružné a přitom máš pocit absolutního bezpečí.
Letos jsi zpívala na koncertech ty největší "pecky", jak se na večer připravuješ?
Nechodím přes den moc na slunko, abych se nepřehřála, stále si uvědomuji, že nejsem na dovolené, ale v práci. Vracíme se na hotel hodně pozdě v noci, někdy až kolem třetí hodiny, koncerty začínají obvykle až kolem jedenácté hodiny. Snažím se dostatečně spát.
Alkohol?
Ne, nelze říct, že abstinuji, sklenička vína nikdy nezaškodí. Potřebuji se tak dvě hodiny před představením soustředit a rozcvičit hlasivky.
Co tréma, jak na tebe působí při skutečnosti, že předstupuješ před španělské publikum a budeš zpívat v jejich rodném jazyce?
Ze začátku to tedy bylo dost strašné, připravovala a učila jsem se text i výslovnost hodně přes rok. Já když něco neumím hodně dobře, tak mě to znervozňuje. Bála jsem se, že diváci nebudou rozumět monologům, že to bude trošku jako když Němci mluví čééésky. Není také snadné, když ti vypadne ve španělštině text a ty si to neumíš správně poskládat, protože tu řeč dobře neznáš. Doma si poradíš, svoji řeč umíš a tak ztracený text nahradíš. Ale tady! Přáním našich zdejších producentů bylo koncertovat ve španělštině, jsme profesionálové a musíme se tak chovat.
Podání "Amigos" na závěr večera je úžasné, napadlo mě, zda ti nepraskla doma nějaká sklenička, když cvičíš?
Vysoké šampusky mě doprovázejí jemným zvoněním, mají mne rády, žádná ještě při mém zpěvu nepraskla.
(Vždy jsem v přítomnosti krásných dívek poněkud nesvůj, tak jsem se šel ochladit na horní palubu a tam jsem se sklenicí piva v ruce potkal Ladislava Koláře.)
Jaké byly podmínky vašeho zájezdu do Španělska?
Musím říct, že jednoznačně vynikající, hráli jsme převážně v divadelních sálech velmi dobře technicky vybavených.
Jak bys definoval rozdíl mezi českou divadelní budovou a jejím zabezpečením a španělskou?
U nás je zázemí v divadlech překvapivě větší, jsme asi jako národ víc ochotni do divadel investovat. Třeba divadlo na Mallorce je obrovské, tak pro dva tisíce diváků, ale jejich technické vybavení se zázemím našeho divadla v Brně se nedá vůbec srovnat. Diváci jsou také jiní. Během celého představení jako by nic a na konci jsou schopni stát, tleskat, vyvolávat Bravóóó! třeba deset minut, ale jak odejdeme z jeviště, okamžitě s potleskem končí. Není to jako u nás, že publikum vytleskává a podle počtů "opon" hodnotíš úspěch představení. Tady prostě odejdeš z jeviště, tak není komu tleskat, ale pokud tam jsi, tak potlesk neochabuje.
Zůstává ti nějaká bolavá pata z tohoto zájezdu?
Pokud opravdu trváš na nějaké mrzutosti, tak jedině když jsme spali v Leonu a tam nebyla na hotelu klimatizace, je to při dvaačtyřiceti stupních opravdu zážitek k nepřežití. Přežili jsme, ani bych si na to nevzpomněl, kdyby ses nezeptal.
Uvítal jsi, že jste na zájezdě i s dcerou? (Janika Kolářová v představení tančí)
To je úžasné, kdyby tady byla ještě Mirka (manželka Láry Koláře), tak by to byla opravdu značka Ideál. Konečně si svoji dceru užiji, my na sebe doma máme čím dál méně času.
Jsi přísný kritik jejích tanečních výkonů?
Janika je chytrá holka, ona se o sebe umí postarat. V divadelním ranku není nikdy konec v získávání zkušeností. Tak to je, ale nejvíc musí chtít ona sama, to nelze poručit.
(Vítr nám foukal do mikrofonu a tak jsem při přepisování záznamu měl co dělat, abych identifikoval svůj hlas od Láryho, lépe jsem na tom byl s hlasem Heleny Dvořákové, kterou jsem zpovídal před lodním butikem).
Jak se ti žilo ve Španělsku?
Dobře. Byla to příjemná práce, hodně cest autobusem, hodně vystřídaných hotelů, hodně postelí, do kterých jsem sebou práskla v noci po představení naprosto vyčerpaná. Překrásný zážitek z návštěvy Porta, nám se Portugalsko se Španělskem spojilo v jeden celek.
Nelituješ, že jsi strávila vetší část zasloužených divadelních prázdnin zase prací?
Né, vůbec ne, a pokud by příští rok přišla obdobná nabídka, tak samozřejmě zase ráda pojedu.
(Na lodi cestou z Mallorky si v baru U mořské panny míchala se sodou už druhé campari /cesta trvala už sedm hodin/ spokojená manažerka projektu Zdena Nykodýmová, přáteli překřtěná na "Brutální Nikitu". /Udržet pořádek ve čtyřicetičlenném souboru daleko od domova někdy vyžaduje opravdu luparu u pasu)/
Jaký byl rozdíl mezi loňským a letošním hostováním Městského divadla Brno ve Španělsku?
Asi neexistuje způsob, jak opravdu věrohodně popsat otevřenou náruč, která nás letos ve Španělsku čekala. Loni jsme většinou koncertovali na fiestách, slavnostech, které se dají přirovnat našim hodům nebo poutím. Ovšem má to úplně jiný rozměr, tady to prožívá doslova každý. Měli jsme díky tomu blíž k lidem, divákům, zvali nás k sobě domů, seznamovali s celými rodinami, fotografovali se s námi, prostě rodinná slavnost. Letos nás agentura poslala do velkých divadelních sálů a amfiteátrů, např. na Mallorce po nás ve stejném auditoriu vystupoval José Carreras. Mimo divadelních sálů jsme hostovali v mnoha obrovských prostorách, které lze přirovnat k paláci kultury v Praze. Všude nás čekala dobře připravená a ochotná technika, když jsme se po představeních loučili, tak jsme vždy slyšeli to samé, mnoho štěstí a těšíme se, že se za rok uvidíme zase. Všude tu vládl klídek, pohoda, žádná hysterie, žádná ponorková nemoc.
Jsi účastna všech představení jak doma, tak i v zahraničí. Můžeš posoudit, jaký je rozdíl mezi koncertem u nás v Brně a třeba tady ve Španělsku?
(Chvilku váhání) Víš já bych v tom žádný rozdíl neviděla, všichni jedou na sto procent jak doma, tak tady. Naši diváci v Brně uvidí stoprocentně to, co zdejší publikum.
Kdo na vás chodí ve Španělsku a co je to stojí?
Není rozdílu mezi Portugalskem a Španělskem, všude se pohybují vstupenky od třiceti do čtyřiceti EU, téměř všude je vyprodáno a že jsou to někdy sály i pro pět tisíc diváků. Chodí na nás nejvíce střední třída, která má ve Španělsku jasné postavení ve společnosti a v Portugalsku si je teprve buduje. Mají také velmi dobře propracovanou propagaci, třeba v Portu vyrobili desetimetrové výlepové plochy s plakáty na naše hostování. Překvapilo nás, že v některých městech celé představení zakoupila třeba místní banka a vstupenky rozdala po městě; ne jen svým klientům, ale všichni občané města, pokud měli zájem, dostali vstupenky jako dárek. Fantastický způsob reklamy. Jsem přesvědčena, že pro ty banky to byla velmi účelně vložená investice, určitě účinnější než stále se opakující a nudné billboardy. (Všiml jsem si, že v česku všudypřítomné billboardy ve Španělsku téměř nejsou.) Takové koncerty zahajuje obvykle starosta města a ředitel banky.
Nezbytná otázka je, zda jsi měla nějaký problém během zájezdu?
Překvapivě ne, ani zdravotní, i když jsme tu prožili nezvykle vysoké teploty i pro místní obyvatele. Nikdo ze souboru neonemocněl, žádný úraz, nikde jsme nezabloudili. Nikdo se nepohádal, bylo to fajn.
(Není jednoduché za pochodu vyměnit část souboru včetně orchestru a téměř celou techniku. Vyžaduje to hektické zkoušky, silné nervy, odpovědného člověka (Petr Štěpán) a velkou toleranci všech členů zájezdového společenství. Druhá "směna" nás čekala v přístavu ve Valencii a hned odjela na koncertování do městečka Godella, kde také proběhla nezbytná alternační zkouška. Využil jsem pauzu mezi zkouškou a zastavil jsem Stano Slováka).
Právě jsi přijel, co od tohoto turné očekáváš?
Je to práce, na kterou jsme už zvyklí, čekám, že to bude v pohodě, že nedojde k žádné nepředvídané události, ve Španělsku jsem již strávil loni měsíc a myslím, že se vracím do míst, kde nám bylo skvěle. Letos jsem se na zájezd připravil tak, že jsem nastudoval všechny svoje party ve španělštině a doufám, že mi bude publikum rozumět.
Není ti líto, že se nezúčastníš doma zahájení sezóny v divadle?
Přemýšlel jsem nad tím, je mi to samozřejmě trošku líto, ale tohle je příjemná práce a člověk nemůže mít všechno. Musíme se střídat, je v tom spravedlnost. Kdyby mne to nebavilo, tak si myslím, že bych se uměl rozhodnout jinak. Budoucnost je zatím "milá neznámá".
Co jsi si loni dovezl ze Španělska jako dárek a jak to budeš řešit letos?
Dobré červené víno a olivový olej, suvenýry žádné, nemám to v povaze, nikdy jsem se nevázal na hmotné statky. Nejdůležitější bylo, že jsem se vrátil v pořádku a zdráv domů. Loni jsem tady byl s Markétkou (Sedláčkovou, manželkou, pozn. red.) tím to bylo lepší, letos asi po čase dolehne tesknota, přes ty tisíce kilometrů budou cestovat esemesky.
Trošku jsem se pozastavil nad obrovským loďákem, který za sebou Stano vláčel a on jen mávl rukou "…to víš, balila mě Markétka". Vypadalo to, že ho spíš vystěhovala. Jen tak na lehko s obrovskými slunečními brýlemi se blížila Radka Coufalová, nedalo mi to, abych se i jí nezeptal:
Co čekáš od zájezdu?
Že to přežiji, už jsem tu loni byla, tak jsem se moc těšila na olivy, krevety, chřest a na moře. Loni jsem si odtud odvezla takový příjemný pocit, že jsem strávila pěkné pracovní dny a zároveň úžasnou dovolenou.
Nepřijela jsi sama, jak se cítíš?
Jak říkám, je to fajn, občas kopne, až se vrátím domů, tak mě čekají nějaké ultrazvuky a tak podobně. Na svět přijde možná na Vánoce, a pokud se opozdí, tak v lednu už určitě …kdo? Holčička nebo kluk? To neřeknu… úzký kolektiv už to ví, ale nechám to zatím jen v tom kolektivu.
Tak jsem to šel zjistit od úzkého kolektivu, ale respektuji přání Radunky a získanou informaci si nechávám pro sebe. Opravdovým překvapením pro nás i pro kolegy z hereckého souboru byl účes Petra Gazdíka. Holohlavý Daniel Hůlka na stránkách bulváru mne nepřekvapil, ve vysokém populáru se pro originalitu dělá ledacos, ale ostříhaný Petr Gazdík mne opravdu zaskočil. No prosím!
Co očekáváš od pobytu souboru ve Španělsku?
Zatím jsem o tom moc nepřemýšlel, myslím si, že tu vlastně zahajujeme sezónu, ono je jedno zda v Brně na domácím jevišti nebo tady na fiestě, práce je to stejná. Publikum máme vděčné doma i tady. Vlastně divadelní prázdniny, jak bývaly dřív, dva měsíce, už vůbec neexistují, práce pokračuje kontinuálně.
Ty jsi neměl vůbec dovolenou?
To víš, že jsem si volno pohlídal, v květnu jsem byl týden na horách a v srpnu jsem si na pár dní zajel na chatu, ale pochopitelně s notebookem, vlastně jsem i tam trochu pracoval. Už jsem tu ve Španělsku letos byl na prvním turnusu, nejvíc mne zaujal klid a vyrovnanost španělů, obojí se dá shrnout pod pojem maňana. Do Prahy jsem se pracovně vrátil na několik dní, zrovna v době, kdy v pražském metru nějaký člověk prostřelil druhému rameno, protože do něj snad dokonce jen omylem strčil. Mám dojem, že to by se tady nemohlo stát, i když se pořád mluví o horkokrevných Španělech. Projížděli jsme naším neforemným autobusem uličkami Porta, za námi se couralo dvacet aut, neměli šanci nás předjet, ale nikdo nervózně nezatroubil. Nedovedu si představit, že by to bylo u nás. Asi je to tím sluníčkem. Portugalci a španělé jsou pro mne "Sluneční lidé". Stává se nám, že lidé tleskají po skončení představení, volají bravo, ale tím nekončí, když vyjdeš z divadla, tak tam lidé čekají. Nastupujeme do autobusu a oni tleskají a mávají na nás jako na rodinu. Lidé jsou tu na rozdíl od nás otevřenější, to kdyby se nám podařilo aspoň na čas přenést domů, budeme šťastněji žít.
Je něco, čím bys obohatil pořad Broadway, který tady uvádíme?
Mám oblíbenou písničku ze Zvoníka, ale ona by se sem nehodila, ten pořad je citlivě postavený, běží dobře a žádná další píseň by se už nevešla. Problém těchto pořadů je, že pěkných a kvalitních písní z muzikálů je tak moc, že bys mohl sestavit čtyřhodinový pořad a stejně bys nevyčerpal ani desetinu možností. Vždycky musíš některé doslova "pecky" oželet.
Nemáš pocit, že je divák ochuzen, když chybí příběh, text, který diváka připravuje na hudební zážitek?Příběh, který člověka naladí a rozvine jeho fantazii, a muzika umocňuje autorův záměr? V tomto pořadu jde jeden hit za druhým a divák nemá možnost si od jednoho odpočinout a už konzumuje další.
Určitě, ale to je koncert nikoli představení, chtěli jsme ukázat hity z muzikálů. Když jdeš na koncert Madonny nebo Nataliky, také jde jeden hit za druhým. Vkládat text mezi písničky by bylo na hranici trapnosti, jednoúčelovosti, jen aby tam něco bylo. Došli jsme dokonce tak daleko, že se sólisté neděkují po výkonu, ale společná děkovačka na konci hovoří za celý soubor. My jsme ještě na škole dělali pořad, kde jsme se za každou cenu snažili o nějaké spojováky, ale bylo na první pohled jasno, že jde o nepříliš šťastné mosty. Diváci jdou na pořad "To nejlepší z muzikálů – Best off…" a tak pochopitelně čekají, že budeme hrát to nejlepší a nebudeme je zbytečně zatěžovat nějakými konferenciéry.
Za námi uprostřed náměstí zpovídali pánové z televize Petra Štěpána a tak jsem si zapsal útržky rozhovoru.
…Španělé mají při zpěvu úplně jiný ráz, úplně jiné frázování. Když má člověk cédéčko s originální nahrávkou a odposlouchá si ji, tak příprava netrvá zas tak dlouho, ale když se učíš text jen z papíru, tak je to náročnější. Španělština je stejně jako italština hodně zpěvná a je radost se ji učit, jediný problém je, když vypadne text a dojde na to nešťastné bla bla bla… prostě neznáš dobře jazyk, neumíš rychle improvizovat…
Náš běžný pracovní den ve Španělsku sestává z rána, kdy se probudíš s bolestí hlavy a hned spěcháš, abys stihl snídani, pak se někam jede, nebo také nejede, pak si musíš sbalit věci, obvykle na hotelu něco zapomeneš, tak se kufr postupně vyprazdňuje, spěcháš na autobus, který tě unáší mnoho stovek kilometrů na další štaci. Dorazíš k hotelu a všechno zase musíš vytahat z autobusu. Na pokoji se vybalíš, zjistíš, co jsi ztratil nebo zapomněl, spěcháš na představení, které začíná krátce před půlnocí, v noci se vracíš na hotel, kde možná stihneš vypít nějakou sklenici dobrého vína, dáš si nějakou bagetu a koukáš po hezkých holkách, vlastně je čas na všechno a na nic… Když máme kliku, tak se stane, že je několik představení na jednom místě a potom spíme třeba pět nocí na jednom hotelu a to je pak vše jinak. Tohle turné není jenom o tom, že bychom se tady potili na jevišti; za těch několik týdnů, co jsem zde již strávil, jsem viděl víc než za celý svůj předcházející život, zážitků je strašně moc… Mám tady oficiálně umělecký dozor, jak se tomu říká v Brně, zde tomu říkají "chef of artístico". Tak mě také přestavují na místních televizních kanálech. Všichni se na mně dívají, jako bych to režíroval (bylo mi trapně vůči Mošovi). Ovšem stávají se věci, které člověk musí okamžitě řešit: slejvák na otevřené scéně plné hudebních nástrojů, kostýmů a elektrického zařízení, nemoc herce, prostor kam nelze umístit naše kulisy. Všechno musím okamžitě řešit, přestavět program, prostě režírovat. Dneska mi padá kámen ze srdce, odpovědnou roli předávám Petru Gazdíkovi.
Na náměstí, kde bude noční představení, rachotí skládací židličky, které přivážejí pořadatelé po stovkách a rozkládají po náměstí. Poněkud přesycen neustálými sendviči a bagetami využívám tiché čínské restaurace, abych si obohatil jidelníček. Magnetofon nechávám u Petra Gazdíka, kterého se zmocnil režisér Jiří Vondrák, aby i on něco ze svých zážitků svěřil divákům české televize. Jídelníček mi přeloží průvodkyně zájezdu, organizátorka a tlumočnice Darina Pejšová.
To přece není španělské jméno?
Jugoslávské, chtěla jsem po vystudování angličtiny zvládnout ještě další světový jazyk a tak jsem sem do Španělska přišla před třemi lety pracovat jako au paire. Vaše divadlo tady má opravdu velký úspěch, představení je úžasně živé, tanec, zpěv, vynikající kostýmy, perfektně sestavený pořad. Španělskem jdou po kuloárech zprávy, že zde působí české divadlo, sice velmi drahé, ale vynikající. Pochopitelně na to reagují i média, vaši umělci jsou často hosty televizních pořadů a nejednou předvedli ve studiích i něco z repertoáru.
Ředitel agentury se snaží mediální kampaň usměrňovat, aby byla propagačně prospěšná v místech, kde hostujeme. Petr Gazdík již poskytl několik rozhovorů vlivným deníkům. Auditorium, kde váš soubor vystupoval na Mallorce, hostilo už řadu světových hvězd.
Cestou z restaurace potkávám Janu Musilovou ve španělské sukni a se saxofonem v ruce, zvědavě na ni koukám a využiji našeho setkání k několika aranžovaným fotografiím, při fotografování si povídáme o zájezdu.
Plán turné je náročný, projedeme Pyrenejský poloostrov shora dolů, odleva doprava a zase zpět, nebude moc velký čas na památky, muzea ani mořské pláže, nejvíc času strávíme v autobusu a na zkouškách, každé představení je na jiném místě, a proto vyžaduje "oprašovačku" abychom věděli, kudy nastupovat na jeviště, kam nešlapat, abychom nezahučeli do propadel. Také se musím speciálně já vyrovnat s klimatizací v autobusu, není to nic, co by hlasivkám prospívalo, ale to zvládnu.
Jana spěchá někam do improvizovaných šaten, které pro své herce technika na každé štaci znovu postaví a já na procházce městem potkávám kameramana Petra Otevřela s herečkou Janou Vančatovou.
Jsi ve španělsku poprvé?
Už jsem tu byla vloni, ale jen krátce ve třetím turnusu, ani jsem se nestačila rozkoukat a byl konec, letos jsem se moc těšila na moře, ale nevím, zda se k němu vůbec dostaneme. Loni mi tady bylo moc smutno, letos to bude lepší, je tu dobrá sestava. Hlavně se musím mírnit, abych neutratila všechno, co tady vydělám za esemesky domů. Také těch lákadel je tu hrozně moc. V pořadu Broadway jsem od začátku, vlastně od prvního konkurzu, sice jsem všude na vystoupeních nebyla, končila jsem školu a byla to fuška. Letos nastupuji na JAMU a tak to snad bude časově lepší. Zatím mám v pořadu velmi malou roli, cesta do předních řad je zatraceně dlouhá.
Jirky Vondráka, režiséra a autora námětu reportáže o toulavém divadle jsem se zeptal na jeho vztah k Městskému divadlu. (Otázku jsem položil cestou po dálnici, kde nás zaskočilo vysoké mýtné a celkem chudá nabídka v dálničních jídelnách).
První můj kontakt s ředitelem vašeho divadla datuji do dob jeho studií na JAMU. Nabídl jsem mu tenkrát svůj scénář na divadelní hru, on mne tenkrát odmítl. Stručně a jasně, nikoli urážlivě. Tenkrát jsem si uvědomil, že jde o výraznou osobnost, protože tak dovede jednat málokdo. Pokud jde o samotné Městské divadlo, tak můj zájem probudili nejmenovaní "divadelníci", kteří na vaše divadlo hodně dštili síru, bylo cítit, že jde o závist. Divadlu, kam chodí lidé a je úspěšné, se tak jednoduše u nás doma neodpouští. Podívej se do historie na osudy našich vynikajících herců a hereček a jaké nuly je odsuzovaly. Šel jsem tedy na představení "Mistr a Markétka" a už jsem Městskému divadlu zůstal věrný. Viděl jsem kromě "My Fair Lady" všechna představení. Poprvé jsem se pracovně v divadle objevil jako "televizní", když jsme točili film o Petru Ulrychovi a on mne seznámil se svým projektem "Koločava". Spoluautorem tohoto díla je textařsky i režijně Stanislav Moša a tak vznikla i naše spolupráce. Neříkám, že všechna představení Městského divada jsou bezchybná, ale drtivá většina se mi líbí moc. Dělat cokoliv v Brně je nesmírně problematické. V Brně víc než kdekoliv jinde platí negativum české nátury,
že úspěch se neodpouští. Když chci prožít pěkný večer, tak si do Městského divadla zajdu. Zaujala mne také informace o úspěšném hostování souboru v zahraničí, tak se mi zdálo, že nejpřirozenějším, co pro to jde udělat, je natočit dokument o úspěchu české kultury v EU. Báječné na tom našem rajzování po Španělsku je zjištění, že to není jen tyjátr na lidi. Divadelní soubor je pohodový nejen na jevišti, ale i v soukromí, v zákulisí. To mi udělalo opravdu radost. Cenná je snaha Městského divadla využívat schopnosti lidí, kteří v životě něco dokázali: Petra Ulrycha, Miloše Štědroně, Pavla Kohouta, Jiřího Kratochvila, Jana Duška, kteří nejsou zatíženi žádným slabošským mindrákem. Na straně druhé jsou v divadle zapálení mladí lidé, kteří jsou ochotni souboru věnovat celou svoji energii. Překvapilo mne, že pravděpodobně opravdu v souboru neexistují žádné řevnivosti.
Svého kolegy v branži, kameramana Pavla Otevřela, jsem se
pro změnu zeptal na jeho dojmy z cest s Městským divadlem Brno po Španělsku. (Oba nás spojoval obdiv ke Gaudího architektonickým skvostům, které jsme v Barceloně viděli poprvé "naživo".)
Je to tak, že cestou do Španělska jsem trnul, jestli jsem něco nezapomněl. Normální televizní štáb čítá několik lidí, všechny jsem musel nahradit sám. Smutné na tom je, že se tak úplně nemůžeš věnovat jenom obrázku. Vezu sebou digitální kameru BETACAM, která váží asi dvanáct kilogramů, k tomu monitor, nabíječky, není s námi zvukař, tak musím obsluhovat také mikrofony a já nahrávání vůbec nerozumím. Vezu sebou také dvacet čtyřicetiminutových kazet, které všechny zaplním obrázky. Během natáčení se snažím udržet vše na jednom místě, aby se něco nezapomnělo nebo neztratilo. Všichni se mi snaží pomáhat, ale každý má dost svých povinností a starostí a nemohu po nich chtít, aby se plně soustředili na moje věci. Vezu sebou jistě řadu věcí, které asi vůbec nepoužiji, ale běda, kdybych je potřeboval a neměl. Cestou zpátky budu trnout, jestli je vše, co režisér vyžadoval, dobře natočeno. (Vzhledem k tomu, že jsem Pavlovy věci vozil v kufru vozu, tak jsem je několikrát překládal a dobře jsem věděl, které nářadí použil a které jsme "táhli zbytečně". Nejvíc mne zaujaly dvě elektrické prodlužovací šňůry, které jsme přes jejich neforemnost celou dobu přehazovali z místa na místo a nikdy nepoužili.)
Zda bylo vše natočeno tak, jak předpokládal Jiří Vondrák, se dozvíme z televizní obrazovky v předvánočním čase. Revue Dokořán přinese ještě několik reportáží ze Španělska a snímky se také objeví v deníku Rovnost, časopise Koloseum a měsíčníku New Express.
Jef Kratochvil - 25. 9. 2003
