Vážení divadelní přátelé,

        ocitáme se v měsíci, kdy se naše vzpomínky (tedy u těch, kteří na to mají věk či chuť) zcela logicky obracejí k událostem v naší zemi před 30 lety, jimž se přisoudil název „sametová revoluce“. Jak poetické, jak něžné a jak pravdivé. Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů Ivan Kříž mi někdy uprostřed osmdesátých let vyprávěl o tom, jak se ve 20. století proměňovaly tresty nepřátelům různých režimů. Od poprav přes tvrdé a pak měkčí vězení k zákazu výkonu práce či k vynucené emigraci. Naznačil, že v budoucnu už nikdo trestán nebude, a měl pravdu… i když, jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy…“ zvlášť, když si právě dnes čtu zprávy o tom, co se děje ve Španělsku, kde ti, kteří vyhlásili referendum (onen zásadní institut demokracie) o osamostatnění Katalánska, dostali natvrdo od 10 do 13 let. Pak se tedy obávám, že je v tom našem světě ledasco navěky možné, a je tedy důležité být neustále ve střehu.

          Nechci však psát o trestech, chtěl bych připomenout zásluhy. Chci dnes vzpomenout na to, že to byla právě divadla, která zareagovala na brutální zákrok proti studentům na Národní třídě vyhlášením stávky. Byli to zbití studenti Divadelní akademie v Praze, kteří informovali své profesory (herce, režiséry, výtvarníky a dramaturgy). Ti se s dalšími kolegy na setkání v Realistickém divadle na Smíchově rozhodli vstoupit do stávky.

           Já tehdy zrovna v Národním divadle v Praze režíroval hru maďarského autora Györgyho Spiró Zahrada. Premiéra měla být 24. listopadu… Od května 1989 se tam hrála jiná má inscenace, Ptákoviny podle Aristofana, kterou napsal Jirka Žáček a hudbu pro ni složil Zdenek Merta. Z premiéry odešla demonstrativně na protest „středem“ mezi ve stoje aplaudujícím obecenstvem Jiřina Švorcová a přes různá omezení, která diktoval tehdejší ředitel divadla, se inscenace hrála i nadále. Na každé z repríz sedělo mimo vyprodané hlediště na schodech Nové scény cca 200 diváků a patronaci nad tímto úkazem převzali sami hasiči…

           Hned další den (18. 11.) proběhlo setkání uměleckého souboru činohry Národního divadla, které rozhodlo o připojení se ke stávce. Rozhodli jsme se, že si budeme s jinými divadly vzájemně pomáhat při různých debatách, které se hned ten večer organizovaly na všech pražských jevištích namísto představení. Chtěli jsme divákům vysvětlit důvody, které nás vedly k rozhodnutí stávkovat, a tedy nehrát. Rozdělili jsme se a ve dvojicích, ve trojicích jsme vyrazili do jiných divadel. Mně bylo společně s Jirkou Štěpničkou „přiděleno“ Divadlo pod Palmovkou. A ono vysvětlování, proč se dnes večer a asi i v dalších dnech nebude na českých a slovenských jevištích hrát, zpočátku vůbec nebylo jednoduché. Docela hodně diváků si ten prvý večer připadalo podvedeno a mnohdy se (nejenom Pod Palmovkou) nevybíravým způsobem dožadovali svého. Ovšem jak se vyvíjela situace v naší zemi v následujících dnech, bylo ono vysvětlování stále snazší a rozhodnost publika se k nám připojit stále větší… ale o tom se už obecně moc dobře ví. Stejně i o tom, jak to všechno dopadlo.

Ptákoviny… se těsně po revoluci přestaly hrát, protože v Národním divadle převládl pocit, že je zbytečné „kopat do mrtvoly“, a Zahrada měla nakonec svou premiéru 10. ledna 1990. Zkoušky na novou inscenaci přerušeny nebyly. Profesor Milan Lukeš, tehdejší šéf činohry a následně první polistopadový ministr kultury, zcela správně rozhodl o tom, že přípravné práce mají pokračovat a že se stávka týká pouze večerních představení.

          Mnohé se za oněch třicet let změnilo a mnohé zase ne. Podobně jako v těch Žáčkových Ptákovinách podle Aristofana:

                              „Staré se tváří jako nové, což mění leda kolorit.

                              Vždycky se sčuchnou vyžírkové a usadí se u koryt!“

Mně se po celou tu dobu tak nějak nepříjemně a opakovaně do hlavy vkrádá ještě myšlenka, že mnozí lidé nám, divadelníkům, dodnes nemohou odpustit to, co jsme tehdy zažehli. A že se to odráží v tom, jak se s živou kulturou v naší zemi nakládá, jak se o ni dbá a jak je podporována…

 

          Za všechny kolegy z Městského divadla Brno se na shledanou s vámi těší

         

          Stanislav Moša

          ředitel Městského divadla Brno

 

          P.S.: …minule jsem žehral na to, jak nový ministr kultury pohořel při projednávání rozpočtu na příští rok právě ve vztahu k živé kultuře. Je spravedlivé dnes říct, že se mu nakonec (před pár dny) podařilo přesvědčit ministryni financí, aby přece jenom na kulturu ještě něco málo přidala… Dobrá zpráva pro česká divadla, symfonické orchestry, pěvecké sbory i pro Petra Štěpána!

Stanislav Moša 1. 11. 2019
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->