září 17/18

Vážení divadelní přátelé,

začíná nová divadelní sezóna a při jejím zahájením bych se vám rád svěřil z radosti a pýchy, kterou zažívám společně se všemi svými kolegy právě díky vám.

Do našeho divadla často přijíždějí různí hosté. Jak z jiných měst naší země, tak i ze zahraničí. A samozřejmě jsou mezi nimi divadelní producenti, ředitelé i  představitelé dalších divadelních profesí. Jsou zvědavi na to, co se u nás právě hraje, a často o tom, co u nás viděli, následně rozmlouvají buď se mnou, nebo s jinými kolegy z našeho divadla. A kromě jejich názorů na jednotlivá představení se ode všech, (vážně ode všech!), dozvídáme jednu pro nás zpočátku zvláštní, ale o to krásnější informaci, která souvisí právě s vámi. Poprvé jsem ji slyšel od kolegy ředitele z Německa. Říká mi: „…u vás máte dnes nějaký svátek?“ Netušil jsem, proč se na to ptá, a navíc žádný svátek zrovna nebyl, a tak jsem ho požádal o vysvětlení. „No to vaše obecenstvo…“ říká. „Ti lidi… jak jsou oblečení…“ Nechápu, a tak se s údivem ptám: „Jak oblečeni?“ „No jako do kostela, nebo na svatbu,“ odpovídá a dodává: „A tak je to tu každý večer?“ Musím se přiznat, že jsem do té doby nad tím, jak jsou naši diváci oblečeni, moc nepřemýšlel. Vždycky jsem to považoval za normální, když se lidé, kteří jdou do divadla, hezky upraví.

Pak jsem se od něj dozvěděl, že „u nich“ tomu tak už dávno není a že je mu to líto, když nevidí rozdíl mezi tím, jak se lidé oblékají do práce, na výlet za město, do kina, nebo do divadla… Záviděl. Krásně záviděl…

Vzpomínám si i na rozhovor s ředitelem jednoho z nejvýznamnějších pražských divadel, který mluvil o tomtéž. Svěřil se mi: „Víš, to je strašný. Sice k nám chodí taky hodně diváků, ale my vůbec nevíme, o koho se vlastně jedná. Třetina jsou divně oblečení turisti z celého světa, druhá třetina rozliční baťůžkáři a ta poslední třetina různé „svozy“ z venkova… Všem je docela jedno, co zrovna hrajeme, hlavně, že vidí pár známých tváří z televize a ti zahraniční zase zevnitř naše divadlo. Mnohým vůbec nejde o představení, na které přišli, a možná i proto je jim nakonec jedno, jak sami vypadají. A když sedím u vás v hledišti, a to jsem u vás docela častým hostem, velmi intenzivně cítím, že ty lidi, kteří chodí do vašeho divadla, zvláštním způsobem znám. Tím, jak se chovají před a po představení, jak vnímají různé inscenace, jsou mi ohromně sympatičtí. Díky jejich zájmu, nadšení a pocitu jakési mimořádné svátečnosti je taky hned poznávám blíže. Snad je to tím, že se u vás cítím stejně jako oni a že je pro mě přirozené chodit do divadla dobře oblečený…“  

Začal jsem si tohoto fenoménu více všímat a nelze než dát oběma kolegům za pravdu. Navíc nebyli sami, kdo se na to ptal. Jsem rád a pyšný…  Přiznávám, že velmi rád, když to dovolí počasí, sedávám u stolku před restaurací Boulevard na dvoře našeho divadla a kochám se při pozorování vás, našich diváků. Jednou jsem s úžasem a potěšením pozoroval jednu dámu, zřejmě babičku dvou holčiček ve věku kolem 8 let. Obě děvčátka měla nádherné šatičky, střevíčky a z vlasů udělaný kouzelný cop. Jenom jeden z těch copů musel i pro zkušeného „zaplétače copů“ znamenat dle mých ne častých zkušeností dobrou půlhodinu soustředěné práce. A dáma? Ta byla jedním slovem dáma… Kolik času a jistě i peněz věnujete tomu, abyste tím, jak jste celkově upraveni, vzdali hold onomu svátečnímu zážitku, kterým je pro vás návštěva našeho divadla.

Už mockrát jsem vám za to chtěl poděkovat. Domnívám se, že začátek naší nové divadelní sezóny je pro to tím správným momentem. Děkuju!

Děkujeme! A společně se všemi kolegy se znovu těšíme na ona sváteční setkávání se s vámi v obou sálech našeho divadla.

Stanislav Moša 1. 9. 2017
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<