Tango

Výtečná groteskní komedie proslulého polského dramatika Sławomira Mrožka. Tři generace jedné rodiny žijí v absurdním prostředí jednoho velkého pokoje. Seriózní a tradiční hodnoty vyznávající mladík Artur vzdoruje extravaganci a bohémským výbojům svých rodičů a prarodičů.

Mrožkovo Tango tragikomicky alegorizuje dobu, v níž se za nevázaným smíchem objevuje hrozba zneužití i pozitivních myšlenek k uchopení moci.

Překlad: Helena STACHOVÁ

Režie: Józef Zbigniew CZERNECKI

Scénografie: Anna FRANTA

Choreografie: Renata DRÖSSLER

Dramaturgická konzultace: Milan UHDE

Osoby a obsazení:

EVŽENIE: NINA DIVÍŠKOVÁ

EVŽEN: STANISLAV ZINDULKA

ELEONORA: JANA ŠVANDOVÁ

STOMIL: KAREL HEŘMÁNEK

ARTHUR: FILIP ČAPKA

ÁLA: KATEŘINA JANEČKOVÁ

EDA: ADRIAN JASTRABAN

"Dokážu se smát na mnoho různých způsobů, potichu i nahlas, fyzicky i vnitřně, ale smích nikdy nepronikl do jádra mé osobnosti. Patřím ke generaci, pro niž je smích vždy zbarven ironií, hořkostí, rozčarováním. Obyčejný smích, smích pro radost ze smíchu, nekomplikovaný, nám přijde jako něco staromódního a záviděníhodného."

(Slawomir Mrozek)

MILAN UHDE: SŁAWOMIR MROŽEK A VYNÁLEZCI TŘÍNOHÝCH KONÍ

Sławomir Mrožek zazářil v Polsku nejprve jako prozaik. Zejména jeho povídky vydané v souboru Svatba v Atomicích působily jako zjevení. Posuďte situaci, na které je založena titulní povídka svazku: svatební hostina odehrávající se v dědině podezřele polsky znějícího jména vrcholí postaru rvačkou, rváči jsou však v souladu s novou dobou vybaveni osobními atomovými zbraněmi a cestou domů po návrších krásně světélkují. Groteskní povídka dodnes děsí naléhavou aktuálností.

Skvělými nápady se vyznačovaly i Mrožkovy divadelní hry, které postupně v jeho tvorbě zcela převládly. Prvotina Policajti (1958) vypráví o tom, jak se poslední politický odpůrce režimu ztělesněného dvěma vládci, chlapečkem Infantem a jeho strýcem Regentem, rozhodl podepsat prohlášení loajality a dosáhnout propuštění z vězení. V zemi překypující masovým souhlasem se státním zřízením hrozí nebezpečí, že se policie stane zbytečnou. Její vedoucí proto organizují provokace a atentát odůvodňující zachování policejní instituce.

Mrožkovy divadelní příběhy kotví v obecně pojaté "zemi nikoho", kde žijí lidé připomínající figurky z němých filmových grotesek. Mládenci z jednoaktovky Tancovačka (1963) slovně i fyzicky usilují přijít na kloub otázce, proč za neproniknutelnou bariérou tvořící hlavní, ba jediný předmět na jevišti "není tancovačka". Tři hrdinové hříčky Na širém moři (1961) se dvěma hlasy demokraticky usnesou sníst třetího spolutrosečníka. Ten přijme jejich vůli tak opravdově, že ani nečekaná záchrana nezabrání kanibalskému úkonu.

"Uhozenost" těchto příběhů způsobila, že byl Mrožek spojován s takzvaným divadlem absurdity, které vycházelo z pocitu příznačného obecně pro veškerou lidskou existenci, jinak řečeno z pocitu existenciálního: lidský život nemá smysl daný předem, končí smrtí, a tím se vzpírá normální logice. Ve skutečnosti Mrožek svými groteskami a pseudodiskusemi svých postav usvědčoval z nesmyslnosti život podrobený komunistické totalitě, jejím lžím o blížícím se příchodu pozemského ráje a o lidové demokracii jako ideálním řádu pro lidi.

Zjevné to je i z kreseb a minipovídek, které vycházely v masovém týdeníku Przekrój, kde měl Mrožek vyhrazen vlastní "podčasopis" Pokrokář. Nakreslil návrh na nové polské železnice: vozy nemají podlahu, cestující kráčejí po zemi a tlačí vlak kupředu. V lokomotivě sedí úředníci, kteří silně kouří, dým stoupá komínem a budí dojem, že souprava jede na uhelný pohon. - Jedna z minipovídek v Pokrokáři oslavuje vědce-samouka, který vynalezl koně, sice jen třínohého, ale zato vyvinutého bez laboratoře a odborné literatury.

Mrožkova komedie Tango je autorova předělná hra. Od obecných příběhů a nápadů se v ní dramatik pobývající v zahraničí a unikající tak cenzuře blíží přímému pojmenování skutečnosti. Tango situoval do rodiny intelektuálů. Jejich prototyp Stomil propadl názoru, že revoluční experiment vede ke kladným výsledkům v umění i ve společnosti. "Užitečný idiot" v něm posloužil k nástupu totality. Ztělesňuje ji Eda, vzývaný jako představitel lidu, ve skutečnosti knecht, který za revoluce vylézá z kanálu, aby vykonal nezbytnou špinavou práci.

K intelektuálům stonajícím iluzí, že objevují něco nového a lepšího, ale plodí jen trojnohé koně, patří i Stomilův syn Artur: chce obnovit rodinu, ale její smysl spatřuje ve vnějších znacích. Hodlá si vzít Álu, ale nemiluje ji. Strýček mu míní pomoci, ale má za to, že jde o návrat starých pořádků. Stomilova žena spí s mužným Edou. Všichni bezstarostně bloudí - a upravují Edovi cestu. Mrožek komediálně obměňuje erbovní drama intelektuálů - Shakespearova Hamleta: snaha o spravedlnost ústí v okupaci a diktaturu.

Intelektuálům, z nichž někteří sice za časů teroru vytrpěli své, ale jiní mu předtím pomáhali na svět a mnozí mu byli k ruce, střihl Mrožek v Tangu na komický frak, který se dodnes nosí a zřejmě nikdy nezastará.