Znamení kříže

Znamení kříže

  • Žánr
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra10. září 2005
  • Délka představení2:30 hod.
  • Počet repríz38
  • Derniéra29. březen 2007

drama lásky a cti

Calderónovo veršované drama, vybudované na půdorysu barokní tragédie lásky a cti, otevírá také odvěké téma zločinu a trestu. Mladý šlechtic Eusebio zabije v souboji Lisarda - bratra své vyvolené Julie, který brání lásce obou milenců. Julie, otřesená tímto zločinem a ještě více zděšená svou neutuchající vášní k bratrovrahovi, odchází do kláštera, zatímco vrah Eusebio se stává loupežníkem a mstí se světu svou krutostí a nemorálností. Navštěvuje Julii v klášteře, ale za cenu obrovského sebeovládání odolá své vášni - což si ovšem roztoužená dívka vyloží jako urážku a výraz pohrdání. Nakonec je Eusebio dosažen svými pronásledovateli - otcem zavražděného Lisarda i Julií, která se zatím ze žalu nad domnělou Eusebiovou urážkou stala po útěku z kláštera bezcitnou vražednicí. Eusebio je nakonec lynčován davem. Ještě před svou smrtí se však dovídá, že je ve skutečnosti Juliiným bratrem a Curciovým ztraceným synem. Julie, proklínající se kvůli nevědomě krvesmilným touhám, je v okamžiku své smrti vyzvednuta na nebesa…

V dramatu, nepostrádajícím mystické, křesťanské ani démonické prvky, hraje důležitou roli symbol kříže, který je možné vykládat jako Kainovo znamení, ale zároveň také jako tajemný příslib štěstí a usmíření. Neovladatelná tělesná i duševní vášeň, touha po spravedlnosti, hrdinské pojetí cti a spravedlnosti, temná zločinnost, slepá nenávist, touha po pomstě a všudypřítomné bezmezné odhodlání se ve hře zdařile prolínají s klaunstvím a vpravdě lidovým pojetím „vysokých ideálů“. Svěží a neoposlouchané verše, stejně jako barvitý příběh dosahují bezmála úrovně dramat Shakespearových, temperamentem a hravostí však některá z nich dokonce předčí.

Autor

  • Pedro Calderón  de La Barca

Překlad

  • Vladimír Mikeš

Kostýmy

  • Hana Fischerová

Scéna

  • Milan David

Hudba

  • Vladimír Franz

Choreografie

  • Hana Charvátová

Curcio, sienský šlechtic

Lisardo, Curciův syn

Julie, Curciova dcera

Eusebio od Kříže

Octavio, šlechtic

Alberto, kněz

Gil, venkovan

Menga, Gilova žena

Bras, venkovan

Arminda, Juliina služka

Richard, lupič

Celio, lupič

Venkovan, Lupič, Voják

Loupežník

Jeptiška

Franz - hudba, benzín, napětí

Luboš Mareček 21. březen 2006 zdroj MF dnes

Zajímavého hudebního skladatele a originálního výtvarníka Vladimíra Franze zná veřejnost většinou díky jeho tetování. Svérázný umělec má však jiné kvality než spousty ornamentů, které mu kryjí celou jeho tvář a ruce. Franz o víkendu získal již čtvrtou prestižní Cenu Alfréda Radoka za svou scénickou hudbu. Tentokrát za muziku k inscenaci Znamení kříže v Městském divadle Brno.

Barokní thriller - jak veršované drama Znamení kříže od slavného španělského dramatika Calderóna nazývá brněnská scéna ve svých propagačních materiálech - je ukázkou mimořádného divadla. Umělecká náročnost v tomto případě neznamená diváckou nestravitelnost. „Díky profesionálnímu zázemí jsem si hudbu v Brně doslova vymazlil,“ vzpomíná oceněný Franz, který nyní v inscenaci kombinoval zvuk varhan a madrigalů. Zneklidňující až mystické tóny a zpěvy z Franzovy dílny dodaly inscenaci patos a duchovní rozměr.

Jak jste se dostal ke spolupráci s režisérkou Znamení kříže Hanou Burešovou a co pro vás znamená?

Po Běsech a Macbethovi je to už naše třetí spolupráce. Burešová je pro mne rolls royce české divadelní režie, je pro mě hlubina i bezpečí. Přitom nezůstává nic dlužná době a nemá potřebu si dávat nohu za krk v nějakých zbytečných režijních gestech. Její režijní práce jsou velmi zdravé, což asi souvisí s jejím chodským původem.

Skládáte muziku pro divadla po celé zemi. Brno je pro vás nějaká speciální zastávka?

Můj pradědeček pocházel z Brna. Navíc jsem zde navázal kontakt se sborem Ars Brunensis Chorus, který se ukázal jako v tuzemsku nejlepší interpret mého sborového díla. Ředitel Městského divadla Stanislav Moša vytvořil pro inscenátory podmínky srovnatelné se západoevropským divadlem. Autor si zde může třeba svoji hudbu vymazlit.

„Radok“ za hudbu je v Brně

Jan Šmikmátor 20. březen 2006 zdroj Rovnost

V sobotu se v pražském Divadle Na Vinohradech udílely divadelní Ceny Alfréda Radoka. Brno získalo jednu.

Do pražského Divadla Na Vinohradech se osmnáctý březnový večer sjela divadelní honorace z celé republiky. Umělecká agentura Aura-Pont totiž počtrnácté udílela prestižní divadelní vavříny - Ceny Alfréda Radoka. Nominačně Brno reprezentovalo pět zástupců. Nakonec se Brňané radovali jednou - za hudbu k inscenaci Znamení kříže z Městského divadla Brno si cenu odnesl skladatel Vladimír Franz.

„Z ocenění pro Vladimíra Franze mám velkou radost, je to výborný skladatel,“ neskrýval potěšení ředitel Městského divadla Stanislav Moša. S Franzem se prý v současnosti domlouvá na další spolupráci.

Znamení kříže bylo nominováno ještě na inscenaci roku a herečka Helena Dvořáková za nejlepší herecký výkon. Ředitel Moša ale neproměněných nominací nelituje - z mimopražských inscenací získalo Městské divadlo, po Akvabelách z hradeckého Klicperova divadla, nejvíc nominací.

O Radoka bojují i v Brně

Jan Šmikmátor 17. únor 2006 zdroj Rovnost

Nominace na Ceny Alfréda Radoka dopadly pro brněnská divadla dobře

Dvě hry, které vznikly v Brně, mají šanci získat Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku. Fond Alfréda Radoka včera vyhlásil nominace na výroční prestižní ceny. Finálový večer, který bude přenášet Česká televize, se bude konat 18. března v Divadle na Vinohradech.

Znamení kříže a Řecké pašije. Tyto dvě hry brněnské provenience byly včera nominovány na Cenu Alfréda Radoka. První z nich otevírala v září sezonu v Městském divadle Brno, druhá se hrála na začátku roku 2005 v Janáčkově opeře Národního divadla.

Je to radostný pocit, jsem na svoje lidi pyšný, netajil se radostí ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša, který prozradil, že divadlo chystá s režisérkou úspěšné hry, Hanou Burešovou, další inscenaci. Bude to první premiéra příští sezony, komedie Heinricha von Kleista Amfytryon, sdělil Moša.

Znamení kříže je žhavým želízkem v Radokově ohni, posbíralo totiž celkově tři nominace. Vedle inscenace samotné ještě Vladimír Franz za hudbu a Helena Dvořáková za ztvárnění Julie. Je to pro mne velká pocta, že někdo takto ocenil mou práci, přiznala skromně Dvořáková, vítězka ankety diváků Městského divadla Křídla. Jakou bude mít šanci ocenění mezi dalšími herci získat, si netroufá odhadnout. Teď jsem začala zkoušet v Praze, takže mám možnost vidět, jaká tam panuje veliká konkurence, tak vůbec nevím, jak to dopadne, říká Dvořáková.

Městskému divadlu náleží ještě jedna nominace - o cenu za nejlepší hudbu bude bojovat Miloš Štědroň za muzikál Nana. I s ním již Moša jedná kvůli další spolupráci.

Televizní štáb se usídlil v divadle

(the) 15. únor 2006 zdroj Haló noviny

Českou premiérou inscenace hry Znamení kříže, jejímž autorem je Calderón de la Barca, zahájilo počátkem září loňského roku Městské divadlo Brno nynější divadelní sezonu. Přestože hra svým filozofickým zaměřením patří k repertoárově náročnějším, své diváky si našla velice brzy: nejen v Brně, ale v prosinci pohostinsky také v pražském Divadle Na Vinohradech.

Režisérka představení Hana Burešová byla Divadelními novinami označena právě za práci na této inscenaci Osobností měsíce. Podle kritiky přináší brněnská inscenace to, co „čitelně českému divadlu chybí“ vášeň, patos a duchovní rozměr“.

V dramatu, nepostrádajícím mystické, křesťanské ani démonické prvky, hraje důležitou roli symbol kříže, který je možné vykládat nejen jako Kainovo znamení, ale zároveň také jako tajemný příslib štěstí a usmíření. Neovladatelná tělesná i duševní vášeň, touha po spravedlnosti, hrdinské pojetí cti a spravedlnosti, temná zločinnost, slepá nenávist, touha po pomstě a všudypřítomné bezmezné odhodlání se ve hře zdařile prolínají s klaunstvím a vpravdě lidovým pojetím „vysokých ideálů“.

Drama, které může svou výstavbou v novodobé jevištní produkci vzdáleně připomínat hry Daňkovy, je plné antitezí, hrdinové jsou plni rozporů, příběh ovládají vášně, lásky i krutosti. Jde tudíž o jakýsi - řečeno současnou terminologií - umělecky nesporný a přesvědčivý „thriller“ se silnými morálními aspekty. Ve své dějové linii je napínavý: obsahuje totiž nečekané zvraty, odhalení, vraždy, dokonce incest - kdyby v něm šlo jen o napínavý děj plný násilí a akční dynamiku. Je to však zároveň příběh o bloudění lidské duše, hledání identity, otevírající i odvěká témata zločinu a trestu či svobodné vůle. „Kdo je skutečně vinen“?- může se ptát divák při odchodu z divadla.

Zdařilý překlad Vladimíra Mikeše se dokonale zhostil úskalí mezi vytříbenou dikcí a přirozeností dialogů, čemuž odpovídá i poněkud mystizující, přesto však reálně funkční scéna Milana Davida podobně jako kostýmy Hany Fischerové. Významnou roli sehrává rovněž hudba Vladimíra Franze.

Režisérka Hana Burešová za dramaturgického přispění Štěpána Otčenáška pro hlavní role vybrala Petra Štěpána, Helenu Dvořákovou, Ladislava Koláře a Igora Ondříčka. S nimi se na dějovém rozvoji podílejí kupříkladu Irena Konvalinová, Jan Mazák, Alan Novotný, Tomáš Sagher, Viktor Skála a další. Městské divadlo Brno uvádí inscenaci 17. února. Při představeních bude přítomen štáb brněnského studia České televize, aby tento výrazný počin zachytil do filmové podoby.

Barokní mystika dokáže souznít s dneškem

Vít Závodský 23. leden 2006 zdroj týdeník Rozhlas

Režisérka Hana Burešová (před dvěma roky v MdB excelovala s italským donjuanovským Prostopášníkem) prokázala, že specifickým znakovým rysům španělského zlatého věku po spirituální i estetické stránce detailně rozumí a za dramaturgické spolupráce Štěpána Otčenáška jej dovede přesvědčivě přiblížit i konzumnímu nevěreckému dnešku. S pokornou důvěrou k předloze si poradila s jejími úskalími - od občas trochu krkolomných, ale autorsky zdůvodněných syžetových zvratů tohoto thrilleru plného výbušných vášní, zločinů a krutostí, přes víceznačnou symboliku kříže či patetickou, leč přirozenou interpretaci vznosného oktosylabického verše, až po závěrečnou mystickou extázi vykoupení. Výtvarník Milan David konkretizoval dějiště kombinací posuvných černých panelů, rozličných textilií i světelné modelace v duchu dobového malířství. Kostýmy a dredové účesy Hany Fischerové otevřely dramatu „jarmuschovské“ konotace samurajského kodexu cti; varhanní i sborová partitura Vladimíra Franze umocnila situační kulminace i jejich transcendentní přesah. Ve všech složkách vyvážené nastudování se vyhnulo nebezpečí strnulé deklamativnosti stejně jako vnějškovým efektům nebo nevhodným aktualizacím. Akční výjevy rytířských soubojů, honiček, loupežnických přepadů i závěrečného lynče jsou vhodně choreograficky stylizovány, kontrastní komická linie oportunních vesničanů v čele s Gilem Viktora Skály se inspiruje komedií delľarte. Probolený prožitek vnitřního zápasu protagonistů - incestní milenecké dvojice - zviditelňuje expresivně, leč sugestivně a bez křeče Petr Štěpán (svůj tajemný původ odhalující Eusebio) a Helena Dvořáková (fatálními rozpory trápená Julie). Obdobně lze charakterizovat i výkon Ladislava Koláře v roli autoritativního otce a prapůvodce zla Curcia a Igora Ondříčka ve dvojroli Lisarda a kněze Alberta.

Vynikající první české uvedení Calderónova podobenství (poznalo je už také pražské publikum), které bylo vyhlášeno v anketě Divadelních novin druhou nejlepší inscenací roku 2005, nejenže oponuje předpojatýmm soudům o bulvárnosti repertoáru MdB, ale především nabízí přemýšlivému divákovi katarzi sebezpytování.

Barokní zázrak v ateistické Praze

Vladimír Just 13. prosinec 2005 zdroj Kulturní týdeník

Jsou v divadle „hodnoty“, jež vévodí kulturním rubrikám, bodují v anketách, s protagonisty se dělají on-line rozhovory pro různé portály, pro barevné společenské (jak zní korektní opis adjektiva „soft-bulvární“) magazíny a přílohy. S neomylným citem právě pro tyto létavice přispěchá pak pravidelně na ČT1 „střihoruký“ Otakar Svoboda či některý jeho kolega s jednovětou „kritikou“ v Událostech v kultuře (zde se až do absolutního sémantického vyprázdnění skloňují slova „zajímavý“ či „příjemný“ jako snad jediná autorům známá hodnotící kritéria). Příslušná Událost je tím zaznamenána, zpracována a kulturní industrie šlape dál, až se z ní kouří. Pak jsou tu hodnoty nenápadnější, o nichž „se“ nemluví, neboť nevykazují pro funkcionáře mediálního aparátu dostatečný stupeň celebritidy. Je pak skoro zázrak, když si i tyto hodnoty, jež jsou ovšem mírou naší kulturnosti, dokážou najít své publikum. Takovým malým zázrakem - vzhledem k prakticky nulové předchozí propagaci - bylo pro mne v neděli 11. prosince večer až na pár míst zaplněné velké vinohradské divadlo na představení hostujícího Městského divadla Brno, divadla plného znamenitých - žel v Praze neznámých herců. Uvedli tu Calderónovu hru Znamení kříže z roku 1636 (režie Hana Burešová, hudba Vladimír Franz, scéna Milan David, překlad Vladimír Mikeš, který je také autorem jedinečných esejů o Calderónovi v programové brožuře).

Inscenaci jsem poznal už na její mateřské scéně v září, kdy její premiérový ohlas kontrastoval s pozdější nemastnou neslanou recenzí v LN, jejíž autorka si zjevně nevěděla rady s Calderónem a jeho křesťanskou mystikou. Trochu jsem se proto obával jejího ohlasu v poněkud „ateističtější“ Praze, už proto, že přenosem do většího prostoru intimní básnické drama o nemnoha postavách, postavené z větší části na symbolické hodnotě verše a jeho temporytmu, ztratí mnoho ze své magie. Zvláště odehrává-li se na takřka minimalistické, chrámově strohé scéně, pracující s jednoduchým, černobílým kontrastem světla a tmy (bílé či modravé sloupy světla, v nichž se hrají klíčové scény včetně „nanebevstoupení“ hlavní hrdinky, kontrastně k tomu tmavý kostým autoritativního otce Curcia, bílé kostýmy lidových i aristokratických postav, černý šat a siluety jeptišek proti bílému pozadí). Ze strohé scény se o to účinněji od počátku „vylupují“ výtvarně působivé detaily (v úvodní „forbíně“ ve stylu lidového divadla atrapa osla, bílý a posléze osudově odstavený žebřík, přistavený k černé klášterní zdi, hole vesničanů jako symbol kříže i trní, jímž je přikryt ubitý hrdina). Kupodivu se na Vinohradech žádná z mých obav ze ztráty křehkosti nenaplnila: brněnští herci nejenže dobře „umluvili“ a gesticky vyplnili prostor, aniž ztratili hnací motor hry, jímž je neúnavný trochej, ale u některých od premiéry jejich výkon dozrál. Týká se to i postav, jejichž motivace jsou těm našim vzdáleny nejvíc. Tak Ladislav Kolář v nelehké roli inkvizičně autoritářského otce Curcia, jehož okázalá bigotnost pramení i ze špatného svědomí kdysi prchlivého, vraždou posedlého žárlivce, dokázal, řečeno s modernějším klasikem, že nemožné se stalo skutkem: zahrál věrohodně i dnes takřka nehratelná místa a zvraty postavy. (Dva příklady: když se otec, který se chce pomstít za vraždu syna a zneuctění dcery, setká s viníkem, pojme k němu náhlé sympatie - divák už ví, že jde o jeho syna, postava to ovšem neví a vědět nemůže; v závěru, už po Curciově poznání tajemného „znamení kříže“, jež jak víme, u sourozenců v poslední chvíli v klášteře zamezilo incestu, je stejně iracionální i otcova averze ke kající dceři Julii.) Vedle mluvně i pohybově vynikajícího Petra Štěpána v ústřední milenecké, rebelské i křesťansky milosrdné postavě Eusebia od kříže uzrál i největší výkon večera, Julie v podání Heleny Dvořákové. I pro ni musel být problém zapomenout na Stanislavského a najít logiku v iracionálních proměnách milující šlechtické dcerky ve vzdorující jeptišku a poté, co byla sexuálně odmítnuta, v neukojenou, vraždící bestii a v závěru zase v kající Maří Magdalenu. A i ona to nakonec dokázala - alespoň pro ty v hledišti (podle závěrečného aplausu jich byla většina), kdo jsou ochotni přijmout antirealistickou logiku barokního divadla 17. století. Ta nemá zas tak daleko k absurdní logice antidivadla konce století dvacátého a počátku jedenadvacátého. A do třetice - i Viktor Skála svého oportunistického Gila (reprezentanta „komediálního“ kontrapunktu hry) už tolik nepřehrával, odvažoval tragikomiku malého člověka uprostřed velkého světa milimetrově přesně, bez stopy podbízení. Jeho gagy (Gil: „Abych kvůli lotrovi vlez... Ale kam? Do křoví.../ Ten jestli mě vyčenichá/ Neuvidím východ slunka“ - skok, změněným hlasem: „Kdyby křoví, je to trnka/ Tak malá, a už tak píchá“) vnesly do tragiky příběhu nejen potřebnou „lehkou dobu“, ale i aktuální přesah k současnosti. Zatímco do myšlení hrdého Eusebia i ostatních Calderónových hrdinů se průměrný současník vpravuje těžko, do venkovana Gila či jeho prostořeké ženy Mengy (výborná Irena Konvalinová) se vpravovat věru nemusí. Toto plebejské myšlení - i s jeho možnými následky až, jak ukazuje inscenace, do krvavých pogromistických konců - zůstává stejné za Calderóna jako za Havla či Dürrenmatta...

Vše je milost, zní nešizeně ve Znamení kříže

Josef Mlejnek 18. listopad 2005 zdroj MF Dnes

Režisérka Hana Burešová v Calderónově hře opět stvrdila, že dokáže v plnosti i náboženskou tematiku

Režisérka Hana Burešová nastudovala v Městském divadle v Brně drama španělského klasika Pedra Calderóna (1600-1681) Znamení kříže. Osudy ústředních postav připomínají v mnohém příběh Sofoklova krále Oidipa. Hlavní hrdina Eusebio od Kříže žije, aniž by o tom věděl, pod jinou „identitou“, zabije v souboji bratra - co chybí, aby zabil i vlastního otce, o němž neví že je jeho otcem, a dopustil se incestu s vlastní sestrou-dvojčetem? I v této Calderónově hře platí, že „život je sen“, v němž bloudíme, hledáme naslepo, a z něhož se probudíme až ve smrti, která je pro křesťana vzkříšením. Alberta Camuse, který zhruba před půlstoletím vytvořil v Paříži adaptaci právě Znamení kříže, fascinoval provokativní způsob, jakým Calderón tři století před Bernanosem vyslovil a ilustroval hlubokou pravdu, že „vše je milost“, která je odpovědí katolického spisovatele na naši nevěřícnou námitku, že nikdo není spravedlivý. Hana Burešová dokázala v inscenaci uplatnit komickou i vážnou polohu svého režijního talentu. Jako jedna z nemnoha u nás je schopna velice citlivě a přesně porozumět dnes zdánlivě neaktuální takzvaně náboženské tematice a nezkresleně ji divákům předložit v celé škále neošizené divadelní řeči. Výsledkem je i v případě Znamení kříže velká divadelní opera, mimořádně zdařilý a dynamický průnik slova, pohybu i prostoru. A rovněž hudby, jejímž autorem je Vladimír Franz.

Scéna u Mrštíků je prostá, strohá, v pozadí nahoře vidíme prostor naznačující odloučený klášterní svět, stylizovaná dekorace lesa se objevuje při výstupech s lupiči. Petr Štěpán coby Eusebio a Helena Dvořáková v roli Julie zvládli bez nejmenší stopy křečovitosti či přehrávání velice obtížné patetické dialogy a monology, což není nijak snadné už vzhledem ke složité struktuře textu. Také Ladislav Kolář se velmi dobře zhostil role šlechtice Curcia, ale jeho gesta místy postrádají tah potřebný k dokonalé plastičnosti, a tedy i věrohodnosti toho, co říká. Inspiraci El Grecovými obrazy necítíme v brněnském představení pouze u kostýmů, však také nejde jen o vnější stylizaci, ale v celkovém přiblížení ducha Calderónovy a El Grecovy doby.

Počínaje urozenými šermířskými souboji, které jsou „pouze“ pokračováním sporů a dialogů jinými prostředky, a konče například smrtí Eusebiovou, který po zločineckých peripetiích odchází z tohoto světa omilostněn v Kristově kříži a smířený se sebou samým. Zvláštní napětí v inscenaci vzniká mezi pojetím zbožnosti v Calderónově době a našimi představami, kterým je někdy hodně vzdálená. Režisérce slouží ke cti i to, že si svou práci nezjednodušila „shazováním“ nebo jinými postmoderními ingrediencemi. Odlehčující, komickou stránku ve Znamení kříže prezentuje vesnický lid, který stejně jako jeho nejvýraznější představitel Gil (Viktor Skála) není naveskrz kladný: přidává se tam, kde je momentálně síla, a je statečný pouze v houfu.

Znamení kříže ústí v mystickou extázi

Vladimír Čech 22. září 2005 zdroj Hospodářské noviny

Městskému divadlu Brno se leckdy podsouvá, že jeho dramaturgie nadbíhá vkusu diváků. Oponovat lze snadno už samotným výčtem titulů, které rozhodně nejsou nejstravitelnějším soustem. Ostatně sezona, která právě začala, se nese ve znamení českých premiér, což dokládá, že se v Městském divadle kráčí spíše po nevyšlapaných stezkách. V české premiéře zde bylo tento měsíc uvedeno Znamení kříže madridského rodáka Calderóna de la Barca (1600-1681).

Z ryze inscenačního hlediska byla hostující režisérka Hana Burešová jednoznačně úspěšná. Hra i s veškerým moderním nebo nadčasovým designem v podstatě neztratila nic na svém rozkošatělém barokním patosu a vznešené velebnosti. Jestliže se hraje především o tom, že individuální život nemá v konfliktu se ctí, tak jak ji chápalo baroko, pražádnou cenu, pak, chcete-li, aby tato myšlenka vynikla, nesmí být jakkoli potlačena, a také není.

Scéna Milana Davida, jakkoli jednoduchá a náznaková, působí velmi poeticky. Leckdy stačí bílé závěsy, jindy černé panely plus decentní, avšak vždy snad tak trochu rafinované nasvětlení - to vše vytváří adekvátní prostor pro více či méně ukrývané divoké a nezkrotné vášně těla i ducha.

K celkové dusné atmosféře dramatu, kterou alespoň trochu odlehčují výstupy dvojice humpoláckých vesničanů Gila (znamenitý Viktor Skála) a jeho ženy Mengy (Irena Konvalinová) přispívá výrazně i hudba Vladimíra Franze, kdy zvuk varhan, sboru a dalších instrumentů dopřává uším to, čeho se dostává očím.

Prožitek do morku kostí

Režisérka Hana Burešová se svým týmem by ovšem mohla navrhnout sebeoriginálnější inscenační koncepci, kdyby neměla k dispozici patřičně zdatné herce, herce, kteří by veškeré její originální úsilí zúročili, minulo by se vše účinkem a zavládla by nuda. Výkony protagonistů dávají postavám skutečný lidský rozměr, nejsou tedy zdaleka jen nositelé neživotných barokně pojímaných a barokně vyhrocených charakterů. Právě proto i dojímají. Herci své postavy prožívají do morku kosti, že jim věříme i tehdy, když jejich extáze přechází v křeč.

Petr Štěpán jako Eusebio obohatil svou galerii mladých rozervanců o typ, jemuž jsou vlastní i ty nejprudší zvraty v jednání, vyvolané nesmiřitelným svárem vášní a přesvědčení. Jeho Eusebio je bouřlivácký vyvrženec, jemuž divák věří jak chlapecké zbojničení, tak konečnou exaltovanou odevzdanost a smířlivost. Vizuálně pak Štěpán snad trochu připomíná nějakého samuraje (kostýmy Hana Fischerová), což odbojnost a samorostlost postavy ještě umocňuje. Obdobně „schizofrenními“ proměnami procházejí i Curcio a Julie ve výsostně sugestivním ztvárnění Ladislava Koláře a Heleny Dvořákové. Z dalších kreací připomeňme ještě Igora Ondříčka v roli Lisarda, Juliina bratra, který se později stává personifikací vrahova zpovědníka Alberta. Calderónovo Znamení kříže je pro leckoho sice prvním, ale rozhodně ne marným setkáním s tímto klasikem španělského dramatu. Inscenace totiž nutí nezůstat chladným a zaujmout podle osobního založení stanovisko.

Odvaha k patosu a strohosti

Roman Sikora 19. září 2005 zdroj Literární noviny

Jen málokdy je možné v rámci brněnského divadla a snad dokonce v rámci divadla českého narazit na tak sevřený a od začátku do konce režijně pevně vedený tvar, jako tomu je v nové inscenaci Calderónova Znamení kříže v Městském divadle Brno v režii hostující Hany Burešové. Hana Burešová pracovala s téměř prázdným prostorem, v němž byl důraz položen především na herecké výkony a znehybnělá sošná aranžmá klasicizujícího střihu a na umění expresivní deklamace Calderónova rýmovaného verše. Verše jistě nutkajícího k mechanickému odříkávání. Zde se však šlo přísně po smyslu a herci (Petr Štěpán, Helena Dvořáková, Ladislav Kolář a Igor Ondříček) jsou ochotni udržet divákovu pozornost i v poměrně rozsáhlých introspektivních monolozích. A je to především výsledkem jejich odhodlání dát se cele všanc, že text, který by tak snadno mohl sklouznout do sebeparodie, je za jemného režijního vedení divákovi doslova vnucen. Divák je přinucen naslouchat a slyšet ony v textu obsažené básnické obrazy a metafory, které převyšují, ale také vyvažují kvalitu zápletky. Týká se to samozřejmě jen diváka (a také recenzenta), který se nepřišel do divadla nechat zahlušit efekty a vizualitou a který stylizovanou a akcentovanou jevištní řeč nepovažuje za balast, diváka, který ještě není podmíněnými reflexy nucen očekávat od divadla něco podobného, co mu v té nejhoráznější podobě běžně nabízí televize. Nakonec, co jiného může divadlo v konkurenci s televizí a filmem nabídnout, nežli (také) jevištní báseň, která si žádá ztišení, zklidnění povšechným chvatem roztěkané duše. K tomu je ovšem nutné diváka přinutit. A ne vždy je to ještě možné. A je to možné pouze skrze promyšlený a důsledně syntetický tvar, modelovaný režisérem za aktivní spolupráce ostatních tvůrců inscenace, kteří si alespoň na chvíli přestanou myslet, že to, co by měl divák v hledišti dělat, je především se chechtat.

Významnou roli hraje v inscenaci také hudba Vladimíra Franze a disonantní, zneklidňující fragmenty smíšeného sboru Ars Brunensis Chorus. Kromě běžného vyplňování meziher v průběhu nepatrných proměn hracího prostoru, ač se na první poslech jedná o hudbu suverénního rukopisu, aktivně vstupuje do děje, komentuje a zvýrazňuje místa dramatických zlomů, dotváří herecké jednání a - vytváří pro ně prostor. Režie výraznějšími, sebezviditelňujícími vstupy šetří. Stejně tak se zde šetří strhující akcí, která tak často, pokud se snaží být realistická, vyhlíží na jevišti uměle a nenaplněně. Souboje, bitky i závěrečný lynč „nepřítele lidu“ jsou pohybově stylizovány do náznaků. Objeví se dokonce několik skutečných a sugestivních metafor. Například když přinesou mrtvého bratra zamilované Julie a otec ji, původkyni vraždy, zlostně mrští na mrtvolu, Julie se vztyčí a na její bílé spodničce lpí bratrova krev. Přestože inscenace, jako koneckonců každá tragédie, permanentně bezděčně osciluje na hraně mezi tragičnem a fraškovitostí, nesena odvážným patosem, neuklouzne. Napomáhají ji v tom také již autorem obratně vsunuté komické výstupy „postav z lidu“ a zejména výstupy Gilovy v podání Viktora Skály, jejichž úkolem není jen přechodně diváka pobavit a děj tak odlehčit, ale především vymezit hranici mezi komičnem a tragičnem. A napomáhají jí v tom také herecké výkony a především režie, která se tvarovou důsledností dokáže přehoupnout i přes poměrně diskutabilní a schématické závěrečné smíření ve smrti a odpuštění hříchů.

V podstatě jde o inscenaci myšlenkově velmi konzervativní, k současnosti se téměř nevztahující. A náboženskou. Ale jak uhrančivou. Jak důslednou. Jak ne-instantní.

Na scéně vévodí gejzír vražd a smilstva

Jiří P. Kříž 13. září 2005 zdroj Právo

V brněnském Městském divadle přivedli do Česka Znamení kříže Španěla Calderóna

Hana Burešová s Vladimírem Franzem v Městském divadle Brno, znamenitá režisérka s charismatickým hudebníkem při práci na Znamení kříže Španěla Pedra Calderóna de la Barky v překladu Vladimíra Mikeše.

A na scéně suverénní herecký tým. To všechno slibovalo velký divadelní zážitek české premiéry hry největšího z barokních mistrů. Řekl bych - příběh na cestě od Shakespeara třeba k Schillerovi, a ještě dál: k dnešnímu modernímu akčnímu dramatu. Ve Znamení kříže je všechno. Nejasný původ hlavního hrdiny, z nějž se tak stává společenský outsider, bouřlivá láska, rodičovský nesouhlas zabraňující sňatku, smrt v souboji, život psance, žárlivost, loupení, vraždění, zběsilost, smilstvo, incest, nenávist, pomsta...

Franz je hudební génius

Nebyl by to ovšem Calderón, kdyby za to všechno nevložil hledání boha, jeho šťastné nalezení, odpuštění a smíření. Zbožnost, boží vůle a zázraky, to jsou hodnoty, pro které současné divácké generace znají u nás zatím z jeho díla jenom zlomek - většinou jen Život je sen. Shodou okolností jsou to se Znamením kříže hry vrcholného autorova tvůrčího vzepětí (1636). Burešová dokonale využila potenciál a možnosti jednoho z nejprofesionálněji vedených a pracujících divadelních domů středoevropského prostoru. Jenom tak spíš sama pro sebe si připomněla vlastní východiska v komedii delľarte, zejména ve výstupech venkovského babrala Gila (Viktor Skála). Příběh vedla v potemnělých bruegelovských šerosvitných konturách velkých pláten scénických obrazů. Velice jí v tom napomohli scénograf Milan David a kostymérka Hana Fischerová, a především zmíněný Vladimír Franz, schopný geniálně spojit moderní nástrojovou i hudebně fantazijní inspiraci se symfonicky barokně harmonickými celky s dominancí varhanních akordů a melodií. Zase jedna z jeho velkolepých prací, které se budou dlouho připomínat.

Vévodí Dvořáková a Štěpán

Na scéně běsní vášně, zejména ve vztazích ústřední dvojice rozervanců Eusebia od Kříže (Petr Štěpán) a Julie (Helena Dvořáková). Výkony obou herců dokonale korespondují s režijním záměrem i s akcentovanou romantizující linií prokletí obou nešťastných milenců, proklatců, psanců. S nimi v nasazení drží krok Ladislav Kolář (Juliin otec Curio), Igor Ondříček (její bratr Lisandro a kněz Alberto) i další. Nemusíme na Calderónovo Znamení kříže chodit jako na mši. Je ale nanejvýš dobré, že je konečně dáno i nám seznamovat se s ním. Že je místy sugestivnější než Shakespeare, jak jsem si přečetl v nějakém propagačním sloganu, platí totiž kupodivu bezezbytku.

Městské divadlo brno započalo sezonu tragickým příběhem osudových milenců

Simona Polcarová 13. září 2005 zdroj Rovnost

Tragickým příběhem osudových milenců, nezkrotnou vášní, vírou i prozřením započalo o víkendu novou sezonu Městské divadlo Brno. První premiérou se stalo barokní drama Calderóna de la Barky Znamení kříže, které se na českém jevišti objevilo vůbec poprvé.

Drama působí jako sled obrazů

Režisérka Hana Burešová ctí tragičnost příběhu i morální boj aktérů. Nejdůležitější pro ni je hned vedle osudové lásky rozervanost Eusebia, nakročeného mezi cestou cti a zločinu, a vnitřní boj zloducha Curcia. Těžké drama zároveň zlehčuje komickými výstupy s vypočítavou dvojicí vesničanů Gila a Mengy.

Snahu režisérky korunuje scéna a hudba Party Julie a Eusebia se staly nepromarněnou příležitostí pro Helenu Dvořákovou a Petra Štěpána. Dvořáková osudovost své postavy niterně prožívá, u Štěpána se chvílemi sváří jeho boj s postavou se samotnou rozháraností Eusebia. Atmosféru představení za všech okolností umocňuje symbolická a příznačně výmluvná scéna hostujícího Milana Davida a hudba Vladimíra Franze, vystihující zejména klíčové okamžiky a podrhávající sakrální motivy.

Osobnost měsíce / Hana Burešová

1. prosinec -1 zdroj Divadelní noviny

Režisérka Hana Burešová ve spolupráci s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem věnovala práci na Calderónově Znamení kříže stejně intenzivní péči jako vrcholným inscenacím na mateřské scéně v pražském Divadle v Dlouhé. Nejenže obohatila repertoár brněnské scény o pozoruhodný, náročný a v našich (velkého španělského dramatického básníka převážně přehlížejících) podmínkách objevný titul, ale dokázala energickým uchopením a nápaditou stylizací prosadit scénickou účinnost barokní teatrality a emocionality ve zcela odlišném kulturním kontextu. Zásluhu na tom má především promyšlená dialektická součinnost všech uměleckých složek, z nichž vedle temperamentního zvládnutí ústředního tria postav dominuje zejména hudba Vladimíra Franze, vydatně podporující přesahy lidských osudů. V době, která adoruje sterilní coolness, přináší brněnská inscenace to, co českému divadlu citelně chybí: vášeň, patos a duchovní rozměr.

Vášeň a kříž

Zdeněk Hořínek 1. prosinec -1 zdroj Divadelní noviny

Dílo se v originále jmenuje La devoción de la cruz, tedy Oddanost kříži, což naznačuje náboženskou, morální, a zejména osudově tajemnou funkci symbolu, překladatel však volbou titulu Znamení kříže zdůraznil znakovou funkci v umělecké struktuře textu. Dvacet let starý překlad Vladimíra Mikeše se stal výborným východiskem dnešní inscenace: věcně a srozumitelně interpretuje poněkud odlehlou látku, propůjčuje jí nadčasovou existenciální platnost, občasný rým se prosazuje s nerušivou samozřejmostí a patos vášnivých výlevů nikdy neupadá do hladké rétoriky.

Hostující režisérka Hana Burešová, která se už utkala s Calderónem vrcholným (s Podivuhodným kouzelníkem alias Zázračným mágem), se musela vyrovnat zejména se dvěma inscenačními problémy: nalézt přijatelný výraz pro excentrický příběh v podivné žánrové směsi a pro extrémní projevy lidských vášní na hranici viny a trestu, dobra a zla, života a smrti. Barokně vystupňovaná protikladnost situací, nálad a postojů se promítla do souhry všech výrazových prostředků, počínaje výtvarným řešením (proměnlivé kombinace bílé a černé v oponkách, kulisách i kostýmech) a konče nápaditě stylizovaným hereckým jednáním. Souboje se odehrávají v choreografických náznacích, válečnou vřavu vyvolává zmatené pobíhání bojovníků spolu s pohybem černých kulis, které navíc plní roli claudelovských zástěn, zdí, hradeb – nástrojů i znaků skrývání, odloučení, věznění. Časté monology jsou pojaty jako široce rozvinuté repliky, při nichž partner pozorně, leč nehybně naslouchá (připomnělo mi to hluboký zážitek z Vilarových inscenací francouzské klasiky) a mluvčí podává svou výpověď jako sugestivní dramatický proces. Hudba Vladimíra Franze táhlými zvuky evokuje napjatou atmosféru, razantními ataky frázuje jevištní akce a podtrhuje situační pointy, na spirituálních vrcholech pak vznosnými tóny varhan a citacemi chorálních zpěvů podporuje transcendentální rozměr lidských osudů. Předpokladem úspěchu bylo ovšem obsazení tří rozhodujících dramatických sil ve hře: milence, otce a dcery. Petr Štěpán je pro svůj úkol dostatečně obdařen: ztepilou postavou, pronikavým pohledem, výbušností temperamentu, prudkými emocionálními proměnami vyjadřuje Eusebiovu nezlomnou mužnost i jeho kolísání mezi vášní, něhou a vztekem. Curcio Ladislava Koláře působí jako ztělesněná autorita, rozhodná, přísná i krutá. Jeho toporně vzpřímený postoj se lomí jen ve chvílích vzpomínky na zesnulou manželku – v dávné i posmrtné žárlivosti jako by tušil svou vinu, příčinu rmutného údělu obou dětí, jež k sobě v nevědomosti vzplanuly krvesmilnou láskou. Helena Dvořáková učinila Julii středem, k němuž směřují a od něhož se odrážejí záměry obou mužských protihráčů. Musela ve své ženské vroucnosti zmobilizovat vpravdě mužskou odhodlanost, aby udržela vratkou rovnováhu sil a zároveň účinkovala jako citlivá rezonanční deska situace. Na ní se nejnázorněji jeví typicky barokní paradox velikosti a bídy lidského údělu. Hrdá a vzdorná v oprávněných nárocích své milostné vášně – v jejím ponížení se plazí po zemi jako červ.

Nabízející se otázku po platnosti Calderónova díla a jeho inscenace v dnešních podmínkách nelze zodpovědět vulgárními poukazy na efemérní aktuality. Věčná, existenciálně zakořeněná lidská dilemata platí vždy a všude, zpochybňujíce samostatný pojem aktuálnosti. Právě jistá odlehlost barokního vědomí a svědomí, extrémní barokní emocionality a senzibility je s to zapůsobit dnes přinejmenším dráždivě, může překvapit i popudit, ale rozhodně jí neupřeme bytostnou dramatičnost.

Dramatičnost, která se nespokojuje obligátním hromaděním negativních jevů, ale dokáže hrůzy lidských osudů prozářit záblesky světla, jehož nositelem je ve hře – znamení kříže.

Calderónovo Znamení kříže v Městském divadle Brno

im 1. prosinec -1 zdroj Kult

Zahajovací premiérou Městského divadla Brno se stalo Calderónovo drama Znamení kříže v režii Hany Burešové. Tragédie nenaplněné lásky a cti, příběh o bloudění duše a hledání vlastní identity naplněný vášní, krutostí i touhou po pomstě. Kříž jako symbol, ochránce i mezník. Skvělé a strhující herecké výkony ústředních představitelů v čele s Petrem Štěpánem (Eusebio) a Helenou Dvořákovou (Julie), perfektní režijní nastudování a permanentně napínavý příběh. Inscenačnímu týmu Burešová-Otčenášek (dramaturgie), David (scéna), Fischerová (kostýmy) se podařilo vytvořit vkusný dramatický divadelní kus, který nepochybně zaujme většinu skalních i neskalních diváků. Starý barokní příběh navíc není tak zcela vzdálen našemu myšlení a cítění současného světa.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<