Jakub a jeho pán

Jakub a jeho pán

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra27. říjen 2012
  • Délka představení2:00 hod.
  • Počet repríz40
  • Cena 340 - 380 Kč

moudrá komedie

Světoznámý český prozaik napsal v roce 1971 brilantní melancholickou komedii, popisující roztodivné příhody šlechtického Pána a jeho plebejsky moudrého sluhy Jakuba. Text s podtitulem „pocta Denisi Diderotovi“ však není pouhou dramatizací Diderotova románu Jakub Fatalista – je labužnicky rozkošnickou variací jeho hlavních témat, hravým domýšlením Diderotových paradoxů očima ironického skeptika 20. století. Milan Kundera touto hrou vzdává hold jedné z největších rozkoší, jakou zná – rozkoši z vyprávění: radostně se kochá věčně se opakující lidskou pošetilostí i skepticky přemítá nad tím, „co je psáno tam nahoře“ a zdali jsme jako divadelní postavy napsáni dobře či nikoli. Zároveň však Kundera svou vytříbenou komedií skládá – v nejistém světě, kde víme jen to, že jdeme vpřed, protože „vpřed – to je všude“ – v postavách Jakuba a Pána neokázalou poctu mužskému přátelství.

Autor

  • Milan Kundera

Asistent režie

Dramaturg

Agáta a Dcera

Rytíř SaintOuen

St. Otrapa a Otec Agáty

Mladý Otrapa

Matka a Matka Agáty

Komisař a Rychtář

Janek a Vesničan

VYPRÁVĚT A BÝT VYPRÁVĚN S NEOKÁZALOU RADOSTÍ

Luboš Mareček 5. únor 2013 zdroj Divadelní noviny

Hru Jakub a jeho pán nejproslulejšího českého prozaika Milana Kundery lze označit za ikonický text tuzemských jevišť (alespoň v posledním čtvrtstoletí). První uvedení a tedy světovou premiéru titulu, který je variací slavného osvícenského Diderotova románu Jakub Fatalista, ještě v roce 1975 krylo paradoxně jméno Evalda Schorma coby dramatizátora. Režimu nepohodlný režisér měl tehdy zakrýt společensky exkomunikovaného emigranta Kunderu. Tuto druhdy slavnou Rajmontovu inscenaci v čele s Karlem Heřmánkem a Jiřím Bartoškou v hlavních rolích před osmi lety s úspěchem resuscitovali.

Jeho druhé české uvedení, v dubnu roku 1989 v ostravském Divadle Petra Bezruče, bylo ještě také na autorovu zapřenou. Hlavní roli Jakuba tehdy vytvořil Jan Mazák, který se do sluhy převtělil také nyní – v Městském divadle Brno. Od devadesátých let ke dnešku českými jevišti prošla ještě sedmnáctkrát tato naoko nesourodá dvojice, v níž pán má moc, ale sluha vliv, v níž pán dává rozkazy, ale sluha rozhoduje jaké.

Dá se tedy říci, že ve dvou posledních dekádách téměř neminul rok, kdy by české divadlo neohledávalo Jakuba a jeho pána. Pod jeho nejnovějším brněnským nastudováním je podepsaný režisér Stanislav Moša. V Kunderově rodném městě a v divadle spojovaném převážně s muzikálem vznikla solidní, dvouhodinová inscenace. Tento kus chce na jeden zátah publiku představit a zdůraznit základní esence Kunderova textu – tedy radost z vyprávění a divadelnosti, variování dvou příběhů o neustálé cestě za sny i svobodou, ale i patálie či přímo deziluze při objevování přátelství a lásky. Režisér Moša se svým inscenačním týmem přistoupili ke scénáři s rozvahou a pietou. Nevznikla ovšem nějaká zaprášená inscenace, ale uměřený tvar, v němž divák (dnes už možná neuvyklý podobným hrátkám se slovy a významy) ocení především „přesné“ herectví.

Inscenace přehledně a jasně traktuje Kunderův jazyk, stejně jako jeho myšlenkové zákruty. V popředí stojí herecké slovo a náznaky pantomimy, diváky v podkresu nerozptyluje scénická hudba ani rozličné režijní naschvály. Vše vychází ze scénických poznámek nekompromisního autora a děje se tak na prosté dřevěné scéně Emila Konečného, jejíž vyvýšený centrální stupeň taky reprezentuje ono divadlo na divadle obsažené už v textu. Vyprávějící se tady totiž často stává vyprávěným, repliky a komentáře figur tady znějí, aby obnažily architekturu Kunderova textu a vedle příběhu samotného přinesly divákovi potěšení také z jeho konstruování.

Jisté je, že Moša má nejen typově, ale zejména herecky výtečné představitele obou hlavních rolí. Plebejský Jakub v podání podsaditého Jana Mazáka není na „první dobrou“ hraným mudrlantem a vesnickým jelimánem. Mazák publiku srozumitelně nabízí bohatost svých replik. Podobně, jako to v jiném mentálním odéru činí jeho aristokratický vůdce Viktor Skála, který je nepragmatickým snílkem a naivou. Oba herci zhmotňují radost ze hry, což lze ostatně vystopovat u většiny jejich kolegů. Zhruble hubatá hostinská Lucie Zedníčkové měnící se v citově raněnou urozenou paní je další předností inscenace. Jedná se totiž o její zatím nejkoncisnější výkon na tomto brněnském jevišti. Martin Havelka a Jaroslav Matějka jako urozená hrabátka prokazují mimořádné komediální schopnosti i umění herecké zkratky v okamžicích, kdy náhle mění svoje figury – ať do podoby prohnaného a zrádného přítele či milence decimovaného láskou. Ani v jednom případě se nejedná o lacinou efektní exhibici, jsou to promyšlené herecké valéry konvenující povaze i poetice Kunderova textu.

Nelze nezmínit skvostně vypravený, bezmála dvousetstránkový program. Tato brožura sice oproti zvyklostem nenabízí scénář, ale o to více fotografií a kreseb Milana Kundery – včetně jeho vlastních návrhů obálek řady spisů ve vydavatelství Faber and Faber ve Velké Británii, a především několik pozoruhodných studií. Principál divadla a režisér inscenace Moša se tady vedle svého zamyšlení může chlubit i Kunderovým autografem a dedikací na přebalu knižního vydání Jakuba a jeho pána z brněnského nakladatelství Atlantis.

Brněnská inscenace Jakuba a jeho pána je zdařilou ukázkou nadčasovosti duchaplného textu, jenž je divadelně traktován se srozumitelnou a nakažlivou rozkoší.

 

MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO: JAKUB A JEHO PÁN

Jiří P. Kříž 31. prosinec 2013 zdroj Xantypa

Do rodného Brna se vrátil Milan Kundera. Přesněji jeho Jakub a jeho pán, jedna ze tří her, které napsal. Hlásí se ale bez uzardění už jenom k té poslední, která je poctou Denisi Diderotovi a jeho Jakubu fatalistovi. On sám do Česka z mnoha důvodů jezdí nerad, a také na premiéru do Městského divadla poslal za sebe na výzvědy spisovatelku Sylvii Richterovou z Říma s tím, že když dopadnou Jakub a jeho pán dobře, možná někdy na jaře inkognito přijede. Povedli se náramně, možná vůbec nejlíp z dvaceti inscenací realizovaných v Čechách a na Moravě. Přitom do roku 1989 si na ně v náročné tajnosnubné konspiraci troufli jen v Ústí nad Labem (1975) a v Ostravě (jaro 1989). Téma se nevytratilo: je o hledání svobody, tedy o cestě často trudné a k vzteku, málokdy vytrvalé a cílevědomé. Střetávají se na ní teorie fatalismu s teoriemi volnosti. Pán na té pouti vydává rozkazy, ale Jakub určuje jaké. Střet moci a plebejství nemusí být vždy zničujícím vztahem plodícím revoluce, objevují-li ti dva spolu toleranci, odpuštění. S podivuhodně aktuálním poselstvím v samotném závěru. Oba mají po strastech a šťastném shledání zase vykročit: VPŘED. „Kde to je?“ ptá se pán. „Prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva,“ odpovídá Jakub. „Vpřed – to je KAMKOLI. Kam se podíváte, všude samé vpřed!“ A pán po chvíli tápání přikazuje, jak je jeho údělem: „Nuže, Jakube, vpřed!“ – „Odcházejí šikmo dozadu,“ přikazuje poslední autorova scénická poznámka. Ano, dozadu a kamkoli, to je přece už znovu hořkosměšný český vektor z Evropy, kam už by zase raději mnozí nepatřili. Kamkoli, jenom když budou u moci. Velké, donedávna možná netušené poselství českého spisovatele, kterého někteří Češi ve vlastním fatalismu fatálně vypudili.

Jiří P. Kříž, Xantypa, 31. 12. 2012       

ZROD NOVEJ HERECKEJ DVOJICE

Peter Stoličný 31. říjen 2012 zdroj www.divadlo.sk

Jakub a jeho pán sú v Brne ako pocta D. Diderotovi 

Dovoľte najprv krátky pohľad do minulosti na divadelné dvojice. Aký je to fenomén javiska? Je to kráľovská súhra komikov, ktorí prechádzajú najrôznejšími situáciami a bavia obecenstvo na pokraji absurdity a melanchólie. Odrážajú svet aký je, aby si ho vďaka nevšedným pohľadom pokrivili a potom odzrkadlili v nových súvislostiach. Komické dvojice, ktoré akoby nechceli filozofovať a predsa svojim konaním kladú otázky, na ktoré divák neľahko hľadá odpoveď. Filmové dvojice Laurel a Hardy, Pat a Patachon, alebo divadelné Voskovec a Werich, Suchý a Šlitr, Lasica a Satinský. Pri posledne spomenutej dvojici sa krátko pristavme. Keď mi kedysi Julo Satinský prezradil, že si telefonujú s Milanom Kunderom a chystajú jeho verziu Jakuba fatalistu, trochu som sa naľakal. Vedel som, ako je Kundera nepriateľsky naladený k akýmkoľvek úpravám svojej hry a tiež som vedel, že dvojica L+S nikdy nebola „otrokom cudzích textov“. Lasicova úprava – čo s tým, preboha, narobí a ako to Kundera prijme? Satinský sa však len usmieval: „Neboj sa, Kundera je náš, či vlastne, my sme Kunderoví.“ Lenže tá hra bola preložená pre divadlo v Martine (1983) a tam akosi dvojica L+S nebola. Nevidel som prvú verziu úpravy. Ale je zrejmé, že Kunderovým kritickým hodnotením prešla. Až keď som uvidel inteligentnú a skutočne citlivú réžiu Martina Porubjaka v Bratislave (1993), pochopil som. L+S boli akoby Kunderom napísaní. Ona plebejskosť Júliusa Satinského ako Jakuba a nádherná noblesa jeho pána – Milan Lasica akoby do toho trojrohého klobúka vrástol. A ich vzájomná vášnivá túžba vyrozprávať jeden druhému príbehy – veď to boli hlavné atribúty komična tejto dvojica odjakživa. Dodatočne som sa dozvedel, že spisovateľ L. Kundera si kdesi v exilovom parížskom byte nad Seinou púšťal platne L+S. Takže snáď, možno, do jeho hry sa vmiesilo čosi nielen z Diderota, ale aj krásne, jednoduché a pri tom akoby nechcene múdre myšlienky dvojice L+S. A ešte čosi zo Smiešnych lások a recept na zázračné predstavenie je hotový.  

Od roku 1975, keď uviedol Ivan Rajmont pod autorským krytím Evalda Schorma Jakuba a jeho pána v Činohernom klube v Ústí nad Labem (Kundera bol ten hnusný emigrant, čo je na Západe, bohužiaľ, slávny a zradil útekom svoju vlasť) sa hra rozletela po československých javiskách a slávila úspech všade, kde sa objavila. A mám taký dojem, že som v predstaveniach, ktoré som videl, pocítil vždy čosi z Lasicu a Satinského. (Alebo som len cítil Kunderu, ktorý mal túto dvojicu rád?) Jedno je isté – nech už boli do tejto hry obsadení J. Bartoška s K. Heřmánkom alebo P. Bzdúch s Ľ. Paulovičom, stále som pri jej sledovaní cítil stopu L+S. Bohužiaľ, Julo Satinský umrel – je to už neuveriteľných desať rokov a Milan Lasica už svojho Jakuba nenašiel. (A možno ani nehľadal.)

Trochu s obavami som si preto sadal 27. 10. 2012 do hľadiska činohernej scény Mestského divadla v Brne. Veril som skúsenému režisérovi Stanislavovi Mošovi. Veril som, scénickému riešeniu Emila Konečného, ktorý v stovkách inscenácií dokázal, že vie vždy hru správne prečítať a kostymérka Andrea Kučerová tiež od roku 1993 oblieka postavy Mestského divadla citlivo a s fantáziou. Bol som si dokonca istý, že Markíza správne pochopí a zahrá Jaroslav Matejka, vôbec som nepochyboval o elegantnom aj živelnom herectve Martina Havelku ako rytiera Saint-Oulen a že bude Lucia Zedníčková výborná krčmárka, to som tiež dopredu tušil. Moje obavy sa však sústredili k Jakubovi Jana Mazáka a k jeho pánovi, ktorého mal stvárniť Viktor Skála. Je dosť nebezpečné mať stále v pamäti Lasicu a Satinského. Na začiatku hry som sa skutočne obávať začal. Mazákov Jakub bol trochu iný, ako plebejec Satinského. Zdal sa mi trochu hlučný. Príliš sebavedomý. A Viktor Skála ako by mal na premiére zviazané ruky. Akoby bol trochu neistý vo výraze. Až po chvíli som si začal na túto dvojicu zvykať, vymazával som si z pamäti známu bratislavskú dvojicu a nechal som na seba pôsobiť rozprávačské avantúry hlavných postáv z novej inscenácie. Živelný Mazákov Jakub a trochu tlmený prejav Viktora Skálu. Prestal som porovnávať: napríklad Lasica s prižmúrenými očami, Skála s pohľadom upreným do diaľky. Satinsky v požívačnom posede, bojaci sa o stratu pohodlia a Mazák nepokojný a ustavične túžiaci... Brnianska dvojica bola jednoducho iná ako L+S. Ale napokon bola senzačná. Stačilo pár prvých minút a už som v pohode sledoval tú eskapádu predstáv a slov, to prenikanie situácií a rolí presne tak, ako ich Kundera napísal. Strihy bez filmového strihu – pretože scénu vôbec nebolo treba meniť. Režisér Moša si s humorom a nadsázkou pohrával so situáciami. Vkladal do príbehu groteskné postavy (Otrapa a mladý Otrapa – Patrik Bořecký a Jakub Zedníček) aj drobným výstupom venoval nemalú pozornosť (groteskné dievča Agáta Andrei Březinovej), jej matka Jana Musilová alebo Justína Márie Lalkovej. Tie ženy, akoby vypadli z Kunderových Smiešnych lások.

Inscenácia Jakub a jeho pán, s podtitulom: Pocta Denisovi Diderotovi sa na činohernej scéne Mestského divadla v Brne vydarila. Napriek tomu stále mám v pamäti nezabudnuteľnú dvojicu L+S, ale pribudla k interpretácii Kunderovej hry aj iná, veľmi zaujímavá dvojica, ktorá by sa dala uviesť skratkou M+S.

 

ODVĚKÝ TRIK LIDSTVA: VPŘED – TO JE KAMKOLI

J. P. Kříž 30. říjen 2012 zdroj Právo

S velkým očekáváním uvedli v Městském divadle Brno jako poctu Milanu Kunderovi v jeho rodném městě jeho nejhranější drama – Jakuba a jeho pána.

Režie znamenitého autorova textu se chopil Stanislav Moša, který titulní role svěřil Janu Mazákovi a Viktoru Skálovi. Po premiérách 27. a 28. října se dá tvrdit, že Mošova inscenace patří k těm nejlepším.

Stanislav Moša pojal Jakuba a jeho pána jako velkou poctu brněnskému rodákovi

Více než stoliční kritici sjely se do Brna spisovatelské celebrity. Od Říma – Sylvie Richterová po Brno – Milan Uhde… Všichni se stali svědky plnokrevného nastudování hry konfrontující vždy poněkud skeptickou osudovou předurčenost s věčným a nezdolným hledáním svobody na pouti životem, na cestě, na které je člověk napravitelný jen nikdy nekončícím chybováním.

Kupodivu věčným snílkem o dobru a nezkaženosti člověka je spíše Pán. Jeho sluhu Jakuba vybavila zkušenost plebejskou moudrostí, živenou ovšem novými karamboly danými shůry, jak to autor – a tedy již Diderot určil. Kunderův vklad je zásadní a spočívá v optimistické skepsi při nových vykročeních.

K přesným charakteristikám ústřední dvojice Mazák – Skála patří na straně vládců potměšilý a podlý Rytíř Saint-Ouen Martina Havelky a na vlastní nadutost doplácející Markýz Jaroslava Matějky ve vypravování plnokrevné filozofky Hostinské Lucie Zedníčkové, zastupující klopotnou cestu k spravedlnosti.

Figurami k doložení relativnosti odvěkých pravd jsou živé ilustrace historek: Agáta a její matka (Andrea Březinová, Jana Musilová), mladý a starý Otrapa (Jakub Zedníček, Patrik Bořecký)…

Cesta vede až k závěrečnému poslání vydat se na cestu VPŘED. Nevíme, jak ve Francii, v Čechách to ale odjakživa znamená KAMKOLI.

Sledujte nás na

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací