Návrat legendární operety

„Mam'zelle Nitouche – či chcete-li Slečna Netýkavka, Slečna Svatoušek – ale kdo by se mořil s překladem stejně nemožným, když je veleslavné a světoznámé samo původní, francouzské jméno hry - Mam'zelle Nitouche.

„Mam'zelle Nitouche – či chcete-li Slečna Netýkavka, Slečna Svatoušek – ale kdo by se mořil s překladem stejně nemožným, když je veleslavné a světoznámé samo původní, francouzské jméno hry - Mam'zelle Nitouche. Tedy Nitouche, čili Nituška, není nijak originální dramaturgický výběr ani nijak zvlášť důmyslně časovaná repertoárová bomba. Nicméně ubraňte se Nitušce, když se vám přímo dere na scénu! V tom se koneckonců podobá své titulní hrdince, zmíněnému svatouškovi, který se sice tváří jako anděl, ale šije s ní tisíc čertů ! V tomto směru si ovšem nemá co vyčítat s druhým hlavním hrdinou celého příběhu, který žije dvojím životem, totiž jakožto„ pro divadlo pan Floridor“ (pod kterýmžto uměleckým jménem složil svojí právě připravovanou operetu), zatímco „pro klášter zbožný Célestin“. to jest varhaník dívčího ústavu U vlaštoviček, jehož nejvyvedenější chovankou je právě slečna Denisa de Flavigny, zvaná...viz výše.“

Tato slova napsal mimořádný znalec operety a její historie Ivo Osolsobě v pozvánce na premiéru Mam'zelle Nitouche ve Státním divadle Brno před jednadvaceti lety a není k nim téměř co dodat. Čím také komentovat nejširšímu publiku tak důvěrně známý titul? Paradox paradoxů – opereta, která je v Čechách téměř synonymem francouzského šarmu a espritu, je v zemi svého vzniku pozapomenutým antikvárním kusem, kdežto v Čechách je neustále obdařovaná přívlastky „nestárnoucí“, „věčně mladá“ či alespoň „stará dobrá“. Zkusme letmo zalistovat v deset dvacet let starých recenzích brněnských nastudování: „Nituška experiment nevyžaduje“, „Hervého poprávu nesmrtelná Nituška“, „zařadit Hervého Mam'zelle Nitouche na repertoár znamená snad vždy zabrnkání na nejsnáze rozezvučitelné struny vkusu návštěvnické obce“, „graciézní, lehkonohá, jemně nadýchnutá a typicky francouzsky koketní Nituška“, „je nezničitelná, neboť má své kouzlo i v nejkrkolomnějších ztvárněních a úpravách“.

Kdo za tuto mimořádnou českou oblibu „Nitušky“ může? „Viník“ asi nebude jediný, ale hlavního objevíme snadno – překladatel a úpravce Oldřich Nový, představitel nejprve poručíka Champlatreux a posléze slavné dvojrole ústřední (máme-li Nového filmového spojeného nejvíce s jeho nesmrtelným Kristiánem, pak symbolem Nového divadelního je bezpochyby Célestin – Floridor), který dal Hervého vaudevillu definitivně punc inteligentní moderní hudební komedie, aniž by popřel jeho nejvlastnější kouzlo – i hudebně brilantně domyšlenou konfrontaci tří světů: kláštera, divadla a kasáren. (Není ostatně divu, že se po stránce hudební Florimond Ronger (1825 – 1892), po většinu svého života nesoucí pseudonym Hervé, se svým úkolem vyrovnal skvěle – měl k této konfrontaci vztah vskutku osobní. Své první operety psával rovněž v utajení v době, kdy působil jako varhaník v chrámu svatého Eustacha. Umělecké jméno jeho hrdiny – Floridor – naznačuje tuto spojitost více než významně.)

Inscenace Mam'zelle Nitouche v Městském divadle bude ve dvojím znamení – inovace a návratů. Inovace spočívá zejména v lokalizaci děje, který se režisér Gustav Skála rozhodl posunout do Francie 50. let a nahradit armádu četnictvem, evidentně ovlivněn vizuální stránkou slavných francouzských „četnických komedií“ s Louisem de Funès. Návraty pak jsou zde minimálně tři. Jmenovaný režisér se vrací k tomuto titulu již potřetí, přičemž před patnácti lety jej režíroval přímo v Městském divadle, tehdy pochopitelně ještě na jeho Činoherní scéně (s Erikem Pardusem v ústřední dvojroli a Alenou Antalovou coby Denisou de Flavigny). Dnešním představitelem Célestina – Floridora bude jeho tehdejší představitel poručíka de Champlatreux Igor Ondříček, s nímž se bude alternovat Milan Němec, který se s touto rolí setkal již před deseti lety v pardubické inscenaci – koho jiného než Gustava Skály!

Hervého operetu Mam'zelle Nitouche s libretem Alberta Millauda a Henri Meilhaca uvede Městské divadlo Brno v překladu a úpravě Oldřicha Nového, dále upravenou Gustavem Skálou a Ondřejem Šrámkem. Tým režiséra Gustava Skály (který je také choreografem inscenace) tvoří dirigent Jiří Petrdlík, scénografka Eva Brodská, kostýmní výtvarník Roman Šolc, dramaturgové Ondřej Šrámek a Jan Šotkovský. Kromě již zmíněného tandemu Ondříček – Němec budou moci diváci spatřit jako Denisu de Flavigny Radku Coufalovou nebo Johanu Gazdíkovou, jako Fernanda de Champlatreux Jiřího Macha, Aleše Slaninu či Jiřího Zmidlocha, v roli subrety Coriny Janu Musilovou nebo Pavlu Vitázkovou, coby Matku představenou Evu Gorčicovou nebo Irenu Konvalinovou, jako majora de Chateau – Gibuse Jana Apolenáře nebo Zdeňka Junáka  a jako Loriota Petra Brychtu nebo Roberta Jíchu. Dále hrají: Miroslava Kolářová, Vladimíra Spurná, Zdeněk Bureš, Miloslav Čížek, Milan Horský, Libuše Bartošková, Lenka Bartolšicová, Lukáš Vlček, Radek Novotný, Karel Škarka a další.

 

Jan Šotkovský

 

 

Malé doplnění:

Naše inscenace Mam'zelle Nitouche představuje pro řadu tvůrců návrat k této proslulé operetě. „Nituška“ se vrací na prkna MdB po pouhých patnácti letech, kdy ji režíroval na jevišti dnešní Činoherní scény nikdo jiný než režisér inscenace dnešní, Gustav Skála. Dva z protagonistů jeho tehdejší inscenace (Erik Pardus coby Célestin – Floridor a Alena Antalová, představitelka Denisy de Flavigny), jsou stále výraznými oporami souboru Městského divadla, třetí z nich, Igor Ondříček, dokonce v inscenaci opět účinkuje, nikoliv však již v roli poručíka Champlatreux, ale ve zmíněné ústřední dvojroli. (Není ani bez zajímavosti, že výkony v tehdejší inscenaci Antalová s Ondříčkem oficiálně absolvovali studium herectví na Divadelní fakultě JAMU). Režisér Gustav Skála se ostatně vrací k Mam'zelle Nitouche již potřetí, režíroval ji totiž ještě roku 1998 ve Východočeském divadle v Pardubicích – z této inscenace si do inscenace dnešní představitele Célestina Milana Němce (toho ovšem do stejné role jako před deseti lety) a dramaturga Ondřeje Šrámka. Tím ovšem výčet místních interpretů, kteří v „Nitušce“ již jednou či vícekrát účinkovali, zdaleka nekončí: připomeňme namátkou Libuši Bartoškovou (Denisa, Národní divadlo Brno 1987; Lydie, NDB 1998), Milana Horského (Célestin, NDB 1987; Major, NDB 1998), Miloslava Čížka (ředitel, NDB 1987; Célestin, NDB 1998), Vladimíru Spurnou (Corinna, NDB 1998) a také Květoslavu Ondrákovou (Denisa, NDB 1987).