Chicago

Chicago

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra25. březen 2011
  • Délka představení3:00 hod.
  • Počet repríz42
  • Cena 540 - 580 Kč

krimi muzikál podle hry Chicago od Maurine Dallas Watkins

Muzikál Chicago má všechno, co činí broadwayské produkce výjimečnými – až pohádkový příběh o slávě, štěstí, kráse, bohatství a láskách, to vše propojeno nesmrtelnými hity doprovázenými dech beroucími tanečními čísly. Bylo jen otázkou času, kdy se toto fenomenální dílo vrátí na naše jeviště. Jeho česká premiéra se totiž konala právě v Divadle bratří Mrštíků v roce 1978, tedy tři roky po své americké premiéře.
Satirický muzikál, kritizující zkorumpovanou a zločinem a jazzem prodchnutou společnost dvacátých let v Chicagu podle hry Maurine Dallas Watkinsové napsali Bob Fosse a Fred Ebb s hudbou Johna Kandera. Hlavní postavy, vražedkyně a po slávě toužící krásky Velma Kellyová a Roxie Hartová se setkávají v ženské věznice a s pomocí proslulého advokáta Billyho Flynna všemi (především ženskými) zbraněmi zde bojují o přední stránky novin a titul „vražedkyně týdne“.
Jiskřivý humor, humorná nadsázka i mrazivá atmosféra v muzikálu plném jazzu!

Autor

  • Fred Ebb & Bob Fosse
  • John Kander

Asistent režie

Překlad

  • Ivo T. Havlů

Libreto

  • Fred Ebb & Bob Fosse

Dramaturg

Hudba

  • John Kander

Hudební nastudování

Asistent choreografie

Hudební supervize

Asistent dirigenta

Amos Hart

Konferenciér, Klavírista

Liz, vězeňkyně, Sprostá Kitty

June, vězeňkyně

Hunyaková, vězeňkyně

Mary Sunshinová, novinářka

Fred Casely, milenec Roxie, Martin Harrison, náměstek prokurátora, Aaron, advokát Hunyakové a Soudce

Seržant Fogarty, Harry, manžel Kitty a Soudní úředník

Reportéři, Porotci, Krejčí, Kapelník, Hlasatel, Lékař, Zřízenec, Spravedlnost, Strýček Sam, Muž s plánkem, Strážník

BRNĚNSKÉ CHICAGO ZAZÁŘILO VE ZLÍNĚ

Zuzana Machálková 2. listopad 2011 zdroj http://nocnik.igordostal.cz

Nikomu jistě není příjemné, když je srovnáván s někým známějším, slavnějším či úspěšnějším. Většinou z toho totiž nevyjde jako vítěz (to se stává velmi zřídka), největšího úspěchu tedy může dosáhnout, když je označen za stejně dobrého a úspěšného. V případě divadelního představení a jeho filmového zpracování to platí dvojnásob. Když si divák zvykne na filmovou verzi, není pro něj snadné osvobodit se od ní a nechat se vtáhnout a plně ovládat představením divadelním. Proto není divu, když z inscenace odchází minimálně se smíšenými pocity, ne-li se zklamáním, jelikož se nedočkal svých oblíbených scén, gest či detailů, které se mu tak moc líbily ve filmu. Na představení Chicago v provedení Městského divadla v Brně (které hostovalo v Městském divadle ve Zlíně prvního listopadu) jsem šla právě s těmito pocity.
Napětí, zvědavost i strach mě provázely cestou do divadla až do chvíle, kdy jsem usedla na své místo. V momentu, kdy se zvedla opona, jsem byla naprosto pohlcena vlnou skvělé hudby, excelentních hereckých a tanečních výkonů, jedinečné scény a světelného umění, díky kterému jsem byla vtažena přímo do středu děje. Většinou jsem velmi skeptická vůči jakýmkoliv snahám o „napodobování" amerických muzikálů, v našich končinách vyznívají dost uboze (nejen kvůli malému rozpočtu). Za to, co však předvedli brněnští herci v muzikálu Chicago, by se nemuseli stydět ani mnohé americké divadelní společnosti.
Každá složka představení byla velmi profesionálně provedena, bylo by tedy obtížné vyjmenovat ty, kteří byli pro inscenaci nejdůležitější a jejichž práce byla nejpreciznější, musela bych totiž vyjmenovat všechny, kteří se na přípravě muzikálu podíleli. Jednu trojici mužů však musím zmínit. Prvním z nich je velmi zkušený a úspěšný režisér Stanislav Moša, který v MdB uvedl již mnoho světových muzikálů (West Side Story, My Fair Lady, Cabaret, Evita apod.). Hudební stránku měl na starosti šéfdirigent Ondřej Tajovský. Jemu a všem muzikantům, kteří hráli naživo, patří velké uznání za nastudování tak obtížných skladeb.
 
Díky nápaditému a působivému záměru scénografa Jaroslava Milfajta jsme mohli obdivovat hráče přímo na scéně. Po zvednutí opony se před ohromenými diváky vynořila obrovská klec, která představovala vězeňské cely, ve kterých byli jednotliví hudebníci zavřeni po celou dobu představení. Ve volných celách se pak střídali představitelky vražedkyň. Šedá klec se díky světelným variacím měnila v zářící kabaretní scénu plnou drsných i něžných zvuků.
Nejvíce viditelnou součástí muzikálu a divadla celkově jsou herecké výkony. Bylo pozoruhodné a milé zjistit, že existuje ještě dokonalá spolupráce a vzájemná souhra. Přestože někdo hrál menší roli a někdo zase větší, nebylo z jeviště cítit žádné napětí a převyšování. Všichni si byli rovni, nikdo nevyčníval nebo se přehnaně nesnažil zaujmout. Všechno do sebe naprosto přesně zapadalo, každý pohyb, každé slovo, celé představení mělo neobyčejný náboj a švih. K tomu velkou měrou přispěli svými výkony Dušan Vitázek (Billy Flynn), Ivana Skálová (Roxie Hartová) či Svetlana Slováková (Velma Kellyová), kteří divákům předvedli v úplnosti své taneční, pěvecké i komické nadání. Mezi další představitele, kteří mě osobně velmi překvapili, patří Alena Antalová (máma Mortonová) a Lukáš Vlček (Amos Hart).
Máma Mortonová je hlavní dozorkyně, měla by to být hrubší a neoblomná žena, kterou obměkčí jen peníze. Alena Antalová jí však dodala hodně něžnosti, laskavosti a určitého vnitřního neštěstí, pro své svěřenkyně je opravdovou mámou. Lukáš Vlček je pro mě osobním objevem, přestože hrál „neviditelného" Amose Harta, vnímali ho diváci určitě velmi intenzivně. Jeho tragika spočívá paradoxně v tom, že je hodný, důvěřivý a umí odpouštět. Pro všechny je jen hloupý a neviditelný šašek. Proto pro něj byl velmi příznačný kostým klauna, ve kterém zpíval o pocitu své průhlednosti a nezájmu ostatních lidí. Klaunský kostým korespondoval s dalšími prvky představení (dozorci oblečení v cirkusové uniformě), které nás uváděli v domnění, že se jedná o cirkusové představení či o nějaký zábavný kabaret.
Chicago je muzikál plný zábavy a ironie, za touhle opojnou stěnou se však objevuje tragika dnešní doby. Lačnění po senzaci a čekání na chybu druhých je každodenní praxí. Z představení sice odchází divák ohromen a potěšen, ale taky nahlodán pocitem provinění či uvědomění si, že také patří do celého tohoto cirkusu.

Parádní mordýřská show v Brně

Lenka Šaldová 3. květen 2011 zdroj Divadelní noviny

Média nám diktují, čeho a koho si máme všímat. O kom se nepíše a nemluví, jako by ani nebyl. Co je realita a co už jen mediální pseudorealita? A co jsme ochotni udělat pro svou chvilku slávy? Stanislav Moša má pravdu: snadno se dnes stane z gaunera celebrita a z nicky hvězda!

Muzikál Chicago, který po počátečním neúspěchu pobral desítky cen hudebních a poté i filmových, ovšem není žádná moralita na téma moc médií, ale především efektní hudebně-taneční show. A pro takovou u nás není lepší adresa nežli Městské divadlo Brno. Stanislav Moša nastudoval Chicago s pochopením pro nadsázku, v imaginativně svíceném prostoru, představujícím kabaret i vězení. Konferenciér – Vojtěch Blahuta podebatuje s diváky v prvních řadách, načež usedne k piánu a spolu s kapelou vskutku „válí jazz“. Dámy oblékly pouze černé síťované punčochy, podvazky a kombiné, takže odkrývají svá sexy těla a nožky. Jejich čísla mají šmrnc, ať už šestice vražedkyň zpívá mordýřské tango nebo to společně rozbalí hlavní rivalky Velma Kellyová – Ivana Vaňková a Roxie Hartová – Ivana Skálová. Cynický, šarmantní právník Billy Flynn – Dušan Vitázek si užívá pozici manipulátora, na němž osud děvčat závisí. Dojemně zazpívá Milan Němec coby „klaun“ Amos Hart smutný song o údělu věčně přehlíženého člověka. Na chvíli jeviště zcela ovládne i extravagantní „operetní“ novinářka Mary Sunshinová – Martina Severová. A to nejlepší nakonec: Máma Mortonová – Markéta Sedláčková zazpívá její song tak, že to skutečně bere dech. Veskrze profesionální inscenace, temperamentní a zábavná. V Městském divadle Brno tohle prostě umí.

Chicago: recenze Českého rozhlasu 3 – stanice Vltava

David Kroča 10. duben 2011 zdroj Český rozhlas 3 - Vltava

Po Bídnících, Evitě či Mary Poppins uvedlo Městské divadlo v Brně další světový muzikál. Chicago mělo premiéru na Broadwayi v roce 1975 a už o tři roky později jej nastudovali v tehdejším Divadle bratří Mrštíků. O návrat tohoto muzikálu na brněnské jeviště se zasloužil tým vedený zdejším principálem a režisérem Stanislavem Mošou.

Přiznám se, že snaha režiséra Stanislava Moši představit Chicago jako podobenství o vlivu médií je mi sympatická. Přeceňování mediálních sdělení i vytváření tzv. celebrit jsou aktuální témata, s nimiž se na našich jevištích bohužel moc často nesetkáváme. V muzikálu je zpřítomňuje reálný příběh dvou vražedkyň, které s pomocí zkušeného advokáta a mediální kampaně nebyly odsouzeny, ačkoliv zločiny prokazatelně spáchaly.

Protagonistky Roxie Hartová a Velma Kellyová se potkávají v ženské věznici v Chicagu ve dvacátých letech minulého století, v době, kdy městu vládne korupce, násilí a organizovaný zločin. Brněnské nastudování se hlásí k tradici původní broadwayské inscenace, takže prostředí ženské věznice se prolíná s obrazem cirkusové manéže či kabaretu. Každá epizoda příběhu je vlastně rovněž revuálním číslem, které má svou gradaci i pointu.

Nápaditá třípatrová scéna Jaroslava Milfajta představuje stylizované vězení s oddělenými celami, v nichž spočívají nejen půvabné aktérky, ale také jednotliví členové sedmnáctihlavého živého orchestru. Jevištnímu prostoru vévodí koncertní křídlo, jehož obrysy zvýrazňuje křivka barevných žárovek a za nímž preluduje Konferenciér – výrazná figura jevištního klauna a glosátora, v níž alternují Vojtěch Blahuta a Karel Škarka. Úspěch této jazzové opery ale závisí na výkonech v obou hlavních ženských rolích. V úloze Roxie se střídají Radka Coufalová a Ivana Skálová, Velmu alternují Svetlana Slováková a Ivana Vaňková. Objevem nejen pro budoucnost brněnského muzikálu je podle mne Svetlana Slováková, která – stejně jako její kolegyně – precizně tančí a zpívá, ale navíc dodala tanečním výstupům energické Velmy lehkost a virtuozitu.

Režie se snaží budovat mrazivou atmosféru, v níž hraje důležitou roli erotické jiskření. Půvabné herečky vystupují ve sporých kostýmech Andrey Kučerové, jež tvoří mnohdy pouze podvazkové pásy a černé spodní prádlo. Prostorem pro milostné laškování je pak klidně i stísněná vězeňská cela nebo deska koncertního křídla. Násilí, cizoložství a proradnosti jsou zkrátka vlastnosti, jež jsou hrdinům příběhu „drahé a blízké“, jak říká Konferenciér.

Líbí se mi prvky choreografie ve stylu školy Boba Fosseho, v níž je smyslnost rafinovaná a kde je každý detail stylizovaného pohybu důležitý. K dokonalosti je v tomto duchu dotažena zvláště scéna soudního přelíčení, při níž se advokát Dušana Vitázka nebo Petra Gazdíka doslova kochá vlastními právními kličkami, jež tanečně ztvárňuje rafinovaným stepařským číslem. S každým provedeným krokem a výpadem jako by říkal: to koukáte, jak je jednoduché lidi zblbnout. Nejen kvůli tomuto poznání se vyplatí brněnskou podobu slavného muzikálu vidět.   

Chicago v Brně: Za 1

Luboš Mareček 2. duben 2011 zdroj Magazín Víkend DNES

Brněnské Chicago má zajímavé historické souřadnice. Československou premiéru mělo hned tři roky po světové: v roce 1978 se objevilo na jevišti Divadla bratří Mrštíků, tedy dnešního Městského divadla. Rok předtím, než zavítalo do Londýna či do Prahy.

Banální přívlastek nadčasový, kterým se často opatřují zavedená a se zkamenělou setrvačností uváděná díla, je v tomto případě namístě. Některá díla nestárnou. Přestože jim ponecháte atributy gangsterské Ameriky 20. let minulého století, bude divákům do týla zároveň foukat současnost. Satirický příběh o korupci, falešné morálce a manipulaci s veřejným míněním jako by vyskočil z dnešních dnů. Možná se neosvobozují naoko uslzené vražedkyně vlastních mužů, ale nečestného jednání (muzikál vlastně nemá jedinou nezkorumpovanou postavu) je nepřeberně. Přidejte neutuchající lidskou touhu po věhlasu, štěstí, kráse i bohatství za jakoukoliv cenu... Však také příběh dvou krásných mordýřek vznikl podle skutečné události.

Souboj o vražedkyni týdne V příběhu s výtečným libretem a fenomenální muzikou touží za katrem po slávě krásky Velma Kellyová a Roxie Hartová. Obě využívají drahých služeb proslulého advokáta Billyho Flynna, cynického vydřiducha a manipulátora. A v případě obou hříšnic vůbec nejde o svobodu a omilostnění, duo bojuje zejména o přední stránky novin a titul "vražedkyně týdne" a snaží se ze své pozice co nejvíce vytřískat.

Režisér Moša z tohoto korupčního muzikálu záměrně dělá ještě větší cirkus. Herečky po většinu času jen v podvazkovém kostýmku místy vše přehrávají do zveličení a nadsázky. Příkladem je výtečná scéna, kdy Roxie přemlouvá svého muže, aby sehnal velké prachy pro advokáta. Komické tělesné prostocviky, které přitom předvádí Radka Coufalová, publikum rozesmějí, ale zároveň ještě zveličí obludnou vyčuranost tohoto chování.

Kousavost a pichlavost eskaluje do trpké tečkyA režie se snaží držet dění právě v žánrových mantinelech mezi hyperbolou a úsměvem, při kterém z bezskrupulózního jednání místy i mrazí. K perfektnosti Chicago potřebuje kvalitní ansámbl a orchestr. Obojím Městské divadlo disponuje. Sedmnáct hudebníků hraje ve vězeňských kójích, rozesetých ve třech patrech obrovské konstrukce představující kriminál a jeho cely. Na jevišti stojí už jenom klavír. A z desky tohoto křídla, na které hraje Konferenciér, se jednou stane cizoložné lůžko, jindy se na něm Roxie svůdně protahuje. Chicago však moc řečí nenadělá, tady to sype od písničky k písničce.

Zážitkem je Vojtěch Blahuta jako všestranný Konferenciér a obstály také dvě hlavní dámy: Ivana Vaňková (Velma) a Radka Coufalová (Roxie). Prvně jmenovaná sytým témbrem i přesně zvládnutým tancem lehce obsáhne vyprázdněné jeviště. Coufalová je zase mrška, která si dokáže vyhrát s mimikou a gesty, přičemž v hlase ani pohybu neselhává a dokáže skvěle pracovat s ironizováním vlastní figury. Flyn v podání Petra Gazdíka těká mezi naoko rozšafným lidumilem a chlápkem, který dokáže naráz obrátit. Milan Němec jako ušlápnutý manžel Amos necedí sympatie přes herecké vydírání publika, ale spíše jako ňouma, který se nevyzná ve své ženě ani v krvelačném okolí.

Kousavost a pichlavost, kterou režie nasvěcuje pomocí lehčích karikatur, eskaluje na konci do opravdu trpké tečky. Dvě krásky děkují publiku za víru v jejich nevinnost, sypou do hlediště díky Pánu Bohu a růže. Hořce pocítíte, jak lež dokáže svůdně vypadat v nádherných flitrových šatečkách nebo se dokáže schovat do báječně peprného jazzu.

Brněnské Chicago – muzikál o našem falešném světě

Peter Stoličný 31. březen 2011 zdroj www.musical-opereta.cz

Režisér Stanislav Moša na scéně Jaroslava Milfajta a v choreografii Anety Majerové a Hany Kratochvilové uvedli muzikál Chicago pod taktovkou Ondřeje Tajovského. Nejsem si jist, do jaké míry požadují majitelé autorských práv, respektive originální produkce, dodržení původní koncepce díla. Je fakt, že se na všech jevištích, kde jsem Chicago viděl, inscenuje téměř stejně. Nebyl by to však Stanislav Moša, kdyby muzikál neuvedl s vlastním výkladem. Do příběhu vražedkyň z chicagské věznice vložil mnohem více humoru a nadsázky, než jsme mohli najít v těch napodobeninách původních verzí. Například groteskní ilustrování jednotlivých vražd, jakoby v komiksové minimalistické realizaci (nakonec choreograf Fosse byl vždy ve svých tanečních kreacích minimalistou, jemu by se to jistě líbilo), nebo volba scény, která připomínala kruhovou cirkusovou klec pro vystoupení dravých šelem. Či cirkusoví sluhové namísto vězeňské stráže s obušky, „mistr Celofan“ v klaunském kostýmu, který se stal díky vzezření opravdu hluboce pravdivou postavou mírného, poddajného človíčka. Hudebníci hrající na scéně v té dvoupatrové kleci, to bylo také nóvum, a docela hezky jim to hrálo, přičemž dirigent je řídil pomocí náhledových monitorů. S nelehkou situací se musely vyrovnat i zpěvačky, když třeba spustily své sólo na forbíně a orchestr měly za zády. Ale neřešme režijní a hudební finesy, důležité je, že vše fungovalo. A je třeba napsat, že skutečně profesionálně. Bylo by nošením sov do Athén (nebo česky dříví do lesa?), kdybych zas, a pokolikáté už, zdůraznil, že soubor MdB je vždy výborně připraven. Herecká, taneční i pěvecká průprava je zkrátka znát. Stále přicházejí nové tváře, a jsou stejně zdatné, jako ty ostřílené.
Skoro celé herecké obsazení je alternativně nastudované, když však píši alternativně, myslím to doslovně. V muzikálu není první (to lepší) a druhé (to ehm…horší) obsazení, jak se s ním mnohde setkáváme. Obě jsou skutečně rovnocenná, i když, samozřejmě, každý k roli přistupuje podle svého naturelu. V tom je, mimochodem, cítit moudrá ruka režiséra, který netvoří postavy „přes kopírák“, ale vychází z pozitivních možností jednotlivých interpretů. A tomu ještě hodně nahrává, jak to už bývá, i fyzično protagonistů.
Postavu vězeňské „mámy“ hraje Alena Antalová a Markéta Sedláčková. Svým zjevem a rázným herectvím je takovou vězeňskou mámou více Antalová, na druhé straně, Sedláčkové hluboce posazený hlas v interpretaci písní nahrazuje její křehkou konstrukci. Která je lepší? To se nedá srovnat, obě jsou výborné a každá jiná. Stejně se lze zmínit o dalších hlavních rolích. Dvě vražedkyně, Velma a Roxie: Ivana Vaňková a Radka Coufalová, jsou až příliš jiné. Vzrůstem, interpretací i výrazovými prostředky. Naopak v „druhém“ obsazení jsou Svetlana Slováková s Ivanou Skálovou nádherně podobné. Až to nakonec vyústí v show „dvou sester“, kde se rozhádané a na sebe žárlící vražedkyně najdou. Opět zbytečná otázka, který ten pár je lepší. Snad, z mého čistě osobního pohledu, mne nejvíc zaujala interpretace Velmy mladičkou Slovákovou. Ale je to asi proto, že jí mám nějak v hledáčku a držím jí palce od jejího nástupu do MdB. Ale třeba takový Amos Hart, zakřiknutý človíček Milana Němce a Lukáše Vlčka, byl skutečně „udělaný“ jako přes kopírák, citlivě, výrazně, a přitom opravdu zakřiknutě (abyste pochopili, jak roli zahrát zároveň výrazně a zakřiknutě, musíte představení navštívit…).
Advokátem Flynnem, další z důležitých postav, byl na scéně Petr Gazdík v první a Dušan Vitázek v druhé premiéře. A zase zahrálo jejich fyzično: Gazdík energičtější a hmotnější ve výraze, Vitázek úlisnější a rafinovanější. Oba skvěle vytvářejí představu advokátů, které bychom nazvali „hajzlíky“. Zvláštní a náročnou roli měl konferenciér. Již v muzikálu Kabaret má klíčovou roli jakéhosi vypravěče divadla na divadle. Šoumena, zaklínače, komunikátora s diváky. Režisér Moša si vybral dva interprety, Vojtěcha Blahutu a Karla Škarku. Oba jsou excelentními hráči na klavír. Celý večer sólově nebo s orchestrem doprovázejí zpěvní party, vytvářejí hudební podkresy, zase každý jinak, oba výborně. Blahuta je jakýsi jemnější v detailech, Škarka zase monumentálnější, vzezřením i gesty. No vybírejte, který se líbí víc, když jsou tak jiní a přece stejně podtrhují atmosféru muzikálu. Podobně lze hodnotit všechny protagonisty i taneční kreace vycházející z původního baletního pojetí. Po interpretační stránce lze dát muzikálu jedničku.
Nejsem přesvědčen, jak budou přistupovat k režijní koncepci diváci, kteří viděli jiné inscenace Chicaga, anebo (a zcela jistě) viděli film. Možná, zvyklí na jinou verzi, se s pojetím brněnského režiséra neztotožní. Mně to cirkusové prostředí oslovilo. Oslovilo mne jakési současné šapitó, ve kterém se vše odehrává (včetně muzikantů „za klecí“). Vždyť celý náš okolní svět je tak neskutečným, a přece jen reálným cirkusem, plným machinací: Kauza Čunek, falešní doktoři práv, podvodné státní zakázky, tunelování miliard, na druhé straně záhadná vražda malé Aničky a podobně šílené zločiny. Není to náš vlastní „Cirkus Chicago“?
 
Tragikomickým prvkem, který původně zaujal baletmistra Fosseho a libretistu Ebba, je touha po slávě a publicitě těch velmi jednoduchých dívek, které se dostaly za vraždu do cely předběžného zadržení. Roxie a Velma si kradou nápady, jak se popularizovat, jenom aby se o nich psalo. Udělaly by cokoliv, aby byly slavné, a dokonce zapomínají na to, že jim jde doslova o krk. Sláva je důležitější. A ti lidé od médií venku? Je to banda lovící senzace, protože čtenářský a televizní lid chce slyšet výstřely a vidět krev.
Malá odbočka: Včera jsem jel po D1 a v opačném směru se stala ošklivá bouračka. Sanitka, hasiči, vrtulník, záchranky. A na té mé straně? Hned dvě drobné nehody, jak se řidiči zvědavě koukali, kolik mrtvol snad bude možné na té druhé straně zahlédnout. Málokdo si to přizná, ale člověk je, bohužel, velmi často tak ustrojen, že je lačný po cizím neštěstí….
Snad proto muzikál Chicago není příběhem z roku 1924. Je to tragikomické drama o nás, o našem světě, ve kterém žijeme. Neveselé poznání… Na druhé straně forma muzikálu se všemi výrazovými prostředky, který žánr dává, příjemně pobaví, i když je v pozadí vědomí, že se nedíváme na dávnou Ameriku, ale na sebe a na náš svět. A to je, myslím si, záměr režie, který se naplnil. Chicago se zkrátka vrátilo do Brna s plnou parádou, ale i se stále platným apelem.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací