Nezaváté stopy Tennesse Williamse

V sobotu 28. února se uskuteční premiéra psychologického dramatu Kočka na rozpálené plechové střeše v režii Zdeňka Černína.

Bezmála pětašedesát roků – od památné premiéry „Skleněného zvěřince“ /31.3.1945 na Broadwayi/ - hrají se po celém kulturním světě divadelní hry Tennessee Williamse, rodáka z města Columbus ve státě Mississippi, mytologa amerického Jihu a údělu člověka. Letos v březnu by mu bylo už osmadevadesát, kdyby byl nezemřel před šestadvaceti roky v New Yorku 25. února 1983. Zůstalo po něm několik desítek divadelních her /dobrá polovina z nich jsou jednoaktovky/, sbírky veršů, povídek, úvah a esejů a jeden krátký román „Římské jaro paní Stoneové“. Mezinárodní věhlas Williamsova díla podpořily i četné filmové adaptace s hvězdným obsazením jak hereckým, tak režijním./Vivien Leighová, Liz Taylorová, Anna Magnaniová, Marlon Brando, Richard Burton, Paul Newman, Elia Kazan, Joseph Losey, John Huston/. Dodnes žije z Williamsova odkazu také televize.
     Co bylo příčinou Williamsových úspěchů, dokud se hřál na výsluní divácké a kritické přízně? Co z něj udělalo jednoho z nejhranějších dramatiků od konce druhé světové války? Čím dokázal zaujmout publikum po celém kulturním světě? V New Yorku, v Londýně, v Paříži stejně jako v Moskvě, ve Varšavě, v Praze nebo v Brně? A když už je řeč o našem městě, stojí zato připomenout, že právě Městskému divadlu Brno /dříve Divadlo bratří Mrštíků/ patří jedno záslužné prvenství, ne-li světový unikát: v letech 1967 až 1988 nastudovalo osm Williamsových her /všechny inscenace režíroval Pravoš Nebeský/; po osmileté přestávce se znovu vrátilo k „Tramvaji do stanice Touha“ /1996/ a v letošní sezóně uvádí druhou Williamsovu nejproslulejší hru Kočka na rozpálené plechové střeše. Deset williamsovských inscenací realizovaných jediným souborem je počet vskutku mimořádný.
     Za půlstoletí od své newyorské premiéry /23.3.1955/ vyvolala Kočka nejenom bouřlivý divácký ohlas, ale i spoustu pokusů vyložit její pravý smysl – pokusů názorově nejednou kontroverzních. Když se nad touto hrou zamýšlel Arthur Miller, Williamsův jen o něco mladší současník, konstatoval, že „Kočka“ vychází ze základů dostatečně velkolepých a dostatečně hlubokých, že stojí za to, aby byly adekvátně a pozorně zkoumány; a to tak, aby se za obzorem hry vynořily i širší obzory života. Neboť otázka, kterou Williamsova hra klade – totiž otázka, má-li společnost právo trvat na svém přežívání, jestliže je tato společnost špatná, odsouzená ke svému zániku - je podle Millera otázkou vznešených tragédií. A ti – dodává Miller – kteří světu tuto otázku položili, znají velmi dobře metlu jeho odplaty.
     „Tato hra nemá v úmyslu řešit psychologické problémy jednoho člověka,“ napsal Williams, „ale snaží se na příběhu několika lidí zachytit skutečnou povahu lidských zážitků – ty nejasné, mihotavé, efemérní, ale také explozívní! – reakce mezi živými lidskými bytostmi za bouřlivých mračen kritického střetnutí – to je to ptáče, které chci polapit do sítě své hry.“ Williamsův zájem tudíž přesahuje povrchovou skutečnost mezilidských vztahů a všemožným způsobem klade hře vyšší cíle než popis nebo analýzu individuálního chování. Podněcuje diváky pohlédnout na „vyšší panteon sil“ /Miller/, na hru symbolů, nejenom postav.
     Říká se, že „Kočka na rozpálené plechové střeše“ nejvíce z Williamsových her splňuje onen proslulý aristotelský požadavek dramatických jednot. Jednotný děj se odehrává na jediném místě a v čase totožném s tím, který je ve hře zobrazován. „Mám pocit“, napsal Williams ve svých Pamětech, „že v Kočce jsem přesáhl sebe sama, zejména v druhém aktu, a dospěl v postavě Otce k jisté syrové výmluvnosti, jaké jsem v žádném jiném svém dramatickém charakteru nedosáhl.“
     Kočku na rozpálené plechové střeše uvádí Městské divadlo Brno v překladu Milana Lukeše, režii Zdeňka Černína, na scéně Jana Duška, s kostýmy Alice Laškové, v dramaturgii Jana Šotkovského a za dramaturgické spolupráce Viktora Kudělky. Premiéra inscenace bude 28. února 2008 na Činoherní scéně.